Školy

Nevím, jakou náhodou se to stalo, ale nejenže jsem odmaturovala (a dokonce s docela obstojnými známkami!), ale dokonce jsem byla přijata hnedle na dvě vysoké školy. Poněkud šokující, vezmeme-li v potaz můj laxní přístup ke studiím obecně a tak nějak asi vrozený odpor ke všem vzdělávacím institucím. Tak nějak jsem si tajně přála na žádnou školu se nedostat, ale když mě vzali na dvě, přece jen jsem měla radost. Asi to o člověku něco říká, možná že není úplný blbec, ani když se nesnaží. A nebo má jen štěstí, což bych spíš řekla, že bude pravda u mě.

No každopádně nevyhnutelně muselo přijít rozhodování, na kterou školu nakonec nastoupím. Možnosti byly: a) Matematicko-fyzikální fakulta UK, obor Obecná matematika, b) Podnikohospodářská fakulta VŠE, obor Arts management.

Na obou školách je tělocvik, takže rozhodování vůbec nebude tak jednoduché.

Vzhledem k vlastní váhavosti a nejistotě jsem se poptala na názor okolí. Dopadlo to takhle - matfyz 6 hlasů, VŠE 8 hlasů. Řekla jsem si, že bych možná taky mohla hlasovat a nakonec jsem došla k názoru, že můj hlas by teoreticky měl mít větší váhu než ty ostatní, když je to tady moje rozhodování. A pak jsem si vlastně řekla, že jsem sice příšerně nerozhodná, ale umím si dát dvě a dvě dohromady, a když proti sobě stojí celkem fajn škola s budoucností středoškolské učitelky a možná méně zábavná (ale kdo ví) a asi jednodušší škola, se kterou si snad jednou najdu pořádnou práci, jsem vlastně schopná se docela pěkně rozhodnout sama. 

Příští středu jdu na zápis na ekonomku. Moje máma se na mě za to rozčiluje. Snažila se mě všelijak přesvědčit, že matfyz je lepší (a protože nemohla přijít na žádné kloudné zaměstnání s čistou matikou, tvrdila, že můžu být profesionální hráč mariáše a vydělám si velký prachy - LMAO), jen proto, že sama ekonomky nemá ráda. A nemá ráda lidi z ekonomek. Ale myslim, že to je spíš lidma než školou. Jenomže zkuste jí to říct. Takže ona mi nefandí. Smutné... ale její věc.

Tak se tu mějte a pokud si ještě někdo myslíte, že jsem si vybrala špatně, tak ať. Neslibuju, že mě ta škola bude bavit, ani že tam vydržim do konce, ale chci to aspoň zkusit =)

Tak ahoj.

Státní maturita 2012

Nechtěla jsem vám o ní psát, dokud nebyly výsledky, abych třeba něco nezakřikla nebo tak. Každopádně písemná část státní maturity je za námi a teď už nás čeká jen ústní. Já mám ústní jen češtinu, někteří mají i jazyky.

Takže abych začala nějak logicky, státní maturitu jsem psala z českého jazyka (základní úroveň) a z matematiky (vyšší úroveň). Myslím, že ten poprask, který se kvůli vyšší matematice strhl, byl trochu zbytečný, nebo to jsem si myslela, než se zveřejnily výsledky a také správné odpovědi v testu. Teď už jen mlčím a jsem ráda, že se tak stalo.

Protože upřímně, dobře připravený student, který si je vědom toho, jak na tom je, a dobrovolně si dá vyšší matiku, přece musí být schopný takové příklady spočítat. Ani ten časový limit mi nedělal problém, a to se doopravdy nepovažuji za dobře připraveného studenta. Kromě dvou příkladů (kde jsem fakt nevěděla) jsem spočítala všechny. Druhá věc je, že jsem většinu spočítala špatně :D Po pozdější kontrole jsem zjistila, že mám všude buďto numerické chyby nebo chyby v naprosto šíblém uvažování a ještě šíblejším postupu, jakým jsem se k výsledku dobrala. Nakonec jsem doopravdy ráda, že mám těsnou dvojku, takovou s odřenýma ušima... no co ušima, s odřenou celou hlavou. 

Čeština na druhou stranu moc těžká nebyla, pomineme-li zvláštní uvažování Cermatu... Rok národního obrození? Státy východního bloku? Jo, všechno to je přece čeština, když to náhodou zrovna není dějepis, zeměpis nebo možná filozofie nad existencí pravdy v některé z nesmyslných odpovědí, které nám Cermat předkládá. Druhý vtip češtiny spočívá v tom, že zatím víme jen výsledek didaktického testu, výsledky slohovek budou až po ústních maturitách, takže sice všichni budou oslavovat, že dali maturitu, ale ve skutečnosti to vlastně ještě nebudou vědět. Ale jsem ráda, že se státní nepíšou až po ústních jako loni, to by tedy bylo peklo.

No a tady jsou moje výsledky. Čeština didaktický test 1, matika 2. 

PS: Mám silné obavy, že ústní dopadnou hůř. Tak mi všichni držte palce. Příští pátek odpoledne. Budu to potřebovat. Díky. :)

Na film nebo na kartu?

Dneska jsem měla krátkou školu, tak jsem si zašla, jak to tak ráda dělám, do Fotolabu ve Fóru. Bylo tam málo lidí, tak jsem se dala do řeči se slečnou, co tam pracuje. Po chvíli bezduchého okounění jsem se totiž rozhodla, že si koupím film do foťáku, a zjistila jsem, že mají pouze jednu značku a citlivost filmu prodávají pouze 200 - ber nebo nech bejt. No tak jsem to koupila, ale divila jsem se, že během pár měsíců docela omezili sortiment v téhle oblasti, ještě to není ani čtvrt roku, co jsem si mohla vybrat mezi více různými fotografickými filmy. A slečna mi v podstatě vysvětlila (necituji ji přesně, neboť si doslova nepamatuji, co řekla), že podle ní to jde všechno do kopru. Že dneska už na analog nikdo nefotí a že je to drahé a složité, takže už se takové aparáty ani nevyrábí, leda možná drahé zrcadlovky. Snažila jsem se ji přesvědčit, že ve focení na film je to pravé kouzlo fotografie, že to je ta metoda, která má tradici, a že je podle mě pro dobrého fotografa téměř nutné umět používat i analog, nejen fotit na digitál, tisíc snímků za vteřinu a všechny hned kontrolovat.

Ale slečna si nedala říct. Pořád si mluvila svou, že dnes i profesionálové fotí na digitál, že negativy jsou drahé a za cenu padesáti fotek z filmu můžu mít tři sta fotek z digitálu (vytisklých na fotopapíře, samozřejmě) - si tam kvůli mě vytáhla i kalkulátor. A že na výsledné fotce stejně nikdo nepozná, čím je focená, že digitální fotky je jednodušší upravovat a prostě že na analog všichni kašlou.

To, že pro mě právě kinofilm symbolizuje to pravé kouzlo fotografie, to "vydřené" umění bez digitálního zjednodušení, že jedno z mých velikých přání je vyzkoušet si sama film vyvolat a zažít to dobrodružství, to napětí mezi stisknutím spouště a výslednou fotografií, to jsem slečně ve Fotolabu nevysvětlovala. Už jsem se pokusila jen o slabou obranu, když jsem zmínila, že na uměleckých školách také focení na film vyžadují.

Na to jsem si vyslechla, že na těchto školách nechtějí pochopit pokrok, že doba i umění fotografie se ubírá jinam, ale že dřív nebo později jim to dojde, protože jim ty jejich fotoaparáty taky jednou vypoví službu, a kdo jim to opraví nebo kde seženou nové, když už se tím nikdo nezabývá?

Zaplatila jsem za film a odešla z obchodu. Ale slečna mi nasadila brouka do hlavy. Co když měla pravdu? Jakým směrem se bude fotografie vyvíjet teď? Copak se všichni v rámci zjednodušení a zrychlení života omezí na focení mobilem, Instagram a všechny ostatní prográmky typu "nasaď na všechno tentýž cool filtr a z fotky je umělecké dílo"?

To by mi bylo líto. Z fotografie by se tak vytratila všechna romantika, kterou teprve začínám poznávat, a všechno ostatní, kvůli čemu si myslím, že má cenu se focení vůbec dál věnovat.

Ale člověk je tvor přizpůsobivý. Ovlivním to? Stěží. Takže půjdu s dobou.

Forty Fun Facts

...aneb drobné pravdy o mojí osobě :)

1. Nikdy jsem nebyla na opravdovým koncertě.
2. Miluju v létě ležet ve vysoký trávě, kde nejsem vidět, a koukat na nebe.
3. Neumím vyprávět vtipy.
4. Kdykoli naše třídní profesorka mluví o nedostatečné píli (a to dělá často), bezděčně si představím štrůdl.
5. Ráda praskám bublinkové fólie.
6. Nekoukám na televizi.
7. Jsem Káťa. Nemám ráda žádný jiný překrucování toho jména na Kateřina, Katka, Káča apod. Jen Mája, Tadeáš a Jirka Vojtěch mi můžou říkat Káka :)
8. Moje nejoblíbenější sušené ovoce jsou banány a brusinky.
9. Nemám ráda smajlíky s nosem (až na vyjímky), proto v SMSkách vždycky vyberu smajlíka, vložím a zpětně mu umažu nos.
10. Bytostně nesnáším únavu, nejen svou ale i ostatních lidí, a nic, nebo jen opravdu máloco, je pro mě důležitější než spánek.
11. Mám ráda módu. I když jsem asi poslední, do koho byste to řekli.
12. V duchu, když doma nikdo neposlouchá tak i nahlas, mluvím anglicky. I po třech letech je to pro mě pořád jednodušší.
13. Dávám jména kaktusům.
14. Banán jím lžičkou.
15. Nikdy se mi nezdál sen, v němž bych uměla létat.
16. Absolutně postrádám přehled o dění ve světě i v našem státě.
17. Ráda vím věci. Vždycky mám radši pravdu, která bolí, než příjemnou lež.
18. Nemůžu se rozhodnout, jestli miluju nebo nesnáším samotu.
19. Mám slabou vůli, ale velkou fantazii.
20. Nemám ráda britskou angličtinu.
21. Dřív jsem sbírala prázdné krabičky od TicTaců a měla jsem jich stovky, všechny v jedné velké bedně, která mentolově voněla.
22. Kdybyste věděli, jak často brečím, asi byste se mnou už nechtěli kamarádit (pokud něco takového děláte).
23. Jedno z dlouhé řady mých vysněných povolání je sekat trávu v Central Parku.
24. Miluju polévky.
25. Miluju teplý = tekutý pudink, na kterém se už na povrchu stihla udělat ta pevná blanka.
26. Donedávna jsem jedla špagety dvěma vidličkami.
27. Ne že bych víc mluvila než myslela. Spíš když mluvím, nestíhám myslet, a když myslím, nestíhám mluvit.
28. Nemám ráda vůni mléka.
29. Dřív jsem hrávala Magic: The Gathering.
30. Když jsem byla malá, políbila jsem žížalu.
31. O půlnoci se bojím podívat do zrcadla.
32. Nesnáším hospody.
33. Doslova šílím, když nemůžu najít pinzetu.
34. Znervózňuje mě, když lidi moc mlátí do klávesnice.
35. Už několik let nenosím stejné ponožky (občas se to náhodou povede, ale většinou ne).
36. Mám ráda, když si někdo dá fotku ode mě jako profilovku.
37. Kdykoli se mi líbí něco, co někdo dělá, chci se to taky naučit. Když se pokusím a nepovede se to, často se mi to přestane líbit, místo aby mě to fascinovalo o to víc.
38. V dětství jsem se několikrát střihla do prstu, od té doby mám špatný pocit z otevřených nůžek.
39. Nejtrapnější okamžik mého života byl, když jsem si nedávno četla svůj 7 let starý deník.
40. Spím s plyšovým medvědem :)

Příliš rychle

Nejsem si tak úplně jistá, jestli si všichni uvědomujeme, jak rychle žijeme naše životy. Vsadím se ale, že každý má občas pocit, že je málo času. Někdy málo času na práci, ale nejčastěji málo volného času nebo "času na sebe". Veřejně zaběhlé vysvětlení je "to bude tou uspěchanou dobou, tak já už musim letět".

...tak si leť.

Já si nemyslím, že to je dobou. Myslím, že to je lidmi. Myslím, že jsme dost svobodné bytosti na to, abychom se sami rozhodli, jestli se necháme, či nenecháme vyvádět z míry. Jestli si svůj život vychutnáme nebo jestli jím proběhneme jako koně Velkou Pardubickou. Jestli nám více záleží na společenském postavení nebo na duševním klidu. Neříkám, že se tyto dvě položky jednoznačně vylučují. Pro většinu z nás nejspíš vhodné (podle měřítek společnosti) postavení představuje nedílnou součást šťastného a klidného života. Jenže málokteré vhodné zaměstnání - což je zase nedílná součást společenského postavení - se dá skloubit s klidem či pohodou. Je to poněkud začarovaný kruh.

Tak či tak, všichni, když se pokusíme, můžeme být v klidu. Bez stresu. Bez spěchu. Vychutnat si přítomný okamžik. Bez ohledu na výchozí pozici můžeme tento maraton proměnit zpátky na život. Pro někoho to asi bude snazší, pro někoho obtížnější. Ale všichni to můžeme dokázat.

Málokdo chce. Škola nás naučila dedlajnům. Začalo to domácím úkolem do zítřka, končí to maturitou do dvaceti, vysokou do šestadvaceti, dětmi do třiceti....... Pořád je něco, co má člověk pocit, že nestíhá.

Já se tomuto pocitu nedokážu vyhnout. Stojí mi tu na stole asi patnáct knížek, které nemám kdy přečíst, okolo je nepořádek, který odkládám na prázdniny, a papíry s maturitními otázkami, které odkládám na neurčito. Z pocitu, že pořád něco doháním, je mi na nic.

Nesnažím se vám tu říct "jděte se svalit k televizi, máte na to od přírody nárok". To je nesmysl. Ale člověka by mělo všechno, co dělá, naplňovat, nikoli vyčerpávat. A ačkoliv tak svět očividně nefunguje, nepovažuji to za zcela nemožné. Některé věci je potřeba dělat rychle, o tom žádná. Ale čeho je moc, tak toho je příliš. Spousta z nás totiž z pocitu, že věčně nestíhají, dělají věci příliš rychle, aby si uškůdlili každou možnou chvilku.

Prožívat naplno přítomný moment je podle mě mnohem silnější, než vzpomínat na minulost či plánovat a snít o budoucnosti. Protože ať už jste myšlenkami v minulosti nebo v budoucnosti, riskujete, že vám v přítomnosti něco uteče. Že zameškáte krásnou chvíli nebo třeba osudový moment pro váš budoucí život. A potom se v důchodu podíváte zpátky a nebudete mít na co vzpomínat, možná tak na to, jak jste se honili za prací či třeba jen na autobusy, tak či tak, že jste životem proběhli a ani si ho moc neprohlídli.

Nevím, jak jinak se k tomu problému postavit, než prostě neřešit. Věnovat se, čemu chci, a nechat ostatní věci plynout. Pak ale zase slyším od lidí kolem sebe, že ty moje známky by tedy zlepšit šly a že bude ta maturita a že teď se bude rozhodovat o tom, jak si jednou budu žít, a že ten můj přístup jim vůbec žádnou radost nedělá. Takže nakonec ve snaze zavděčit se všem se nemůžu rozhodnout, co je větší priorita, a to člověka vyčerpá. Takže výsledek je, že se pořádně nevěnuji ničemu. 

Jak ráda bych řekla: "A s tím je od teď konec." Možná je, možná není. Možná se přes prázdniny rozhodnu a svůj žebříček hodnot si definitivně srovnám. Snad.
Nechci totiž už nikam spěchat. Chci si jít lehnout za dům na louku a naprosto vypnout, aniž bych sebemenším zákoutím mozku zůstávala u nevypracovaných maturitních otázek. Chci jet do města a jen tak si něco koupit, aniž by mi hlavou běhalo: "To bys neměla, nestihneš si včas vydělat, takhle si nikdy nenašetříš na... (cokoliv to je, na co zrovna šetřím... pořád to je něco.)" Chci vstupovat do svého pokoje s myšlenkou hurá, jsem doma a ne já vim no, nepořádek.. tak snad zítra?
Protože někde v tom musí být nějaký trik. Třeba, když si člověk seřadí priority, potom stíhá všechno líp. A nebo taky ne. Třeba mají někteří z nás větší vlohy pro time management a někteří menší. Někde v tom ale musí být zakopaný pes.
A já ho najdu, protože já už toho mám dost. Stresovat se a ani nevědět proč? Ne. Sice to bude chtít ještě trochu tréninku a praxe, než se mi to úplně povede, ale vážně se teď o prázdninách budu snažit vypnout. A užít si je naplno. Nejspíš tak načerpám i více energie na přežití dalšího z nekonečné řady školních let. Dobře, možná se kouknu na matiku. Nebo na knížky k maturitě. Ale proto, že chci, a ne proto, že by mě k tomu tlačil nedostatek času.
Třeba se mi to povede. A třeba se mi to zalíbí. A třeba tak budu žít celý život. V pohodě a klidu. Bez stresu. Bez dedlajnů. Tady a teď v každém momentu, kterého se v tomto životě dočkám.
Jsem poprvé po více než roce ráda, že se mi tenkrát rozbily hodinky. Dělá to ze mě totiž vlastně svobodného člověka.
Krásné prázdniny i vám =)

Mačkači a skládači aneb třídní anketa

Už ani nevím, čím to začalo, ale skončilo to tak, že jsme všem ve třídě pokládali tytéž dvě otázky a zapisovali výsledky. Bylo to někdy koncem dubna, přesnější datum asi nedám. A abych nelhala, nemáme odpovědi od všech ve třídě. Pár lidí jsme se neptali, protože asi chyběli nebo protože byli Igor nebo kdo ví proč. A proto jsem taky výsledky tak dlouho nezveřejnila, pořád jsem čekala, až seženeme všechny, že jsem z toho čekání zapomněla, čí odpovědi ještě nemáme. Tak vám to sem napíšu, jak to je.

A musím říct, že jsme touto debatou strávili celou volnou hodinu :D ačkoliv se jedná o věci, které děláme běžně, jen tak někoho nenapadne z nich udělat anketu, že...

První otázkou bylo, kdo na wc před použitím skládá a kdo mačká toaleťák. V jednu chvíli se třída dokonce rozdělila na skupinu "skládačů" a skupinku "mačkačů" a navzájem se přesvědčovali, co je efektivnější. Z pár jedinců bylo těžké vytáhnout odpověď, neboť se tvářili nad věcí, ale ve skutečnosti se určitě prostě styděli :D

21 lidí skládá toaleťák;

6 lidí mačká toaleťák, ale jako bonus k nim patří paní ředitelka, neboť z věrohodných zdrojů víme, že i ona patří k mačkačům.

Druhá otázka se týkala banánu. Všimli jsme si totiž, že ne každý loupe banán stejně. Nejdříve to bylo těžší než s první otázkou, protože jsme se všichni shodli, že loupeme banán odshora. Pak jsme se zase všichni pohádali, kde má banán vršek a kde spodek :D Někdo považuje totiž za vršek banánu tu delší část (kterou jsme pro snadnější dohadování nazvali šťopkou), protože za ni banán visí na stromě, někdo zase považuje za vršek tu druhou část, protože šťopka je jakési držátko. Nakonec ale termíny "šťopka" a "bubák" situaci osvětlily a tady jsou výsledky:

14 lidí loupe banán od šťopky,

11 lidí loupe banán od bubáku a 

1 osoba z našich řad dokonce loupe banán od prostředka - ano, byli jsme poučeni, že i to je možné. 

V tomto případě bohužel neznáme způsoby paní ředitelky. Jak vidíte, v případě toaleťáků byla docela jasná vedoucí skupina skládačů, zatímco u banánů je to téměř půl napůl. Bohužel mě napadlo až později, že bych si neměla jen dělat čárky, kolik je koho, ale že bych si taky měla zapisovat, kdo se hlásí ke kombinacím "mačkač - šťopka" a tak. Potom by se dalo porovnat, kolik lidí se hlásí k určité kombinaci nebo třeba jestli když někdo skládá toaleťák, má potom větší sklony k loupání banánu od bubáku nebo tak :D ale to už je asi jedno :D 

Příběh o tom, jak naše škola ztratila duši

Nedávno jsem sama sobě položila jednoduchou otázku: "Jde mít rád naši školu?" Hned nato jsem si čistě bez přemýšlení odpověděla "Ne!" Pak jsem se ale zamyslela drobítek více a uvědomila jsem si, že i já ten příšerný ústav, jehož jediným očividným smyslem existence je zabít nás nudou, měla kdysi ráda. Byly časy, kdy jsem se chlubila tím, že chodím na FXko a tím, že jsem byla šestá na přímačkách. Kam se ty časy poděly? Určitě jsem se změnila, o tom žádná, ale nezměnila se také naše škola? A musím říct, že změnila, a to docela dost. Ti, co přichází nyní, už neznají Gymnázium F. X. Šaldy takové, jaké jsme ho znali my. Mám dokonce pocit, a to už jste asi pochopili z názvu celého tohoto článku, že naše škola měla a ztratila svou duši. 

Pamatujete starou kantýnbábu v červeném okénku, která rozuměla, když jste jí řekli, že chcete PVPčko? (Pepsi v plechu... pro neznalé)

Pamatujete, jak před tím, než opravili chodník, museli cestou do školy všichni šlápnout na rozbitou dlaždici, které se říkalo "hipík" a která prý nosila štěstí? Jak se, když jela plná dvanáctka, u hipíka tvořila fronta, protože tam všichni museli šlápnout?

A vzpomínáte, jak jsme chodili do školy a ze školy křovím? A kdo šel po chodníku okolo, ten byl totálně out? Teď už ta léta pracně vyšlapávaná cestička zarostla.

A co když vám připomenu dřívější plechové žluté wc kabinky popsané vším možným, různými vtípky, výhrůžkami a rozhovory, a to, jak bylo v přízemí na držáku na toaleťák napsáno "Byl jsem tady, přijdu zas, Fantomas"? A jak jsme si stěžovali na nové záchodky, protože jich bylo asitak 5x míň a i zrcadel?

Ale největší vzpoura proběhla, když přemístili nástěnku se změnami z původního místa na to, kde je doteď. Tehdy pobíhal po škole Adam Fogl, tehdy primán, a natáčel na mobil pobouřené názory studentů vyšších ročníků. Jak nám vadilo, že se musíme od skříněk vracet a že je tam míň světla a tak dále. To byla dobrá vzpoura.

A jak jsme věšeli krmítka pro ptáky na žluté zrcátko příšerného pestrobarevného automobilu pana profesora Bažanta.

A nebo tehdy, to zase není tak dávno, když ještě byly jiné kartičky na oběd a jednou jsme přišli s tím, že si změníme oběd a čtečka byla přelepená cedulí "strojek na objednávání jídla je mimo provoz, neboť do něj někdo z vašich spolužáků nacpal želé" :D to byly časy.

A pamatujete, jak se měnilo zvonění z normálního na tu nesourodou zvláštnost, co máme teď? Jak se hlasovalo pro/proti rádiu a jak se vybíraly znělky a tak? To bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že ať se mi to líbí, nebo ne, naše škola se začíná měnit a měnit se bude. Nevadilo mi, že byla zastaralá, vadí mi teď, jak si hraje na to, že je moderní.

A pamatujete na ty perfektní staré skříňky, ty plechové klumpy, do kterých šlo dostat se i bez klíčů a mohli jsme si je polepovat a zdobit, jak jsme chtěli? 

A nebo jak ve staré jídelně všichni házeli batohy na jednu obrovskou hromadu tam vzadu a pak nikdo nemohl najít ten svůj? 

Tohle, moji milí, je nostalgie. Vzpomínám na doby, kdy jsem naposledy ráda chodila do školy.

Juno

Viděla jsem film. A tento článek bude nejen o filmu samotném, ale i o tom, k jakému zamyšlení mě dovedl. Protože, jak jistě víte, já se zamýšlím i nad největšími blbinkami. 

Ale nejdříve něco o ději filmu. Hlavní hrdinkou je 16letá dívka Juno. (Je mi jasné, že jakmile je hlavní postavou filmu americká šestnáctka, všichni si říkáte, co to bude za kravinu, ale boo ya, na csfd je to červený!). Jedná se o typickou tuctovou studentku střední školy v Americe, která se ale poněkud netypicky dostane do jiného stavu se svým kamarádem Pauliem Bleekerem. Nejdříve je odhodlaná, že se dítěte vzdá, dokud je to možné, a kromě Bleekera a své nejlepší kamarádky Leah o tom nikomu neřekne. Na poslední chvíli ale změní názor a rozhodne se dítě donosit a darovat adoptivním rodičům. A to je asi tak celá zápletka. Samozřejmě, potom už se spouští Junin příběh, její vysvětlování rodičům, její krátkodobé přátelství s adoptivním otcem dítěte, ale také problémy s těmito adoptivními rodiči, její hádky s Bleekerem, kterého považovala jen za svého kamaráda a sex s ním prý měla "z nudy", a další a další trable. Nemá smysl vám prozrazovat, jak to skončí (hehe, myslíte si, že si dítě nechá?). Pokud jste aspoň trochu na tento typ filmu, doporučuji. Za dva a půl dne jsem ho stihla zkouknout 3krát a zítra koukám znova. Plus tedy musím dodat, že Ellen Page a Michael Cera jsou v hlavních rolích naprosto boží. Oba bych je sežrala. Vážně.

Co mě ale donutilo přemýšlet, nebyl příběh. Nebylo to ani Junino těhotenství. Vlastně to byla spíše atmosféra celého filmu. Nostalgicky jsem vzpomínala na svůj rok v Americe. Ta atmosféra byla stejná. Takové to, když nejste jediní, kdo si myslí, že škola není nejdůležitější. Když jsou si lidi rovní, jeden je chytrý a ostatní to o něm ví, ale nedělá to z něj lepšího člověka. Chytrý nebo bohatý není lepší, stejně jako roztleskávačky, geekové,  ňoumové a další nejsou horší. Chybí mi to. 

Sotva se vám tady v Česku stane, že sedíte v jeden den u jednoho stolu s matematicko-informatickým géniem, s fotbalistou, hudebníky, s párem zapálených sportovců a baletkou, a potom s dalšími několika naprosto nudnými tuctovými lidmi, a náramně se bavíte. A nemyslím u stolu ve škole, ale někde jinde. A bez chlastu. Co je Česko? Podle mě to je cvokhaus. Jakmile někam vstoupíte, hned si vás zaškatulkují. Vlasy, obličej, oblečení, batoh... to je první dojem. A můžete mi milionkrát vykládat, že to tak není, ale když přijdu do školy dejme tomu třeba v kimonu, to si pište, že si něco pomyslíte. Plus v Americe se řídí od 16ti a pije od 21ti. Proč to tu tak taky není? Nebo spíš, proč, ať je to jakkoli, to nikdo nedodržuje?

Stejně tak mi chybí pocit svobody. Pocit, že škola končí pro všechny ve dvě a do čtvrt hodiny jsem doma, protože mi tam hned jede school bus, a nebo lépe že mám auto a vlastně můžu až do večera dělat, co se mi zachce... protože se nemusím učit elektrostatiku, plazy a obojživelníky, psát fejetony a francouzský slohovky a tak dále... protože tam jim došlo, že ať nás nutí jak chtějí se něco učit, nemůžou nás donutit si to pamatovat, pokud doopravdy nechceme. Neříkám "chci reformu školství", neříkám "nechci chodit do školy", jen říkám "můžete mi prosím někdo vysvětlit, jaký smysl má vstávat v noci, abych dvě hodiny vybarvovala mapu Litvy a pak 5 hodin vybarvovala z nudy čtverečky na čtverečkovém papíře?" a "proč proboha musíme mít na matiku zelenou barvičku na podtrhávání, jednou jsme sakra dospělí, tak proč po nás chtěj něco takovýho?" A vůbec. Nerozumím spoustě věcí, kterým se musím přizpůsobit, a to se mi pochopitelně nelíbí. Pokud jste opravdu tak vytrvalí a stateční, že jste můj chod myšlenek sledovali až sem, nejspíš se vám zrovna honí hlavou, že si pěkně vymýšlím. Že chci žít v ideálním světě, který neexistuje, a že jsem určitě zase ve své náladě "nespokojenost se vším". Možná. Ale nemyslíte, že na tom něco je? Nemyslíte, že místo přípravy na maturitu (na což je už tak extrémně málo času) strávit dva měsíce kreslením srdíček je kravina? Nemáte taky občas pocit, že je vaše škola postavená na hlavu?

Ale nechci se tu rozvášňovat o škole. Jde tak nějak o všeobecnou náladu, co se mi na filmu Juno líbilo. Co jsem si začala uvědomovat, že mně chybí. Třeba to gesto nacpání 100 krabiček tictaců do schránky. Nebo to, že se lidé prostě přijdou navštívit bez toho, aby to plánovali týden dopředu. Nevím, ale takové věci se mi nestávají. Čím dál víc ztrácí tenhle svět na zajímavosti a zábavnosti, přestože teoreticky máme neskutečná kvanta možností. Ale pochopitelně, málokdo dělá spontánní šílené nezapomenutelné maličkosti... hrozí mu totiž nebezpečí společenského přeškatulkování. Ano, možná přeháním, ale víte, jak to myslím, ne? Radši budeme všichni nudní a normální, popřípadě v rámci imaginární zábavy zajdeme o víkendu do hospody (ee, já ne) a tím to končí. Pro jistotu půjdeme s davem a necháme si všechno líbit, protože společnost a systém, který tu panuje, to je ten boss. Ne naše osobnost.

Gymnázium, aneb co potřebujeme vědět?

Zamýšlím se již nějakou dobu nad otázkou, zda se my gymnazisté učíme vše, co potřebujeme vědět. Někteří jsou toho názoru, že jistě (v tomto případě se jedná většinou spíše o kantory, nežli o studenty), někteří dokonce podporují  myšlenku, že toho, co je nám cpáno do hlavy, nikdy není dost, a jsou i tací - většina studentů - kteří se domnívají, že se toho učíme až příliš, že to nikdy nemůžeme všechno potřebovat, ba dokonce že si to stejně nikdy všechno nezapamatujeme.

My jsme se však s několika spolužáky shodli na zajímavé myšlence. Není vůbec podstatné, co se učíme. Je důležité, že se učíme. Jsme takové pracující myšky, dá se říct. Škola skončí a my budeme buď pokračovat ve studiu - ano, nezáleží na tom čeho, ale na tom, že to je studium - nebo budeme rovnou zařazeni do systému. Kdo se nás zeptá, co jsme se ve škole naučili? Nikdo. Kdo se zeptá na naše vysvědčení? Nikdo. Budeme ale "ti s maturitou", nebo přesněji řečeno "ti s maturitou z gymnázia", což je obecné označení pro lidi, kteří mají ve zvyku se učit, popř. pracovat pod tlakem. Lehce zaučitelní, s možností klást na ně vyšší pracovní nároky. Voilá, to z nás dělá gymnázium. Nechcete být tuctové myšky? Nechcete být prostě vyplivnuti, přijati, zaučeni něčemu nepodstatnému a uvězněni v systému nadosmrti?

A kdo by chtěl? Proto je podle mě důležité projít si školou (máme vůbec v moderním světě šanci na přežití bez maturity?), ale zároveň se věnovat něčemu navíc. Něčemu ze skutečného života, co nás naučí více, než bychom se později naučili přímo v práci, a co by z nás udělalo tuctové zaměstnance. Nebo vy chcete sedět celý život v kanceláři a ťukat do počítače stále totéž? Já tedy ne.

Proto říkám: Nekašlejme na školu, může nám dát něco dobrého v omezeném množství, ale nevěnujme jí celou naši pozornost, všechen náš volný čas. Ten totiž můžeme využít na mnohem, mnohem důležitější činnosti. 

A na závěr PS: Nepřestávejte se učit. A nemyslím poznávačku ryb, organickou chemii nebo Habsburky. Učte se, co využijete. =) 

                 ...Pa, Vaše Káťa.

Criticism

Criticism is something every single one of us has to put up with every single day. You can't run away from it. Not even being genius would help. For most of us – in my opinion – criticism is good. And it doesn't have to be real criticism, only simple pointing out the mistakes you've made helps too. I mean, how can people learn anything at all if they have no idea what they do wrong? How can a person know what he needs to improve himself at if he has no idea what he sucks at? Really, it all makes sense and it is this simple.

But there are special cases – like myself – who are really not that good at accepting criticism. Of course, once you are proud of something you did, it always hurts to hear that it's really not that great. But for unknown reasons some of us are OVERLY sensitive when it comes to pointing out mistakes. I don't know where exactly the problem is, but I do feel extremly bad every time I hear I did something wrong (which is several times a day).

I even hate it when people disagree with me (some of them anyway). I've been told that not having your own opinion is bad. But once you have one, there is always someone thinking your opinion is bad too. There is no way to be good and right in this world (...I say to myself in a moment of great pessimism). But really, most of the time I don't have my way of looking at things. I feel that I never know enough about the problem, therefore I can't make any conclusions about it.

Right. I know. You should do things your own way and once you're being criticized or told about what you did wrong you should be able to support your opinion, work or anything... or accept the criticism without taking it personally and try to be better next time. But that's not me.

What does sound more like me is saying „I know, I'm an idiot (even if the other person doesn't mention that part at all), you're absolutely right, I know about this mistake too, yeah...“ and listening to a gigantic red alarm in my head yelling at me „FAIL! FAIL! You're so dumb! Why do you show your work to people!? What do you think, that they'll say you're good? When your not? Honestly girl, now they're all thinking you're stupid. And they're right!“ ...and blah blah blah. I know in my head that this is not true, but in my heart I can't get rid of the feeling.

So now you know why I give up on everything I start. It's enough for me to hear „yes, this is really good but why don't you add ---- to it? Don't you think it'll be even better?“ Yes, even that puts my self confidence down. Only the simple thought of someone being good at what I want to be good at makes me want to give up, thinking „I'll never be this good“.

I'm not trying to say anything like „poor me“ here. I realize how bad all this is not just for me and my work and future but also for the people around me. I know I'm never going to improve myself at anything if I don't learn not to take criticism personally or if I don't stop worrying about being wrong all the time. But it's really hard.

Someone: „you wanna learn this? Cool! First, you have to do it like this... it's easier than the way you've been doing it. But you're really good for a beginner, honestly.“

Me (saying): „okay“

(thinking): „Nooo not again, see how bad I am? Oh god! Why do I even frickin try!?“

You can't be good at everything. You can't agree with everyone. That's a fact. Making mistakes is human. Now I'm not just talking to myself but to everyone. I'm trying to figure out what effect criticism has on people... and not just the good part.

If anyone has any idea on how to get over this and learn to be yourself without feeling the worst way possible, please comment bellow or tell me any other way. Facebook, msn, skype, icq, email works too. Thanks a lot.

PS: Feel free to criticize what I wrote. Don't worry that I'll feel bad. I need to know what I did wrong no matter what. =)

Úvaha - domácí slohová práce

Původně jsem svou narychlo splácnutou úvahu nechtěla vůbec publikovat. Abyste si nemysleli, že nevím o chybách, tak vím: občas píšu zbytečně dlouhá souvětí, mám tendence se odklánět od tématu, nedokončuji myšlenky. Tato esej obsahuje spíše mou aktuální náladu ve chvíli psaní (aneb napsala jsem, co mě zrovna napadlo) než můj dlouhodobý pohled na věc. Styděla jsem se za ni a kromě profesorky jsem ji nikomu nedala přečíst. Dostala jsem ale výbornou jak za slohový výplod jako takový, tak za gramatiku (hehe). Proto ji tady tedy máte, jen kdybyste měli náladu. Nekritizujte, zvládnu to sama ;o)
PS: pro vás, kdo mě znáte, prosím neupozorňujte, že o sobě trochu lžu :D

...........................................................................................

téma: „Není pravda, že máme málo času. Pravda je, že ho hodně promarníme." Seneca ml.

Poslední dobou se jakožto studentka vyššího stupně gymnázia stále častěji setkávám se stížnostmi svých vrstevníků na nedostatek volného času. To mě pochopitelně nutí se nad problematikou výhodně stráveného času zamyslet. Jak si správně rozdělit čas, abychom stihli všechno a ještě měli volno pro sebe?

Někteří mí spolužáci by se nejspíš nechali slyšet, že gymnázium jim nedává žádnou jinou možnost než učit se ve škole, učit se doma, spát a jít znovu do školy. Jsou lidé, co věnují škole (a do budoucna i práci) veškerý svůj volný čas, a to jsou právě ti, od kterých to staré známé „zase jsem se vůbec nevyspal/a“ nebo „nemám čas vůbec na nic“ slyšíme nejčastěji.

Můj názor na tuto problematiku se velice liší od názorů ostatních. Mnozí lidé, které znám, by na toto téma asi psali, že mají málo volného času, tudíž je asi logické, že s ním potom nehospodaří úplně rozumně.

Je ale volný čas tím, čím si myslíme, že je?

Občas mám pocit, že mají lidé v současné době tendenci plýtvat svým volným časem natolik efektivně a automaticky, že už si to většinou ani neuvědomují.

Podle mě je správné dělat věci tak, jak nejlépe umíme. Když se ale dívám na některé své přehnaně snaživé spolužačky, vidím, že jsou mezi námi stále spousty jedinců snažících se udělat věci ještě lépe. Proto tráví nad učením tolik času, proto se tolik stresují kvůli jediné horší známce nebo menšímu neúspěchu. Tito lidé se očividně rozhodli věnovat sto padesát procent svého snažení jediné věci – v tomto případě škole –, načež se zdají být překvapeni, že jim nezbývá volný čas (který kdyby měli, jistě by ho využili k doplnění nějakých dalších školních úkolů).

Každý má totiž možnost vybrat si mezi samými jedničkami – s čímž se váže nedostatek volného času – nebo děláním toho, co je pro nás důležité. Možná si někteří myslí, že my, kteří tolik o výborný prospěch ve škole nestojíme, nemyslíme na budoucnost. Naopak. Chceme být dobří ve svém oboru, což obnáší také věnování se ve škole jen tomu důležitému. Tím nám zbývá více volného času a můžeme se buď válet doma, nebo se zdokonalovat v něčem jiném, co nám škola nedá.

I já si občas na nedostatek volného času stěžuji. Většinou to je ve dnech, kdy se pro něco nadchnu (naposled, když jsem si vzpoměla na to, jak jsem kdysi hrávala na klavír, a ze všeho nadšení jsem u piána chtěla strávit následujících několik dní)... to pak člověku povinnost jít do školy moc radost neudělá.

Jsou tu také ti, kteří „si užívají života“, jak sami často říkají. Chodí do školy, protože musí, a svůj volný čas tráví všelijak, jen aby ho měli co nejvíce.

Musím ovšem upozornit na fakt, že všechny tři výše zmíněné skupiny studentů skončí více méně stejně – s papírem „absolvoval“.

Jedni budou mít samé jedničky nebo alespoň vyznamenání, což se dá brát za výborný začátek pro studium vysoké školy. To jsou ti, kdo nemají volný čas, ti, kteří si ho sami sebrali a stěžují si na jeho nedostatek.

Druzí budou dobří ve svém oboru. Podle konkrétní situace a podle toho, jak dobří jsou, mohou buď hned po střední škole začít pracovat, nebo také pokračovat ve studiu. Ve výsledku nejspíš budou na vysoké škole lepší než ti z první skupiny, neboť se specializovali už dříve. Tito jedinci si většinou na nedostatek volného času nestěžují. Věnují svůj čas tomu, co dělají rádi, a to se nebere za plýtvání.

Třetí skupina může stejně jako ty předchozí jít na vysokou školu, nebo hned začít pracovat. Jsou to právě ti, kteří mají nejčastěji smysly otupené alkoholem (a tak dále), protože si užívali života trochu moc. A co dál, to často nevědí.

Myslím si, že je až moc různých úhlů pohledu na věc volného času a že vše záleží na tom, co od něj čekáme, a vůbec co čekáme od každého našeho dne a od života obecně. Na toto téma by se dalo hovořit velice dlouho.

Pokud si někdo užívá to, co dělá, nevadí mu, že tomu musí čas věnovat. Kdo potřebuje volný čas, najde si ho.

blood in movies

Veliké množství moderních filmů obsahuje krev, násilí, smrt. Jdete-li do kina na film definovaný jako akční, dobrodružný, drama... znamená to, že se jdete podívat na bolest. Neříkám, že to je špatně, jen se tady nad tím chci trochu více zamyslet.

V posledních pár týdnech jsem viděla spoustu dobrých filmů: Hanební Pancharti, Kick-Ass, Wanted, Death Race, Equilibrium...atd. Všechny tyto filmy, ať se mi líbily, jak chtěly, mě donutily zamyslet se nad touto otázkou.

Mnohé z nich by totiž nebýt násilí a bolesti těžko byly tím, čím jsou teď. Na tom se snad můžeme shodnout. Kdo by se ale pořád chtěl koukat jen na mírumilovné (nebo až vzdělávací) filmy plné lásky, klidu, a kdo ví čeho ještě? Každý z nás chce občas nějaký ten adrenalin, to bez debat. Ani já bych dlouho nevydržela na pohádkách a hlubokomyslných filmech o mezilidských vztazích.

Spíš se ale ptám: Kde je hranice? Dnes se ve filmu přístupném od 15ti let - na který se pochopitelně dívají i děti mladší - dějí věci, které by naši předci (a teď nemyslím prababičky :D) neskousli ani v nejhorších hororo-thrillerech. Všechno je plastické, reálné, uvěřitelné. Akční filmy bez krve neexistují, a pokud ano, jsou spíše komediemi. Řekneme si: Je to jen film, proč to řešit. Díváme se, jak lidé trpí a umírají, a protože víme, že jde o film, ani nemrkneme. Ti citlivější z nás možná prohlásí "nechtěl bych".

Může to znít naivně, ale podle mého názoru by se násilí, bolest a smrt neměly brát jako samozřejmost, film nefilm. Někde musí být hranice, za kterou by se míra násilí dostat neměla, nejde-li opravdu o nějaký megakrváko-thriller. Občas, když to tvůrci filmu s akčností přeženou, ani my citlivky to tak už nebereme. Řekneme si: jo, tak tenhle film je tady kvůli efektům (viz Kick-Ass, 2012), protože tohle není a nemůže být myšleno vážně.

V úterý jsem byla na Robinu Hoodovi. Krve tam nebylo víc, než kdekoli jinde. Spíš bych se dokonce odvážila říct, že v porovnání opět třeba s Kick-Ass, Wanted nebo Equilibriem je tam všeho všeho tohoto zabíjení a rozřezávání a střílení lidí méně, a rozhodně je to více na místě. Ať už "bohužel" nebo "bohudík" (já jsem osobně pro ten "bohudík"), ve výsledku to na mnohé z nás působí tak realisticky, že při každé další kapce krve zadržujeme dech.

Uvědomujete si tolik, co já, kolik je kolem nás násilí? Nejen filmy, ale i obyčejné reklamy, plakáty, hudba, hry (ve kterých si můžeme dokonce vyzkoušet zabíjení osobně, jaká čest), zprávy ze zahraničí a milion dalších prostředků, médií, skrz která se k nám tohle všechno dostává. Občas mám pocit, že je toho až příliš - a čím dál víc -, a bojím se, co bude za pár let. 

Jak jsem říkala na začátku: Krev ve filmech mi do určité míry nevadí. Kromě adrenalinu ale vždycky u filmu hledám i hlubší myšlenku, bez ohledu na to, jak moc si u něj chci odpočinout nebo se odreagovat.
Taky si říkám, podle toho, jaká je míra násilí ve filmech dnes, na co budou koukat naše děti? Na pomalé uřezávání hlavy skleněným střepem a vydlabávání mozku lžičkou? 
Myslím, že teď mě zas čeká období trochu jiných, klidnějších filmů. Ikdyž tedy třeba Robina Hooda, ve kterém je to vážně všecko na místě, si dám znovu ráda =)

-- 5 --

Pět...

• ...nejhorších předmětů ve škole: 

francouzština; tělocvik; laborky (fy, che, bi); angličtina; geografie

•  ...nejhezčích klučičích jmen:

Tomáš; Petr; Adam; David; Jakub

• ...běžnejch věcí, co ti udělají radost:

Když večer vlezu do postele a ta voní jako můj miláček :) ; když jim něco dobrýho; když se ráno vzbudim a vim že můžu spát dál; pusa na tvář; když učitelé mluví z cesty :D

• ...nejhorších chvil:

Když stojim na váze nebo před zrcadlem; když slyšim zvuk budíku; když někdo dostane něco co sem hodně si přála a ani mu na tom nezáleží; když ze sebe dělám debila a nejde to zastavit :D; když sem skoro u konce knížky a někdo (třeba Pokorná!) mi ji zabaví

• ...největších životních přání:

no dřív to bylo: starší brácha; vlastní pokoj; bejt v něčem dobrá; počítač; koloběžka

teď to je asi: vlastní byt; bejt v něčem dobrá; digitální zrcadlovka; nebejt socka; umět držet hubu

• ...nejoblíbenějších značek oblečení:

Converse; All Star; Converse; All Star; Converse??? :D

• ...nejlepších sportů:

frisbee; volejbal; lyžování/snowboarding; pingpong; něco takovýho flákacího jako plavání nebo bedminton nebo kopání do míče nebo tak.. :D

• ...věcí, co tě na ostatních nejvíc štve:

kouření; pití alkoholu - hlavně tvrdýho pochopitelně, ale v podstatě všeho; neznalost vlastního jazyka; přetvářka; bezohlednost

• ...nejhorších zlozvyků:

kousání nehtů; facebook; mlsání :D; kašlání na školu apod.; věčný stěžování

• ...nej filmů:

nevííím... asi Avatar; Forrest Gump; Bridge to Terabithia; Almost Famous; Slumdog Millionaire

• ...nejhezčích míst:

tady.. tam vedle.. pryč.. v kuchyni.. u kompu

• ...nejoblíbenějších hudebních interpretů:

Jack's Mannequin; FM Static; Hedley; The All-American Rejects; The Rocket Summer... asi...

• ...nejblbějších otázek:

pučíš mi iPod?; co bylo ve škole?; ježiš co to máš zase na sobě?; ty chodíš do druháku?; what's up?

• ...nejhorších dní v roce:

Velikonoce; Valentýn; 1. září; pondělí obecně; pátej nevim... 4 nestačej?

• ...věcí, co chceš umět:

kreslit/malovat; zpívat; ovládat věci typu photoshop, sony vegas.. atd; mluvit francouzsky; vařit

• ...věcí, co máš právě na sobě:

tvl to sou otázky... mikina, triko, tepláky, spodní prádlo, fusekle. kdo by to byl řek.

• ...nejhezčích květin:

tyjo nevim já žádný neznám :D :D neke.. asi nějaký vícebarevný? a kopretiny, ty sou cajk :)

• ...nejlepších věcí, co máš:

přítele; sebe (teda mám nás považovat za věci??:D); polohovací postel; maminku :D; počítač (ikdyž dost nahovňáckej)

• ...největších strachů/fóbií:

samota; želé; magnetky; pavučiny; oči (oční doktoři, oční čočky, bulvy a všecko podobnýho)

• ...největších hnusů:

náš dům; občas školní obědy; alkohol; tasemnice, škrkavky, hlístice, chobotnice a podobný nakažlivý a vraždivý breberky; dvaceticentimetrová vrstva make-upu na xichtě

• největších bizardností:

umim otčenáš ve dvou jazycích, morseovku a taky dělat náramky přátelství :D neke; mám ráda jídla jako koprovku, rybu, houby, brokolici apod.; nenosim stejný ponožky; na iPodu mám písničky z muzikálů; v životě sem nepila alkohol a nemám to ani v plánu; když to de, chodim spát v 8 nebo dřív :D

now what do you want?

Co lidé chtějí a proč mnozí z nich nevědomky dělají všechno pro to, aby to nezískali? Dnes jsem se rozhodla zamyslet se právě nad těmito otázkami.

No tak, co si myslíte, že chceme? Pro spoustu z vás je jistě první myšlenkou něco jako: Chci prázdniny. Chci hromadu peněz. Chci chlapa. Chci se ráno pořádně vyspat. Chci, aby mi někdo dal pokoj. Chci k moři. Chci nějakou novou věc. Chci už jaro. Chci řízek. Chci lepší práci.... atd.

Ti, co by se nad otázkou zamýšleli hlouběji, by došli spíše k odpovědím typu: Chceme se smát. Chceme milovat a být milováni. Chceme se zbavit všech starostí. Chceme víc času na věci, co děláme rádi. Chceme být úspěšní. Chceme se cítit zdraví a krásní. A tak dále, a tak dále.

Když se ale zamyslíme ještě více, možná nám dojde, že existuje jedno jediné pravé pojmenování toho, co chceme - štěstí. Zbytek jsou jen přezdívky, krycí názvy... ale nazývejme věci pravými jmény, jak se říká. Protože takhle můžeme lhát sami sobě, a to vám povím, to naštve, když se jednoho dne probudíte a uvědomíte si, že posledních x let si něco nalháváte a že realita je třeba úplně někde jinde... Napřklad: přijde vám, že máte málo peněz, a tak si řeknete, že váš život není ideální právě z tohoto důvodu. Pak strávíte nějakou dobu jen tím, že nad tím hloubáte, přemýšlíte, jak být co nejbohatší v co nejkratším čase, nebo jak co nejvýhodněji dostat k sobě na účet nějakou vyšší částku. Dá vám to spoustu práce a když se vám to náhodou povede, skončíte bohatí a najednou blik cvak, vám dojde, že peníze nejsou to, co jste hledali, protože přestože máte, co já vím, plný sklep zlatých cihel, pořád nejste šťastní, protože vás trápí zase něco jiného.

Hledáním štěstí jsou někteří ubožáci schopni strávit celý svůj život.

Neříkali vám snad od mala (stejně jako mně), že cokoli chcete, pokud to chcete hodně, se vám splní? Stará omletá písnička, víšco víšjak. Ale splní-li se nám vše, co chceme (když na to jdeme správně, pochopitelně), neměli bychom si  při vybírání našich přání dávat sakra pozor?

Podívejte se kolem sebe. Na můj vkus je tu až moc ubohé existence, která se zoufale chytá každého stébla slibující alespoň chvilkový pocit štěstí a bezstarostnosti - drogy, alkohol, peníze, sex, moc nad ostatními, umělá krása... Je toho kolem nás víc než dost. Lidé nejsou šťastní a to si uvědomují a hledají další a další způsoby, jak se cítit lépe. U celebrit známé drogy, plastické operace, milostné aférky a tak dál a tak dál, u normálních lidí zase třeba kariérismus, snaha být lepší než ostatní, nebo zase horší než ostatní v některých věcech... Není to smutné?

Protože vážně, co z těch výše uvedených vás alespoň přiblíží ke štěstí? Peníze a moc? Těžko. Přidělají vám akorát starosti a ikdyž v některých rukou mohou být úžasnými prostředky k pomoci lidem, v rukou někoho jiného jsou to zbraně hromadeného ničení. Sex, drogy, alkohol? Taky sotva. Možná se chvilku cítíte fajn... a dál? Takhle štěstí podle mě taky nevypadá. Umělá krása? Plastické chirurgie, líčení a další pičičandy pro lidi, co nechtějí, aby ostatní věděli, jak vypadají? Ale notak, běžte si s tím hrát někam na karneval.

Co se takhle prostě smířit s tím, kde žijeme, jak vypadáme a co zažíváme, a co nejvíc si to užít? A nemám na mysli užít si to na úkor zbytku světa, na úkor druhých, na úkor svého zdraví apod... myslím užit si to lidsky (tedy pokud si tuhle formu lidskosti lidstvo samo ještě vůbec pamatuje).

Vážně, moji milí, nechte kravin a uvědomte si, že z nedostatku štěstí nemůžete obviňovat nikoho kolem sebe, lidi, systém, vládu, svět, rodiče, nic a nikoho. Jaký si to uděláš, takový to máš. Nemůžete změnit svět, nelíbí-li se vám, ale můžete změnit svůj pohled na něj. Věřte mi, to pravé, nefalšované štěstí, které hledáte, není v penězích, moci, kráse ani jiných.. to pravé štěstí je ve vás samotných =) 

How come you are such a mean, rude and stupid person?

I keep asking myself this question... and finally I found at least a little part of the answer.
I am mean to people I love and I am rude and disrespectful to everyone around me. That's a fact. Well I hate stating the obvious, but I had to start somehow.
When I was a little girl I thought things. People said things and in response I thought things. I often cried at night and during the day I was trying to do whatever would make people (like my parents) happy. I thought sad things and I dreamt about a better life somewhere else, with someone else, where everything was ok and I was happy. Later though I realized I might also deserve the life I was living. As I grew older, my heart started to hurt (really physically hurt, like ouch) and I got used to it. I was unhappy and that seemed normal to me. But I started to think all kinds of mean stuff. When my stepdad yelled at me, I thought about him dying or suffering. When my mom yelled at me, I hoped she could once see everything I felt and understand it. At night I also often dreamt about having a choice. I imagined myself in the middle of a huge crowd consisting of all the people I know, standing on a table and chosing the ones I wanted to live with and the ones I wanted to go away forever.
When I was ten, I told my stepdad he was an idiot. I still remember that day unbelievably clearly. I was standing outside in our back yard and he wanted me to do something, idk what, and I told him I'd done enough that day and that I'd do it later. He started yelling at me and I said something like "I'm not gonna do it and there's no way you'll make me, idiot" and I ran away. I felt really good and really bad at the same time.
After that I stopped crying at night. I felt stronger and better and my heart didn't hurt that much any more... but still I was afraid to say what I thought and I was unhappy.
When I was about fifteen, sixteen, I started to be really mad at life and I decided to find a way to make it better... because everyone around me said that if I wanted to make things better no one else was gonna do it for me.
So one day, I don't remember exactly when it was, I started saying what I thought out loud. And I had so much sad and mean and rude stuff to say that I'm still not nice to people all the way till now.
I'm sure that has changed my life... but I feel that it wasn't the right change... the change I expected... because now everyone knows how I feel and every time I open my mouth someone gets hurt.
I'm siting here now, looking back, pitying everything I've ever said. I just wish I could go back to first grade and learn how to shut up again. I hated the world then, I hated my family and everything else too.. but now I hate myself and I'm sure people look at me that way too. I can hear what I say and if anyone said those things to me, I would probably go hide, cry, and not talk to that person ever again.
So, my dear ones, if I am mean to you ever again, punch me in the face. I deserve it.

Hugs

Hug, neboli česky objetí, je jedna z nejhezčích věcí na světě. Můžete nesouhlasit a navrhovat jiné, pro člověka možná uspokojivější činnosti, ale mě tím nezlomíte. Objetí jasně vede. Je to totiž něco, co zehřeje tělo i duši (co ještě dokáže obojí, hm?), potěší i uklidní, vždycky pomůže. V jednom z mých dokonalých imaginárních světů (přiznávám se, mám jich víc) se lidé jen objímají. Nedělají nic víc a nic míň. Nemluví, protože pomazlení, nebo jak říká moje babi "poškrcení" blízkých lidí jim jakožto komunikace bohatě vystačí. Když někoho obejmete, jste mu blízko. A nejen fyzicky, ale podle mě i psychicky. Když mě objímají někteří lidé (třeba tátové) chce se mi brečet. Neptejte se proč, nevím. Když obejmu Máju, mám vždycky pocit, že je moc hubená a křehká a že ji musím objímat opatrně.. ale většinou to nedělám, protože se brání =D

Ne každý umí správně objímat. Třeba Mája, řekla bych, to nějak pozapoměla. Každý umí objímat, když se narodí. Objímá rodiče, objímá se s dětmi ve školce, a dál a dál, ale někteří lidé to prostě zapomenou. Jako zapomenou zpívat, malovat, smát se, hrát si a představovat si, tak zapomenou objímat. Jak řekl Jaroslav Dušek, zeptejte se dětí ve školce nebo v první třídě, kdo umí kreslit, a přihlásí se všechny. Zeptejte se jich, kdo umí zpívat, a přihlásí se taky všechny. Zeptejte se jich na totéž v sedmé, osmé třídě a buďte rádi, když se přihlásí jeden nebo dva lidé. Takhle se zapomínají základní věci. I objímání.
Když obejmete člověka, který objímá nerad nebo to prostě neumí, poznáte to hned. Stačí jen, když člověk objímá nejistě, a už to není ono. Takový obyčejný hug totiž znatelně narušuje osobní prostor člověka, což mnozí nemají rádi.
Četla jsem (sice jen na wikipedii, ale i tak), že je dokázáno, že objímání prospívá zdraví... mimo jiné redukuje krevní tlak atd.
A když tady tak nějak vyprávím o jedné ze svých nejoblíbenějších činností - mezi které dále patří třeba čtení - vzpoměla jsem si na dobu svého pobytu v Americe, kde se lidé objímali mnohem častěji, a když jsem se vrátila zpátky do ČR, připadala jsem si podivně osamělá. Je to nezvyk, když si lidé drží ostatní toliko od těla. O Britech se možná říká, že jsou to studení čumáci, ale my na tom, přiznejme si, zase nejsme o tolik lépe.
Ještě bych k danému tématu zmínila jeden pojem: group hug. To je objetí více než dvou lidí najednou. Když se řekne group hug, obvykle si představím tu část filmu avatar, kde Jake Sully stál uprostřed všech těch modrých lidiček a oni si stoupli kolem něj a drželi se navzájem za ramena, až připomínali jakousi divnou pavučinu nebo hvězdici... neobjímali se, nevím proč to mám s objímáním spojené, ale je to jediná část filmu, u které jsem brečela, když jsem to viděla poprvé.
Anyway.
Myslím, že objetí je krásný. Když je vám smutno, zvedne vám náladu. Beze slov vám vysvětlí, že nejste sami. Pomůže, když máte strach, a uklidní vás, když si čímkoli nejste jistí. I když jste šťastní, objetí blízkého člověka potěší. Myslím si, že to je jedna z mála věcí, ve kterých jsem dobrá :))
A podle mě každý, úplně každý, občas potřebuje obejmout.
I vy.

Kat doesn't know.

hey so one day I was really bored (and I'm pretty sure it was today, but I'm a little bored every day) and so I started thinking (not like I don't think all the time anyway). And while I was thinking, I asked myself a question "What happens when you die?". And then I realized that I don't know. My parents believe in something, my friends believe in something else, everyone believes in different things. And so I asked myself another question: "If you don't know, aren't you afraid? Aren't you afraid of dying?". Wouldn't it make sense? I mean... People are always afraid of things they don't know. They are afraid of things they aren't sure about.. Like dark. Many people are afraid of dark. I am not. But that's not important. Some people are afraid of the future. Some people are afraid of what other people think. And most of the people are afraid of dying. I am not. I am not lying. I'm not afraid. Do you think I'm crazy? Of course I am afraid that I might die before I do something useful here. And before I have some fun. But when I'm old, I won't be afraid of dying. But the thing is... what happens when you die? I mean... where do you go? Don't try to tell me there is nothing after death. Like some kind of hole, dark, emptiness... no. There's something. But what? Christians say that you go to heaven. If you are a bad person OR if you are not christian, you go to hell. I don't want to go to hell. So let's hope this is not true. Some other people say that when you die, there comes an angel who helps you find the way to the light... the light is a place where all the souls go... and then you watch what happened to you when you were alive, what you learned, what good and bad things you did, and all that stuff. And when you are done, you go and choose another body, another story, another life - to learn what you need to learn (because you always need to learn more). To suffer if you need to suffer, to enjoy life and have fun, if you can. That sounds pretty cool. I like that. Do you think it is true? Who knows? Not me. I don't know what is right, I don't know what to believe. But I'm not saying this is the time for you to tell me that what you believe is right and what I should do. No. To be honest, I hate when other people tell me what to do. It's the time for me to think, read, and then decide. Most of the people believe in what their parents believed in. They don't have the right to make a choice. I do. So... that's all. I would tell you something more, but as I said, I need to think a lot. And read a lot. And talk to a lot of people. Like you. Tell me what you think. Thanks. :)

Když někoho ztratíš...

...a nemyslim když někdo umře. Ale je to víceméně stejný. Když potkáš člověka co si s nim rozumíš... a pak ho ztratíš... když ztratíš přítele, někoho na kom ti záleží... když se musíš rozloučit, bez ohledu na to jestli se ti to líbí nebo ne... když se pohádáš a není čas to napravit... když se stěhuješ... když měníš školu... kdykoli když musíš říct "bye".....
...to bolí. A pak se ptáš jakto že musíš žít (a vycházet) s lidma co nemáš rád/a, v jednom domě, v jedný škole, v jednom městě, v jednom světě. V přítonosti lidí co z tebe nedělají šťastýho člověka. A řekla bych, že každej z nás má ve svym srdci místo zaručený pro lidi co nás dělají šťastnýma, na který se těšíme nebo na který rádi vzpomínáme, lidi v jejichž přítonosti se cejtíme dobře. Říkej si co chceš, ale pokud se mnou nesouhlasíš, lžeš sám (sama) sobě. Každej má takový lidi. A pak se ptáš proč je celej svět obrácenej vzhůru nohama, proč nemůžeš bejt s lidma se kterejma ti je dobře, dělat věci který ti dělaj radost a užít si život. Proč musíš žít podle pravidel který pro tebe připravili jiný lidi... Proč nemůžeš bejt prostě happy. Já vim proč ne. Nejsem hloupá. Vim že to nejde. Vim že tohle zní super naivně, ale to je prostě jak se v tuhle chvíli cejtim.

Quitting, giving up... etc.

It is easy to quit. It is easy to give up. I quit every day. I try to do something, it doesn't work, so I give up. I have an idea, I share it with someone whose opinion is important for me... but people don't support me often. My ideas are crazy, they make no sense at all... and ppl tell the truth. Thank you for that, but then... I give up. I quit every day, every week, every month.. I give up. I am a little worried that one day I'll just stop trying. I don't want that to happen. But what can I do? Anyway. Quitting is not good. Don't quit. Don't give up. Who cares what other people think? Not me. Well, maybe you think I do care, because I said I ask for other poeple's opinions and then I quit, based on what they said. I don't care what other people think. I ask to see someone else's point of view. To see what other - more experienced - people think. But at the end I do what I want to do anyway. That's just me.
You don't know the difference between Czech and American schools. Between Czech and American teachers. American teachers are supportive. They really are. You may not notice it, because you are used to it. They make sure you get good grades (most of them). They invented such things as study guides or stuff like myskillstutor.com... Some of them even tell you the answers before the test! In my art classes, the teacher walks around the room and says "good, good, can I help you?" or "this looks very pretty, keep working on it". When I first came to Woody High, I couldn't believe what I saw. Really. Life is so easy here. The only thing I had problems with was that sometimes I didn't understand... I had problems with translating stuff, spelling, reading and pronunciation. But I wasn't surprised. What else can you expect in a foreign country? Anyway, American schools are soooooo different from the Czech ones, you can't even imagine... American teachers don't want you to quit. They care. Czech teachers on the other hand don't care at all. You quit? Okay, whatever, go ahead. I knew you weren't smart enough to do this. I knew you hadn't enough patience or free time, and I know the rest of them wanna quit too... but either their parents make them continue working or they are just so proud that they keep trying themselves. Even though it seems impossible. You shouldn't give up.... ever in your life. Maybe you fail a test/an exam.. maybe your best friend is not talking to you.. maybe you break up with your girlfriend/boyfriend... maybe your parents say they don't trust you any more.. maybe you save your money for something and somebody steals it right before you buy that thing.. maybe you spend a number of hours a day getting ready for a competition, race, SAT test, audition, and then you totally fail, lose... and you feel like there is no point in trying again. It feels like life is not fair.
Life is not fair. My biology teacher taught me that (Monday: "no test tomorrow". Tuesday: "ok, here is your test." - "but you said there would be no test today! This is not fair!" - "Did I really say that? Well then I lied. Life is not fair."). Life is not fair. I say it at least 3 times a week myself... but to be honest, I don't think it is true. Life is fair. You failed? Don't try to call it an accident, coincidence... No. Things like that happen and they make sense. Maybe not to you. But don't worry about that. You are here to learn a lesson, so don't give up.
Don't give up. Always do your best. It's the smartest thing to do - my little wisdom ;) ;) I'm not wise. What I say comes from experience.
And now (I think this article is long enough, even though I have much more to say), can you do me a favor? Can you tell me what you think about this? I believe in what I just told you, but if your idea makes more sense, feel free to tell me (please). :) I am interested in what other people think, I hope you understand. Please comment. If it speaks czech to you, I am sorry. Don't quit, just try all the buttons. One of them works :) I love you. Thank you for reading this. :)
PS: My favorite song:

Kam sme se za ta léta dostali.

Tuhle jsem jednou projížděla fotky na facebooku u některých vybraných lidí... lidí se kterými jsem se znala kdysi dávno... například lidí ze základky a tak. Viděla jsem mnohé, četla jsem mnohé komentáře (zejména lidí na těch fotkách a jejich přátel) a pak jsem o tom přemýšlela. Vzpomínala jsem, jak jsme byli v té třetí nebo kolikáté třídě ta banda malých dětí, co se občas chovali stydlivě, občas byli jako z divokých vajec, ale pořád byly to jen děti (bez ohledu na to jestli se jim to líbilo nebo ne). Všichni stejná výška, krátký rozvrh a žádné starosti. A pak jsem tak nějak přirozeně začala přemýšlet o tom, jak jsme všichni začínali stejně, a jak jsme každý skončili úplně jinde...a to jsme teprve na střední. Jak jsem ráda kde jsem, ale zároveň ta závist ostatním... ten pocit že nejsem jako většina puberťáků, moje extravagantní plány, názory, a tak všechno... což ze mě dělá podivína a outsidera... Někteří řeší až moc. Musíte vypadat dobře, oblékat se dobře, chovat se podle určitých pravidel, chodit "pařit" s určitými lidmi na určitá místa... jinak víceméně nemáte šanci. Šanci najít si přátele, šanci nebýt pomlouván, šanci najít si kluka/holku. Když jste jiní než ostatní (a nikoho nezajímá jestli to je vaše vina nebo ne), jste outsideři. Toto nejsou stížnosti, jen si tak pro sebe hloubám...
Taky se teď na lidi dívám jinak. Na všechny. Na ty co znám a především na lidi co nově potkávám. Dřív jsem koukla na to jak člověk vypadá, udělala jsem si názor, a pak jsem ho měnila podle toho jak se ten člověk choval. Teď sleduju jak se člověk chová a na vzhled neberu názor. Pro některé z vás to možná znít neskutečně, ale je to tak. No kidding. Změnilo se toho dost, o mně... Ale o to nejde.
Pardon, sem se zase jednou cejtila jako že se musim vykecat... tak pardon pokud jste to četli a čekali jste velký myšlenky... jen tak povídám co si zrovna myslim. Jdu koukat na Nany911. Mějte se.