V sobě

Žijeme uvnitř. Oči jsou oknem do vnějšího světa. Ale žití, prožívání, se odehrává vevnitř. Vnějšek pouštíme dovnitř očima, ušima, nosem, smysly. A uvnitř se s tím, co tam pustíme, něco děje.

Nemusíme do sebe pouštět všechno. A je na nás, jak to, co se dovnitř dostane, zpracujeme. Je na nás, co se s tím bude dít. Co to s námi udělá, jestli se nás to dotkne, jestli to na chvilku ovlivní naši náladu či nás to změní natrvalo. Vnější svět do nás nemusí, když ho tam nechceme.

Žijeme uvnitř těla, které nás ohraničuje. Je pevné, hmatatelné, občas překáží, občas se chceme rozprchnout do všech stran, pohybovat se rychleji, létat, ale tahle hmotná schránka nás drží při zemi. Každý máme okno ven. A tím oknem se díváme. Vidíme těla, obaly jiných lidí, a myslíme si, že to jsou oni. Ale oni, ti lidé, opravdoví, živí,  jsou uvnitř.

Každý z nás dostal nějakou schránku, nějaký obal, v němž nosíme "sebe". Nemůžeme ho vyměnit. Myslíme si, že ty schránky jsou lidé, kteří jsou ale ve skutečnosti v nich. Soudit knihu podle obalu a člověka podle vzhledu je nesmysl. Znám krásné lidi v ošklivých tělech a naopak.

Lidé by byli krásnější, kdyby nebyli ohraničení. Byli by všude. Nemohli by se skrývat. Mohli by splývat, létat, stávat se součástí věcí a jeden druhého, sdílet pocity, myšlenky, energii. Fyzický svět nás omezuje a izoluje. Drží nás v iluzi, že jsme tělo, včetně všech jeho limitů. Člověk ve skutečnosti nemá limity, dokud na ně neuvěří. Člověk, duše, je potenciál.

Ale jsme v těle, takže si to často neuvědomujeme. Pomocí smyslů necháváme vnější svět vstoupit do sebe. Cítíme ho, myslíme na něj, vnímáme ho, zpracováváme ho. Díváme se na něj skrz okno v sobě. A skrz to, jací jsme a co je v nás.

Myslíme si, že svět vidíme objektivně. Každý z nás považuje svět za objektivní a svůj vyslovený názor či pocit za subjektivní. Objektivní realita ale neexistuje, protože ji nemá kdo vidět. Každý vidíme skrz to, co je v nás. Každý vidíme vnějšek přes své vnitřní okno a vpouštíme dovnitř sebe jen některé zlomky vnějšího světa. Někteří z nás rozhodují o tom, které, a někteří ne.

To, co jsme my, je uvnitř. Je to síla, která sahá daleko za limity našeho fyzického těla. V každém z nás je potenciál dosáhnout tak vysoko, jak jen si budeme přát. A v každém z nás je i schopnost rozhodnout se, jak se necháme ovlivnit tím, co se děje venku. A když dokážeme dospět k tomuto vědomému rozhodnutí, můžeme se rozhodnout i o tom, jak vnějšek ovlivníme my.

Lidé se nechají zmítat okolnostmi, prostředím, ostatními lidmi kolem sebe, rozčilují se, bojují ve válkách, které jsou předem prohrané. Uvědomění toho, že svět nás nemusí ovlivňovat, pokud se tak sami nerozhodneme, je proaktivita.

Jsem v sobě. Svět je venku. Vědomě se rozhoduji, co z venku pustím dovnitř a co s tím udělám. A když tohle dokážu, přestane svět ovlivňovat mě, a začnu já ovlivňovat svět. Přemýšlet zevnitř ven.

Myšlenky občas nemají logickou posloupnost, příčiny svého vzniku ani velké dopady na budoucnost. Občas nemají hlavu a patu, tak jako ji nemá člověk, i když jeho fyzická schránka ji má. Občas se chceme jen zamyslet, uprostřed všeho ostatního, o čem se zamýšlíme jindy.

Já se teď chtěla jen zamyslet, co jsem. Omlouvám se těm, co čekali nějaký závěr.