Občas mám pocit, že žití nemá smysl. Hlavně v únoru a v listopadu, už je to vlastně taková tradice. Jako bych se utápěla ve stereotypu a záchrana byla v nedohlednu. Jako by každý den byl boj o přežití, kdy na konci ulehnu do postele na 4-5 hodin a jenom se stihnu pomodlit, aby to skončilo. Když stojím ve stanici metra, koukám na přijíždějící vlak, a chápu všechny ty, kteří z té bezvýchodné situace využili jedinou cestu ven.
Přitom já mám cestu ven. Ale je o jedno rozhodnutí dál, než jsem já teď. A zatím nemám na to rozhodnutí sílu. Vlastně tohle nepíšu ani tak pro čtenáře, jako pro sebe, abych si srovnala myšlenky. Abych si uvědomila, kde stojíme (a nebo, jak říká u nás v práci hlavní manažerka: "už se v tom zase koupem" - a nechci být sprostá, ale asi víte, v čem).
Život je vlastně vězení. Od společnosti nalajnovaná pravidla - škola, práce, hypotéka, svatba, děti, a splácení dluhů za to všechno až do důchodu, což je mimochodem slovo, které původně vůbec neznamenalo totéž co "chudoba", věděli jste to? Ale proč to všechno? Nechce se mi věřit, že kvůli tomuhle jsme na světě. Abychom si prošli tímhle předem stanoveným procesem a vyplivlo nás to o pár desítek let dál, načež si řekneme "uf, to byla fuška", vysbíráme pár mincí ze dna prasátka, kam se nám za celý život nepovedlo našetřit skoro nic, a za to si koupíme alespoň reprezentativní náhrobní kámen.
Povězte mi, kolik lidí je opravdu šťastných? Nebo alespoň má naději, že jednou šťastní budou? Když jedu ráno metrem do práce a rozhlídnu se kolem sebe, připadám si jako v sociálním experimentu, v němž se desítky účastníků snaží nerozbrečet, ale zároveň svým výrazem ukázat, že oni jsou ti, kdo trpí nejvíc.
A přesto všichni držíme hubu a krok. Ráno nám zazvoní budík, i když se nám to příčí, vstaneme, a jako bychom si v duchu odškrtli další políčko v tabulce, v níž je těch políček ještě tisíce, a na jejímž konci je důchod. Doba, kdy nebudeme konečně muset denně vstávat a dělat, co nemáme rádi, ale budeme vstávat i tak, protože 1) už budeme tak staří, že nás z válení se budou bolet kosti, a 2) protože budeme tak chudí, že budeme muset ráno do Kauflandu pro levnější rohlíky.
Proč? To to nikomu nevadí? Proč mám pocit, že nikdo nehledá štěstí? Že jakmile člověk dospěje, začne se snažit zalíbit ostatním (tím, co dělá, jak žije, co má) a vybírá si pro sebe v nejlepším případě nejmenší zlo? Společnost stojí na principech, z nichž vlastně nebenefituje nikdo. Nebo jestli, tak menšina. Ale i o tom pochybuji. Narodíme se, abychom se nechali několikaletým procesem "vzdělávání" připravit na roky práce, kterou si najdeme s velkým nadšením a kde nás dalších 50 let ždímají z veškeré naší produktivity, a pak, když už jsme nepotřební a firma má mladší "zdroje", tak nás prostě vyřadí, jako použitou mašinu.
Mimochodem, byli jste někdy v práci, když jste byli nemocní, protože jste si ani nemohli dovolit zůstat doma? Já třeba dneska. Vážně nám to za to stojí? Není zdraví to nejcennější, co máme? To jen taková vsuvka.
Mimochodem, byli jste někdy v práci, když jste byli nemocní, protože jste si ani nemohli dovolit zůstat doma? Já třeba dneska. Vážně nám to za to stojí? Není zdraví to nejcennější, co máme? To jen taková vsuvka.
Nevím jak vy, ale já žiju tak, že týdně 5 krát 8,5 hodiny pracuju, 2 a půl dne strávím ve škole, a všechno, co v práci vydělám, zaplatím za nájem bytu, do něhož si chodím vyprat a přespat tam. Pokud se těch pár hodin jako přespání vůbec bere. A vlastně, pokud se ta místnost, v níž mám postel a zbytek svého majetku, vůbec bere jako byt. Nemám čas dělat věci, co mě baví, nemám čas se ani vidět s přáteli a rodinou, nemám čas číst, chodit na procházky, tvořit, vymýšlet, pracovat na různých projektech, které by mě bavily. Nejbližší volný den od teď mám v květnu, a nebo dřív, když zatáhnu školu - to abych se alespoň jednou vyspala a uklidila trochu ten svůj kutloch. Nejvíc lásky posílám těm, kdo mi navrhnou tu inovativní myšlenku, abych šla bydlet na kolej, kde přijdu o ten poslední zbytek soukromí, to jediné útočiště, které mám. Ne, díky.
Ale jak říkám. Já mám řešení. Jde jen o to se postavit systému, a to bolí. Ale co je větší zlo - kousnout se a změnit to, i když to bude nepohodlné, a nebo setrvávat v tichém utrpení až do smrti? Žijeme životy beze smyslu, ale fakt, že se nám to nelíbí, bereme jako něco, co je špatně s námi - protože "co remcáš, co bys chtěla, takhle to mají přece všichni".
Tohle není štěstí. Štěstí si představuji jinak. Jako život, co smysl má. Jako život, kdy má člověk čas na sebe, na své blízké a na to, co ho baví, a přesto je produktivní a vytváří hodnoty - jen ne pod tlakem. Zkuste mi někdo říct, že to je utopie. I vás už ten systém asi sežral.
Omlouvám se. Příště budu veselejší. Lepší možná nepřemýšlet.
2 komentáře:
Mluvíš o systému, který existuje jen potud, pokud se jím řídíš. To co tu popisuješ je tvůj osobní problém, který máš už řadu let. Není pravdou, že bys nemohla být šťastná proto, že ti to "systém" nedovolí (ať už je to cokoliv). Nemůžeš být šťastná, protože to ty sama nedokážeš. Nejsi schopná odpovědět si na otázku "co chci od života". Protože pokud bys to dokázala, tak bys možná šťastnější byla. Studuješ, protože si myslíš, že ti to jednou přinese lepší práci? Proč chceš lepší práci? Abys měla více majetku? Je podle tebe životní štěstí v materiálních hodnotách? Pokud ne, tak proč ho tam hledáš? Kdybych měl studovat kvůli práci, tak se na to už asi dávno vybodnu. Studuj kvůli sobě! Studuj, protože chceš poznávat a obohacovat svůj život. Ne materiálně, ale duchovně. Hledej hodnoty jinde. Bydlíš sama v drahém bytě, protože se nesneseš s dalšíma lidma. Opět to není problém "systému". A zrovna to bydlení se mi teď jeví jako základ tvýho neštěstí, protože musíš často chodit do práce, která tě naprosto evidentně demotivuje. V kombinaci se školou, kterou asi vidíš jako nutné zlo se z toho stává naprostý konzument veškerého tvého času. Takže v podstatě nic neděláš, protože děláš jen to "co musíš". Dokážeš si ale třeba představit co bys dělat chtěla? Nebo je tahle situace pro tebe vlastně východiskem, jak se protloukat životem, aniž by ses musela ospravedlňovat před světem (a především před sebou samou), že nevíš co se sebou?
Štěstí můžeš najít všude. Mohou to být naprosté maličkosti. Ty si vytváříš nutnosti, které si sama hnusíš. Pro mě je to štěstí třeba i ve vzdělání nebo práci, která mě často naprosto naplňuje (obzvlášť, když se pouštím do nových projektů). Mám kamaráda, který tráví v práci 14 hodin denně, protože ho to tak neskutečně baví, má úžasné sny a ideály, které si tím plní. Na druhou stranu mám jiného kamaráda, který štěstí v dobře placené práci hledal, byl časově naprosto vytížen a žádné štěstí nepřicházelo. Nakonec se rozhodl vše přehodnotit, nyní dělá málo náročnou práci, která je sice chabě hodnocená, ale uvědomil si, že peníze mu štěstí nepřinesou. A skutečně ho našel jinde.
Musím se přiznat, že tvoje odpověď mě trochu rozhodila. Přečetla jsem si to, co jsem napsala, znovu, a dívala jsem se na to tak, jak ses na to nepochybně díval ty. Musím říct, že chápu tvůj komentář a z pohledu, jak jsi mě znal dřív a jaká jsem byla, je opodstatněný. Díky za ten flashback, ale pár věcí musím uvést na pravou míru.
1) Práci, kterou dělám, mám ráda. Ano, stěžuju si, protože moje práce není zdaleka placená úměrně tomu, kolik času tam trávím či v jakých podmínkách tam jsem. Na druhou stranu, je to pozice, o niž jsem usilovala opravdu dlouho, a nedělám to z nouze, neměnila bych, ani kdybych peníze nepotřebovala. Práce mě opravdu nedemotivuje, naopak.
2) I obor, na kterém jsem teď na škole, mě baví. Když bych šla studovat znovu, nevybrala bych si nic jiného. V tom máš ale pravdu, že škola mi konzumuje zbytečně moc času a ať na to koukám jakkoli, studovat jen proto, že mě to baví, a nevidět z toho nějaký evidentní benefit v budoucnu (i když samozřejmě můžeš namítnout, že tam je, protože to je práce na sobě a na své osobnosti atd.), na to teď ten čas nemám.
3) Jen v čase, co mi zbyde, studuji - pro vlastní dobro, proto, že mě to baví a zajímá - další věci, věnuji se něčemu, co má podle mě smysl, a co mě naplňuje.
Vím, že to vyznělo, jako když se v tom plácám jako dřív a nevím, co chci, ale mám pocit, že nemůžu nic. Je to ale jinak. Ano, napsala jsem to ve špatné náladě a vím, že je to v tom cítit. Ale nepsala jsem to, abych se politovala. Jak jsem i zmínila hned na začátku, psala jsem to proto, abych si utřídila myšlenky. Abych si srovnala priority.
A, jak jsem také psala, já nejsem v bezvýchodné situaci. Mám i mimo školu a práci něco, co mě baví, čemu věnuji čas a energii ráda a právě v tom vidím pravé štěstí pro sebe. Nepíšu, že toho mám moc, protože mi kombo škola+práce+utápění se v sebelítosti zabírá všechen čas. Píšu, že toho mám moc, protože nic, co dělám a co mě baví, nemůžu dělat pořádně, a řeším, co je v současné době zásadní a co podřadné.
Měl bys vědět, že už zdaleka nejsem, kdo jsem byla před pár lety. Ano, pořád si stěžuji na "systém" (ať už je to cokoli, jak říkáš) - teď ale zdaleka ne proto, že bych se cítila úplně bezmocně. Ano, popsala jsem svoji konkrétní životní situaci, ale spíš abych nastínila, co mě k mým myšlenkám přivedlo. Většina toho, co jsem ale psala, není o mně osobně. Je to spíš o tom, co vidím kolem sebe, za čím se honí lidi kolem mě a jak se v tom plácají. Je to spíš zastavení a popřemýšlení o tom, uprostřed čeho jsem. A když už zastavení, tak i zamyšlení, kam jít dál.
Ale za ten komentář díky. Je vidět, že jsme se oba hodně posunuli, a taky mi to pomohlo vidět, co a jak píšu, i trochu jinýma očima. Díky :)
Okomentovat