Filmy roku 2012

Stejně jako předešlé roky, i letos jsem pro vás (a i pro sebe, samozřejmě) seřadila do top desítky filmy, které se mi za uplynulý rok nejvíce líbily.

Sice jsem pořadí filmů vymyslela už před týdnem či dvěma, teprve teď jsem se dostala k napsání celého článku. Můj milý Péťa mě předběhl, a proto vás pro srovnání rovnou odkážu na jeho žebříček. Myslím, že tam najdete dost shodných nebo alespoň podobných bodů, a to nikoli proto, že bychom se opičili, ale hlavně proto, že do kina chodíme zejména spolu a i doma na filmy koukáme spolu. Na většinu filmů máme podobný vkus a letos to tak vyšlo, že jsme se v mnohém docela shodli. Neproběhl žádný skvělý romanťák, ze kterého bych byla nadšená já, ani žádné skvělé sci-fi, ze kterého by byl na větvi on.

Takže jak jsme na tom u mě?

Na prvním místě máme Dark Knight Rises, protože byl geniální. Těšila jsem se jako blázen a navzdory mnohé kritice, kterou jsem před zhlédnutím filmu přečetla, nebyla jsem ani trochu zklamaná. Jsem velkým fanouškem celé série a tohle bylo dočista grandiózní zakončení. Strašlivý, nepřemožitelně vypadající Bane, jehož prohra je spíše jen náhoda, do toho stárnoucí "hrdina" Bruce Wayne, u něhož už ani nečekám, že se ve vězení vůbec dá do kupy a vyhrabe se ven, do toho Catwoman, krásná, ale podlá podrazačka, u které do samého konce nevíme, jestli ji přiřadit na stranu záporáků nebo "těch hodných". A do toho staré známé jistoty, komisař Gordon, Alfred nebo Lucius Fox. A ještě nováček John Blake (Robin). Ti všichni společně s panem Nolanem vytvořili něco, co můžete brát za zklamání, za průměrný film, nebo za cokoli chcete. Já jsem ale opravdu nadšená a jsem si jistá, že když ne nikde jinde, na mém soukromém filmovém žebříčku si první příčku Temný rytíř určitě zaslouží.

Hned druhé místo vlastně také patří původem komiksákům. To je ale přibližně všechno, co mají Avengers s Temným rytířem společného. Nejsou totiž "temní" ani trochu, jsou barevní, jsou zábavní, a ačkoli jsou akční a napínaví, je to jedna velká show, u které si chvílemi budete kousat nehty napětím a chvílemi se budete nevěřícně smát. Když si představíte výraz nadšení malého dítěte u vánočního stromečku, přibližně tak jsem se tvářila i já, od začátku do konce. Avengers jsou totiž amazing. Všem doporučuji.

Jako třetí se umístil Looper. Joseph Gordon-Levitt a Bruce Willis v roli jednoho a toho samého člověka v přítomnosti a budoucnosti. Všechno, jen ne průměrný akčňák. Zároveň drží pevně vaši pozornost díky akčním scénám, zároveň vás ale nechává přemýšlet, kdo že je tedy Rainmaker a jestli Looper změní budoucnost, dokud může, až se nakonec dočkáte, všechno se propojí, zapadne do sebe jako puzzle a odcházíte z kina se suprovým zážitkem. Nebo minimálně takový byl můj případ. Cestování časem, které jsem se bála, že by mohlo celý film pomotat a pokazit, nakonec příjemně překvapilo a tomuto filmu vysloužilo třetí místo.

Na čtvrtém místě najdeme film The girl with the dragon tatoo, neboli česky "Muži, kteří nenávidí ženy". Už druhé filmové zpracování severského detektivního románu Stiega Larssona, kterého se od napsání tohoto díla všichni ostatní marně snaží překonat. I já jsem byla z knižní předlohy nadšená, možná si ještě pamatujete, jak jsem vám tu pár let zpátky cpala nekonečně dlouhé články právě o těchto knížkách. 

No každopádně, první pokus o natočení tohoto příběhu se mi nelíbil, a o to zvědavější jsem byla na tento. Kupodivu, tentokrát se to povedlo, ačkoli ty napínavé, děsivé a kruté scény nejsou zdaleka tak hrozně vykreslené jako v knize. Mnohým však i takováto dávka nechutnosti stačí. Herecké obsazení se přesně strefilo do mých představ, což je něco, co se většině filmů podle knížek tak úplně nedaří. Proto je to další film, který byste si neměli nechat ujít (podotýkám tedy: vyjma slabších žaludků).

A teď úplná změna. Na pátém místě tu totiž máme animák - Raubíř Ralf. Pohádka ze světa uvnitř herních automatů. Záporák Ralf se chce dostat do společnosti "klaďasů", a toho chce dosáhnout získáním medálu. Na cestě za medálem (která vede skrz ostatní herní automaty) potkává postavy z mnohých dalších her, a nakonec tu ze všech nejdůležitější, Vanilopku, závodnici na cukrkárách. A právě tam vzniká velmi dojemné přátelství mezi neoblíbeným hromotlukem a drobnou, zato drzou "chybou". Oba dva mají velký sen, k jehož splnění potřebují, aniž o tom vědí, jeden druhého. A na konci se dočkáte pochopitelně happyendu. Rozhodně nejlepší animák letošního roku, ačkoli (Péťu neposlouchejte) ani ty ostatní nedopadly špatně.

Šesté místo obsadil Atlas mraků. Sotva lze pár slovy shrnout, o čem tento film vlastně je. Skládá se totiž ze šesti naprosto odlišných příběhů odehrávajících se v rozličných prostředích, dobách, skýtajících rozličné zápletky. Přemýšlela jsem, jestli vám tu postupně příběhy nepopíšu, ale to bychom tu byli ještě v únoru. Proto to vezmu jako celek. Nejstarší příběh můžeme zasadit přibližně do 18. století, ten řekněme "nejmladší" (ale tak to mohu nazvat jen těžko) je z postapokalyptické budoucnosti. Všechny příběhy se zaobírají vážnými tématy, jako jsou nemoci, strach, podlost lidí, nemožnost splnit své sny, nenaplněná láska a mnohé další. Jeden příběh je výjimkou, příběh časově zasazený do současnosti, který vypráví o vydavateli, jehož bratr zavře do domova důchodců. On se samozřejmě snaží uniknout a vzniká tu spousta veselých momentů, které příjemně odlehčují jinak vážný a napínavý film. Na Atlasu mraků jsem byla v kině dvakrát, což rozhodně neuškodilo, je tam toho dost na pochopení.

Jako sedmý tu máme Skyfall. Nejsem žádným zarytým fanouškem bondovek a ani jsem nečekala, že se mi bude líbit. Ale překvapil více než příjemně. Skvěle promyšlená prostředí, napínavé bitky a přesvědčivý agent 007, který má vždycky všecko pod palcem, na mě udělaly dojem. K tomu asi není víc co dodávat.

Jako osmý tu máme další film,  který vás vezme za srdce. Je jím Černobílý svět, film o začínající novinářce, která se staví za práva černých služebných pracujících pro zazobané bílé rodiny. Paničky neschopné postarat se pořádně o vlastní děti černé služebné potřebují, zároveň je ale utiskují a ponižují. Ty si pak nemohou stěžovat, neboť by přišly o jediné zaměstnání, které vůbec mohou ve svém postavení zastávat. Dojemný příběh plný úsměvných scén a naopak ponižujících situací, kdy vám nejde do hlavy, jak si vůbec člověk k druhému člověku může něco takového dovolit.

Předposlední v našem žebříčku je film Ted neboli Méďa. Naprosto šílená komedie, která překračuje všechny možné hranice lidské morálky. Alkohol, sex, drogy a všemožné sprosťárny dohromady s dětským motivem plyšového medvídka přináší něco, co tu ještě nebylo. Nejlepší je od filmu nic neočekávat, a právě tehdy se pobavíte nejvíc. Méďa, který má celý svět u svého plyšového zadku, a John, který je sice velký chlapák, ale nezvládá vztah s přítelkyní a přátelství s Tedem zároveň, a do toho se bojí bouřky. Říkají si thunderbuddies a když budete chtít, rozhodně se s nimi nasmějete.

A desáté místo je vyhrazeno pro film Nedotknutelní. Asi by byl výše, kdybych si z něho trochu něco pamatovala. Udělal na mě totiž veliký dojem, který postupem času vyprchal, a kdybych si ty letošní filmy nedohledávala, ani si na něj nevzpomenu. Na druhou stranu ale, neznamená to, že by nestál za to vidět. Spíš si myslím, že bych si ho měla připomenout, protože, jak o tom tak přemýšlím, byl opravdu skvělý. Nevím moc, co tu o něm psát, nejde ani tolik o příběh ochrnutého Philippa a černocha Drisse, jako o to, jaké pocity přináší. Je to kontrast dvou naprosto odlišných světů, jejichž setkávání přináší chvilky trapnosti, smíchu, dobrodružství a pevného přátelství. Nemůžu než doporučit.

A to je pro letošní rok vše. Ne že by tento článek shrnoval všechny dobré filmy, to nikoliv, bylo jich letos mnohem víc a kdybych měla sestavit žebříček o patnácti nebo dvaceti příčkách, nebyl by to problém. Ale top desítka je top desítka :) Doufám, že jsem neurazila ničí filmový vkus a že jste se třeba i dozvěděli o filmu, který neznáte a kouknete se na něj. Tak se zatím mějte a choďte do kina :) ahoj

Šťastné a veselé :)

Tak nám nastal čas Vánoc. A protože vás mám moc ráda a moc si vás vážím za to, že sem pořád chodíte a čtete, co si sem tam ublognu, i když teď na to je málo času, chci vám popřát, ať ty vaše Vánoce jsou ty nejlepší :) Ať si odpočinete, pochutnáte si na spoustě dobrot, vypnete obvyklý stres a trávíte čas s lidmi, které máte nejradši :) Ať jste šťastní, ať vám Ježíšek přinese, co si přejete, a ať vstoupíte do nového roku plní síly a dobré nálady.
Tak se mějte krásně a ještě jednou: mám vás moc ráda, jste super :)
A tady jedna vánoční :) tak papa

Weeky

Nemůžu tomu ani uvěřit, jak dlouho jsem vám nepsala o WoL. Popravdě, ani tomu nemůžu uvěřit, jak dlouho jsem vám nepsala, tečka. Je toho teď spousta, těžko se to stíhá. A i když je čas, tak je síla leda odpočívat. Dneska jsem si ale na vás našla čas a konečně vás poinformuji, jak co a jak se děje.

Pokud se nepletu, poslední týden, který jsem vám tady ukázala, byl 32. Od té doby se mnohé událo a i když jsem od září nafotila týdny jenom dva, musím vám jich tady představit mnohem víc. Týden s číslem 33 je takový pohodový, prázdninový. Je focený zrcadlovkou a podle toho taky vypadá. Užijte si to, ne vždycky to bude taková paráda.

34ka je můj druhý pokus o černobílák. Mám z něho docela radost, hlavně ze začátku. Pořád ještě prázdninová pohoda, ačkoliv už začínáme pomalu stěhovat.

Další týden (35) už je focený kompaktem, takže žádná sláva. Je to stěhovací týden, takže motat se všem pod nohama se zrcadlovkou by asi nebylo úplně šikovné. O stěhování už jsem vám tady každopádně psala :)

36ka je týden z října, z období mých narozenin. Už jsme plnohodnotní pražáci, ale tenhle week zaznamenává i náš výlet do Liberce. Je krásně podzimně, všude barevno. Taky bohužel focené kompaktem. 

A poslední zatím publikovaný týden jsem dokončila včera. Jak jinak než zase kompaktem. Ve škole i v práci máme foťáky zakázané, takže když už chci fotit "nelegálně", zrcadlovku asi moc neschovám :D

Tak se kdyžtak koukněte. Příští week plánuji zrcadlovkou, už se těším jak blázen :) Bude to přesně 7 dní, co nepůjdu do školy ani do práce, a tam se mi ten week vejde. Takový vánoční, to bude paráda. Tak se taky těšte :)

A zatím se mějte skvěle. Teď ke konci roku vám ještě snad párkrát napíšu, minimálně se opět můžete těšit na žebříček filmů roku, který pro vás už pomalu připravuji :)

Tak zatím zdar a nazdar a kdyby náhodou skončil svět, mám vás ráda :D

Focení 13. 10.

V sobotu 13. 10. jsem zrovna výjimečně byla v Liberci, takže jsme si předem s Majdou naplánovaly, že půjdeme fotit. Ona nakonec vzala ještě svou kamarádku Andy a její malou ségru a v druhém kole pak vytáhla Tadeáše. Překvapilo mě to, ale opravdu se nám povedlo počasí, měla jsem radost. Takže se tu nebudu rozkecávat, prostě vám ukážu výběr fotek, co z toho vylezly. Ještě jsem neupravila všechny, mám teď dost frmol. Takže se koukněte. Doporučuju rozkliknout.

Země česká, domov Tvůj!

Nejsem si jistá, jestli jsem vám o tomto projektu nepsala už v květnu, ale i kdyby. Prostě si to zopakujeme.

V roce 2011 vznikl film, který se jmenuje Life in a Day (život v jednom dni). Různí lidé z celého světa natáčeli v jeden předem dohodnutý den svůj život. To se sestříhalo a vznikl právě tento celovečerní film. Kdyby vás zajímal, tady se na něj můžete podívat.

Tímto projektem a částečně i projektem Week of Life (který jistě znáte, pokud sem chodíte alespoň občas) je inspirován dokumentární film Adolfa Ziky - mimochodem i autora WoL. Tentokrát není myšlenkou porovnat ten samý den z různých konců světa, ale vystihnout Česko tak, jak ho známe, každý svýma očima. 

Odtud ten název. Natáčecí den proběhl v pátek 11. května 2012. Zapojit se mohl každý pouze s podmínkou, že se jednalo o Čecha. Tak co, řekli jsme si s miláčkem, zkusíme to. Natáčeli jsme, video jsme odevzdali, a od té doby se dlouho nic nedělo.

Až teď. Dočkali jsme se traileru na film, který už od 25. října poběží v kinech CineStar. Tak vás všechny zvu, přijďte se podívat :) jen si dejte pozor, ať to stihnete, protože to zatím vypadá, že film bude v kinech pouze týden.

Kdo to nestihnete, nezoufejte, i pro vás mám dobrou zprávu. 17. listopadu bude tento film v televizi.

A pokud si pořád nejste jistí, jestli vás to vůbec zajímá, tady se můžete kouknout na trailer :) Dokonce tam jsem chvilku i já :)

Tak co, přijdete? Doufám, že ano :)
Poslední věc, tady jsou stránky projektu. To kdyby vás zajímalo něco víc.

Fotky pro radost

Před nějakou dobou jsem se rozhodla, že si vytvořím určité album fotek pro radost. Cílem bylo, aby každá fotografie byla jaksi milá, úsměvná, originální. Většinou to chtělo ale nějaký nápad. A těch jsem zatím měla poskrovnu. Protože už se mi nechce dál čekat, prostě vám ukážu ty dvě fotky, co zatím mám. Snad vás potěší alespoň ty.

První fotku jsem pojmenovala "I'm here for you." Prostě přátelské toaleťáky. Moc jsem se nesnažila, prostě mě to napadlo, tak jsem posadila toaleťáky na postel a vyfotila to. Každopádně stejně se mi líbí :)

Druhá fotka mi dala mnohem víc práce, snad to je na ní vidět. Chudák osamělé klubíčko provázků se chce kamarádit s pomeranči. Chápu ho. Tak snad se vám líbí taky.

Obě fotky doporučuji rozkliknout, ať si je pořádně prohlédnete. A až mě zase nějaká taková úsměvná maličkost napadne, zase vám dám vědět :)

Tak ahoj :)

Seznamovák

Nejsem si jistá, jestli jsem vám nakonec psala, pro kterou školu jsem se rozhodla. A jestli jsem vám to psala, prostě vám to připomenu. Od příštího týdne (tzn. od 24. září) nastupuji na VŠE na obor Arts Management. Jsem na to zvědavá, ale o tom vám tu teď povídat nechci.

Ve dnech 4. až 7. září jsem se totiž společně s dalšími asi čtyřiceti budoucími spolužáky vydala na seznamovací kurz. Konal se v jednom moc pěkném kempu nedaleko hradu Pecka.

První den jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli to byla správná volba a jestli bych radši neměla odjet zpátky domů. Měla jsem totiž ze seznamováku takový soukromý strach, že se tam bude hodně pít (protože to já nemám ráda). Sraz byl v 11 hodin na hlavním nádraží. Přišli jsme a bylo nám řečeno, že očekávali, že přijdeme všichni pozdě, takže prý jsme je překvapili a máme ještě jít na pivo a přijít za další hodinu. No bomba, říkala jsem si, ještě jsme ani nenastoupili do vlaku a už to začíná.

Cesta vlakem taky nebyla úplně pohodová. Nejdřív to bylo fajn, jeli jsme rychlíkem asi dvě hodiny, ale jakmile jsme v Jaroměři měli přestoupit, všechno šlo do kytek. Přestupovali jsme totiž do motorového vláčku, nebo spíš jednoho vagonu, který byl plný, ještě než se tam nacpalo nás čtyřicet. Nedalo se tam dýchat a stáli jsme střídavě na vlastních zavazadlech, na cizích hlavách či jiných končetinách a jakmile vláček poskočil, padali jsme hromadně do klína nejblíže sedícím důchodcům. Vrchol všeho zla (jak jsem si v tu chvíli myslela), nastal, když vlak zastavil a průvodčí nám přišla oznámit, že na koleje spadl strom a čeká se, až bude odstraněn. 

Když jsme přes všechna pekla, popadané stromy a jiná zla přecejen dorazili do cílové stanice, jejíž jméno si nepamatuji a stejně by vám asi nic neřeklo, tašky jsme naházeli do aut a pěšky se vydali na cestu do kempu. Potom vše probíhalo už celkem bezproblémově, ubytování, véča... To jsem ještě nevěděla, že to nejhorší teprve přijde.

Po večeři jsme se sešli ve společenské místnosti a vyslechli si přednášku o isisu, který dokonce začínám pomalu chápat. Byli jsme tam docela namačkaní, seděla jsem skoro vepředu a před sebou měla na lavičce položený foťák. Vedle měli i dataprojektor a různou kabeláž k notesu, ze kterého nám to promítali, takže to nebyla úplně moje nezodpovědnost, dala jsem prostě elektroniku k další elektronice. A pak jedna slečna, co seděla vzadu, šla na záchod, a jak nás tam obcházela a překračovala, můj foťáček z lavičky shodila. Výsledek - rozbitý displej a kryt na něj. Slečna za to moc nemohla, byla tam docela tma a mohlo se to stát komukoli. Nejdřív mi to bylo líto, protože jsem si myslela, že teď nebudu mít žádné fotky z celého seznamováku, když nebudu moct fotit, a když nebudu fotit, co tam budu dělat?

Přes noc se mi to naštěstí rozleželo v hlavě a uvědomila jsem si, že rozbitý displej zdaleka neznamená, že nemůžu fotky dělat, pouze že na ně nevidím, když už jsou hotové. Ještě jsem si to ověřila na pokusném snímku a měla jsem pravdu. Tak jsem fotila vesele dál :)

Po prvním dnu, který byl doopravdy zlo a peklo, se seznamovák značně zlepšil. Druhý den jsme šli na výlet na Pecku a vyslechli jsme si prohlídku hradu od velice prazvláštně a zároveň nesmírně komicky intonující paní. Odpoledne jsme ještě hráli různé hry, třeba na poznávání jmen (rozhodně si většinu lidí nepamatuju ještě teď), a dost jsme se u toho nasmáli. Také proběhla soutěž v přetahování, kterou jsme co? Vyhráli! Večer přijeli někteří další lidé ze školy, myslím především takové, kteří nás budou učit. Povykládali nám, co od nich máme čekat, co máme čekat od školy, co čekají oni od nás a mnohé další užitečné věci.

Třetí den byl také pecka, tentokrát jsme sice nevystrčili paty z kempu, ale rozhodně jsme si to užili. Probíhaly soutěže v obřích Scrabblích, závody na lyžích pro 7 lidí, mohli jsme si vyzkoušet třeba bungee running (což je něco jako bungee jumping, akorát horizontálně) nebo slackline. Hrál se turnaj v beach volejbalu. Také pro nás nafoukli takovou velikou hopsací duchnu :) V kempu byl k dispozici i bazén, ale jak se den ode dne ochlazovalo, ani jsme ho - až na výjimky - nevyzkoušeli. A večer se udělal oheň, kluci vytáhli kytary, zpívalo se, mně začala být zima, a tak jsem šla spát.

Poslední den už byl spíše takový balící, čekací na odjezd. Nic moc se nedělo. A po obědě jsme jeli domů.

Musím říct, že jsem za tenhle seznamovák moc ráda. Celá ekonomka má totiž seznamováky jinde, a hlavně jiné. My jsme se dozvěděli spoustu věcí, poznali lidi, se kterými opravdu budeme studovat, vyzkoušeli si spoustu aktivit, které taky nemůžeme dělat každý den, a hlavně jsem se poměrně dobře bavila, i když se zásadně vyhýbám alkoholu.

Navzdory tomu, co se stalo mému foťáčku, mám z této akce na rajčeti album. Kdyby vás zajímalo, koukněte se tady :) popř. kdybyste chtěli vidět facebooková alba, můj výběr je tady a fotky od ostatních jsou tady a tady. 

Až zase budu mít nějaké zážitky, třeba ze školy, třeba odjinud, určitě vám napíšu. A než se tak stane, koukněte se na fotky :) Tak se mějte a čauves!

PS: Díky Lucce, Bětce, Zuzce, Honzovi a Markovi za organizaci seznamováku :))

Stěhování

Dlouho očekávaná událost s názvem "stěhování" je za námi. Na prodej domu jsme čekali snad přes rok, většina z nás se na to těšila ještě dýl. A pak to konečně přišlo a my se najednou nemohli dočkat, až to bude za námi. 

Hlavní akcí bylo stěhování naší rodiny z domu do bytu v Liberci. Ve velkém domě s velkou zahradou jsme bydleli nějakých 16 let a všechny věci, co jsme za tu dobu nashromáždili, jsme museli přebrat, vytřídit a většinu vyházet, prodat či darovat, aby ten zbytek mamka do bytu 4+1 vůbec nacpala. Už pár týdnů před tou velkou akcí jsme museli uklízet šuplíky, vyhazovat staré oblečení, všechny nepoužitelné věci - zejména kusy nábytku - nosit do sklepa, odkud se potom najednou všechno odvezlo. Zjistila jsem, že mám docela dost věcí, které jsem nikdy nepoužila nebo které jsem už léta neviděla. O to to bylo horší, konala se totiž ještě vedlejší akce.

Vedlejší akcí bylo moje stěhování do Prahy. To se událo hned den po stěhování z našeho domu. Musela jsem ještě víc eliminovat svůj majetek, protože s miláčkem teď bydlíme na jednom pokoji a všechno, co jsem měla ve svém pokoji (a všude po domě) doposud, by se sem už vůbec nevešlo. Proto jsem opět vyhodila několik tun věcí - pokud si někdo pamatujete, jak jsem asi před 3 měsíci psala o velkém pomaturitním úklidu, víte, že to není tak dávno, co jsem se zbavila docela kvanta věcí, přesto to ale nestačilo. Nějaké bedny jely s mamkou do Liberce a co zbylo, výběr toho nejpoužívanějšího, mám teď v Praze.

Zaprvé bych se tedy měla přiznat, že jsem ostuda. V novém bytě, kde teď bydlí moje rodina i s havětí (pejskem, potkanem, křečkem....), jsem ještě nebyla. Ani kouknout, ani nic. Nevím ani, ve které je ulici. Jsem opravdová ostuda. To ale není neřešitelný problém, a tak pozítří vyrážím na návštěvu "domů". Jsem zvědavá, jak se jim tam bydlí :)

Co bych vám ale rozhodně neměla zapomenout popsat - nebo se o to alespoň pokusit - je ten pocit. Bylo to opravdu zvláštní. Bydlíte někde od školky. Je to na vesnici, tudíž tam trávíte docela dost času už proto, že vyrazit si do města je docela na dlouho. Vyrůstáte v tom místě. Jsem ten typ člověka, co si mnohem snáz pamatuje křivdy, ublížení a špatné zážitky, než všechno příjemné a hezké. Neměla jsem ten dům ráda. Teprve ke konci, poslední rok nebo dva, se tam dalo docela žít. Předtím jsem tu "studenou komunistickou barabiznu" opravdu nemohla vystát. Starý, vlhký, studený, věčně plesnivící dům. Nesnášela jsem ho. Nebylo tam nic útulného, téměř žádný pocit bezpečí či soukromí. Proběhla i období, kdy jsem čekala za dveřmi pokoje, a poslouchala, co kdo dělá, abych si naplánovla, jak potkat co nejméně lidí. A přesto... ke konci jsem to tam měla ráda. S mamkou v roli velitele se povedlo vybudovat přátelské prostředí, kdy jsme po sobě v kuchyni házely knedlíky, chodily spolu se psem, o Vánocích jsme to rozjížděli na Tři oříšky pro Popelku. Možná kvůli tomu poslednímu roku či dvěma se mi nechtělo tak úplně odcházet. 

Najednou mě přepadla nostalgie, nechtělo se mi vyhazovat staré plyšáky, nechtělo se mi balit a odejít. Je to, jako když za sebou necháte kus života, a ať se vám líbil nebo ne, je to zvláštní pocit. Jako když musíte udělat krok do neznáma a není cesty zpět. Měla jsem opravdu strach.

:) Ale už je to dobré. Už jsme zabydlení v Praze, je nám tu hezky, teplo, útulno, veselo, nemáme sice stůl, u kterého bychom jedli, ale takové mouchy se doladí časem. 

Nevím, možná vás to nezajímalo, ale nestěhuji se zrovna často a mám z toho docela megazážitek, tak jsem vám o tom potřebovala povědět :) 

PS: Celý den, kdy jsme opouštěli náš dům, pršelo. Možná to něco symbolizuje. Kdo ví :)

Tak ahoj a zase někdy :)

V novém kabátku

Asi jste si všimli, že už se tu dlouho nic nestalo. Poslední příspěvek je měsíc a půl starý, všude mrtvo. Hodně se toho od konce července událo, hodně se změnilo, a když je všecko teď nové a jiné, proč s blogem zůstávat pozadu? 

Je asi pravda, že si všichni na starý vzhled mého blogu docela zvykli. Však jsem ho dva roky nezměnila. Už mě ale moc nebavil, přišel mi moc chaotický a tmavý. Opět jsem tedy poprosila svého nejmilejšího Péťu (bez jehož pomoci by se tu na to nedalo koukat) a on pro mě vytvořil toto.

Doufám, že se vám tento svěží design líbí. Já z něho mám obrovskou radost a už pro vás chystám nějaké nové počtení :) Tak snad se sem budete rádi vracet i nadále.

Tak ahoj!

Advik 2012

Nějakou náhodou se stalo, že jsem se letos účastnila festivalu Advik 2012. Jedná se o akci pro všemožné herní, anime atd. nadšence. Bylo zde možné vyzkoušet si různé převážně konzolové hry, poslechnout si spoustu zajímavých přednášek, koupit si různé rekvizity a mnoho dalšího. Já se na festival dostala pomocí kamarádů z pořadu Indian, zejména díky svému Péťovi :) 

Indian zde měl svoje vlastní pódium, kde se pořádaly různé přednášky a soutěže. Většina herního dění se odehrávala venku právě u stage Indiana, o různých anime, pokémon apod. událostech, které probíhaly v sálech vevnitř, přehled moc nemám. Můj miláček společně se Zoomem měli zajímavou přednášku o tom, jak se pustit do projektu a dotáhnout ho do konce. Jediná škoda byla, že na sluníčku nebylo z promítané prezentace nic moc vidět, protože jinak vypadala fakt dobře.

Bylo doopravdy horko, a o to víc jsem obdivovala lidi v různých kostýmech a převlecích. Byla jich většina, nás takříkajíc normálně oblečených bylo poskrovnu. Kdo neměl tyrkysové vlasy a podivné oblečení, měl alespoň kočičí uši, ocas nebo zvláštní líčení. Byla to akce pro lidi, které normálně považujeme za "divné", takže jsem se trochu lekala jejich množství a sama jsem si přišla ve svých obyčejných kraťasech a tričku podivně vyčnívající.

A to je asi všecko, pokud chcete vidět všechny fotky, fcb album je tady, snad vám půjde otevřít =)

Další weeky

Ani si nevzpomínám, kdy jsem vám o svých týdnech psala naposledy. Proto je jistě nejvyšší čas vás informovat o těch nejnovějších :)

Devětadvacátý byl myslím docela pohodový týden, kdy v půlce můj drahý odjel do ciziny. Bylo mi po něm smutno, ale ve fotkách to snad poznat není. Taky to je týden, kdy jsem hlídala pejska Fionku a kdy začala borůvková sezóna :)

Třicátý týden je dalším týdnem borůvek a také je to rozhodně týden výletový. A týden, kdy se mi Péťa vrátil a přivezl s sebou svůj parádní week z dovolené, který najdete tady!

Jednatřicátý týden je týden focený zrcadlovkou, týden, kdy jsme jeli s milým k babičce do Brodu a tam blbli s bráškou, jezdili na výlety, hodně jedli a podobné věci, co se u babiček dělají. I tady Péťa fotil week se mnou, jeho pohled na náš pobyt můžete vidět tady.

A prozatím poslední, dvaatřicátý týden, je týdnem převážně práce. Když člověka něco nebaví, není nic lepšího než si to zpestřit focením :) Tak si ho užijte a i všechny předtím :) A zase se vám ozvu, mějte se, čauves

Výlety

Za poslední 3 dny jsem byla na 3 výletech. Všechny byly fajn.

První neměl moc účastníků - mě, Majduli a Tadeáše. Jeli jsme sedačkovou lanovkou na Ještěd, kde jsme dlouho nebyli. Vyjeli jsme nahoru, pak jsme šli kamsi směrem na Pláně, pak jsme šli chvíli po nějaké bobové sjezdovce nebo tak něco, načež jsme ještě jednou odbočili a šli jsme někudy lesem. Prošli jsme pod lanovkou, kterou jsme vyjeli nahoru, a vylezli jsme na Liberecké sjezdovce. Tam jsme s radostí posvačili a po sjezdovce šli dolů. Účel výletu byl sbírat borůvky a houby. Nejdřív jsme nemohli najít nic, ale když jsme poodešli od cest, kudy chodí většina výletníků, začaly se borůvky objevovat po tisících :D Nejvíc jich bylo právě na sjezdovce, kde se asi málokomu chtělo stát v prudkém svahu a prudkém sluníčku. Tadeáš a pak i Mája byli odhodlaní najít houbu. To se jim nepovedlo. Přes dva litry borůvek jsme ale domů donesli a mamka nám pak udělala borůvkové kledlíky :) Což je pěkná odměna za kousance od hmyzu, klíště a spálená záda.

Nejvtipnější moment prvního výletu byl, když Tadeáš omylem zmačkal a vyhodil pod vlak právě zakoupenou jízdenku na cestu domů. Pak pod vlak lezl a lístek zachránil. Paní, co ve vlaku cvaká lístky, se opravdu divila  a pak i smála.

Druhý výlet proběhl ve stejné sestavě navíc akorát s Bonym. Nebyl to skoro ani výlet, spíš taková procházka. Vyrazili jsme si na Javorník, konečně se podívat na nový Obří sud. Na to, že ho máme kousek od domu, je až hloupé, že jsme tam nikdy nebyli. Tam jsme šli normálně po silnici, zatímco dolů jsme to vzali lesem. Nahoře jsme si koupili nanuka. Cestou zpátky Tadeáš neztratil odhodlání najít houbu a společně s Bonym se motali mezi stromy. Sice zase nenašli ani jednu, Tadeáš si ale "vynalezl" Hledač hub 3000, tzn. chodil po lese s dlouhým klackem a každých pár vteřin zapípal :D to by asi jen tak někoho nenapadlo. Dole pod kopcem jsme ještě Bonyho vykoupali, přece jen bylo fakt horko, a šli jsme dom.

Třetí výlet byl ze všech výletů nejnáročnější. Jeli jsme vláčkem na Malou Skálu - celá rodina ještě s Tadeášem. Jen Bonyho jsme nechali doma. Nejdřív jsme si vyšlápli kopec na Pantheon, kde jsme zjistili, že se platí, tak jsme se šli podívat aspoň z vyhlídky na Malou Skálu. Pak jsme posvačili, sešli dolů k vodě a koukali se na nějakou rodinku koumáků, jak se asi hodinu odhodlávají sjet jez, načež ho v pohodě sjeli asi za dvě vteřiny. Pak nás mamka táhla kamsi na Zbiroh, což byl kdysi hrad, ale teď už tam ani neupravují ty turistické trasy a jde se tam místy dobrou bažinou. Málem jsem umřela už cestou tam a zpátky jsme šli ještě o 2 km delší trasu přes Kalich, kdo ví proč. Ke konci cesty jsme ještě pospíchali, abychom stihli dřívější vlak, a celý výlet nás tolik zničil, že alespoň já a Mája jsme ve vlaku spaly, a já i potom celé odpoledne :D

No, přesto doufám, že to nebyly poslední výlety letošního léta a těším se na další :) Tak zatím ahoj :)

Školy

Nevím, jakou náhodou se to stalo, ale nejenže jsem odmaturovala (a dokonce s docela obstojnými známkami!), ale dokonce jsem byla přijata hnedle na dvě vysoké školy. Poněkud šokující, vezmeme-li v potaz můj laxní přístup ke studiím obecně a tak nějak asi vrozený odpor ke všem vzdělávacím institucím. Tak nějak jsem si tajně přála na žádnou školu se nedostat, ale když mě vzali na dvě, přece jen jsem měla radost. Asi to o člověku něco říká, možná že není úplný blbec, ani když se nesnaží. A nebo má jen štěstí, což bych spíš řekla, že bude pravda u mě.

No každopádně nevyhnutelně muselo přijít rozhodování, na kterou školu nakonec nastoupím. Možnosti byly: a) Matematicko-fyzikální fakulta UK, obor Obecná matematika, b) Podnikohospodářská fakulta VŠE, obor Arts management.

Na obou školách je tělocvik, takže rozhodování vůbec nebude tak jednoduché.

Vzhledem k vlastní váhavosti a nejistotě jsem se poptala na názor okolí. Dopadlo to takhle - matfyz 6 hlasů, VŠE 8 hlasů. Řekla jsem si, že bych možná taky mohla hlasovat a nakonec jsem došla k názoru, že můj hlas by teoreticky měl mít větší váhu než ty ostatní, když je to tady moje rozhodování. A pak jsem si vlastně řekla, že jsem sice příšerně nerozhodná, ale umím si dát dvě a dvě dohromady, a když proti sobě stojí celkem fajn škola s budoucností středoškolské učitelky a možná méně zábavná (ale kdo ví) a asi jednodušší škola, se kterou si snad jednou najdu pořádnou práci, jsem vlastně schopná se docela pěkně rozhodnout sama. 

Příští středu jdu na zápis na ekonomku. Moje máma se na mě za to rozčiluje. Snažila se mě všelijak přesvědčit, že matfyz je lepší (a protože nemohla přijít na žádné kloudné zaměstnání s čistou matikou, tvrdila, že můžu být profesionální hráč mariáše a vydělám si velký prachy - LMAO), jen proto, že sama ekonomky nemá ráda. A nemá ráda lidi z ekonomek. Ale myslim, že to je spíš lidma než školou. Jenomže zkuste jí to říct. Takže ona mi nefandí. Smutné... ale její věc.

Tak se tu mějte a pokud si ještě někdo myslíte, že jsem si vybrala špatně, tak ať. Neslibuju, že mě ta škola bude bavit, ani že tam vydržim do konce, ale chci to aspoň zkusit =)

Tak ahoj.

A zase.

Další dva nebo vlastně tři weeky z mého života. První dva jsou opět jeden týden z pohledu mě a Péti, takže dva. Můj najdete tady a jeho tady. Opět jsou posunuté o den. Je to týden, kdy byl nemocný, takže tam moc akce nenajdete. Většina fotek je z jednoho pokoje, možná ještě lépe z postele. Tak se můžete kouknout, jak jsme to zvládli :)

A ten další týden je můj dvacátý osmý, kdy nemoc pokračuje, ale už je to lepší :) Na ten se můžete podívat tady. Tak snad se vám líbí. Dneska mám weekovou přestávku a zítra asi začnu nanovo, už jsme skoro na třicítce, to se mi líbí :)

Week 25, 26

Nadešel čas vám prezentovat další dva týdny z mého života. Jeden z nich je svaťák, druhý je první týden prázdnin, týden po maturitě.

První z těchto dvou týdnů (s číslem dvacet pět) je týden, kdy babička s dědou byli v Maďarsku v lázních a nabídli mi, abych využila jejich prázdného bytu a učila se v něm. To mi přišlo vhod, byl tam klid, mohla jsem si dělat co jsem chtěla - např. ve dne spát a v noci se učit nebo každý den dělat palačinky. Tento týden jsem pojala poněkud netradičně, na každý den jsem si zvolila jednu barvu a celý den jsem jí věnovala pozornost. Myslím, že se mi to povedlo, z weeku mám radost. Snad se bude líbit i vám, můžete se podívat tady.

Druhý týden (26) jsem si zase řekla, že předchozí šíleně duhový týden by potřeboval něčím vyvážit, a tak jsem se pokusila o barevně poklidnější week. Většinu tohoto týdne jsem uklízela, taky jsem trávila čas s lidmi, na něž jsem před maturitou neměla čas (babička s dědou, ségra, holky atd.). Najdete ho zde. 

Tak doufám, že se vám moje dva nejnovější zrcadlovkové týdny líbí. Na dalším takovém náhledu do svého života pracuju právě teď, pro změnu kompaktem.

A ještě jedna novinka z mého fotografického života - včera jsem si koupila k zrcadlovce blesk. Takže mě čeká další období učení a zkoušení, co to dovede a co s tím dovedu já. Jsem zvědavá, jestli se moje fotografické schopnosti zase někam pohnou. Byla bych moc ráda.

Pálení učiva

Vzhledem k tomu, že jsme úspěšně zakončili pekelná léta na gymnáziu, museli jsme se za to nějak odměnit. A jak jinak, než uvržením toho pekla v zapomnění?

Ačkoli nám to dalo zabrat a několikrát jsme změnily plány, nakonec jsme se dnes ráno po sedmé sešly u mě doma - já, Kája, Káťa J., Dáda a Lůca. Sice jsme se pekelných sešitů chtěly zbavit co nejdřív, nakonec nám v tom ale zabránil příšerný liják. Tak jsme musely počkat.

Ale že bychom se nudily? My nikdy! Udělaly jsme opět mandarinkový dort, taková původně Káji, teď už spíš Dády specialitka. Zatímco tuhnul v lednici, koukaly jsme v televizi na Xenu a na nějaké věštění na Barrandovu, u něhož jsme se nesmírně bavily, protože tam vždycky někdo zavolal a paní "věštitelka" počmárala obrázek, prohlásila, že vám doporučuje sedmidenní kůru a posílá vám energii, a nakonec vám řekla ještě další nějakou radu do života, například "pročistěte si lymfatické cesty", "soustřeďte se na čtvrtou čakru" nebo něco s třetím okem. Ve chvíli, kdy se tam vlastně 40 sekund nic nestalo a jen jsme koukaly na odpočítávač časomíry, načež paní věštitelka prohlásila "tak, a dnes jsem tu naposledy, bylo mi s vámi krásně", jsme se - já především - právě konzumovaným dortem málem udusily.

Vzhledem k tomu, že pořád pršelo, nás nenapadlo nic lepšího, než si taky vyložit karty :D Vykládaly jsme si minulost - přítomnost - budoucnost s andělskými kartami. Nemohly jsme udělat nic lepšího, protože díky minulosti a přítomnosti asi věříme, že se nám splní i budoucnost. Protože karty se u všech jak u minulosti, tak u přítomnosti strefily. A to je nás prosím pět a pes. Ano, i tomu psovi to vyšlo :D Tak že by to byla náhoda? Nechme se překvapit. ;)

Potom přestalo pršet. Šly jsme tedy ven a pustily se do pálení :D Shořelo pár učebnic a spousta zápisků, předevších mých a především samé nečekané předměty - biologie, dějepis, literatura, francouzština, chemie... To jsem si někdy psala!? :D vydrželo nám to přes hodinu, všichni už svoje zásoby spálili, ale já pořád měla papíru dost, a tak nás to pomalu unavilo a přestalo bavit. Dáda musela odjet z důvodu péče o vlasy, tak jsme tu zbyly jen 4 a pes. Na zbytek pálení jsme se vybodly a hodily do ohně celou krabici.

K obědu jsme si pochutnaly na delikátní čínské pytlíkové polévce :D a pak jsme prohlížely fotky z dopoledne. To se však poněkud zvrhlo v divoké tance a zpěv především ze strany Káti J. To inspirovalo Káju a začala nás přemlouvat, ať zashufflujeme :D To jsme udělaly, ale stále jsme jí nebyly dostatečnými tanečními partnerkami, prostě jsme na ni asi neměly, tak situaci vyřešila jinak: inspirovala se klipem k písničce Party Rock Anthem a tančila s krabicí na hlavě.

Myslím, že to stojí za vidění. Nechala toho až ve chvíli, kdy krabici omylem odhodila na Káťu.

A pak už byl čas jít, ne pro mě, ale holky musely domů. Všechny jsme krásně smrděly od ohně a opět začalo příšerně pršet. Cestou na zastávku jsme tedy úžasně zmokly.

A to je z dnešku asi vše. Pokud chcete vidět fotky, jsou na rajčeti - přímo tady.
A úplně na konci fotek (z nichž většina je nic moc, proto jsme taky dělaly výběr na fcb) najdete krátké video z této akce. Má jen něco přes 20 vteřin, přesto doufám, že se pobavíte.
Tak se smějte a zas vám někdy napíšu.
PS: Když jsem vám říkala, že teď bude o čem psát, protože se toho bude dost dít, měla jsem pravdu :P

Megaúklid

Tak jsem udělala něco, co jsem měla udělat už dávno, ale na co jsem neměla čas. A to myslím vážně, úklid mi trval od neděle do čtvrtka, tolik času bych jen tak nenašla. A hlavně, vezmeme-li v potaz, že mám střední za sebou, mohla jsem konečně vyházet spoustu věcí, které jsem tu doteď přechovávala pro případ "kdyby náhodou".

Normálně bych vám nepsala o tom, že uklízím, ale vzhledem k tomu, že se s tím spojuje spousta zážitků a překvapení, podělím se s vámi. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, co všechno jsem u sebe v pokoji našla, aniž bych doteď tušila, že to tu celá léta mám. Vyhodila jsem asitak tři sta tun věcí. Byla jsem opravdu nelítostná, vyházela jsem všechno, co už nebudu potřebovat. Mám tu i několik šuplíků, které jsem se už hodně dlouhou dobu bála otvírat... tak ty jsem vysypala do popelnice celé. Dokonce jsem udělala i takovou šílenost, že jsem roztřídila trička a mikiny na "domácí" a "mezi lidi". Tak jsem to naposled měla snad ještě na základce, ne-li ve školce. Faktem je, že i kompletně vyžehleno jsem měla naposled hodně dávno.

Ale hlavně co jsem to všecko našla!

Sedm trojúhelníků s ryskou.

Čtyři velké Herkulesy, čtyři plastické gumy.

Pět stejných mp3 přehrávačů. Měla jsem je ráda, pořád jsem je rozbíjela a pořád si kupovala ty samé znovu.

Několik let starý pytlík sušeného ovoce.

Cédéčka s fotkami ze školních akcí z nižšího gymnázia. Ještě jsem nekoukala, jaké zlo obsahují, podívám se během odpoledne.

Svůj deník z let 2005 - 2008. Nejhorší puberta. Letěl do koše. To bych vám nikomu nepřála. Přečetla jsem si jen pár vybraných záznamů napříč všemi těmi lety a všechny byly v podstatě stejné. "Měla jsem průměrnou náladu, už mám ale zase depku, páč na Evropě 2 hrál jeden z mejch oblíbenejch romantickejch ploužáků." a "Jsem tak trapná. Dneska mě pozdravil ..... a já dělala, že ho nevidim, a na ajsku jsme si pak psali a já jsem se ho zeptala, jak se má! Jsem tak trapná až to bolí." :D Myslím, že to vám na přibližný dojem stačí a také jistě chápete, proč záznamy mé temné minulosti letěly tak rychle do koše.

Dále jsem našla puzzle s mou fotkou, které mi kdysi dal táta :) měla jsem tam ještě vlasy "na hřiba" :D

Také si představte ty nejtlustší možné kancelářské šanony. Tak dva takové jsem úspěšně naplnila prázdnými (!!!) průhlednými eurodeskami.

Taky jsem našla spoustu dopisů, co mi kdy kdo poslal,  a dopisních papírů.

Také asi deset nefunkčních sluchátek, takový kabelový chumel, taky nemám tušení, proč jsem to tu ještě měla.

Dva bublifuky.

Kartičku do knihovny v Pittsburghu. Použila jsem ji jen jednou, pak jsem si půjčovala na ostatní, protože jsem tu kartičku ztratila. Nechápu, jak se se mnou dostala domů.

Taky jsem našla rozepsanou básničku proti alkoholu, taková óda na abstinenci. Ten kousek vám sem můžu napsat, přecejen, když vám řeknu, že to je 1) nedokončené a 2) několik let staré, tak se pobavíte a nikde to šířit nebudete, což? :) Faktem je, že tomu vlastně chybí i začátek :D

AntiAlkohol

Dřív jsme spolu pili kolu

dneska máte rum

Hrozí zvratky, život krátký,

prostě je to hum.

Riskujete játra

vaše zdraví chátrá,

tolik jiných dobrých chutí

alkohol vás to pít nutí?

Kam to sakra lidstvo spěje,

to se ani nenadějem

a ta pár let v nemocnici

nalejou vám slivovici.

Že ve škole na lavicích

pivo stojí ve sklenicích?

No tak, lidi, žádný vzrůšo,

dneska všichni všecko můžou.

"Života si užíváte"

-lepší argument nemáte?

Říkáte, že nepiju, 

takže vlastně nežiju?

Heleďte se, moji milí,

zapněte mozek na chvíli.

To já teda na nudu

alkohol pít nebudu.

:D tak doufám, že se vám moje tvorba líbí. Já se pobavila, když jsem po sobě včera ten škrabopis luštila.

Taky jsem našla básničku, kterou jsme napsaly s Martinou a druhou Martinou na školním výletě asi v kvartě nebo kvintě, ale ta je mnohem delší, takže tu vám sem psát nebudu.
A taky jsem našla svou první gumičku do vlasů ještě z doby, kdy jsem měla krátký vlasy. Růžová se zelenym hrochem :D

A vůbec, našla jsem takové kvantum věcí a takové kvantum věcí jsem vyházela, že můj pokoj teď musí být o tolik lehčí, že se divím, že se nám dům nepřevažuje a nenaklání na druhou stranu :D

Takže já jdu asi kouknout na ty staré fotky a v nejbližší době vám zase napíšu :)

Tak čauves, lidi :)

PS: jo a zapomněla jsem říct, našla jsem svoje první zuby v krabičce :D

Poslední gymplácký hlášky, miničlánek

Hrůza:

"Fascinuje mě, jak se studentův nezájem o téma promítá do močového měchýře."

"Co víte o Hrabalovi?" - "Zabil se." - "Tys to teda vzal z gruntu, já bych ho radši s dovolením nechal nejdřív narodit."

Franc:

"Tohleto 'kys.' znamená kyselina." - hahaha - "No když tak koukám na ty vaše vzorce, tak to není zas tak k smíchu."

během testu "Někteří už z dlouhé chvíle a nedostatku jiné činnosti dobrý převorávaj na špatný..."

Lysičan:

"Jestli chcete, pustim vám video z potratu, ale nevim no, je to docela brutální." - "Já to nechci vidět!" - "Jo, pusťte to, ty co to nechtěj vidět tak zavřou oči." - "Tak to já se taky nebudu dívat, já už jsem to viděl."

Prázdniny aneb článek o ničem :)

Tak, a já mám prázdniny. Myslím, že popisovat svou maturitu vám tu nemusím, vsadím se, že o to nikdo nestojíte, a já o to stojím ze všech nejmíň. Takže pokud Cermat ještě někdy opraví slohovky, tak to bude i oficiální. Zatím to jisté není, ale myslím, že můžu říct, že maturitu mám. Ale to nejdůležitější je, že teď mám prázdniny! :)

Takže co bude teď? Nejdřív musím uklidit. Je to cíl číslo jedna. V mém pokoji není k hnutí. Když chce pes vyskočit na postel, nemůže, protože se k ní na metr nepřiblíží. Leda že by začal šplhat přes hromádky knih nebo oblečení. I já, když jsem se šla v noci napít, jsem se málem přerazila.

Cíl číslo dvě... Já nevím. Mám nekonečný seznam věcí, které jsem chtěla po maturitě dělat, že teď nevím co dřív. Přečíst spoustu knížek, kouknout se na spoustu filmů, možná se i po dlouhé době odvázat a rozkoukat nějaký seriál. Naposledy jsem byla do nějakého zažraná ještě před odjezdem do USA, to je už 4 roky.

Musím vyžehlit! To je další věc. A až to budu dělat, mohla bych konečně vyházet oblečení, co nenosím, a vůbec to nějak protřídit.

Bod číslo asi sto: vrátit do knihovny knížky - myšleno převážně učebnice. 

Bod číslo.... no to už je asi jedno: Jít do bazénu (myšleno ne cachtat se, ale plavat).

Dodělat week, co mám rozdělaný, ale nejsem schopná donahrát zbytek fotek a publikovat ho. Peklo. 

Stavit se ve městě pro tablo - sundat ho z výlohy a odnést domů.

Sejít se se všemi lidmi, jimž to slibuju už asi tisíc let. Je jich fakt spousta, a nemyslím jen přátele, ale i babičky atd. Všem dlužím trochu času.

Přečíst nové FotoVideo! Problém je, že ho vždycky půjčuji dvěma kamarádům, spolužákům, tak jsem jim ho vzala v den své maturity, aby se do něj koukli, zatímco já budu maturovat. A pak se ve škole sešla celá naše třída na "slavnostní zakončení maturit", a ve všem tom mumraji a vzájemném sdílení maturitních zážitků a tak dále jsem ho zapomněla ve třídě. Takže se pro něj musím ještě stavit ve škole. Jak se říká, co není v hlavě, musí být v nohou.

Další, zdaleka ne tolik příjemný úkol na "prázdniny", je dostat se na vysokou školu. Tomu bych se radši vyhnula. Jsem unavená. Postrádám veškeré studijní nadšení. Prostě už se mi nechce. Nechce se mi někam napochodovat a skládat přijímací zkoušky. Nechce se mi chodit někam do prváku, poznávat nové učitele, nové spolužáky, zvykat si na zaběhlé zvyklosti nové školy, snažit se splňovat nové požadavky, zvládat nové předměty. Chci pravý opak, úplně vypnout a nemuset nic. Snad to přejde.
Další věc mě napadá! Musím oběhat různé doktory, např. jsem už dlouho nebyla u zubaře nebo u kožního. A vlastně ještě oční... ale tam radši nepůjdu, na nové brýle nemám. Další nepříjemnost.
A ještě další věc je, že bych se konečně měla taky trochu věnovat vám, mým čtenářům :D Teď opravdu nebyl čas a za to se moc omlouvám, ale teď čas bude, budou zážitky, budou fotky, bude o čem psát :) Bude léto a všichni si ho užijeme :) Jupííííí! :) Tak čauves
PS: A pokud ještě nemáte prázdniny a zkazila jsem vám svými radostnými plány náladu, třeba vám ji spraví to, že to, co vidíte na obrázku, je jen menší "úryvek" z toho, co mě čeká  za uklízení :D takže se mi vlastně můžete smát :D

Státní maturita 2012

Nechtěla jsem vám o ní psát, dokud nebyly výsledky, abych třeba něco nezakřikla nebo tak. Každopádně písemná část státní maturity je za námi a teď už nás čeká jen ústní. Já mám ústní jen češtinu, někteří mají i jazyky.

Takže abych začala nějak logicky, státní maturitu jsem psala z českého jazyka (základní úroveň) a z matematiky (vyšší úroveň). Myslím, že ten poprask, který se kvůli vyšší matematice strhl, byl trochu zbytečný, nebo to jsem si myslela, než se zveřejnily výsledky a také správné odpovědi v testu. Teď už jen mlčím a jsem ráda, že se tak stalo.

Protože upřímně, dobře připravený student, který si je vědom toho, jak na tom je, a dobrovolně si dá vyšší matiku, přece musí být schopný takové příklady spočítat. Ani ten časový limit mi nedělal problém, a to se doopravdy nepovažuji za dobře připraveného studenta. Kromě dvou příkladů (kde jsem fakt nevěděla) jsem spočítala všechny. Druhá věc je, že jsem většinu spočítala špatně :D Po pozdější kontrole jsem zjistila, že mám všude buďto numerické chyby nebo chyby v naprosto šíblém uvažování a ještě šíblejším postupu, jakým jsem se k výsledku dobrala. Nakonec jsem doopravdy ráda, že mám těsnou dvojku, takovou s odřenýma ušima... no co ušima, s odřenou celou hlavou. 

Čeština na druhou stranu moc těžká nebyla, pomineme-li zvláštní uvažování Cermatu... Rok národního obrození? Státy východního bloku? Jo, všechno to je přece čeština, když to náhodou zrovna není dějepis, zeměpis nebo možná filozofie nad existencí pravdy v některé z nesmyslných odpovědí, které nám Cermat předkládá. Druhý vtip češtiny spočívá v tom, že zatím víme jen výsledek didaktického testu, výsledky slohovek budou až po ústních maturitách, takže sice všichni budou oslavovat, že dali maturitu, ale ve skutečnosti to vlastně ještě nebudou vědět. Ale jsem ráda, že se státní nepíšou až po ústních jako loni, to by tedy bylo peklo.

No a tady jsou moje výsledky. Čeština didaktický test 1, matika 2. 

PS: Mám silné obavy, že ústní dopadnou hůř. Tak mi všichni držte palce. Příští pátek odpoledne. Budu to potřebovat. Díky. :)

Spousta nových weeků!

Od posledně přibylo několik týdnů, o nichž jsem vám ještě neřekla. První z nich je týden těsně předvelikonoční. Je focený zrcadlovkou a mám z něj celkem radost :) Najdete ho tady. Přecejen je to měsíc a půl zpátky, takže vám o něm toho moc neřeknu, protože kromě toho, co v týdnu najdete a na co se můžete podívat sami, si z toho nic nepamatuju.

Druhý týden (pro mě dvacátý třetí) je zase těsně povelikonoční, nevím proč, ale nějak se mi letos to velikonoční pondělí povedlo vynechat. Ten je sice taky focený zrcadlovkou, ale ne mojí, ale půjčenou od miláčka, na film. Takže to je zase trochu jiný týden. Snad se vám bude taky líbit. Najdete ho tu.

A třetí týden je pro změnu aktuální. Je to týden focený mým ve zdraví se navrátivším Coolpixem. Tenhle týden jsem strávila v Praze. A co je na něm zajímavého? Řekla bych, že skoro nic, kromě toho, že tentýž týden fotil i můj Péťa (Jojojojojo! Péťa je taky na WoL, mám z toho obrovskou radost!), a tak se můžete podívat v podstatě na tentýž týden očima dvou různých lidí. Můj týden je tady a Péťův tady. Pozor, můj začíná o den dřív.

A pak je tu ještě pár věcí, které by taky stály za to zmínit. Zaprvé s týdnem číslo 21, který jsem vám představila už posledně, jsem se stala výběrem redakce, což je pro mě veliká pocta a moje fotka byla nějakou dobu na úvodní stránce Week of Life. To jsem měla opravdu velikou radost :)

A zadruhé jsme se v pátek s Pétěm zúčastnili natáčecího dne k filmu Země česká, domov Tvůj! Nevím, jestli jste o tom slyšeli, jde o to, že lidé z různých koutů České republiky natáčí svůj den (všichni ten samý) a nakonec se vybrané příspěvky sestříhají do filmu, který bude domnívám se v telce v listopadu.

A to je z úspěchů, projektů a novinek o mé tvorbě asi vše. Tak když budete chtít, koukněte na moje weeky, a mějte se skvěle :) Zas vám napíšu.

PS: držte mi palce, ať mi leze učení do hlavy ;)

Literární sloh: Ostře sledované vlaky

Bohumil Hrabal je významným českým spisovatelem druhé poloviny 20. století. Většinu jeho tvorby lze zařadit do modernistické prózy, která je v jeho případě značně autobiografická. Jazyk, který používá ve svých dílech, má výrazně mluvený charakter. Nacházíme zde jak archaická spojení a spousty germanismů, tak i obecnou, někdy až vulgární češtinu. Texty jsou skládány z velmi dlouhých vět a odstavců, Hrabal také často opomíjí interpunkci; tyto nedělené části textu se tak slévají v jednolitý proud řeči, či spíše proud vědomí. Jednotlivé prvky a motivy jsou spojovány bez výraznější logické vazby, řetězí se na principu volných asociací, díky čemuž tvoří kompaktní celek. Hrabal tímto způsobem dokáže velmi intenzivně vyjadřovat aktuální nálady.

Bohumil Hrabal je nejpřekládanějším českým autorem, získal také mnoho literárních cen. Jeho tvorba obsahuje jakousi „esenci středoevropství“, je specifická dokonalým vystihováním malého národa, malého státu, ale také malého a ubohého života, který hrdinové jeho knih často žijí. Díky tomu je oblíben v zemích, jako je například Polsko.

Jeho novela Ostře sledované vlaky má poměrně jednoduchý lineární děj a málo postav. Název knihy vznikl díky tomu, že děj probíhá za druhé světové války na železniční stanici Kostomlaty, kterou projíždí německé ostře sledované vlaky vezoucí zbraně, dobytek, lidi (dojmy z těchto transportů jsou líčeny syrově, téměř až naturalisticky).

Hlavním hrdinou novely je Miloš Hrma, nezkušený nezralý mladík, jenž by rád poznal ženy. Trpí předčasnou ejakulací, což všem rád vypráví slovy „zvadnul jsem jak lilium“. Miloš Hrma má zajímavé rodinné pozadí. Jeho pradědeček byl umlácen, neboť se jakožto válečný hrdina vychloubal před dělníky svou rentou a tím, že je sice mrzák, ale díky tomu si celý život může užívat. Milošův děda byl salónním mágem, je zde popisován jako hrdina, který se jediný z celého Československa postavil německým tankům (to ho také stojí život). Ani v otci nemá Miloš vzor pracujícího člověka, jedná se totiž o vysloužilého nádražáka, který už nepracuje, nýbrž sbírá staré věci, součástky do strojů, kusy nábytku apod.

Miloš Hrma, který nikdy neviděl svou rodinu pracovat, sám nastupuje do zaměstnání. Díky svému problému se ženami se dokonce pokusí o sebevraždu, kdy ho naštěstí přistihne jakýsi zedník. Později mu jizvy na pořezaném zápěstí zachrání život, když ho zajmou Němci. Ti jeho pokusem o sebevraždu pohrdají, jakmile se o něm dozvědí, Miloš pro ně ztrácí cenu a je propuštěn na svobodu.

Hlavním ideálem Miloše je pan výpravčí Hubička, který má úspěchy u žen, v knize ukázané na příkladu přetrženého kanape či na orazítkovaném pozadí Zdeničky Svaté. Hubička se chová svobodně a samozřejmě, což Milošovi imponuje. Nakonec to je právě tento výpravčí, kdo Milošovi zprostředkuje milostné poznání (s partyzánkou Viktorií Freie) a také hrdinskou smrt.

Konec knihy trochu připomíná scénu v zákopu z Remarquova Na západní frontě klid. U Hrabala však tato scéna vynikne díky větší syrovosti a omezení sentimentality.

Miloš Hrma přichází o život při útoku na německý vlak. Postřelí se navzájem s německým vojákem, on dostane zásah do plic a Němec do břicha. Namísto rychlé smrti spolu ještě tráví dlouhé minuty vedle trati, během nichž se Miloš snaží zastavit vojákovo nesmyslné pochodování. Přemýšlí o tom, že zde ani jeden nemuseli přijít o život, o tom, jak zpráva o jeho smrti ublíží jeho mamince a jistě i rodině německého vojáka. Nachází se zde také kontrast mezi červenou krví všude kolem a zeleným čtyřlístkem pro štěstí, který si Němec nosí u sebe.

Příběh ukončuje věta, již pronese Miloš Hrma směrem k nyní už mrtvému vojákovi, ale kterou míní celému Německu: „Měli jste zůstat sedět doma na prdeli.“

V knize vzniká velké napětí mezi smrtí a sexualitou. Vše je velmi tělesné. Však také Milošův sexuální zážitek s Viktorií proběhne jen pár desítek minut před útokem na ostře sledovaný transport, který končí jeho smrtí. Milošova smrt tak není smutná, ale spíše naplňující záležitost. Kdyby nezemřel při zdařilém útoku na vlak, jistě by se spoustu dalších let lopotil na stanici a žil dál svůj malý a ubohý život. Takto umírá ve chvíli, kdy se vyrovnal výpravčímu Hubičkovi a chce asi sotva od života něco víc, kdy dokázal všechno, co si přál, a je z něj hrdina.

Poslední zvonění

Tak jsem se po letech přece jen dočkala. Škola skončila a teď už nás čekají jen maturity. Samozřejmě jsme naše studium zakončili podle zvyklostí - posledním zvoněním. Zatím měly vždycky u nás na gymplu poslední zvonění dvě třídy v jeden týden a dvě ten další týden. Ano, pro ty, kteří nevěří, opravdu máme na škole čtyři maturitní třídy. Letos se to ale kvůli státním maturitám všecko pokazilo a poslední zvonění jsme museli mít všichni najednou. Taky bývají scénky v tělocvičně - parodování profesorů či jiný veselý program pro pobavení zbytku školy. Normálně na ně má každá třída hodinu, teď to ale vyšlo tak, že jsme měli čtvrt hodiny každá třída a i tak se to málem nestihlo.

No ale takové jsou prostě podmínky, my jsme se jim přizpůsobili a myslím, že se nám naše poslední zvonění vydařilo, jak nejlépe to šlo. Měli jsme dokonce takový luxus, že jsme (samozřejmě za peníze, o tom to celý den je) studentům nižších ročníků nabízeli dovezení do školy na motorce nebo v autě, a to ještě ne jen tak ledajakém! V tom je totiž tak trochu výhoda, že je škola od zastávky celkem daleko. Osm, v mém případě i devět let na to nadávám, ale teď se nám to hodilo. Když jsme se roztáhli po celé délce, ani to nevypadalo, že nás je tolik. 

Počasí nám taky krásně vyšlo, už od rána bylo v podstatě na tričko, svítilo sluníčko a vůbec bylo krásně. Kdyby třeba pršelo, za moc by to nestálo. 

A co mě nejvíc potěšilo? Všechny ty skvělé kostýmy mých spolužáků! Senzační nápady a výborné provedení. Já osobně jsem kostým neměla, protože pokud se podíváte na fotky z toho dne (najdete je tady), uvidíte tam zombie pekaře. To jsem měla být taky, ale nastala chyba v matrixu a místo tří pekařských obleků dorazily jen dva. Narychlo už jsem žádný kostým nesplácala, ale to nevadilo, protože jsem alespoň mohla všechny fotit. Takový den totiž rozhodně za zdokumentování stojí a mám pocit, že být mimo střed dění, ale všechno bedlivě sledovat přes hledáček, je tak nějak můj úděl. A tomu se nebráním :)

Svou čtvrthodinku scének jsme vymýšleli asi den nebo dva předem, což tedy žádná sláva, ale nedopadli jsme zdaleka nejhůř. Pouštěli jsme videa z maturitního plesu, dražili jsme Gabču a Mirka (řidiče auta a motorky - výherci s nimi dostali oběd ve školní jídelně a odvoz domů), ale největší úspěch, minimálně u naší paní třídní, měla písnička, kterou jsme jí zazpívali - Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka... Dali jsme jí ještě velikou kytici růží a ona byla natolik dojatá, že jsem měla z té naší třídy i radost.

Předtím jsme ještě dostali vysvědčení a k našemu velkému překvapení všichni - včetně Soni - prošli k maturitě. To jsem na nás všecky zvědavá, jak na tom budeme za měsíc.  

 Po škole jsme ještě vyrazili na chvíli vybírat do města a pak jsme si došli na oběd, mňam. Lidé ve městě nás docela bavili, někteří byli milí, dávali nám peníze dobrovolně, ptali se, ze které jsme školy, a přáli nám štěstí u maturit, zatímco jiní se vztekali, že jim taky nikdo nic nedá, že jsou buď důchodci nebo nezaměstnaní, že nejsou ničí banka a že máme jít do poslanecké sněmovny (a spousta dalších hlášek, kdo si to má všecko pamatovat) :D 

Rozhodně to byl fajn den, užila jsem si ho a snad nám i ty maturity nějak dobře dopadnou, ať na to všechno můžeme vzpomínat s úsměvem. A úspěch u maturit přeji nejen sobě, ale i svým spolužákům a všem ostatním, co je to letos čeká. :) Tak good luck, nějak to přece zvládnem :)