Strážci Času

Přesně jak jsem slibovala, teprve před pár minutami jsem zaklapla třetí knihu z trilogie Strážci Času s podnázvem Klíč a už jsem připravena se s vámi podělit o své dojmy.

Přestože by to tak asi bylo jednodušší, nebudu vám vyprávět děj, pro případ, že by se vám to taky dostalo do ruky. Komu se chce číst knížka, když už ví, o čem je? Takže se budu hlídat, co to jen půjde, abych vám nějakou zásadní zápletku neprozrazovala. Kromě snad jen úplného základu, ale ten vám říct musím.

Děj se odehrává v imaginárním městečku Angel Falls, které se nachází v Austrálii. Hned pod ním je mocné starobylé město Veridian. Naši hrdinové, vedení Lorianem, bojují proti Lathenii, Lorianově sestře, velitelce Řádu Chaosu. Oba vůdci jsou nesmrtelní. Lathenie se pokouší získat moc tím, že ovlivňuje minulost, což má dopad na současnost. V tom se jí snaží zabránit právě Strážci. 

Kniha je mnohdy srovnávána s Harrym Potterem. Všichni jistě víte, že HP je moje srdcovka, a právě proto, že tento příběh tak dobře znám, budu se opičit a také to k tomu přirovnám. 

Oproti Harrymu Potterovi je příběh ve Strážcích času svým způsobem slabší. Jedná se sice o spoustu různě propojených světů (minulost, podsvětí, Citadela, náš svět tady a teď atd...), ale na příběh Harryho Pottera, který se teoreticky odehrává po dobu sedmi let, tento (trvající plus mínus rok a půl) podle mě vážně nemá. Porovnávat tři knihy se sedmi ale není úplně fér. Stihne se toho stát veliká spousta. Naši hrdinové jsou ve věku mezi patnácti a osmnácti lety, což také naznačuje, že se mezi nimi během příběhu budou tvořit zajímavé citové vazby.

Měla bych se asi zmínit o vyprávěcí stránce věci. V tom mají podle mě Strážci navrch. V každé ze tří knih příběh vidíme očima dvou hrdinů. Přestože paní Rowlingová nám také dává nahlédnout do pocitů a myšlenek svých postav, tady je máme naservírované přímo před nosem. To je ale provedeno velmi jemně. Přestože jsem mnohokrát měla pocit, že je příběh vyprávěn velmi nešikovně, na začátku prvního dílu jste do děje prostě vhozeni a něco jako úvod můžete hledat marně, napínavé části vůbec napínavé nejsou a naopak vám přijdou suché a nudné, citová stránka věci je podaná správně. Nevím, jestli mohu mluvit za všechny čtenáře, ale za sebe říkám, že mě láska, nenávist, vztek, výčitky, přízeň, podpora i nejistota proudící mezi hrdiny mnohokrát odrovnala mnohem více než ty nejnečekanější zvraty či nejnapínavější bitvy. Stačí jedna věta na konci kapitoly: "Miluje ji a její zrada mu láme srdce." ...a jste vyřízení. To, že celá předcházející kapitola je téměř na hlavu postavená, vám je v tu chvíli jedno.

Další věc, co se mi na Strážcích nelíbila, je průhlednost rozhodnutí postav. Někdo se rozhoduje, nějak se rozhodne a vy se v tu chvíli mlátíte hlavou o zeď a snad ani nechcete číst dál, prostě jen v duchu křičíte: "To je ale neskutečnej debil!" Prostě tušíte, jaká budou mít rozhodnutí dopady.

Máte asi pocit, že jsem sem tu knihu přišla zkritizovat. To není pravda. Naopak, snažím se vás tu - nejspíš poněkud nevhodně - donutit, abyste si ji přečetli. Jedná se vskutku o velmi napínavý a dramatický příběh plný cestování časem, démonů z podsvětí, mladé lásky, nebezpečí, dobrodružství, touhy po moci, nadpřirozených schopností...

Pokud si mohu ještě jednou naposledy postěžovat, musím se přiznat, že jsem po dočtení druhého dílu už nechtěla číst třetí. Měla jsem pocit, že přestože ještě zdaleka nedošlo k závěrečné bitvě, přestože všechny spory ještě zdaleka nejsou vyřešeny a lidstvo je v ohrožení, nemám potřebu pokračovat, neboť osobní příběhy určitých hrdinů, které nejspíš automaticky sledujete od začátku (vzhledem k tomu, kdo příběh vypráví), se vlastně už vyřeší. Nakonec ale přečtení třetího dílu vůbec nelituji :)

Neoficiálním pokračováním příběhu je kniha Strážci Času: Nový Začátek, kterou napsala fanynka série a prý také nadějná začínající spisovatelka, netuším kdo. O té vám toho moc nepovím, nečetla jsem.

Co mě a mou citlivou dušičku dostalo takříkajíc na kolena, byla existence spřízněných duší. V příběhu každý našel nebo hledal jednoho konkrétního člověka, ke kterému patřil. Když ho našel, všechny pochybnosti byly ty tam. Tak jsem tak hloubala, jestli v naší občas nepříjemné realitě existuje taky něco jako láska na první pohled nebo prostě jen myšlenka spřízněných duší.

No, každému se na tom líbilo něco jiného. Většině nejspíš to cestování časem. Abych to tak shrnula, jsem moc ráda, že mi Kája tuhle knížku doporučila, zakousla jsem se do ní a spoustakrát jsem se přistihla, že i když nečtu, jsem myšlenkami u hrdinů příběhu a přemýšlím, co se stane dál. Taky si občas říkám, jaké by to bylo, kdybych uměla číst myšlenky nebo léčit rány... 

Jediná věc, kterou Harry Potter v tomto souboji vyhrál na plné čáře, je závěr. Když čtete, vždycky jste přece zvědaví, jak to všechno dopadne. Harry Potter mě tenkrát odrovnal alespoň na týden tím, že konec sedmého dílu předčil moje očekávání. Říkala jsem si, že buď Harry umře a nebo Voldemort umře. A dopadlo to mnohem líp. Tady ne. Neřeknu vám, jak to končí, ale když jsem na konci brečela (nedivte se, víte, že to dělám), rozhodně to nebylo dojetím nad happy endem, spíš tak nějak moc emocí najednou. Bylo to krásný, ale kdybych to psala já, zakončím to jinak.

Přesto přese všechno vám ale říkám, příběh je to senzační a všem ho vřele doporučuji :)