Advik 2012

Nějakou náhodou se stalo, že jsem se letos účastnila festivalu Advik 2012. Jedná se o akci pro všemožné herní, anime atd. nadšence. Bylo zde možné vyzkoušet si různé převážně konzolové hry, poslechnout si spoustu zajímavých přednášek, koupit si různé rekvizity a mnoho dalšího. Já se na festival dostala pomocí kamarádů z pořadu Indian, zejména díky svému Péťovi :) 

Indian zde měl svoje vlastní pódium, kde se pořádaly různé přednášky a soutěže. Většina herního dění se odehrávala venku právě u stage Indiana, o různých anime, pokémon apod. událostech, které probíhaly v sálech vevnitř, přehled moc nemám. Můj miláček společně se Zoomem měli zajímavou přednášku o tom, jak se pustit do projektu a dotáhnout ho do konce. Jediná škoda byla, že na sluníčku nebylo z promítané prezentace nic moc vidět, protože jinak vypadala fakt dobře.

Bylo doopravdy horko, a o to víc jsem obdivovala lidi v různých kostýmech a převlecích. Byla jich většina, nás takříkajíc normálně oblečených bylo poskrovnu. Kdo neměl tyrkysové vlasy a podivné oblečení, měl alespoň kočičí uši, ocas nebo zvláštní líčení. Byla to akce pro lidi, které normálně považujeme za "divné", takže jsem se trochu lekala jejich množství a sama jsem si přišla ve svých obyčejných kraťasech a tričku podivně vyčnívající.

A to je asi všecko, pokud chcete vidět všechny fotky, fcb album je tady, snad vám půjde otevřít =)

Výlety

Za poslední 3 dny jsem byla na 3 výletech. Všechny byly fajn.

První neměl moc účastníků - mě, Majduli a Tadeáše. Jeli jsme sedačkovou lanovkou na Ještěd, kde jsme dlouho nebyli. Vyjeli jsme nahoru, pak jsme šli kamsi směrem na Pláně, pak jsme šli chvíli po nějaké bobové sjezdovce nebo tak něco, načež jsme ještě jednou odbočili a šli jsme někudy lesem. Prošli jsme pod lanovkou, kterou jsme vyjeli nahoru, a vylezli jsme na Liberecké sjezdovce. Tam jsme s radostí posvačili a po sjezdovce šli dolů. Účel výletu byl sbírat borůvky a houby. Nejdřív jsme nemohli najít nic, ale když jsme poodešli od cest, kudy chodí většina výletníků, začaly se borůvky objevovat po tisících :D Nejvíc jich bylo právě na sjezdovce, kde se asi málokomu chtělo stát v prudkém svahu a prudkém sluníčku. Tadeáš a pak i Mája byli odhodlaní najít houbu. To se jim nepovedlo. Přes dva litry borůvek jsme ale domů donesli a mamka nám pak udělala borůvkové kledlíky :) Což je pěkná odměna za kousance od hmyzu, klíště a spálená záda.

Nejvtipnější moment prvního výletu byl, když Tadeáš omylem zmačkal a vyhodil pod vlak právě zakoupenou jízdenku na cestu domů. Pak pod vlak lezl a lístek zachránil. Paní, co ve vlaku cvaká lístky, se opravdu divila  a pak i smála.

Druhý výlet proběhl ve stejné sestavě navíc akorát s Bonym. Nebyl to skoro ani výlet, spíš taková procházka. Vyrazili jsme si na Javorník, konečně se podívat na nový Obří sud. Na to, že ho máme kousek od domu, je až hloupé, že jsme tam nikdy nebyli. Tam jsme šli normálně po silnici, zatímco dolů jsme to vzali lesem. Nahoře jsme si koupili nanuka. Cestou zpátky Tadeáš neztratil odhodlání najít houbu a společně s Bonym se motali mezi stromy. Sice zase nenašli ani jednu, Tadeáš si ale "vynalezl" Hledač hub 3000, tzn. chodil po lese s dlouhým klackem a každých pár vteřin zapípal :D to by asi jen tak někoho nenapadlo. Dole pod kopcem jsme ještě Bonyho vykoupali, přece jen bylo fakt horko, a šli jsme dom.

Třetí výlet byl ze všech výletů nejnáročnější. Jeli jsme vláčkem na Malou Skálu - celá rodina ještě s Tadeášem. Jen Bonyho jsme nechali doma. Nejdřív jsme si vyšlápli kopec na Pantheon, kde jsme zjistili, že se platí, tak jsme se šli podívat aspoň z vyhlídky na Malou Skálu. Pak jsme posvačili, sešli dolů k vodě a koukali se na nějakou rodinku koumáků, jak se asi hodinu odhodlávají sjet jez, načež ho v pohodě sjeli asi za dvě vteřiny. Pak nás mamka táhla kamsi na Zbiroh, což byl kdysi hrad, ale teď už tam ani neupravují ty turistické trasy a jde se tam místy dobrou bažinou. Málem jsem umřela už cestou tam a zpátky jsme šli ještě o 2 km delší trasu přes Kalich, kdo ví proč. Ke konci cesty jsme ještě pospíchali, abychom stihli dřívější vlak, a celý výlet nás tolik zničil, že alespoň já a Mája jsme ve vlaku spaly, a já i potom celé odpoledne :D

No, přesto doufám, že to nebyly poslední výlety letošního léta a těším se na další :) Tak zatím ahoj :)

Pálení učiva

Vzhledem k tomu, že jsme úspěšně zakončili pekelná léta na gymnáziu, museli jsme se za to nějak odměnit. A jak jinak, než uvržením toho pekla v zapomnění?

Ačkoli nám to dalo zabrat a několikrát jsme změnily plány, nakonec jsme se dnes ráno po sedmé sešly u mě doma - já, Kája, Káťa J., Dáda a Lůca. Sice jsme se pekelných sešitů chtěly zbavit co nejdřív, nakonec nám v tom ale zabránil příšerný liják. Tak jsme musely počkat.

Ale že bychom se nudily? My nikdy! Udělaly jsme opět mandarinkový dort, taková původně Káji, teď už spíš Dády specialitka. Zatímco tuhnul v lednici, koukaly jsme v televizi na Xenu a na nějaké věštění na Barrandovu, u něhož jsme se nesmírně bavily, protože tam vždycky někdo zavolal a paní "věštitelka" počmárala obrázek, prohlásila, že vám doporučuje sedmidenní kůru a posílá vám energii, a nakonec vám řekla ještě další nějakou radu do života, například "pročistěte si lymfatické cesty", "soustřeďte se na čtvrtou čakru" nebo něco s třetím okem. Ve chvíli, kdy se tam vlastně 40 sekund nic nestalo a jen jsme koukaly na odpočítávač časomíry, načež paní věštitelka prohlásila "tak, a dnes jsem tu naposledy, bylo mi s vámi krásně", jsme se - já především - právě konzumovaným dortem málem udusily.

Vzhledem k tomu, že pořád pršelo, nás nenapadlo nic lepšího, než si taky vyložit karty :D Vykládaly jsme si minulost - přítomnost - budoucnost s andělskými kartami. Nemohly jsme udělat nic lepšího, protože díky minulosti a přítomnosti asi věříme, že se nám splní i budoucnost. Protože karty se u všech jak u minulosti, tak u přítomnosti strefily. A to je nás prosím pět a pes. Ano, i tomu psovi to vyšlo :D Tak že by to byla náhoda? Nechme se překvapit. ;)

Potom přestalo pršet. Šly jsme tedy ven a pustily se do pálení :D Shořelo pár učebnic a spousta zápisků, předevších mých a především samé nečekané předměty - biologie, dějepis, literatura, francouzština, chemie... To jsem si někdy psala!? :D vydrželo nám to přes hodinu, všichni už svoje zásoby spálili, ale já pořád měla papíru dost, a tak nás to pomalu unavilo a přestalo bavit. Dáda musela odjet z důvodu péče o vlasy, tak jsme tu zbyly jen 4 a pes. Na zbytek pálení jsme se vybodly a hodily do ohně celou krabici.

K obědu jsme si pochutnaly na delikátní čínské pytlíkové polévce :D a pak jsme prohlížely fotky z dopoledne. To se však poněkud zvrhlo v divoké tance a zpěv především ze strany Káti J. To inspirovalo Káju a začala nás přemlouvat, ať zashufflujeme :D To jsme udělaly, ale stále jsme jí nebyly dostatečnými tanečními partnerkami, prostě jsme na ni asi neměly, tak situaci vyřešila jinak: inspirovala se klipem k písničce Party Rock Anthem a tančila s krabicí na hlavě.

Myslím, že to stojí za vidění. Nechala toho až ve chvíli, kdy krabici omylem odhodila na Káťu.

A pak už byl čas jít, ne pro mě, ale holky musely domů. Všechny jsme krásně smrděly od ohně a opět začalo příšerně pršet. Cestou na zastávku jsme tedy úžasně zmokly.

A to je z dnešku asi vše. Pokud chcete vidět fotky, jsou na rajčeti - přímo tady.
A úplně na konci fotek (z nichž většina je nic moc, proto jsme taky dělaly výběr na fcb) najdete krátké video z této akce. Má jen něco přes 20 vteřin, přesto doufám, že se pobavíte.
Tak se smějte a zas vám někdy napíšu.
PS: Když jsem vám říkala, že teď bude o čem psát, protože se toho bude dost dít, měla jsem pravdu :P

Megaúklid

Tak jsem udělala něco, co jsem měla udělat už dávno, ale na co jsem neměla čas. A to myslím vážně, úklid mi trval od neděle do čtvrtka, tolik času bych jen tak nenašla. A hlavně, vezmeme-li v potaz, že mám střední za sebou, mohla jsem konečně vyházet spoustu věcí, které jsem tu doteď přechovávala pro případ "kdyby náhodou".

Normálně bych vám nepsala o tom, že uklízím, ale vzhledem k tomu, že se s tím spojuje spousta zážitků a překvapení, podělím se s vámi. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, co všechno jsem u sebe v pokoji našla, aniž bych doteď tušila, že to tu celá léta mám. Vyhodila jsem asitak tři sta tun věcí. Byla jsem opravdu nelítostná, vyházela jsem všechno, co už nebudu potřebovat. Mám tu i několik šuplíků, které jsem se už hodně dlouhou dobu bála otvírat... tak ty jsem vysypala do popelnice celé. Dokonce jsem udělala i takovou šílenost, že jsem roztřídila trička a mikiny na "domácí" a "mezi lidi". Tak jsem to naposled měla snad ještě na základce, ne-li ve školce. Faktem je, že i kompletně vyžehleno jsem měla naposled hodně dávno.

Ale hlavně co jsem to všecko našla!

Sedm trojúhelníků s ryskou.

Čtyři velké Herkulesy, čtyři plastické gumy.

Pět stejných mp3 přehrávačů. Měla jsem je ráda, pořád jsem je rozbíjela a pořád si kupovala ty samé znovu.

Několik let starý pytlík sušeného ovoce.

Cédéčka s fotkami ze školních akcí z nižšího gymnázia. Ještě jsem nekoukala, jaké zlo obsahují, podívám se během odpoledne.

Svůj deník z let 2005 - 2008. Nejhorší puberta. Letěl do koše. To bych vám nikomu nepřála. Přečetla jsem si jen pár vybraných záznamů napříč všemi těmi lety a všechny byly v podstatě stejné. "Měla jsem průměrnou náladu, už mám ale zase depku, páč na Evropě 2 hrál jeden z mejch oblíbenejch romantickejch ploužáků." a "Jsem tak trapná. Dneska mě pozdravil ..... a já dělala, že ho nevidim, a na ajsku jsme si pak psali a já jsem se ho zeptala, jak se má! Jsem tak trapná až to bolí." :D Myslím, že to vám na přibližný dojem stačí a také jistě chápete, proč záznamy mé temné minulosti letěly tak rychle do koše.

Dále jsem našla puzzle s mou fotkou, které mi kdysi dal táta :) měla jsem tam ještě vlasy "na hřiba" :D

Také si představte ty nejtlustší možné kancelářské šanony. Tak dva takové jsem úspěšně naplnila prázdnými (!!!) průhlednými eurodeskami.

Taky jsem našla spoustu dopisů, co mi kdy kdo poslal,  a dopisních papírů.

Také asi deset nefunkčních sluchátek, takový kabelový chumel, taky nemám tušení, proč jsem to tu ještě měla.

Dva bublifuky.

Kartičku do knihovny v Pittsburghu. Použila jsem ji jen jednou, pak jsem si půjčovala na ostatní, protože jsem tu kartičku ztratila. Nechápu, jak se se mnou dostala domů.

Taky jsem našla rozepsanou básničku proti alkoholu, taková óda na abstinenci. Ten kousek vám sem můžu napsat, přecejen, když vám řeknu, že to je 1) nedokončené a 2) několik let staré, tak se pobavíte a nikde to šířit nebudete, což? :) Faktem je, že tomu vlastně chybí i začátek :D

AntiAlkohol

Dřív jsme spolu pili kolu

dneska máte rum

Hrozí zvratky, život krátký,

prostě je to hum.

Riskujete játra

vaše zdraví chátrá,

tolik jiných dobrých chutí

alkohol vás to pít nutí?

Kam to sakra lidstvo spěje,

to se ani nenadějem

a ta pár let v nemocnici

nalejou vám slivovici.

Že ve škole na lavicích

pivo stojí ve sklenicích?

No tak, lidi, žádný vzrůšo,

dneska všichni všecko můžou.

"Života si užíváte"

-lepší argument nemáte?

Říkáte, že nepiju, 

takže vlastně nežiju?

Heleďte se, moji milí,

zapněte mozek na chvíli.

To já teda na nudu

alkohol pít nebudu.

:D tak doufám, že se vám moje tvorba líbí. Já se pobavila, když jsem po sobě včera ten škrabopis luštila.

Taky jsem našla básničku, kterou jsme napsaly s Martinou a druhou Martinou na školním výletě asi v kvartě nebo kvintě, ale ta je mnohem delší, takže tu vám sem psát nebudu.
A taky jsem našla svou první gumičku do vlasů ještě z doby, kdy jsem měla krátký vlasy. Růžová se zelenym hrochem :D

A vůbec, našla jsem takové kvantum věcí a takové kvantum věcí jsem vyházela, že můj pokoj teď musí být o tolik lehčí, že se divím, že se nám dům nepřevažuje a nenaklání na druhou stranu :D

Takže já jdu asi kouknout na ty staré fotky a v nejbližší době vám zase napíšu :)

Tak čauves, lidi :)

PS: jo a zapomněla jsem říct, našla jsem svoje první zuby v krabičce :D

Státní maturita 2012

Nechtěla jsem vám o ní psát, dokud nebyly výsledky, abych třeba něco nezakřikla nebo tak. Každopádně písemná část státní maturity je za námi a teď už nás čeká jen ústní. Já mám ústní jen češtinu, někteří mají i jazyky.

Takže abych začala nějak logicky, státní maturitu jsem psala z českého jazyka (základní úroveň) a z matematiky (vyšší úroveň). Myslím, že ten poprask, který se kvůli vyšší matematice strhl, byl trochu zbytečný, nebo to jsem si myslela, než se zveřejnily výsledky a také správné odpovědi v testu. Teď už jen mlčím a jsem ráda, že se tak stalo.

Protože upřímně, dobře připravený student, který si je vědom toho, jak na tom je, a dobrovolně si dá vyšší matiku, přece musí být schopný takové příklady spočítat. Ani ten časový limit mi nedělal problém, a to se doopravdy nepovažuji za dobře připraveného studenta. Kromě dvou příkladů (kde jsem fakt nevěděla) jsem spočítala všechny. Druhá věc je, že jsem většinu spočítala špatně :D Po pozdější kontrole jsem zjistila, že mám všude buďto numerické chyby nebo chyby v naprosto šíblém uvažování a ještě šíblejším postupu, jakým jsem se k výsledku dobrala. Nakonec jsem doopravdy ráda, že mám těsnou dvojku, takovou s odřenýma ušima... no co ušima, s odřenou celou hlavou. 

Čeština na druhou stranu moc těžká nebyla, pomineme-li zvláštní uvažování Cermatu... Rok národního obrození? Státy východního bloku? Jo, všechno to je přece čeština, když to náhodou zrovna není dějepis, zeměpis nebo možná filozofie nad existencí pravdy v některé z nesmyslných odpovědí, které nám Cermat předkládá. Druhý vtip češtiny spočívá v tom, že zatím víme jen výsledek didaktického testu, výsledky slohovek budou až po ústních maturitách, takže sice všichni budou oslavovat, že dali maturitu, ale ve skutečnosti to vlastně ještě nebudou vědět. Ale jsem ráda, že se státní nepíšou až po ústních jako loni, to by tedy bylo peklo.

No a tady jsou moje výsledky. Čeština didaktický test 1, matika 2. 

PS: Mám silné obavy, že ústní dopadnou hůř. Tak mi všichni držte palce. Příští pátek odpoledne. Budu to potřebovat. Díky. :)

Poslední zvonění

Tak jsem se po letech přece jen dočkala. Škola skončila a teď už nás čekají jen maturity. Samozřejmě jsme naše studium zakončili podle zvyklostí - posledním zvoněním. Zatím měly vždycky u nás na gymplu poslední zvonění dvě třídy v jeden týden a dvě ten další týden. Ano, pro ty, kteří nevěří, opravdu máme na škole čtyři maturitní třídy. Letos se to ale kvůli státním maturitám všecko pokazilo a poslední zvonění jsme museli mít všichni najednou. Taky bývají scénky v tělocvičně - parodování profesorů či jiný veselý program pro pobavení zbytku školy. Normálně na ně má každá třída hodinu, teď to ale vyšlo tak, že jsme měli čtvrt hodiny každá třída a i tak se to málem nestihlo.

No ale takové jsou prostě podmínky, my jsme se jim přizpůsobili a myslím, že se nám naše poslední zvonění vydařilo, jak nejlépe to šlo. Měli jsme dokonce takový luxus, že jsme (samozřejmě za peníze, o tom to celý den je) studentům nižších ročníků nabízeli dovezení do školy na motorce nebo v autě, a to ještě ne jen tak ledajakém! V tom je totiž tak trochu výhoda, že je škola od zastávky celkem daleko. Osm, v mém případě i devět let na to nadávám, ale teď se nám to hodilo. Když jsme se roztáhli po celé délce, ani to nevypadalo, že nás je tolik. 

Počasí nám taky krásně vyšlo, už od rána bylo v podstatě na tričko, svítilo sluníčko a vůbec bylo krásně. Kdyby třeba pršelo, za moc by to nestálo. 

A co mě nejvíc potěšilo? Všechny ty skvělé kostýmy mých spolužáků! Senzační nápady a výborné provedení. Já osobně jsem kostým neměla, protože pokud se podíváte na fotky z toho dne (najdete je tady), uvidíte tam zombie pekaře. To jsem měla být taky, ale nastala chyba v matrixu a místo tří pekařských obleků dorazily jen dva. Narychlo už jsem žádný kostým nesplácala, ale to nevadilo, protože jsem alespoň mohla všechny fotit. Takový den totiž rozhodně za zdokumentování stojí a mám pocit, že být mimo střed dění, ale všechno bedlivě sledovat přes hledáček, je tak nějak můj úděl. A tomu se nebráním :)

Svou čtvrthodinku scének jsme vymýšleli asi den nebo dva předem, což tedy žádná sláva, ale nedopadli jsme zdaleka nejhůř. Pouštěli jsme videa z maturitního plesu, dražili jsme Gabču a Mirka (řidiče auta a motorky - výherci s nimi dostali oběd ve školní jídelně a odvoz domů), ale největší úspěch, minimálně u naší paní třídní, měla písnička, kterou jsme jí zazpívali - Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka... Dali jsme jí ještě velikou kytici růží a ona byla natolik dojatá, že jsem měla z té naší třídy i radost.

Předtím jsme ještě dostali vysvědčení a k našemu velkému překvapení všichni - včetně Soni - prošli k maturitě. To jsem na nás všecky zvědavá, jak na tom budeme za měsíc.  

 Po škole jsme ještě vyrazili na chvíli vybírat do města a pak jsme si došli na oběd, mňam. Lidé ve městě nás docela bavili, někteří byli milí, dávali nám peníze dobrovolně, ptali se, ze které jsme školy, a přáli nám štěstí u maturit, zatímco jiní se vztekali, že jim taky nikdo nic nedá, že jsou buď důchodci nebo nezaměstnaní, že nejsou ničí banka a že máme jít do poslanecké sněmovny (a spousta dalších hlášek, kdo si to má všecko pamatovat) :D 

Rozhodně to byl fajn den, užila jsem si ho a snad nám i ty maturity nějak dobře dopadnou, ať na to všechno můžeme vzpomínat s úsměvem. A úspěch u maturit přeji nejen sobě, ale i svým spolužákům a všem ostatním, co je to letos čeká. :) Tak good luck, nějak to přece zvládnem :)

Silvestr video

Jak asi víte, na Silvestra jsme s miláčíkem byli v Praze u Fioly doma, bylo nás tam myslim tak devět nebo deset a bylo to moc fajn, hráli jsme na Kinectu a taky aktivity a podobný věci a vůbec to byla prča. No ale co vám chci dneska říkat, je, že jsme asi v úterý nebo kdy s miláčíkem sedli a on sestříhal záběry z oné noci, zatímco já jsem koukala, jak mu to hezky jde :D My tam zas tolik nejsme, když jsme většinou natáčeli my, ale párkrát taky :) tak užívejte :D

Maturitní ples

Po spoustě let trápení a čekání konečně nadešel i můj maturitní ročník a s ním spojený maturitní ples. Nesčetně příprav a dohadů o tom, jak co bude probíhat, bylo najednou za námi a my už jen se zatajeným dechem čekali, jak to jen všechno dopadne. Samozřejmě, zdaleka ne vše šlo podle plánu, hlavně co se šerpování týče, ale komu to vadí? Máme šerpy, každý dostal nějakou tou mincí do hlavy (já dokonce do výstřihu), a to, že nám málem nedovolili ošerpovat třídní, že nástup na šerpování se prostě nepovedl a že písničky, které při šerpování měly hrát (předmět největšího počtu vnitrotřídních hádek) nakonec prostě nebyly, to nikoho teď už netrápí. 

Skvělý taneček na zahájení plesu se nám povedl, stejně jako klukům jejich půlnoční překvapení, a myslím, že jsme byli výborní, že jsme si to jak my, tak ostatní užili a že na to budeme rádi vzpomínat.

Já bych ještě ráda poděkovala všem, co se na mě přijeli podívat - někteří i z dálky - a chci se omluvit, že jsem si nezatančila se všemi, kterým jsem to slíbila, že jsme hned po půlnoci odjeli a tak vůbec. Opravdu mi nebylo dobře, tak mi to prosím odpusťte, určitě vám to někdy vynahradím a doufám, že jste se i tak dobře bavili =)

PS: Co se fotek týče, jsou na fcb, ale mám jich mnohem víc. Fotil miláček, takže jsou dobrý =) Ty nejlepší už jsme zveřejnili, ale pokud někdo chce vidět všechny a opravdu na tom trvá, dejte mi vědět a koncem týdne je hodím na rajče. Teď nemůžu, nejsem doma =)

Milé děti...

...tak Ježíška máme za sebou, doufám, že vám přinesl, co jste si přáli, a že jste si ten Štědrý den jaksepatří užili. Také doufám, že jste si pěkně odpočinuli, nadlábli se samými dobrůtkami a viděli se s příbuznými. Já, vzhledem k rozsáhlému příbuzenstvu, budu ještě v návštěvách asi 3 dny pokračovat :D 

A co Ježíšek přinesl mně? Převážně oblečení, různé maličkosti a tašku. Také naprosto stylové a geniální (a po dodání baterky snad funkční) hodinky a krásného přítulného plyšového medvěda (vidíte na obrázku). Ježíšek mě však v jedné věci trochu zklamal, a to říkám nerada, protože mám ze všech dárků radost a měla jsem opravdu krásné Vánoce. Letos je to ale bohužel poprvé, co jsem nedostala od Ježíška žádnou knížku, pokud samozřejmě nepočítám diář, který za moc zábavnou četbu nepovažuji. To ale nevadí, s koncem světa nepočítám, takže tohle nejsou poslední Vánoce, a faktem je, že takhle před maturitou bych asi stejně neměla na čtení moc času :)

No, ale jak jsem řekla, já si letošní Vánoce náramně užila a užívám, protože ještě nekončí. A teď jdu sbalit tašku, do ruky vzít pár kusů cukroví, a jedu k babičce :) Tak se tu mějte pohádkově :) papa

FotoAkademie

Myslím, že už jsem se chlubila. Nešlo to jinak :D

V úterý jsem byla na tiskové konferenci k slavnostnímu zahájení sedmého ročníku FotoAkademie, soutěže pro studenty základních a středních škol. Tato konference se konala ve velkém zrcadlovém sále ministerstva školství, kde to je mimochodem moc pěkné.

Bylo to příjemné posezení, informace o minulosti a budoucnosti soutěže střídaly skladby na klavír, a celou konferenci krásně ukončila Sára Saudková motivujícím proslovem o tom, jak je těžké, aby fotografie byla jen vedlejším koníčkem, fotografie podle ní musí být vášeň. Nemůžu než souhlasit :)

I s paní Saudkovou jsem si popovídala, mám s ní fotku, ale ne u sebe a musím tedy čekat, až ji někdo zveřejní. 

Co se samotné soutěže týče, všechny informace najdete TADY :)

Pokud se ještě vejdete do věkové kategorie a rádi fotíte, jděte do toho :) Držím palce :)

LŠDF 2011

Pravidelným čtenářům mého blogu jistě tato zkratka už něco říká. Zalovte v paměti nebo v archivu blogu a zjistíte, že se jedná o Letní Školu Digitální Fotografie, ze které jsem loni byla absolutně na větvi a letos jsem nemohla jinak, než tam jet znova. Tentokrát se v období od 31. července do 6. srpna kurz konal v Kašperských Horách v Domě Fotografů, což je mimochodem přinejmenším malebné místo na strávení kousku prázdnin.

Stejně jako loni i letos byla parta fotografů naprosto super (ačkoliv jsem se na začátku bála, protože asi 17členná skupina s pouze 4 kluky mi přišlo jako nepříjemná převaha), takže jsme si užili spoustu zábavy. Většina loňského osazenstva sice letos nejela, pár nás ale zbylo a přidali se i suproví nováčci. Všeho všudy to nakonec byla prostě senzační banda lidí, se kterou jsme se, jak jsme říkali, naladili na stejnou vlnu a pak jsme se smáli i úplným ptákovinám.

Ani nám nevadilo, že je nás sedm na pokoji, ani že na jídlo musíme chodit úplně jinam, ani že není wifinka, takže jsme neustále řešili nedostatek kabelů... na konci jsme se shodli, že právě teď nastala ta doba, kdy by ten kurz měl začít, nikoliv končit. Týden je prostě málo.

Na rozdíl od loňského roku jsem si letos nechala doma sešítek na zapisování hlášek, tak vám jich moc nepřipomenu, protože jich moc nemám. Ale tak aspoň něco:

A: "To řek nějakej Siddhártha Gautama."

K: "To je Buddha ne?"

A: "nene... počkej.... zakladatel buddhismu... jo aha" :D

H: "Jsem ožralej nebo to tam fakt nepasuje?"

několik lidí najednou: "Jseš ožralej."

"Můžem si dopít ten džus?"

Pan Šusta: "A máte k tomu aspoň vodku?"

"Milá dámo, byla byste tak laskava a poodstoupila kousek do prdele?"

"Stojí mu jako monopod." (s tím související byla taky debata o tom, jak by se 3 nohy stativu daly použít na 3 holky najednou... to tom se ale radši rozepisovat nebudu) :D

Taky měly docela úspěch moje běžné, pro účastníky kurzu však doposud neznámé výroky jako "whatever major loser", "čůrárna" (wc), "polovertikální poloha" (sedět) nebo třeba "džejkyho džejka" (žvejka).

Jinak celý týden se odehrával na vlnách převážně písně chiwawa, dále několika písniček od Miky, Divokýho Billa, Pendulum nebo Adele a pak spousta takových, které jsem doposud neznala, např.

Nejvíce srandy jsme si užili při hře Aktivity, kterou každý jistě dobře zná a se kterou jsme strávili asi 2 noci. Nasmála jsem se, jako už dlouho ne. Stejně tak při jídle, kdy na otázku "co si dáte k pití" byla jasná odpověď  "hmmmmm...".

V úterý jsme absolvovali velmi dobrodružný výlet za focením řeky Vydry. Dobrodružný z něj dělala především cesta autobusem, která byla poněkud o život, neboť takhle plným autobusem jsem snad nikdy nejela. Něco jako osobní prostor znělo v tu chvíli jako nejabsurdnější vtip a na několika zastávkách (na kterých se do tak plného autobusu stále cpali další a další lidé) jsme málem někteří zůstali. A Vydra sama o sobě byla o hubu... nebo spíš o foťák, snad každý si vzpomene alespoň na jednu situaci, kdy nezbývalo mnoho a letěl do vody. Ono to klouzavé kamení žádné velké bezpečí nepředstavuje, pokud se nechcete koupat, což my jsme nechtěli. 

Další den se konal výlet na Kašperk, kde se cestou část naší skupiny ztratila a zkrátila si cestu asi o hodinu a o několik kilometrů. Zase ale neviděli bunkr a chybí na několika skupinových fotkách, což je jejich smůla.

Jeden den se také konala soutěž Šumavský Fotomaraton, nebo spíš taková testovací část tohoto fotomaratonu. Úkolem bylo za časový interval asi 3 hodiny odevzdat 7 fotek na předem daná témata. Dostali jsme témata, zděsili jsme se, 2 a půl hodiny jsme běhali po Kašperkách a sháněli fotky a půl hodiny jsme se hromadně snažili rozchodit notesy, abychom mohli fotografie včas odevzdat. Konalo se i několik dalších menších soutěží, třeba celotýdenní soutěž o to, kdo vyfotí nejlépe Dům Fotogarafů, nebo o nejlepší fotku hradu Kašperk. 

Každý večer se pochopitelně odehrávala debata nad odevzdanými fotografiemi a nevzpomínám si, že bychom jedinkrát šli spát před půlnocí (minimálně někteří, že, děvčata...) :D

Přiučili jsme se toho hodně, vyzkoušeli si fotografování v ateliéru nebo třeba s úžasným objektivem Lensbaby, na který mám zálusk už nějaký ten pátek. Pochopitelně splnil veškeré mé očekávání - je naprosto úžasný. 

Fotky z LŠDF samozřejmě hodím na Rajče, jakmile je trochu protřídím, počítejte s tím tak zítra. A něco taky půjde na devianta, ale vzhledem k tomu, jak mi tady jde net, to půjde asi pomalu. 

Nemyslete si, že jsem vám řekla všecko... ale některé zážitky asi nemá smysl popisovat. Jako když jsme s Aničkou rozhodně NEšly kupovat jídlo. :D To ne, všecho moc škodí, i moc vyprávění. Každopádně doufám, že se za rok zase sejdeme a hlavně že se sejdeme i někdy dřív :) protože se mi nechce čekat rok kvůli jednomu týdnu s touhle super bandou :) No, tak se mějte fajn, a foťte :) bré světlo :P

Carmen

Na podzim se někteří studenti našeho gymnázia zúčastnili projektu Evropa v srdci Evropy, který probíhal v souvislosti s olympiádou mládeže EYOWF, konanou v Liberci v únoru letošního roku. Liberečáci, jistě si vzpomínáte, jak jste se po nějakou dobu museli vyhýbat v obchodních centrech velkým částečně růžovým krychlím s mapami a srdíčky - tak přesně tohle nás přivezlo na Carmen. Ze všech zúčastněných škol libereckého kraje jsme totiž vyhráli s Portugalskem druhé a s Litvou první místo, což znamená dohromady 40 tisíc pro všechny, kteří se na projektu podíleli. Po spočtení, kolik peněz vychází přibližně na 1 studenta (kolem tisíce), jsme se shodli, že to utratíme za divadlo.

Představení Carmen, které začínalo v 7 večer, předcházela procházka centrem Prahy, což tedy žádná sláva. Bylo horko, všichni byli ve společenském oblečení (žádné extra pohodlí) a vše probíhalo stylem ZŠ, což znamená rozchod na začátku Karlova mostu, sraz za 15 minut na konci Karlova mostu a tak. Ale nakonec jsme do hudebního divadla Karlín úspěšně dorazili a představení mohlo začít.

Hned na začátku musím říct, že být divadelní recenzent, dávám Carmen takových 90%. A teď vám řeknu proč.

Hlavní roli obsadila samozřejmě Lucie Bílá, která byla výborná, o tom není pochyb. Další z hlavních postav byly ztvárněny Martinou Poulíčkovou a Peterem Strenáčikem. 

Příběh pouze naznačím: Jde o to, že existuje téměř dokonalý pár - Katarina a José. Ti jsou zasnoubeni. On má dobré místo u městské policie, ona je dcerou starosty. Za nedlouho se budou brát. Jedinou malou vadou na kráse jejich vztahu je její ctnostné, ale hloupé rozhodnutí, že chce sex nejdříve po svatbě. Což pochopitelně Josému není nijak po chuti. Zvrat nastává ve chvíli, kdy do města přijede cirkus v hlavní roli s okouzlující a koketní cikánkou Carmen. Ta se, ačkoliv to nerada přiznává, zamiluje do Josého a on do ní. Ji však chce i spousta jiných mužů a jemu brání jeho povinnosti a také vztah s Katarinou, ačkoliv ten mu toho moc nepřináší (kromě snad jistoty idylky kdesi v budoucnosti). A pak se to zaplétá dál. Muž, který považuje Carmen za součást celého cirkusu a tudíž za svůj majetek, zabije jednoho policistu Josého zbraní. Z něho se v tu chvíli stává vyvrhel, dostává se na dno, a Katarina, která ničemu nerozumí, se za něho akorát modlí. Nakonec se José rozhodne pravého vraha udat uprostřed cirkusového představení, což mu (stejně jako Katarině) málem zapříčiní smrt. A určitě to znamená konec pro Carmen, která se přiznává, že už není, kdo bývala, a že chápe smysl lásky díky Josému. Takže to vlastně dobře dopadne.

Jak scénografie, tak kostýmy, všecko se mi moc líbilo... když se vám uprostřed jeviště najednou objeví fontánka a jezírko, no, docela jsme se divili. Nejvíce se mi určitě líbily šaty Lucie Bílé, černo-červené, takové správně cirkusové, ale s červenou květinou ve vlasech jí to podle mě slušelo. Ačkoliv do doby, ve které se příběh odehrává, se pochopitelně nehodila.
Do toho všichni krásně zpívali. Drobnější vadou na kráse bylo nedotažené ozvučení, kdy občas nebylo přes hudbu hercům rozumět. Naštěstí nahoře nad jevištěm běžely titulky v angličtině, které sice nebyly doslovným překladem, ale když jsme nerozuměli, mohli jsme se zorientovat tam. Takže celkové shrnutí? Vlastně nemůžu říct, že lituji, že jsem do té šílenosti Evropa v srdci Evropy šla, protože se to vyplatilo. Carmen rozhodně doporučuji :)

Malířák 9. - 13. května

Už jste nejspíš zaznamenali, že jsem teď absolvovala týden v Rokytnici (asi tak od úterý nazývané "Raketnice") na výjezdovém semináři od dějin umění. Další na výběr byly kombinace biologie-chemie (nuda!), mafie (=matika, anglina, fyzika, informatika... taky nuda) a čeština-svčka (svčka docela hejtýuju, děkuju mistře Folke), takže jsem jela na dějiny umění, protože mě baví a protože nás paní profesorka drobet namotivovala tím, že penzion Bobeš je naprosto boží, že tam je bazén, sauna, všechno blízko, spousta jídla... 

No, musim říct, že to všecko je pravda, a ještě mnohem víc... vana na pokoji, telka stejně tak, venku velká trampolína.... Ale. Neříkejte, že jste žádné "ale" nečekali!

Malířák všehovšudy byl super. Přijeli jsme v pondělí dopoledne a až do pátečního poledne jsme v podstatě téměř bez přestávky pracovali :D Naučili jsme se toho spoustu nového. Od 8 od rána jsme museli být použitelní a při smyslech - do desíti dějiny, potom do oběda jeden úkol, po obědě hned další, pak ještě jeden a do večeře ještě jeden pro jistotu, že bychom se náhodou v průběhu dne nudili. Večer asi půl hodiny času (rvačka o teplou vodu ve sprše?) a pak večerní program - prezentace prací a film (pyramidy, gladiátoři, pompeje a další antický zábavnostě:)) a někdy i něco dalšího. Po desáté konečně volno... ehm.... co jsem slyšela o ostatních výjezďácích, na to, že my jsme ti, co "si jen kreslí", jsme makali snad nejvíc :D možná ještě chemici, to nevim.

Udělali jsme toho fakt spoustu, a z tý spousty jsme toho spoustu nestihli :D

Asi bych měla, jako vždycky, sepsat věci jako hlášky, blbinky, co se udály, atd... No, v úterý šla Lenka do vany v oblečení, to je docela dobrá část týdne :D hlášky... tak jako "Raketnice", "kalendábr" a podobné už stejně proběhly okolím, ty nemá smysl opakovat... "Můj děda chodí spát v 8, můj táta v 9 a já v 10" a nebo "Můj děda je buddha a moje máma fandí jehovistům", to všecko jsou Banánova moudra :D další velká je "Pane, nechtěl byste na chvilku podržet kyčel?" (slovo kyčel nabývá nového významu). To je všechno, na co si teď vzpomenu.
Vzhledem k tomu, že ačkoliv jsem článek začala psát hned po návratu, našla jsem si čas na jeho dokončení až teď, takže vše už nemám tak živě v paměti... proto asi ukončeme toto trápení. Na rajče jsem fotky ještě nedala, možná se k tomu ani nedostanu, protože jsem jich pár dala učitelce na společné cédéčko, jehož kopii obdrží všichni účastníci... ale třeba je nakonec na net stejně hodím. Pro teď to bude ale vše. A sorry, že jsem teď moc nepsala, fakt nebyl čas, budu se teď snažit víc :)

Tablo

To jsme se zase do něčeho pustili! :D Původně to začalo asi takhle: "Ty máš toho umělce, nepoptala by ses nám, jestli by někdo od nich třeba nechtěl pomoct s tablem? Samozřejmě za finanční obnos... a klidně si to nafotíme sami." A jak se dalo očekávat, nakonec jsme to dělali my, já a "můj umělec". A bylo to drámo.

Nakonec se to, že si to sami nafotili, neukázalo být úplně pozitivním přínosem. Což o to, fotky jsme upravovali a všemožně jinak normalizovali a zpodobňovali, ale když je hned v prvopočátku fotka mázlá, sotva s tím něco uděláme, že... No, dělali jsme, co se dalo. Ne úplně dobře dopadla jen jedna fotka, protože si ji kolega marod fotil doma sám, a to fakt nešlo. Potom bylo potřeba dát fotky natisknout, což se celkem zvládlo :) 

Když byly fotky ready, bylo na čase vymyslet, jak to bude ve výsledku vypadat, abychom mohli nakoupit vše potřebné. Myslím, že nemá smysl zdůrazňovat, že nakonec vše dopadlo úplně jinak, než bylo v plánu :D 

Musím říct, že nám to dalo docela zabrat. Můžete si to představit trochu jako pracovní činnosti na prvním stupni ZŠ, jen s tím rozdílem, že spoustu hodin v kuse, nejlépe až dlouho do noci :D Stříhání, rýsování, vybírání barviček, rovnání, lepení, obarvování, psaní, kritizování a předělávání, nadávání... a to všechno pořád dokola :D do toho jsme vypili spoustu koly a snědli spoustu čokolády a mazance :D 

Ale nakonec jsme to přežili. Výsledné tablo by mělo od úterka až středy být k vidění v cukrovinkách naproti radnici :) A kdo to nemůže vydržet, nechť se koukne třeba tady, kde jest možné shlédnout veškeré fotky z procesu tvorby tabla :)

A pocit? Jsem ráda za tu zkušenost, neboť mě ani ne za rok čeká totéž, jen s naším vlastním tablem :D takže aspoň vím, co očekávat :)

Nic konkrétního

Poslední dobou moc nezapínám PC, za což se moc omlouvám hlavně věrným příznivcům tohoto blogu. Je mi moc líto, že jsem na vás teď neměla čas. Pokusím se to napravit :) Mám toho do budoucna pro vás připraveno spoustu, jen aby se našla chvilka moje plány uskutečnit :)

No, a co je nového u mě? Zaprvé: čtu naprosto super knížku... nebo spíš bych měla říct knižní trilogii. Dočtu to předpokládám tak dneska v hodně pozdních hodinách, tak se těšte, určitě o tom napíšu. Zadruhé, mám křečka. Dalo by se říct, že jsem byla nucena ho adoptovat. Ale to by znělo, jako že mi to vadí, což se zase tak úplně říct nedá. Jmenuje se Tobísek a žije ve vesmírné stanici NASA (viz foto). Pokud se trochu osmělí a začne se se mnou kamarádit, ještě o něm určitě uslyšíte :)

Z dalších novinek bych ráda vyzdvihla například fakt, že mě pronásledují žlutá auta. Ne, fakt se mi to nezdá :D žlutá přece není úplně obvyklá barva auta, ne? A teď je všude. Vyjdu z domu a hned kolem mě jedno projede. V autobuse se na vteřinku kouknu z okna a vidím 2 najednou. No je to normální? Bojím se, že jednou v noci uslyším tajemné zatroubení, vyjdu před dům a v měsíčním světle uvidím stovky a stovky žlutých aut, která mě následně unesou do neznámých končin.... :D pak vám o tom dobrodružství napíšu ;)

A když už jsme u aut, za další důležitou novinku ze svého života považuji fakt, že se mě ve čtvrtek můj miláček (jak statečný a trpělivý chlapec, patří mu můj obdiv) učil řídit :D No, nešlo mi to, co si nalhávat, ale už se skoro nebojim, možná že až někdy v hodně daleké budoucnosti budu přecejen dělat řidičák, třeba mě autoškolák ani nezabije :D

Pak jsme taky v pátek byli na maturáku 4.A a 4.B od nás z gymplu a bylo to fajn :) myslim, že z celého plesu nejlepších pár minut asi bude půlnoční překvapení 4.A - labutí jezero. Fakt senzace :D

Taky jsem si koupila sluchátka (s mikrofonem!), abych si konečně pokecala s někym na skypu... a smůla, protože to nefunguje. Prostě mám kompa v háji, musim začit velmi intenzivně šetřit na novýho.

No a tak dále, děje se toho spousta a času je málo. Moje malá sestřička včera oslavila 17tiny, už je jaro a svět se zbláznil. Všechno to děsně letí. No, budu se snažit vám napsat ještě letos :D Pokud ale čas poletí tímhle tempem, zase tolik si nevěřim. :)

No, tak se mějte a stay tuned, v současné době tím, že se toho spousta děje, mám o čem psát, takže taky budu :) Tak páčko :)

Sportovně turistický kurz v Chorvatsku

Tak, milí čtenáři, jsem se vám po týdnu a půl vrátila ze země vzdálené... země zvané Croatia. Vážně jsem uvažovala, že nejdříve napíšu reportáž na hodinu češtiny (také právě o našem kurzu v Chorvatsku), dokud je vše čerstvé, a potom teprve přijde na řadu můj blog. Naštěstí jsem si ale rychle ujasnila žebříček hodnot a tudíž jste to právě vy, kteří - na rozdíl od našeho učitele češtiny - dostanete všechny informace z první ruky, ještě horké a čerstvé. Vrátila jsem se asi před hodinou a už tu pro vás chystám souhrn všech nezapomenutelných momentů posledního týdne.

Jak bych asi tak měla začít? Nejdříve vám asi prostě povím, o čem vám tu chci teď povídat. Každý rok jezdí třetí ročníky gymnázia F. X. Šaldy v Liberci (to jest náš ústav, kdybyste nevěděli) na sportovně turistický kurz do Chorvatska. Cílem je odpočinout si (pokud možno aktivně), vyzkoušet nové věci, poznat nové lidi, stmelit kolektiv a prostě zažít hromadu srandy. To se nám poměrně úspěšně povedlo, snad až na to stmelování kolektivu. Hromadně jsme se totiž shodli na tom, že snad každý má v naší třídě alespoň dva lidi, které nemůže vystát. To je ale snad jediná stinná stránka tohoto právě proběhnuvšího kurzu.

V pátek 10. září jsme po páté vyučovací hodině odhodili zábrany, popadli zavazadla přecpaná převážně přetvářkou a instantními pokrmy všeho druhu, ta jsme naházeli do autobusu, zamávali paní ředitelce a kolem jedné hodiny už jsme byli tramtadadá na cestě za dobrodružstvím. Ani jsme ještě v Liberci nenajeli na dálnici a už autobusem kolovalo jídlo ve velkém: sušenky, mentosky, bombóny, bake rollsky a tak dále. Takže přeplácaná bříška hned na začátku. Páni řidičové, na každé zastávce pokřikujíce "dělejte dělejte ať můžem ject, nestůjte mezi dveřima", nám odmítali pouštět filmy, dokud nebyla úplná tma, a tak jsme si povídali. Nejdříve jen já se svou spolusedící Karin, potom jsme s Káťou a Luckou za námi hrály 'jméno, město, stát...', a později se rozmohla divoká debata na různá témata i s dalšími několika dvousedačkami. Některé z hlášek jsou zde:

"A jak že se to teda dělá? Vy ste mi to neřekli!" - Káťa J.

"Já vysvětluju tady Katce, jak se dostat do správný polohy: nejdřív dozadu a pak ve správný poloze uvolnit." - Rosťa

"No to bylo hrozný, celej den mě tam píchala!!" - Káťa J.

"Mě si chtěl vzít ve školce jeden kluk, protože jeho děda má prej super zapalovač... takže až budu velká tak si mě veme, aby mi ho moh ukázat." - Karin

Víťa: "Potřebuješ teď ten iPod?"
já: "Jo"
Víťa: "Tak až usneš tak mi ho puč."

Reinišová: "Zadek dobrej?"
Někdo od nás: "můj ne, bolí už.."
Víťa: "Jak zadek dobrej? To je otázka jak pro buzeranty."

Nuže, to by bylo. Když se setmělo, pustili nám dvojku Pirátů z Karibiku, a tak většina z nás nasadila sluchátka a pokusila se o spánek. Na místo činu jsme dorazili v sobotu kolem půl osmé ráno. Následovalo rozdělení lidí do chatek, jehož výsledek mi znepříjemnil celou dobu pobytu. Bydlela jsem totiž se Soňou (na fotce ve svém "šátku na sto způsobů"). Nebudu to tady více rozpitvávat, je to kategorie sama pro sebe. Jeden článek by na to dozajista nevystačil. Možná vám situaci vyjasní už jen to, že na "Bydlím se Soňou." většina reagovala: "A to se nebojíš, že tě zakleje!?" Takže tak. Chatky se skládaly ze dvou místností, každá pro dva a více lidí, přičemž měli k dispozici sporák, lednici, nádobí atd. O základní vybavení jsme se tedy starat nemuseli. Voda v chatkách nebyla, ale byla k dostání všude jinde, a tak jsme ji donášeli v kanystrech, a to úplně stačilo. K moři to bylo (počítala jsem to dvakrát) asi šest set kroků. Jak dlouhé kroky dělám je však záhadou.

(nízké lanové lávky - týmová spolupráce xD)

Program sestával z toho, že jsme byli rozděleni do týmů (náš tým s pořadovým číslem dvě se jmenoval příhodně "jedničky"), a podle těchto týmů jsme vždycky absolvovali dopolední a odpolední zaměstnání. Každé ráno byla také možnost účastnit se dobrovolného běhu a v půl osmé následoval povinný odchod k moři a koupání. V různých jak dopoledních tak i odpoledních zaměstnáních jsme si užili spoustu zábavy. Hráli jsme třeba trangleball (mezi studenty často nazývaný folkeball), branball (4x jsme vyhráli, hehe), volejbal, ultimate frisbee (ano, to jsem měla radost), speedminton, také jsme posilovali a učili se některým horolezeckým tríčkům na nízkých a vysokých lanových lávkách. Také jsme si vyzkoušeli několik zajímavých a neobvyklých ratabáckých her s panem profesorem Ulvrem.

(Nejvíc týpek, prodavač zmrzliny v Malém Lošinju. Tohle udělal, když jste mu řekli o 8 kopečků zmrzliny. Také dělal spousty různých tríčků a když jste chtěli, strefil se vám do pusy zmrzlinou z 16ti metrů.)

Ve středu jsme měli to "štěstí" absolvovat "odpočinkový" výlet na ostrov Susak. Moc jsme si tedy neodpočinuli. Zahráli jsme si něco na styl branballu ve vodě, bez met, pálek a tenisáků. Také jsme navštívili hřbitov, kde neležel snad nikdo jiný než samí Pičiničové, Dinkové a Skřiváničové. Byla to celkem tůra a do teď jsem se pořádně nerozhodla, jestli to stálo za to.

Další věc, která jistě stojí za zmínku, je soutěž s názvem 'umíš sumýš'. Je to soutěž ve vaření. Pořádala se, myslím, ve čtvrtek večer. Úkolem bylo vytvořit svoje vlastní menu, originální stůl, a toto prezentovat. Náš stůl zdaleka nebyl tak výživně bohatý jako stoly ostatních, to uznávám, zato prezentační show byla perfektní a právě díky ní jsme získali mezi týmy bronzovou medaili. Připravovali jsme "palačinky na grilu" s ovocem a šlehačkou, přičemž ovoce a šlehačka byly podávány na Páje - živá (!!) dívka v plavkách. K tomu jsme měli připraveno dokonalé vystoupení ("Chorvatská televize uvádí: Kluci v akci!"). Nemá smysl asi vypisovat super hlášky, protože celé toto tříminutové představení se skládalo v podstatě jen ze samých dobrých keců =D Přece jen jich vám ale pár dám k dobru:

...další ingrediencí je olej. Následně přidáme druhý olej, aby se nám první olej nelepil...

Vítáme vás u jubilejního dílu pořadu (koukne na tahák) s číslem tisíc osm set třicet šest.

A co nám to nesete, pane Saláme Šunkiči? - Rybu. (půlka šišky salámu - zabalená)

Přidáme eidam... tedy, tento eidam už je očividně značně po přechodu... takže spíše niva.

...a třešničkou na dortu je... tak koukám, že byla... třešnička na dort.

Důležitou přísadou je speciální koření na palačinky na grilu, pravé středomořské, dovezené z Taiwanu...

Naší tajnou ingrediencí je kapka vody.

Také určitě nesmím zapomenout promluvit o našem chorvatském tanečku. Každý rok totiž všichni účastníci tohoto chorvatského kurzu nacvičují společný taneček. Ještě ho nemám natočený k dispozici, tudíž vám ho tedy nemohu ukázat. Našla jsem sice tu písničku, na kterou jsme si tento taneček připravili, je to ale nějaká velmi odlišná verze, takže ani tu vám nebudu ukazovat. Kdybyste měli přehnaně velký zájem, můžete to najít pod názvem Captain Jack - Only You. Naše verze je ale, upozorňuji, lepší, a taneček ji, myslím, dotáhl k dokonalosti. Leoš (tedy pan profesor Pelc bych měla říci) nás natáčel, takže pokud se mi toto video někdy dostane pod ruku, ráda se s vámi podělím. Také budeme ještě tančit před celou školou a tak vrazím někomu do ruky aspoň foťák. Kvalita bude sice k pláči, ale přesto bych byla ráda, kdybyste z našeho supercool tanečku taky něco měli. Budu se snažit.

(Družstvo číslo 2 - my - a družstvo číslo 7 na výletě přes celý ostrov první den)

Další hlášky:

(Po každém skoku do vody) A furt je to slaný!

Igor: Leoši! Chci tě!

"Když je čurák v píče tak je mozek v prdeli" má vysokou pravděpodobnostní hodnotu.

Je lepší do toho moře skočit, protože spíš než jak je to studený řešíš kde máš plavky.

Leoš: Tady Zuzanka je moje... hehe... pravá ruka.

Tak, kluci se udělaj, a co dál... je vymalováno...

Jirka M.: Tssssssssssssssss... ušla mi pointa.

Budete hrát různé hry, třeba Puke. (říkal Cube ale nebylo mu rozumět). - Má ta hra něco společnýho s těma výlevkama, jak se tam myje nádobí?

Míša: Mám fóbii z moře. Z tý hloubky.

Míra: V pohodě, nemusíš tam skákat. Stačí, když tam budeš skočena.

Míra na Pěničku: No pane profesore, vy snad nemáte koule.

Reinišová čte zbytku vedoucích: Takže tady píšou: Jaká věková skupina vás zajímá?

Leoš (vítězné zvolání): Nás zajímá KAŽDÁ věková skupina!!

Pěnda na Reinišku: Nedám! Až budeš hodná. (Jirka: sleduj, učitelský hrátky)

Jirka na Míru: Ty vole! Nelámej ty špagety, dyť ti nic neudělaly!

Co budem dneska dělat k jídlu? - No já myslel, že bysme udělali ty těstoviny s tuňákem... - A máme tuňáka nebo tuňáka v prášku?

Při vodním branballu Reiniška: Vašku, zkrať trochu ten čas, mně už je zima! (dělala metu)
Ulvr: KONEEEEEC! Druhej poločas!
nikdo nic, hrálo se dál
Ulvr: No voni snad maj hodinky!

Jistě dobrá historka je taky ta, jak jsem přišla k modřině na pravé půlce zadku (o levé později). Jeli jsme takhle zpátky na trajektu, pršelo a já hledala soudruha Gončára po celé lodi kvůli fotkám. Vylezla jsem i na horní palubu, jestli se tam náhodou někde neklouže po podlaze s ostatními spolužáky. Nebyl tam, tak že tedy zase půjdu dolů. Šlápla jsem na první mokrý klouzavý schod a už jsem jela. Po zadku až dolů, kde mě chytaly jakési chorvatské paní ve středních letech s výkřiky "už dobré, ty už dole!". Tak jdu, mokrá a vysmátá, dovnitř, kde si většina lidí prohlížela fotky na Mirkově notesu. Tak říkám: "Hádejte, co se mi teď povedlo! Sjela sem po zadku ze schodů dolu tam venku!" Oni na to nejdříve zareagovali menším záchvatem smíchu, načež mi řekli: "Jo tos byla ty ten hroznej rámus!? My se báli, že upadla půlka lodi!" 

Když jsem pak tuto historku vyprávěla cestou z trajektu konečně nalezenému Rosťovi, narazila jsem do takového toho popelníku velikosti drobného odpadkového koše a vysypala vajgly všude po lodi. Prostě den D. 

Jak jsem přišla k modřině na levé půlce zadku už není tolik vtipné, ale za zmínku to také stojí. Lezli jsme takhle po lanových lávkách, těch nízkých, asi metr nad zemí, a já udělala jeden krok, ještě z držením, a už jsem letěla dolů. Pozadu jsem dopadla na provaz, od něj jsem se odrazila a přistála úspěšně na nohou, akorát s modrým pruhem přes půl zadku. Taky hezké.

(Náš pedagogický dozor. Zleva: Pěnda, nějaká holka, Reiniška, Váša Ulvrů, Ruda, Zuzka, Leoš a Jirka)

(tady zepředu)

(A na závěr Jirka Erhart, slangově také Erží. A ten flek nalevo vůbec není opatlanej objektiv, je to naschvál, protože to je umění xD)

Všechny moje fotky jsou k dostání přímo tady. Možná se prý bude někam dávat všech těch 6 a půl tisíce fotek, co dohromady nafotil náš kurz, ale ještě se neví kam. Takže zatím jen moje dílo. A to je už asi opravdu vše.

LŠDF...

...aneb Letní Škola Digitální Fotografie. Právě tam jsem strávila týden od 1. do 7. srpna. Na Šumavě ve velice příjemném penzionu U Röselů (Hojsova Stráž) probíhal tento kurz pro studenty středních škol, a co se nestalo, ocitla jsem se mezi jeho účastníky také já! Sláva, hurá. Ne vážně, stálo to za to. 

Ubytování: suprový

Jídlo: nedalo se stěžovat, fakt dobrý

Program: pecka, vážně jsme se toho spoustu naučili (minimálně já, největší noob)

Parta lidí: nepopsatelně geniální

A obecně atmosféra: Na jedničku!

...a k tomu zážitků: kotel.

Myslím, že málokomu se chtělo domů. Je to přesně jedna z těch akcí, které nejdou zase tak dobře popsat. Můžu vám vyprávět, co se dělo, jak jsem nemohla rozložit lodičku z vlakové jízdenky pro průvodčího, jak jsme zmokli cestou ze Železné Rudy, jak půlka lidí zabloudila na celodenním výletě na Černé a Čertovo jezero, můžu vám vyprávět o počasí, o programu, o tom, co jsme se učili, o všech přednáškách a tématech, co nám dávali. Můžu vám vyprávět o všech těch super lidech, co jsem měla to štěstí potkat (a o co víc, že se z nás na konci stali celkem dobří přátelé), o tom, jak jsem lezla do traktoru pro frisbee, o jídle, o dnech a o nocích. O rawu, žpegu a klippingu. O všem. Faktem ale je, že už jen popsat cestu vlakem na místo by bylo na román, a stejně byste z toho neměli to, co chci. Nepochopíte to, dokud si to nezažijete. Jak bych to tak vyjádřila (pardon opičky): kotelněsmrtelněnejvíc krutopřísněhusťáckypecková nejlepšímegaturboboží akcička :D

Co vždycky můžu psát (spíše pro připomenutí pro účastníky než pro ostatní čtenáře), jsou hlášky. Takže tu je máte:

........................................................

"Hej brácha!! Znám to tady?"

........................................................

"Tady je přímo odlesněno pro fotografy."

........................................................

"Já myslim, že holka by neměla bejt uplně hubená... bych moh rovnou šukat párátka."

........................................................

"Vstávej, nespi v kuse, odpočiň si trochu."

........................................................

"Hej u toho Superbu je ten kufr tak velkej, že do něho v pohodě dáš 6 manželek a jedeš... prostě tak akorát pro harém."

........................................................

"Daví?? Podáš mi palačinku?" - "Jasně, tygře.."

........................................................

"Ty vole nenos to tam, co seš... Poskoku!"

........................................................

"Hej Vodrážka! Vodraž."

........................................................

"Přikreješ nás oba?" - "No, až se umeješ, tak uvidim." - "No moment, o tom tady rozhoduju já."

........................................................

"Co to tam dělá v tý koupelně? To zní jako když si holí hrudník tyjo... tam seče to rákosí... dříví na zátop!" :D

........................................................

"Sem nám to dneska ňáko zvlhnul."

........................................................

"Hej ne, nebudem tu fotku pojmenovávat 'buzny', ona dost vypovídá sama za sebe.. napíšem tam 'kamarádi'."

........................................................

"No u toho focení... když to člověk umí, tak je to vlastně sranda."

........................................................

"Je mi zima" - "mně taky" - "hej tyvole já mám uplně ztvrdlý bradavky" - "já ne" - "fakt?" - "počkej já se kouknu... tak jo" :D

........................................................

"Co to je za počasí ty pičo?" - "...mordor..."

........................................................

"Mám pořád radši dobrý amatéry než špatný profesionály."

.......................................................

"Daví? Máš stejný chlupy jako vlasy? ......... Co mě to tyvole napadlo!?" - "Pořád chceš vědět odpověď?" - "Ne."

........................................................

Znání > neznání = "odznánění"

........................................................

a to je vše, přátelé. Johoho. A hele, makro!

A tady ta supr parta:

PS: víte, co je opak outsidera? Insandr.