Lake Erie a další víkendové zážitky

Nevím, jestli jim vstávání v půl šesté ráno za ten školní týden nestačilo, nebo mě prostě chtěli naštvat, ale v sobotu v 6 ráno sedělo 8 lidí ve 2 autech a mířili na sever, k jezeru Erie. Cesta trvala asi 3 hodiny, přesně podle plánu. Netuším, jak tomu bylo v druhém autě, ale my jsme (samozřejmě kromě Alice - řidičky) všechny celou cestu spaly. Když jsme byly násilím probuzeny, ten den podruhé, dozvěděli jsme se, že se nacházíme ke Kanadě co by kamenem dohodil, a že jdeme do kanadského obchodu s koblihami. Nikdo neprotestoval, přesto nám ale chvíli trvalo, než jsme se u malého stolku v koblihovém obchodu sešly všechny. Stejně jako ostatní jsem dostala na výběr ze všech koblih, co tam měli. Ale vyberte si, když jedna vypadá líp než druhá a ani u jedné nevíte, jak chutná. Tak jsem řekla, že nevím (jako vždy, když je odpověď složitější než ano, ne, ok), a dostala jsem jablečnou věc, co sice s českou koblihou neměla nic společného, ale zase neměla tvar kroužku a nebyla uprostřed děravá. To jsem ocenila. Chutnala moc dobře. Pak už otevřeli i fast foody a my si šly objednat sendviče na oběd. To mi přišlo fajn, protože jsme byly v obchodě, kde si sami můžete vybrat, jaký typ pečiva chcete, délku sendviče, jaký salám nebo maso, pak jaký sýr, jakou zeleninu, dresing, jestli zapéct nebo ne. Je to good, něco takového by mohli dělat na dlouháku. No a pak, pak jsme vyazily na pláž. Chvíli jsme vybíraly, která bude ta nejlepší (nakonec jsme mimochodem stejně skončily na té první), pak jsme se převlékly do plavek, postavily plážový stan a bylo. Voda nám nejdřív přišla ledová, ale pak to bylo OK, začlo být vedro a bylo to jako u moře, s jediným rozdílem, že voda nebyla slaná. Díkybohu.

Den ubíhal celkem rychle. Nejdřív jsme se jen tak koupaly, válely a nicnedělaly, pak proběhla akce zahrabávání Naomi do písku, a než bys řekl famfrpál, byl oběd. Vytáhly jsme sendviče, chvíli trvalo, než každý našel ten svůj, pak jsme si daly ice tea nebo limonádu a najedly se. Bylo to celkem v pohodě. No a pak se stala ta osudová věc, která na mě má dopad až do teď a bude mít ještě aspoň týdenní následky. Usnula jsem. Spala jsem asi 3 hodiny. Bylo tam se mnou 7 dalších osob, z toho 2 dospělé, a žádná z nich mě nevzbudila, nepřikryla, nic. Jsem spálená jako ty ubohý lívance, co jsme tenkrát dělaly s májuškou doma. Bolí to jako prase :o) ale fakt. Mám spálený ramena a záda, ale to tak nevadí, protože je moc nepoužívám. Jen se nemůžu opírat. Co je ale horší, mám spálenej zadek, takový to bezejmenný místo za kolenama, stehna a lejtka. Ale s tím zadkem a za kolenama je to nejhorší. Nemůžu sedět, protože mě bolí obojí. Nemůžu chodit stát, protože mě bolí za kolenama, nemůžu ležet na zádech, protože mě bolí zadek. Pokud si pamatujete, jakou barvu měl nos mojí matičky po návratu z Djerby, tak to oproti tomu nic není. No prostě osudová chyba, že jsem si nelehla do stínu. Nebo na záda, kdybych měla spálený břicho, asi by to tolik nevadilo. Možná bych i mohla sedět a chodit. No nic. Tak když jsem se konečně vzbudila, šla jsem do vody, protože i bylo vedro, tam to začlo pálit a bolet, a bolí to do teď. Ještě chvíli jsme strávily na pláži, pak jsme se sbalily a jelo se do kempu. To byla cesta asitak hodinová, nedokážu odhadnout, zase jsem spala. Vlastně jsem spala bezmála celý den. V kempu jsme postavily stany, vytahaly všechny věci (včetně 8 židlí, druhého stolu, kávovaru, jakési přenosné plotýnky, 2 ubrusů, několika krabic jídla, kyblíku, miniledničky a dalších) a pustily se do přípravy jídla. Nebylo to mimochodem nijak extra složité. Stačilo si vzít igelitový pytlík, do toho naházet všechno možné jídlo (mleté vařené maso, brambůrky, salát, strouhaný sýr a další) zavřít, pořádně zamíchat, otevřít a skonzumovat. No problem. Pak jsme si daly mufiny, a posadily se okolo ohně, kde, stejně jako při mém posledním kempování, všichni povídali, hádali se, půjčovali si světelné náramky (já měla oranžový a růžový, oba jsem věnivala Vendelínovi) a další, a já jsem přemýšlela o všem možném, např. můj spálený zadek, Severus Snape, můj spálený zadek, Albus Brumbál, Rowenda z Havraspáru, Gregory House, mé spálené nohy a další podobná témata. Jo a ještě kluci v nové škole, ale to jen chvíli, protože pak si Alice začala dělat pečená jablka s pudinkem a my si opékaly marshmallovny na ohni. Ne takovéty české, ale pravé USácké. Byly moc fajne, hlavně protože mi byla nehorázná zima a všechno, co bylo teplejší než moje pusa, bylo good. Měly jsme jen 2 příchutě, ale to stačilo. Normální bílé a červené obalované v kokosu. Miluju marshmallovny. Opravdu jo. Pak se ještě chvíli dohadovaly, jestli twilight books jsou dobrý nebo ne, já myslim že ne, už jen z toho, co jsem slyšela a četla o nich, nemusela jsem ani číst je. Když se budu někdy opravdu hooodně nudit, tak si to přečtu, ale teď v nejbližší době určitě ne. Zatím jsem kromě Harryho Pottera pouze u knih pro děti, k upírům se dostanu dýl. No nic. Pak se tedy šlo spát, což se spáleným tělem nejde moc dobře, vzhledem k tomu, že jsem v tom za ten den ale měla už praxi, jsem zvládla usnout celkem rychle. Ráno nás Alice vzbudila v 8, za což jsem jí nebyla ani trochu vděčná. Posnídaly jsme, sbalily stany a v 10 jsme vyrazily na místo, jehož název si stále nepamatuju, přestože jsem ho slyšela už poustakrát. Njn, já. Každopádně to bylo velice velice zábavné a poučné, trochu fascinující, později se mi to ale už tolik nelíbilo. Bylo tam jezero, jako mimochodem v této oblasti skoro všude, a tam byly ryby, kapři. Taky tam byly kachny a husy. A rackové. A těch kaprů tam bylo úplně megakvantum, okolo stáli američani a házeli jim celý krajíce chleba, převážně toustovýho, a ti kapři to jedli. Kachny jim to, pochopitelně, záviděly, a tak se k tomu chtěly taky dostat, a tak chodily po těch kaprech. No nic. Prostě to bylo něco, co v česku neuvidíte. Ale pak se mi to ani nelíbilo, porotože to těm zvířatům škodí. A když jsme konečně každá dostala ledovou tříšť, opustily jsme to místo. Myslím, že už se mi nepoštěstí krmit kachny chodící po kaprech, ale to nevadí. Naštěstí to prý stejně od nového roku zakážou. A pak jsme jeli k dalšímu, třetímu jezeru. Tam jsme si pronajaly kánoe a kajaky a daly si oddechovou hodinku na vodě. Alice zakázala Naomi si brát s sebou mobil a Naomi ji neposlechla a ten mobil jí pak spadnul do jezera. Neva, bylo to OK, až na to sluníčko. A na to, že jsem musela sedět, což pochopitelně bolelo :o) No a pak jsme se nalodily zpět do aut a vyrazily domů, do Pittsburghu. Nespala jsem celou cestu, přísahám :o) jen asi půlku. Pak jsme vyházely věci z aut, Heather odjela, pro Katy a Naomi si přijeli rodiče a adoptivní rodiče a Siami tam asi hodinu čekala a pak taky jela domů. No a my jsme místo zaslouženého odpočinku připravovaly večeři pro návštěvu: rodinu s 4 dětmi. Jedno si tu rozbilo hlavu, ale jinak to proběhlo v pohodě, bylo tu hodně jídla. To jsem si užívala. Hlavně hroznové víno. Obří, bez pecek :o) njn... a teď tu sedím a píšu vám, bolí mě zadek a myslím na vás, přátelé, kteří zítra nejdete do žádného zábavního parku, ale do školy... Fotky jsou jako vždy na rajčeti, ale nestojí za nic. Jinak teda zdravím naši izolovanou skupinu, chytrou hlavu, všechny PiHounky (hlavně Hanku) a ty sympatičtější tváře z naší třídy, rodinu a všechny ostatní lidi co mě mají rádi a myslí na mě, pak taky ty, co mě neznají a čtou to jen tak z nudy, a nakonec i ty, co mě nemají rádi a hledají něco, co by jim napovědělo, že se tu nemám dobře. Díky že mě čtete, mám se dobře, přímo báječně, když nepočítám tu červenější půlku mého těla... a mám vás ráda. Papáá