Tak nějak novinky...

Tak vám zase jednou napíšu, co se tu děje, abyste něřekli... Tak zaprvý, včera byl ve škole při hodině francouzštiny pořární poplach. Když je něco na ten styl v naší český škole, obvykle to někdo řekne do rozhlasu, a taková akce zabere skoro celou hodinu. Tady jsme namísto rozhlasu slyšeli naprosto příšerný pištivý sirény, vyšli jsme před školu, tam jsme se zastavili, počkali jsme, až ty sirény vypnou, a zase jsme šli zpátky. Žádný počítání a třídění studentů, ani takový zbytečnosti jako třídnici nikdo neřešil. Trvalo to asi 5 minut. Zadruhý: můj test z U.S. History nedopad tak špatně, jak jsem si myslela, ale přecejen, měla jsem jen 26 bodů z 32. V matice jsem už zase nejlepší ze třídy (mám na mysli ten test z logaritmů), ale jinak jsem ráda že žiju. Zejtra píšeme z angličtiny... to asi bude horší. Ať chcete nebo ne, blíží se haloween, tak si tu všichni vymýšlí kostýmy na frightnight... nebo jak se to píše, nevim nechce se mi to hledat. Co budu já, to ještě nevim, ale něco určitě, to víte, noční výprava za sladkostma se vždycky vyplatí. Stejně tak se blíží homecoming. Asi tam nepudu, zaprvý nemám s kym (hlavní problém), zadruhý si rač koupim něco k narozeninám místo abych utrácela za šaty co si vezmu jednou v životě, a zatřetí stejně už máme nejspíš něco v plánu s host-rodinkou. Jo a ještě neumim tancovat. To ale asi víte. Už mě opravdu nenapadá, co dál je novýho. Tak vám sem zase dám píseň, přeju pěknej poslech. Zase jedna moje oblíbená, nečekaně od Simple Plan. Mějte se krásně, mám vás ráda.

zase jednou ahoj

No vzhledem k tomu, že se můj americký život postupně stává rutinou, stereotypem, a i všechny ty americké výstřednosti mě přestávají tolik překvapovat, asi se už ode mě nedočkáte denně nového článku plného překvapujících zjištění o životě za oceánem. Je mi líto. Samozřejmě vám budu i nadále psát všechno, co je tu nového, jen se vyhnu věcem typu: "dnes jsem poprvé navštívila tento americký fastfood a zítra jdu zase do jiného" nebo "zeptali se mě, jestli se nám v česku vznáší nafukovací balónky, jestli se nám točí voda v záchodě na stejnou stranu (nevěděla jsem odpověď, protože to obvykle moc nepozoruju), nebo jestli na česko-čínské hranici prodávají ruské suvenýry"... konec těmhle věcem. Je to jiná země, jiná kultura, a přiznejme si, my toho o Americe taky dost nevíme.

Takže co se dělo: Dnes byl Welcome Picnic pro CIEE exchange studenty a jejich hostitelské rodiny. Přijelo jich málo. Se mnou jel jen Joel. Nemohli jsme to najít a tak jse přijeli o třičtvrtě hodiny dýl. Nebylo to ale tak zlý, třeba Gréta přijela teprve když všichni začali odjíždět. Byla tam poměrně nuda, teda spíš pro ty rodiny, my jakožto mladí čechoslováci jsme se celkem bavili... Ale pak začlo pršet, smůla... No a pak jsme jeli domů. To je tak všechno. Chvíli sme tam hráli volejbal a tak, ale nebylo to tak pěkně zorganizovaný jako ten minulej meeting... Vlastně jsme jen asi hodinu bloudili abychom tam dostali připálenýho hotdoga, pokecali si počesku a jeli domů.

No a to je asi vše, co se událo. Byla jsem zase na tom americkém fotbale, ale přestože náš školní tým je jeden z nejlepších v Pittsburghu, prohráli sme 12:20. Škoda. Nakonec jsem se Rachel a jejím kamarádkám celkem vyhnula, byly na druhé straně stadiónu. Dala sem si tam hranolky a obří kuřecí nugetky a protože mě nikdo nehlídal tak ještě jedny hranolky... a pak sme prohráli a jelo se domů. Jupí. A to je vážně asi všechno, co se poslední dobou stalo. Včera i dneska jsem spala do oběda, kterej tu v americe není, tak to ani nevadilo... myslim že se mi v pondělí nebude chtít do školy víc než jindy.

Těšte se na další filozofické články. Mám vás ráda. Zase sem dám nějaké videjko, klipíčka k nejaký písni nebo tak něco... ještě se musim rozmyslet. Už je tři čtvrtě na 7, chce se mi spát. Napište mi milí zlatí, uděláte mi radost... stejská se mi po vás všech ikdyž vás neznám... zdravím rodinku, školu (extra zdravím izolovanou skupinu), dramaťák, všechny ostatní kamarády a příbuzný, pejsky a kočičky.. a vůbec všechny. Ahoooj :o)

Náhoda?

Byla to asi spíš náhoda (což je zvláštní, protože já na náhody nevěřím), že jsem ve čtvrtek pozdě večer otevřela jeden článek... Autorkou tohoto článku jsem já sama a tento článek se jmenuje Harry Potter a Relikvie Smrti. Miluju Harryho Pottera. Kdo mě alespoň malinko znáte tak to víte. Nepamatuji si, že jsem tento článek psala. Je to více než půl roku zpátky, ale i tak. A musím říct, že jsem na sebe byla pyšná, když jsem to četla. Vážně se mi to moc líbilo. Tak jen abyste o něco nepřišli: Zítra máme další volno ve škole. V sobotu je další meeting naší CIEE skupiny, "welcome picnic" i s hostitelskými rodinami. Z mojí rodiny tam může jít jen Joel, ale mě to nevadí. Stejně si tam hlavně chci pokecat se svýma českýma a slovenskýma kamarádama a kamarádkama. Tuhle neděli ani příští zase nejdeme do kostela... makes me sad. V pondělí píšeme písemku z matiky, z logaritmů. Nevím co to jsou logaritmy a co dělají s čísly, ale myslím že ta písemka nebude problém, protože poslední týden jsme nedělali nic jiného než se učili jak se jich v příkladu zbavit, a když ne tak to stejně píšeme s kalkulačkama a učitel chce všechno vyčíslovat tak budu v pohodě.To je vše, jen ještě zítra jdu zase na zápas Woodland Hills Wolverines. Držte mi palce ať nejdu s Rachel a jejíma kamarádkama, hrajeme totiž proti její škole. No nic. Tak se mějte a kdyby se vám chtělo, přečtěte si Harryho Pottera. Našla jsem v něm pravdy o přátelství, lásce, životě a překážkách, co před nás staví osud... a o mnohém dalším. Stačí číst mezi řádky.

Mám vás ráda. Když pochopíte ten příběh, pochopíte mě. Díky.

PS: Vím že jsem to už psala, ale zdůrazňuji, Bajky Barda Beedleho vychází v USA 4. prosince. Díky všem svatým, že to zařídili tak, že tu jsem. Nevím totiž jistě jestli je plánují přeložit do češtinky.

PPS: dneska mám takovou náladu že vám sem šoupnu ploužáka... zase mí milí Simple Plan. Přeju pěkný poslech. A teď už vážně ahoj.

Důvěra a lži

Už je to dlouho, co jsem vám naposledy psala článek netýkacjící se toho, co dělám, jak se mám a co je tu nového. Myslím, že je nejvyšší čas to napravit.

Moje dnešní téma "důvěra a lži" mě nutí zeptat se hned na několik otázek. Tou první z nich je: komu důvěřujete? Předpokládám, že tomu, koho znáte. Ale jak víte, že lidi kolem sebe znáte? Jak víte, co dělají, když nejsou s vámi? Jak víte, co se jim honí hlavou? Jak víte, že vám nelžou? Jak víte, jací jsou, když je neznáte od dětství? Chceme-li zacházet do extrémů, jsou lidé, kteří ani sami sebe pořádně neznají. Je to vlastně normální - jak například víte, jak byste se zachovali v určité situaci, když jste v takové ani žádné podobné nikdy nebyli? Ale zpět k tématu. Obávám se, že není zase až tolik lidí ve vašem okolí, o kterých můžete podat uspokojivé odpovědi na všechny tyto otázky. Tak jak tedy správně odhadnout, co je vhodné komu říct??? Jak poznat, že lidé vaší informace nezneužijí proti vám nebo na pobavení druhých? Moc otázek a málo odpovědí.

Já dělím lidi kolem sebe do tří skupin. První skupina jsou lidé, co nikomu nevěří, nikomu o sobě nic neříkají, když se náhodou zeptáte tak řeknou jen tak málo jak je možné... tito lidé ale dříve nebo později jeden po druhém začnou být považováni za nespolečenské, nekomunikativní, popř. podivíny. Druhá skupina, kam se jen nerada řadím i já, jsou lidé, co nikdy správně neodhadnou, co o sobě říct. Lidem, pro které je důležité něco vědět, neřeknou téměř nic, a jiným, které to nezajímá, neptají se ani nic jiného, o sobě vysypou všechno. Někdy to také zachází do extrémů tak, že se seznámíte s nějakým člověkem, dejme tomu si rozumíte, ale časem vám dojde, že veškerá konverzace se točí kolem vás, vašich názorů, vaší minulosti, vašich známých... a pak už o vás ten druhý ví naprosto všechno a najednou si nemáte co říct... A už nám zbývá jen třetí skupina. To je ta, kam bych chtěla patřit jako nejspíš většina nás, co neumíme včas zavřít pusu. Jsou to lidé, kteří vždycky řeknou dost, aby si udělali dobré přátele, ale nikdy to není tolik, aby posluchače dostali do pozice "víc už nechci vědět".

Stále ale nemáte odpovědi na moje otázky. Je mi líto, ale moje filozofování se zatím nedostalo za hranice této myšlenky (kterou budu samozřejmě časem dál rozvíjet, sama pro sebe a jestli se dostanu k rozumnému výsledku tak i pro vás):

Nikde není jistota. Snad každý se pohybuje mezi lidmi, kterým může věřit na 100%. Pro mě je to dejme tomu třeba... moje maminka (mimochodem zdravím). Víte, že takoví lidé vám nelžou. Znáte je od té chvíle, kdy jste poprvé otevřeli kukadla a podívali se na svět. Přesně si pamatuju jednu chvíli, kdy mi moje mumla (= "matka" v naší dlouhomostecké hatmatilce) lhala. Bylo to pro moje dobro a já bych udělala dceři naprosto totéž. Vlastně to nebyla žádná velká lež, pro vysvětlení, jen jsem měla (bylo mi tak 10, nanejvýš) hodně odřená obě kolena, vážně to bolelo, a měla jsem na nich náplasti, ale pořád mi z toho tekla krev a hnisalo to a tak vůbec, prostě hnus. Ty náplasti potřebovaly za pár dní pochopitelně vyměnit. Já jsem nebyla schopná si je sundat sama a moje maminka mi slíbila, že mi náplast z kolena nestrhne, jen se koukne. Já jí věřila a ona to stejně udělala. Bylo to pro moje dobro, ale v tu chvíli zklamala mou důvěru snad nejvíc za celý život (nebo jsem to tak v tu chvíli alespoň nejvíc cítila). Jen blbá náplast, říkáte si, co... :o) ale je to ok. Kolena přežila a mamince zase bezmezně věřím. Jsou tu ale také lidé, které potkáváte během svého života a nevíte o nich téměř nic. Víte, jak vypadají, jak se chovají v těch chvílích co je vídáte, jak se oblékají... Pak se ale třeba dozvíte, že holka, se kterou se vídáte 2x týdně na tréninku, nemá svou rodinu a je adoptovaná, nebo že kluk vaší nejlepší kamarádky kouří. Vlastně vám to může být úplně jedno, protože na vás to nemá žádný vliv. Přiznejme si ale, že na toho člověka změníte názor. Jak toho o něm víte víc, díváte se na něj jinak, ikdyž je to pořád ta samá osoba a chová se pořád stejně. Takže co je výsledkem této úvahy? Je naprosto nemožné znát lidi kolem sebe dokonale. Pokud se o to pokusíte cestou typu "icq - hra na otázky a odpovědi", výsledek nebude uspokojivý, to vám zaručuji, a ještě k tomu si vás lidé budou pamatovat jako otravu, co se furt ptá a nikdy nedá pokoj. A to chcete? Těžko. Takže je na vás si vybrat, komu věřit. Musíte pořád tak trochu stranou počítat s tím, že tu je možnost prohry. Že vás nejlepší kamarád může začít kdykoli pomlouvat před zbytkem party, že vaše holka možná má někoho dalšího... o tom je mimochodem dnešní hudební klip od mých milovaných Simple Planů. Nesmí to ale, přátelé, přejít v přemrštěnou obezřetnost a nedůvěru. Ble ble.

Takže výsledek? Zase jsem napsala never-ending slohovku téměř o ničem. Chci reakce všech, co se odhodlali to přečíst. A taky chci znát názory na toto téma. A názory na to, že si na blog píšu co chci a ne jen co vás zajímá. Každopádně kdo mi to chcete zakázat tak smůla, tohle je můj blog a vy jste tu na návštěvě. Jsem poctěna a dělám vše pro to, abych se k vám chovala jako k hostům, ale vy se taky chovejte pěkně. Mám vás ráda a abyste si nemysleli, že si nemůžete stěžovat... to si klidně stěžujte, na to jak to tu vypadá, na to jak a co píšu, na cokoli... ale nezaručuju, že s tím něco provedu ;o) Tak se mějte kráááásně, nebo ještě tisíckrát lépe, pokud to jde, nelžete a nebojte se, že budou ostatní lhát vám. To si přece nezasloužíte :o) ahoooj

Dragon boat festival, obchod s korálkama a další sobotní zážitky

Tak včera byla sobota. Byl to fajn den. Sice na seznamu na horoskopu mi psali, že to je den "vhodný pro milostná seznámení" a nic nebylo :o) ale i tak to šlo. Začalo to tak, že jsem k snídani snědla něco, co jsem vůbec nevěděla co je, ale bylo to chutné. Ale malé, pak jsem měla hlad. Hannah měla soccer game, tak jsem s ní a s Alicí jela na to hřiště kde to hráli. Tam byla nuda, tak jsem s mou drahou hostmáti chodila dokola na ovále. Aspoň hodinu, opravdu zábava... Teda divila se, že mě ještě neviděla dělat žádná cvičení ani sporty :o) tak jsem jí tajně prozradila, že z lenosti nikdy nedělám nic. To čučela :o) pak naštěstí Hannah dohrála a jely jsme zpátky domů, kde jsem k obědu dostala zase jeden nechutně promaštěný toast a poprvé za můj pobyt v USA jsem ochutnala i americkou polévku. No a potom jsme jely na Dragon Boat Festival, což byl nějaký čínský festival, kde se jezdilo na takových těch člunech s drakem vepředu a tak... my jsme tam měly se skautkami také zamluvený stůl, kde jsme se snažily vydělávat na výlety a jiné věci tak, že jsme zdrama dělaly dětem facepainting a zvířátka a kytičky z balónků a čekaly jsme jestli se nad námi slitují jejich rodiče a přihodí nějaký ten dolar... No já na děti kreslím nerada, protože když se vám to nepovede, tak je sotva zmačkáte a vyhodíte do koše, že... a co se těch balónků týče, umím udělat maximálně tak pejska a tím to končí, přičemž strávím několik zavazováním uzlíku na tom balónku... no každý umí něco... tak jsem byla přidělená jako dobrovolnice jinam, kde prodávali trička s drakem a na kterých bylo čínsky napsáno "závod dračích člunů". No a za to, že jsem tam asi čtvrt hodiny stála a předstírala činnost (tam opravdu nebylo co dělat, když nás u jednoho stánku bylo asi 8), jsem taky dostala jedno tričko. To mi udělalo radost, protože ta trička stála 15 dolarů... a to mi přišlo jako utrácení :o). Kolem půl čtvrté nám skončila šichta, přijela další várka skautek a my jsme vyrazily do jednoho z nejúžasnějších obchodů na světě - beadmine, obchod s korálky. Oumajgaš lidičky, to bylo něco. Pro vysvětlení, byl to jeden z těch fascinujících obchodů, kam se chci nastěhovat natrvalo. Není nijak velký, ale prostě taková místa naprosto žeruuu!! Není mi pomoci.... No a po tom, co jsem se já dostatečně pokochala, Alice si nechala spravit korále a udělat dvoje náušnice, jsme jely dál. Vyložily jsme Hannah u nějaké kamarádky a pak už jsme zbyly jen 3, já, Rachel a Alice. Pro vysvětlení, Joel je celý víkend někde pryč, kempuje. Také jsem poprvé za svůj pobyt tady navštívila americký sekáč, který smrděl stejně jako ty české a měli tam i stejně úděsné modely... Rachel si tam vybrala mikinu, která je opravdu pěkná, škoda že jsme ji neobjevila dřív.... Inu a poté jsme byly v nějaké restauraci s arabským nebo jakým jídlem, teda popravdě mi to moc nechutnalo, ale to možná bylo tím, že jsem jedla vařené hroznové listy nebo co a kousek přede mnou byla vitrína s obřími naprosto úžasnými dorty... No nic. Potom jsme šly kamsi do megaobchodu s knihami všeho druhu, kde Alice i Rachel prostály alespoň hodinu u módních časopisů (no a já u cedule Bajky Barda Beedleho v prodeji od 4. prosince), a pak už mě čekala jen borůvková ledová tříšť (s opravdovými velkými borůvkami), od které jsem měla strašidelně modrou pusu, a jelo se domů. Tam jsme hromadně zasedly k televizi a dívaly se na první 2 díly Gilmorových děvčat... a pak hurá do postele :o)

No a dnes hned ráno odjela Alice za Joelem, plánují celý den strávit někde na kánoi, cvoci, a já jsem doma sama s Rachel, odpoledne mám nějakou práci v divadle nebo co... prodávat jídlo a vodit lidi na místa či čo... teda škoda že nejdeme do kostela ;o) pardon... tak se famfárově, nebo ještě líp :o) ahoooj

PS: zdravím Jirku sirku bublinku, kterýžto byl třístým návštěvníkem tohoto bloga. Děkujeme za přízeň. Kdo bude další jubileum??:o)

PPS: kdo chcete vidět fotky z toho festivalu, jkáko vždy poctivě na rajčeti, ale nestojí za nic, je jich jen pár z našeho stánku...

PPPS: klip jedný pěkný písně:

Zdravím...

Pěknej den přeju...

tak jsem se zase jednou přemluvila a přesto, že bych si nejrač lehla do postele a spala, tak jsem zasedla k notebooku (neboli "laptopu") a píšu vám, co je tu novýho, starýho a prostě co se děje...

Tak zaprvé... konečně jsem spokojena se svým rozvrhem. V posledních několika dnech mi ho změnili asi miliónkrát, což, jak už jsem možná psala, není zrovna dvakrát fajn, protože vždycky přijdete do nové třídy, tam vás představí, udělají vám vaši složku, začnete tam nějakou práci a pak tam znova nepřijdete... Co se matematiky týče, jsem ve třídě "precalculus", kde naprosto netuším, která bije, jak se tak počesku říká... ale Mr. Flanders, můj učitel, mi řekl, ať nechodím jinam, že logaritmy a exponenciální funkce doděláme asi za týden, pak bude test a pak je na programu stará dobrá trigonometrie... tak proč nezůstat. Taky mám zpátky svou hodinu nicnedělání, což je fajn, protože je hned po hodině matematiky a můžu si tam dělat úkoly. Ale asi to už jen tak nepůjde, protože moje aktivní učiteka angličtiny mi zase řekla, že tam přijde a "budeme pracovat spolu". Jupí. Hodina angličtiny mi zatím nedělá problémy, protože probíráme způsoby aktivního čtení, takže jen čteme různé texty a podtrháváme hlavní myšlenky a zaškrtáváme a tak... no je to celkem zábava, protože v té třídě jsou i tací lidé, co v životě neotevřeli knihu jen tak sami od sebe... Taky mám nového učitele na výtvarku... teda to bych lhala. Mám 3 nové učitele na výtvarku, protože teď chodím na 2 výtvarky a nechodím na vaření, díkybohu, protože tam v té třídě byla opravdu zima. Jedna výtvarka je "drawing + painting", na to mám nějakého chlápka Mr. Mehalik... je to moc fajn, přijde mi jako fajn učitel i fajn člověk. Má najspíš předky na slovensku, pokud jsem to pochopila správně, ale slovensky umí jen jedno slovo: dobre. Hlavně mi udělal radost, když jsem prvně přišla na jeho hodinu, že měl kravatu s těmi obrázky, jako jsou v egyptských pyramidách a pohorky. Taky má srandovně křivé zuby, ale nezacházejme do detailů. Zase z toho určitě bude článek na celodenní počtení... omlouvám se. Moje druhá výtvarka je ta keramika a bižuterie, kde děláme vázy, které musí vypadat jako od nějakých amrických domorodců nebo co. A na to mám 2 učitelky, jedna je taková zvláštní, že myslím že kdyby tam nebyla tak by se nic nestalo, protože tam jen vždycky bloumá po třídě, vypráví jak si posledně zlomila ruku nebo jak si šla včera zaběhat, jen když začnou lidi dělat rámus tak dělá "A-A-A-A-A-A-A-A!" Opravdu zvláštní osoba. A ta druhá, Ms. DeMoss (což když se řekne tak to zní jako mistr Moss, jen tak mimochodem), je tam nejspíš jako na zaučení nebo co, je mladá a dělá všechno za tu druhou co se tam vznáší a je myšlenkama nejspíš kdekoli jen ne ve třídě. A co je dál důležité vám říct, moje hostfamily si nejspíš myslí, že chodím za školu. Ale nebojte, už jsem to vyřešila. Jak se mi totiž změnil rozhrh, změnil se mi i homeroom, místnost, kde mám první hodinu a kde zjišťujou, jestli jsme ve škole. A protože to Ms. Amick (moje bývalá homeroom teacher) nevěděla, tak mě nahlásila do hlavní kanceláře jakože jsem absent a odtamtud volali domů, takže když jsem se vrátila ze školy, musela jsem vysvětlovat, že mi změnili homeroom a že jsem ve škole byla. Změna homeroomu ale asi nejspíš není nijak obvyklá, protože nevypadali, že by mi věřili. Tak jsem dneska byla v té kanceláři, tam jsem jim řekla, že si moje hostfamily kvůli nim myslí, že chodím za školu. Tak prý v pondělí si ověří s Ms. Rebich, jestli mi změnili homeroom dřív než jsem byla absent a pak zavolají, že jsem v té škole byla. To jsem ráda. A co dál se stalo zajímavého? Včera odpoledne jsem nemohla najít svůj školní autobus číslo C-52. Tak jsem se zeptala a dozvěděla jsem se, že teď jedu číslem C-66. V tom seděl úplně jiný neznámý člověk, kterého bych podle vzhledu zařadila spíš někam mezi řidiče kamionů. Proč ne, ale náš obvyklý mladý hubený řidič černý jako bota mi vyhovoval víc. Vzhledem k tomu, že jsme s ním ale občas přijeli pozdě (obvykle jsem přišla na zastávku, když byla ještě tma a autobus přijel až když bylo denní světlo, a to jsem ještě chodila pozdě), tak jsem si myslela, že proto nám změnili řidiče... Tak jsem ráno byla na zastávce včas, dokonce o 3 minuty dřív... a autobus přijel ještě aspoň o čtvrt hodiny déle než obvykle. Normálně býváme poslední zastávka a nastupujeme do plného autobusu. Teď seděla za volantem nějaká ženská a ptala se nás, jeslti normálně nastupujeme první. V autobuse nikdo nebyl a ona naprosto netušila, kam má jet. Byla to zajímavá cesta, přijeli jsme na konec první hodiny. Odpoledne jsem byla opravdu zvědavá, co mě čeká tentokrát, a naštěstí tam byla zase naše cé padesát dvojka a náš řidič. Jupí :o)

A další věc, poněkud z jiného soudku: včera byl, pokud vím, první letošní dramaťák. Napište mi prosím lidičky jak to probíhalo, kdo přišel a kdo ne, moc mi chybíte a chtěla bych tam být s váma...

A to je asi vše. Mám vás ráda, věrní čtenáři i vy, kteří jste tu dnes poprvé. Zase někdy napíšu a ahooooj!

Interact, aneb musíš se zapojit za každou cenu.

Ano, jak jsem nejspíš již inzerovala, v úterý bývají meetingy "interact clubu", což je "after-school activity", neboli zájmový kroužek. Přestože jsem proti své vůli skautka, na naléhání mnohých v mém okolí jsem se donutila a dnes jsem nenastoupila do školního autobusu a nejela domů, naopak. Zůstala jsem ve škole a hledala jsem učebnu 144, kde se konala tato pofidérní schůzka. Nejprve bych ráda vysvětlila, proč právě interact a co to vlastně je. Interact je něco jako klub dobrovolníků, kteří se kupříkladu sejdou někde v 6 ráno a celý den vybírají peníze na charitu a tak... A já jsem si to vybrala ze 2 důvodů. Zaprvé se mi to hodí do "community project" do CIEE. Zadruhé mi prostě nic jiného nezbývalo, když jsem se nechtěla nijak moc pohybovat, nechtěla jsem hrát ve školní band, být ve školním parlamentu, ani roztleskávačka nebo tak něco... neměla jsem zrovna moc na výběr. No tak vám napíšu, jak se věci měly dál. Vlezla jsem do třídy, kterou bych počesku nejspíš nazvala učebnou zeměpisu. Tam bylo vměstnáno alespoň 30 nebo 40 lidí a všichni se očividně znali. Tak jsem si tam sedla a čekala co se bude dít. Vlastně se nic nedělo. Jen tam koloval papír, kde se lidi zapisovali na nějakou další dobrovolnickou akci. Pak se prostě řeklo můžete jít a tak jsem zase šla. Všichni se někam rozprchli. Mně ujel normální školní autobus, tak jsem se koukla do planneru, kdy jede ten pro aktivní. Jel ve 4:05 pm, což znamenalo, že tam budu čekat ještě hodinu a čtvrt. Taky u toho byla hvězdička a pod hvězdičkou napsáno: studenti se nesmí pohybovat v prostorách školy bez planneru podepsaného od učitele, trenéra nebo sponzora, studenti mohou využít Activity bus jedině s vyplněným bus passem podepsaným od učitele, sponzora nebo trenéra. Neměla jsem ponětí o čem se tam mluví, přísahám. Nejspíš jsem vypadala extrémně zoufale, protože jedna z těch osob v uniformách, co nás ráno kontrolujou a pak odháněj od skříněk, když není ta "správná přestávka", a hlídaj když chodíme po škole během vyučování, taková tlustá kulhavá černoška, mohlo jí být tak 30, se mě zeptala, jestli mi může pomoct. Se svou chatrnou angličtinou jsem byla sotva schopná jí to říct, tak jsem jen, jako vždy, řekla I don't know. To je mimochodem poslední dobou jediná angličtina, kterou používám kromě "OK", "no, thank you" a "yes, please". Tak se zeptala (musela jsem se tvářit asi fakt uboze), jestli mi ujel autobus. A protože to bylo nejjednodušší, řekla jsem že ano. Poslala kamsi do nějaké kanceláře, kde taková zelená paní (nebyla zelená, jen měla zelené oblečení, abyste to správně pochopili. S mimozemšťany se nestýkám, zatím) zavolala Joelovi aby pro mě přijel. Ten jí řekl, že ne, že mám jet tím autobusem. Tak jsem tedy jela. Nejspíš za to mohla ta pofidérní uniforma zavalité američanky, že jsem se do busu dostala i bez bus passu. Tím to ale nekončí. Nebylo tam totiž obvyklých bezmála padesát autobusů, ale jen 3. Do těch tří autobusů se rotdělili studenti z celého okolí. No super. Přímo jsem jásala, protože jak jsem se během cesty dozvěděla, tenhle autobus neměl žádnou normální trasu a zastávky, ale prostě vás vyhodil, kde jste si řekli. Většinou museli studenti tu řidičku navigovat, což bylo pro mě trochu nemožné, nejen kvůli mé velice převelice chatrné mluvené angličtině, ale hlavně kvůli tomu, že jsme jeli naprosto nevimkudy. Netušila jsem kde se vyskytujeme od té chvíle, co autobus opustil školní pozemky, až do tehdy, co už jsme zbyly v autobude jen 2 a ta druhá osoba byla díkybohu holka, co jezdí také C-52, mým obvyklým autobusem. Naštěstí vystupuju odpoledne hned na první zastávce a tak si to pamatovala a navigovala řidičku místo mě. Ta mě vyhodila asi o 4 ulice dál, což bylo v pohodě. A tím končí mé dnešní interact dobrodružství. A závěr: už tam nikdy nepůjdu. Nic jsem z toho neměla, jen teď je tři čtvrtě na 10 a ráno nevstanu. Ztráta času + psychicky deprimující zážitek na kontě. Báječné.

Pár dalších detailů:

1. Jako by toho nebylo málo, zase mám přeházenej rozvrh. To se ani trochu nehodí, protože jsem si ve všech třídách našla celkem kámoše a teď s nima nebudu mít hodiny. A přijít do třídy, kde už se za těch pár týdnů všichni poznali a skámošili a jsou v půlce nějaký práce, no nic moc. Můj nový rozvrh vypadá takto: 1) Intro to calc (zase ten týpek co jsem s nim měla to AP calculus, kterýmu nerozumim ani slovo). 2) Foods + nutrition (změna učitelky). 3) Ceramics. 4) English 11 (naštěstí zůstává). 5) Drawing + painting (změna učitelky. Tohle mi asi vadí nejvíc, protože takhle přijdu o homeroom a celkem fajne lidi z period 1). 6)7)8)9) naštěstí zůstává. Ale to drawing painting mi vadí..... už proto že ráno půjdu ke skříňce, pak úplně na druhej konec školy a ještě do druhýho patra (což je aspoň na 10 minut) a tak... je to pomatený.
2. Díky všem, co znám a neznám (tentokrát extra zdravím své "přátele" ze Student Agency) že jste se sem dostali a čtete. Dík
3. Jen ještě taková poznámka k tomu co se tu nosí: Když si koupíte nové oblečení tak na tom jsou takové ty cedulky, kartičky, že, víte co myslim... tak oni to na tom nechávají. Nesmysl.

A to je vše. Děkuji všem co mi napsali na mail nebo do komentářů a udělali mi tak radost. Jdu spát. Dobrou noc a zase pište:o) ahoj

Další úchylnosti v americké škole...

Tak, přátelé, děkuji že jste se donutili napsat tu adresu nebo někde kliknout a ocitli jste se tu. Zase jednou vám napíšu seznam věcí, co mi přijdou zvláštní, a v mé americké škole jsou běžné...

• Lidi si myjou ruce bez vody. Ve třídách nejsou umyvadla ani nic na ten styl. V každý třídě je kotel papírovejch ubrousků a mejdlo. Lidi si vždycky nakydaj na ruce to mejdlo a patlaj to tak dlouho dokud se to nevsákne. Ty papírový ubrousky nepoužívaj, jen na smrkání. Přijde mi to celkem pošahaný, netušim k čemu to je dobrý... protože z hygienickýho hlediska to opravdu nechápu...
• Písemky. No tohle je teda opravdu téma samo pro sebe. Tak třeba na vaření jsme psali z otravy jídlem a prostě z nemocí co se týkaj jídla... a učitelka na začátku hodiny s náma prošla tu písemku otázku po otázce a pak nám dala eště čas ať si projdem poznámky, a pak jsme teprve psali. Nebo na americký historii, tam jsme psali se sešitama a učebnicema kde bylo všechno. Nebo na francouzštině jsme měli 2 pokusy. Prostě jsme mohli odevzdat písemku kdy jsme chtěli a když nebylo všechno dobře tak učitelka ukázala tomu člověkoi ty chyby a měl druhej pokus.... A tak dále. No prostě kdyby se tohle zavedlo u nás na gymplu tak nwm nwm jak by lidi maturovali :o)
• Francouzština - jen taková poznámka - je to tam trochu jak v cirkuse, učitelka se zeptá a když jí ssprávně odpovíte tak dostanete lízátko... Cvokárna.
• Rozvrh. Jo to vám prostě musim sdělit, jakej mám novej rozvrh. 1) Drawing and painting. 2) AP Calculus (ab) - matika kam jsem se dostala na konci své cesty... mno ale nevim jak dlouho tam zůstanu, písemka na logaritmické a trigonometrické funkce asi bude zase až moc... 3) Ceramics and jewelry. 4) English 11. 5) Food, cooking, nutrition. 6) U. S. History. 7) Oběd. 8) French 3. 9) Teaching games. Teda vzhledem k tomu že máme denně stejnejj rozvrh tak občas ztrácim pojem o tom co je za den, ale nevadí.
• Ořezávátka. V každý třídě jsou rozmístěný alespoň 3 nebo 4 elektrický ořezávátka na tužky. Nevim, teda pro mě je pohodlnější psát propiskou, ale jak myslíte.
• Žvejkačky - grrr! No to bych vraždila. Vzhledem k tomu že ve škole nejsou povolený žádný jídla a tak,tak mají všichni žvejkačky. Takový ty velký, barevný a voňavý. Ale co je nesnesitelný, bubliny. Nevim jak to dělaj, ale americký teenageři jsou schopný udělat 5 žvejkačnovejch bublin v 1 vteřině. Prásk prásk prásk prásk prásk! To je naprosto nesnesitelný. Oni to totiž nedělaj o přestávkách ale o hodinách. Když někdo klape botama, učitelé ho napomenou. Když někdo nedává pozor, učitelé ho napomenou. Když někdo třeba jen cvaká propiskou, taky ho napomenou. Ale tohle jim nevadí! Prásk prásk prásk!!! ...postřílet je všechny...
• Tepláky. Taky nemám ponětí kde se vzala tahle móda, ale ty holky, co vypadaj, že netrávěj odpoledne ničím jiným, než že si dělaj pleťový masky a lakujou nehty, občas přijdou do školy v teplákách, který bych si já vzala nadoma nebo přinejhorším do školy na tělák. Jo jo, tady je, jak říkám, fakt každýmu ukradený co nosíte na sobě. Hlavně aby sukně sahala pod připažený ruce a neměi jste kapuci a žabky.
• minulej tejden jsme na americký historii probírali budoucnost a teď děláme přípravu na matematický PSSA. Zajímavé.

A to bude vše, přátelé. Mám vás ráda. Pozdravuje ode mě ve čtvrtek na dramaťáku prosím, díkes. Všechno nejlepší tetě k narozeninám. A nemluvte a nepište přede mnou o českým jídle co mám ráda, protože na něj mám chuť! Taky zdravím Pavlínu, co mě nezná (můžete jí to vyřídit), a samozřejmě Martinu a second Marinu další lidičky... a Májenku a Žábulu a Terezku Š. a hádavýho Adama a chytrou hlavu a Janču a Ondru a Vítka a všechny ostatní lidi s kerejma byla za ty léta na dramoši sranda (a vim že sem choděj asi 2 nebo 3, škoda) a matku a otce (pl.) a všecky další příbuzný, a Dana a Fandu a Ondráška (dejte mu za mě pusu a bombón), a Paurovic štěňata a DJáka a mě a nejhezčího kluka na světě. A taky všechny ostatní, co měli tolik trpělivosti a dočetli to až sem. Díky. Mějte se famfárově! A napište zase někdy plíííís.... ahóóóóóój

PS: otázka na zamyšlení: Nepadá poslední dobou nějak moc letadel??

Kempování se skautkami v nepříznivém počasí.

Jak již název tohoto příspěvku napovídá, bylo hnusně. Proto se omlouvám všem osobám, co by si přály mé obvyklé vypisování všech detailů, co jsme dělali a tak, protože vzhledem k tomu, že počasí bylo na 2 věci, zase tolik toho nebylo. Většinu času jsme plánovaly co budeme dělat celý rok, kam pojedeme na jarní velký výlet, jaké budou naše indoor a outdoor aktivity. Taky jsme strávily několik hodin tvořením friendship bracelets a brownies friendship bracelets. Taky jsme se byly projít po celým kempu. Taky jsme spaly, jedly, opékaly marshmallowny a balily a uklízely. Celý výlet trval od pátku do neděle. Fotky nemám, je mi líto, ale nesměly jsme s sebou brát nic elektronického s foťákama včetně. Třeba příště ukecám Alici jakožto jednu z leaders. Celkem nás tam bylo 19. Všechny jména vám psát nebudu, protože byste z toho nic neměli a mně se taky nechce. Ale pokud na tom trváte... Co je horší: nebyla sem v kostele. Nejen dopoledne, ale ani na první schůzce Waverly Youth Group. Dopoledne proto, že se to prostě časově nestíhalo. Ta druhá schůzka byla od šesti, což se stíhalo v pohodě, ale asi na to zapomněli nebo nevim. Je to škoda, byla to první schůzka a tam jsem moc chtěla bejt. Skončila před 8 minutama. Už devíti. To je jedno no... třeba příště. No a to je asi všechno co jsem vám chtěla pro dnešek říct. Mám něco, co vám napíšu zejtra nebo až se mi bude chtít, ale teď sem unavená. Dopíšu úkol z matiky a jdu spát. Miluju vás prdky moje. Zdravím: Matku, všechny otce, všechny bratry a sestry, všechny ze školy a dramaťáku, všechny ostatní kamarády, všechny ostatní příbuzný, všechny co mě maj i nemaj rádi a všechny ostatní. Ahoooj.

Ahojky lidičkové

Inu, zase jednou jsem se dokopala k napsání pár řádků na tento malý nepodstatný kousek internetu. Jářku, to byste se divili, co dokáže takové sluníčko. Před nějakou dobou jsem vás informovala o tom, že jsem se spálila, jauvajsky. A teď už to nebolí, ale loupe se to, takže kdybych tomu drobetko nepomohla, vypadalo by to, že mám na nohách zezadu nalepené kousky toaletního papíru. Jupí. Teda pokud jste si, moji milí, všimli, dnes je 11. září, 7 let po té známé americké katastrofě. Tak jsme dneska strávili hodinu americké historie tím, že nám Mr. "Mekdana" promítal fotky - letící letadlo před World Trade Center, padající budova, zaprášení lidé... Taky jsme dostali nazpět naše testy a domácí úkoly, z obojího jsem mimochodem dostala 100% bodů, což mě poněkud překvapilo, protože nepředpokládám, že odpovědi typu: "netuším, co to znamená 'occur' " jsou zcela správné. No ale stěžovat si nebudu :o)... Mno každopádně myslím, že se to tu celkem dost řeší, jako ta katastrofa. Možná by si i vystavili vlajky jako na státní svátek, ale vzhledem k tomu, že tu vidíte vlajky na každém kroku denně, nebyla by to žádná změna. A co je dále nového? Něco mám, myslím že by bylo fajn to nazývat MMMPA = moje malá matematická přesouvací akce. Ještě mimochodem není u konce. No tak dejmě tomu, že to napíšu jako vypravování. Jdeme na to:

Bylo nebylo, za sedmero zeměmi a jedním širým oceánem, chodila jsem do matematického království Algebra III. Vládla tu milá královna, Mrs. King. Nebyla jen milá, ale taky velice chytrá, a tak uznala, že si nezasloužím denně prosedět třetí hodinu v zadní lavici, a pravila: Honzíku, máš na mále, přines nám ty korále... ale to je zase jiný příběh. Inu, prostě mi darovala milost, a já, jakožto správná pohádková hrdinka, jsem vyrazila do světa. Šla jsem a šla, a byla cesta nížinou, přes vody, luka, bažinou... však to znáte, až jsem došla do království, o kterém se proslýchalo, že je tam těžký život, šlechta měla náročné požadavky. Tam jsem si našla, stejně jako v Algebra III království, místo v zadní lavici, a sledovala dění v hodině. To byl opravdu těžký život... vzorce pro nadruhou a natřetí... vytýkání... No ale v ranci jsem si nesla buchty od paní Jandíkové, tak jsem se odvážně po hodině vydala za zlou čarodějnicí a řekla jí: "Ty zlá, vychytralá čarodějnice, je mi líto, ale tady se budu nudit jako v Algebra III, je to jednoduché." Zlá čarodějnice se ale rozhodla, že se mě pokusí zastrašit (a pak nejspíš vykrmit, upést a sníst), tak mi pohrozila, že v druhém pololetí se bude probírat trigonometrie. Ale já se nedala, však mě znáte, a zvolala jsem: "Trigonometrii mám v malíku!" Čarodějnice potom nejspíš usoudila, že na mě nic lepšího nemá... vzdala se. Já jsem ale, vždyť víte, kladná postava, a když kladná tak až do morku kostí... tak jsem ji nechala být a vyrazila jsem dál, za dobrodružstvím. Ale to bych nebyla já abych nezabloudila. ...a po bažině po sluji modrá světýlka laškují, a žabí havěť v potoce pohřební píseň skřehoce... naštěstí mě dobré srdce a měšec zlaťáků dostaly bezpečně zpátky do Algebra III, kde jsem se setkala se samotnou královnou, Mrs. King, a vylíčila jsem jí své dobrodružství. Ona na mě promluvila něco cizím jazykem, nejspíše anglicky, a tak jsem šla. Dnes odpoledne, sedím si tak doma na peci pod duchnou a přemýšlím o strastech života, najednou Joelovi zavolala Ms. Rebich, což nás z tohoto pohádkového příběhu dostává až podivohodně rychle do reality. Ms. Rebich mu řekla, že půjdu ještě do vyššího levelu matiky, a taky že místo hodiny nicnedělání si můžu najít něco jiného. Takže zítra hned poránu, pokud mě teda zase nebudou 2 hodiny nutit procházet pípacím rámem, půjdu do guidance office a nechám si předělat schedule. No to je jedno. Nebudu to s podrobnostmi tolik přehánět, to bych vám pak mohla psát všechno, třeba že jsem dnes zase jednou provedla velkou akci PSP (praní smradlavých ponožek) nebo že jsem si doma zapoměla gumičky na vlasy (hrubá chyba) a kalkulačku (kterou tu nepotřebuju, ale musim ji mít). Každopádně tohle je asitak všechno, co vám chci prodnešek povědět. Jo a ještě tohle: zítra jedeme na první oficiální výlet se skautkama, bude nás tam minimálně 20. A bude to až do neděle, takže nepůjdeme do kostela. To není dobrý, víte proč. Nechce se mi tam s nima jet, chci jít do kostela. Teda asi si říkáte: kostel, skautky, to je teda výběr... ale tak pochopte no...

Miluju vás. Doufám, že se máte bááááječně, nebo ještě líp, nejlíp jak jen to jde. Přeju vám to :o) tak mi zase píííísněte prosím, papáá

Miš maš

Zdravím všechny kluky, holky, rodiče a přátele školy... a i všechny ostatní. Tak jsem si zase jednou zapisovala více či méně zajímavé informace, o které se s vámi hodlám podělit (a ne všechny se týkají přímo života v Americe:o)), a dospěla jsem k názoru, že právě teď je vhodná chvíle to udělat, jenže jsem prostě a jednoduše nenašla téma, pod které by by se to všechno vešlo. Tak jsem tento článek nazvala miš maš, což si myslím, že různorodost mých dnešních zpráv vystihuje víc než dost.

• Pití: Američané mají zvláštní zvyk dávat do všeho pití led (samozřejmě kromě teplých nápojů, protože pak by jejich název "teplé nápoje" poněkud ztrácel na významu). K jídlu tu všichni normálně pijí vodu s ledem, málokdy si dají k večeři džus, čaj nebo cokoli jiného. Taky lahvím na pití do školy a práce (málokdo tu nosí normální "petky") říkají water bottle - jak nám název sám napovídá, nic než voda celé dny. Ale když už jste někde venku, je tu možnost si dát Pepsi, limonádu nebo cokoli jiného. Musím se vám svěřit, dneska jsem jela ulicí, kde nebyl jediný obchod, a stály tam pouze 2 automaty na pití - jedn na Pepsi a jeden na Coca Colu, pěkně vedle sebe. To je jedna z věcí, co mi připomíná, že sem nepatřím a patřit nechci, je to tu postavené na hlavu.
• Veverky: V našem neighborhoodu a okolí se nejspíš přemnožily, vedlejší neighborhood je podle nich dokonce pojmenovaný. Nestane se vám, že byste ušli 10 metrů a nepotkali veverku. Moje zastávka school busu je jen asi o 1 nebo 2 ulice od domu kde tu bydlím, dneska pršelo a tak jsem šla rychle, a přes to všechno jsem viděla 3. Ale tady to není tak o vidění jako o přímém styku, protože veverky se tu normálně prochází po chodníku, lezou po stromech lemujících silnici a po sloupech, běhají po ulici. Je to tu normální jako koukat u nás doma z okna a vidět kočku. Teda jak už jistě víte, kočky se tu moc nevídají, když tak je má každý zavřené doma nebo na vodítku. Njn, všude je něco. Ale upozorňuji pro blbečky: to, že je spousta veverek tady, neznamená, že jsou v celé Americe. Děkujeme za pochopení.
• Doprava: Teď bych s vámi ráda sdílela hned 2 věci. Zaprvé, na křižovatkách je vždycky celkem chaos, protože semafory jsou až za křižovatkou. Pokud jsou ulice normálně do kříže tak obvykle jedou najednou auta proti sobě, bez rozlišení odbočování. Tak na sebe řidiči mávají a kývají a tak, aby se z toho vymotali. A druhá věc, jak už jsem jistě psala, naprosto mě fascinuje systém školních autobusů. Tak vám chci z tohoto pro nás neznámého světa napsat další detail: když vyjíždí těch (u nás) 42 autobusů od školy, vždycky přijede policie a zastaví dopravu. Tak vždycky z obou stran odbočky ke škole stojí kolona aut, která čekají, až se ty staré žluté vehikly rozjedou a vmísí do dopravy. To se mi opravdu moc líbí... hlavně když si vzpomenu na své ne vždy veselé zážitky s 12kou.
• Podzim: ano, tak i tady, v západní Pensylvánii, v Americe, zemi neomezených možností (a co je potom Česko???), začal podzim. Ráno bývá čím dál větší tma a zima, i večer se stmívá dřív, dnes jsme dokonce vyšli ze školy a shodli jsme se na tom, že už opravdu není na tričko... což jsme se divili, protože ještě včera byli všichni skoro červení jak jim bylo vedro. . Můj hostotec (kdo se ještě může pochlubit, že má 3 otce?) mi dnes daroval krásný nový červený deštník, a na naše další skautské kempování (jupí :o(... ) máme v seznamu věcí i nepromokavou bundu a pro jisotou dvoje boty. Nechce se mi tomu věřit, že já, vždycky (spíš jen ze zvyku) zaujatá proti létu, se na podzim a zimu těším asi jako na zítřejší vstávání v půl šesté - tj. vůbec.
• Úchylná školní pravidla: Věřte nebo nevěřte, ten pošahaný školní řád zakazující nosit žabky, batohy, kapuce a další, je jen na naší škole. Ale nwm, co je lepší, třeba Terka mi říkala, že u nich se toto všechno může, ale zase nepřipadá v úvahu přinést si svůj školní oběd, což u nás dělá asi polovina lidí. Žádné jídlo a pití do školy. Nechápu, ani trochu. Vy jo?
• Pro lidi jako moje sestřička, kteří rozlišují lidi podle toho, jaká značka oblečení je na nich nejvíc vidět: Tak co se značek týče, asi nejvíc tu vévodí DC. Musím přiznat, že moje conversková úchylka trvá... tuhle se mi zdál dramatický divoký sen v němž hlavní roli měly tmavomodré conversky... Všechno tu je levnější než v ČR, na sk8 oblečení jsem nekoukala, nebylo proč, ale conversky tu jsou za míň než polovinu. Nakoupím si zásobu na whole life :o) Další sk8ové značky co jsem tu viděla: Quicksilver, Burton, Adio (ale to jen velice zřídka) a funstorm. Nejspíš jsem jich viděla víc, ale lidi nosící oblečení tohoto typu většinou nedokážou upoutat mou pozornost, takže si nevšimnu, pardon.
• Lednice: Nehrabala jsem v lednici ostatním americkým rodinám, ale předpokládám, že jen ta naše má tento nedostatek: nesvítí jim lednička. Znamená to, že kdykoli je jen trochu šero, není šance vidět, co se vyskytuje tam hluboko, a tak musím skoro vždy rozsvěcet velké kuchyňské světlo, když jdu mlsat :o) a to pochopitelně přitahuje pozornost, bohužel.
• Taneční: Tohle nemá s Amerikou společného snad nic. Jen jako vedlejší informace, naší české třídě včera začly taneční, tak abyste věděli, o co jsem ochuzena :o) pokud se mě nějaká zbloudilá liberecká třída chce na příští rok do tanečních ujmout, budu jen ráda. A zároveň chci tímto připomenout mým přátelům ze třídy a blízkého okolí (hlavně izolovaná skupina), aby mi o této mé tak trochu noční můře dodali podrobné informace. Děkuji vřele.
• A teď už jen pár naprosto nepodstatných detailů: Psali jsme tu písemku z americké historie. Psali jsme ji s učebnicí kde bylo úplně všechno, ale já blbka blbá jsem si nechala slovník ve skříňce a tak jsem prostě některé otázky nepochopila. Výsledek snad dodám až bude... pokud to bude něco, za co se nebudu muset stydět, samozřejmě. Taky měl dneska náš školní autobus zpoždění víc než půl hodiny a do školy jsme přijeli až po začátku první period, tak jsme všichni dostali takový růžový omluvný cedulky :o) njn, po škole se během hodin nesmí chodit bez potvrzení učitele :o)

A to bude, milí zlatí, nejspíš vše. Miluju vás, pište mi, potřebuju vědět všechno co se v česku děje a co je třeba podle vás nepodstatné, prostě vše! Díky, mějte se báááječněnebo ještě líp, nejlíp jak to jde. Všici piště komentáříky, i kdybyste neměli co říct (Jiří Šťastníku, nediv se že ti to nešlo když jsi tam chtěl vložit nějaký tvůj rádoby vtipný nesmysl. Pokud se pokusíš napsat něco normálního, třeba jen pozdrav, věřím, že to bez problému půjde). Ahoooooooj!!!!!!!!!!

PS: zkoušeli jste plést pomlázku z duhových bavlnek? je to náádhera. Když jsem měla posledně vhodný počet provázků (8), udělala jsem z toho tu šňůrku na zavazování náramku přátelství a je to goooooood!

Tak vám lidi zase jednou píšu ze vzdálené země...

Ahoj lidi.

Teď jsem vám asi 3 dny nepsala, tak to musim dohnat, událo se toho totiž víc než dost. Možná na něco zapomenu, ale to se prostě stává, jsme jen lidi žejo.

Takže nejdřív bych začala novinkama ze školy, jestli to teda někomu nevadí. Je to teda každopádně škola pro naprostý DEBILY! Třeba na francouzštině se učitelka hrdě zeptala mýho spolužáka jestli to byla ona, kdo ho to všechno naučila, po tom, co on po 4 až 5 letech dal větu z jednotnýho do množnýho čísla. A víte co jí on řek? Ne, já chodim na doučování :o) Ale třeba jsou věci, co se mi tam vážně vážně líbí. Třeba to, jak tam lidi chválej. Na výtvarce, na těláku... prostě člověka pochálej, bez ohledu na to, jestli je jeho výsledek opravdu dobrej nebo mizernej. Poraděj a tak, ale "good job" nebo "really nice" tam slýcháte několikrát denně. Šorsi a podobní, inspirujte se prosím. Mno, co dál, ve středu nebo tak nějak jsme psali test z matiky. Bylo to vůči mně velice nespravedlivý a nevim jestli to Mrs. King jenom tak odpustim. Test to byl velice velice jednoduchej, myslim že by ho všichni v naší škole od sekundy nebo tercie vejš zvládli na 1. Ale. Já měla POUHÝCH 97%, 29 bodů z 30. Přestože jsem neměla nic špatně. Teda musim říct, že mi velkej problém zezačátku dělalo to jejich značení, desetinný tečky a to, že krát píšou jako já x. Tak jsem ten test na celou hodinu zvládla asi za 10 minut a pak jsem všechny výsledky přepisovala do americkýho značení. Ale. Stejně 1 chyba. Jedna nespravedlivá chyba. Můj výsledek byl dobře a ona mi ho stejně nevzala, strhla mi za něj bod. Napsala jsem totiž x na mínus třetí a ne jedna lomeno x natřetí (což je - pro ty zabedněnější - totéž). A to byla celá chyba. Moc se zlobim a přestože mi na písemku udělala smajlíka, jakože si myslela že budu stejně blbá jako amíci a já nebyla, myslim, že to bylo nespravedlivý a zlý, jako by mi tam chtěla najít za každou cenu nějakou chybu. MĚLA JSEM PRÁVO NA 100%!!!!!!!!!!! Sakra. Pardon, přestanu se rozčilovat a budu pokračovat v tom, co se mi stalo za posledních několik hodin a dní. Jo a matko, jak jsi psala že jestli jsou vůči mně nefér tak si budeš stěžovat na ambasádě, teď je ta pravá chvíle! Fuj na ně. Zatim jsme žádnou jinou písemku nepsali, ale budeme, z frániny (na slovesa typu avoir a aller...) a z americký historie, na což se budu muset šprtat, protože o americký historii vim ještě míň než o český a evropský, což jsem myslela že nejde, ale jak vidím tak jde. Jářku, asi budu muset zapnout mozek. Ne že by se mi chtělo. No a pak byl čtvrtek. A ve čtvrtek je co? Skautky. Skautky, kam jsem nechtěla a stále nechci, ale nikdo se mě neptal, tak jsem šla. Musela jsem složit skautskou přísahu a podepsat se, že rozumim všem pravidlům a tak... no nuda. Příští tejden zase jedeme kempovat, už toho začínám mít plný zuby, dokonce i Peg říkala, že je moje rodina na americký poměry extrémně aktivní. A je to pravda, maj naplánováno několik víkendů dopředu, nedaj člověku na chíli pokoj. Jak se najde chvíle, hned se něco dělá. A já, velkej spáč, jim asi přijdu jako že jsem přiletěla z jinýho vesmíru nebo tak nějak... Nu což, to je šumafuk :o) Prostě jsem strávila čtvrteční odpoledne na skautkách a domů jsem se dostala asi v 9 večer, pak teprve byla večeře (mimochodem v mexickým fastfoodu, což je jedno z těch míst, kde fakt nevim co si mám dát, protože neznám ani jedno to jídlo). A vzhledem k tomu, že jsem se předtim přežrala na skautkách sušenkama, bylo mi pak véélice špatně. Ale to vás asi nezajímá... No a pak zazvonil budík a byl pátek, významnej den pro naši školu, protože se hrál fotbalovej zápas, jak jsem již psala. Bylo to něco na styl dnu v modrém u nás, protože barvy školy jsou bílá, černá a modrá. Tak v tom všichni přišli oblečený a měli na sobě namalovaný takový ty pacičky, jak je děsně ráda kreslim, takový jak nakreslíte kolečko a nad něj 3 nebo 4 malý kolečka... to prostě miluju, asi jako symbol relikvií smrti. Njn, co se mnou. Tak ten den byl celkem v pohodě, až na to že ráno jsem měla opravdu špatnej pocit, takovej ten že jsem někde, kam nepatřim, a dělám věci, který dělat nechci a tak... ale přes den jsem se z toho zdárně dostala. Zase jsem mimochodem trochu usínala, americkej život je opravdu úúúnavnej. Na angličtině mi učitelka nabídla, že přijde v pondělí na moji hodinu nicnedělání a projde se mnou otázky, co máme za úkol, abych tomu rozuměla a tak... to bylo od ní velice milý, udělala mi radost. Na obědě se lidi zase nebavili o ničem jiným než o americkým fotbale, ptali se mě, jestli jdu taky. Řekla jsem že jo, a oni hned s kym:o) tak jsem jim teda řekla, že se 2 klukama, s Tobim a Jongem, což vlastně byla pravda. Tak se všichni divili, že já jdu na důležitej zápas se 2 klukama. Jako bych snad byla taková zaprdlina... mno nic. Ale bylo to od nich velice netaktní, že se podivovali tak nahlas. Hm. Na těláku, což je úplně nejzbytečnější hodina ze všech, jsme hrái v tom vedru naprosto porouchanou hru, kde jsme dělali vláčky a trefovali se jinejm vláčkům fotbalovejma balónama do zadku. Vyhrál samozřejmě ten, komu vydrželi všichni nebo co nejvíc členů netrefenejch. Kdyby byla moje angličtina lepší, řekla bych jim, ať jdeme někam na stranu a počkáme, až se všichni pozabíjej navzájem a pak vyhrajeme, ale protože moje angličtina není ani lepší, ani dobrá, tak jsme tam běhali a zakopávali o sebe navzájem a dostávali rány fotbalovejma míčema. No nevadí. Pak jsem dojela domů, kde jsem okamžitě usnula. U Jongovejch hostrodičů jsem měla bejt v 18:15 a teprv v 18:16 jsem se probudila, naprosto zamtená, myslela jsem, že je sobota ráno. Pak jsem se ale zorientovala v čase, okamžitě jsem na sebe hodila moje tríčo s čičinkou, což je jediný aspoň trochu modrý co mám, kdo mě znáte, víte, že modrá nepatří zrovna mezi moje nejoblíbenější barvy, a vyrazila jsem... naučila jsem se hledat domy v našem neighborhoodu jen podle adres, tak jsem tam dorazila jen asi s 5 nebo 10minutovým spožděním... ale Jongův hosttatík mi řek, že pro mě právě jeli, tak jsme tam chvíli čekali, a pak se konečně vrátilo auto s dívčím idolem Tobim (ble), Jongem, kterej mu to závidí a s jeho hostmáti, veselou společenskou zavalitou američankou. Tak jsem nastoupila a jelo se. Wolverines (Woodland Hills team) byli sice "domácí", stejně jsme ale museli jet na úplně druhej konec města a celkem to trvalo. No teda ne že bych nějako moc milovala americkej fotbal, ale je to každopádně mnohem větší zábava než ten s prominutim debilní nudnej baseball. Taky jsem si tam dala kuřecí nugetky a hranolky, a kupodivu jsem našla i kečup (ne jako ve škole). Hra byla středně zajímavá, ale to víte, to není moc o koukání, spíš o kecání. A Tobi i Jong se někam zdejchli se soccer týmem. Já jsem tam sice viděla pár lidí co jsou takovýty "kámoši" ze školy, jak si s nima řeknete ahoj jak se máš, možná asitak 2 nabo 3 další věty a tim konverzace končí. Tak jsem tam seděla s Jongovou hostmatkou a její kámoškou a snažila se pochopit pravidla toho fotbalu. Myslim že to nechápu úplně, ale není to zase tak složitý. No každopádně výsledný skóre bylo 56:0 pro nás, takže jsme se mohli radovat. Příští tejden nebo ten další, teď nevim, se hraje fakt důležitej zápas, proti Central Catholic... tak snad zase půjdem. Je to celkem sranda, když nezaspíte začátek :o) Ale to už asi bude vyrovnanější... škoda :o) No a když to skončilo, tak jsme s Tobim našli na zemi cell phone (jakože mobila), takovej růžovej (nečekaně otvírací :o)), tak jsme ho vrátili, a pak si oba moje "společníky" odvedly holky, tak mě hodila Cathy Mulligan domů (a kdo to je? no přece Jongova hostmatička) a šla jsem spát. A dneska, nebo spíš včera (vzhledem k tomu že v česku je teď asi 3:35 ráno tak to asi dneska nepřečtete) jsem vstávala celkem pozdě, nikdo tady nebyl, protože šli na soccer game (hrála Hannah) a slíbili mě že mě neprobuděj... třeba si časem na mou spavost zvyknou. Každopádně dělali takovej rámus že mě stejně vzbudili, ale asi jen na 10 vteřin. No a když jsem vstala, tak jsem počkala až přijedou a zase odjedou (šli totiž kupovat dům, nejspíš jim to, že za poslední měsíc vybavili 2 pokoje - pro mě a Hannah, koupili Hannah počítač a minulej tejden nový auto, nestačilo) a pak jsem zvesela vyrazila na první meeting s Peg a celou její skupinou (fotky budou na rajčeti, teď totiž rajče tak nějak není v provozu). No musim říct, že to bylo vážně vážně dobrý. strávila jsem tam celý odpoledne, od 12 do 7. Bylo nás tam asi 15 nebo 20, z různejch zemí. A musim říct, že je opravdu veliká škoda, že takový meetingy budou za rok jen tři nebo 4 nebo tak nějak. Hlavně proto, že jsme tam byli 2 z Česka (nečekaně zase s Terkou Suchánkovou) a ze Slovenska tam byli 3 (Gréta, tu známe, byla s náma v NY a letěla s Terkou sem do Pittsburghu, pak nějakej Adam a Míša, který přiletěli tejden po nás, mimochodem Míša je ten hoch se mnou na fotce). No byla sranda, fakt veliká, zase jsem jednou za tu dlouhou dobu nezavřela pusu, a to ani když jsme hráli Mafii (což je americká verze městečka Palerma) a jiný hry kde se moc nemluví. Njn nedá se nic dělat, jsem prostě nenapravitelná. Některý lidi (třeba ten Míša) tam jeli asi hodinu nebo tak, to jsem netušila, že má Peg tak velký pole působení, já šla asi 3 minuty pěšky:o) No a pak jsme jen seděli, jedli pizzu, meloun, cookies, pili Pepsi (omg tuhle hnědou břečku opravdu nenávidim) a kecali a kecali. Bylo tam úplně megakvantum němců, stejně jako v New Yorku, pak pár lidí z Číny a Jižní Korei a jedna holka z Mexika. A to je asi vše. Jo pak tam byl ještě syn Peg, takovej zvláštní týpek, že kdybych nevěděla kdo to je, nikdy bych neřekla že je amík, spíš někdo od nás z gymplu. No a pak jsme šli na nějaký hřiště, kde někteří hráli fotbal (myslim českej), někteří jen seděli a kecali, někteří si házeli frisbee... no kdo mě znáte tak asi víte co jsem dělala já a ostatní z naší československé grupy. Zabrali jsme si mimochodem úspěšně ty nejlepší lavičky :o) No každopádně byla sranda a klidně bych si to zopákla. A pak nastal čas se vrátit, tak jsme se po skupinkách dotrousili zpátky k Peg domů, kde jsme se chopili zbytků melounu a drobků z cookies. Pro všechny si postupně jezdili hostrodiče, tu holku z Mexika a Grétu odvezla Kirsten (druhá koordinátorka), bydlej totiž spolu u stejný rodiny. A pak jsem tam zbyla jen já, protože Alice potrhlice volala Peg, jestli bych tam nemohla bejt dýl, protože nejsou doma. Tak jsem tam seděla až do sedmi, přičemž Peg stahovala fotky z meetingu do pc a já jsem se nudila, tak jsem dělala přáteláky (pro ty zabedněnější - náramky přátelství). Pak mě konečně propustila a bylo. Chvíli po mně přijeli i celý Johnstonovi a uvařili večeři (hurá, jako bych celej den neseděla a nežrala... asi přijedu vážně tlustá jak bečka). No a to je tak všechno co se poslední dobou dělo, zejtra jdeme zase do kostela, tak jsem zvědavá, jestli to zase bude naprostá ztráta času. Jinak teda dám na rajče fotky z tohohle housu, je jich jen málo, není vyfocený vše, některý jsou starý a prostě nevim, co si představujete když mi furt píšete vyfoť nám v čem bydlíš... No tak se podívejte na to co mám a dejte pokoj. Budou tam hned jak na rajčeti skončí "údržba systému".

A co vám povím dál? Tak třeba to, že amíci si asi brzo začnou myslet že jsem lesba :o) :o) :o) protože o těch osobách, na který se mě zatim zeptali, jsem prostě nemohla říct, že jsou pěkný, protože NEJSOU... asi mám jinej vkus. Tobi a jemu podobní, to prostě není můj "šálek kávy". Dneska už se Alice divila, prej: tobě se nelíbí nikdo! To teda není pravda, v naší škole je hned několik fajn týpků, ale o tom až jindy. Třeba už proto, že se mě jeden na včerejší hodině francouzštinky zeptal, jestli se někdy v česku bavíme o americký politice, tak jsem mu řekla že jo, a on jestli máme taky pezidenta, tak jsem mu řekla že jo, samozřejmě. A on prej že to je teda cool... a jestli teda jako nemáme krále a princezny a tak :o) :o) omg to sem se smála, to fakt nešlo... Ale musim říct, že není sám zmatenej... je jich víc.

Pár věcí, co mi tady chybí: V první řadě ze všeho nejvíc mi chybí piškvorky. Vážně, ani trochu nekecám, tady to neznaj a já se teda necejtim dvakrát na to, abych jim to vysvětlila, už jen to, že jsem se ptala, kde je pošta, mi zabralo asi 10 minut. Potom mi taky moc chybí rejže se řepou a kynutý ovocný knedle - třešňový. Jo, na ty teda mám chuť. A buchty, babičko :o) A pak mi chybí víte co? No přece vy, lidičky :o) :o)

A pár věcí, co se mi tady opravdu líbí: zmrzlina, přátelský lidi, to, jak je tu všechno veliký (i třeba borůvky, nebo hroznový víno a melouny - veliký a bez pecek :o), to si fakt užívám), a pak taky Kennywood. Je to pěkně drahý, ale nejrač bych tam chodila každej druhej víkend (ty zbylý víkendy by byly samozřejmě schůzky se skupinou ostatních exchange studentů). A pak taky ty hlášky typu guys (což řeknou třeba jedný holce a tak), pretty (slovní spojení typu pretty ugly se mi fakt líbilo, teda vim že my taky říkáme že je něco pěkně hnusný, ale tohle je cool... mimochodem cool je další hláška). A pak taky dvacetkrát denně slýchávám: "oumajgaš!" :o) njn... Jo a pak se mi tu moc líbil jeden film, kterej je nejspíš i nadabovanej, jmenuje se Almost Famous. Fakt cool a pěknej... rozbrečel mě, což po převodu do celosvětovýho měřítka znamená, že je to fakt dobrej movie.

No a to je asitak vše, co jsem vám chtěla říct. Zase jsem se trošku rozepsala... trošku víc... njn tři dny (nebo kolik) je dlouhá doba... Miluju vás a napište mi všichni i když vás neznám joo??? díky... a taky díky že jste tohle dočetli až sem, nejspíš vám to zabralo celej den nee??? No tak se mějte famfárově a užívejte života, mně třeba je skoro 17, to je blíž k 30 než k 0... a život je, jak říkám, krátkej, lidi. Tak don't worry be happy :o) papáá

PS: Na zamyšlení: proč nejsou romantický filmy podle skutečný události??

Americká móda, aneb pár věcí, co jsou tu, jak jsem si všimla, normální...

Zdravím přátele všeho druhu, tentokrát jsem se rozhodla vám napsat pár slov na téma americká móda. Nebudu psát věci typu: američani nosí džíny a trička, taky nosej boty, občas taky čepici... spíš se zaměřim na extrémy a věci, co mě zaujaly.

• Jednodílný plavky. To se vás, pánové, asi moc netýká, ale tady se dvoudílný plavky snad vůbec nenosej. Teda vůbec... Když jsme byli na lake Erie, Siami prohlásila, že má poprvý v životě dvoudílný plavky. Mimochodem je jí asi 16. A ty dvoudílný plavky... možná kdyby si vzala jednodílný tak by byly menší, protože měla něco na styl "kraťásky" a k tomu vršek velikosti mých školních triček :o) Opalujou se tu v jednodílnejch, plavou v jednodílnejch... připadala jsem si zezačátku jako cvok, ale naštěstí má Rachel taky dvoudílný, tak jsme byly na koupáku 2.
• Otvírací mobily. Jj, za ten skoro měsíc co tu jsem jsem neviděla ani jeden "neotvírací" mobil.
• Bílý boty. Nechápu to a přijde mi to ulítlý. Prostě když jdete po škole a díváte se na zem, asitak 2 ze 3 lidí maj zářivě bílý boty. Je to DIVNÝ, teda to je můj názor. Kdo mě znáte, víte, že se svýma zablácenýma roztrhanýma a hlavně počmáranýma teniskama moc nezapadám. Ale tady se to tak nebere a to si užívám. Každej si tu nosí co chce a když člověku neladí všechno co má na sobě, není to hned outsider.
• Co se jinejch bot týče, je to asitak jako u nás. Žabky, crocsy. Stejný. Kdo bude gumovější??
• Rozkrok pod kolenama, což je taky divný. Nevim jestli probíhá ve škole nějaká soutěž, kdo udrží kalhoty nejníž, ale každopádně to tak vypadá. Devadesáti procentům kluků koukaj trenky, a to i když se převlíknou na tělák nabo tak. Je to hnusný. Ble. Ještěže jsem holka a neřešim, co se nosí.
• Černošky a jejich účesy - to je taky něco. Myslim, že v noci nespěj a jen se češou, protože to, co nosej na hlavě, mě stále nepřestává udivovat. Je to jako z divnýho filmu... Kdyby si někdo v Česku udělal na hlavě taky něco takovýho, myslim, že by ho dočista vydědili.

A to bude asi všecko. Možná jsem ještě zapoměla napsat, že doma choděj v džínách a do restaurace si klidně vezmou tepláky, ale to není tak podstatný. Jinak teda lidi, zase pár novinek, pro ty, co se mě každej den ptaj "how're you doing?": Tak zaprvé jsem se dnes dozvěděla, že se nesmí nosit nejen batohy, ale ani jakýkoli jiný zavazadlo, do kterýho se vejde kniha. Hm. Takže asi budu tahat všechno v ruce. Chodila bych do skříňky, ale to se prostě zaboha nedá stihnout. A nejen to, jářku, ono se ani do těch skříněk nesmí jít kdykoli to kdo stíhá a potřebuje... Jsou určený přestávky, a jindy se prostě u skříňek nesmí nikdo zastavovat... jsou totiž mimochodem normálně všude na chodbách. Hm. Hm hm hm. Co naplat. Dálepak dneska jdu s Alicí zase na další field hockey game, opět hraje Rachel. Obávám se, že tam usnu, dneska ráno jsem totiž zaspala, pak jsem málem usnula na těláku když jsme měli dělat sedy lehy a pak v autobuse. A ve všech předmětech mi nejspíš strhnou body za zívání. Taky jsem málem usnula teď a tady, ale na poslední chvíli přišla Hannah s telefonem, volala nějaká osoba z CIEE. Teda Hannah mě asi nesnáší, třeba včera jsme se něějak nemohly obejít na schodech, já jí řekla sorry a ona nic a jen vysupěla nahoru, jakobych se jí hodinu posmívala jánevimproč. Zatim si to celkem užívám, však ono ji to přejde. Tak lidi, nebudu to prodlužovat, už jsou to zase skoro víc novinky co se tu dějou než článek na dané téma. Fuj na mě, mrak na mě a ble na mě. Stydim se. ¨

Tak se mějte. Díky vám, kdo mi píšete, díky vám, kdo to čtete, a přidáváte mi čísílka do počítadla, a díky vám, kdo jste si na mě za tu dobu aspoň jednou vzpoměli. Není to tak dlouho, časem začnu přitvrzovat :o) :o) mám vás ráda. Ahoj.

Kennywood, aneb jak správně trávit volné pondělí..

Ano ano, tak na toto pondělí jsem se těšila víc než na kterékoli jiné v poslední době. Kennywood, velký zábavní park, láká stovky, možná tisíce návštěvníků každý víkend. A ani my jsme neodolali a vyzkoušeli alespoň některé z místních atrakcí.

Začalo to tak, že jsme se v 11 dopoledne podle plánu, v půl dvanácté ve skutečnosti, sešli doma u Peg, naší koordinátorky. Tak tam s námi chvíli debatovala na téma škola apod., a pak jsme se nalodili do jejího auta a vyrazili vstříc novým zížitkům. A stálo to za to. Hlavně proto, že když zaplatíte vstup, až na asi 1, možná 2 atrakce a jídlo nemusíte platit vůbec nic. A vstupenky kupoval Jongův hosttatík, takže jsme si užívali víceméně zadarmo. Začali jsme tak, že Tobi a Jong prohlásili, že zkusí volný pád. Já jsem pro atrakce tohoto typu jen v případě, že mě někdo drží za ruku, a vzhledem k tomu, že nebyli zájemci, museli jsme počkat - já a Dee - dole. Fronta byla poránu (bylo teprv 12) naštěstí krátká, a tak jsme hned vyrazili dál, na nejspíš největší a nejrychlejší horskou dráhu v celém Kennywoodu. Trochu jsem se bála, ale vzhledem k tomu, že jsem nesnídala, nebylo čeho. Jong a Tobi jeli spolu, se mnou jel ve vozíku Dee. Byla to vážně, vážně megarychlost. Ale až na pár hupů jsem si to užívala. Ten den jsme tam jeli ještě alespoň 2x nebo 3x, přesně nevím. Potom jsme se byli poprvé namočit, usušit na obří houpačku, pak jsme potkali Jana a jeho girlfriend Lizzie, což jsou nějací příbuzní Peg. Jelikož oni byli ještě suší, což nebylo fér, vyrazili jsme hromadně na další mokrou zábavu, jízdu na umělé řece v kulatém člunu pro 6. Není to ale tak jednoduché, jak se zdá, protože na vás cestou číhají vodopády, které obvykle ohodí bez vyjímek všechny ve člunu. Této zábavy jsem se pro zachování alespoň napůl suchého oblečení nezúčastnila, ale fotila jsem. Nebylo to ale zas tak rozumné, jak se zdálo, protože přestože byli mokří skrz naskrz, vyrazili ihned na další vodní atrakci. Teď už jsem se ulít nemohla. Sedla jsem do člunu pro 3 za Jonga a Tobiho, což nebyla dobrá volba. Jakmile jsme se totiž rozjeli, Tobi na nás oba začal cákat vodu jako malé dítě, takže ikdyž jsme se bránili, seč nám síly stačily, byli jsme mokřejší než kdokoli jiný v celém Kennywoodu. Pak jsme se chvíli sušili na atrakcích jako např. turbo rabbit, racer nebo centrifuga. Teda co se té centrifugy týče, z neznámého důvodu se všichni tvářili, jakože nemají daleko k tomu, aby vyhodili dnešní oběd, a divili se, že mi taky není špatně. Nejvíc good byla ale horská dráha, co vypadala staře a nudně. Tobi a Jong si sedli dopředu, úplně nejvíc, protože to bylo nejspíš exciting vidět co nás čeká. Ale my (já, Dee, Jan a Lizzie) jsme se posadili úúúplně dozadu, jak nejvíc to šlo. Je to tam prý nej, nejvíc to hází a je to nejrychlejší. Byla to vážně vážně sranda, smáli jsme se jako magoři :o) a jeli jsme ještě asi 3x. Měli jsme se vrátit asi v 5 odpoledne, ale Jan zavolal Peg, že to není nutné, že pro nás přijede později jeho máti. Stihli jsme si ještě v klidu zopakovat několik nejlepších atrakcí (fronta na Pitt Fall byla v tuto hodinu už delší a já a Dee jsme málem umřeli nudou) a vyzkoušet i něco "nového", jako například autodrom :o) Tak jsme se dostali za hranice zábavního parku asi v půl desáté večer. Vyzkoušeli jsme toho hodně, ale někam jsme se nedostali, možná příště. Nejlepší je prý Kennywood na "helouvína", tak jim věřme a těšme se :o) :o)

Jinak přátelé, co je nového:

Dneska byla první hodina těláku, na který jsme se měli trochu pohybovat, tak jsme si všichni poctivě přinesli bílý triko, gym shorts a tenisky. A hádejte, co jsme dělali? tak pro začátek... jsme běhali 12minutovku. :o) :o) naštěstí se to bralo jako run/walk test, takže většina třídy se jen vesele procházela po oválu a jen pár cvoků - se mnou včetně - běželi. Nebyla to taková tragédie, jako u nás ve škole, protože ovál není jedno velký bahno, a je taky o dost kratší, což zvedá sebevědomí. Myslim, že jsem ještě pořád červená :o) ale jinak jsem si to vážně vážně užívala.

Zítra píšem písemku z matiky... což je dobře. Nemusim tahat knihu přes půl školy a zpátky.

jinak teda lidi, díky díky že to furt ještě čtete, dělá mi to víte co? Radost!!! :o) :o) :o) thx

mám vás ráda, mějte se famfárově a papááááá

Lake Erie a další víkendové zážitky

Nevím, jestli jim vstávání v půl šesté ráno za ten školní týden nestačilo, nebo mě prostě chtěli naštvat, ale v sobotu v 6 ráno sedělo 8 lidí ve 2 autech a mířili na sever, k jezeru Erie. Cesta trvala asi 3 hodiny, přesně podle plánu. Netuším, jak tomu bylo v druhém autě, ale my jsme (samozřejmě kromě Alice - řidičky) všechny celou cestu spaly. Když jsme byly násilím probuzeny, ten den podruhé, dozvěděli jsme se, že se nacházíme ke Kanadě co by kamenem dohodil, a že jdeme do kanadského obchodu s koblihami. Nikdo neprotestoval, přesto nám ale chvíli trvalo, než jsme se u malého stolku v koblihovém obchodu sešly všechny. Stejně jako ostatní jsem dostala na výběr ze všech koblih, co tam měli. Ale vyberte si, když jedna vypadá líp než druhá a ani u jedné nevíte, jak chutná. Tak jsem řekla, že nevím (jako vždy, když je odpověď složitější než ano, ne, ok), a dostala jsem jablečnou věc, co sice s českou koblihou neměla nic společného, ale zase neměla tvar kroužku a nebyla uprostřed děravá. To jsem ocenila. Chutnala moc dobře. Pak už otevřeli i fast foody a my si šly objednat sendviče na oběd. To mi přišlo fajn, protože jsme byly v obchodě, kde si sami můžete vybrat, jaký typ pečiva chcete, délku sendviče, jaký salám nebo maso, pak jaký sýr, jakou zeleninu, dresing, jestli zapéct nebo ne. Je to good, něco takového by mohli dělat na dlouháku. No a pak, pak jsme vyazily na pláž. Chvíli jsme vybíraly, která bude ta nejlepší (nakonec jsme mimochodem stejně skončily na té první), pak jsme se převlékly do plavek, postavily plážový stan a bylo. Voda nám nejdřív přišla ledová, ale pak to bylo OK, začlo být vedro a bylo to jako u moře, s jediným rozdílem, že voda nebyla slaná. Díkybohu.

Den ubíhal celkem rychle. Nejdřív jsme se jen tak koupaly, válely a nicnedělaly, pak proběhla akce zahrabávání Naomi do písku, a než bys řekl famfrpál, byl oběd. Vytáhly jsme sendviče, chvíli trvalo, než každý našel ten svůj, pak jsme si daly ice tea nebo limonádu a najedly se. Bylo to celkem v pohodě. No a pak se stala ta osudová věc, která na mě má dopad až do teď a bude mít ještě aspoň týdenní následky. Usnula jsem. Spala jsem asi 3 hodiny. Bylo tam se mnou 7 dalších osob, z toho 2 dospělé, a žádná z nich mě nevzbudila, nepřikryla, nic. Jsem spálená jako ty ubohý lívance, co jsme tenkrát dělaly s májuškou doma. Bolí to jako prase :o) ale fakt. Mám spálený ramena a záda, ale to tak nevadí, protože je moc nepoužívám. Jen se nemůžu opírat. Co je ale horší, mám spálenej zadek, takový to bezejmenný místo za kolenama, stehna a lejtka. Ale s tím zadkem a za kolenama je to nejhorší. Nemůžu sedět, protože mě bolí obojí. Nemůžu chodit stát, protože mě bolí za kolenama, nemůžu ležet na zádech, protože mě bolí zadek. Pokud si pamatujete, jakou barvu měl nos mojí matičky po návratu z Djerby, tak to oproti tomu nic není. No prostě osudová chyba, že jsem si nelehla do stínu. Nebo na záda, kdybych měla spálený břicho, asi by to tolik nevadilo. Možná bych i mohla sedět a chodit. No nic. Tak když jsem se konečně vzbudila, šla jsem do vody, protože i bylo vedro, tam to začlo pálit a bolet, a bolí to do teď. Ještě chvíli jsme strávily na pláži, pak jsme se sbalily a jelo se do kempu. To byla cesta asitak hodinová, nedokážu odhadnout, zase jsem spala. Vlastně jsem spala bezmála celý den. V kempu jsme postavily stany, vytahaly všechny věci (včetně 8 židlí, druhého stolu, kávovaru, jakési přenosné plotýnky, 2 ubrusů, několika krabic jídla, kyblíku, miniledničky a dalších) a pustily se do přípravy jídla. Nebylo to mimochodem nijak extra složité. Stačilo si vzít igelitový pytlík, do toho naházet všechno možné jídlo (mleté vařené maso, brambůrky, salát, strouhaný sýr a další) zavřít, pořádně zamíchat, otevřít a skonzumovat. No problem. Pak jsme si daly mufiny, a posadily se okolo ohně, kde, stejně jako při mém posledním kempování, všichni povídali, hádali se, půjčovali si světelné náramky (já měla oranžový a růžový, oba jsem věnivala Vendelínovi) a další, a já jsem přemýšlela o všem možném, např. můj spálený zadek, Severus Snape, můj spálený zadek, Albus Brumbál, Rowenda z Havraspáru, Gregory House, mé spálené nohy a další podobná témata. Jo a ještě kluci v nové škole, ale to jen chvíli, protože pak si Alice začala dělat pečená jablka s pudinkem a my si opékaly marshmallovny na ohni. Ne takovéty české, ale pravé USácké. Byly moc fajne, hlavně protože mi byla nehorázná zima a všechno, co bylo teplejší než moje pusa, bylo good. Měly jsme jen 2 příchutě, ale to stačilo. Normální bílé a červené obalované v kokosu. Miluju marshmallovny. Opravdu jo. Pak se ještě chvíli dohadovaly, jestli twilight books jsou dobrý nebo ne, já myslim že ne, už jen z toho, co jsem slyšela a četla o nich, nemusela jsem ani číst je. Když se budu někdy opravdu hooodně nudit, tak si to přečtu, ale teď v nejbližší době určitě ne. Zatím jsem kromě Harryho Pottera pouze u knih pro děti, k upírům se dostanu dýl. No nic. Pak se tedy šlo spát, což se spáleným tělem nejde moc dobře, vzhledem k tomu, že jsem v tom za ten den ale měla už praxi, jsem zvládla usnout celkem rychle. Ráno nás Alice vzbudila v 8, za což jsem jí nebyla ani trochu vděčná. Posnídaly jsme, sbalily stany a v 10 jsme vyrazily na místo, jehož název si stále nepamatuju, přestože jsem ho slyšela už poustakrát. Njn, já. Každopádně to bylo velice velice zábavné a poučné, trochu fascinující, později se mi to ale už tolik nelíbilo. Bylo tam jezero, jako mimochodem v této oblasti skoro všude, a tam byly ryby, kapři. Taky tam byly kachny a husy. A rackové. A těch kaprů tam bylo úplně megakvantum, okolo stáli američani a házeli jim celý krajíce chleba, převážně toustovýho, a ti kapři to jedli. Kachny jim to, pochopitelně, záviděly, a tak se k tomu chtěly taky dostat, a tak chodily po těch kaprech. No nic. Prostě to bylo něco, co v česku neuvidíte. Ale pak se mi to ani nelíbilo, porotože to těm zvířatům škodí. A když jsme konečně každá dostala ledovou tříšť, opustily jsme to místo. Myslím, že už se mi nepoštěstí krmit kachny chodící po kaprech, ale to nevadí. Naštěstí to prý stejně od nového roku zakážou. A pak jsme jeli k dalšímu, třetímu jezeru. Tam jsme si pronajaly kánoe a kajaky a daly si oddechovou hodinku na vodě. Alice zakázala Naomi si brát s sebou mobil a Naomi ji neposlechla a ten mobil jí pak spadnul do jezera. Neva, bylo to OK, až na to sluníčko. A na to, že jsem musela sedět, což pochopitelně bolelo :o) No a pak jsme se nalodily zpět do aut a vyrazily domů, do Pittsburghu. Nespala jsem celou cestu, přísahám :o) jen asi půlku. Pak jsme vyházely věci z aut, Heather odjela, pro Katy a Naomi si přijeli rodiče a adoptivní rodiče a Siami tam asi hodinu čekala a pak taky jela domů. No a my jsme místo zaslouženého odpočinku připravovaly večeři pro návštěvu: rodinu s 4 dětmi. Jedno si tu rozbilo hlavu, ale jinak to proběhlo v pohodě, bylo tu hodně jídla. To jsem si užívala. Hlavně hroznové víno. Obří, bez pecek :o) njn... a teď tu sedím a píšu vám, bolí mě zadek a myslím na vás, přátelé, kteří zítra nejdete do žádného zábavního parku, ale do školy... Fotky jsou jako vždy na rajčeti, ale nestojí za nic. Jinak teda zdravím naši izolovanou skupinu, chytrou hlavu, všechny PiHounky (hlavně Hanku) a ty sympatičtější tváře z naší třídy, rodinu a všechny ostatní lidi co mě mají rádi a myslí na mě, pak taky ty, co mě neznají a čtou to jen tak z nudy, a nakonec i ty, co mě nemají rádi a hledají něco, co by jim napovědělo, že se tu nemám dobře. Díky že mě čtete, mám se dobře, přímo báječně, když nepočítám tu červenější půlku mého těla... a mám vás ráda. Papáá