Už zase to nikam nevede.

Občas mám pocit, že žití nemá smysl. Hlavně v únoru a v listopadu, už je to vlastně taková tradice. Jako bych se utápěla ve stereotypu a záchrana byla v nedohlednu. Jako by každý den byl boj o přežití, kdy na konci ulehnu do postele na 4-5 hodin a jenom se stihnu pomodlit, aby to skončilo. Když stojím ve stanici metra, koukám na přijíždějící vlak, a chápu všechny ty, kteří z té bezvýchodné situace využili jedinou cestu ven. 

Přitom já mám cestu ven. Ale je o jedno rozhodnutí dál, než jsem já teď. A zatím nemám na to rozhodnutí sílu. Vlastně tohle nepíšu ani tak pro čtenáře, jako pro sebe, abych si srovnala myšlenky. Abych si uvědomila, kde stojíme (a nebo, jak říká u nás v práci hlavní manažerka: "už se v tom zase koupem" - a nechci být sprostá, ale asi víte, v čem). 

Život je vlastně vězení. Od společnosti nalajnovaná pravidla - škola, práce, hypotéka, svatba, děti, a splácení dluhů za to všechno až do důchodu, což je mimochodem slovo, které původně vůbec neznamenalo totéž co "chudoba", věděli jste to? Ale proč to všechno? Nechce se mi věřit, že kvůli tomuhle jsme na světě. Abychom si prošli tímhle předem stanoveným procesem a vyplivlo nás to o pár desítek let dál, načež si řekneme "uf, to byla fuška", vysbíráme pár mincí ze dna prasátka, kam se nám za celý život nepovedlo našetřit skoro nic, a za to si koupíme alespoň reprezentativní náhrobní kámen.

Povězte mi, kolik lidí je opravdu šťastných? Nebo alespoň má naději, že jednou šťastní budou? Když jedu ráno metrem do práce a rozhlídnu se kolem sebe, připadám si jako v sociálním experimentu, v němž se desítky účastníků snaží nerozbrečet, ale zároveň svým výrazem ukázat, že oni jsou ti, kdo trpí nejvíc.

A přesto všichni držíme hubu a krok. Ráno nám zazvoní budík, i když se nám to příčí, vstaneme, a jako bychom si v duchu odškrtli další políčko v tabulce, v níž je těch políček ještě tisíce, a na jejímž konci je důchod. Doba, kdy nebudeme konečně muset denně vstávat a dělat, co nemáme rádi, ale budeme vstávat i tak, protože 1) už budeme tak staří, že nás z válení se budou bolet kosti, a 2) protože budeme tak chudí, že budeme muset ráno do Kauflandu pro levnější rohlíky. 

Proč? To to nikomu nevadí? Proč mám pocit, že nikdo nehledá štěstí? Že jakmile člověk dospěje, začne se snažit zalíbit ostatním (tím, co dělá, jak žije, co má) a vybírá si pro sebe v nejlepším případě nejmenší zlo? Společnost stojí na principech, z nichž vlastně nebenefituje nikdo. Nebo jestli, tak menšina. Ale i o tom pochybuji. Narodíme se, abychom se nechali několikaletým procesem "vzdělávání" připravit na roky práce, kterou si najdeme s velkým nadšením a kde nás dalších 50 let ždímají z veškeré naší produktivity, a pak, když už jsme nepotřební a firma má mladší "zdroje", tak nás prostě vyřadí, jako použitou mašinu.
Mimochodem, byli jste někdy v práci, když jste byli nemocní, protože jste si ani nemohli dovolit zůstat doma? Já třeba dneska. Vážně nám to za to stojí? Není zdraví to nejcennější, co máme? To jen taková vsuvka.

Nevím jak vy, ale já žiju tak, že týdně 5 krát 8,5 hodiny pracuju, 2 a půl dne strávím ve škole, a všechno, co v práci vydělám, zaplatím za nájem bytu, do něhož si chodím vyprat a přespat tam. Pokud se těch pár hodin jako přespání vůbec bere. A vlastně, pokud se ta místnost, v níž mám postel a zbytek svého majetku, vůbec bere jako byt. Nemám čas dělat věci, co mě baví, nemám čas se ani vidět s přáteli a rodinou, nemám čas číst, chodit na procházky, tvořit, vymýšlet, pracovat na různých projektech, které by mě bavily. Nejbližší volný den od teď mám v květnu, a nebo dřív, když zatáhnu školu - to abych se alespoň jednou vyspala a uklidila trochu ten svůj kutloch. Nejvíc lásky posílám těm, kdo mi navrhnou tu inovativní myšlenku, abych šla bydlet na kolej, kde přijdu o ten poslední zbytek soukromí, to jediné útočiště, které mám. Ne, díky.

Ale jak říkám. Já mám řešení. Jde jen o to se postavit systému, a to bolí. Ale co je větší zlo - kousnout se a změnit to, i když to bude nepohodlné, a nebo setrvávat v tichém utrpení až do smrti? Žijeme životy beze smyslu, ale fakt, že se nám to nelíbí, bereme jako něco, co je špatně s námi - protože "co remcáš, co bys chtěla, takhle to mají přece všichni".

Tohle není štěstí. Štěstí si představuji jinak. Jako život, co smysl má. Jako život, kdy má člověk čas na sebe, na své blízké a na to, co ho baví, a přesto je produktivní a vytváří hodnoty - jen ne pod tlakem. Zkuste mi někdo říct, že to je utopie. I vás už ten systém asi sežral.

Omlouvám se. Příště budu veselejší. Lepší možná nepřemýšlet.

Nakouknout zpátky

Píšu vám po sakra dlouhé době. Za odmlku se omlouvám. Už nebudu slibovat, že teď budu psát víc, protože vím, že to stejně nejde dodržet. Nejde do puntíku naplánovat, co jak bude. Takže zatímco se snažím udržet při životě svůj druhý blog, který je alespoň trochu tématicky zaměřen a není jen pro čtenáře, jež baví číst o mé ne až tak zajímavé existenci, týdny, měsíce, roky, život běží dál. 

Poslední dva roky byly tak hektické, že se vlastně ani nedivím, že jsem sem nepsala. V mém životě se toho hodně změnilo. Po pěti letech skončil jeden vztah, plus už mám za sebou další, který trval přibližně rok. V práci jsem několikrát změnila pozici, až jsem se dostala na svou vysněnou projekci, dokonce na hlavní pracovní poměr - z toho důvodu jsem byla nucena odejít z pobočky Nový Smíchov, která pro mě ale asi navždy bude domovem, na pobočku Flora. 

Ukončila jsem marnou snahu o studium oboru Arts management a začala jsem na vysoké škole úplně odznovu, tentokrát na oboru Podniková ekonomika a management. Také jsem se trochu začala věnovat podnikání v síťovém marketingu, konkrétně v Amway. Několikrát jsem se přestěhovala, pořád však v rámci Prahy 6, která pro mě stále zůstává nejsympatičtější částí našeho hlavního města. Bydlím sama v ošklivé miniaturní garsonce, kam se mi vejde sotva stůl, postel a skříň.

Změnilo se toho hodně a mám pocit, že nejvíce jsem se změnila já. Přerušila jsem svou dráhu nekompromisního abstinenta a začala jsem pít alkohol. Mám spoustu nových přátel, s nimiž trávím čas. Spát chodím po půlnoci, většinou až k ránu. A hlavně jsem se z tichého pozorovatele, který dokumentoval dění kolem pomocí fotoaparátu a blogových článků, změnila v člověka, který se dění účastní a snaží se být součástí. Jsem jiná. Když něco chci, většinou si o to řeknu. Když něco nechci dělat, nedělám to. Žiju svůj život a jaký si ho udělám, takový ho mám.

Navzdory tomu jsem to ale pořád stejná já. Pořád nosím oblečení po mladší ségře. Pořád mám ráda červený lak na nehty, špagety a velké hrnky čaje. Pořád se nedokážu osprchovat za méně než 20 minut (a to když se fakt mega snažím), pořád, i když se už nevyhýbám společnosti, jsem nejraději sama doma se sluchátky na uších. Pořád jsem tak trochu introvert. Pořád ráda čtu, i když díky škole ne vždy to, co chci. A mohla bych pokračovat. 

I když mě velkoměsto změnilo, po pár dnech návštěvy Liberce se nudím a potřebuju zpátky tenhle chaos, kdy nemám čas spát a jím jen fast food, jsem to pořád já. A upřímně, chybí mi ty roky na vsi, kdy jsem se jen válela na louce ve vysoké trávě a koukala na mraky. Ale jsem víceméně šťastná, asi poprvé v životě. Protože už nejsem v kleci. Protože mám možnost volby a svobodu, jak s tím svým žitím naložím. Zní to strašidelně, ale možná jsem trochu dospěla. Ale nebojte, jen trochu.

Před pár týdny, nebo teď už měsíci, jsem však potkala člověka, co mě trochu vrátil zpátky. A myslím, že jemu vděčíte za to, že sem po dlouhé době něco píšu. Tenhle člověk mi připomněl můj starý život, aniž by ho znal. A já mu vděčím za to, že jsem se po dvou a půl letech vrátila k focení Week of Life. Začala jsem 28. prosince a teď už pracuji na čtvrtém weeku. Byť je můj život zaměstnance na plný úvazek poměrně stereotypní (navíc když bývám na směně sama a opravdu není co fotit), napadlo mě, že by vás mohlo přece jen zajímat, jak teď existuji. První week, se skutečným pořadovým číslem 43, najdete zde. Druhý (44) najdete tady, a třetí (45), který ještě ani oficiálně nevyšel, je k prohlédnutí tady. Jen vás prosím o shovívavost, jelikož až na nějaké Vánoce nebo výlet jednou dvakrát do roka jsem teď opravdu nefotila. Musím se znovu naučit vidět. Zpomalit žití, zastavit a podívat se kolem. Nejspíš mi to ještě nějakou dobu potrvá. 

Pro dnešek vše, Káťa out. Snad zase někdy ;)

Školy

Nevím, jakou náhodou se to stalo, ale nejenže jsem odmaturovala (a dokonce s docela obstojnými známkami!), ale dokonce jsem byla přijata hnedle na dvě vysoké školy. Poněkud šokující, vezmeme-li v potaz můj laxní přístup ke studiím obecně a tak nějak asi vrozený odpor ke všem vzdělávacím institucím. Tak nějak jsem si tajně přála na žádnou školu se nedostat, ale když mě vzali na dvě, přece jen jsem měla radost. Asi to o člověku něco říká, možná že není úplný blbec, ani když se nesnaží. A nebo má jen štěstí, což bych spíš řekla, že bude pravda u mě.

No každopádně nevyhnutelně muselo přijít rozhodování, na kterou školu nakonec nastoupím. Možnosti byly: a) Matematicko-fyzikální fakulta UK, obor Obecná matematika, b) Podnikohospodářská fakulta VŠE, obor Arts management.

Na obou školách je tělocvik, takže rozhodování vůbec nebude tak jednoduché.

Vzhledem k vlastní váhavosti a nejistotě jsem se poptala na názor okolí. Dopadlo to takhle - matfyz 6 hlasů, VŠE 8 hlasů. Řekla jsem si, že bych možná taky mohla hlasovat a nakonec jsem došla k názoru, že můj hlas by teoreticky měl mít větší váhu než ty ostatní, když je to tady moje rozhodování. A pak jsem si vlastně řekla, že jsem sice příšerně nerozhodná, ale umím si dát dvě a dvě dohromady, a když proti sobě stojí celkem fajn škola s budoucností středoškolské učitelky a možná méně zábavná (ale kdo ví) a asi jednodušší škola, se kterou si snad jednou najdu pořádnou práci, jsem vlastně schopná se docela pěkně rozhodnout sama. 

Příští středu jdu na zápis na ekonomku. Moje máma se na mě za to rozčiluje. Snažila se mě všelijak přesvědčit, že matfyz je lepší (a protože nemohla přijít na žádné kloudné zaměstnání s čistou matikou, tvrdila, že můžu být profesionální hráč mariáše a vydělám si velký prachy - LMAO), jen proto, že sama ekonomky nemá ráda. A nemá ráda lidi z ekonomek. Ale myslim, že to je spíš lidma než školou. Jenomže zkuste jí to říct. Takže ona mi nefandí. Smutné... ale její věc.

Tak se tu mějte a pokud si ještě někdo myslíte, že jsem si vybrala špatně, tak ať. Neslibuju, že mě ta škola bude bavit, ani že tam vydržim do konce, ale chci to aspoň zkusit =)

Tak ahoj.

Megaúklid

Tak jsem udělala něco, co jsem měla udělat už dávno, ale na co jsem neměla čas. A to myslím vážně, úklid mi trval od neděle do čtvrtka, tolik času bych jen tak nenašla. A hlavně, vezmeme-li v potaz, že mám střední za sebou, mohla jsem konečně vyházet spoustu věcí, které jsem tu doteď přechovávala pro případ "kdyby náhodou".

Normálně bych vám nepsala o tom, že uklízím, ale vzhledem k tomu, že se s tím spojuje spousta zážitků a překvapení, podělím se s vámi. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, co všechno jsem u sebe v pokoji našla, aniž bych doteď tušila, že to tu celá léta mám. Vyhodila jsem asitak tři sta tun věcí. Byla jsem opravdu nelítostná, vyházela jsem všechno, co už nebudu potřebovat. Mám tu i několik šuplíků, které jsem se už hodně dlouhou dobu bála otvírat... tak ty jsem vysypala do popelnice celé. Dokonce jsem udělala i takovou šílenost, že jsem roztřídila trička a mikiny na "domácí" a "mezi lidi". Tak jsem to naposled měla snad ještě na základce, ne-li ve školce. Faktem je, že i kompletně vyžehleno jsem měla naposled hodně dávno.

Ale hlavně co jsem to všecko našla!

Sedm trojúhelníků s ryskou.

Čtyři velké Herkulesy, čtyři plastické gumy.

Pět stejných mp3 přehrávačů. Měla jsem je ráda, pořád jsem je rozbíjela a pořád si kupovala ty samé znovu.

Několik let starý pytlík sušeného ovoce.

Cédéčka s fotkami ze školních akcí z nižšího gymnázia. Ještě jsem nekoukala, jaké zlo obsahují, podívám se během odpoledne.

Svůj deník z let 2005 - 2008. Nejhorší puberta. Letěl do koše. To bych vám nikomu nepřála. Přečetla jsem si jen pár vybraných záznamů napříč všemi těmi lety a všechny byly v podstatě stejné. "Měla jsem průměrnou náladu, už mám ale zase depku, páč na Evropě 2 hrál jeden z mejch oblíbenejch romantickejch ploužáků." a "Jsem tak trapná. Dneska mě pozdravil ..... a já dělala, že ho nevidim, a na ajsku jsme si pak psali a já jsem se ho zeptala, jak se má! Jsem tak trapná až to bolí." :D Myslím, že to vám na přibližný dojem stačí a také jistě chápete, proč záznamy mé temné minulosti letěly tak rychle do koše.

Dále jsem našla puzzle s mou fotkou, které mi kdysi dal táta :) měla jsem tam ještě vlasy "na hřiba" :D

Také si představte ty nejtlustší možné kancelářské šanony. Tak dva takové jsem úspěšně naplnila prázdnými (!!!) průhlednými eurodeskami.

Taky jsem našla spoustu dopisů, co mi kdy kdo poslal,  a dopisních papírů.

Také asi deset nefunkčních sluchátek, takový kabelový chumel, taky nemám tušení, proč jsem to tu ještě měla.

Dva bublifuky.

Kartičku do knihovny v Pittsburghu. Použila jsem ji jen jednou, pak jsem si půjčovala na ostatní, protože jsem tu kartičku ztratila. Nechápu, jak se se mnou dostala domů.

Taky jsem našla rozepsanou básničku proti alkoholu, taková óda na abstinenci. Ten kousek vám sem můžu napsat, přecejen, když vám řeknu, že to je 1) nedokončené a 2) několik let staré, tak se pobavíte a nikde to šířit nebudete, což? :) Faktem je, že tomu vlastně chybí i začátek :D

AntiAlkohol

Dřív jsme spolu pili kolu

dneska máte rum

Hrozí zvratky, život krátký,

prostě je to hum.

Riskujete játra

vaše zdraví chátrá,

tolik jiných dobrých chutí

alkohol vás to pít nutí?

Kam to sakra lidstvo spěje,

to se ani nenadějem

a ta pár let v nemocnici

nalejou vám slivovici.

Že ve škole na lavicích

pivo stojí ve sklenicích?

No tak, lidi, žádný vzrůšo,

dneska všichni všecko můžou.

"Života si užíváte"

-lepší argument nemáte?

Říkáte, že nepiju, 

takže vlastně nežiju?

Heleďte se, moji milí,

zapněte mozek na chvíli.

To já teda na nudu

alkohol pít nebudu.

:D tak doufám, že se vám moje tvorba líbí. Já se pobavila, když jsem po sobě včera ten škrabopis luštila.

Taky jsem našla básničku, kterou jsme napsaly s Martinou a druhou Martinou na školním výletě asi v kvartě nebo kvintě, ale ta je mnohem delší, takže tu vám sem psát nebudu.
A taky jsem našla svou první gumičku do vlasů ještě z doby, kdy jsem měla krátký vlasy. Růžová se zelenym hrochem :D

A vůbec, našla jsem takové kvantum věcí a takové kvantum věcí jsem vyházela, že můj pokoj teď musí být o tolik lehčí, že se divím, že se nám dům nepřevažuje a nenaklání na druhou stranu :D

Takže já jdu asi kouknout na ty staré fotky a v nejbližší době vám zase napíšu :)

Tak čauves, lidi :)

PS: jo a zapomněla jsem říct, našla jsem svoje první zuby v krabičce :D

Prázdniny aneb článek o ničem :)

Tak, a já mám prázdniny. Myslím, že popisovat svou maturitu vám tu nemusím, vsadím se, že o to nikdo nestojíte, a já o to stojím ze všech nejmíň. Takže pokud Cermat ještě někdy opraví slohovky, tak to bude i oficiální. Zatím to jisté není, ale myslím, že můžu říct, že maturitu mám. Ale to nejdůležitější je, že teď mám prázdniny! :)

Takže co bude teď? Nejdřív musím uklidit. Je to cíl číslo jedna. V mém pokoji není k hnutí. Když chce pes vyskočit na postel, nemůže, protože se k ní na metr nepřiblíží. Leda že by začal šplhat přes hromádky knih nebo oblečení. I já, když jsem se šla v noci napít, jsem se málem přerazila.

Cíl číslo dvě... Já nevím. Mám nekonečný seznam věcí, které jsem chtěla po maturitě dělat, že teď nevím co dřív. Přečíst spoustu knížek, kouknout se na spoustu filmů, možná se i po dlouhé době odvázat a rozkoukat nějaký seriál. Naposledy jsem byla do nějakého zažraná ještě před odjezdem do USA, to je už 4 roky.

Musím vyžehlit! To je další věc. A až to budu dělat, mohla bych konečně vyházet oblečení, co nenosím, a vůbec to nějak protřídit.

Bod číslo asi sto: vrátit do knihovny knížky - myšleno převážně učebnice. 

Bod číslo.... no to už je asi jedno: Jít do bazénu (myšleno ne cachtat se, ale plavat).

Dodělat week, co mám rozdělaný, ale nejsem schopná donahrát zbytek fotek a publikovat ho. Peklo. 

Stavit se ve městě pro tablo - sundat ho z výlohy a odnést domů.

Sejít se se všemi lidmi, jimž to slibuju už asi tisíc let. Je jich fakt spousta, a nemyslím jen přátele, ale i babičky atd. Všem dlužím trochu času.

Přečíst nové FotoVideo! Problém je, že ho vždycky půjčuji dvěma kamarádům, spolužákům, tak jsem jim ho vzala v den své maturity, aby se do něj koukli, zatímco já budu maturovat. A pak se ve škole sešla celá naše třída na "slavnostní zakončení maturit", a ve všem tom mumraji a vzájemném sdílení maturitních zážitků a tak dále jsem ho zapomněla ve třídě. Takže se pro něj musím ještě stavit ve škole. Jak se říká, co není v hlavě, musí být v nohou.

Další, zdaleka ne tolik příjemný úkol na "prázdniny", je dostat se na vysokou školu. Tomu bych se radši vyhnula. Jsem unavená. Postrádám veškeré studijní nadšení. Prostě už se mi nechce. Nechce se mi někam napochodovat a skládat přijímací zkoušky. Nechce se mi chodit někam do prváku, poznávat nové učitele, nové spolužáky, zvykat si na zaběhlé zvyklosti nové školy, snažit se splňovat nové požadavky, zvládat nové předměty. Chci pravý opak, úplně vypnout a nemuset nic. Snad to přejde.
Další věc mě napadá! Musím oběhat různé doktory, např. jsem už dlouho nebyla u zubaře nebo u kožního. A vlastně ještě oční... ale tam radši nepůjdu, na nové brýle nemám. Další nepříjemnost.
A ještě další věc je, že bych se konečně měla taky trochu věnovat vám, mým čtenářům :D Teď opravdu nebyl čas a za to se moc omlouvám, ale teď čas bude, budou zážitky, budou fotky, bude o čem psát :) Bude léto a všichni si ho užijeme :) Jupííííí! :) Tak čauves
PS: A pokud ještě nemáte prázdniny a zkazila jsem vám svými radostnými plány náladu, třeba vám ji spraví to, že to, co vidíte na obrázku, je jen menší "úryvek" z toho, co mě čeká  za uklízení :D takže se mi vlastně můžete smát :D

Na film nebo na kartu?

Dneska jsem měla krátkou školu, tak jsem si zašla, jak to tak ráda dělám, do Fotolabu ve Fóru. Bylo tam málo lidí, tak jsem se dala do řeči se slečnou, co tam pracuje. Po chvíli bezduchého okounění jsem se totiž rozhodla, že si koupím film do foťáku, a zjistila jsem, že mají pouze jednu značku a citlivost filmu prodávají pouze 200 - ber nebo nech bejt. No tak jsem to koupila, ale divila jsem se, že během pár měsíců docela omezili sortiment v téhle oblasti, ještě to není ani čtvrt roku, co jsem si mohla vybrat mezi více různými fotografickými filmy. A slečna mi v podstatě vysvětlila (necituji ji přesně, neboť si doslova nepamatuji, co řekla), že podle ní to jde všechno do kopru. Že dneska už na analog nikdo nefotí a že je to drahé a složité, takže už se takové aparáty ani nevyrábí, leda možná drahé zrcadlovky. Snažila jsem se ji přesvědčit, že ve focení na film je to pravé kouzlo fotografie, že to je ta metoda, která má tradici, a že je podle mě pro dobrého fotografa téměř nutné umět používat i analog, nejen fotit na digitál, tisíc snímků za vteřinu a všechny hned kontrolovat.

Ale slečna si nedala říct. Pořád si mluvila svou, že dnes i profesionálové fotí na digitál, že negativy jsou drahé a za cenu padesáti fotek z filmu můžu mít tři sta fotek z digitálu (vytisklých na fotopapíře, samozřejmě) - si tam kvůli mě vytáhla i kalkulátor. A že na výsledné fotce stejně nikdo nepozná, čím je focená, že digitální fotky je jednodušší upravovat a prostě že na analog všichni kašlou.

To, že pro mě právě kinofilm symbolizuje to pravé kouzlo fotografie, to "vydřené" umění bez digitálního zjednodušení, že jedno z mých velikých přání je vyzkoušet si sama film vyvolat a zažít to dobrodružství, to napětí mezi stisknutím spouště a výslednou fotografií, to jsem slečně ve Fotolabu nevysvětlovala. Už jsem se pokusila jen o slabou obranu, když jsem zmínila, že na uměleckých školách také focení na film vyžadují.

Na to jsem si vyslechla, že na těchto školách nechtějí pochopit pokrok, že doba i umění fotografie se ubírá jinam, ale že dřív nebo později jim to dojde, protože jim ty jejich fotoaparáty taky jednou vypoví službu, a kdo jim to opraví nebo kde seženou nové, když už se tím nikdo nezabývá?

Zaplatila jsem za film a odešla z obchodu. Ale slečna mi nasadila brouka do hlavy. Co když měla pravdu? Jakým směrem se bude fotografie vyvíjet teď? Copak se všichni v rámci zjednodušení a zrychlení života omezí na focení mobilem, Instagram a všechny ostatní prográmky typu "nasaď na všechno tentýž cool filtr a z fotky je umělecké dílo"?

To by mi bylo líto. Z fotografie by se tak vytratila všechna romantika, kterou teprve začínám poznávat, a všechno ostatní, kvůli čemu si myslím, že má cenu se focení vůbec dál věnovat.

Ale člověk je tvor přizpůsobivý. Ovlivním to? Stěží. Takže půjdu s dobou.

Forty Fun Facts

...aneb drobné pravdy o mojí osobě :)

1. Nikdy jsem nebyla na opravdovým koncertě.
2. Miluju v létě ležet ve vysoký trávě, kde nejsem vidět, a koukat na nebe.
3. Neumím vyprávět vtipy.
4. Kdykoli naše třídní profesorka mluví o nedostatečné píli (a to dělá často), bezděčně si představím štrůdl.
5. Ráda praskám bublinkové fólie.
6. Nekoukám na televizi.
7. Jsem Káťa. Nemám ráda žádný jiný překrucování toho jména na Kateřina, Katka, Káča apod. Jen Mája, Tadeáš a Jirka Vojtěch mi můžou říkat Káka :)
8. Moje nejoblíbenější sušené ovoce jsou banány a brusinky.
9. Nemám ráda smajlíky s nosem (až na vyjímky), proto v SMSkách vždycky vyberu smajlíka, vložím a zpětně mu umažu nos.
10. Bytostně nesnáším únavu, nejen svou ale i ostatních lidí, a nic, nebo jen opravdu máloco, je pro mě důležitější než spánek.
11. Mám ráda módu. I když jsem asi poslední, do koho byste to řekli.
12. V duchu, když doma nikdo neposlouchá tak i nahlas, mluvím anglicky. I po třech letech je to pro mě pořád jednodušší.
13. Dávám jména kaktusům.
14. Banán jím lžičkou.
15. Nikdy se mi nezdál sen, v němž bych uměla létat.
16. Absolutně postrádám přehled o dění ve světě i v našem státě.
17. Ráda vím věci. Vždycky mám radši pravdu, která bolí, než příjemnou lež.
18. Nemůžu se rozhodnout, jestli miluju nebo nesnáším samotu.
19. Mám slabou vůli, ale velkou fantazii.
20. Nemám ráda britskou angličtinu.
21. Dřív jsem sbírala prázdné krabičky od TicTaců a měla jsem jich stovky, všechny v jedné velké bedně, která mentolově voněla.
22. Kdybyste věděli, jak často brečím, asi byste se mnou už nechtěli kamarádit (pokud něco takového děláte).
23. Jedno z dlouhé řady mých vysněných povolání je sekat trávu v Central Parku.
24. Miluju polévky.
25. Miluju teplý = tekutý pudink, na kterém se už na povrchu stihla udělat ta pevná blanka.
26. Donedávna jsem jedla špagety dvěma vidličkami.
27. Ne že bych víc mluvila než myslela. Spíš když mluvím, nestíhám myslet, a když myslím, nestíhám mluvit.
28. Nemám ráda vůni mléka.
29. Dřív jsem hrávala Magic: The Gathering.
30. Když jsem byla malá, políbila jsem žížalu.
31. O půlnoci se bojím podívat do zrcadla.
32. Nesnáším hospody.
33. Doslova šílím, když nemůžu najít pinzetu.
34. Znervózňuje mě, když lidi moc mlátí do klávesnice.
35. Už několik let nenosím stejné ponožky (občas se to náhodou povede, ale většinou ne).
36. Mám ráda, když si někdo dá fotku ode mě jako profilovku.
37. Kdykoli se mi líbí něco, co někdo dělá, chci se to taky naučit. Když se pokusím a nepovede se to, často se mi to přestane líbit, místo aby mě to fascinovalo o to víc.
38. V dětství jsem se několikrát střihla do prstu, od té doby mám špatný pocit z otevřených nůžek.
39. Nejtrapnější okamžik mého života byl, když jsem si nedávno četla svůj 7 let starý deník.
40. Spím s plyšovým medvědem :)

Mohlo by vás zajímat

Takže, když tak denně prolézám internet a koukám pořád na tytéž stránky, napadlo mě, že by vás taky mohly zajímat a bavit. Jedná se hlavně o stránky sledující stylové věci, umění, hry, fotky a jiné výsledky lidské vynalézavosti. Spoustakrát se pobavíte, spoustakrát jste ohromení, spoustakrát vám zůstává rozum stát nad tím, co všechno může jeden vymyslet či vytvořit. Je to rozhodně zábava sledovat, a proto jsem vám tady sepsala pár tipů, kam stojí za to se čas od času kouknout.

Jedna stránka, na kterou denně koukám, se jmenuje ThisIsColossal - an art and design blog. Ta je moje nejoblíbenější. Denně tam najdete nové umělecké počiny, instalace, fotky, videa, všechny možné projekty, co podle autorů tohoto blogu stojí za vidění. A do mého vkusu se strefují až příliš často. Není neobvyklé, že si prostě nemůžu pomoct a musím odkazy na jednotlivé články šířit dál. 

Další stránkou, kterou vám musím doporučit, je TheCoolHunter. Sleduje nejnovější trendy v oblasti bytového designu, módy, restaurací, doplňků, oblečení, hudby, umění, architektury, životního stylu a já nevím čeho všeho ještě. Pokud vám to na první pohled přijde stejné jako ThisIsColossal, rozdíl spočívá v následujícím: u prohlížení ThisIsColossal si myslíte "omg to je boží", zatímco u TheCoolHunter si obvykle pomyslíte "to chci jednou mít" nebo "tam chci jednou bydlet". Tak snad už mi rozumíte :D

Další stránkou, kterou sleduji opravdu denně, je Photoextract - Plus Extract - TOP G+ photos. Jedná se obvykle o plus mínus deset až patnáct nejlepších fotek, které v určitý den publikovali fotografové na Google+. Většinou jsou to krajinky, které mě zas až tolik nebaví, ale snad každý den se najde několik fotek, co opravdu stojí za to vidět. Ať už jsou to abstraktní fotografie geometrie architektury, portréty, zvířata či jakékoli jiné fotografické počiny. 

Další stránku doporučuji především těm z vás, kteří tráví čas u her a zajímají je nejčerstvější novinky z herní scény. Jedná se o Zing.cz - neaktualizovanější portál o hrách, kde kromě novinek najdete třeba skvělé videorecenze a další obsah. Rozhodně se nestane, že byste tam neměli co číst :)

A poslední věc, co mě teď napadá, že by vás mohla zajímat, je projekt Den Studenta, který vytvořil můj drahý loni jakožto maturitní projekt. Je to, jak to vysvětlit, velmi zábavné a vtipné video, do kterého musíte zasahovat, aby pokračovalo. Ale on to tam má vysvětlené lépe :) Moc času vám to nezabere a já rozhodně doporučuji.

FotoAkademie

Myslím, že už jsem se chlubila. Nešlo to jinak :D

V úterý jsem byla na tiskové konferenci k slavnostnímu zahájení sedmého ročníku FotoAkademie, soutěže pro studenty základních a středních škol. Tato konference se konala ve velkém zrcadlovém sále ministerstva školství, kde to je mimochodem moc pěkné.

Bylo to příjemné posezení, informace o minulosti a budoucnosti soutěže střídaly skladby na klavír, a celou konferenci krásně ukončila Sára Saudková motivujícím proslovem o tom, jak je těžké, aby fotografie byla jen vedlejším koníčkem, fotografie podle ní musí být vášeň. Nemůžu než souhlasit :)

I s paní Saudkovou jsem si popovídala, mám s ní fotku, ale ne u sebe a musím tedy čekat, až ji někdo zveřejní. 

Co se samotné soutěže týče, všechny informace najdete TADY :)

Pokud se ještě vejdete do věkové kategorie a rádi fotíte, jděte do toho :) Držím palce :)

Odborné názvosloví

Kdo chodíte se mnou do třídy, ani to nečtěte, dělali jsme to v úterý na češtině :D pro ostatní: Jedná se o známá přísloví přepsaná do odborného jazyka. Vaším úkolem, pokud se vám ovšem chce, je tato přísloví zkusit uhádnout. (správné odpovědi hodím do komentáře pod článek)

PS: Desítka je nejlepší :D

1) Náraz akustických vln, šířících se plynným prostředím nízkých vrstev atmosféry ze zdroje v lidském hrdle, odráží se od bariéry kompaktního přírodního systému, přičemž síla i kvalita zpětné vlny je adekvátní původnímu impulsu.

2) Kvalita počáteční fáze totální regenerace organismu subjektu a intenzita prožitku z téhož jsou přímo úměrné úsilí, vynaloženému subjektem k předchozí optimalizaci prostoru pro regeneraci organismu určeného.

3) Donace individua rodu Equus neopravňuje akceptora k vizuální percepci dentální soustavy tohoto jedince.

4) Je-li B bodem ukončení trajektorie malvice, puzené gravitační silou z bodu A, bod C je kolmým průmětem bodu A a bod A je na stromě, potom vzdálenost bodu B a C se limitně blíží k nule.

5) Kategorický imperativ nedovoluje libovolnému subjektu likvidovat zdroj infrazáření, který svým behavioristickým systémem neatakuje týž subjekt, neboť jeho radiace se chová inertně k tělesné integritě dotyčného subjektu.

6) Velikost fyzikální veličiny určuj dvakrát častěji, nežli používáš způsobu obrábění, při němž je materiál dělen na části.

7) Přemístí-li se do příbytku patřícího mně obyvatel příbytku jiného, je radno vložiti do vlastní horní končetiny hrubě opracovanou část stromu.

8) Ztráta prostorového vnímání není na závadu suverenitě nad osobami touto ztrátou ještě více postiženými.

9) Prognózu optimálního okamžiku pro své akce proveď podle modelového vztahu domestikovaného vodního opeřence k plodenství kulturních trav.

10) Kvalifikovaná a produktivní pracovnice v domácnosti za účelem získání části tělního pokryvu drobného obratlovce dokáže uvést své tělo do pohybu po parabolické dráze, jejíž počáteční a cílový bod leží na různých stranách bariéry oddělující dvě různé plochy zapsané samostatně v katastrálních mapách.

11) Kategorický imperativ velí při volbě způsobu techniky přenosu intelektuální pomoci směrem k jedinci schopnému samostatného abstraktního myšlení přiklonit se k verbálnímu projevu, zatímco u ostatních subjektů volit přímý tělesný kontakt. 

12) Jestliže není konána činnost, která polidštila opici, není možno očekávat cukrářské pečivo.

13) Tělesným orgánem zpevněným skeletonem a obsahujícím nervové řídící centrum nelze narušit souvislost bariéry sestavené z kompaktních částí horniny popřípadě zeminy zpracované do pravidelných kvádrů a spojené směsí hornin s podstatným obsahem vápence.

14) Informační obsah mechanického vlnění vycházejícího z orálního otvoru humanoidní bytosti a postupujícího směrem k souvislému porostu vyšších dřevin se nezmění ani při následné změně směrového vektoru ve vektor opačný.

Blogu zdar... nazdar!

Může se vám to zdát pěkně kontraproduktivní a nesmyslné, ale poslední dobou se snažím sem moc nepsat. Tedy abych to upřesnila, nepsat o tom, co dělám, nedělám, jak se mám a nemám, jak žiju a přežívám. Ačkoliv se nepovažuji za nějak zajímavou osobnost, tento blog prapůvodně - už to budou čtyři roky - vznikl proto, abych se mohla někde vypsat. Ze začátku to byl a stále částečně je něco jako můj deník. Pochopitelně vám píšu především o těch zajímavějších věcech ze svého života, o zážitcích, názorech, poučeních a zamyšleních, které mi přijdou alespoň trochu publikovatelné. A občas, přiznávám, poněkud stupidně naháním sledovanost blogu na učitelských hláškách, které jsou veleoblíbené a velehojně velečtené. Tak či tak, časy se mění a i tento ne zas až tak čtenářsky zajímavý blog má své pravidelné návštěvníky. A právě proto si teď prostě musím dát pomenší pauzu. Jakmile bude o čem psát, samozřejmě můžete očekávat článek, nemyslím, že budu psát méně než dřív. Jen - jak jsem řekla na začátku - teď pro vaše dobro nechci a nemůžu psát o tom, co dělám a jak se mám. 

Posledních pár dní mě prostě nenapadá, o čem jiném bych psala. Jedu teď něco jako maraton, pobíhám v začarovaném kruhu a chytám z toho pravidelné pětidenní zoufalství střídané ne úplně pravidelným úžasným dvoudenním vysvobozením. Ačkoli mě víkendy s mým milým zaručeně zlepšují náladu a v neděli večer si připadám jako vyměněná a dokonce i schopná přežít nátlak okolností (školy, práce, nedostatku spánku a tisíce dalších problémů), v pondělí, nejdéle v úterý končím. A právě tou depresí z pocitu bezvýchodnosti své situace - odborně se tomu asi říká sebelítost - bych vás byla schopna zásobovat hodiny a hodiny.

Toho vás radši ušetřím. Jak jsem řekla: když mým stereotypním životem proběhne něco zajímavého, dozajista vám o tom dám vědět. Hlášky učitelů berte už jako samozřejmost, jakmile jich bude dost, můžete je očekávat. Ale kdybych nějakou delší dobu nepsala, není to proto, že bych na vás zapomněla. Je to proto, že se vás snažím ušetřit své deprese.

Tenhle článek je něco jako preventivní omluva, ke které možná ve výsledku ani nebude důvod. Mám vás ráda, čtenáři. =)

Stereotyp v plném proudu

Všichni jsme se úspěšně navrátili k našim školním životům, další větší prázdniny jsou kdesi v nedohlednu a povinnosti se na nás hrnou ze všech stran. Opět si můžeme připomenout, jaké to je nestíhat. A obávám se, že to bude horší. 

Já v současné době dělám, co můžu, abych měla co nejvíc práce hotové, protože jakmile se mí prarodiče vrátí z lázní, skončí tím pro mě přístup k alespoň trochu funkčnímu PC (ano, takto zásadní a pro studentsko-pracovní život nezbytná samozřejmost). Pak už nejen že nemůžu psát domácí slohovky - a že jich teď nemáme málo - nemůžu vyhledávat studijní materiály ani pořádně zpracovávat maturitní témata... to vše se dá odložit nebo vyřešit jinak. Co považuji ale za zásadní problém, který pro mě nastane přibližně 28. září, je, že po tomto datu nemohu pracovat na svojí seminární práci. Překlad této historické povídky si prostě z prstu nevycucám a ze svého knižního slovníku už jsem vyždímala, co se dalo. Bez internetu se s touto prací prostě dál nehnu. A datum odevzdání je oficiálně konec října. Takže nyní vstávám ráno dřív, abych se posunula alespoň o pár vět, o odstavec, a využívám každého volného odpoledne, abych s prací pohnula nějak výrazněji. A buďme k sobě upřímní: kolik volných odpolední mám týdně? Jedno.

S tímto mi držte palce. 

Další věc, která nastoupila společně s novým školním rokem, jsou sportovní trimestry. V prvním trimestru na mě zbyl sport, jehož jsem se dlouho obávala a videa na youtube mě v tom jen a pouze podporovala. Tímto sportem je v dnešní době velmi populární zumba. A po první hodině, již jsem absolvovala minulý čtvrtek, začínám chápat proč. Když pominu kroucení zadkem, klepání poprsím a podobné šílenosti, je to docela zábava.

Napsala bych vám toho mnohem víc, ale musím zase spěchat do školy. Tak se mějte krásně, slunce v duši to ti sluší :D jak se říká :) hlavně se nenechte vcucnout, jak říkám já :) Tak zdarte :) a zase někdy (brzo - úpadek tohoto blogu na úkor čehokoli: školy, práce, nepřístupu na pc... se prostě nestane!) :)

Poslední prázdninový

Můžeme se bránit, co nám síly stačí, ale stejně tomu neutečeme. Zítra zase začíná škola a všechno se vrací do nepříjemných stereotypních kolejí, které nás unavují, otravují, stejně se jim ale nevyhneme. Končí vstávání kolem oběda, končí dny strávené u filmů, končí všechno, co máme na prázdninách rádi. Letos se mi ale vážně nechce stresovat. Už jen představa maturity, plesu, přijímaček na vysokou a dalších zázraků, co nás tento rok čekají, mi vždycky úspěšně rozhodí sandál. Takže letos žádná předsevzetí, žádné sliby, na které kolem pololetí zapomenu, pro tento školní rok mám jen jedno jediné heslo: přežít! A už teď, když vidím, co mě čeká, to nepovažuji za úplně lehký úkol. 

A co prázdniny? Myslím, že ty letošní jsem neproflákala. Což je zvláštní, vlastně jsem kromě jednoho týdnu byla doma... a kromě ještě teď konce prázdnin. Proto jsem vám taky nepsala tolik, jak byste si to asi zasloužili, měla jsem tu totiž jednoho VIP maroda, který měl, co se mého času a energie týče, jednoznačně přednost... sorry. :D Jinak jsem nic moc o prázdninách nedělala. Koukala jsem na filmy, chodila jsem do práce, pracovala jsem na seminárce a podobných hovadinách do školy. Moc jsem s nimi ale stejně nepohnula, teď to bude záhul... nebo jinak řečeno "nepříjemná změna". 

A co jste dělali vy? Váleli jste se někde na pláži u moře... nebo na koupáku? Nebo jste prázdniny strávili někde v práci a teď se těšíte z vydělaných financí? Ať je to, jak chce, tohle teď končí.

Tak vám všem přeju, abyste ten letošek ve zdraví přežili, abychom se na něj za deset měsíců s úsměvem podívali zpátky a oddychli si, že to máme za sebou. Takže ještě odpočívejte, nabírejte sílu, relaxujte a zase někdy ve školním roce, čus bus :)

-- 4 --

čtyři...

• ...věci, co by ses chtěl(a) naučit

vařit; zpívat a hrát na kytaru a bicí; řídit auto; neměnit hned názor podle toho, co kdo plácne.

• ...závislosti

zelený orbitky, ranní sprcha, internet, snílkování

• ...životní moudra

Najdeš to, teprv až to přestaneš hledat. Kluci si celoživotně seděj na vedení (autor: moje sestra když jí bylo tak 6 :D). Dělání dělání všechny smutky zahání. Dokud nebudeš happy sám se sebou, nečekej, že s tebou bude happy někdo další.

• ...věci, co nesnášíš

škola, halušky, alkohol, číslo 8. Jo a když smrdim kouřem.

• ...věci, co by ti udělaly radost jako dárek

saténová košilka nebo huňatej župánek; rubikova kostka; kaktus - nebo ještě lépe ta kytka s baculatejma listama; beruška nebo 4lístek na krk. (ale teď už to neplatí, protože jsem vám to řekla :D udělalo by mi to radost, kdyby vás to napadlo samotný :P)

• ...věci, co ti teď v životě nejvíc chybí

konversky, láska, místo na disku, motivace

• ...věci, na kterých právě ulítáváš

kdo to vymejšlí? :D to je otázka tak pro věkovou kategorii 13-15 :D ne dobře... tak asi Pendulum, Jane Austen, lensbaby, kopretiny (ale ty už nerostou, tak asi zas až za rok)

• ...věci, který máš teď na sobě

tričko, džíny, mikinu, spodní prádlo a ponožky :D což sice není 4 ale zas je to všechno :D

• ...tvoje úchylky

nepovim :D kdo mě zná, ten to ví, a ostatním do toho nic není :P

• ...místa, kam bys jel(a) na dovolenou

USA!!! rozhodně... ale to by nebyla dovolená, to by byl návrat domů ;) potom Skandinávie, Novej Zéland a Turecko nebo Tunisko

• ...věci, co jsi dělal(a) včera

včera... hmm... s Májou a Tášem jsme tancovali v kuchyni, slavili jsme mámin svátek, dělala jsem seminárku a pak jsem šla do práce :D

• ...lidi, co ti jsou nejbližší

Mája Š., Kája S. a Kuba F., Péťa V. (ať chce nebo ne) :D a moje mamínka :)

• ...věci, co nepatří do tvého šatníku

lodičky, tanga, sluneční brýle a pohorky :D

• ...věci, kterýma se lišíš od ostatních

ponožky; věčnej chaos v hlavě; nezájem o politiku; neustálá únava

• ...normální jména, jaký bys ale nikdy nedal(a) svým dětem

Marcela, Sandra, Honza, Hana (a Patricie, ale to zas tak normální není) jo a Jiří! na to jsem zapomněla

• ...nejhorší věci na škole

místo, čas, způsob a fakt, že je to celý vlastně povinný.

• ...věci, co na sobě máš rád(a)

IQ, schopnost empatie (která mi ale občas bejvá spíš na obtíž) a schopnost uvěřit věcem obecně považovaným za nemožné :) a čtvrtý nevim. čim víc o tom přemejšlim, tim víc horších věcí mě napadá :D

• ...první záložky z leva

Facebook, Twitter, email, Youtube (ale zas jich tu už mám 35, tak mě podle toho nesuďte) :D

• ...nejlepší večerníčky

Edudant a Francimór, Mašinky, Lískulka, a asi prostě krteček, hrdina všech dětských srdcí :D

• ...maturitní předměty

no kéž by 4... ale čeština, matika, anglina a dějiny umění

• ...věci, bez kterých nevyjdeš z domu

iPod, mobil, klíče a peněženka. Duhhh :D

:) :) c'est tout.

O ničem

Je to právě dneska, co se prázdniny hrozivě přehouply do druhé půle. Co jste dělali? Co máte ještě v plánu? Já jsem teď na další Letní škole digitální fotografie, rozhodně potom čekejte článek, jaké to tu bylo, co jsem se přiučila a tak vůbec :) Červenec utekl jako voda, ani nevím, co jsem dělala. První týden koukala na filmy, pak pracovala a poslední týden jsem byla u táty, babičky a pak jsem měla jeden den s Májou, jeden den polopracovní a jeden takový rekreační, kdy jsem vlastně koukala na jeden film a pak jsem šla do kina na druhý. Takže když přimhouřím hodně obě oči a ještě zatnu zuby, myslím, že můžu říct, že se nic moc nestalo. Na školu nemyslím, horší je, že mě ve snu pronásleduje. :D několikrát do týdne se mi zdá o prvním září, o školní buzeraci, o tom, jak možná všechno není tak hrozné, ale tím, že to všichni tak řeší a dramatizují (že ano paní třídní), je to nakonec stejně peklo. Prokletí.

Jinak pokud sledujete Facebook, stejně vám asi žádná větší událost z mého života nemohla uniknout, tak se tu nebudu nijak moc rozkecávat. A co bych vám ještě řekla? Už mě nic nenapadá. Tak já vám napíšu, až přijedu domů :) tak se těšte, užívejte volna, co to jde, a mějte se :)

A co teď?

První týden prázdnin za námi a co jsem zatím udělala? Denně několik pravidelných koleček film-wc-lednička-film. Možná za to mohlo to počasí, ale co se jiného dalo dělat? Občas jsem vám sem napsala, protože to je jedna z věcí, co mě na mém životě snad baví úplně nejvíc =) A na to se vás právě chci zeptat.

Je blogování out? Neberte si to špatně, já tohodle ještě nějakou dobu nenechám. Mívám ale sem tam pocit, že blogování vyšlo z módy asi tak v době, kdy jsem chodila do osmé či deváté třídy. Tenkrát ještě měl svůj blog každý druhý nebo třetí, plus jsme měli snad dva třídní blogy. Pak se to zredukovalo do té míry, že jsme ve třídě blogovaly dvě - já a Martina. A dneska? Lidi mají blogy, ale poslední články jsou s datem dva až tři roky starým a oni si říkají, že to nemá smysl, protože tam stejně nikdo nechodí. Pardon, ale proč by tam kdo chodil, když tam jaktěživo nic nenapíšete?

Samozřejmě, že se sledovanost blogu musí vypěstovat =D A dá to mnohem víc práce, než vypěstovat kaktus. Třeba já mám tak třikrát nebo čtyřikrát menší návštěvnost než můj miláček. Ale to mi nevadí, jde o to, o čem píšete. A o čem já píšu? Povětšinou veskrze o ničem. Jediné, co žene lidi na můj blog, jsou hlášky učitelů - něco, co ani není z mojí hlavy. Ale vadí mi to? Nevadí =) Protože sem tam se dozvím, že můj blog pravidelně čte třeba někdo, s kým jsem nemluvila už kolik let, nebo někdo, koho ani neznám. A to mi vždycky udělá radost =)

Jen mě ale vážně zajímalo, jestli už blogování vyšlo z módy. Čistě teoreticky. =D

bylo, je a bude? snad ne :D

Tak zas jeden článek ze života.. konkrétně z mého. Nebudem to moc dramatizovat, pro tentokrát. Tady je moje výzo, který oficiálně dostanu až ve čtvrtek, ale jediný, k čemu je ten ceremoniál předání papíru dobrej, je, aby mě vytáh z postele.

Chování - 1

Český jazyk a literatura - 2

Anglický jazyk - 1

Francouzský jazyk - 3

Společenské vědy - 1

Dějepis - 2

Geografie - 3

Matematika - 2

Fyzika - 3

Chemie - 4

Biologie - 2

Tělesná výchova - 1

Seminář a cvičení z matematiky - 3

Dějiny umění - 1

Dálepak mám spravenej foťák, což je senza. A těšim se na prázdniny.

Taky nastal čas, abych se konečně pustila do svojí seminárky, kterou je překlad povídky Minister's Black Veil (by Nathaniel Hawthorne) do češtiny a nějaký prkotinky okolo. Ještě vás budu informovat, jak to půjde, a pokud ne, určitě vás informuju aspoň o výsledku :)

Zítra podle všeho jedem s Kájou na denní misi do Ikei, pocourat, pokecat,  pokoukat :) a hlavně se ulejt ze sportovního dne, což bude radost :)

Z novinek to bude asi vše. Intenzivně pracuju, kde se dá, a šetřískuju :) V neděli jsem byla na Tomáši Křusovi, ale neřeknu vám, jaký to bylo, protože tenhle článek píšu v sobotu s úterním datem :D

A to bude asi opravdu všecko :) Tak se mějte a kdyby se náhodou dělo něco, co by stálo za řeč, určitě zas dám vědět :) zduř.

Mačkači a skládači aneb třídní anketa

Už ani nevím, čím to začalo, ale skončilo to tak, že jsme všem ve třídě pokládali tytéž dvě otázky a zapisovali výsledky. Bylo to někdy koncem dubna, přesnější datum asi nedám. A abych nelhala, nemáme odpovědi od všech ve třídě. Pár lidí jsme se neptali, protože asi chyběli nebo protože byli Igor nebo kdo ví proč. A proto jsem taky výsledky tak dlouho nezveřejnila, pořád jsem čekala, až seženeme všechny, že jsem z toho čekání zapomněla, čí odpovědi ještě nemáme. Tak vám to sem napíšu, jak to je.

A musím říct, že jsme touto debatou strávili celou volnou hodinu :D ačkoliv se jedná o věci, které děláme běžně, jen tak někoho nenapadne z nich udělat anketu, že...

První otázkou bylo, kdo na wc před použitím skládá a kdo mačká toaleťák. V jednu chvíli se třída dokonce rozdělila na skupinu "skládačů" a skupinku "mačkačů" a navzájem se přesvědčovali, co je efektivnější. Z pár jedinců bylo těžké vytáhnout odpověď, neboť se tvářili nad věcí, ale ve skutečnosti se určitě prostě styděli :D

21 lidí skládá toaleťák;

6 lidí mačká toaleťák, ale jako bonus k nim patří paní ředitelka, neboť z věrohodných zdrojů víme, že i ona patří k mačkačům.

Druhá otázka se týkala banánu. Všimli jsme si totiž, že ne každý loupe banán stejně. Nejdříve to bylo těžší než s první otázkou, protože jsme se všichni shodli, že loupeme banán odshora. Pak jsme se zase všichni pohádali, kde má banán vršek a kde spodek :D Někdo považuje totiž za vršek banánu tu delší část (kterou jsme pro snadnější dohadování nazvali šťopkou), protože za ni banán visí na stromě, někdo zase považuje za vršek tu druhou část, protože šťopka je jakési držátko. Nakonec ale termíny "šťopka" a "bubák" situaci osvětlily a tady jsou výsledky:

14 lidí loupe banán od šťopky,

11 lidí loupe banán od bubáku a 

1 osoba z našich řad dokonce loupe banán od prostředka - ano, byli jsme poučeni, že i to je možné. 

V tomto případě bohužel neznáme způsoby paní ředitelky. Jak vidíte, v případě toaleťáků byla docela jasná vedoucí skupina skládačů, zatímco u banánů je to téměř půl napůl. Bohužel mě napadlo až později, že bych si neměla jen dělat čárky, kolik je koho, ale že bych si taky měla zapisovat, kdo se hlásí ke kombinacím "mačkač - šťopka" a tak. Potom by se dalo porovnat, kolik lidí se hlásí k určité kombinaci nebo třeba jestli když někdo skládá toaleťák, má potom větší sklony k loupání banánu od bubáku nebo tak :D ale to už je asi jedno :D 

Pro pobavení

Kuriózní rozhovory mezi leteckými dispečery, piloty a mechaniky


Jedná se o vytříděné reálné záznamy korespondence z běžného letového provozu z celého světa.

Věž: "Abychom zabránili hluku, uhněte prosím 45 stupňů doprava."
Pilot: "Co můžeme dělat za hluk ve 35000 stopách?"
Věž: "Takovej rachot, jako když vaše 707 narazí do 727 před vámi."

Věž: "Jste Airbus 320, nebo 340?"
Pilot: "Samozřejmě, že Airbus 340".
Věž: " V tom případě buďte tak laskav a zapněte před startem taky ty dva další motory."

Pilot: "Dobré ráno Bratislavo"
Věž: "Dobré ráno, pro informaci, tady je Vídeň"
Pilot: "Chystáme se na přistání Bratislavo."
Věž: "Tady je opravdu Vídeň"
Pilot: "Vídeň?"
Věž: "Ano Vídeň!"
Pilot: "Ale proč? My jsme chtěli do Bratislavy."
Věž: "OK, tak přestaňte přistávat a točte doleva."

Věž ironicky k pilotovi, který právě obzvlášť tvrdě přistál: "No jo, přistání nemusí být žádný tajemství, pasažéři můžou klidně vědět, že už jsou dole."
Pilot: "To nevadí, oni stejně vždycky tleskaj."

Pilot společnosti Alitalia, kterému vyřadil blesk z provozu půlku kokpitu: "Skoro všechno nám vypadlo, nic už nefunguje, ani výškoměr už nic neukazuje ..."
Po pěti minutách nadávání se ozve pilot jiného letadla: "Drž už hubu a zemři jako chlap!"

Pilot: "Máme málo paliva. Okamžitě žádáme další instrukce.
Věž: "Jaká je vaše pozice? Nemáme vás na radaru."
Pilot: "Stojíme na stojánce 2 a čekáme už věčnost na cisternu."

Věž: "Po přistání prosím na Taxiway Alpha 7, Alpha 5, Whiskey 2, Delta 1 a Oskar 2"
Pilot: "Kde to je? My se tady vůbec nevyznáme!"
Věž: "Nic si z toho nedělejte, já jsem tady taky teprve druhý den."

Pilot: "Žádáme o povolení ke startu."
Věž: "Sorry, ale nemáme váš letový plán, kam letíte?"
Pilot: "Do Salzburgu, jako každý pondělí"
Věž: "Dneska je úterý"
Pilot: "To je super, tak to máme dnes volno."

Pilot: "Copak tady není žádný Follow-me-auto?"
Věž: "Negativ, koukejte se dostat na Gate sám!"

Věž: "Vaše výška a pozice?"
Pilot: "Měřím 180 a sedím vepředu vlevo".

Věž: "Máte dostatek paliva, nebo ne?"
Pilot: "Ano".
Věž: "Ano co?"
Pilot: "Ano pane".

Věž: "Oznamte nám očekávaný čas příletu."
Pilot: "Úterý by se mi docela hodilo."

* * *

Po každém letu vyplňují piloti formulář, který se jmenuje Grip a tam napíšou všechny technické problémy a závady na letadle, které zpozorovali během letu a které je potřeba opravit. Mechanici si to přečtou a zjednají nápravu a pak do formuláře napíšou co a jak bylo opraveno. Mají zcela zvláštní humor. Letecká společnost Quantas vydala knihu, ve které nejlepší chuťovky zveřejnila. Je tam vždy zapsán problém a řešení.

Zapsaný problém: levá vnitřní pneumatika skoro potřebuje vyměnit.
Řešení: levá vnitřní pneumatika byla skoro vyměněna.

Problém: zkušební let byl O.K., ale automatické přistávání bylo velice drsné.
Mechanikova poznámka: automatické přistávání na tomto letadle není nainstalováno.

Poznámka: něco je uvolněno v pilotní kabině.
Mechanik: něco bylo utaženo v pilotní kabině.

Poznámka pilota: mrtvý brouci na předním skle.
Mechanik dopsal: byli objednáni živí brouci.

Poznámka: autopilot v poloze "držet výšku" nechá letadlo klesat 60 m za minutu.
Mechanik: tento problém si nemohu předvést na zemi.

Zapsaný problém: Hlasitost DME je na neuvěřitelné síle.
Mechanik dopsal: hlasitost DME byla nastavena na uvěřitelnou sílu.

Zapsaný problém: Třecí zámky způsobují, že se škrtící páčka zastaví.
Mechanik dopsal: proto tam také jsou.

Zapsaný problém: Podezření na prasklé sklo.
Mechanik: podezření je správné.

Zapsaný problém: Motor číslo 3 chybí!
Mechanik: po krátkém hledání byl motor nalezen na pravém křídle.

Zapsaný problém: Letadlo se za letu chová legračně.
Mechanik: letadlo bylo varováno, aby se polepšilo a létalo vážně.

Zapsaný problém: Cílový radar pobroukává.
Mechanik: cílový radar byl přeprogramován přidáním písničkových textů.

Zapsaný problém: Myš v pilotní kabině.
Mechanik: byla namontována kočka.

Zapsaný problém: Spod přístrojové desky se ozývají zvuky. Jsou to zvuky jako by trpaslík bouchal na něco kladívkem.
Mechanik: trpaslíkovi bylo odebráno kladívko.

Ze života

Už je to pekelně dlouho, co jsem vám naposledy psala o tom, co dělám, jak žiju a přežívám... Takže zase jednou jeden kontraproduktivní článek.... vás nejspíš nezajímá a já bych měla dělat něco jinýho, takže si tu k němu spolu s radostí sedneme :)

Vzhledem k tomu, že se většina příbuzných se jako první ptá "Co škola?", zodpovím asi nejdřív tuto. Jo, pořád tam chodím... hlídám si pečlivě svých 25% absence, abych nemusela v létě před komisi, ale abych zase do tej školy nechodila víc, než je nezbytně nutné... takže mám většinu předmětů kolem 23% a to docela ujde. Ani moc nepropadám, což je napůl úctyhodný výkon, vezmeme-li v úvahu, že na školu myslím skoro jen tehdy, když na ni sem tam nadávám, ale zároveň je to také výkon poměrně ubohý, dříve bych asi řekla "pod mou úroveň". Neměla jsem v plánu klesnout takto hluboko... ale mnozí jedinci z našeho profesorského sboru stejně jako samotný systém školství mi nedává jinou možnost než vyjádřit svůj nesouhlas vzdorovitým přístupem. Dalo by se samozřejmě říct, že to prostě flákám... je to totéž.

Koloběh škola-práce-škola-škola-práce-škola mi dává zabrat. Přijde mi to jako vězení, odkud je úniku jedině tak, že se člověk podřídí a bude dělat všechno to, kvůli čemu chce uniknout, což nepovažuju za úplně potěšující paradox.

Jinak se tu nic neděje. Přišla jsem na to, že mě baví plavání, to by do mě asi mnozí neřekli :D a tak chodím do bazénu. Zase mě to přejde. Spíš mi dřív dojdou peníze. Na druhou stranu jsem ale na sebe poměrně hrdá, že jsem se donutila k nějaký fyzický aktivitě :D :D dobře já.

Taky se mi stala nějaká špatnost s foťákem, někdo ho asi zaklel nebo tak... takže jsem ho drobečka musela reklamovat a chudinka můj maličkej je někde ve foťákový nemocnici, stejská se mi po něm a doufám, že se mi brzy uzdraví. Nemůžu bez něj dodělat svůj další Week of Life... nebo můžu, ale kvalita poklesne a já budu plakat :D 

Taky dočítám Svět podle Garpa od Johna Irvinga, což na vás asi nebude mít úplně výrazný dopad, vzhledem k tomu, že jsem nezveřejnila ani svůj starší literární sloh na Pravidla Moštárny... a tenhle jsem ještě ani nenapsala. Ale jednou se dočkáte, čestný skautský :)

Ve škole s Kájou skoro nemluvíme o ničem jiným než o tom, co bude po maturitě, protože teprve tehdy bude život za něco stát... možná bude nejen "za něco stát" ale i "něco stát", ale ať je to jak chce, my jdem do Prahy a už nikdy nikdouce si na "starej dobrej gympl" nevzpomenem :) :) bohužel, takový naivní těšení je jediný, co v tý cvokárně člověku zbývá.

Co se týče výběru VŠ, pracuju na tom, ale zatim vám nic konkrétního neprozradím, neboť bych jistě už dávno byla v rozhodování někde úplně jinde, kdybych se na stránkách vysokých škol alespoň trochu orientovala. Takhle jsem ve fázi zjišťování, kde jaká škola je a co pod co patří... rozhodně ne ve fázi porovnávání požadavků přijetí a možností studia... to mi ještě na nějakou dobu vystačí :D pokud mě někdo nezachrání a neprozradí mi, jak ty vejšky fungujou :D

A jinak asi nic. Možná bych vám psala víc, ale vzhledem k tomu, že mi teď trochu život připadá jako otupělej stereotyp, není moc co říct. Ale o prázdninách... =))

A to bude asi všecko.

PS: Hlavně chci všem (!!!) popřát ke dnu dětí :) Mějte se veleskvostně, mám vás ráda :)