Příliš rychle

Nejsem si tak úplně jistá, jestli si všichni uvědomujeme, jak rychle žijeme naše životy. Vsadím se ale, že každý má občas pocit, že je málo času. Někdy málo času na práci, ale nejčastěji málo volného času nebo "času na sebe". Veřejně zaběhlé vysvětlení je "to bude tou uspěchanou dobou, tak já už musim letět".

...tak si leť.

Já si nemyslím, že to je dobou. Myslím, že to je lidmi. Myslím, že jsme dost svobodné bytosti na to, abychom se sami rozhodli, jestli se necháme, či nenecháme vyvádět z míry. Jestli si svůj život vychutnáme nebo jestli jím proběhneme jako koně Velkou Pardubickou. Jestli nám více záleží na společenském postavení nebo na duševním klidu. Neříkám, že se tyto dvě položky jednoznačně vylučují. Pro většinu z nás nejspíš vhodné (podle měřítek společnosti) postavení představuje nedílnou součást šťastného a klidného života. Jenže málokteré vhodné zaměstnání - což je zase nedílná součást společenského postavení - se dá skloubit s klidem či pohodou. Je to poněkud začarovaný kruh.

Tak či tak, všichni, když se pokusíme, můžeme být v klidu. Bez stresu. Bez spěchu. Vychutnat si přítomný okamžik. Bez ohledu na výchozí pozici můžeme tento maraton proměnit zpátky na život. Pro někoho to asi bude snazší, pro někoho obtížnější. Ale všichni to můžeme dokázat.

Málokdo chce. Škola nás naučila dedlajnům. Začalo to domácím úkolem do zítřka, končí to maturitou do dvaceti, vysokou do šestadvaceti, dětmi do třiceti....... Pořád je něco, co má člověk pocit, že nestíhá.

Já se tomuto pocitu nedokážu vyhnout. Stojí mi tu na stole asi patnáct knížek, které nemám kdy přečíst, okolo je nepořádek, který odkládám na prázdniny, a papíry s maturitními otázkami, které odkládám na neurčito. Z pocitu, že pořád něco doháním, je mi na nic.

Nesnažím se vám tu říct "jděte se svalit k televizi, máte na to od přírody nárok". To je nesmysl. Ale člověka by mělo všechno, co dělá, naplňovat, nikoli vyčerpávat. A ačkoliv tak svět očividně nefunguje, nepovažuji to za zcela nemožné. Některé věci je potřeba dělat rychle, o tom žádná. Ale čeho je moc, tak toho je příliš. Spousta z nás totiž z pocitu, že věčně nestíhají, dělají věci příliš rychle, aby si uškůdlili každou možnou chvilku.

Prožívat naplno přítomný moment je podle mě mnohem silnější, než vzpomínat na minulost či plánovat a snít o budoucnosti. Protože ať už jste myšlenkami v minulosti nebo v budoucnosti, riskujete, že vám v přítomnosti něco uteče. Že zameškáte krásnou chvíli nebo třeba osudový moment pro váš budoucí život. A potom se v důchodu podíváte zpátky a nebudete mít na co vzpomínat, možná tak na to, jak jste se honili za prací či třeba jen na autobusy, tak či tak, že jste životem proběhli a ani si ho moc neprohlídli.

Nevím, jak jinak se k tomu problému postavit, než prostě neřešit. Věnovat se, čemu chci, a nechat ostatní věci plynout. Pak ale zase slyším od lidí kolem sebe, že ty moje známky by tedy zlepšit šly a že bude ta maturita a že teď se bude rozhodovat o tom, jak si jednou budu žít, a že ten můj přístup jim vůbec žádnou radost nedělá. Takže nakonec ve snaze zavděčit se všem se nemůžu rozhodnout, co je větší priorita, a to člověka vyčerpá. Takže výsledek je, že se pořádně nevěnuji ničemu. 

Jak ráda bych řekla: "A s tím je od teď konec." Možná je, možná není. Možná se přes prázdniny rozhodnu a svůj žebříček hodnot si definitivně srovnám. Snad.
Nechci totiž už nikam spěchat. Chci si jít lehnout za dům na louku a naprosto vypnout, aniž bych sebemenším zákoutím mozku zůstávala u nevypracovaných maturitních otázek. Chci jet do města a jen tak si něco koupit, aniž by mi hlavou běhalo: "To bys neměla, nestihneš si včas vydělat, takhle si nikdy nenašetříš na... (cokoliv to je, na co zrovna šetřím... pořád to je něco.)" Chci vstupovat do svého pokoje s myšlenkou hurá, jsem doma a ne já vim no, nepořádek.. tak snad zítra?
Protože někde v tom musí být nějaký trik. Třeba, když si člověk seřadí priority, potom stíhá všechno líp. A nebo taky ne. Třeba mají někteří z nás větší vlohy pro time management a někteří menší. Někde v tom ale musí být zakopaný pes.
A já ho najdu, protože já už toho mám dost. Stresovat se a ani nevědět proč? Ne. Sice to bude chtít ještě trochu tréninku a praxe, než se mi to úplně povede, ale vážně se teď o prázdninách budu snažit vypnout. A užít si je naplno. Nejspíš tak načerpám i více energie na přežití dalšího z nekonečné řady školních let. Dobře, možná se kouknu na matiku. Nebo na knížky k maturitě. Ale proto, že chci, a ne proto, že by mě k tomu tlačil nedostatek času.
Třeba se mi to povede. A třeba se mi to zalíbí. A třeba tak budu žít celý život. V pohodě a klidu. Bez stresu. Bez dedlajnů. Tady a teď v každém momentu, kterého se v tomto životě dočkám.
Jsem poprvé po více než roce ráda, že se mi tenkrát rozbily hodinky. Dělá to ze mě totiž vlastně svobodného člověka.
Krásné prázdniny i vám =)