čtvrtek 17. února 2011

Příběh o tom, jak naše škola ztratila duši

Nedávno jsem sama sobě položila jednoduchou otázku: "Jde mít rád naši školu?" Hned nato jsem si čistě bez přemýšlení odpověděla "Ne!" Pak jsem se ale zamyslela drobítek více a uvědomila jsem si, že i já ten příšerný ústav, jehož jediným očividným smyslem existence je zabít nás nudou, měla kdysi ráda. Byly časy, kdy jsem se chlubila tím, že chodím na FXko a tím, že jsem byla šestá na přímačkách. Kam se ty časy poděly? Určitě jsem se změnila, o tom žádná, ale nezměnila se také naše škola? A musím říct, že změnila, a to docela dost. Ti, co přichází nyní, už neznají Gymnázium F. X. Šaldy takové, jaké jsme ho znali my. Mám dokonce pocit, a to už jste asi pochopili z názvu celého tohoto článku, že naše škola měla a ztratila svou duši. 
Pamatujete starou kantýnbábu v červeném okénku, která rozuměla, když jste jí řekli, že chcete PVPčko? (Pepsi v plechu... pro neznalé)
Pamatujete, jak před tím, než opravili chodník, museli cestou do školy všichni šlápnout na rozbitou dlaždici, které se říkalo "hipík" a která prý nosila štěstí? Jak se, když jela plná dvanáctka, u hipíka tvořila fronta, protože tam všichni museli šlápnout?
A vzpomínáte, jak jsme chodili do školy a ze školy křovím? A kdo šel po chodníku okolo, ten byl totálně out? Teď už ta léta pracně vyšlapávaná cestička zarostla.
A co když vám připomenu dřívější plechové žluté wc kabinky popsané vším možným, různými vtípky, výhrůžkami a rozhovory, a to, jak bylo v přízemí na držáku na toaleťák napsáno "Byl jsem tady, přijdu zas, Fantomas"? A jak jsme si stěžovali na nové záchodky, protože jich bylo asitak 5x míň a i zrcadel?
Ale největší vzpoura proběhla, když přemístili nástěnku se změnami z původního místa na to, kde je doteď. Tehdy pobíhal po škole Adam Fogl, tehdy primán, a natáčel na mobil pobouřené názory studentů vyšších ročníků. Jak nám vadilo, že se musíme od skříněk vracet a že je tam míň světla a tak dále. To byla dobrá vzpoura.
A jak jsme věšeli krmítka pro ptáky na žluté zrcátko příšerného pestrobarevného automobilu pana profesora Bažanta.
A nebo tehdy, to zase není tak dávno, když ještě byly jiné kartičky na oběd a jednou jsme přišli s tím, že si změníme oběd a čtečka byla přelepená cedulí "strojek na objednávání jídla je mimo provoz, neboť do něj někdo z vašich spolužáků nacpal želé" :D to byly časy.
A pamatujete, jak se měnilo zvonění z normálního na tu nesourodou zvláštnost, co máme teď? Jak se hlasovalo pro/proti rádiu a jak se vybíraly znělky a tak? To bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že ať se mi to líbí, nebo ne, naše škola se začíná měnit a měnit se bude. Nevadilo mi, že byla zastaralá, vadí mi teď, jak si hraje na to, že je moderní.
A pamatujete na ty perfektní staré skříňky, ty plechové klumpy, do kterých šlo dostat se i bez klíčů a mohli jsme si je polepovat a zdobit, jak jsme chtěli? 
A nebo jak ve staré jídelně všichni házeli batohy na jednu obrovskou hromadu tam vzadu a pak nikdo nemohl najít ten svůj? 
Tohle, moji milí, je nostalgie. Vzpomínám na doby, kdy jsem naposledy ráda chodila do školy.

úterý 15. února 2011

Výroky slavných... i těch ostatních =)

Moje milé čtenářstvo, hluboce se omlouvám, že jsem pro vás teď dlouho předlouho nesplodila žádný literární ani jiný počin, prosím, nechápejte to, jako že na vás kašlu, já teď jen prostě naprosto vůbec nestíhám. Vypadá to, že můj volný čas si vzal dovolenou, a tak jsem se po dlouhé době dostala k psaní až teď.. a to ještě k takovému sice oblíbenému, ale poněkud ošizenému v tom slova smyslu, že to, co píšu, vlastně vůbec nebude z mé hlavy. Ale dost už povídání, jdeme na to =)

Hrůza:

"Já vám schválně přečtu definici ze slovníku, neboť to je krásné."

"V liberecké knihovně k propůjčení prezenčně, u nás ve školní knihovně ani to ne, když budete hodně plakat, tak vám z toho něco okopíruju, ale to budu plakat potom víc."

"Na druhé sloce je vidět, jak autor tak jako rozplizle vzpomíná na minulost, zatímco ta první, tam tak hezky slyšíte, jak se to mrská...."

"Otokar Březina, pravým jménem Václav Jebavý, byl učitelem anglického a českého jazyka, což je naše smutné spříznění."

"V této básni se očividně láska vtělila ve dvě mrouskající se kočky."

Goll:

"Tu učebnici napsal Hroch, což je... (třída výtlem) ...no minimálně je to divný, že hroch píše knížky!"

"Ve Francii to byl děs. Tam byli prosimvás ty Ludvíkové, to pamatujete, a ty si mysleli, že maj patent na všechno."

Černyševská:

"Hlavně prosimtě nikde na veřejnosti neříkej, že tě učim francouzštinu."

"Ta papíry prosimvás nezahazujte.... ANŽTO NA DRUHÉ STRÁNCE MÁTE GRAMATIKU!"

"Proč se mi to děje?"
někdo: "Protože mačkáte s tim i ten čudlík vedle toho."
"A proč to dělám?"

"Est-ce que tu es timide? Tom."
Tomáš: "Co?"
někdo: "Prej jestli jseš timidní."

"Obličej máte taky oblečenej."

"Popiš mi svůj obličej, Filipe." - "Proč já?" - "Protože ty máš brejle a máš i mužný vous..." - "J'ai les chevaux..." - "No já mám koně vraný koně, ale teď popisuješ svoji hlavu. Jaké máš rtíky?"

"Si můžete hučet jak příboj, ale v pátek to donesete."

Kostincová:

"Z vás nic nedostanu? No, ne nadarmo jsme v Partyzánské ulici..."

"Co vymyslíme k tý kukuřici?" - "Popkorn." - "No už vidim někde indiána jak kouří dýmku a k tomu chroupe popkorn."

"Cože, že všechno v přírodě má tvar pyramidy? Kde ste na to přišla? Jo takže podle vás jdu do lesa na houby a tam jedna pyramida vedle druhý."

Ostatní:

Lysičan: "Víte, co to znamená, že je velbloud mimochodník?"
Pavel: "Že nechodí po chodníku vole."

Vaňková: "Vyšlo někomu jiné číslo než 42 cm? Pokud ano, nechť sám provede defenestraci."