Literární sloh: Ostře sledované vlaky

Bohumil Hrabal je významným českým spisovatelem druhé poloviny 20. století. Většinu jeho tvorby lze zařadit do modernistické prózy, která je v jeho případě značně autobiografická. Jazyk, který používá ve svých dílech, má výrazně mluvený charakter. Nacházíme zde jak archaická spojení a spousty germanismů, tak i obecnou, někdy až vulgární češtinu. Texty jsou skládány z velmi dlouhých vět a odstavců, Hrabal také často opomíjí interpunkci; tyto nedělené části textu se tak slévají v jednolitý proud řeči, či spíše proud vědomí. Jednotlivé prvky a motivy jsou spojovány bez výraznější logické vazby, řetězí se na principu volných asociací, díky čemuž tvoří kompaktní celek. Hrabal tímto způsobem dokáže velmi intenzivně vyjadřovat aktuální nálady.

Bohumil Hrabal je nejpřekládanějším českým autorem, získal také mnoho literárních cen. Jeho tvorba obsahuje jakousi „esenci středoevropství“, je specifická dokonalým vystihováním malého národa, malého státu, ale také malého a ubohého života, který hrdinové jeho knih často žijí. Díky tomu je oblíben v zemích, jako je například Polsko.

Jeho novela Ostře sledované vlaky má poměrně jednoduchý lineární děj a málo postav. Název knihy vznikl díky tomu, že děj probíhá za druhé světové války na železniční stanici Kostomlaty, kterou projíždí německé ostře sledované vlaky vezoucí zbraně, dobytek, lidi (dojmy z těchto transportů jsou líčeny syrově, téměř až naturalisticky).

Hlavním hrdinou novely je Miloš Hrma, nezkušený nezralý mladík, jenž by rád poznal ženy. Trpí předčasnou ejakulací, což všem rád vypráví slovy „zvadnul jsem jak lilium“. Miloš Hrma má zajímavé rodinné pozadí. Jeho pradědeček byl umlácen, neboť se jakožto válečný hrdina vychloubal před dělníky svou rentou a tím, že je sice mrzák, ale díky tomu si celý život může užívat. Milošův děda byl salónním mágem, je zde popisován jako hrdina, který se jediný z celého Československa postavil německým tankům (to ho také stojí život). Ani v otci nemá Miloš vzor pracujícího člověka, jedná se totiž o vysloužilého nádražáka, který už nepracuje, nýbrž sbírá staré věci, součástky do strojů, kusy nábytku apod.

Miloš Hrma, který nikdy neviděl svou rodinu pracovat, sám nastupuje do zaměstnání. Díky svému problému se ženami se dokonce pokusí o sebevraždu, kdy ho naštěstí přistihne jakýsi zedník. Později mu jizvy na pořezaném zápěstí zachrání život, když ho zajmou Němci. Ti jeho pokusem o sebevraždu pohrdají, jakmile se o něm dozvědí, Miloš pro ně ztrácí cenu a je propuštěn na svobodu.

Hlavním ideálem Miloše je pan výpravčí Hubička, který má úspěchy u žen, v knize ukázané na příkladu přetrženého kanape či na orazítkovaném pozadí Zdeničky Svaté. Hubička se chová svobodně a samozřejmě, což Milošovi imponuje. Nakonec to je právě tento výpravčí, kdo Milošovi zprostředkuje milostné poznání (s partyzánkou Viktorií Freie) a také hrdinskou smrt.

Konec knihy trochu připomíná scénu v zákopu z Remarquova Na západní frontě klid. U Hrabala však tato scéna vynikne díky větší syrovosti a omezení sentimentality.

Miloš Hrma přichází o život při útoku na německý vlak. Postřelí se navzájem s německým vojákem, on dostane zásah do plic a Němec do břicha. Namísto rychlé smrti spolu ještě tráví dlouhé minuty vedle trati, během nichž se Miloš snaží zastavit vojákovo nesmyslné pochodování. Přemýšlí o tom, že zde ani jeden nemuseli přijít o život, o tom, jak zpráva o jeho smrti ublíží jeho mamince a jistě i rodině německého vojáka. Nachází se zde také kontrast mezi červenou krví všude kolem a zeleným čtyřlístkem pro štěstí, který si Němec nosí u sebe.

Příběh ukončuje věta, již pronese Miloš Hrma směrem k nyní už mrtvému vojákovi, ale kterou míní celému Německu: „Měli jste zůstat sedět doma na prdeli.“

V knize vzniká velké napětí mezi smrtí a sexualitou. Vše je velmi tělesné. Však také Milošův sexuální zážitek s Viktorií proběhne jen pár desítek minut před útokem na ostře sledovaný transport, který končí jeho smrtí. Milošova smrt tak není smutná, ale spíše naplňující záležitost. Kdyby nezemřel při zdařilém útoku na vlak, jistě by se spoustu dalších let lopotil na stanici a žil dál svůj malý a ubohý život. Takto umírá ve chvíli, kdy se vyrovnal výpravčímu Hubičkovi a chce asi sotva od života něco víc, kdy dokázal všechno, co si přál, a je z něj hrdina.

Parfém

Už je to více než rok zpátky, co jsem vám psala o filmu Parfém: Příběh vraha, který jsem zhlédla poněkud s výčitkami. Opravdu jsem si chtěla nejdříve přečíst knihu. Ale napravila jsem tento starý rest v rámci vlastního svědomí i v rámci četby na maturitu, a před pár dny jsem dočetla toto nedlouhé dílo od Patricka Süskinda. Musím jedině doporučit. Jen o fous více než dvě stě stran, velice čtivě napsaná knížka, jež vás vtáhne do světa vůní, jehož rozmanitost si většina z nás nejspíše v každodenním shonu sotva uvědomuje, a to nečekaně pomocí kriminálního příběhu. Nebudu se tu rozepisovat, prostě vám říkám, přečtěte si knihu/koukněte se na film, za mě tomuhle dílku palec nahoru a pět hvězdiček, doporučuji všem. 

Literární sloh: Velký Gatsby

Po dlouhé době opět jeden z literárních slohů pokoušejících se o alespoň nastíněný rozbor díla:

Francis Scott Fitzgerald, americký spisovatel žijící v letech 1896 – 1940, je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších autorů ztracené generace. To dokazuje především jeho román Velký Gatsby, který vypráví o životě americké smetánky „jazzového věku“ – období po první světové válce. Jediné, co bohaté vrstvy společnosti v této době chtějí, je pořádně si užívat života, pořádat večírky, účastnit se jich, obklopovat se blahobytem a ze všeho nejvíce to všem ukazovat.

Příběh se odehrává převážně na Long Islandu, kde postavy bydlí, v New Yorku, kam se chodí bavit, a v oblasti chudoby, která tyto dvě spojuje. Celý román je stavěný na kontrastu mezi východem a západem, kde východ je „lepší“ – bohatší, kultivovanější, modernější, ale také jaksi méně opravdový, lidský a oproti západu více postrádá někdejší morální hodnoty.

Dokonce i postavy můžeme rozdělit do těchto sektorů – západ, východ a oblast chudoby. Vypravěčem tohoto příběhu je Nick Carraway, jenž přijel na východ obchodovat s cennými papíry. Bydlí na Západním Vejci na Long Islandu a jeho sousedem je Gatsby. Ten velmi často pořádá okázalé večírky pro mnoho lidí. Vše je pouze přetvářka, Gatsby nemá žádné skutečné přátele a lidé na večírcích ho mnohokrát ani neznají, ačkoliv je hostitelem. Jediný důvod, proč se Gatsby snaží přilákat pozornost a vytvořit si jméno mezi ostatními zbohatlíky, je jeho láska k Nickově sestřenici Daisy.

Daisy Buchananová se svým manželem Tomem a malou dcerkou bydlí na Východním Vejci. Gatsbyho lásku v minulosti opětovala, dala však přednost Tomovi pro jeho majetek. Gatsby to chápe a nepovažuje to za nic špatného. Odešel do války a po návratu je z něho boháč. Tom svůj majetek zdědil, a tudíž sotva tuší, co je pořádná práce. Gatsby na tom není o tolik lépe, svého majetku nabyl díky obchodu s lihovinami, jenž se během prohibice vyplácel a znamenal nelegální, ale rychlé peníze. Daisy je vykreslena jako jednoduchá majetkuchtivá žena, jejímž hlavním cílem je „být hloupá husička“. Tak se o ní mohou všichni starat a ona může v klidu přebývat pod svým závojem afektované přetvářky.

Další důležité postavy jsou Wilson, který jediný nejspíš ví, co je tvrdá práce, a jeho žena Myrtle. Tito dva žijí v pomyslné oblasti chudoby, která dělí New York od Long Islandu. Zatímco Wilson (automechanik) pracuje a snaží se získat od Toma automobil, aby se s ženou mohli odstěhovat, Myrtle je stejná zlatokopka jako Daisy, možná jen trochu hloupější. Zažije si románek s Tomem, kdy on s ní manipuluje pomocí drahých dárků, které si její manžel nemůže dovolit. Myrtle dostane od Toma obojek na psa, který poměrně dobře vyjadřuje Tomovy úmysly. 

Buchananovi symbolizují americký sen. Myrtle i Wilson v nich vidí něco, co by si přáli pro sebe, nevědí, že tito lidé štěstí pouze předstírají a že naopak ztratili téměř veškerý smysl života. Když kolem Wilsonovy benzínky vyprahlou krajinou projíždí naleštěné automobily Toma a Gatsbyho, je jasné, že Wilson poctivou prací amerického snu nikdy nedosáhne.

Po nějaké době se díky Nickovi Daisy s Gatsbym konečně setkává. Gatsby si získá její přízeň pomocí svého velkolepého sídla a hlavně bílých košilí, na kterých Gatsbymu očividně nezáleží o nic víc než na čemkoli jiném z majetku, jímž se chlubí jen kvůli Daisy. Dobrým příkladem toho je třeba také Gatsbyho okázalá knihovna čítající mnoho svazků, z nichž žádné nikdy nikdo nečetl a jsou tam čistě proto, aby udělaly dojem.

Během léta se Gatsby a Daisy stále více sbližují a dochází ke konfliktům ze strany Toma, který se snaží si ženu udržet na své straně. K vyvrcholení děje dojde v horký den na konci léta, kdy Daisy navrhne výlet do města. Tam si společně zamluví pokoj v drahém hotelu a pokračují v nicnedělání a stěžování si. Horko a dusno, které je obklopuje, zakrátko napodobí svým chováním a vytvoří velmi vypjatou atmosféru, kdy dochází k hádce mezi Tomem a Gatsbym. Gatsby žádá od Daisy, aby řekla přede všemi, že ho miluje více než svého muže, že miluje jen Gatsbyho od samého začátku. To Daisy nechce a opouští hotel. S Gatsbym jedou zpět domů v autě Toma a na půli cesty míjí benzínovou pumpu. Tam se právě Wilson a Myrtle také hádají, ona se cítí ponížena, že jí manžel neřekl, že nemá na svatbě vlastní oblek. Myrtle uvidí auto svého milence a vrhá se mu do cesty, Daisy zaslepená vztekem jede příliš rychle a Myrtle srazí. Ta na místě umírá. Daisy nastalá situace vykolejí ještě víc a bez zastavení ujíždí od nehody pryč.

Vina z vraždy Myrtle spadá na Gatsbyho, ačkoli automobil neřídil. On se však obvinění nebrání, jeho cíl je ochránit Daisy. Ta s Tomem další den odjíždí kamsi na dovolenou a Wilson, který ztrácí veškerou naději na lepší budoucnost, zabíjí domnělého vraha své ženy, Gatsbyho.

Na jeho pohřeb se nedostaví žádný z jeho domnělých přátel, ani Daisy a Tom, pouze Nick a Gatsbyho otec. Nick si během léta stráveného na východě udělá velmi přesný obrázek o místním životě, a proto se po Gatsbyho pohřbu vrací zpět domů.

Román se odehrává po dobu jednoho léta. Stejně jako léto i Gatsbyho příběh začíná svěže, nadějně a vypadá to, že se Gatsbymu povede získat svou starou lásku. Jak se však léto chýlí ke konci, vše už je suché, vyprahlé a blížící se podzim nic pozitivního nepřináší. I v případě Gatsbyho a Daisy prvotní svěžest vztahu odezní a s babím létem přichází i konec všem Gatsbyho nadějím, že by mohl tuto dámu čímkoli uspokojit a mít ji jen pro sebe.

Nick Carraway vypráví příběh velmi objektivně. Hned na začátku knihy udává důvod: radu, kterou mu dal jeho otec. Nick lidi nesoudí a ani je nijak podrobně nepopisuje, přesto nám nejsou cizí. Jejich chování je všeříkající a i když to je jediné, co nám Nick zprostředkovává, můžeme si o postavách udělat velmi přesný obrázek.

V románu se také opakují jisté motivy. Prvním z nich je zelené světlo přístavu u domu Buchananových, na které v noci přes záliv na druhou stranu ostrova kouká Gatsby. Světlo pro něj znamená naději a cíl.  Jiným motivem je billboard nad Wilsonovým domem. Zobrazuje velké obrýlené oči (reklama na optika Eckleburga). Zdá se, že oči z billboardu pozorují veškeré dění dole, prohřešky proti morálce a přetvářku moderního, neopravdového života. Billboard je však starý, oprýskaný a lidé mu nevěnují sebemenší pozornost. Ohlížet se a dbát na dřívější autority není v módě.

Mohlo by vás zajímat

Takže, když tak denně prolézám internet a koukám pořád na tytéž stránky, napadlo mě, že by vás taky mohly zajímat a bavit. Jedná se hlavně o stránky sledující stylové věci, umění, hry, fotky a jiné výsledky lidské vynalézavosti. Spoustakrát se pobavíte, spoustakrát jste ohromení, spoustakrát vám zůstává rozum stát nad tím, co všechno může jeden vymyslet či vytvořit. Je to rozhodně zábava sledovat, a proto jsem vám tady sepsala pár tipů, kam stojí za to se čas od času kouknout.

Jedna stránka, na kterou denně koukám, se jmenuje ThisIsColossal - an art and design blog. Ta je moje nejoblíbenější. Denně tam najdete nové umělecké počiny, instalace, fotky, videa, všechny možné projekty, co podle autorů tohoto blogu stojí za vidění. A do mého vkusu se strefují až příliš často. Není neobvyklé, že si prostě nemůžu pomoct a musím odkazy na jednotlivé články šířit dál. 

Další stránkou, kterou vám musím doporučit, je TheCoolHunter. Sleduje nejnovější trendy v oblasti bytového designu, módy, restaurací, doplňků, oblečení, hudby, umění, architektury, životního stylu a já nevím čeho všeho ještě. Pokud vám to na první pohled přijde stejné jako ThisIsColossal, rozdíl spočívá v následujícím: u prohlížení ThisIsColossal si myslíte "omg to je boží", zatímco u TheCoolHunter si obvykle pomyslíte "to chci jednou mít" nebo "tam chci jednou bydlet". Tak snad už mi rozumíte :D

Další stránkou, kterou sleduji opravdu denně, je Photoextract - Plus Extract - TOP G+ photos. Jedná se obvykle o plus mínus deset až patnáct nejlepších fotek, které v určitý den publikovali fotografové na Google+. Většinou jsou to krajinky, které mě zas až tolik nebaví, ale snad každý den se najde několik fotek, co opravdu stojí za to vidět. Ať už jsou to abstraktní fotografie geometrie architektury, portréty, zvířata či jakékoli jiné fotografické počiny. 

Další stránku doporučuji především těm z vás, kteří tráví čas u her a zajímají je nejčerstvější novinky z herní scény. Jedná se o Zing.cz - neaktualizovanější portál o hrách, kde kromě novinek najdete třeba skvělé videorecenze a další obsah. Rozhodně se nestane, že byste tam neměli co číst :)

A poslední věc, co mě teď napadá, že by vás mohla zajímat, je projekt Den Studenta, který vytvořil můj drahý loni jakožto maturitní projekt. Je to, jak to vysvětlit, velmi zábavné a vtipné video, do kterého musíte zasahovat, aby pokračovalo. Ale on to tam má vysvětlené lépe :) Moc času vám to nezabere a já rozhodně doporučuji.

Pýcha a Předsudek

Tak jsem přečetla tuto knihu od Jane Austen a musím říct, že mě přinejmenším překvapila. Rozhodně jsem nečekala, že se do příběhu natolik zažeru, že mě bude tolik bavit a že mi na konci udělá takovou radost :D vždycky totiž, když něco čtu, doufám, že to nějak dopadne, ačkoliv to nevypadá jako pravděpodobný závěr. A ve většině příběhů to podle očekávání nedopadne, protože život se tak prostě nechová. A nebo tak dopadne, ale stane se to takovým způsobem, že už z toho člověk ani nemá radost. Ale tady, tady moje srdéčko plesalo posledních 100 stran, protože všechno šlo podle mých představ, ale pořád jsem ještě neměla jistotu, že to dobře dopadne :D Abych tak shrnula svoje rozplývání nad tímto dílem, stačí prostě říct, že mám pocit, že to bylo napsané pro mě - nebo pro člověka jako jsem já. A ačkoliv moc historickou literaturu nemusím, protože mi jsou veškerá tehdejší pravidla společnosti poněkud proti srsti, tady mi to nevadilo. Už se těším, až zase bude otevřená knihovna, abych si mohla od Jane Austen půjčit něco dalšího, třeba Rozum a Cit =)

O ději se rozepisovat nebudu a asi ani o ničem jiném. Vlastně jsem se jen chtěla podělit o radost z přečtení této knížky :D

Literární sloh: Svět podle Garpa

John Irving, známý americký spisovatel a scénárista, se narodil 2. března 1942 v Exeteru, USA. Mezi jeho nejznámější knihy patří například román Svět podle Garpa, Pravidla moštárny nebo Hotel New Hampshire. John Irving je také držitelem Oscara za scénář k filmu Pravidla moštárny.

Svět podle Garpa je příběh vyprávějící o životě spisovatele a zápasníka T. S. Garpa. Kniha začíná krátkým úvodem o životě a životním postoji Garpovy matky Jenny Fieldsové. Jenny, dcera bohatých výrobců pracovní obuvi, je zdravotní sestrou s odporem k mužům a jejich chlípnosti. Svému zaměstnání se věnuje se vší péčí a nejraději pracuje s malými dětmi. Také začne chtít být matkou. Z oddělení matek a dětí je však odvolána, když tam začne šířit své feministické názory. Jelikož se jedná o dobrou zdravotní sestru, přesunou ji na jednotku intenzivní péče. Tam Jenny dělí svoje pacienty do čtyř kategorií podle typu jejich zranění: Povrchoví, Vnitřní orgány, Absentující a Ztracenci. Ztracencem je podle Jenny také seržant technik Garp. Za války byl sestřelen a jeho zranění a především poškození mozku jsou nenapravitelná. Seržant technik Garp, který je pro Jenny ideálním partnerem, neboť do budoucna nepředstavuje žádné závazky, se stává těsně před svou smrtí Garpovým otcem.

Těhotná Jenny je nucena opustit svoje stávající zaměstnání. Přijímá proto práci ošetřující sestry ve Steeringské škole, tehdy ještě přístupné pouze chlapcům. Malý Garp tedy vyrůstá v areálu školy a hraje si s dětmi Percyovými, zatímco jeho matka pracuje, čte a chodí na přednášky, aby synovi mohla později poradit, které kurzy si vybrat a které ne.

Garpovi se v období dětství a dospívání stane spousta v podstatě téměř nepodstatných malých dobrodružství. V pěti letech uvízne na střeše, když chce chytat holuby. Trop, pes rodiny Percyů, mu prokousne ucho. Garp mu to o několik let později vrátí. Cushie Percyová uvede Garpa do světa dospělých „u kanónů“, zatímco Pú Percyová (Brainbridge) si vytvoří vůči Garpovi nenávist, jež se mu později stane osudnou.

Garp se také ve svých školních letech věnuje zápasení, kde v tělocvičně poprvé potkává Helenu Holmovou, dceru trenéra a svou budoucí ženu. Helena se Garpovi svěří, že by se raději vdala za spisovatele než za zápasníka, a právě tehdy se Garp rozhodne stát se spisovatelem. Helena však na steeringu studovat nemůže, neboť je dívka, a tak se moc nevídají.

Po dostudování střední školy se Garp a Jenny vydávají do Evropy. Rozhodnou se nějakou dobu žít ve Vídni, kde oba chtějí psát knihy. Zatímco Jenny napíše svůj vlastní životopis Sexuálně podezřelá, Garp se zmůže jen na dopisy Heleně a jednu povídku - Penzión Grillparzer. Mnoho času naopak tráví poznáváním prostitutek po celé Vídni a jakýmsi pseudopřátelstvím se třemi z nich.

Po návratu zpět do USA se Jenny díky nakladateli Johnu Wolfovi stává slavnou, a tak do Garpova života vstupují spousty feministek, stoupenkyň Ellen Jamesové (ženy s dobrovolně vyříznutým jazykem) a také Roberta, Garpova budoucí nejlepší přítelkyně.

Ve stejné době se Garp spolu s Helenou vezmou a začnou žít společným životem, který je všehovšudy šťastný, kromě několika menších aférek, většinou z Garpovy strany. Za jednu z nich by se dalo považovat přátelství s manželi Fletcherovými. Zásadním milníkem v životě T. S. Garpa a celé jeho rodiny je pak Helenin vztah s jejím studentem Michaelem Miltonem, který Garpa pobouří a zraní a nakonec dokonce způsobí smrt jejich mladšího, pětiletého syna Walta. Při této nehodě také přijde jejich starší syn, Duncan, o levé oko. Celá rodina potom stráví několik měsíců v Dog's Head Harbor u Jenny, která v bývalém sídle svých rodičů zbudovala domov pro opuštěné a týrané ženy. Tam je o ně dobře postaráno, až se pomalu vše vrátí do starých kolejí.

Helena touží po dalším dítěti skoro stejně, jako touží po tom, aby Garp začal zase psát. Do té doby vydal již jeden nebo dva méně úspěšné romány, ale po Waltově smrti trpí jakousi spisovatelskou krizí, neboť má pocit, že ho stále pronásleduje Spodní výr, symbol nebezpečí, a že mu smrt neustále šlape na paty.

Po několika měsících rekonvalescence se však Garp přecejen pouští do dalšího románu, který nazve Svět podle Bensenhavera. Ačkoliv se první kapitola Johnu Wolfovi vůbec nezdá, dá knihu na test přečíst své uklízečce. Ve výsledku je to právě její cenný názor, který z knihy udělá trhák. V době vydání ale podle Johna Wolfa musí všichni Garpovi ze země, neboť kniha je velice kontroverzní. V té době je již na světě malá Jenny, třetí dítě Garpa a Heleny.

Po několika měsících ve Vídni jsou nuceni se vrátit nazpět, neboť je Jenny Fieldsová během projevu postřelena nějakým radikálním antifeministou. Na jejím pohřbu, který je ovšem považován za feministický (a tedy pouze pro ženy), je T. S. Garp identifikován Pú Percyovou a následně jen tak tak unikne s pomocí zdravotní sestry, neurčitým symbolem bezpečí v Garpově životě. V letadle cestou domů poznává Ellen Jamesovou a dozvídá se, jak nesouhlasí s ostatními ženami, které si nechaly jazyk vyříznout dobrovolně. Sama by prý dala cokoliv, jen aby mohla mluvit.

A tak se Ellen Jamesová stává dalším členem Garpovy rodiny. Pomáhá Heleně starat se o malou Jenny a i Duncanovi je starší sestrou. Garpovi se přestěhují zpět do Steeringu, kde odkoupí sídlo rodiny Percyů. Jejich život je teď velice příjemný, Garp píše další román, trénuje mladé zápasníky a ačkoliv na ho jedna ze stoupenkyň Ellen Jamesové dokonce pokusí připravit o život, jeho to nijak nevyvádí z míry. Nakonec je to právě v zápasnickém sále, kde T. S. Garp zemře v náručí své ženy, neboť ho zastřelí za maskovaná Pú Percyová.

V knize se vyskytují časté popisy a přímá řeč. Také je text prokládán útržky z Garpových knih či celými jeho povídkami, dále větami či odstavci z díla Jenny Fieldsové – Sexuálně podezřelá.

Kniha se tematicky dotýká velkého množství společenských problémů: politiky, sexuality, násilí, radikálních názorů i lidských pudů. Také obsahuje velké množství autobiografických prvků, John Irving ne nadarmo píše o zápasení, sexuálním násilí, spisovateli s problémem prorazit či Vídni.

Mezi hlavní postavy knihy bych rozhodně zařadila T. S. Garpa, který je citlivý, trochu egoista, sportovně založený, učenlivý, ale také se nechá lehce rozptýlit a se smrtí svého syna se nikdy úplně nesmíří, neboť ji ve skutečnosti zavinil vlastní přehnanou snahou o bezpečí své rodiny.

Helena Holmová, náruživá čtenářka a krásná žena, je dobrou učitelkou literatury a také Garpovi dobrou manželkou. Potkají se v tělocvičně na žíněnkách a tam se také o léta později rozloučí. Zatímco Garp v jejich manželství hřešil více, Helena za svůj hřích zaplatí mnohem vysší cenu.

Roberta Muldoonová se stává ženou až po operaci, původně je profesionálním ragbyovým hráčem s číslem 90. Ačkoliv je velká a silná, díky lékům nabývá ženské tvary a díky svému dobrému srdci se stane nejlepší přítelkyní jak Jenny Fieldsové, tak i Garpa a Duncana. Také pomáhá Garpovi vést Nadaci Jenny Fieldsové, která vznikne v Dog's Head Harbor po Jennyině smrti.

John Wolf je nakladatel, který se zasloužil o vydání Sexuálně podezřelé i všech Garpových knih. Později se stává blízkým přítelem rodiny Garpových. O tom, jestli je kniha dobrá a hodná vydání, však většinou rozhoduje jeho dobře placená uklízečka, která má pro tyto věci cit.

Děkan Bodger je přítelem Jenny a Garpa, neboť si je jistý, že když Garp padal ze střechy, zachytil ho. Ve skutečnosti ale Garpa zachránila Jenny a Bodger chytil mrtvého holuba. Jinak se ale jedná o dobrého muže, který až se až do své smrti snaží pomáhat lidem okolo sebe.

Klíčovou scénou díla je podle mě ta noc, kdy Garp objeví, že ho Helena podvádí. Vezme chlapce do kina a nechá Heleně čas, aby si to s Michaelem Miltonem vyříkala. On ale navzdory jejímu výslovnému zákazu přijede k ní před dům a nutí ji sednout si k němu do auta. Ta ho ještě po rozhovoru musí sexuálně uspokojovat. Tu noc je zima a déšť namrzá na oknech Garpova auta. Ten je příliš starostlivý, než aby vydržel v kině do konce a domů dorazí dřív. Je zvyklý sjíždět příjezdovou cestu k domu s vypnutým motorem i světly, jen po paměti, a proto ani on, ani Helena nevědí, že má dojít ke srážce. Když k ní dojde, nikdo si nevšímá krvácejícího Miltona, první, kdo upozorní na svá zranění, je Duncan, jenž se okem napíchl na rozbitou řadící páku. Když se ho Garp snaží utěšit, zjistí, že má poraněný jazyk. Potom si teprve všimnou ticha, které se ozývá místo pláče Walta.

Literární sloh: Pravidla Moštárny

Roku 1942 se v Exeteru, New Hampshire, narodil John Irving. Světové popularity dosáhl románem Svět podle Garpa. Mezi další z jeho slavných děl patří například knihy Dokud tě nenajdu a Rok vdovou. Jeho dětství silně ovlivnilo jeho tvorbu – v 11 letech byl pohlavně zneužitý starší ženou a až do roku 2001 neznal svého biologického otce.

Děj knihy se odehrává v období před, během a po druhé světové válce. Popisuje životní příběh sirotka Homera Wellse, který považuje sirotčinec v St. Cloud's za svůj domov a nechce se nechat dát adoptovat. Doktor Larch, ředitel a lékař sirotčince, ho tedy začne učit všemu, co umí; Homer tak dostává do ruky učebnici anatomie a za pár let se stává zkušeným porodníkem a lékařem. Když je Homerovi něco přes dvacet, doktor Larch je odhodlán naučit ho dělat potraty. Homer, který se s „produkty početí“ setkal už dříve, však potraty dělat odmítá.

Později se v St. Cloud's objeví krásný a očividně bohatý pár přibližně v Homerově věku, a tak s nimi Homer odjíždí k mořskému pobřeží do sadů „Mořská Vyhlídka“. Tam se učí pěstovat jablka, lovit humry a spoustu dalších věcí, ke kterým jakožto sirotek neměl přístup. Od samého začátku je zamilovaný do Candy (dívky, co přijela na potrat do St. Cloud's) a Wallyho považuje za svého nejlepšího přítele. Potom však začíná válka a Wally je odhodlaný přihlásit se jako dobrovolník k leteckým silám. Homer do války nejde, protože mu doktor Larch vymyslel vadu srdce, aby ho ochránil. Wallyho letadlo je nad Barmou sestřeleno a Wally je po dlouhou dobu nezvěstný. Většinou lidí je považován za mrtvého.

A co se nestane, Candy, společně s Homerem truchlící nad Wallyho ztrátou, otěhotní. Jsou tedy nuceni vrátit se do St. Cloud's. Candy chce potrat, ale Homer, sirotek toužící po rodině, chce, aby si dítě nechala. Candy tedy porodí malého Angela a spolu s Homerem tvrdí, že ho adoptovali. Wally je nalezen kdesi mezi domorodci jižní Asie, ochrnutý na spodní polovinu těla. Candy si ho vezme, a tak žijí jako jedna velká (a podivná) rodina; Homer, Angel, Candy a Wally. Homer se také později stává ředitelem sadů. Když je Angelovi patnáct, jeho láska Rose, kterou znásilňuje její otec, otěhotní. Homer volá do St. Cloud's, aby objednal potrat, a dozvídá se, že doktor Larch zemřel kvůli své závislosti na éteru. Homer je tedy nucen potrat udělat sám. A tehdy zjistí, že měl doktor Larch pravdu, když říkal: „Nezáleží na tom, jestli to chceme dělat, nebo ne. Když to umíme, musíme to dělat, dokud tu není nikdo jiný, kdo to udělá za nás. Ženy mají právo se rozhodnout, jestli chtějí dítě.“ Tak se Homer Wells vrací do St. Cloud's a dělá tam sirotkům a těhotným ženám nového doktora Larche.

Klíčovou scénou je podle mě, když má dvacetiletý Homer Wells připravit plod na pitvu. Po tom, co si mrtvý produkt početí pořádně prohlédne, zjišťuje, že i když je mu teprve pár měsíců, už má výraz v obličeji, což podle Homera jasně značí to, že má duši. Právě tehdy se Homer rozhodne nikdy nedělat potraty, protože jakmile má plod duši, už to Homer považuje za zabití, a to je proti jeho vůli. Na tom, jestli je to proti křesťanské víře či dokonce proti zákonům tehdejších Spojených Států, nezáleží.

Hlavní postavou příběhu je samozřejmě Homer Wells, sirotek. V některých věcech poněkud nechápavý, ale na druhou stranu šikovný člověk, který se rychle učí. Typické je pro něj opakování konců vět a odpovídání „Jistě“, které jde všem už trochu na nervy.

Melony je velká, silná, trvale se vztekající dívka, po Homerovi v sirotčinci druhá nejstarší. Právě s ní Homer získává první sexuální zkušenosti. Melony mu říká „Paprsku“ a považuje ho za svého hrdinu. Poté, co Homer sirotčinec opustí, se Melony vydává za ním. Protože ale neví, kam šel, najde ho až o nějakých dvacet let později. Zklame ji ale, když zjistí, že má Homer dítě s manželkou jiného muže a že o tom lže. Po smrti však nechá své tělo poslat do St. Cloud's, kde je pohřbena.

Životní příběh doktora Larche je popsán hned ze začátku knihy. Jak o něm řekla Melony: „Znala jsem jenom jednoho jedinýho chlapa, kterej nedovolil vlastnímu vocasu, aby mu dirigoval život, a ten fetoval éter.“ Doktor Larch miluje Homera Wellse jako svého syna, a ten ho na oplátku miluje jako svého otce.

Pan Rose je vždycky během sezóny vedoucím moštárny. Homerovi vrtá hlavou, jak je možné, že má takovou autoritu. Považuje ho za příjemného člověka a obdivuje jeho umění s noži. Pan Rose se nezdá, ale je velmi rychlý. Je také schopen pořezat člověka tak, že to nikdo nepozná. Homer ale změní svůj názor na pana Rose, když se dozví, že pan Rose znásilňuje svou dceru, že jí dokonce udělal dítě a že i na ní uplatňuje svou autoritu nožů. Proto se také kniha jmenuje Pravidla moštárny, nikomu totiž nezáleží na pravidlech, která visí sepsaná v moštárně – většina z jejích obyvatelů stejně neumí číst. Pravidla, díky kterým všechno funguje, jsou pravidla pana Rose.

Candy a Wally se znají od malička. Candy je dcerou mechanika a Wally synem majitelů sadu. Chtějí se vzít. Wally je sice poněkud naivní, zato je ale velmi dobrosrdečný a stejně jako miluje Candy, tak má rád i Homera, svého nejlepšího přítele. Pro všechny postavy románu a jejich životní příběhy je typické, že „čekají, aby se vidělo“.

Autor používá v knize převážně vyprávěcí styl a také dialogy. Sledujeme, co zažívá Homer Wells, ale i životní příbehy vedlejších postav (doktora Larche, Melony apod.), o kterých Homer osobně tolik neví.

Celé dílo je v podstatě úvahou nad správností potratů, nad tím, co znamená autorita, a nad předurčeností (má Homer vůbec šanci stát se něčím jiným než lékařem, ať chce, nebo ne?). 

Pošli to dál

Jsou knížky, které vím, že přečtu jedním dechem, ještě dlouho před tím, než je poprvé vezmu do ruky. Toto je jedna z nich. Výjimečná je tím, že hlavním důvodem, proč jsem z ní byla tak nadšená, nebylo, že bych chtěla tak moc vědět, jak dopadne. Vlastně už jsem to věděla. Znala jsem příběh poměrně do detailů dlouho předtím, než jsem knížku poprvé otevřela.

Asi víte, o čem je řeč. Asi určitě. Pokud to nevíte, aspoň se to dozvíte. A pokud to víte, jistě chápete, že o tom nemůžu nenapsat.

V roce 1999 vyšla knížka. "Dojemný příběh chlapce, který si umínil změnit svět," píše se na zadním přebalu. Autorkou příběhu je Catherine Ryan Hyde. Podle tohoto příběhu byl natočen i film, u něhož bych řekla, že je větší pravděpodobnost, že ho znáte, než u knížky. Pokud jste ho ale ještě neviděli, ani na něj nekoukejte.

Tak a teď konečně k tomu, proč o tom píšu. Nastíním vám začátek děje a budu se držet, abych vám neřekla, jak to dopadne :D

Na druhý stupeň základní školy v Americe přijde nový učitel. Zaprvé, je to černoch. Zadruhé, má hodně poškozený obličej, neboť byl ve válce ve Vietnamu. Celou jednu tvář, krk a levou ruku má vlastně zničenou, chybí mu dokonce levé oko. A tento učitel zadá na první hodině svým novým žákům úkol: "Vymyslete způsob, jak změnit svět, a potom ho uskutečněte." Je to nepovinný úkol, a tak se na něj většina třídy prostě vykašle.

Hlavním hrdinou našeho příběhu je Trevor, který se nad úkolem zamyslí a přijde na docela jednoduchý způsob. Řekne si, že když on udělá něco pro 3 cizí lidi - ale ne jen tak něco, spíš věc, co byste udělali maximálně pro někoho z rodiny - a těm řekne, že nechce nic na oplátku, jen to, aby to poslali dál dalším třem lidem, pak se to začne nabalovat a nakonec se pomoc dostane všem na světě, a ti když to budou stále posílat dál, tak se nakonec svět stane lepším místem pro život, než byl do teď. 

Trevor ale narazí na překážku, základní lidskou vlastnost - chamtivost. Většina lidí totiž od přírody nerada dělá cokoliv, z čeho nemá jistý zisk. Trevor tedy pomůže jednomu člověku. Ten se hned na to nechá zavřít do vězení. Dále pomůže staré paní, která dřív, než to stihne poslat dál, umře. A tak dále. A nakonec Trevor uzná, že změnit svět nejde. 

Příběh je psán částečně očima novináře, ke kterému se taky toto "hnutí" dostane, a ten se snaží zpětně vypátrat, kdo s Pošli to dál přišel jako první. Částečně je také psán očima různých lidí, kterých se to dotklo - učitele Reubena, Arlene, Trevorovy matky, a spousty dalších. A občas můžeme také nakouknout do Trevorova deníku. 

Abych před vámi neskrývala to, co vám asi teď vrtá hlavou, nakonec se Trevorovi přece jen podaří svět změnit. Ani sám neví, jak moc. (Tímto jsem neprozratila, jak to dopadne, fyi) :D

Jen chci říct, že to není tak těžké, pomoci třem lidem. I kdybychom to dělali jen pro pocit, to přece stačí. Zároveň si myslím, že Pošli to dál funguje. Že to někde mezi lidmi běhá. Nestalo se vám někdy, že byste opravdu moc něco potřebovali a někdo, koho by se to vlastně ani netýkalo, by to pro vás prostě udělal? Bez ptaní, bez zisku? Nejsem si jistá, jestli se to někdy stalo mně, asi ano, ale konkrétní případ mě nenapadá. Ale mohla bych vám vyprávět konkrétní příběhy druhých.
Je to vlastně jedno. Jen se vám tu snažím říct, že ta knížka stojí za přečtení. Že i těm, kteří jsou uvězněni ve své situaci, jako třeba Arlene nebo Reuben, může změnit život někdo, od koho to opravdu nikdo nečeká - v tomto případě 12letý kluk.
Tak kdybyste o prázdninách neměli co číst... Tady je můj tip =)

Strážci Času

Přesně jak jsem slibovala, teprve před pár minutami jsem zaklapla třetí knihu z trilogie Strážci Času s podnázvem Klíč a už jsem připravena se s vámi podělit o své dojmy.

Přestože by to tak asi bylo jednodušší, nebudu vám vyprávět děj, pro případ, že by se vám to taky dostalo do ruky. Komu se chce číst knížka, když už ví, o čem je? Takže se budu hlídat, co to jen půjde, abych vám nějakou zásadní zápletku neprozrazovala. Kromě snad jen úplného základu, ale ten vám říct musím.

Děj se odehrává v imaginárním městečku Angel Falls, které se nachází v Austrálii. Hned pod ním je mocné starobylé město Veridian. Naši hrdinové, vedení Lorianem, bojují proti Lathenii, Lorianově sestře, velitelce Řádu Chaosu. Oba vůdci jsou nesmrtelní. Lathenie se pokouší získat moc tím, že ovlivňuje minulost, což má dopad na současnost. V tom se jí snaží zabránit právě Strážci. 

Kniha je mnohdy srovnávána s Harrym Potterem. Všichni jistě víte, že HP je moje srdcovka, a právě proto, že tento příběh tak dobře znám, budu se opičit a také to k tomu přirovnám. 

Oproti Harrymu Potterovi je příběh ve Strážcích času svým způsobem slabší. Jedná se sice o spoustu různě propojených světů (minulost, podsvětí, Citadela, náš svět tady a teď atd...), ale na příběh Harryho Pottera, který se teoreticky odehrává po dobu sedmi let, tento (trvající plus mínus rok a půl) podle mě vážně nemá. Porovnávat tři knihy se sedmi ale není úplně fér. Stihne se toho stát veliká spousta. Naši hrdinové jsou ve věku mezi patnácti a osmnácti lety, což také naznačuje, že se mezi nimi během příběhu budou tvořit zajímavé citové vazby.

Měla bych se asi zmínit o vyprávěcí stránce věci. V tom mají podle mě Strážci navrch. V každé ze tří knih příběh vidíme očima dvou hrdinů. Přestože paní Rowlingová nám také dává nahlédnout do pocitů a myšlenek svých postav, tady je máme naservírované přímo před nosem. To je ale provedeno velmi jemně. Přestože jsem mnohokrát měla pocit, že je příběh vyprávěn velmi nešikovně, na začátku prvního dílu jste do děje prostě vhozeni a něco jako úvod můžete hledat marně, napínavé části vůbec napínavé nejsou a naopak vám přijdou suché a nudné, citová stránka věci je podaná správně. Nevím, jestli mohu mluvit za všechny čtenáře, ale za sebe říkám, že mě láska, nenávist, vztek, výčitky, přízeň, podpora i nejistota proudící mezi hrdiny mnohokrát odrovnala mnohem více než ty nejnečekanější zvraty či nejnapínavější bitvy. Stačí jedna věta na konci kapitoly: "Miluje ji a její zrada mu láme srdce." ...a jste vyřízení. To, že celá předcházející kapitola je téměř na hlavu postavená, vám je v tu chvíli jedno.

Další věc, co se mi na Strážcích nelíbila, je průhlednost rozhodnutí postav. Někdo se rozhoduje, nějak se rozhodne a vy se v tu chvíli mlátíte hlavou o zeď a snad ani nechcete číst dál, prostě jen v duchu křičíte: "To je ale neskutečnej debil!" Prostě tušíte, jaká budou mít rozhodnutí dopady.

Máte asi pocit, že jsem sem tu knihu přišla zkritizovat. To není pravda. Naopak, snažím se vás tu - nejspíš poněkud nevhodně - donutit, abyste si ji přečetli. Jedná se vskutku o velmi napínavý a dramatický příběh plný cestování časem, démonů z podsvětí, mladé lásky, nebezpečí, dobrodružství, touhy po moci, nadpřirozených schopností...

Pokud si mohu ještě jednou naposledy postěžovat, musím se přiznat, že jsem po dočtení druhého dílu už nechtěla číst třetí. Měla jsem pocit, že přestože ještě zdaleka nedošlo k závěrečné bitvě, přestože všechny spory ještě zdaleka nejsou vyřešeny a lidstvo je v ohrožení, nemám potřebu pokračovat, neboť osobní příběhy určitých hrdinů, které nejspíš automaticky sledujete od začátku (vzhledem k tomu, kdo příběh vypráví), se vlastně už vyřeší. Nakonec ale přečtení třetího dílu vůbec nelituji :)

Neoficiálním pokračováním příběhu je kniha Strážci Času: Nový Začátek, kterou napsala fanynka série a prý také nadějná začínající spisovatelka, netuším kdo. O té vám toho moc nepovím, nečetla jsem.

Co mě a mou citlivou dušičku dostalo takříkajíc na kolena, byla existence spřízněných duší. V příběhu každý našel nebo hledal jednoho konkrétního člověka, ke kterému patřil. Když ho našel, všechny pochybnosti byly ty tam. Tak jsem tak hloubala, jestli v naší občas nepříjemné realitě existuje taky něco jako láska na první pohled nebo prostě jen myšlenka spřízněných duší.

No, každému se na tom líbilo něco jiného. Většině nejspíš to cestování časem. Abych to tak shrnula, jsem moc ráda, že mi Kája tuhle knížku doporučila, zakousla jsem se do ní a spoustakrát jsem se přistihla, že i když nečtu, jsem myšlenkami u hrdinů příběhu a přemýšlím, co se stane dál. Taky si občas říkám, jaké by to bylo, kdybych uměla číst myšlenky nebo léčit rány... 

Jediná věc, kterou Harry Potter v tomto souboji vyhrál na plné čáře, je závěr. Když čtete, vždycky jste přece zvědaví, jak to všechno dopadne. Harry Potter mě tenkrát odrovnal alespoň na týden tím, že konec sedmého dílu předčil moje očekávání. Říkala jsem si, že buď Harry umře a nebo Voldemort umře. A dopadlo to mnohem líp. Tady ne. Neřeknu vám, jak to končí, ale když jsem na konci brečela (nedivte se, víte, že to dělám), rozhodně to nebylo dojetím nad happy endem, spíš tak nějak moc emocí najednou. Bylo to krásný, ale kdybych to psala já, zakončím to jinak.

Přesto přese všechno vám ale říkám, příběh je to senzační a všem ho vřele doporučuji :)

Milénium - díl třetí

"Pomsta je nejsilnější motivace." - Lisbeth Salanderová

Všem je vám jistě známo, že posledních pár dní chodím po světě opět s nosem zabořeným do knížky. Co z toho bude tentokrát?

Stejně jako jsem vám již psala o prvním a druhém dílu z knižní trilogie Milénium, teď nás čeká kratší popovídání o dílu třetím, s podnázvem Dívka, která kopla do vosího hnízda. Také si dovolím trochu shrnout všechny tři knihy jako celek. 

V první řadě bychom se měli pozastavit už nad tím, jak třetí díl navazuje na již započatý příběh. Mezi událostmi první a druhé knihy totiž uběhne rok a půl a v Dívka, která si hrála s ohněm dojde na začátku jen k lehkému nastínění všeho toho poprasku, ke kterému došlo po událostech v prvním díle. Naopak třetí díl navazuje na druhý se zpožděním sotva pár hodin a ještě k tomu je přesně popsáno a vysvětleno, co se v mezičase stalo. Na konci druhé knihy máte pocit, který se dá nejlépe vystihnout asi slovy "Uff, už je konec, dobře to dopadlo." A přitom ke konci má tahle část příběhu ještě hodně daleko. Třetí kniha o téměř sedmi stech stan totiž popisuje jedno jediné: důsledky. Někteří se snaží přijít všemu na kloub ještě před soudním řízením, jiní se zase všechno snaží ututlat a zabránit jim v tom, sledování, odposlechy, podvody, výhrůžky... Do toho je Lisbeth Salanderová během celého dění (až na samotný soud) zavřená v nemocnici. 

Možná to zní šíleně, ale přes to přese všechno je to zábava. Nechybí spousta akce, zabedněných policistů i vlezlých a vševědoucích novinářů. Vlastně je to jen jedna velká šílenost s tím rozdílem, že mezi sebou bojují "ti vlivní s mocí". Nejde ani tak o to, kdo je hodnější a kdo je naopak hnusák, jde spíš o to, kdo má lepší kontakty, zdroje, kde všude má přátele, jak moc promyslí akci a vůbec, kdo má větší pravomoci dostat se, kam se normální smrtelníci nikdy nedostanou. A v případě Lisbeth jde taky o to, kdo je schopnější hacker, a tedy kdo se dostane tam, kam se nikdo dostat nemá.

Na zakončení třetího dílu knihy je jasně poznat, že měl autor v plánu v sérii pokračovat. Jak jsem již zmínila v prvním článku o Miléniu, bohužel ale zemřel před napsáním dalších knih. Podle mě to je škoda. Lisbeth se svými hackerskými schopnostmi a asi tak 3 miliardami nelegálních peněz na účtě a Mikael jakožto průbojný žurnalista by měli podle mě ještě velký potenciál. Vždyť třetí knihou jsme teprv vyřešili Lisbethinu minulost! Co ti dva mohli ještě dokázat.... Ale to už se teď nikdo nedozví.

Jistě jsem to již nejednomu z vás řekla, ale rozhodně Larssona doporučuji. Nejedná se sice o žádný revoluční literární zázrak, to nikoliv, ale v dnešním světě bestsellerů si jistě své místo zaslouží. Stejně jako třeba Dan Brown umí všechno dokonale zamotat tak, abyste se i přesto vyznali v postavách a v tom, kdo co na koho ví, ale sami abyste netušili, co přijde v dalším odstavci. A stejně jako Dan Brown umí čtenáře nechat bez dechu či s otevřenou pusou zírat na stránku. 

Časem se vám akorát možná začnou plést všechna ta šílená švédská jména. O hlavních postavách ale přehled neztratíte, i kdybyste byli úplná jelita. 

Je tu jen jedna věc, kterou musím knize (myslím, že jen třetímu dílu) vytknout. Jedná se v podstatě o detail. Jde o to, že jak se vlivní lidé postupně seznamovali se situací a dohadovali se na podmínkách budoucí spolupráce na utajené akci, vždycky mluvili 2 hodiny. Nevím, jestli je pro Stiega Larssona časový údaj dvou hodin nějakým symbolem pro "dlouhý rozhovor", postupem času ale, když každá kapitola končí větou "tamta s tamtím mluvili dvě hodiny", začalo mi to lézt trochu krkem. Faktem ale je, že nikdo jiný si toho nevšiml :D

Nevím, jak celou tuhle parádu zakončit. Řekla jsem vám svůj názor na přibližně patnáct set stran napínavého příběhu, který pro mě v tuto chvíli skončil a půjdu se zase ke vší spokojenosti svého literárního srdíčka vrhnout na povinnou četbu. Jen jedinou věc jsem vám chtěla ještě říct... ne, spíš připomenout ;o) a to, že není nejlepším nápadem koukat na filmy. Jen jsem vygooglila název knížky, už mi to házelo tuny fotek jakési podivné osoby poměrně morbidního vzhledu. Předpokládám, že se jedná o filmovou verzi Lisbeth. Já si ji ale představuji jinak a knížka mi dává na výběr. Proto film ne-e. A hlavně, kurňapes, patnáct set stránek! Jak to chcete nacpat do pár hodin filmu? Celá situace je tak komplikovaná, že si nedokážu představit, jak to tam všechno vysvětlují, ani kdyby si před kameru sedl člověk a ve stručnosti všechny souvislosti shrnul. Je to pochopitelně vaše volba, ale mně to za to nestojí =) 

Prostě takhle: pokud knížku máte a nemáte nic na práci, myslím, že vás neubude, když do ní nakouknete. To je vše, co vám tu dneska chci říct. Tak zase někdy, čtenáři =)

Milénium - díl druhý

"Neexistují žádní nevinní. Existují však různé stupně odpovědnosti." - Lisbeth Salanderová

Již jednou jsem vám povídala o trilogii Milénium od spisovatele Stiega Larssona. Tehdy byl článek zaměřen na první díl. Nyní nastal čas kouknout se na zoubek tomu druhému s názvem Dívka, která si hrála s ohněm.

Setkáváme se tu opět se stejnými postavami (Mikael Blomkvist, Lisbeth Salanderová, Erika Bergerová, Harriet Vangerová, Nils Bjurman atd.), pro pochopení vztahů mezi nimi a jejich výchozí situace pro příběh doporučuji přečíst si první díl. Tentokrát se ale už neřeší žádná spoustu let stará záhada, naopak. Velmi nečekaně dochází k zabití dvou nových kolegů a přátel redaktorů z Milénia. Jedná se o mladý pár, Dag Svensson a Mia Bergmanová. A následnuje i smrt advokáta Nilse Bjurmana, Lisbethina násilnického poručníka.

A ani se nestihnete rozkoukat, a už je Lisbeth Salanderová hlavní podezřelou. Otisky prstů na vražedné zbrani, do toho její psychologický posudek, právní nezpůsobilost.... A rozjíždí se veliký kolotoč. I policie si postupem času začne uvědomovat, že situace je mnohem zapeklitější a zamotanější, než se zdá. Kdo je obávaný muž skrývající se pod přezdívkou Zala? Co si představit pod slovy "Všechno To Zlé"? Jak se do toho Lisbeth zamotala a je či není vinna?

Zase jsme tam, kde jsme byli. Komplikovaný, ale čtivý a zajímavý příběh, navazující na první díl. Možná, že vás tolik nezaujme, jako "Muži, kteří nenávidí ženy". To z toho důvodu, že děj je sice napínavý a chytlavý, ale žádné velké drama se neděje až do úplného konce (tzn. asi posledních 50 stránek z něco přes 600). Jinak se v celé knize v podstatě jen bloudí, ten má to podezření a ten zas to, a té to přijde divné a myslí si něco úplně jiného. Pak se začne přicházet na souvislosti, které vás sice zajímají hned od začátku knížky, ale zas tolik dechberoucí to také není. Až úplný konec vás nejspíš donutí zabořit nos do knížky a omezit veškeré další činnosti. Ale padesát stránek? To máte za chvilku.

Nemůžu ale knížku zase tolik kritizovat. Bavila mě a málem jsem se okousala do "kulatý krychličky" zvědavostí, jestli Lisbeth zabila či nikoliv ty tři lidi. A opět nás překvapuje její neskutečná inteligence, fotografická paměť, její naprostá nezávislost na ostatních a schopnost vždy být o krok napřed a vždy po sobě zamést stopy. Do toho Mikael Blomkvist, který zase všechno myslí dobře, ale zároveň tápe a jediný způsob, jak se dostane Lisbeth na stopu, je, když začne myslet jako ona. To jsem totiž zapomněla zmínit: tito dva hlavní hrdinové knihy se v celé knize téměř nepotkají a nemají spolu žádný kontakt - až na pár vět skrz Mikaelův počítač a pak úplně poslední odstavec knihy.
Každopádně nemůžu nic než doporučit. Tentokrát všem, žádné omezení. V knize se moc násilí neodehrává, myslím třeba oproti prvnímu dílu. Je to detektivka, tudíž pochopitelně musí dojít k nějaké vraždě, ale žádné rozřezané kočky a mučené slečny tu nenajdete. Za chvíli se pustím do třetího dílu a zase vám pak dám vědět o svých dojmech z něj =)

Literární sloh: Obraz Doriana Graye

Oscar Wilde, autor díla „Obraz Doriana Graye“, byl irský dramatik, básník, esejista a prozaik žijící a působící v Anglii ve druhé polovině 19. století. Většina jeho děl se nese ve stylu dekadence, což je dobře vidět už na samotném příběhu Doriana Graye. Mezi další známá díla Oscara Wildea patří mimo jiné Cantervillské strašidlo, Zločin lorda Arthura Savila a Jak je důležité míti Filipa. Wilde žil poměrně spokojený život ve vyšší společnosti (díky majetku své ženy), dokud nebyl roku 1895 obžalován z homosexuality a odsouzen na 2 roky nucených těžkých prací. Po návratu z vězení se nechal přejmenovat a odešel do Paříže, kde později ve svých 46 letech zemřel na meningitidu.

Příběh o Dorianu Grayovi se odehrává v Anglii v době vlády královny Viktorie. Mladý a krásný chlapec Dorian se na večírku seznámí s malířem Basilem Hallwardem, pro něhož se okamžitě stane inspirací a téměř novým smyslem života. Basil považuje právě Dorianův obraz za své největší životní dílo. A také díky Basilovi se Dorian setkává s lordem Henrym Wottonem, který si z Doriana díky svým kontroverzním a na hlavu stavěným názorům udělá velmi dobrého přítele. Dorian lordu Henrymu uvěří, že nejdůležitější na světě je mládí a krása, a začne ho trápit pocit, že o tyto dvě cennosti přijde, zatímco Basilem právě dokončená podobizna si je zachová. Proto vysloví přání, aby jeho obraz zaznamenával všechny změny a on aby pak zůstal po celý život mladý a krásný. K jeho obrovskému překvapení se jeho přání vyplní. 

Dorian obraz schová před zraky ostatních a začne postupně žít svůj čím dál horší život. Nakonec, po několika vraždách a spoustě dalších hříchů, se pro jistotu rozhodne obraz, nyní vystihující krutost a zlo v jeho duši, zničit. Co kdyby někdo přišel na jeho pravou identitu? Obraz tedy probodne, čímž zabije sám sebe, a na obraze zůstane navěky zachovaná jeho mladá a krásná tvář. Až tehdy lidem dojde, s kým se doopravdy stýkali a přátelili.

Co se samotného Doriana týče, není to od samého začátku zlý člověk. Naopak, jedná se o mladého nevinného chlapce, který si díky lordu Henrymu postupně začíná uvědomovat svou krásu a následně i její důležitost. Lord Henry Wotton je totiž toho názoru, že jsou to krásní, nikoli inteligentí lidé, kteří mají vůči ostatním navrch. Dorian se s Henrym sbližuje čím dál víc a začíná žít podle jeho pohledu na svět, okouzluje lidi a postupně s nimi i manipuluje. Čím starší je, tím horší skutky koná, jako by si myslel, že krásným lidem je vše povoleno. Na to na konci příběhu doplatí. Za klíčovou scénu díla můžeme považovat samotné setkání Doriana Graye s Henrym Wottonem, mužem, který mu změní život. Toto setkání je v knize velmi podrobně popsáno, i sám autor ho tedy jistě považoval za důležité. Dochází k němu v Basilově ateliéru. Těsně před tím se Basil Henrymu svěří se vším, co pro něj mladík Gray znamená. Nic netušící Dorian přijde na pravidelnou návštěvu ke svému novému příteli Basilu Hallwardovi a právě tam, když stojí malíři modelem, se zaposlouchá do povídání lorda Henryho. Od té doby se Henrymu přibližuje a od Basila se vzdaluje. Ke konci příběhu jejich vztah, který už se po těch letech odloučení za vztah ani považovat nedá, vygraduje tak, že Dorian Basilovi ukáže svůj obraz a hned nato ho zabije.

Další velmi důležitou scénou je podle mě to, jak do života Doriana Graye zasáhne Sibyla Vaneová. Ještě jako mladík se zamiluje do talentované herečky Sibyly a co nejčastěji chodí na její představení. Je fascinován jejím uměním a brzy se s ní sblíží. V den, kdy chce Dorian Sybilu ukázat svým přátelům lordu Henrymu a Basilu Hallwardovi, však hraje Sybila jakoby bez duše, snad se ani nesnaží. To Doriana rozčílí a je na Sybilu hrubý a zlý. Žádná vysvětlení nebere a ignoruje, co mu Sybila říká o tom, že ho miluje a že právě proto nemohla hrát jako obvykle. Dorian ji však označí za lacinou a odmítá s ní mít cokoli společného. Sibyla je z toho zdrcená a ještě ten večer spáchá sebevraždu. Když se Dorian vrátí domů (ještě neví o Sibylině smrti), všimne si první změny na obraze, prvního hrubého rysu ve své tváři. Tehdy poprvé pochopí, co se děje.

Dekadentní smýšlení autora lze dobře pozorovat právě na osobě Doriana Graye. Celý příběh vlastně popisuje jeho úpadek, jeho postupnou změnu od čistoty a nevinnosti na zlo, pýchu a sobectví. Všechny tyto záporné vlastnosti Doriana Graye se zrcadlí v jeho podobizně ukryté před zraky jeho přátel a dokonce i před jeho vlastním. V knize je totiž nejednou zmíněn fakt, že sám Dorian se bojí na obraz pohlédnout; vyhýbá se tomu muži, kterým je ve skutečnosti on sám.

Samozřejmě, ke konci Dorianova života si lidé začínají šuškat, že kdo s ním má co dočinění, je na špatné cestě, a že Dorian prodal svou duši ďáblu, za což na oplátku dostal věčné mládí. Přesto je ale až neuvěřitelné, jak dlouho si udržel pověst okouzlujícího mladíka s vytříbenými způsoby z vyšší společnosti. Nikdo si s ním nespojil smrt Sibyly Vaneové, jejího bratra Jamese, smrt Basila Hallwarda a ani žádné další. Nikdo si neuvědomil, že v jeho domě dochází k vydírání a že starý, mladě vypadající Dorian díky své kráse manipuluje s lidmi. Lord Henry Wotton měl podle všeho v tomto pravdu – krása je opravdu důležitá; krása znamená moc.

Oscar Wilde pracuje velmi často s přímou řečí a tím nám dodává pocit, jako bychom byli přímými svědky popisovaného dění. Přestože píše ve třetí osobě, čímž se od příběhu distancuje a vidíme ho spíše v roli nezúčastněného pozorovatele, často nám dává nahlédnout do nejhlubších Dorianových pocitů. Není tedy problém s ním soucítit v jeho zmatení, zoufalství, občas zklamání, a zároveň můžeme opovrhovat jeho zkažeností a chladnokrevným jednáním.

Literární sloh

   Co to je literární sloh? A hlavně, proč vám to vůbec chci říct?

   Literární sloh je speciální slohový útvar, vymyšlený naším učitelem češtiny, panem Hrůzou. Vždycky nám zadává několik knih podobného žánru/období vzniku na výběr a my musíme jednu vybrat a zpracovat. To obnáší hlavně přečtení knihy (někteří selhali už u tohoto bodu) a následné sepsání podle této základní osnovy: Nejprve musíme velmi omezeně představit autora, poté stručně shrnout děj. Poté následuje rozbor postav(y) a jedné či více klíčových scén (popř. co k nim vedlo, co z toho vyplývalo). Do závěru pak musíme poznamenat něco k autorovu stylu a úhlu pohledu, k celkové náladě knihy a hlavně k ideovému významu - co se autor snažil říct, nad čím se zamýšlel apod. 

   Tohle celé vám tu píšu hlavně proto, že je možné, že se tu s některými mými literárními slohy setkáte. Ráda vám sem dávám své úvahy o literárních, filmových či jiných dílech, ale když musím něco zpracovat do školy, už se mi moc nechce psát své dojmy znovu sem. Proto tedy, pochopitelně až po opravení učitelem, vám sem některé své literární slohy dám. =) tak děkuji za pochopení =)

Milénium - díl první

"Každý má tajemství, jde jen o to je odhalit." - Lisbeth Salanderová

Tak zní motto prvního dílu trilogie Milénium pod názvem "Muži, kteří nenávidí ženy". Autorem je Stieg Larsson (1954-2004), švédský spisovatel a novinář. Právě on stojí za zrodem ekonomického žurnalisty Mikeala Blomkvista a nepřekonatelné hackerky Lisbeth Salanderové, za jejich dechberoucím příběhem a tedy i za zrodem celé trilogie Milénium. Nebýt náhlé smrti Stiega Larssona, sotva by se jednalo o trilogii. Podle všeho měl připravený materiál minimálně pro tři další knihy do této série, nestihl však na nich pracovat.

Abych věci uvedla na pravou míru: nemohu tu mluvit o všech třech knihách. Dnes jsem dočetla teprve první z nich a v knihovně je, i přes všechny mé protekce, na další díly dlouhatánský čekací list. Snad ale budou ti přede mnou číst rychle a já se do druhé knihy "Dívka, která si hrála s ohněm" pustím co nejdříve.

Chcete-li po mně přirovnání k jiné knize, myslím, že v hodně hrubé podobě se dílo Stiega Larssona nejvíce blíží ke knihám Dana Browna. Abychom si rozuměli, rozhodně tu nesrovnávám obsah knih. Spíš chci poukázat na stejnou schopnost obou autorů dokonale vás vtáhnout do příběhu, tak, že nemůžete přestat číst, ani když se vám zavírají oči nebo když se bojíte pokračování. Prostě to musíte dokončit, jinak vám knihy nedají spát. 

"Muži, kteří nenávidí ženy" začíná jako dva různé příběhy. První, příběh Mikaela Blomkvista, vypráví o jeho životě, jeho práci, jeho poměru s Erikou Bergerovou, jeho soudních procesech po nepovedeném uveřejnění informací, za které dostal 3 měsíce ve vězení. Na druhé straně je příběh Lisbeth, seznamující nás s jejím povoláním ve firmě Milton Security, s jejím přístupem k životu, s jejím způsobem získávání informací, a s jejím problémem - nezpůsobilostí k právním úkonům, a podle úřadů také potřebou poručníka. To sice není pravda, ale Lisbeth si za to může sama. Prostě ze zásady odmítá spolupracovat s psychology.

Abych alespoň trochu nastínila příběh, zásadní věcí, která zasáhne do života Mikaela, je právě fakt, že je odsouzen za pomluvu. Aby zachránil pověst svého časopisu Milénia, odejde z redakce a vezme zvláštní zakázku od stařičkého Henrika Vangera. Mikaelovým úkolem je sepsat rodinnou kroniku podle pravdy a zároveň z úhlu pohledu samotného Henrika, který se na valnou většinu svých příbuzných dívá s odporem a vztekem. Pod tím se ale skrývá ještě jeden úkol, mnohem důležitější než sumarizace pomluv/pravd o rodině Vangerů, která si už od kdovíkdy mezi sebou dělí obrovský koncern. Tento hlavní, původně tajný úkol spočívá v přehodnocení spousty informací o nikdy nevysvětleném zmizení Henrikovy milované neteře Harriet. Ke zmizení došlo už dávno, v roce 1966, a od té doby se Henrik trápí, a protože je nejpravděpodobnější, že Harriet někdo zabil, snaží se všemi možnými prostředky najít vraha. Jedná se zde o jakousi adaptaci na vraždu "v zamčeném pokoji". K vraždě Harriet totiž dojde v době, kdy je malý ostrůvek, obývaný především rodinou Vangerů, z důvodu nehody na mostě odříznutý od zbytku světa. 

O vyřešení tohoto zajímavého, avšak zapeklitého případu, se pokouší Henrik Vanger společně s jedním starým policistou už přibližně čtyřicet let. Prošli všechno, sehnali všechny materiály, které by je mohly jen drobně usměrnit či navést na stopu. Nejdříve z toho byl pořádný poprask, časem to ale ustalo a krom policisty a Henrika už se o nalezení Harriet nikdo nepokoušel. Všichni se smířili s tím, že je mrtvá, a to už nikdo neovlivní.

Do toho se prolíná příběh Lisbeth Salanderové, které zemře poručník. Je jí tedy přidělen nový, a Lisbeth brzy shledává, že pro ni bude tento muž znamenat problém. První z řady mužů, kteří nenávidí ženy.

Lisbeth se později setká s Mikaelem a začne mu pomáhat v řešení jeho případu. Nejen, že se po čtyřiceti letech Henrikova bezmezného snažení dostanou na stopu dávno promlčeného vyšetřování, dokonce ale narazí i na další souvislosti a na scéně se najednou objeví hned několik sériových vrahů.

Dále už opravdu nebudu spoilerovat. I tak jsem vám toho zde řekla víc, než jste potřebovali vědět xD

Tento příběh je podle zadní strany knihy vydáván za "svěží politicko-žurnalistický thriller, který současně nabízí intimní příběh a zasahuje do světa morálky", také za "hlubokou sondu do prostředí kmenového násilí ve světě velkých financí", a hned potom za "svůdnou směs technothrilleru a příběhu o rodinném tajemství". Úplně nahoře na zadním přebalu je ale nejvýstižnější definice knihy: "Více než kniha - droga!"

Předposlední rada: Nekoukejte na filmové zpracování. Nikdy to nedělám, dokud knihu nepřečtu. Změní to váš názor, protože režisér film natočí podle toho, jak popisovaná místa, postavy, scény vidí on. Při čtení knihy máte možnost využití fantazie. A pak, za dlouhých zimních večerů, se na film koukněte a poté se mnou souhlaste, že knížka je lepší. V 90 % případů to tak je. 

A úplně poslední rada: Je to sice úžasná dechberoucí kniha, ale nedoporučuji ji číst všem. Kdo nesnese dlouhodobé hrubé - i sexuální - násilí prováděné na osobách (převážně ženách) bez jakékoli možnosti se bránit, a nebo představu vykuchané kočičky stažené z kůže z uříznutou hlavou, ať si tenhle kousek radši nechá ujít. Nemusel by pár nocí spát. I mně z toho občas běhal mráz po zádech.

Přesto se ale nemůžu dočkat dalšího dílu =) Kdybych byla knižní recenzent, dám tomuto dílu 9,5/10. (10 dávám pouze pod podmínkou, že mě kniha rozbrečí xD každopádně si to vyložte takhle: doporučuji!)

Jacqueline Wilson

Jóóó, co mě tahle paní naučila o životě..... Abychom si rozuměli, Jacqueline Wilsonová je autorka knih převážně pro děti. Velmi dobře se čtou a já je dříve četla ve velkém. Od té doby jich sice spousty vyšlo a já již nemám přehled o každém jejím díle, přesto si však myslím, že je na místě pár slov o téhle paní prohodit. Jak jste si možná všimli v předchozím článku (o panu Nicku Sharrattovi), je to právě on, kdo ilustruje asitak 100% jejích děl. Je to dobrá dvojka, mimochodem.

Abych tak charakterizovala její tvorbu. Jacqueline píše hodně často dětské příběhy, popřípadě příběhy dospívajících. Hrdinové jejích knížek bývají často z různých druhů problémové společnosti, rozvrácených rodin, dětských domovů... nebo mají prostě jen strach z výšek či zlobivého sourozence. Žádné ale není úplně v cajku, jak by se tak dalo říci, a právě tato paní nás dokáže poměrně věrohodně přenést do jejich role. Popisuje jejich dětské touhy a starosti, jejich ideály stejně jako jejich rebeloviny. Nejjednodušší četba je už pro děti od 5 let, tedy pro úplné slabikující začátečníky. Naopak vyspělejší příběhy jsou pro starší děti. Pár jejích knížek by se dalo zařadit i mezi ryze dívčí příběhy. A co je důležité dodat, naprostá většina jejích příběhů je psána v první osobě, tedy přímo očima hlavního hrdiny.

Jacqueline Wilsonová napsala tyto knihy (nevím, jestli to jsou všechny, mám pocit že chybí minimálně literatura pro ty nejmenší):

Dvojčata v průšvihu *
Slavná Hvězda *
Tajemství *
Narozeniny *
Ilustrovaná máma *
Dítě do kufru *
Půlnoc *
Lola Rose *
www.trápení *
Průšvihářky *
Holka z popelnice *
Nejlepší kamarádky
Diamantové holky
Divný dárek *
Projekt Loty
Lekce lásky
Cukrová vata *
Anděl Vicky
Kočičí mumie *
Polibek
Líza bublina
Moje sestra Jodie (*)
Holka na hlídání
Pusinka
Vzdušné zámky
Přežít *
Pohřben zaživa
Vadí nevadí *
Všude dobře,doma nejlíp *
V hlavní roli Tracy Beakerová
Zlaté srdce Tracy Beakerové
První láska *
První nástrahy *
První starosti *
První slzy *
Jacky snílek
Můj tajný deník
Zloděj stínů a jiné povídky pro děti

* četla jsem, (*) čtu teď.

Mizerná Karma

Oukej. Možná vážně čtu moc.. ale fakticky miluju tyhle období, kdy člověk dočte 2 knížky za den. A protože jsem se doma za celé prázdniny moc neukázala, celá moje prázdninová četba mi tu zůstala na poslední týden. So what. 

Včera jsem dočetla (kromě Dračí Knihy samozřejmě) ještě knížku s názvem Mizerná Karma. Doporučila mi ji moje mamka, která taky přečte, co se jí dostane pod ruku, a jako knihovnici se jí dostávají pod ruku samé tituly, co stojí za to. Tahle knížka u nás ležela hodně dlouho s tím, že si ji máma přečte a pak ji zarezervuje mně (asi na ni byl delší čekací list, dokonce jsem už viděla i v knihkupectví několik lidí, jak se po ní ptají). Nuže, nakonec se objevila na mojí hromádce četby - čítající kolem patnácti dalších knih - a tak jsem se rozhodla věnovat jí včerejší odpoledne. 

Nelekejte se názvu! První věc, na kterou musím upozornit, je, že to není nějaká esotericko-filozoficko-kdovíjaká četba. Je to prostě příběh. Sice se v příběhu setkáte poměrně často i s pojmy jako "Buddha" nebo "nirvána", to ještě také ale není důvodem knihu zahazovat. 

Příběh obsažený v této knížce vypráví o tom, jak si jedna slavná televizní reportérka (Kim Langová) vybere večírek na vyhlášení televizních cen místo oslavy narozenin své pětileté dcery Lily. Je to vrchol její kariéry, to přece musíte pochopit! Ale za svůj život už nasbírala moc špatné karmy, a tak ji ten večer na střeše hotelu smete umyvadlo z ne úplně spálené vesmírné stanice. Příběh pokračuje tak, že se Kim převtěluje postupně do mravence (několikrát), morčete, krávy, žížaly, mandelinky, veverky, psa... a nakonec skončí zase jako "lidská samička" Marie, tentokrát má však o kdovíkolik kilo navíc a k tomu problémy se srdcem. 

V těle různých zvířat zažívá mnohá dobrodružství, která čtenáře jistě pobaví. Co já jsem si třeba užila, je, jak v těle mravence přemlouvala pavouka, aby ji nesežral, a tuhle slovní bitku vyhrála. Nebo jak se nechala jako žížala přeříznout sekačkou a pak, aby nasbírala dobrou karmu, učila ostatní žížaly, jak se sekačce vyhnout. Nejzajímavější ze všeho bylo ovšem setkání s Casanovou - ano, TÍM Casanovou - nejdřív jak mravenec, morče, a pak o nějakou dobu později znovu, když byl v těle kocoura.

Smutnější naopak je, že jako zvíře musí pozorovat, jak jejího ovdovělého manžela utěšuje (a později i žádá o ruku) její bývalá nejlepší kamarádka.

Celý příběh je, přestože snad každá druhá kapitola končí smrtí, pojatý velmi velmi humorně, musela jsem se smát... a na konci brečet. Když si knížka hraje s vašimi city v tomto pořadí, je to jasně četba pro mě =)

Kdo je Endymion Spring?

Včera odpoledne, nebo spíš večer (asi od šesti nebo sedmi) a dneska dopoledne jsem nebyla vidět online. To není zas tak neobvyklé, mohla jsem někde být, nebo prostě dělat něco jiného. Já si četla. Zase po hodně hodně hodně dlouhé době se mi do ruky dostala kniha, která mě nenutila se zamýšlet nad každou větou (proti těm samozřejmě taky nic nemám), nebo kterou bych se musela s námahou prokousávat, jen abych už mohla číst něco jiného. Ne. Sice mě prvních pár stránek odradilo natolik, že tato kniha ležela v mém pokoji asi měsíc zavřená a s pomyslnou nálepkou "nemá smysl číst", včera jsem jí ale dala druhou šanci a nelituji toho. Chtěla jsem jít brzo spát. Bolela mě hlava a tak jsem si říkala, že půjdu už kolem půl sedmé, že se nic nestane. Usnout mi problém nedělá. Nakonec jsem ale knížku otevřela. Moc nevím, jak se to stalo, ale najednou byla půlnoc a já byla na straně 250. Ano, přesně tak, Endymion Spring je jedna z knížek, co se od nich nemůžete - a ani nechcete - odtrhnout. 

Tato kniha vypráví vlastně příběh knihy. Hlavně tedy vypráví příběh chlapce, který není zrovna náruživým čtenářem, a v jedné z Oxfordských knihoven se mu najednou dostane do ruky kniha, která zatočí s jeho osudem. Kniha, okolo které se točí řada legend, kniha, kterou všichni v jeho okolí hledají a touží pochopit její tajemství. Nenápadná malá kožená kniha, na jejíž obálce je napsáno "Endymion Spring". Kniha, která na první pohled nic neobsahuje, ve skutečnosti je ale nejžádanější mezi všemi milovníky knih. 

Tohle není rekreační čtení. Když se do toho začtete, nepřestanete. Ikdyž jsou hlavními hrdiny děti a laik by to klidně zařadil do dětské četby, já to v knihovně určitě nenašla v dětském oddělení. Musím se přiznat, že jsem se několikrát přistihla, jak zadržuji dech, nebo jak se bojím (a zároveň strašně moc chci) otočit na další stránku. 

Jak asi můžete posoudit sami, české vydání této knihy není zrovna něco, po čem byste sáhli jako po dobrém čtení. Naopak v jiných jazycích je přebal... jak to tak říct... žádoucí. Jen můj názor. Obálka (ta první) se mi vážně nelíbí. A první stránka, která vypadá jako vykousnutá z prostředku knihy. Nijak nezačíná a nedává smysl. Málem mě úplně odradila. 

Jinak ale není co vytknout. Tuto 350 stránek tlustou (to ještě není moc tlustá, ale dejme tomu) knížku jsem přečetla za včerejší večer a ještě dneska jsem jí asi hodinku a půl věnovala. Doporučuji všem, kdo rádi prostě čtou, nezamýšlejí se nad hlubším smyslem vět, ale prostě se nechají unášet příběhem. =)

Iva Procházková - Nazí

Tuhle knížku mi doporučilo hned několik lidí, a proto vám o ní píšu. Dočetla jsem ji včera pozdě večer a musím říct, že to je jedna z těch lepších, jedna z těch, co mě v poslední době velmi zaujaly. Nejspíš jste se pozastavili u názvu "Nazí". Nejlepší ho bude vysvětlit na úryvku z knížky:

...

"Nic nevím, tati! Ničemu nerozumím!"

Otec ji k sobě přitáhne, mlčky ji hladí po vlasech, hřbetem ruky jí osušuje tváře.

"Já taky ne," šeptá. "Je mi to čím dál míň jasný."

"Čím dál míň? To nemyslíš vážně!" Vzepře se jeho hladící ruce. "Bude ti šestapadesát! Myslela jsem, že v tvým věku je to naopak lepší! Že to základní jsi pochopil!"

"Co je základní?"

"Tati!" vykřikne zoufale. "Copak takhle se dá existovat?"

Otec proti ní sedí s nachýlenými rameny.

"Víš, v pubertě...," začne a opět zmlkne. Dívá se na ni pohledem soucitného lékaře, který zvažuje, zda pacientovi sdělit diagnózu, kterou si sám není stoprocentně jistý. Konečně se přece jen odhodlá.

"Puberta je zvláštní stav. Neopakovatelnej. V pubertě je člověk nahej, takže se ho všechno přímo dotýká. Ten dotyk vzrušuje a bolí zároveň. Jenže to trvá krátce. Až moc krátce," vzdychne a odmlčí se. Hodiny na zdi potvrzují jeho slova. Každé tiknutí je úder razítka. Orazítkované vteřiny jsou prošlé a ty, na které razítko dosud nedopadlo, nehotové. Co je mezi nimi? Co zbývá?

"Jak stárneš, oblíkáš se," otcův hlas se vlomí do stereotypu hodinového stroje. "Nabaluješ na sebe další a další vrstvy a ty tě znecitlivujou. Kdyby lidi, celá naše společnost zůstala obnažená, museli bychom si nejdřív všichni padnout kolem krku a pak spáchat hromadný harakiri. Náhradní řešení mě nenapadá."

...

Asi nemusím zase tolik dodávat (pro vás, co jste to ještě nečetli). Knížka vypráví příběhy několika dospívajících lidí, které jsou něčím více či méně spojené, ale každý je vlastně sám za sebe. Popisují, co mladí prožívají uvnitř, co z toho ukazují navenek, jak se snaží poprat s nátlakem okolního světa. Autorka hodně zajímavě popisuje city a touhy dospívajících lidí, jejich spojení se společností nebo s přírodou, jejich zážitky a to, jak přes všechnu snahu nejde vždycky všecko dělat správně. To celé je podané velmi, velmi příjemným tónem, takže jsem se několikrát i přistihla, že jsem dané chvilky (jak to tak u dobrých knížek bývá) prožívala naplno s hrdiny, nebo jim naopak nějaké pocity záviděla.

Nechci tady moc spoilerovat, takže tohle ukončím. Každopádně znovu opakuji: Knížka se mi moc moc líbila a nelituji ani v nejmenším, že jsem si četla.

Knížky ♥ (aneb článek nikoli o knihách, ale o mé lásce k nim)

Milí čtenáři.

Tedy... popravdě, čtenářem je pro mě ten, kdo čte knížky =) Ale jak jinak vám mám říkat? Posluchači? To těžko. Ale i to je diskutabilní. Protože co pak jsou ti, co čtou třeba dejme tomu časopisy? A kde přesně je hranice mezi obyčejným čtenářem a knihomolem? S pravdou ven: neznám odpovědi na tyto otázky. Co ale vím určitě je, že knížky miluju a bez nich by můj život určitě nebyl kompletní. 

Kdo čtete můj blog častěji, víte, že vám tu čas od času napíšu nějakých pár řádků o jedné nebo více knihách, co se mi třeba dejme tomu zalíbí... není to ale zdaleka tak často, jak bych si sama přála. Nemám na čtení dost času. Znáte mě a chcete se hádat? Chcete říct, že kdybych každou minutu strávenou třeba na facebooku nebo hraním her raději četla, přečetla bych toho ve výsledku o pozání víc? Nebráním se. Máte možná pravdu. Ale to bych pak byla nejspíš někdo úplně jiný. Čtu ve škole. Čtu v MHD. Čtu v čekárnách a na zastávkách. Někdy čtu i za chůze. Doma moc nečtu. Vím totiž, co se stane, když otevřu knížku doma. Obvykle se tak kolem jedenácté večer (bez ohledu na to, kdy jsem začala) podívám na hodiny s tím, že mě bolí oči a kolik tak asi je.. 

S tím by nebyl problém. Dříve jsem normálně četla doma. Ale to byste mě pak neznali. Jsem schopna se uzavřít do světa knih a nikoho tam nepustit, naprosto ignorovat své okolí a žít v příběhu. Ne vždycky se mi to podaří. Někdy je těžké se dost soustředit, abych se do knížky vůbec začetla; hodně záleží na tom, co se děje kolem. Ale když se do příběhu dostanu, nic mě nevyruší. Ne, že bych jen pasivně seděla a četla, naopak, spoustu věcí dělám jako obvykle - tedy kromě počítače, školy apod. - akorát mám před nosem knížku... (Tedy představte si, že tak nějak vytáhnete z lednice první, co vám přijde pod ruku, třeba takový jogurt, a sednete si ke kuchyňské lince, nepřestávaje číst. Co vám asi tak řekne taková puntičkářská matka, jako je ta moje?)... Když jsem ale opravdu ponořená do příběhu, jen stěží komunikuji se svým okolím. To proto jsem říkala, že byste mě asi neznali.

No nic. Myslím, že můj prazvláštní vztah ke knihám byl jistým způsobem vysvětlen. Tedy, určitě ne úplně. Mohla bych vám tu vyprávět všechny ty historky, kdy mi bylo hrozně, děsně, na umření, dny kdy jsem bývala úplně na dně (hlavně v deváté třídě, kdo jste mě znali, víte), všechny ty chvíle, které jsem tak nějak přežila jen díky tomu, že jsem se odreagovala četbou... Popravdě mi to pomohlo tak, že už toho využívám naprosto automaticky. Například včera jsem měla fajn den, jako celý týden, když najednou jsem začla mít hlad a neměla jsem oběd ve škole, pak jsem šla k mámě do práce a byla mi hrozná zima a ani ona tam taky nic k jídlu neměla, autobus jel až za dlouho a tak vůbec jsem toho už měla najednou plné kecky, v tu chvíli jsem zas měla pocit že je všecko na nic, ani sluníčko nebylo vidět, prostě hrůza a děs.. tak jsem nasedla na tramvaj a otevřela knížku.... a pak už bylo všecko zase v pořádku =)

Nebylo to jen tak, že jsem se rozhodla, přátelé, napsat vám tento předlouhý článeček o knížkách. Napadlo mě to, když jsme ve středu dostali seznam knih k četbě na maturitu. Vím, že valná většina lidí, co znám, knížky k maturitě nečte. Jejich věc. Ale proč se všichni tolik diví, že je já číst chci? Totiž.. Mám v plánu přečíst nejen všechna díla uvedena na daném seznamu, ale i mnohé další knihy, tak nějak známé, o kterých se mluví a tak. Tomu se totiž, moji milí, říká všeobecný přehled - ten tedy, uznávám, v jiných oblastech nemám ani minimální, ale tady to je vyjímka. Rozumíte? Četla bych to všechno tak jako tak. Mám doma někde svůj vlastní seznam knih, co chci číst, a už teď je mnohem delší než ten kánon děl k maturitě.

Nechci, aby tady došlo k omylu. Nejsem nějak neobvykle sečtělá osoba, to ani omylem. Z celého toho seznamu, který musím do maturity stihnout, jsem četla pouhopouze jednu jedinou knihu (Ken Kesey - Vyhoďme ho z kola ven... na obrázku). Jeden prostý důvod: několik let svého života jsem strávila jen s Harrym Potterem, příběhem, který na mě zanechal ze všech knih asi největší dopad, nejvíce mi pomáhal odreagovat se od reality, naučil mě snít a věřit, díky němu jsem pochopila spoustu věcí, které by v tom lidé, co to četli jen tak, asi nenašli. Ne vážně, zní to možná hloupě, ale tak moc mě ovlivnil, že opravdu věřím, že se to stalo =D neke.

V současné době čtu Bídníky od Viktora Huga. Asi si řeknete "no jo, to je tak nějak začátek 19. století, taková stará věc, to není nic pro mě"... Sama jsem musela uznat, že to není tak úplně to, co běžně čtu (převážně fantasy). O to více jsem se divila, když už na stránce 25 mě kniha rozbrečela, a od té doby již nesčetněkrát. Nejsem ani ve čtvrtině, příběh sotva začíná, a já tu knížku už teď miluji. Jsou stránky, které mě sice nudí, ale  na druhé straně jsou také stránky, které na mě dělají dojem takový, že je čtu víckrát. Jsem ráda, že jsem se do toho pustila... protože podle všeho je to přesně to, co teď potřebuji číst. A že není na školním maturitním seznamu? A co! Na mém soukromém je =)

Myslím, že můj osud je tak nějak s knihami nevyhnutelně spojený. Tak si to vemte: naši se potkají v knihkupectví. Mají mě. Otec za mého dětství pracuje v antikvariátu. Pak už ne, když jsem větší, zato matka v knihovně. Moje první brigády? Knihovna, knihkupectví, antikvariát. Měla jsem na výběr? Není si ale vůbec na co stěžovat. Knížky jsou součástí mě, dalo by se říci. Do knihovny chodím často. Téměř denně. Nejen za mámou, ale taky připomenout si, že vždycky je nějaký další příběh, který ještě neznám, a který stojí za to, abych mu věnovala čas. Beru knížky jako nevyčerpatelný zdroj energie. Není to nic jako zemní plyn, ropa apod., které se za pár let vyčerpají a svět se z toho zblázní. Je to energie do života. Těch příběhů je moc. Nedojdou. Ať se stane cokoli, vždycky jsou tu knížky, které nezklamou. Kamarád zklame, i rodina může, neštěstí v práci nebo škole, nedorozumění, neúspěchy....... Vždycky je útěcha, něco na odreagování. Smějte se mi, že se před problémy schovávám do knížek! Ale moje problémy pramení ze mě, a knížky mi pomáhají je začít řešit, minimálně uvnitř. Ne každý může říct něco podobného.

=D =D Když tak o tom přemýšlím, asi byste se museli smát, kdybyste mě viděli mezi novými knížkami. Nemůžu si pomoct, ale miluji jejich vůni. Nová, ještě neošahaná, krásná a čistá knížka je jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Nestává se ale o nic horší ani potom, co ji nešika jako já přečtě =) Ikdyž jak už jsem jistě řekla, ikdyž mám knížky moc ráda, bývám k nim bezohledná, a proto jsou po přečtení  obvykle ve skupenství tzv. salátu (obvykle by se ještě hodil přídomek "pokydaný, barevný, použitý, opatlaný" apod.).

Je mi líto, že spousta lidí knížky nechápe, někdy až nesnáší. Každý, kdo otevře knížku a přečte ji od první stránky do poslední, si podle mě odnese jiný dojem, jiné poučení, jiný pocit. Knihy nejsou "spousty stránek potištěné malými písmenky", ale "příběhy v podobě přístupné všem". Záleží to na úhlu pohledu. Někteří čtou, jen protože jim učitelka řekla, že musí, někteří nečtou, protože jim řekla totéž... někteří ale čtou z vlastní vůle. A není to trápení. Já už nejsem v té formě, co jsem bývala. Čtu málo. Čtu, když nedělám nic jiného; dřív jsem nedělala nic jiného, protože jsem četla.

A to bude, moji milí, asi stačit. Zajímalo by mě, jestli se našla alespoň jedna živá duše, co toto dokázala dočíst až do konce. Pokud ano, díky ti, obdivuhodný člověče, kdos měl asi hodně málo co dělat, žes plýtval časem u nekonečného článku na mém blogu. Psala bych dál, ale to už by nečetl vůbec nikdo, asi ani já. Omlouvám se za tu délku, moji milí. Mějte se fajn a čtěte =)

Pac a pusu, vaše Kákul (The Book Freak).