Ko-ko-ko-konec!

Ano, moji milí, máme tu konec dalšího společného roku. Byl to rok dozajista zajímavý, v mnohém nezapomenutelný a vůbec, letošní rok se celkem vyvedl. A co ten příští? Já mám za to, že bude ještě lepší. 

A tak vám do toho příštího roku přeji hodně zdraví, protože bez něj to nejde, štěstí, protože si ho určitě zasloužíte, lásky, protože je prostě krásná a je jí pro všechny dost, super zážitků, to abyste si ten rok navždycky pamatovali, hodně smíchu a přátel a taky pohody. Prostě ať je váš rok co nejlepší =) a za 365 dní se tady zase sejdeme, pěkně nad tím zapřemýšlíme a popřejeme si znovu. 

Samozřejmě, v příštím roce vás budu stejně jako doposud zásobovat články na všemožná témata od knížek, filmů a her až po vlastní zážitky a úvahy.

Chci vám poděkovat, že jste tu se mnou, že čtete a komentujete, co píšu, a že se sem rádi vracíte. To prostě člověka potěší =)

Takže v roce 2011 STAY TUNED! =P

PS: Mám vás ráda. Neke.

Milénium - díl druhý

"Neexistují žádní nevinní. Existují však různé stupně odpovědnosti." - Lisbeth Salanderová

Již jednou jsem vám povídala o trilogii Milénium od spisovatele Stiega Larssona. Tehdy byl článek zaměřen na první díl. Nyní nastal čas kouknout se na zoubek tomu druhému s názvem Dívka, která si hrála s ohněm.

Setkáváme se tu opět se stejnými postavami (Mikael Blomkvist, Lisbeth Salanderová, Erika Bergerová, Harriet Vangerová, Nils Bjurman atd.), pro pochopení vztahů mezi nimi a jejich výchozí situace pro příběh doporučuji přečíst si první díl. Tentokrát se ale už neřeší žádná spoustu let stará záhada, naopak. Velmi nečekaně dochází k zabití dvou nových kolegů a přátel redaktorů z Milénia. Jedná se o mladý pár, Dag Svensson a Mia Bergmanová. A následnuje i smrt advokáta Nilse Bjurmana, Lisbethina násilnického poručníka.

A ani se nestihnete rozkoukat, a už je Lisbeth Salanderová hlavní podezřelou. Otisky prstů na vražedné zbrani, do toho její psychologický posudek, právní nezpůsobilost.... A rozjíždí se veliký kolotoč. I policie si postupem času začne uvědomovat, že situace je mnohem zapeklitější a zamotanější, než se zdá. Kdo je obávaný muž skrývající se pod přezdívkou Zala? Co si představit pod slovy "Všechno To Zlé"? Jak se do toho Lisbeth zamotala a je či není vinna?

Zase jsme tam, kde jsme byli. Komplikovaný, ale čtivý a zajímavý příběh, navazující na první díl. Možná, že vás tolik nezaujme, jako "Muži, kteří nenávidí ženy". To z toho důvodu, že děj je sice napínavý a chytlavý, ale žádné velké drama se neděje až do úplného konce (tzn. asi posledních 50 stránek z něco přes 600). Jinak se v celé knize v podstatě jen bloudí, ten má to podezření a ten zas to, a té to přijde divné a myslí si něco úplně jiného. Pak se začne přicházet na souvislosti, které vás sice zajímají hned od začátku knížky, ale zas tolik dechberoucí to také není. Až úplný konec vás nejspíš donutí zabořit nos do knížky a omezit veškeré další činnosti. Ale padesát stránek? To máte za chvilku.

Nemůžu ale knížku zase tolik kritizovat. Bavila mě a málem jsem se okousala do "kulatý krychličky" zvědavostí, jestli Lisbeth zabila či nikoliv ty tři lidi. A opět nás překvapuje její neskutečná inteligence, fotografická paměť, její naprostá nezávislost na ostatních a schopnost vždy být o krok napřed a vždy po sobě zamést stopy. Do toho Mikael Blomkvist, který zase všechno myslí dobře, ale zároveň tápe a jediný způsob, jak se dostane Lisbeth na stopu, je, když začne myslet jako ona. To jsem totiž zapomněla zmínit: tito dva hlavní hrdinové knihy se v celé knize téměř nepotkají a nemají spolu žádný kontakt - až na pár vět skrz Mikaelův počítač a pak úplně poslední odstavec knihy.
Každopádně nemůžu nic než doporučit. Tentokrát všem, žádné omezení. V knize se moc násilí neodehrává, myslím třeba oproti prvnímu dílu. Je to detektivka, tudíž pochopitelně musí dojít k nějaké vraždě, ale žádné rozřezané kočky a mučené slečny tu nenajdete. Za chvíli se pustím do třetího dílu a zase vám pak dám vědět o svých dojmech z něj =)

Školní hlášky

...ne, opravdu se jim nevyhnete ani o prázdninách. Tak tady jsou :)

Hrůza:

Čtenář je zásadně nedovtipný idiot, s tím musíte počítat.

Téma "pod pokličkou" můžete pojmout různě. Můžete psát třeba fejeton o vaření, nebo reportáž třeba ze zákulisí nějakého místa, nebo od někud, kde to nikdo moc nezná, třeba taková továrna na zpracování psích uší.

Štěpánka se rozhodla, že se bude tvářit jako zhrzená nepříjemná řeznice.

Filipe, tvůj fejeton... kdy mi to hodláš donýst, brouku?

Napište co nejvíce třípísmenných částí těla. A "prd" neplatí. Prd se stává prdem až ve chvíli, kdy přestává být součástí těla.

Černyševská:

Tady je ta druhá linka, jedete takhle prstíčkem... Dávej  na to pozor, je to náročný! ...no a jak jedete, narazíte na okraj. Nebo teda měli byste... jestli ne, něco je špatně. A za ten okraj umístíte každý své vlastní jméno. Vynecháte dva řádky a napíšete "Le Français". Prosimvás, ať je aspoň tohle slovo správně.

Dyť nikam nespěcháme. Doba se sice zrychluje, ale... No, de vo to nenechat se vcucnout.

Tak si otevřete knížečky... a ti, co jsou vzhůru, budou mlčet!

Est-ce que tu es toujours en plein travail? Mirek. - Ještě jednou prosím? - Mirek.

...jeden Štoček...

Hele, teď bude ticho, Mo-osi. Eeeehm... ty jseš tady, jo!? Tak to tě hned vyvo-olám.

Mirku! Ty mě nutíš dojít si do svého útulného kabinetu pro velmi účinnou izolepu... prosimtě papej a mlč. Ono to bolí, když se to pak strhává.

Franc:

Jak se dělí  uhlovodíky? Jílka vyvolávat nemůžem, ten právě snídá... ať se vám to nezaskočí, Jílku. Takže Bydžovská? Jak to je? Vidíte na tu tabuli? ...si někomu řekněte, ať vám pučí brejli.

Štoku, jak vidím, vaše poznámky jsou velmi sporé, to pak ale odpovídá vašim nedostatečným znalostem.

Takže kyselina 2-hydroxypropan-1,2,3-trikarboxylová... tahle látka je známá, Dlouhá, jak tomu řikáte doma? To zná každá tetka od plotny. Tomehová, máte doma plotnu? Tak jak to je? Dlouhá! A je to kyselina citronová.

Raabová:

Někomu jsem vám dala CDčka, že jako zpracujete nějaký úžasný prezentace... tak mám se toho dožít, a nebo to je utopie?

Vaňková:

Když to čitatel čte...

Nej 10 filmů roku 2010

Tak, vážení a milí, blíží se nám konec roku, a tak se jako vždy musím uchýlit k vybrání nejlepších letošních filmových zážitků. Pokuste se na pořadí nebrat moc zřetel... Řekla bych, že tak prvních 7 či 8 filmů je více méně na stejné úrovni (pecka film, první místo). Ale i tak jsem se pokusila seřadit to podle toho, co mě bavilo, upoutalo, ovlivnilo, prostě co na mě zanechalo nějaký kladný dojem. Předem vás chci varovat, abyste nesoudili můj pořadník.. každý má jiný filmový vkus a každý taky od filmu něco jiného čeká.

Na prvním místě se poměrně jistě vyskytuje film How to train your Dragon / Jak vycvičit draka. Bez debat se jedná o nejlepší letošní animák, který nemá problém vám přirůst k srdci. Roztomilí dráčci všemožných tvarů, nemožný hrdina Škyťák, vikingové a spousta zábavy. Také se tam jedná o jakési nenápadné nastínění problému s nedostatkem komunikace a porozumění v rodině a také předpojatost a odsuzování jiných jen kvůli jejich odlišnosti. Naštěstí vše dobře dopadne =)

Další snímek, který rozhodně stojí za zhlédnutí, je Kick-Ass. Drsný, hustý, boží. Parádní soundtrack a poměrně hardcore děj. Jedenáctiletá zabijačka, hlavní hrdina stejně jako v HTTYD prostě ňoumík a celé je to hra na komiksové hrdiny. Už na začátku vás film absolutně rozsekne, když se holčička ptá táty, jestli to bude bolet, ten řekne, že ne, a pak do ní prostě střelí. Od té chvilky je to až do konce prostě brainfuck. A na konci spousta mrtvol, trochu jako v Equilibriu. To chceš.

Další záležitost, která jistě u mnohých z vás obsadí spíše první příčky žebříčků, je Inception. Super film, jediný možný důvod, proč u mě nevyhrál, je asi to, že jsem ho neviděla v kině. Ono se to nezdá, ale docela to ovlivní. Každopádně senzační snímek, dost komplexní, o vloupávání se do lidského podvědomí, o snech ve snech a dalších složitých záležitostech. A co je hlavní, po skončení filmu vám ještě nějakou dobu vrtá hlavou, jak to tedy skončilo, co se ve skutečnosti stalo, co je realita a co nikoliv. 

Další film, který mě až nečekaně bavil, je The Social Network. Vypráví příběh možná tuctového, možná geniálního vysokoškoláka na jeho cestě k moci. Ano, téma Facebook je možná ohrané, ale přecejen, tento příběh jeho vzniku je podaný pro mě zajímavou formou a ukazuje, jak tenká je hranice mezi přátelstvím a nepřátelstvím, mezi spoluprácí, podvodem a zklamáním. Možná na mnohé z vás tento film takový dojem neudělal, ale mě bavil a rozhodně si stojím za rozhodnutím nechat ho v prvních deseti tohoto roku.

Další na seznamu je Scott Pilgrim vs. the World. Rozhodně pecka. Prostě se smějete. Film na styl prvních počítačových her, konzolí, pokémonů, smajlíků a kdo ví čeho ještě. Scott musí ve snaze získat dívku Ramonu zničit 7 bossů - jejích 7 expřítelů/kyň. Michael Cera v hlavní roli jakožto kytarista a jinak nudný kanadský jouda parádní. Film mě dokázal rozesmát ve chvilkách, kdy jsem to fakt nečekala, a to se určitě cení.

Film, který rozhodně za letošní rok nesmíme zapomenout zmínit, je Alenka v Říši Divů / Alice in Wonderland. Tak úplně mě nenapadá, co k tomuto filmu dodat, všichni moc dobře víme, o co se jedná. Alenka z původního příběhu se vrací do Říše Divů, kde na ni všichni čekají. Co musím pochválit na tomto filmu, je ztvárnění postav - kostýmy, líčení, všechno. Pokud se někomu tento filmek nezdá, přečtěte si prosím, kdo je režisérem. Tim Burton zase ukázal, kdo je a co od něho čekat. Jedná se opravdu o typický Burtonovský snímek a kdo to v tom nevidí, nechť se podívá znovu a pořádně. Rozhodně stojí za zhlédnutí.

Dalším filmem na našem soukromém malém pořadníku je Tron: Legacy. Nedávno se teprve objevil v našich kinech a ani se neočekávalo, že bude dobrý (přecejen, zaslechla jsem, že se režisér před tímto snímkem věnoval pouze reklamám). Jediné, co však nebylo 100% pecka, byl příběh. Trochu klišé, dosti předvídatelný. Ale jinak paráda. Sam Flynn se snaží najít svého otce, a tak se dostává do naprosto neznámého digitálního světa... a tento svět je právě to, co vás fascinuje. Pan od reklamy je nejspíš navyknutý dělat vše stoprocentní a efektní a to přesně se mu tady daří. Oranžová a modrá světla jsou jediné, co určuje tvar věcí. Už jen to, jak postava vyskočí a pod nohama se jí zničehonic sestaví motorka, je naprostá senzace. A do toho hudba. Daft Punk. S prostředím, ve kterém se příběh odehrává, parádně ladí. A Daft Punk mám prostě ráda. Takže plus. Možná se moc rozepisuji, ale je to asi tím, že dojmy z tohoto filmu jsou nejčerstvější.

Robin Hood. Velice rozporuplný film. Někteří říkají "super!", jiní zase "wtf!?". Tenhle film je dobrý. Je víc než dobrý. Nevím ale, co od něj ostatní očekávali, takže nemůžu soudit jejich názory. Co jsem ale četla, byly všeobecné stížnosti na historické chyby, občas chybějící logiku, také děj bez emocí. A na to, že tvůrci naprosto změnili původní příběh Robina Hooda. Musím ale upozornit na následující: tento film nevypráví o životě Robina Hooda, ale o původu a začátku legendy. Podle mě je zpracovaný dobře, žádných nelogičností jsem si nevšimla a prostě mě bavil. Patří mezi filmy, na které ráda kouknu znovu. A také se mi líbilo, že občas (jen občas, ne vždycky) postrádal epičnost podobných filmů, byl příjemně realistický.

Určitě taky musím zmínit další a poslední film o Shrekovi, a to Shrek: Zvonec a konec / Shrek Forever After. Než přišel tento film, mělo se všeobecně za to, že shrekovská série upadá a že filmy jsou čím dál horší. Mohla za to asi 3ka, která zklamala většinu diváků. Tento nový díl ale zdaleka nebyl tak špatný. Naopak, byl velmi zábavný a připomínal toho původního Shreka, kterého měli všichni rádi. Nedělali z něj ukňouranou maminu ani připitomělého ťulpase. Zase jsme se mohli smát s ním, už jsme se nemuseli smát jemu.

A jako poslední se do nej 10 filmů dostal filmík Dál než se zdálo. Taková romanťárna, příběh dvou lidí, kteří se stihnou zamilovat před tím, než se musí rozloučit. Bydlí od sebe hodně hodně daleko, každý na jiném konci Spojených Států, a právě na tuto vzdálenost se snaží poměrně neúspěšně svůj vztah udržet. (Obě jsme z toho s Martinou, se kterou jsem na tom byla v kině, chytily depku :D protože se během filmu nadprůměrně často loučí na dlouhou dobu). Ale všechno dobře dopadne, jako u správného romanťáku. To, že pak každá správná holka brečí večer do polštáře a nadává, že nikdy nikdouce nechce vztah na dálku, patří mezi vedlejší účinky.

PS: Kdyby bylo nejlepších 11, další by byl film Remember me.

Tak teda šťastný a veselý...

Vážení (opravdu si vás vážím!) a milí (to předpokládám, že jste taky, protože já si obvykle nemilých lidí nevážím) čtenáři! Ani jsme se nenadáli, ani jsme se nestihli rozkoukat, nasát tu atmosféru, pokreslit si sešity stromečkama, rybičkama, hvězdičkama a dárečkama a vůbec se na to všechno psychicky připravit, a Vánoce jsou tu. Bude kapr, aspoň v tom ubohém zbytku rodin, kde se kapr ještě podporuje, bude salát, ten tedy zase má snad každý (hehe, ale nikdo ho nemá tak dobrý, jako dělám já), vytáhne se speciální slavnostní nádobí a ubrus, ze sklepa se do druhého patra přestěhuje roztomilý stromeček, potom se všude po domě bude hodinu luxovat jehličí... však to jistě taky znáte. A určitě se na to taky těšíte =) 

Tak Vám (ano, velké V, protože si vás vážím, jak jsem zmínila na začátku) přeji, ať to všechno ve zdraví přežijete, ať si to užijete na maximum, protože takové pravé a nefalšované Vánoce, to je přeci jen jednou za rok, ať mají Vaši blízcí z dárků od Vás radost, a stejně tak Vy ať najdete pod stromečkem něco, co vás potěší, a taky ať si odpočinete, hodně se nasmějete, dobře se najíte a vůbec, prostě ať jsou to Vánoce se vším všudy =)

To vše přeje Káťa =))

PacIn: Nermessova Pomsta

Takže, milí čtenáři, včera jsem hru hrála a dohrála, takže vám chci dřív, než to zapomenu, sdělit své dojmy. Tak zaprvé musím začít od samotné krabičky, která je prostě boží, to se musí nechat. A když ji otevřete, najdete tam právě tu červenou lentilku (jak se tak u nás na vsi říká), o které vám teď chci povídat.

Hned na začátku musím zmínit příběh. Hlavním hrdinou je červený PacIn, kterého vidíte na obálce. Jmenuje se Luzir. A je to právě on, kdo sní čarovné ovoce a díky němu zaspí (je asi zfetlej :D) zajetí PacIní vesnice i s králem Dyastym a následné odvedení do Temnoty. Ale protože jeho únosci, plechoví natvrdlí Daemoni pod vedením zlého PacIna Diega, vědí, že jeden PacIn chybí, musí se Luzir, hned jak se probere, vydat na útěk do bezpečí. A právě takové útočiště, které potřebuje, aby si odpočinul a připravil se na další cestu, nachází v městečku víl. Tam se také setkává s vílou Smílkou, velmi hodnou, chytrou a drobnou bytůstkou, která ho naučí základním kouzlům. Od té chvíle se za ním (kdybych byla zlá, řekla bych "táhne jak smrad") vznáší a sleduje jeho kroky téměř po celou cestu k bráně Temnoty. Také mu pomáhá díky svým čarovným schopnostem. A vůbec, Smílka je úžasně roztomilá a chtěla bych ji mít doma.

Následně se k nim na jejich cestě ještě přidává Monty, ukecaný modrý pacin s mapou, který nikdy nic nedělá, jen má občas vtipné průpovídky. Má vám sice pomoci urychlit cestu skrz mapu, ale většinou, když už se konečně vymáčkne, udělá rychlejší stopy někde, kde už jste byli a vůbec tam nepotřebujete. Takže Monty, přestože je s ním prča, jen kecá, škrábe se na hlavě (nebo spíš na celém pacinovi... to je vlastně celé jen hlava) a pak, když umřete, se vám směje. A tito tři kamarádi se pomalu dostávají směrem k temnotě. Odmítám tu spoilerovat, zahrajte si sami. 

Objevily se časté stížnosti na to, že hráči nechápou, jak příběh končí. Musím říct, že to mi zas takový problém nedělá. Jak to všechno skončí, chápu. Co mě ale štve, a to není věc hry, to je můj vlastní problém, je, že mám ráda, když člověk zná přesný vývoj děje od začátku do konce, když nejsou nějaká hluchá místa a když víte přesně, co se stalo a proč jsou věci, jak jsou. Takže to mi tam chybělo. Jinak ale za příběh velké plus. Hra vás baví a chcete vědět, co bude dál. A to je rozhodně přínos.

Jako další dobrou věc musím brát to, že se na mapu koukáte shora a postavičky jsou zepředu/z profilu. Oukej, není to 3D a kdovíco, ale právě tomuhle faktu vděčím za to, že jsem hru vůbec spustila :D přestože to tedy na mě celou dobu křičelo "Varování: hra vám běží pomalu... a snižte detaily a bla bla bla"... jela jsem na nejmenší, ale přesto mi dělalo problém některé levely udělat, už proto, že se mi to sekalo too much. Jsem na to ale zvyklá :)

Celá hra je v podstatě sérií za sebou jdoucích Pacman map - běháte, sbíráte krystalky a vyhýbáte se nepřátelům. Mezi to jsou ale zasunuty příběhové pasáže, například právě městečko víl, vesnice pacinů nebo temnota. Dále se ve hře setkáte s několika logickými hádankami a minihrami, které potrápí váš mozeček. A pak jsou tu bossové. Pokud si to dobře pamatuji, na bosse byly stížnosti. Prý že jsou příliš nároční na zabití/zneškodnění a co já vím co ještě. Možná jsem cvok, ale byli to právě bossové, co mě na hře bavilo nejvíce. A ze všech nejlepší byl asi Diego, a potom úplný konec s Nermessisem (barevná kouzla, kdo víte). Šmankote, tak to dám znova, když mi to nejde! No a co. Myslím, že spousta dnešních hráčů je pěkně rozmazlená jednoduchými hrami. Jaká je to ale výzva? Jak by to člověka vůbec mohlo bavit, kdyby mu to nedalo práci a neměl by radost z postupu do dalšího levelu? Nechápu. Vzhledem k tomu, že na svém sračkompu moc nových her nepustím, když už něco hraju, chci si to užít. A přesně to mi PacIn dopřál.

Potom je tu ještě jedna věc, za kterou musím PacIna rozhodně pochválit, a to je soundtrack. Hudba je prostě senzační. Když vám nejde vyhýbat se Daemonům, když už podesáté jedete totéž kolo a snažíte se ze všech sil nic nezkazit, určitě si budete do hudby podupávat nožkou, broukat si s těmi chytlavými melodiemi. Veliké plus.

Naopak, co bych měla hře vytknout, je mluvení postav. Dabing mi nevadí, je příjemný a často i vtipný. Horší jsou ale titulky, bubliny, popisující co kdo říká, vysvětlivky ve hře apod. Vím, že většina normálních hráčů si hrubek nevšímá, ale mě to chvílemi vyloženě iritovalo. Myslím, že by vývojářů (nebo kdo že to psal) zas tolik neubylo, kdyby to po sobě dali někomu přečíst... tím by se jednoduše mohli tohoto smítka na jinak suprové a zábavné hře zbavit.

Na chvíli si zahraju na pravého a nefalšovaného herního recenzenta, takže za sebe dávám hře PacIn: Nermessova pomsta krásných 95%. (hlavně s ohledem na to, že jsem si po sto letech na tom svém křápu zase něco zahrála) :D
PS: A poslední věc - komu se to líbí, ať se koukne na official stránku, kteroužto najdete tuhle! 

Literární sloh: Obraz Doriana Graye

Oscar Wilde, autor díla „Obraz Doriana Graye“, byl irský dramatik, básník, esejista a prozaik žijící a působící v Anglii ve druhé polovině 19. století. Většina jeho děl se nese ve stylu dekadence, což je dobře vidět už na samotném příběhu Doriana Graye. Mezi další známá díla Oscara Wildea patří mimo jiné Cantervillské strašidlo, Zločin lorda Arthura Savila a Jak je důležité míti Filipa. Wilde žil poměrně spokojený život ve vyšší společnosti (díky majetku své ženy), dokud nebyl roku 1895 obžalován z homosexuality a odsouzen na 2 roky nucených těžkých prací. Po návratu z vězení se nechal přejmenovat a odešel do Paříže, kde později ve svých 46 letech zemřel na meningitidu.

Příběh o Dorianu Grayovi se odehrává v Anglii v době vlády královny Viktorie. Mladý a krásný chlapec Dorian se na večírku seznámí s malířem Basilem Hallwardem, pro něhož se okamžitě stane inspirací a téměř novým smyslem života. Basil považuje právě Dorianův obraz za své největší životní dílo. A také díky Basilovi se Dorian setkává s lordem Henrym Wottonem, který si z Doriana díky svým kontroverzním a na hlavu stavěným názorům udělá velmi dobrého přítele. Dorian lordu Henrymu uvěří, že nejdůležitější na světě je mládí a krása, a začne ho trápit pocit, že o tyto dvě cennosti přijde, zatímco Basilem právě dokončená podobizna si je zachová. Proto vysloví přání, aby jeho obraz zaznamenával všechny změny a on aby pak zůstal po celý život mladý a krásný. K jeho obrovskému překvapení se jeho přání vyplní. 

Dorian obraz schová před zraky ostatních a začne postupně žít svůj čím dál horší život. Nakonec, po několika vraždách a spoustě dalších hříchů, se pro jistotu rozhodne obraz, nyní vystihující krutost a zlo v jeho duši, zničit. Co kdyby někdo přišel na jeho pravou identitu? Obraz tedy probodne, čímž zabije sám sebe, a na obraze zůstane navěky zachovaná jeho mladá a krásná tvář. Až tehdy lidem dojde, s kým se doopravdy stýkali a přátelili.

Co se samotného Doriana týče, není to od samého začátku zlý člověk. Naopak, jedná se o mladého nevinného chlapce, který si díky lordu Henrymu postupně začíná uvědomovat svou krásu a následně i její důležitost. Lord Henry Wotton je totiž toho názoru, že jsou to krásní, nikoli inteligentí lidé, kteří mají vůči ostatním navrch. Dorian se s Henrym sbližuje čím dál víc a začíná žít podle jeho pohledu na svět, okouzluje lidi a postupně s nimi i manipuluje. Čím starší je, tím horší skutky koná, jako by si myslel, že krásným lidem je vše povoleno. Na to na konci příběhu doplatí. Za klíčovou scénu díla můžeme považovat samotné setkání Doriana Graye s Henrym Wottonem, mužem, který mu změní život. Toto setkání je v knize velmi podrobně popsáno, i sám autor ho tedy jistě považoval za důležité. Dochází k němu v Basilově ateliéru. Těsně před tím se Basil Henrymu svěří se vším, co pro něj mladík Gray znamená. Nic netušící Dorian přijde na pravidelnou návštěvu ke svému novému příteli Basilu Hallwardovi a právě tam, když stojí malíři modelem, se zaposlouchá do povídání lorda Henryho. Od té doby se Henrymu přibližuje a od Basila se vzdaluje. Ke konci příběhu jejich vztah, který už se po těch letech odloučení za vztah ani považovat nedá, vygraduje tak, že Dorian Basilovi ukáže svůj obraz a hned nato ho zabije.

Další velmi důležitou scénou je podle mě to, jak do života Doriana Graye zasáhne Sibyla Vaneová. Ještě jako mladík se zamiluje do talentované herečky Sibyly a co nejčastěji chodí na její představení. Je fascinován jejím uměním a brzy se s ní sblíží. V den, kdy chce Dorian Sybilu ukázat svým přátelům lordu Henrymu a Basilu Hallwardovi, však hraje Sybila jakoby bez duše, snad se ani nesnaží. To Doriana rozčílí a je na Sybilu hrubý a zlý. Žádná vysvětlení nebere a ignoruje, co mu Sybila říká o tom, že ho miluje a že právě proto nemohla hrát jako obvykle. Dorian ji však označí za lacinou a odmítá s ní mít cokoli společného. Sibyla je z toho zdrcená a ještě ten večer spáchá sebevraždu. Když se Dorian vrátí domů (ještě neví o Sibylině smrti), všimne si první změny na obraze, prvního hrubého rysu ve své tváři. Tehdy poprvé pochopí, co se děje.

Dekadentní smýšlení autora lze dobře pozorovat právě na osobě Doriana Graye. Celý příběh vlastně popisuje jeho úpadek, jeho postupnou změnu od čistoty a nevinnosti na zlo, pýchu a sobectví. Všechny tyto záporné vlastnosti Doriana Graye se zrcadlí v jeho podobizně ukryté před zraky jeho přátel a dokonce i před jeho vlastním. V knize je totiž nejednou zmíněn fakt, že sám Dorian se bojí na obraz pohlédnout; vyhýbá se tomu muži, kterým je ve skutečnosti on sám.

Samozřejmě, ke konci Dorianova života si lidé začínají šuškat, že kdo s ním má co dočinění, je na špatné cestě, a že Dorian prodal svou duši ďáblu, za což na oplátku dostal věčné mládí. Přesto je ale až neuvěřitelné, jak dlouho si udržel pověst okouzlujícího mladíka s vytříbenými způsoby z vyšší společnosti. Nikdo si s ním nespojil smrt Sibyly Vaneové, jejího bratra Jamese, smrt Basila Hallwarda a ani žádné další. Nikdo si neuvědomil, že v jeho domě dochází k vydírání a že starý, mladě vypadající Dorian díky své kráse manipuluje s lidmi. Lord Henry Wotton měl podle všeho v tomto pravdu – krása je opravdu důležitá; krása znamená moc.

Oscar Wilde pracuje velmi často s přímou řečí a tím nám dodává pocit, jako bychom byli přímými svědky popisovaného dění. Přestože píše ve třetí osobě, čímž se od příběhu distancuje a vidíme ho spíše v roli nezúčastněného pozorovatele, často nám dává nahlédnout do nejhlubších Dorianových pocitů. Není tedy problém s ním soucítit v jeho zmatení, zoufalství, občas zklamání, a zároveň můžeme opovrhovat jeho zkažeností a chladnokrevným jednáním.

Literární sloh

   Co to je literární sloh? A hlavně, proč vám to vůbec chci říct?

   Literární sloh je speciální slohový útvar, vymyšlený naším učitelem češtiny, panem Hrůzou. Vždycky nám zadává několik knih podobného žánru/období vzniku na výběr a my musíme jednu vybrat a zpracovat. To obnáší hlavně přečtení knihy (někteří selhali už u tohoto bodu) a následné sepsání podle této základní osnovy: Nejprve musíme velmi omezeně představit autora, poté stručně shrnout děj. Poté následuje rozbor postav(y) a jedné či více klíčových scén (popř. co k nim vedlo, co z toho vyplývalo). Do závěru pak musíme poznamenat něco k autorovu stylu a úhlu pohledu, k celkové náladě knihy a hlavně k ideovému významu - co se autor snažil říct, nad čím se zamýšlel apod. 

   Tohle celé vám tu píšu hlavně proto, že je možné, že se tu s některými mými literárními slohy setkáte. Ráda vám sem dávám své úvahy o literárních, filmových či jiných dílech, ale když musím něco zpracovat do školy, už se mi moc nechce psát své dojmy znovu sem. Proto tedy, pochopitelně až po opravení učitelem, vám sem některé své literární slohy dám. =) tak děkuji za pochopení =)

17 pádů českého jazyka

...aneb co jsem se dočetla dnes v práci na nástěnce jednoho z šéfíků Magny Liberec :D jakpak se nám to rozšířila česká pravidla? užijte si :)


1. pád: kdo, co - nominativ
2. pád: koho, čeho - genitiv
3. pád: komu, čemu - dativ
4. pád: koho, co - akuzativ
5. pád: oslovujeme, voláme - vokal
6. pád: o kom, o čem - lokal
7. pád: s kým, čím - instrumental

8. pád: kdo s koho - korytativ
9. pád: koho jak - buzerativ
10. pád: koho kam - deliminativ
11. pád: kdo koho - likvidativ
12. pád: jak na koho - intrikativ
13. pád: komu co - podmazativ
14. pád: co za co - korupcional
15. pád: jak komu - protekcional
16. pád: kdo s kým - kopulativ
17. pád: co na co - prezervativ

Pedagog pravil.

...no co vy jste za třídu? Takoví surfaři na deadlinech!
-Hrůza


Laboratorní práce jsou úplně k ničemu. Jak tady vidíte, za měsíc už nemáte potuchy, o čem to bylo, a nejen to, vy už snad ani nevíte, kde je laboratoř.
-Franc


Uplně bez legrace, pražáci jezdí ve velkým na jaře do Liberce projít se na masaryčku kolem rododendronů.
-Hrůza


Došlo tam k precedencu, nebo tedy precedentu, při sklonění...
-Goll


Bejvalý centrum Liberce, to určitě pamatujete to koukání skrz plech u radnice, no to je jako kdyby vedle Václaváku byl železnej plot a za ním jezírko, na kterým by plavaly tři polomrtvý labutě.
-Hrůza


Patrik - překlad při francouzštině:
...jakože měl tu... občanský průkaz... a něco že je v pytli. (Lena = výtlem)


Pokud někdo stáhne z internetu více než tři souvislé řádky, bude popraven. Pokud někdo stáhne z internetu celou svou práci a příležitostně pozmění předložky nebo stavbu věty, bude téže popraven.
-Hrůza


Prosimvás, nebyl by kapesník? ...dík. Vemu si rovnou dva.... dík.
-Goll


45 gramů na mol, pište si. (zkoušený napsal 45 g/l) A vy nejste namol náhodou?
-Franc


Ona je vůbec dost vytuněná ta oblast pod knihovnou a kolem ZUŠky.
-Hrůza


Goll: Svou dceru provdal za Fridricha Falckého a svého syna oženil...
Někdo: Co že udělal s tou druhou?

"Lidé tu vypadají jako marinovaní ouhoři," to je úplně senzační věta, tu mám uplně nejvíc nejradši.
-Hrůza


Káťa J. při zkoušení: Ne mě by jen zajímalo, jestli stechiometrický vzorec je ten první nebo ten druhej.
Franc: My tady máme ale jenom jeden vzorec, a nebo vy vidíte dvojmo?

Tehdy tam vládil...
-Goll


Proč mají naturalisté zálibu v postavách dobráků a ňoumíků? Jsou to totiž naprosto výborné oběti pro všechny ty hnusný skety okolo!
-Hrůza


U Zikmunda Wintera to vidíme, ten jazyk a slovosled je jako kdybyste padali ze schodů.
-Hrůza


Franc: Tak co budete počítat? Vodík nebo uhlík?
Zkoušený: Nevim.
Franc: Tak se rozhodněte už konečně!
Zkoušený: Nevim, tak... uhlík?
Franc: No sláva.

Jedna z mála tramvajových tratí, která je opravdu horší, než ta mezi Libercem a Jabloncem, je ta mezi Litvínovem a Mostem. Je přibližně stejně dlouhá, rozdíl je v tom, že se celou cestu jede vedle tovární zdi, tam se valí černej dým, lítaj tam jiskry... trochu takovej zámek hrůzy.
-Hrůza


Liberec má až v Praze pověst permanentně rozkopaného města.
-Hrůza


No to sme to dopracovali. Pozdě chodí, žvaní, nic neví a lže, jako když tiskne. No to je spolek.
-Franc


Mám rád slovo lidičky. Jediný horší je snad fotbalový srdíčko.. jakože "dal jsem do tý hry srdíčko a teď jdu sníst půl kila syrovýho masa."
-Hrůza

Juno

Viděla jsem film. A tento článek bude nejen o filmu samotném, ale i o tom, k jakému zamyšlení mě dovedl. Protože, jak jistě víte, já se zamýšlím i nad největšími blbinkami. 

Ale nejdříve něco o ději filmu. Hlavní hrdinkou je 16letá dívka Juno. (Je mi jasné, že jakmile je hlavní postavou filmu americká šestnáctka, všichni si říkáte, co to bude za kravinu, ale boo ya, na csfd je to červený!). Jedná se o typickou tuctovou studentku střední školy v Americe, která se ale poněkud netypicky dostane do jiného stavu se svým kamarádem Pauliem Bleekerem. Nejdříve je odhodlaná, že se dítěte vzdá, dokud je to možné, a kromě Bleekera a své nejlepší kamarádky Leah o tom nikomu neřekne. Na poslední chvíli ale změní názor a rozhodne se dítě donosit a darovat adoptivním rodičům. A to je asi tak celá zápletka. Samozřejmě, potom už se spouští Junin příběh, její vysvětlování rodičům, její krátkodobé přátelství s adoptivním otcem dítěte, ale také problémy s těmito adoptivními rodiči, její hádky s Bleekerem, kterého považovala jen za svého kamaráda a sex s ním prý měla "z nudy", a další a další trable. Nemá smysl vám prozrazovat, jak to skončí (hehe, myslíte si, že si dítě nechá?). Pokud jste aspoň trochu na tento typ filmu, doporučuji. Za dva a půl dne jsem ho stihla zkouknout 3krát a zítra koukám znova. Plus tedy musím dodat, že Ellen Page a Michael Cera jsou v hlavních rolích naprosto boží. Oba bych je sežrala. Vážně.

Co mě ale donutilo přemýšlet, nebyl příběh. Nebylo to ani Junino těhotenství. Vlastně to byla spíše atmosféra celého filmu. Nostalgicky jsem vzpomínala na svůj rok v Americe. Ta atmosféra byla stejná. Takové to, když nejste jediní, kdo si myslí, že škola není nejdůležitější. Když jsou si lidi rovní, jeden je chytrý a ostatní to o něm ví, ale nedělá to z něj lepšího člověka. Chytrý nebo bohatý není lepší, stejně jako roztleskávačky, geekové,  ňoumové a další nejsou horší. Chybí mi to. 

Sotva se vám tady v Česku stane, že sedíte v jeden den u jednoho stolu s matematicko-informatickým géniem, s fotbalistou, hudebníky, s párem zapálených sportovců a baletkou, a potom s dalšími několika naprosto nudnými tuctovými lidmi, a náramně se bavíte. A nemyslím u stolu ve škole, ale někde jinde. A bez chlastu. Co je Česko? Podle mě to je cvokhaus. Jakmile někam vstoupíte, hned si vás zaškatulkují. Vlasy, obličej, oblečení, batoh... to je první dojem. A můžete mi milionkrát vykládat, že to tak není, ale když přijdu do školy dejme tomu třeba v kimonu, to si pište, že si něco pomyslíte. Plus v Americe se řídí od 16ti a pije od 21ti. Proč to tu tak taky není? Nebo spíš, proč, ať je to jakkoli, to nikdo nedodržuje?

Stejně tak mi chybí pocit svobody. Pocit, že škola končí pro všechny ve dvě a do čtvrt hodiny jsem doma, protože mi tam hned jede school bus, a nebo lépe že mám auto a vlastně můžu až do večera dělat, co se mi zachce... protože se nemusím učit elektrostatiku, plazy a obojživelníky, psát fejetony a francouzský slohovky a tak dále... protože tam jim došlo, že ať nás nutí jak chtějí se něco učit, nemůžou nás donutit si to pamatovat, pokud doopravdy nechceme. Neříkám "chci reformu školství", neříkám "nechci chodit do školy", jen říkám "můžete mi prosím někdo vysvětlit, jaký smysl má vstávat v noci, abych dvě hodiny vybarvovala mapu Litvy a pak 5 hodin vybarvovala z nudy čtverečky na čtverečkovém papíře?" a "proč proboha musíme mít na matiku zelenou barvičku na podtrhávání, jednou jsme sakra dospělí, tak proč po nás chtěj něco takovýho?" A vůbec. Nerozumím spoustě věcí, kterým se musím přizpůsobit, a to se mi pochopitelně nelíbí. Pokud jste opravdu tak vytrvalí a stateční, že jste můj chod myšlenek sledovali až sem, nejspíš se vám zrovna honí hlavou, že si pěkně vymýšlím. Že chci žít v ideálním světě, který neexistuje, a že jsem určitě zase ve své náladě "nespokojenost se vším". Možná. Ale nemyslíte, že na tom něco je? Nemyslíte, že místo přípravy na maturitu (na což je už tak extrémně málo času) strávit dva měsíce kreslením srdíček je kravina? Nemáte taky občas pocit, že je vaše škola postavená na hlavu?

Ale nechci se tu rozvášňovat o škole. Jde tak nějak o všeobecnou náladu, co se mi na filmu Juno líbilo. Co jsem si začala uvědomovat, že mně chybí. Třeba to gesto nacpání 100 krabiček tictaců do schránky. Nebo to, že se lidé prostě přijdou navštívit bez toho, aby to plánovali týden dopředu. Nevím, ale takové věci se mi nestávají. Čím dál víc ztrácí tenhle svět na zajímavosti a zábavnosti, přestože teoreticky máme neskutečná kvanta možností. Ale pochopitelně, málokdo dělá spontánní šílené nezapomenutelné maličkosti... hrozí mu totiž nebezpečí společenského přeškatulkování. Ano, možná přeháním, ale víte, jak to myslím, ne? Radši budeme všichni nudní a normální, popřípadě v rámci imaginární zábavy zajdeme o víkendu do hospody (ee, já ne) a tím to končí. Pro jistotu půjdeme s davem a necháme si všechno líbit, protože společnost a systém, který tu panuje, to je ten boss. Ne naše osobnost.

Vánoční čas

Doufám, že první, co vás napadlo po přečtení názvu článku, nebylo: "Už i ty, dejte s tim pokoj!" Ano, už i já. Ale divíte se? Vánoce jsou všude kolem nás. Advent se blíží rychlostí blesku a i sníh za oknem nám připomíná, jak brzo už to celé propukne. Stačí projít Libercem jako kterýkoli jiný den a je vám jasné, že před připomínkami Vánoc jen tak neutečete. A říkám vám, i když jsem nemocná a zůstávám tedy doma, ani tady není jednoduché na svátky vánoční zapomenout. Teď jsem si šla uvařit čaj a než jsem se nadála, už jsem měla v ruce několik vánočních katalogů vykřikujících: "Překvapte své blízké", "Tipy na klučičí i holčičí nadílku" nebo "Dárky pro toho, kdo se chce líbit." Před Vánoci není úniku. Nezbývá nám tedy, než se přizpůsobit celosvětovému šílenství a nechat se pohltit tou úžasnou vánoční atmosférou. Že Vánoce jsou akorát tak stres? Kdy napéct cukroví, kdy uklidit, co komu (a za co?) koupit, jak to celé vůbec přežít? Nechte stresy na jindy. Pusťte si do uší koledy naplno, napište dopis Ježíškovi a nechte se unášet tou vánoční pohodou...

...jako já =)

Butterfly Circus

Znáte Nicka Vujicice? Vsadím se, že jo. Minimálně z videa "Bez rukou, bez nohou, bez starostí", které už viděli snad úplně všichni, protože například na stránce videacesky.cz patří mezi nejoblíbenější. Nick Vujicic je týpek. To se ví. Teď vám tady chci jen hodit odkaz na jeden jeho kratší film...... je fakt pěknej. Je anglicky a nemá titulky. Snad tomu budete rozumět. Má to 20 minut a stojí to za to. Tak tady. Enjoy.

Poznamenaní ústavem opět promluvili!

...aneb školní hlášky po milionté:

O geografii, Ála je zkoušená
Raabová: Aleno, jaké jsou důkazy kulatosti Země?
Alena: Globus.
R: Ne. Takže dál: kdo spoléhal v období renesance na kulatost Země a vyplul?
A: Gagarin?
...................................................

Čeština - výroky pana Hrůzy


Byl to chlapík krev a mlíko.. to teda nevim, jak na to mlíko Jirásek přišel.

Támhle Katka stále není spokojená s tímto "i", co jsem napsal na tabuli... trochu jako by ji v supermarketu dali zelenej salám.

Staré pověsti české, velečtená a velehojně prodávaná knížka, ovlivňující život všech, trochu jako Harry Potter a Pán Prstenů. Mimochodem, to asi znáte, co ovlivňuje myšlení dnešní mládeže? Jo, to víte, takovej ten upír, dokonalej jako Brad Pitt, taková ta série stmívání, zatmění mozku a tak dál...

Fejeton na téma "silničáři opět překvapeni", to je takovej evergreen, to prostě někdo musí psát.

Jak jste správně uhodli, jedním z úvahových publicistických útvarů je fejeton. Napadá vás ještě něco, u čeho by publicisté uvažovali, jakože to moc nedělají?
...................................................

Dějeprava (jakože děják) - pan Goll


I mistr Štěpánka se utne.

Vzpomínáte na první české stavovské povstání? Takový to "dodáme bojovníky... áále pomalu"... tam leštili tu zbroj...
(za chvíli na Elišku) Kolegyně, čemu se smějete? Dejte k dobru...
Eliška: To já je, to on tady leští!
Goll: Jo leštíte kolego? Už doleštil.
Igor: Ten už neleští, už má na to zbrojnoše.

Prosimvás, jedna kolegyně, teď nevim, jestli jmenovaná, nebo nejmenovaná, asi spíš nejmenovaná, poněvač si nemůžu vzpomenout, jak se jmenovala...
...................................................

Francouzština - průpovídky Madamme Černyševské


To cos řek, přibližně vystihuje tu původní větu... ale vlastně jen vzdáleně.

Na stole leží papíři.

(před písemkou jsme jí na tabuli napsali "morituri te salutant")
Jehé, morituri te salutant! Příště mi nemusíte tykat teda... a nějaký oslovení taky, pro příště.

Nenastala jedna možnost, tudíž automatisticky nastává druhá.

Vy jste mi taková příjemná sešlost, já vás mám moc ráda, tady když se pracuje, nebo nepracuje, má to stejný výsledek...

Já si ten tvůj výrok s dovolením přeložím: "Když pracuju ve vlaku, vybírám si kuřáky." ...a pak mi řekněte, že vás nemám mít ráda.

Teda s váma je to silně tvůrčí. Si vás dávám vždycky na lačno a těšim se, až si na vás smlsnu.
...................................................

A poslední z dějin umění:
Blanko, dejte sem tu flešku, vy tady celý ty dvě hodiny chodíte jak tajnej agent s teplou vodou!

Gymnázium, aneb co potřebujeme vědět?

Zamýšlím se již nějakou dobu nad otázkou, zda se my gymnazisté učíme vše, co potřebujeme vědět. Někteří jsou toho názoru, že jistě (v tomto případě se jedná většinou spíše o kantory, nežli o studenty), někteří dokonce podporují  myšlenku, že toho, co je nám cpáno do hlavy, nikdy není dost, a jsou i tací - většina studentů - kteří se domnívají, že se toho učíme až příliš, že to nikdy nemůžeme všechno potřebovat, ba dokonce že si to stejně nikdy všechno nezapamatujeme.

My jsme se však s několika spolužáky shodli na zajímavé myšlence. Není vůbec podstatné, co se učíme. Je důležité, že se učíme. Jsme takové pracující myšky, dá se říct. Škola skončí a my budeme buď pokračovat ve studiu - ano, nezáleží na tom čeho, ale na tom, že to je studium - nebo budeme rovnou zařazeni do systému. Kdo se nás zeptá, co jsme se ve škole naučili? Nikdo. Kdo se zeptá na naše vysvědčení? Nikdo. Budeme ale "ti s maturitou", nebo přesněji řečeno "ti s maturitou z gymnázia", což je obecné označení pro lidi, kteří mají ve zvyku se učit, popř. pracovat pod tlakem. Lehce zaučitelní, s možností klást na ně vyšší pracovní nároky. Voilá, to z nás dělá gymnázium. Nechcete být tuctové myšky? Nechcete být prostě vyplivnuti, přijati, zaučeni něčemu nepodstatnému a uvězněni v systému nadosmrti?

A kdo by chtěl? Proto je podle mě důležité projít si školou (máme vůbec v moderním světě šanci na přežití bez maturity?), ale zároveň se věnovat něčemu navíc. Něčemu ze skutečného života, co nás naučí více, než bychom se později naučili přímo v práci, a co by z nás udělalo tuctové zaměstnance. Nebo vy chcete sedět celý život v kanceláři a ťukat do počítače stále totéž? Já tedy ne.

Proto říkám: Nekašlejme na školu, může nám dát něco dobrého v omezeném množství, ale nevěnujme jí celou naši pozornost, všechen náš volný čas. Ten totiž můžeme využít na mnohem, mnohem důležitější činnosti. 

A na závěr PS: Nepřestávejte se učit. A nemyslím poznávačku ryb, organickou chemii nebo Habsburky. Učte se, co využijete. =) 

                 ...Pa, Vaše Káťa.

Pár hlášek ze školního prostředí.

Z dějin umění:

Moudro dne: "Nestahujte fotky z internetu, protože žádná není kvalitní a všechny pixlovatí."

"Kvalitní fotka se pozná podle toho, že nedělá kostičky."

Z hodin dějepisu:

Igor: "Štěpánko, kde máš tu díru?
Štěpánka: "Mezi Karlem V. a Ferdinandem."
Goll: "Kolego, mohl byste tu díru zaplnit?"

Goll: "Povolil protestantům kalich."
Někdo: "...co že jim povolil? Kalit?"

"Oni se úmyslně tak dlouho verbovali, že než se naverbovali, válka byla u konce."

Čeština:

"Dančo, imituješ zamyšlení? Já miluju tenhle studentskej výraz, vypadáte jak čínská instantní kuřecí polívka."

"Já se omlouvám, mě jen baví rýpat."

"Nepřišel na schůzku se svou platonickou láskou, a z toho byl tak zdrcen, až se mu udělalo blivno."

"Kdo nečetl Dědovu mísu, nechť zhyne bídnou smrtí."

"Neruda se setkal se zavrhnutím své tvorby hned na začátku, což ho velmi potěšilo, takže radši příštích deset let nic většího nepublikoval, jen vesele novinařil."

"Prostě to zní hezky romanticky. Je jedno, jestli slavíček pěje na lunu, nebo luna plive na slavíčka."

"Zajeďte do Semil, tam najdete deset doktorů, co vám pomocí automatické kresby vyvěští rakovinu, a můžete bejt naprosto spokojený."

"Ano, doslova pod vlivem! Sežvejkali trochu Jiráska a byli v extázi."

"Musíte přestat milovat bližního svého a začít ho pořádně ždímat."

"Pavle, říká se tomu 'odhodit morální zábrany', jo? Ne 'bejt svině', ikdyž je to totéž."

Nakreslil na tabuli malé kolečko a pravil slavnostním hlasem: "Toto... je hnusná přítomnost."

"Jaký národnosti byl Zikmund Liška Ryšavá? Že by Němec? A s čím měli lidi v 19. století největší problém? Hmm... že  by Němec?"

"Když budete mít nějakou nemoc, můžete jít buď k léčiteli, ten vám řekne, že máte žít v souladu s vesmírem, vy se o to budete snažit a pak umřete, a nebo můžete jít k realistickýmu doktoru Hauzovi, kterej vás pěkně analyzuje, a nakonec umřete taky. Výsledek stejnej."

"Pokud si všimnu, že má někdo tendence při testu komunikovat se sousedy, tak ho nejdříve upozorním a potom odpravím."

Štěpánka těsně před diktátem: "Pane profesore, já potřebuju novej papír." - "Na co?" - "No já nadepsala diktát s tvrdym Y." (aneb jak zlikvidovat třídu před začátkem testu xD se nepovedlo no)

A na závěr jedna typická Francova:

"Soustavně žvaníte s Rejnartovou, víte o tom? Tak abyste se pak nedivila, až dopadnete mrzce."

Milénium - díl první

"Každý má tajemství, jde jen o to je odhalit." - Lisbeth Salanderová

Tak zní motto prvního dílu trilogie Milénium pod názvem "Muži, kteří nenávidí ženy". Autorem je Stieg Larsson (1954-2004), švédský spisovatel a novinář. Právě on stojí za zrodem ekonomického žurnalisty Mikeala Blomkvista a nepřekonatelné hackerky Lisbeth Salanderové, za jejich dechberoucím příběhem a tedy i za zrodem celé trilogie Milénium. Nebýt náhlé smrti Stiega Larssona, sotva by se jednalo o trilogii. Podle všeho měl připravený materiál minimálně pro tři další knihy do této série, nestihl však na nich pracovat.

Abych věci uvedla na pravou míru: nemohu tu mluvit o všech třech knihách. Dnes jsem dočetla teprve první z nich a v knihovně je, i přes všechny mé protekce, na další díly dlouhatánský čekací list. Snad ale budou ti přede mnou číst rychle a já se do druhé knihy "Dívka, která si hrála s ohněm" pustím co nejdříve.

Chcete-li po mně přirovnání k jiné knize, myslím, že v hodně hrubé podobě se dílo Stiega Larssona nejvíce blíží ke knihám Dana Browna. Abychom si rozuměli, rozhodně tu nesrovnávám obsah knih. Spíš chci poukázat na stejnou schopnost obou autorů dokonale vás vtáhnout do příběhu, tak, že nemůžete přestat číst, ani když se vám zavírají oči nebo když se bojíte pokračování. Prostě to musíte dokončit, jinak vám knihy nedají spát. 

"Muži, kteří nenávidí ženy" začíná jako dva různé příběhy. První, příběh Mikaela Blomkvista, vypráví o jeho životě, jeho práci, jeho poměru s Erikou Bergerovou, jeho soudních procesech po nepovedeném uveřejnění informací, za které dostal 3 měsíce ve vězení. Na druhé straně je příběh Lisbeth, seznamující nás s jejím povoláním ve firmě Milton Security, s jejím přístupem k životu, s jejím způsobem získávání informací, a s jejím problémem - nezpůsobilostí k právním úkonům, a podle úřadů také potřebou poručníka. To sice není pravda, ale Lisbeth si za to může sama. Prostě ze zásady odmítá spolupracovat s psychology.

Abych alespoň trochu nastínila příběh, zásadní věcí, která zasáhne do života Mikaela, je právě fakt, že je odsouzen za pomluvu. Aby zachránil pověst svého časopisu Milénia, odejde z redakce a vezme zvláštní zakázku od stařičkého Henrika Vangera. Mikaelovým úkolem je sepsat rodinnou kroniku podle pravdy a zároveň z úhlu pohledu samotného Henrika, který se na valnou většinu svých příbuzných dívá s odporem a vztekem. Pod tím se ale skrývá ještě jeden úkol, mnohem důležitější než sumarizace pomluv/pravd o rodině Vangerů, která si už od kdovíkdy mezi sebou dělí obrovský koncern. Tento hlavní, původně tajný úkol spočívá v přehodnocení spousty informací o nikdy nevysvětleném zmizení Henrikovy milované neteře Harriet. Ke zmizení došlo už dávno, v roce 1966, a od té doby se Henrik trápí, a protože je nejpravděpodobnější, že Harriet někdo zabil, snaží se všemi možnými prostředky najít vraha. Jedná se zde o jakousi adaptaci na vraždu "v zamčeném pokoji". K vraždě Harriet totiž dojde v době, kdy je malý ostrůvek, obývaný především rodinou Vangerů, z důvodu nehody na mostě odříznutý od zbytku světa. 

O vyřešení tohoto zajímavého, avšak zapeklitého případu, se pokouší Henrik Vanger společně s jedním starým policistou už přibližně čtyřicet let. Prošli všechno, sehnali všechny materiály, které by je mohly jen drobně usměrnit či navést na stopu. Nejdříve z toho byl pořádný poprask, časem to ale ustalo a krom policisty a Henrika už se o nalezení Harriet nikdo nepokoušel. Všichni se smířili s tím, že je mrtvá, a to už nikdo neovlivní.

Do toho se prolíná příběh Lisbeth Salanderové, které zemře poručník. Je jí tedy přidělen nový, a Lisbeth brzy shledává, že pro ni bude tento muž znamenat problém. První z řady mužů, kteří nenávidí ženy.

Lisbeth se později setká s Mikaelem a začne mu pomáhat v řešení jeho případu. Nejen, že se po čtyřiceti letech Henrikova bezmezného snažení dostanou na stopu dávno promlčeného vyšetřování, dokonce ale narazí i na další souvislosti a na scéně se najednou objeví hned několik sériových vrahů.

Dále už opravdu nebudu spoilerovat. I tak jsem vám toho zde řekla víc, než jste potřebovali vědět xD

Tento příběh je podle zadní strany knihy vydáván za "svěží politicko-žurnalistický thriller, který současně nabízí intimní příběh a zasahuje do světa morálky", také za "hlubokou sondu do prostředí kmenového násilí ve světě velkých financí", a hned potom za "svůdnou směs technothrilleru a příběhu o rodinném tajemství". Úplně nahoře na zadním přebalu je ale nejvýstižnější definice knihy: "Více než kniha - droga!"

Předposlední rada: Nekoukejte na filmové zpracování. Nikdy to nedělám, dokud knihu nepřečtu. Změní to váš názor, protože režisér film natočí podle toho, jak popisovaná místa, postavy, scény vidí on. Při čtení knihy máte možnost využití fantazie. A pak, za dlouhých zimních večerů, se na film koukněte a poté se mnou souhlaste, že knížka je lepší. V 90 % případů to tak je. 

A úplně poslední rada: Je to sice úžasná dechberoucí kniha, ale nedoporučuji ji číst všem. Kdo nesnese dlouhodobé hrubé - i sexuální - násilí prováděné na osobách (převážně ženách) bez jakékoli možnosti se bránit, a nebo představu vykuchané kočičky stažené z kůže z uříznutou hlavou, ať si tenhle kousek radši nechá ujít. Nemusel by pár nocí spát. I mně z toho občas běhal mráz po zádech.

Přesto se ale nemůžu dočkat dalšího dílu =) Kdybych byla knižní recenzent, dám tomuto dílu 9,5/10. (10 dávám pouze pod podmínkou, že mě kniha rozbrečí xD každopádně si to vyložte takhle: doporučuji!)

Co psát?

Poslední dobou se denně potýkám s tímtéž problémem: Chci vám tu něco napsat, mám nápad, začnu psát, a zase skončím, protože si nemůžu utřídit myšlenky a pospojovat je do vět. Nevím, co se to děje, ale snad to brzy skončí. Je spousta věcí, o kterých bych vám chtěla říct, ale najednou mi dělá problém to zformulovat. Třeba když jsem vám chtěla napsat ten nejjednodušší druh článku, aneb "co dělám", nedokázala jsem to, protože "sem tam chodím do té školy" mi prostě na článek nevystačilo.

Včera jsem měla v plánu fotit (pro druhý blog, který, chudáček, skomírá) a pak vám napsat o tom, jak to šlo, jak to dopadlo, a tak... ale některé nemilé skutečnosti mi focení překazily. Mimo jiné můj nečekaný celoodpolední spánek a psychická nerovnováha modelky (sestry) odrážející se v jejím výrazu... nebo prostě můžu říct, že jsme se pohádaly s otcem, Mája bulela a já jsem to rač šla zaspat. Což, ať se to řekne, jak chce, nejsou vhodné podmínky pro fotografování. 

Taky jsem vám chtěla napsat o tom, co čtu, všimla jsem si totiž, že tyhle články jsou mezi vámi snad nejoblíbenější. Jediným problémem je fakt, že mám teď rozečtenou (mimochodem fakt dobrou) knížku od Stiega Larssona o více než pěti stech stranách, která je pouze prvním dílem celé trilogie. Takže je vám nejspíš jasné, že na stránce 200 jsem asi sotva ve fázi, kdy mohu dílo zhodnotit. To vám ale můžu slíbit, že se zrovna článku o této knize určitě dočkáte. Ještě si rozmyslím, zda budu hodnotit tyto tři knihy zvlášť, a nebo je vezmu po jedné.

Další věcí, která by určitě vydala na zajímavý článek, je otázka, problém, kterým se poslední dobou zabývám nejvíce, a to: co dál se životem, kam jít na vysokou školu, jaká práce by mě bavila dělat po zbytek života a zároveň na ni mám? Nad tím už ale hloubám do té míry, že jsem do toho absolutně zamotaná a vůbec nevím, kudy ven. Samozřejmě, pokoušela jsem se o takový článek, ale nevím ani jak začít. Nic byste z toho neměli ani vy, ani já. Možná vám dám vědět, až se dohrabu k nějakému výsledku, a budu vědět, jak s tím naložit.

Proto vás prosím o trpělivost, pokusím se z tohoto zapeklitého a smysly omezujícího období dostat co nejdříve, abych vám mohla zase psát plnohodnotné a zajímavé články. Možná to bude už zítra, možná za týden. Kdo ví.

PacIn: Nermessova Pomsta

Už dlouho se mluví o několik let připravované indie-hře PacIn: Nermessova Pomsta od českého vývojářského studia FiolaSoft (znám je a jsou to borci, fakt). Tento krátký post vám sem házím jen proto, že po dlouhém čekání tato hra v pátek úspěšně vyšla a vy si ji můžete koupit - nebo se o ní dočíst více, popř. kouknout na trailer, screenshoty apod. - na stránce www.pacin-hra.cz. A abych tu jen tak nezávazně nedělala reklamu, dodávám, že i já mám v plánu si hru (krabičku!) koupit =) 

Marina and the Diamonds

Je to tak, mám novou "oblíbenou hudbu". Ne, nevzdala jsem se punku, (punk)rocku, punkpopu, dubstepu, DnB, ani dalších a dalších svých oblíbených žánrů, čítajících snad všechno od hudby z Broadway muzikálů po The Prodigy.

Dneska vám chci ale povědět o něčem, co poslední dobou nemůžu dostat z hlavy: holku s poměrně originálním stylem, neskutečně poutavým hlasem a vším ostatním, od čeho nemůžu odtrhnout uši. Marina and the Diamonds už mě nějakou dobu dokonale obklopuje - ve škole iPod, doma nezavírané youtube záložky s jejími songy... Takže abych vás naladila, tady je první ukázka. Tu doporučuji hlavně díky klipu, který se mi zdá fakt super-povedený, tenhle retro styl miluju a sem se prostě hodí.

Nejprve si dáme také trochu teorie: zpěvačka se jmenuje Marina Lambrini Diamandis a je to Britka řeckého původu. Teď jí je 25 let (narozeniny měla v neděli xD). Co se jejího stylu (např. oblékání) týče, jak jste jistě poznali již z prvního klipu (a jak o sobě sama říká), dá se charakterizovat jako "cartoon".

Jak zmínila v jednom rozhovoru: "Dalo by se říci, že jsem nezávislá umělkyně s popovými cíli."
Její debutové album "The Family Jewels" vyšlo v letošním únoru, a právě z něj pochází všechny tři písničky, které vám tu dnes od ní dám. Druhá z nich se jmenuje 'Are You Satistied' a teď zrovna je to moje nejoblíbenější [:-)

Poslední písnička tuhle od Mariny je taky vlastně nejoblíbenější... ale po 'Are You Satisfied', takže z logiky věci vlastně druhá nejoblíbenější. Ale kdybych dělala žebříček, ta "nej" šprucle by byla větší, aby se tam vešly obě dvě. Tuhle mám ráda hlavně proto, že už několik dní vstávám a chodím spát s tím, že si ji broukám. Nemůžu to dostat z hlavy, ani kdybych chtěla, a zatím moc nechci =D Je úplně maximálně chytlavá a taky ji úplně maximálně miluju =)

Možná se vám Marina and the Diamonds taky líbí, možná vám přijde tuctová nebo nudná, možná si myslíte, že jsem zvrhlík. Je to, obávám se, spíš taková krátkodobá záliba. Musím ale říct, že má něco do sebe. Snad vás tímto článkem nijak výrazně neodradím od dalšího navštěvování tohoto blogu =) Tak zase někdy příště, na viděnou, roboti =)

zase jednou kecičky profesorů

Raabová (zemák):

...tam právě najdete těch 12 apoštolů... teda už jich je jen jedenáct, jeden podlehl erozi...

....................................................

Hrůza (čeština):


On ale nespal uvnitř! On spal přece v domě!

....................................................

To si chcete zopakovat? Tak já vám na to dám nějakou mentální propírku, nebojte.

....................................................

Je to blbá odpověď? Tak to promiň, já si říkal, proč se tak blbě ptáš...

....................................................

Teď vám něco konečně řeknu k tématu literárního slohu. S ultravykřičníkem.

....................................................

Nenafrňte se příliš nosem nahoru ani nosem dolů.

....................................................

No pozor, to je nejerotičtější povídka 19. století! ...kromě teda nějakejch dekadentních prasáren.

....................................................

Tady vidíme ten kontrast: baba Miliónová je seschlá a zvrásněná, celá sešlá prostě, zato pan Vojtíšek vypadá jak čerstvě napnutá plachta.. trochu jak Helena Vondráčková.

....................................................

'A vtom se v tom jabce objevil červ' - to je jak název nějaký ukrajinský polívky.

....................................................

Miláčkové, vy kecáte a neslyšíte to nejdůležitější. Tak si to pustíme ještě jednou a už prosím dávejte pozor, nebo si ten začátek budem pouštět furt dokola a hrábne vám z toho a mně pak taky."

....................................................

Goll (dějepis):


"Já mám problém si pamatovat i co je za rok." - "Tak co je teď za rok?" - "dva deset" - "no vidíte!" - "tak tendleten se dobře pamatuje, ale sou takový debilní roky někerý..."

....................................................

Vaňková (třídní, matika):


Havelka zas chybí... co se mu stalo, medvídkovi?

....................................................

Kostincová (dějiny umění):


Viděli ste Oldu Šetrnýho a Vinetua?

....................................................

Kdysi dávno se člověk obklopoval tím, co měl kolem sebe.

....................................................

První, co člověk dělá, je, že leze, šmátrá, ohňácává...

....................................................

No Ajný, vy se dneska xichtíte jak indián na válečný stezce.

....................................................

Ještě že tady není Tomáš. Kdyby to slyšel, tak už se tříská o podlahu i o strop.

....................................................

Jestliže začnete, že to má tvar tatranky se zaoblenými rohy, tak už se směju napřed.

....................................................

No já silně pochybuju, že pyramida má půdu.

....................................................

Černyševská (francouzština):


Tak to by byla teorie, a v dalších lekcích pak budete mít dávkované použití.

....................................................

Když je takhle dlouho sluníčko, neříkáš třeba 'kéž bys pršel' nebo 'rád bych si zapršel'? Tak to ti asi něco ušlo.

....................................................

Takhle to bude už furtunt furt až do konce.

....................................................

Je ne jue pas [ž n žu pa] ...to zní jak žumpa

....................................................

Celý větičky jsem z tebe vymlátičkala!

....................................................

Filipe, ty seš úžasnej! To je nádhera, fantazie... to už je skoro diagnóza.

....................................................

To sme brali už v dávnověku.

....................................................

Proč mají moc práce? Protože nemají čas... No s váma je taková legrace!

....................................................

Vůbec nechodíš na libereckou poštu? To je škoda, to je takový příjemný místo...

Slavnostní článek! Party time!

Tak toto je nejjubilejnější záznam, jaký jsme tu kdy měli. Ne, že by se nám tedy setkala všechna výročí a ostatní prkotinky v jeden den, ale v rozhraní dvou týdnů, což také není nijak obvyklé, a tak je všechny šoupnu do jednoho článku. Když se mi bude chtít, budu se některým věnovat i zvlášť.

1) Sakra lidi! O-M-G! Tohle je přesně dvoustý článek na tomto blogu! Nekecám, tenhle příspěvek má pořadové číslo 200. Jste fakt super, že jste to se mnou přežili. Je jedno, jestli mě sledujete od začátku, nebo jste tu dneska stejně jako spousta dalších jakožto náhodný návštěvník... Díky, že tu jste. Nebýt vás, sotva asi ještě píšu. Takže to jsem chtěla určitě říct jako první. Díky všem =)

2) Když už se bavíme o důležitých událostech tohoto blogu, mám ještě jednu. Asi jste si všimli, že už asi měsíc má můj blog nový kabátek, kterýžto byl v úterý zdárně dokončen (kostičky na pozadí) jen díky tomu nejstylovějšímu a nejšikovnějšímu člověku, co tyhle věci prostě umí na jedničku. Kdybyste náhodou nevěděli, o kom mluvím, je to Péťa Vojtěchů alias Bedikk. Najdete ho tady.

3) A když už mluvím právě o něm a jeho nej (a taky o úterku), v úterý to bude přesně rok, co jsme spolu =) takžeeeeeee! Mi/nám pogratulujte. Dělejte. =D je to fakt nejvíc človíček, zlato uplný, nejlepší kluk pod sluncem I POD MĚSÍCEM! Lepšího nenajdete, prostě smůla, obsazeno. Miluju ho uplně maximálně (on to ví, že jo) a pořád ještě nepobírám, čím jsem si ho zasloužila =) Nejlepší rok mýho života!

4) A když už mluvíme o letech mýho života (a taky o úterku), to další úterý po našem love-výročí mám co? No narozeniny! Bude mi už devatenáct, bobani. Nevypadám na to, nechovám se na to, a taky tak nejsem braná, ale mně to vůbec nevadí. Jen chci upozornit na to, že mi to přijde jako velký číslo a devatenáct znamená za rok dvacet a dvacet znamená "tůze velká holka". Takže tak.

5) A v neposlední řadě jsem pro vás také konečně "připravila" to video našeho chorvatského tanečku. Nevím, jak moc stojí za vidění, natáčel to můj bratránek a podle toho to také vypadá: obraz se klepe hůř než z ruky mojí babičky a věčně před to lezou lidi. A taky je to vypadá podle toho, čím se to natáčelo (mým pitomým foťákem - Olympus SP 510 uz) - je to spíš pixel art než video. Pokud nevíte, kdo je kdo, jen sotva poznáte obličeje. A zvuk jsem musela vložit zvlášť, ten původní bych definovala jako "nepoužitelný rámus s jedinou zřetelnou věcí - kritickými komentáři soudruhů z eNka". A pokud jste to ještě neviděli a říkáte si, co to je proboha za choreografii, vemte 80 dospívajících, dejte jim 3 večery, a uznáte, že tohle je celkem dílo. Děkujeme za pozornost, to už bude asi všechno. 

PS: pokud trváte na videu na youtube, je tady.

výroky slavných i neslavných...

...prostě takové kecy, u kterých jsem se zasmála.
............................................

"Satelitní městečka ve stylu podnikatelskýho baroka  jsou třeba na Horský, tam se občas chodim bát." (Kostincová, profesorka na dějiny umění)

............................................

Pár výroků profesora Hrůzy (češtinář):

"My Češi jsme po celý Evropě známý jako pojídači řízků a převažeči piva."

"Taková ta typická zvolání jako prší... sněží... Hoří!"

"Na test máte posledních 5 minut, tak se s ním ještě naposledy pomazlete..."

"Taxikář František Koukal má fakt dobrý průpovídky."

"Typická jednočlenná věta: (zděšený úlek ve tváři) Naši!!"

"Jo, Moniko, dobrá otázka, na kterou jsem právě odpověděl, takže vítej zpět mezi námi..."

"Chudák učitel češtiny nemá na výběr, ty vaše práce číst musí, a tak vás varuji, abyste se řádně vydováděli."

"Máme málo času.. pojďme se ale zkusit ještě rychle zahryznout do tohoto textíku."

"Slova 'myslím' a 'prosím' už bohužel dávno neoznačují to, co říkají, jen v těch větách tak straší."

"Když mě budete hlídat, nebudete si poznamenávat kraviny. Když mě hlídat nebudete, propadnete u maturity. Jednoduchý."

"Já nejsem mistr Headway, abych se vás vždycky jen ptal na to, co zrovna probíráme."

"Vemte to logicky. Když někoho zabijete sekyrou, vadí to tý sekeře? Možná je trošku umazaná..."

............................................

Pár hlášek z hodin francouzštiny, hlavně od paní Černyševské:


"Tak jdem číst, ale počkejte, musim se na to převlíct." (a vymění si brejle)


"Est-ce que vous etes lavé? No jestli ste se lávovali."

"Přelož: Mám garsoniéru"
Monča: "A to je nějaká nemoc?"

"Já jsem taky proti státním maturitám.. ono to běží, no, ale brzo to zdechne... fňuk fňuk"

"Ještě tam prosimtě napiš to 'nous', takhle je to jak bezhlavej jezdec."

"To je uplně eeeeeee práce todleto.... ale jinak je to úžasné poslání vidět všechny ty vědychtivé obličeje."

"Pokud chcete něco říct, říkejte to mně. Pokud mi chcete něco říct, říkejte to francouzsky. To pak uvidíte, jaký tady bude ticho."

"...odpočívat se dá různými způsobami..."

"Proč? Tak to prostě je. Mele tele sele nule vule. Znáte ne?"

"Si tu připadám zas jak v bambusovym háji."

"Est-ce que tu as mal au dos? Políbila lemroucha jeho."

"Tvoje máma nekožešinuje? Hihi, lidová tvořivost nevyhyne."

............................................

A tady věta, kterou jsme měli vytvořit na hodině češtiny - tady vidíte, jakým způsobem se dá rozvinout přísudek "odešel":
"Kudrnatý děda s holí konečně šťastně odešel po měsících utrpení do věčných lovišť díky své lékařce."
(tuhle jsme vymyslely s mou spolusedící Kájou)


............................................


A to je prozatím vše! Příště se těšte na superslavnostní jubilejní článek! =) tak zatím =)

Sportovně turistický kurz v Chorvatsku

Tak, milí čtenáři, jsem se vám po týdnu a půl vrátila ze země vzdálené... země zvané Croatia. Vážně jsem uvažovala, že nejdříve napíšu reportáž na hodinu češtiny (také právě o našem kurzu v Chorvatsku), dokud je vše čerstvé, a potom teprve přijde na řadu můj blog. Naštěstí jsem si ale rychle ujasnila žebříček hodnot a tudíž jste to právě vy, kteří - na rozdíl od našeho učitele češtiny - dostanete všechny informace z první ruky, ještě horké a čerstvé. Vrátila jsem se asi před hodinou a už tu pro vás chystám souhrn všech nezapomenutelných momentů posledního týdne.

Jak bych asi tak měla začít? Nejdříve vám asi prostě povím, o čem vám tu chci teď povídat. Každý rok jezdí třetí ročníky gymnázia F. X. Šaldy v Liberci (to jest náš ústav, kdybyste nevěděli) na sportovně turistický kurz do Chorvatska. Cílem je odpočinout si (pokud možno aktivně), vyzkoušet nové věci, poznat nové lidi, stmelit kolektiv a prostě zažít hromadu srandy. To se nám poměrně úspěšně povedlo, snad až na to stmelování kolektivu. Hromadně jsme se totiž shodli na tom, že snad každý má v naší třídě alespoň dva lidi, které nemůže vystát. To je ale snad jediná stinná stránka tohoto právě proběhnuvšího kurzu.

V pátek 10. září jsme po páté vyučovací hodině odhodili zábrany, popadli zavazadla přecpaná převážně přetvářkou a instantními pokrmy všeho druhu, ta jsme naházeli do autobusu, zamávali paní ředitelce a kolem jedné hodiny už jsme byli tramtadadá na cestě za dobrodružstvím. Ani jsme ještě v Liberci nenajeli na dálnici a už autobusem kolovalo jídlo ve velkém: sušenky, mentosky, bombóny, bake rollsky a tak dále. Takže přeplácaná bříška hned na začátku. Páni řidičové, na každé zastávce pokřikujíce "dělejte dělejte ať můžem ject, nestůjte mezi dveřima", nám odmítali pouštět filmy, dokud nebyla úplná tma, a tak jsme si povídali. Nejdříve jen já se svou spolusedící Karin, potom jsme s Káťou a Luckou za námi hrály 'jméno, město, stát...', a později se rozmohla divoká debata na různá témata i s dalšími několika dvousedačkami. Některé z hlášek jsou zde:

"A jak že se to teda dělá? Vy ste mi to neřekli!" - Káťa J.

"Já vysvětluju tady Katce, jak se dostat do správný polohy: nejdřív dozadu a pak ve správný poloze uvolnit." - Rosťa

"No to bylo hrozný, celej den mě tam píchala!!" - Káťa J.

"Mě si chtěl vzít ve školce jeden kluk, protože jeho děda má prej super zapalovač... takže až budu velká tak si mě veme, aby mi ho moh ukázat." - Karin

Víťa: "Potřebuješ teď ten iPod?"
já: "Jo"
Víťa: "Tak až usneš tak mi ho puč."

Reinišová: "Zadek dobrej?"
Někdo od nás: "můj ne, bolí už.."
Víťa: "Jak zadek dobrej? To je otázka jak pro buzeranty."

Nuže, to by bylo. Když se setmělo, pustili nám dvojku Pirátů z Karibiku, a tak většina z nás nasadila sluchátka a pokusila se o spánek. Na místo činu jsme dorazili v sobotu kolem půl osmé ráno. Následovalo rozdělení lidí do chatek, jehož výsledek mi znepříjemnil celou dobu pobytu. Bydlela jsem totiž se Soňou (na fotce ve svém "šátku na sto způsobů"). Nebudu to tady více rozpitvávat, je to kategorie sama pro sebe. Jeden článek by na to dozajista nevystačil. Možná vám situaci vyjasní už jen to, že na "Bydlím se Soňou." většina reagovala: "A to se nebojíš, že tě zakleje!?" Takže tak. Chatky se skládaly ze dvou místností, každá pro dva a více lidí, přičemž měli k dispozici sporák, lednici, nádobí atd. O základní vybavení jsme se tedy starat nemuseli. Voda v chatkách nebyla, ale byla k dostání všude jinde, a tak jsme ji donášeli v kanystrech, a to úplně stačilo. K moři to bylo (počítala jsem to dvakrát) asi šest set kroků. Jak dlouhé kroky dělám je však záhadou.

(nízké lanové lávky - týmová spolupráce xD)

Program sestával z toho, že jsme byli rozděleni do týmů (náš tým s pořadovým číslem dvě se jmenoval příhodně "jedničky"), a podle těchto týmů jsme vždycky absolvovali dopolední a odpolední zaměstnání. Každé ráno byla také možnost účastnit se dobrovolného běhu a v půl osmé následoval povinný odchod k moři a koupání. V různých jak dopoledních tak i odpoledních zaměstnáních jsme si užili spoustu zábavy. Hráli jsme třeba trangleball (mezi studenty často nazývaný folkeball), branball (4x jsme vyhráli, hehe), volejbal, ultimate frisbee (ano, to jsem měla radost), speedminton, také jsme posilovali a učili se některým horolezeckým tríčkům na nízkých a vysokých lanových lávkách. Také jsme si vyzkoušeli několik zajímavých a neobvyklých ratabáckých her s panem profesorem Ulvrem.

(Nejvíc týpek, prodavač zmrzliny v Malém Lošinju. Tohle udělal, když jste mu řekli o 8 kopečků zmrzliny. Také dělal spousty různých tríčků a když jste chtěli, strefil se vám do pusy zmrzlinou z 16ti metrů.)

Ve středu jsme měli to "štěstí" absolvovat "odpočinkový" výlet na ostrov Susak. Moc jsme si tedy neodpočinuli. Zahráli jsme si něco na styl branballu ve vodě, bez met, pálek a tenisáků. Také jsme navštívili hřbitov, kde neležel snad nikdo jiný než samí Pičiničové, Dinkové a Skřiváničové. Byla to celkem tůra a do teď jsem se pořádně nerozhodla, jestli to stálo za to.

Další věc, která jistě stojí za zmínku, je soutěž s názvem 'umíš sumýš'. Je to soutěž ve vaření. Pořádala se, myslím, ve čtvrtek večer. Úkolem bylo vytvořit svoje vlastní menu, originální stůl, a toto prezentovat. Náš stůl zdaleka nebyl tak výživně bohatý jako stoly ostatních, to uznávám, zato prezentační show byla perfektní a právě díky ní jsme získali mezi týmy bronzovou medaili. Připravovali jsme "palačinky na grilu" s ovocem a šlehačkou, přičemž ovoce a šlehačka byly podávány na Páje - živá (!!) dívka v plavkách. K tomu jsme měli připraveno dokonalé vystoupení ("Chorvatská televize uvádí: Kluci v akci!"). Nemá smysl asi vypisovat super hlášky, protože celé toto tříminutové představení se skládalo v podstatě jen ze samých dobrých keců =D Přece jen jich vám ale pár dám k dobru:

...další ingrediencí je olej. Následně přidáme druhý olej, aby se nám první olej nelepil...

Vítáme vás u jubilejního dílu pořadu (koukne na tahák) s číslem tisíc osm set třicet šest.

A co nám to nesete, pane Saláme Šunkiči? - Rybu. (půlka šišky salámu - zabalená)

Přidáme eidam... tedy, tento eidam už je očividně značně po přechodu... takže spíše niva.

...a třešničkou na dortu je... tak koukám, že byla... třešnička na dort.

Důležitou přísadou je speciální koření na palačinky na grilu, pravé středomořské, dovezené z Taiwanu...

Naší tajnou ingrediencí je kapka vody.

Také určitě nesmím zapomenout promluvit o našem chorvatském tanečku. Každý rok totiž všichni účastníci tohoto chorvatského kurzu nacvičují společný taneček. Ještě ho nemám natočený k dispozici, tudíž vám ho tedy nemohu ukázat. Našla jsem sice tu písničku, na kterou jsme si tento taneček připravili, je to ale nějaká velmi odlišná verze, takže ani tu vám nebudu ukazovat. Kdybyste měli přehnaně velký zájem, můžete to najít pod názvem Captain Jack - Only You. Naše verze je ale, upozorňuji, lepší, a taneček ji, myslím, dotáhl k dokonalosti. Leoš (tedy pan profesor Pelc bych měla říci) nás natáčel, takže pokud se mi toto video někdy dostane pod ruku, ráda se s vámi podělím. Také budeme ještě tančit před celou školou a tak vrazím někomu do ruky aspoň foťák. Kvalita bude sice k pláči, ale přesto bych byla ráda, kdybyste z našeho supercool tanečku taky něco měli. Budu se snažit.

(Družstvo číslo 2 - my - a družstvo číslo 7 na výletě přes celý ostrov první den)

Další hlášky:

(Po každém skoku do vody) A furt je to slaný!

Igor: Leoši! Chci tě!

"Když je čurák v píče tak je mozek v prdeli" má vysokou pravděpodobnostní hodnotu.

Je lepší do toho moře skočit, protože spíš než jak je to studený řešíš kde máš plavky.

Leoš: Tady Zuzanka je moje... hehe... pravá ruka.

Tak, kluci se udělaj, a co dál... je vymalováno...

Jirka M.: Tssssssssssssssss... ušla mi pointa.

Budete hrát různé hry, třeba Puke. (říkal Cube ale nebylo mu rozumět). - Má ta hra něco společnýho s těma výlevkama, jak se tam myje nádobí?

Míša: Mám fóbii z moře. Z tý hloubky.

Míra: V pohodě, nemusíš tam skákat. Stačí, když tam budeš skočena.

Míra na Pěničku: No pane profesore, vy snad nemáte koule.

Reinišová čte zbytku vedoucích: Takže tady píšou: Jaká věková skupina vás zajímá?

Leoš (vítězné zvolání): Nás zajímá KAŽDÁ věková skupina!!

Pěnda na Reinišku: Nedám! Až budeš hodná. (Jirka: sleduj, učitelský hrátky)

Jirka na Míru: Ty vole! Nelámej ty špagety, dyť ti nic neudělaly!

Co budem dneska dělat k jídlu? - No já myslel, že bysme udělali ty těstoviny s tuňákem... - A máme tuňáka nebo tuňáka v prášku?

Při vodním branballu Reiniška: Vašku, zkrať trochu ten čas, mně už je zima! (dělala metu)
Ulvr: KONEEEEEC! Druhej poločas!
nikdo nic, hrálo se dál
Ulvr: No voni snad maj hodinky!

Jistě dobrá historka je taky ta, jak jsem přišla k modřině na pravé půlce zadku (o levé později). Jeli jsme takhle zpátky na trajektu, pršelo a já hledala soudruha Gončára po celé lodi kvůli fotkám. Vylezla jsem i na horní palubu, jestli se tam náhodou někde neklouže po podlaze s ostatními spolužáky. Nebyl tam, tak že tedy zase půjdu dolů. Šlápla jsem na první mokrý klouzavý schod a už jsem jela. Po zadku až dolů, kde mě chytaly jakési chorvatské paní ve středních letech s výkřiky "už dobré, ty už dole!". Tak jdu, mokrá a vysmátá, dovnitř, kde si většina lidí prohlížela fotky na Mirkově notesu. Tak říkám: "Hádejte, co se mi teď povedlo! Sjela sem po zadku ze schodů dolu tam venku!" Oni na to nejdříve zareagovali menším záchvatem smíchu, načež mi řekli: "Jo tos byla ty ten hroznej rámus!? My se báli, že upadla půlka lodi!" 

Když jsem pak tuto historku vyprávěla cestou z trajektu konečně nalezenému Rosťovi, narazila jsem do takového toho popelníku velikosti drobného odpadkového koše a vysypala vajgly všude po lodi. Prostě den D. 

Jak jsem přišla k modřině na levé půlce zadku už není tolik vtipné, ale za zmínku to také stojí. Lezli jsme takhle po lanových lávkách, těch nízkých, asi metr nad zemí, a já udělala jeden krok, ještě z držením, a už jsem letěla dolů. Pozadu jsem dopadla na provaz, od něj jsem se odrazila a přistála úspěšně na nohou, akorát s modrým pruhem přes půl zadku. Taky hezké.

(Náš pedagogický dozor. Zleva: Pěnda, nějaká holka, Reiniška, Váša Ulvrů, Ruda, Zuzka, Leoš a Jirka)

(tady zepředu)

(A na závěr Jirka Erhart, slangově také Erží. A ten flek nalevo vůbec není opatlanej objektiv, je to naschvál, protože to je umění xD)

Všechny moje fotky jsou k dostání přímo tady. Možná se prý bude někam dávat všech těch 6 a půl tisíce fotek, co dohromady nafotil náš kurz, ale ještě se neví kam. Takže zatím jen moje dílo. A to je už asi opravdu vše.