Sportovně turistický kurz v Chorvatsku

Tak, milí čtenáři, jsem se vám po týdnu a půl vrátila ze země vzdálené... země zvané Croatia. Vážně jsem uvažovala, že nejdříve napíšu reportáž na hodinu češtiny (také právě o našem kurzu v Chorvatsku), dokud je vše čerstvé, a potom teprve přijde na řadu můj blog. Naštěstí jsem si ale rychle ujasnila žebříček hodnot a tudíž jste to právě vy, kteří - na rozdíl od našeho učitele češtiny - dostanete všechny informace z první ruky, ještě horké a čerstvé. Vrátila jsem se asi před hodinou a už tu pro vás chystám souhrn všech nezapomenutelných momentů posledního týdne.

Jak bych asi tak měla začít? Nejdříve vám asi prostě povím, o čem vám tu chci teď povídat. Každý rok jezdí třetí ročníky gymnázia F. X. Šaldy v Liberci (to jest náš ústav, kdybyste nevěděli) na sportovně turistický kurz do Chorvatska. Cílem je odpočinout si (pokud možno aktivně), vyzkoušet nové věci, poznat nové lidi, stmelit kolektiv a prostě zažít hromadu srandy. To se nám poměrně úspěšně povedlo, snad až na to stmelování kolektivu. Hromadně jsme se totiž shodli na tom, že snad každý má v naší třídě alespoň dva lidi, které nemůže vystát. To je ale snad jediná stinná stránka tohoto právě proběhnuvšího kurzu.

V pátek 10. září jsme po páté vyučovací hodině odhodili zábrany, popadli zavazadla přecpaná převážně přetvářkou a instantními pokrmy všeho druhu, ta jsme naházeli do autobusu, zamávali paní ředitelce a kolem jedné hodiny už jsme byli tramtadadá na cestě za dobrodružstvím. Ani jsme ještě v Liberci nenajeli na dálnici a už autobusem kolovalo jídlo ve velkém: sušenky, mentosky, bombóny, bake rollsky a tak dále. Takže přeplácaná bříška hned na začátku. Páni řidičové, na každé zastávce pokřikujíce "dělejte dělejte ať můžem ject, nestůjte mezi dveřima", nám odmítali pouštět filmy, dokud nebyla úplná tma, a tak jsme si povídali. Nejdříve jen já se svou spolusedící Karin, potom jsme s Káťou a Luckou za námi hrály 'jméno, město, stát...', a později se rozmohla divoká debata na různá témata i s dalšími několika dvousedačkami. Některé z hlášek jsou zde:

"A jak že se to teda dělá? Vy ste mi to neřekli!" - Káťa J.

"Já vysvětluju tady Katce, jak se dostat do správný polohy: nejdřív dozadu a pak ve správný poloze uvolnit." - Rosťa

"No to bylo hrozný, celej den mě tam píchala!!" - Káťa J.

"Mě si chtěl vzít ve školce jeden kluk, protože jeho děda má prej super zapalovač... takže až budu velká tak si mě veme, aby mi ho moh ukázat." - Karin

Víťa: "Potřebuješ teď ten iPod?"
já: "Jo"
Víťa: "Tak až usneš tak mi ho puč."

Reinišová: "Zadek dobrej?"
Někdo od nás: "můj ne, bolí už.."
Víťa: "Jak zadek dobrej? To je otázka jak pro buzeranty."

Nuže, to by bylo. Když se setmělo, pustili nám dvojku Pirátů z Karibiku, a tak většina z nás nasadila sluchátka a pokusila se o spánek. Na místo činu jsme dorazili v sobotu kolem půl osmé ráno. Následovalo rozdělení lidí do chatek, jehož výsledek mi znepříjemnil celou dobu pobytu. Bydlela jsem totiž se Soňou (na fotce ve svém "šátku na sto způsobů"). Nebudu to tady více rozpitvávat, je to kategorie sama pro sebe. Jeden článek by na to dozajista nevystačil. Možná vám situaci vyjasní už jen to, že na "Bydlím se Soňou." většina reagovala: "A to se nebojíš, že tě zakleje!?" Takže tak. Chatky se skládaly ze dvou místností, každá pro dva a více lidí, přičemž měli k dispozici sporák, lednici, nádobí atd. O základní vybavení jsme se tedy starat nemuseli. Voda v chatkách nebyla, ale byla k dostání všude jinde, a tak jsme ji donášeli v kanystrech, a to úplně stačilo. K moři to bylo (počítala jsem to dvakrát) asi šest set kroků. Jak dlouhé kroky dělám je však záhadou.

(nízké lanové lávky - týmová spolupráce xD)

Program sestával z toho, že jsme byli rozděleni do týmů (náš tým s pořadovým číslem dvě se jmenoval příhodně "jedničky"), a podle těchto týmů jsme vždycky absolvovali dopolední a odpolední zaměstnání. Každé ráno byla také možnost účastnit se dobrovolného běhu a v půl osmé následoval povinný odchod k moři a koupání. V různých jak dopoledních tak i odpoledních zaměstnáních jsme si užili spoustu zábavy. Hráli jsme třeba trangleball (mezi studenty často nazývaný folkeball), branball (4x jsme vyhráli, hehe), volejbal, ultimate frisbee (ano, to jsem měla radost), speedminton, také jsme posilovali a učili se některým horolezeckým tríčkům na nízkých a vysokých lanových lávkách. Také jsme si vyzkoušeli několik zajímavých a neobvyklých ratabáckých her s panem profesorem Ulvrem.

(Nejvíc týpek, prodavač zmrzliny v Malém Lošinju. Tohle udělal, když jste mu řekli o 8 kopečků zmrzliny. Také dělal spousty různých tríčků a když jste chtěli, strefil se vám do pusy zmrzlinou z 16ti metrů.)

Ve středu jsme měli to "štěstí" absolvovat "odpočinkový" výlet na ostrov Susak. Moc jsme si tedy neodpočinuli. Zahráli jsme si něco na styl branballu ve vodě, bez met, pálek a tenisáků. Také jsme navštívili hřbitov, kde neležel snad nikdo jiný než samí Pičiničové, Dinkové a Skřiváničové. Byla to celkem tůra a do teď jsem se pořádně nerozhodla, jestli to stálo za to.

Další věc, která jistě stojí za zmínku, je soutěž s názvem 'umíš sumýš'. Je to soutěž ve vaření. Pořádala se, myslím, ve čtvrtek večer. Úkolem bylo vytvořit svoje vlastní menu, originální stůl, a toto prezentovat. Náš stůl zdaleka nebyl tak výživně bohatý jako stoly ostatních, to uznávám, zato prezentační show byla perfektní a právě díky ní jsme získali mezi týmy bronzovou medaili. Připravovali jsme "palačinky na grilu" s ovocem a šlehačkou, přičemž ovoce a šlehačka byly podávány na Páje - živá (!!) dívka v plavkách. K tomu jsme měli připraveno dokonalé vystoupení ("Chorvatská televize uvádí: Kluci v akci!"). Nemá smysl asi vypisovat super hlášky, protože celé toto tříminutové představení se skládalo v podstatě jen ze samých dobrých keců =D Přece jen jich vám ale pár dám k dobru:

...další ingrediencí je olej. Následně přidáme druhý olej, aby se nám první olej nelepil...

Vítáme vás u jubilejního dílu pořadu (koukne na tahák) s číslem tisíc osm set třicet šest.

A co nám to nesete, pane Saláme Šunkiči? - Rybu. (půlka šišky salámu - zabalená)

Přidáme eidam... tedy, tento eidam už je očividně značně po přechodu... takže spíše niva.

...a třešničkou na dortu je... tak koukám, že byla... třešnička na dort.

Důležitou přísadou je speciální koření na palačinky na grilu, pravé středomořské, dovezené z Taiwanu...

Naší tajnou ingrediencí je kapka vody.

Také určitě nesmím zapomenout promluvit o našem chorvatském tanečku. Každý rok totiž všichni účastníci tohoto chorvatského kurzu nacvičují společný taneček. Ještě ho nemám natočený k dispozici, tudíž vám ho tedy nemohu ukázat. Našla jsem sice tu písničku, na kterou jsme si tento taneček připravili, je to ale nějaká velmi odlišná verze, takže ani tu vám nebudu ukazovat. Kdybyste měli přehnaně velký zájem, můžete to najít pod názvem Captain Jack - Only You. Naše verze je ale, upozorňuji, lepší, a taneček ji, myslím, dotáhl k dokonalosti. Leoš (tedy pan profesor Pelc bych měla říci) nás natáčel, takže pokud se mi toto video někdy dostane pod ruku, ráda se s vámi podělím. Také budeme ještě tančit před celou školou a tak vrazím někomu do ruky aspoň foťák. Kvalita bude sice k pláči, ale přesto bych byla ráda, kdybyste z našeho supercool tanečku taky něco měli. Budu se snažit.

(Družstvo číslo 2 - my - a družstvo číslo 7 na výletě přes celý ostrov první den)

Další hlášky:

(Po každém skoku do vody) A furt je to slaný!

Igor: Leoši! Chci tě!

"Když je čurák v píče tak je mozek v prdeli" má vysokou pravděpodobnostní hodnotu.

Je lepší do toho moře skočit, protože spíš než jak je to studený řešíš kde máš plavky.

Leoš: Tady Zuzanka je moje... hehe... pravá ruka.

Tak, kluci se udělaj, a co dál... je vymalováno...

Jirka M.: Tssssssssssssssss... ušla mi pointa.

Budete hrát různé hry, třeba Puke. (říkal Cube ale nebylo mu rozumět). - Má ta hra něco společnýho s těma výlevkama, jak se tam myje nádobí?

Míša: Mám fóbii z moře. Z tý hloubky.

Míra: V pohodě, nemusíš tam skákat. Stačí, když tam budeš skočena.

Míra na Pěničku: No pane profesore, vy snad nemáte koule.

Reinišová čte zbytku vedoucích: Takže tady píšou: Jaká věková skupina vás zajímá?

Leoš (vítězné zvolání): Nás zajímá KAŽDÁ věková skupina!!

Pěnda na Reinišku: Nedám! Až budeš hodná. (Jirka: sleduj, učitelský hrátky)

Jirka na Míru: Ty vole! Nelámej ty špagety, dyť ti nic neudělaly!

Co budem dneska dělat k jídlu? - No já myslel, že bysme udělali ty těstoviny s tuňákem... - A máme tuňáka nebo tuňáka v prášku?

Při vodním branballu Reiniška: Vašku, zkrať trochu ten čas, mně už je zima! (dělala metu)
Ulvr: KONEEEEEC! Druhej poločas!
nikdo nic, hrálo se dál
Ulvr: No voni snad maj hodinky!

Jistě dobrá historka je taky ta, jak jsem přišla k modřině na pravé půlce zadku (o levé později). Jeli jsme takhle zpátky na trajektu, pršelo a já hledala soudruha Gončára po celé lodi kvůli fotkám. Vylezla jsem i na horní palubu, jestli se tam náhodou někde neklouže po podlaze s ostatními spolužáky. Nebyl tam, tak že tedy zase půjdu dolů. Šlápla jsem na první mokrý klouzavý schod a už jsem jela. Po zadku až dolů, kde mě chytaly jakési chorvatské paní ve středních letech s výkřiky "už dobré, ty už dole!". Tak jdu, mokrá a vysmátá, dovnitř, kde si většina lidí prohlížela fotky na Mirkově notesu. Tak říkám: "Hádejte, co se mi teď povedlo! Sjela sem po zadku ze schodů dolu tam venku!" Oni na to nejdříve zareagovali menším záchvatem smíchu, načež mi řekli: "Jo tos byla ty ten hroznej rámus!? My se báli, že upadla půlka lodi!" 

Když jsem pak tuto historku vyprávěla cestou z trajektu konečně nalezenému Rosťovi, narazila jsem do takového toho popelníku velikosti drobného odpadkového koše a vysypala vajgly všude po lodi. Prostě den D. 

Jak jsem přišla k modřině na levé půlce zadku už není tolik vtipné, ale za zmínku to také stojí. Lezli jsme takhle po lanových lávkách, těch nízkých, asi metr nad zemí, a já udělala jeden krok, ještě z držením, a už jsem letěla dolů. Pozadu jsem dopadla na provaz, od něj jsem se odrazila a přistála úspěšně na nohou, akorát s modrým pruhem přes půl zadku. Taky hezké.

(Náš pedagogický dozor. Zleva: Pěnda, nějaká holka, Reiniška, Váša Ulvrů, Ruda, Zuzka, Leoš a Jirka)

(tady zepředu)

(A na závěr Jirka Erhart, slangově také Erží. A ten flek nalevo vůbec není opatlanej objektiv, je to naschvál, protože to je umění xD)

Všechny moje fotky jsou k dostání přímo tady. Možná se prý bude někam dávat všech těch 6 a půl tisíce fotek, co dohromady nafotil náš kurz, ale ještě se neví kam. Takže zatím jen moje dílo. A to je už asi opravdu vše.