čtvrtek 30. června 2011

Příliš rychle

Nejsem si tak úplně jistá, jestli si všichni uvědomujeme, jak rychle žijeme naše životy. Vsadím se ale, že každý má občas pocit, že je málo času. Někdy málo času na práci, ale nejčastěji málo volného času nebo "času na sebe". Veřejně zaběhlé vysvětlení je "to bude tou uspěchanou dobou, tak já už musim letět".
...tak si leť.
Já si nemyslím, že to je dobou. Myslím, že to je lidmi. Myslím, že jsme dost svobodné bytosti na to, abychom se sami rozhodli, jestli se necháme, či nenecháme vyvádět z míry. Jestli si svůj život vychutnáme nebo jestli jím proběhneme jako koně Velkou Pardubickou. Jestli nám více záleží na společenském postavení nebo na duševním klidu. Neříkám, že se tyto dvě položky jednoznačně vylučují. Pro většinu z nás nejspíš vhodné (podle měřítek společnosti) postavení představuje nedílnou součást šťastného a klidného života. Jenže málokteré vhodné zaměstnání - což je zase nedílná součást společenského postavení - se dá skloubit s klidem či pohodou. Je to poněkud začarovaný kruh.
Tak či tak, všichni, když se pokusíme, můžeme být v klidu. Bez stresu. Bez spěchu. Vychutnat si přítomný okamžik. Bez ohledu na výchozí pozici můžeme tento maraton proměnit zpátky na život. Pro někoho to asi bude snazší, pro někoho obtížnější. Ale všichni to můžeme dokázat.
Málokdo chce. Škola nás naučila dedlajnům. Začalo to domácím úkolem do zítřka, končí to maturitou do dvaceti, vysokou do šestadvaceti, dětmi do třiceti....... Pořád je něco, co má člověk pocit, že nestíhá.
Já se tomuto pocitu nedokážu vyhnout. Stojí mi tu na stole asi patnáct knížek, které nemám kdy přečíst, okolo je nepořádek, který odkládám na prázdniny, a papíry s maturitními otázkami, které odkládám na neurčito. Z pocitu, že pořád něco doháním, je mi na nic.
Nesnažím se vám tu říct "jděte se svalit k televizi, máte na to od přírody nárok". To je nesmysl. Ale člověka by mělo všechno, co dělá, naplňovat, nikoli vyčerpávat. A ačkoliv tak svět očividně nefunguje, nepovažuji to za zcela nemožné. Některé věci je potřeba dělat rychle, o tom žádná. Ale čeho je moc, tak toho je příliš. Spousta z nás totiž z pocitu, že věčně nestíhají, dělají věci příliš rychle, aby si uškůdlili každou možnou chvilku.
Prožívat naplno přítomný moment je podle mě mnohem silnější, než vzpomínat na minulost či plánovat a snít o budoucnosti. Protože ať už jste myšlenkami v minulosti nebo v budoucnosti, riskujete, že vám v přítomnosti něco uteče. Že zameškáte krásnou chvíli nebo třeba osudový moment pro váš budoucí život. A potom se v důchodu podíváte zpátky a nebudete mít na co vzpomínat, možná tak na to, jak jste se honili za prací či třeba jen na autobusy, tak či tak, že jste životem proběhli a ani si ho moc neprohlídli.
Nevím, jak jinak se k tomu problému postavit, než prostě neřešit. Věnovat se, čemu chci, a nechat ostatní věci plynout. Pak ale zase slyším od lidí kolem sebe, že ty moje známky by tedy zlepšit šly a že bude ta maturita a že teď se bude rozhodovat o tom, jak si jednou budu žít, a že ten můj přístup jim vůbec žádnou radost nedělá. Takže nakonec ve snaze zavděčit se všem se nemůžu rozhodnout, co je větší priorita, a to člověka vyčerpá. Takže výsledek je, že se pořádně nevěnuji ničemu. 
Jak ráda bych řekla: "A s tím je od teď konec." Možná je, možná není. Možná se přes prázdniny rozhodnu a svůj žebříček hodnot si definitivně srovnám. Snad.
Nechci totiž už nikam spěchat. Chci si jít lehnout za dům na louku a naprosto vypnout, aniž bych sebemenším zákoutím mozku zůstávala u nevypracovaných maturitních otázek. Chci jet do města a jen tak si něco koupit, aniž by mi hlavou běhalo: "To bys neměla, nestihneš si včas vydělat, takhle si nikdy nenašetříš na... (cokoliv to je, na co zrovna šetřím... pořád to je něco.)" Chci vstupovat do svého pokoje s myšlenkou hurá, jsem doma a ne já vim no, nepořádek.. tak snad zítra?
Protože někde v tom musí být nějaký trik. Třeba, když si člověk seřadí priority, potom stíhá všechno líp. A nebo taky ne. Třeba mají někteří z nás větší vlohy pro time management a někteří menší. Někde v tom ale musí být zakopaný pes.
A já ho najdu, protože já už toho mám dost. Stresovat se a ani nevědět proč? Ne. Sice to bude chtít ještě trochu tréninku a praxe, než se mi to úplně povede, ale vážně se teď o prázdninách budu snažit vypnout. A užít si je naplno. Nejspíš tak načerpám i více energie na přežití dalšího z nekonečné řady školních let. Dobře, možná se kouknu na matiku. Nebo na knížky k maturitě. Ale proto, že chci, a ne proto, že by mě k tomu tlačil nedostatek času.
Třeba se mi to povede. A třeba se mi to zalíbí. A třeba tak budu žít celý život. V pohodě a klidu. Bez stresu. Bez dedlajnů. Tady a teď v každém momentu, kterého se v tomto životě dočkám.
Jsem poprvé po více než roce ráda, že se mi tenkrát rozbily hodinky. Dělá to ze mě totiž vlastně svobodného člověka.
Krásné prázdniny i vám =)

úterý 28. června 2011

bylo, je a bude? snad ne :D

Tak zas jeden článek ze života.. konkrétně z mého. Nebudem to moc dramatizovat, pro tentokrát. Tady je moje výzo, který oficiálně dostanu až ve čtvrtek, ale jediný, k čemu je ten ceremoniál předání papíru dobrej, je, aby mě vytáh z postele.
Chování - 1
Český jazyk a literatura - 2
Anglický jazyk - 1
Francouzský jazyk - 3
Společenské vědy - 1
Dějepis - 2
Geografie - 3
Matematika - 2
Fyzika - 3
Chemie - 4
Biologie - 2
Tělesná výchova - 1
Seminář a cvičení z matematiky - 3
Dějiny umění - 1

Dálepak mám spravenej foťák, což je senza. A těšim se na prázdniny.
Taky nastal čas, abych se konečně pustila do svojí seminárky, kterou je překlad povídky Minister's Black Veil (by Nathaniel Hawthorne) do češtiny a nějaký prkotinky okolo. Ještě vás budu informovat, jak to půjde, a pokud ne, určitě vás informuju aspoň o výsledku :)
Zítra podle všeho jedem s Kájou na denní misi do Ikei, pocourat, pokecat,  pokoukat :) a hlavně se ulejt ze sportovního dne, což bude radost :)
Z novinek to bude asi vše. Intenzivně pracuju, kde se dá, a šetřískuju :) V neděli jsem byla na Tomáši Křusovi, ale neřeknu vám, jaký to bylo, protože tenhle článek píšu v sobotu s úterním datem :D
A to bude asi opravdu všecko :) Tak se mějte a kdyby se náhodou dělo něco, co by stálo za řeč, určitě zas dám vědět :) zduř.

pátek 24. června 2011

Mačkači a skládači aneb třídní anketa

Už ani nevím, čím to začalo, ale skončilo to tak, že jsme všem ve třídě pokládali tytéž dvě otázky a zapisovali výsledky. Bylo to někdy koncem dubna, přesnější datum asi nedám. A abych nelhala, nemáme odpovědi od všech ve třídě. Pár lidí jsme se neptali, protože asi chyběli nebo protože byli Igor nebo kdo ví proč. A proto jsem taky výsledky tak dlouho nezveřejnila, pořád jsem čekala, až seženeme všechny, že jsem z toho čekání zapomněla, čí odpovědi ještě nemáme. Tak vám to sem napíšu, jak to je.
A musím říct, že jsme touto debatou strávili celou volnou hodinu :D ačkoliv se jedná o věci, které děláme běžně, jen tak někoho nenapadne z nich udělat anketu, že...

První otázkou bylo, kdo na wc před použitím skládá a kdo mačká toaleťák. V jednu chvíli se třída dokonce rozdělila na skupinu "skládačů" a skupinku "mačkačů" a navzájem se přesvědčovali, co je efektivnější. Z pár jedinců bylo těžké vytáhnout odpověď, neboť se tvářili nad věcí, ale ve skutečnosti se určitě prostě styděli :D

21 lidí skládá toaleťák;
6 lidí mačká toaleťák, ale jako bonus k nim patří paní ředitelka, neboť z věrohodných zdrojů víme, že i ona patří k mačkačům.

Druhá otázka se týkala banánu. Všimli jsme si totiž, že ne každý loupe banán stejně. Nejdříve to bylo těžší než s první otázkou, protože jsme se všichni shodli, že loupeme banán odshora. Pak jsme se zase všichni pohádali, kde má banán vršek a kde spodek :D Někdo považuje totiž za vršek banánu tu delší část (kterou jsme pro snadnější dohadování nazvali šťopkou), protože za ni banán visí na stromě, někdo zase považuje za vršek tu druhou část, protože šťopka je jakési držátko. Nakonec ale termíny "šťopka" a "bubák" situaci osvětlily a tady jsou výsledky:

14 lidí loupe banán od šťopky,
11 lidí loupe banán od bubáku a 
1 osoba z našich řad dokonce loupe banán od prostředka - ano, byli jsme poučeni, že i to je možné. 

V tomto případě bohužel neznáme způsoby paní ředitelky. Jak vidíte, v případě toaleťáků byla docela jasná vedoucí skupina skládačů, zatímco u banánů je to téměř půl napůl. Bohužel mě napadlo až později, že bych si neměla jen dělat čárky, kolik je koho, ale že bych si taky měla zapisovat, kdo se hlásí ke kombinacím "mačkač - šťopka" a tak. Potom by se dalo porovnat, kolik lidí se hlásí k určité kombinaci nebo třeba jestli když někdo skládá toaleťák, má potom větší sklony k loupání banánu od bubáku nebo tak :D ale to už je asi jedno :D 

úterý 21. června 2011

Pomenší dávka hlášek - prázdninová ošizená

Lysičan:

"Pubertu, tu už máte za sebou... teď už vás čeká jenom smrt."

Hrůza:

"Je tam velkej hromotluk, co si hladí štěňátko... Proč by to ženy mohlo zajímat? Copak, Katko, ty máš radši zakrslíky, co tě mlátěj sekyrou?"

Pavel přišel pozdě
"Dobrý den, poď dál Pavle, ty jsi nám nějak vyrost, ne?"

"No, tak povídej, Jirko, když tam s Honzou tak pěkně koukáte jak telátka na nová vrátka, abych použil trochu expresivity..."

"Teď vás požádám, abyste mi vymysleli co nejvíce frazémů obsahujících slova 'bílý' či 'černý'. Ale ne že na mě vychrlíte přirovnání 'bílý jako prase', 'černý jako prase', 'černobílý jako prase'... To je totiž nejčastější české přirovnání. Když je někdo hodně jazykově invenční, říká místo toho 'jak sviň'."

Franc:

"...a ten nebohý vodík se zase velmi rychle odštěpí..."

"Moosi, nesmějte se, jediné, co tu je k smíchu, jste vy... nejste náhodou ňákej divnej?"

"Když máte ten tuk, éter z toho lehce vypaříte a ten tuk pak můžete třeba zvážit a podobný vopičky s tim dělat."

"Čihulo, čemu se furt smějete? Nechte se už taky prohlídnout..."

Černyševská:

"Máme eště rok, ale já vám to řikám už teď. Vopovažte se někde do budoucna vykládat, že ste na týdle škole studovali francouzštinu. Pokud to někde prozradíte, já vás budu nadosmrti strašit. Naučim se totiž to... teleportovat. Hm. To si teda nepřejte."

"Příští rok budu velmi intenzivně pracovat na maturantech a vy ostatní... máte dobrou náladu, sluší vám to, je vám fajn, chutná vám..... tak vo co de."

"V devadesáti... no abych to nepřehnala... v pětadevadesáti procentech..."

Ostatní:

Rosťa při fyzice
"Jo to není čínskej symbol! To je normální český pí!"

u doktorky, tatínek se snaží s dcerou dostat do ordinace
"Můžu?" - "Ne, vy ste pacient? Nejste, vy ste doprovod, tak byste měl pane radši počkat venku a držet baťoh."  (docela setřel) :D
-----------------------------------------------------------

No a to bude asi na nějakou dobu zase vše, neboť teď se ve škole jen tak neukážu. Jak zpívá skupina Lucie ve svém songu Oheň - "Už se nechcem nikdy vracet tam, kde nám bylo mizerně" - zase mě tam pár dní asi neuviděj :) což tedy znamená i omezený přísun hlášek, minimálně těch školních. Tohle byl jenom takový zbyteček, co jsem našla rozházený různě po papírech a tak... takže zase na podzim :) Mezitím budu of course zase psát jiný věci, však mě znáte. 
Tak se mějte, borci :)

sobota 18. června 2011

Carmen

Na podzim se někteří studenti našeho gymnázia zúčastnili projektu Evropa v srdci Evropy, který probíhal v souvislosti s olympiádou mládeže EYOWF, konanou v Liberci v únoru letošního roku. Liberečáci, jistě si vzpomínáte, jak jste se po nějakou dobu museli vyhýbat v obchodních centrech velkým částečně růžovým krychlím s mapami a srdíčky - tak přesně tohle nás přivezlo na Carmen. Ze všech zúčastněných škol libereckého kraje jsme totiž vyhráli s Portugalskem druhé a s Litvou první místo, což znamená dohromady 40 tisíc pro všechny, kteří se na projektu podíleli. Po spočtení, kolik peněz vychází přibližně na 1 studenta (kolem tisíce), jsme se shodli, že to utratíme za divadlo.
Představení Carmen, které začínalo v 7 večer, předcházela procházka centrem Prahy, což tedy žádná sláva. Bylo horko, všichni byli ve společenském oblečení (žádné extra pohodlí) a vše probíhalo stylem ZŠ, což znamená rozchod na začátku Karlova mostu, sraz za 15 minut na konci Karlova mostu a tak. Ale nakonec jsme do hudebního divadla Karlín úspěšně dorazili a představení mohlo začít.
Hned na začátku musím říct, že být divadelní recenzent, dávám Carmen takových 90%. A teď vám řeknu proč.
Hlavní roli obsadila samozřejmě Lucie Bílá, která byla výborná, o tom není pochyb. Další z hlavních postav byly ztvárněny Martinou Poulíčkovou a Peterem Strenáčikem. 
Příběh pouze naznačím: Jde o to, že existuje téměř dokonalý pár - Katarina a José. Ti jsou zasnoubeni. On má dobré místo u městské policie, ona je dcerou starosty. Za nedlouho se budou brát. Jedinou malou vadou na kráse jejich vztahu je její ctnostné, ale hloupé rozhodnutí, že chce sex nejdříve po svatbě. Což pochopitelně Josému není nijak po chuti. Zvrat nastává ve chvíli, kdy do města přijede cirkus v hlavní roli s okouzlující a koketní cikánkou Carmen. Ta se, ačkoliv to nerada přiznává, zamiluje do Josého a on do ní. Ji však chce i spousta jiných mužů a jemu brání jeho povinnosti a také vztah s Katarinou, ačkoliv ten mu toho moc nepřináší (kromě snad jistoty idylky kdesi v budoucnosti). A pak se to zaplétá dál. Muž, který považuje Carmen za součást celého cirkusu a tudíž za svůj majetek, zabije jednoho policistu Josého zbraní. Z něho se v tu chvíli stává vyvrhel, dostává se na dno, a Katarina, která ničemu nerozumí, se za něho akorát modlí. Nakonec se José rozhodne pravého vraha udat uprostřed cirkusového představení, což mu (stejně jako Katarině) málem zapříčiní smrt. A určitě to znamená konec pro Carmen, která se přiznává, že už není, kdo bývala, a že chápe smysl lásky díky Josému. Takže to vlastně dobře dopadne.
Jak scénografie, tak kostýmy, všecko se mi moc líbilo... když se vám uprostřed jeviště najednou objeví fontánka a jezírko, no, docela jsme se divili. Nejvíce se mi určitě líbily šaty Lucie Bílé, černo-červené, takové správně cirkusové, ale s červenou květinou ve vlasech jí to podle mě slušelo. Ačkoliv do doby, ve které se příběh odehrává, se pochopitelně nehodila.
Do toho všichni krásně zpívali. Drobnější vadou na kráse bylo nedotažené ozvučení, kdy občas nebylo přes hudbu hercům rozumět. Naštěstí nahoře nad jevištěm běžely titulky v angličtině, které sice nebyly doslovným překladem, ale když jsme nerozuměli, mohli jsme se zorientovat tam. Takže celkové shrnutí? Vlastně nemůžu říct, že lituji, že jsem do té šílenosti Evropa v srdci Evropy šla, protože se to vyplatilo. Carmen rozhodně doporučuji :)


neděle 12. června 2011

Pro pobavení

Kuriózní rozhovory mezi leteckými dispečery, piloty a mechaniky


Jedná se o vytříděné reálné záznamy korespondence z běžného letového provozu z celého světa.

Věž: "Abychom zabránili hluku, uhněte prosím 45 stupňů doprava."
Pilot: "Co můžeme dělat za hluk ve 35000 stopách?"
Věž: "Takovej rachot, jako když vaše 707 narazí do 727 před vámi."

Věž: "Jste Airbus 320, nebo 340?"
Pilot: "Samozřejmě, že Airbus 340".
Věž: " V tom případě buďte tak laskav a zapněte před startem taky ty dva další motory."

Pilot: "Dobré ráno Bratislavo"
Věž: "Dobré ráno, pro informaci, tady je Vídeň"
Pilot: "Chystáme se na přistání Bratislavo."
Věž: "Tady je opravdu Vídeň"
Pilot: "Vídeň?"
Věž: "Ano Vídeň!"
Pilot: "Ale proč? My jsme chtěli do Bratislavy."
Věž: "OK, tak přestaňte přistávat a točte doleva."

Věž ironicky k pilotovi, který právě obzvlášť tvrdě přistál: "No jo, přistání nemusí být žádný tajemství, pasažéři můžou klidně vědět, že už jsou dole."
Pilot: "To nevadí, oni stejně vždycky tleskaj."

Pilot společnosti Alitalia, kterému vyřadil blesk z provozu půlku kokpitu: "Skoro všechno nám vypadlo, nic už nefunguje, ani výškoměr už nic neukazuje ..."
Po pěti minutách nadávání se ozve pilot jiného letadla: "Drž už hubu a zemři jako chlap!"

Pilot: "Máme málo paliva. Okamžitě žádáme další instrukce.
Věž: "Jaká je vaše pozice? Nemáme vás na radaru."
Pilot: "Stojíme na stojánce 2 a čekáme už věčnost na cisternu."

Věž: "Po přistání prosím na Taxiway Alpha 7, Alpha 5, Whiskey 2, Delta 1 a Oskar 2"
Pilot: "Kde to je? My se tady vůbec nevyznáme!"
Věž: "Nic si z toho nedělejte, já jsem tady taky teprve druhý den."

Pilot: "Žádáme o povolení ke startu."
Věž: "Sorry, ale nemáme váš letový plán, kam letíte?"
Pilot: "Do Salzburgu, jako každý pondělí"
Věž: "Dneska je úterý"
Pilot: "To je super, tak to máme dnes volno."

Pilot: "Copak tady není žádný Follow-me-auto?"
Věž: "Negativ, koukejte se dostat na Gate sám!"

Věž: "Vaše výška a pozice?"
Pilot: "Měřím 180 a sedím vepředu vlevo".

Věž: "Máte dostatek paliva, nebo ne?"
Pilot: "Ano".
Věž: "Ano co?"
Pilot: "Ano pane".

Věž: "Oznamte nám očekávaný čas příletu."
Pilot: "Úterý by se mi docela hodilo."

* * *

Po každém letu vyplňují piloti formulář, který se jmenuje Grip a tam napíšou všechny technické problémy a závady na letadle, které zpozorovali během letu a které je potřeba opravit. Mechanici si to přečtou a zjednají nápravu a pak do formuláře napíšou co a jak bylo opraveno. Mají zcela zvláštní humor. Letecká společnost Quantas vydala knihu, ve které nejlepší chuťovky zveřejnila. Je tam vždy zapsán problém a řešení.

Zapsaný problém: levá vnitřní pneumatika skoro potřebuje vyměnit.
Řešení: levá vnitřní pneumatika byla skoro vyměněna.

Problém: zkušební let byl O.K., ale automatické přistávání bylo velice drsné.
Mechanikova poznámka: automatické přistávání na tomto letadle není nainstalováno.

Poznámka: něco je uvolněno v pilotní kabině.
Mechanik: něco bylo utaženo v pilotní kabině.

Poznámka pilota: mrtvý brouci na předním skle.
Mechanik dopsal: byli objednáni živí brouci.

Poznámka: autopilot v poloze "držet výšku" nechá letadlo klesat 60 m za minutu.
Mechanik: tento problém si nemohu předvést na zemi.

Zapsaný problém: Hlasitost DME je na neuvěřitelné síle.
Mechanik dopsal: hlasitost DME byla nastavena na uvěřitelnou sílu.

Zapsaný problém: Třecí zámky způsobují, že se škrtící páčka zastaví.
Mechanik dopsal: proto tam také jsou.

Zapsaný problém: Podezření na prasklé sklo.
Mechanik: podezření je správné.

Zapsaný problém: Motor číslo 3 chybí!
Mechanik: po krátkém hledání byl motor nalezen na pravém křídle.

Zapsaný problém: Letadlo se za letu chová legračně.
Mechanik: letadlo bylo varováno, aby se polepšilo a létalo vážně.

Zapsaný problém: Cílový radar pobroukává.
Mechanik: cílový radar byl přeprogramován přidáním písničkových textů.

Zapsaný problém: Myš v pilotní kabině.
Mechanik: byla namontována kočka.

Zapsaný problém: Spod přístrojové desky se ozývají zvuky. Jsou to zvuky jako by trpaslík bouchal na něco kladívkem.
Mechanik: trpaslíkovi bylo odebráno kladívko.

středa 1. června 2011

Ze života

Už je to pekelně dlouho, co jsem vám naposledy psala o tom, co dělám, jak žiju a přežívám... Takže zase jednou jeden kontraproduktivní článek.... vás nejspíš nezajímá a já bych měla dělat něco jinýho, takže si tu k němu spolu s radostí sedneme :)
Vzhledem k tomu, že se většina příbuzných se jako první ptá "Co škola?", zodpovím asi nejdřív tuto. Jo, pořád tam chodím... hlídám si pečlivě svých 25% absence, abych nemusela v létě před komisi, ale abych zase do tej školy nechodila víc, než je nezbytně nutné... takže mám většinu předmětů kolem 23% a to docela ujde. Ani moc nepropadám, což je napůl úctyhodný výkon, vezmeme-li v úvahu, že na školu myslím skoro jen tehdy, když na ni sem tam nadávám, ale zároveň je to také výkon poměrně ubohý, dříve bych asi řekla "pod mou úroveň". Neměla jsem v plánu klesnout takto hluboko... ale mnozí jedinci z našeho profesorského sboru stejně jako samotný systém školství mi nedává jinou možnost než vyjádřit svůj nesouhlas vzdorovitým přístupem. Dalo by se samozřejmě říct, že to prostě flákám... je to totéž.
Koloběh škola-práce-škola-škola-práce-škola mi dává zabrat. Přijde mi to jako vězení, odkud je úniku jedině tak, že se člověk podřídí a bude dělat všechno to, kvůli čemu chce uniknout, což nepovažuju za úplně potěšující paradox.
Jinak se tu nic neděje. Přišla jsem na to, že mě baví plavání, to by do mě asi mnozí neřekli :D a tak chodím do bazénu. Zase mě to přejde. Spíš mi dřív dojdou peníze. Na druhou stranu jsem ale na sebe poměrně hrdá, že jsem se donutila k nějaký fyzický aktivitě :D :D dobře já.
Taky se mi stala nějaká špatnost s foťákem, někdo ho asi zaklel nebo tak... takže jsem ho drobečka musela reklamovat a chudinka můj maličkej je někde ve foťákový nemocnici, stejská se mi po něm a doufám, že se mi brzy uzdraví. Nemůžu bez něj dodělat svůj další Week of Life... nebo můžu, ale kvalita poklesne a já budu plakat :D 
Taky dočítám Svět podle Garpa od Johna Irvinga, což na vás asi nebude mít úplně výrazný dopad, vzhledem k tomu, že jsem nezveřejnila ani svůj starší literární sloh na Pravidla Moštárny... a tenhle jsem ještě ani nenapsala. Ale jednou se dočkáte, čestný skautský :)
Ve škole s Kájou skoro nemluvíme o ničem jiným než o tom, co bude po maturitě, protože teprve tehdy bude život za něco stát... možná bude nejen "za něco stát" ale i "něco stát", ale ať je to jak chce, my jdem do Prahy a už nikdy nikdouce si na "starej dobrej gympl" nevzpomenem :) :) bohužel, takový naivní těšení je jediný, co v tý cvokárně člověku zbývá.
Co se týče výběru VŠ, pracuju na tom, ale zatim vám nic konkrétního neprozradím, neboť bych jistě už dávno byla v rozhodování někde úplně jinde, kdybych se na stránkách vysokých škol alespoň trochu orientovala. Takhle jsem ve fázi zjišťování, kde jaká škola je a co pod co patří... rozhodně ne ve fázi porovnávání požadavků přijetí a možností studia... to mi ještě na nějakou dobu vystačí :D pokud mě někdo nezachrání a neprozradí mi, jak ty vejšky fungujou :D
A jinak asi nic. Možná bych vám psala víc, ale vzhledem k tomu, že mi teď trochu život připadá jako otupělej stereotyp, není moc co říct. Ale o prázdninách... =))
A to bude asi všecko.
PS: Hlavně chci všem (!!!) popřát ke dnu dětí :) Mějte se veleskvostně, mám vás ráda :)