Filmové tipy č. 2

Stejně jako jsem vám již o těchto prázdninách jednou psala o filmech, na které se můžete kouknout za dlouhých deštivých večerů letošního léta, udělám to znovu. Tentokrát pro vás mám filmové tipy jen dva, ale za to jsou to filmy, které se mi vážně moc líbily a které, ač mohou být dělané trochu na efekt, vás sem tam donutí se zamyslet.

Prvním z nich je Pokojný Bojovník, příběh teoreticky šťastného chlapce, který ale není šťastný na 100%. Je to gymnasta snažící se uspět v jisté soutěži. Ale několik měsíců před tím se najednou zraní a jak říkají doktoři, není jisté, jestli bude vůbec ještě schopen chodit. Pokračování v gymnastice nepřipadá v úvahu. Jeho život najednou nemá smysl. Trailer je tady.

Druhým filmem je možná známější Karate Kid. Malý chlapec se s matkou přestěhuje z Ameriky do Číny, kde mají sice v plánu pokračovat v normálním životě, jeho ale začnou ve škole šikanovat. Proto je odhodlaný naučit se kung-fu, aby se svým spolužákům vyrovnal. Jakmile ale přijde do tělocvičny, je obviněn z útoku na nějakého chlapce a vyzván k souboji.

Vybrala jsem právě tyto dva filmy, protože jsou si něčím podobné. Dva kluci, ačkoliv s věkovým rozdílem asi deset let, snažící se o jistý sportovní výkon. Oba ve svém snažení narazí na učitele - ať skutečného, nebo jen v jejich hlavě - který jim říká, co mají dělat. A právě díky těmto učitelům pochopí, že mají ve skutečnosti mnohem více možností a schopností, než doposud tušili, a že jen stačilo podívat se na svět jinýma očima, přerovnat si psychiku. A myslím, že kdybychom každý měli někoho takového, kdo by nás donutil soustředit se, uklidnit svoje ego a žít tady a teď, celá lidská rasa by teď byla úplně jinde. Nebo aspoň já, já bych někoho takového potřebovala, kdo by mi řekl, co je správné. Protože až příliš často nevím, jak na věci reagovat, co si o nich myslet a co se sebou dělat.

Každopádně, abych se tu zbytečně nerozkecávala, tyhle dva filmy doporučuji. =]

Pýcha a Předsudek

Tak jsem přečetla tuto knihu od Jane Austen a musím říct, že mě přinejmenším překvapila. Rozhodně jsem nečekala, že se do příběhu natolik zažeru, že mě bude tolik bavit a že mi na konci udělá takovou radost :D vždycky totiž, když něco čtu, doufám, že to nějak dopadne, ačkoliv to nevypadá jako pravděpodobný závěr. A ve většině příběhů to podle očekávání nedopadne, protože život se tak prostě nechová. A nebo tak dopadne, ale stane se to takovým způsobem, že už z toho člověk ani nemá radost. Ale tady, tady moje srdéčko plesalo posledních 100 stran, protože všechno šlo podle mých představ, ale pořád jsem ještě neměla jistotu, že to dobře dopadne :D Abych tak shrnula svoje rozplývání nad tímto dílem, stačí prostě říct, že mám pocit, že to bylo napsané pro mě - nebo pro člověka jako jsem já. A ačkoliv moc historickou literaturu nemusím, protože mi jsou veškerá tehdejší pravidla společnosti poněkud proti srsti, tady mi to nevadilo. Už se těším, až zase bude otevřená knihovna, abych si mohla od Jane Austen půjčit něco dalšího, třeba Rozum a Cit =)

O ději se rozepisovat nebudu a asi ani o ničem jiném. Vlastně jsem se jen chtěla podělit o radost z přečtení této knížky :D

Literární sloh: Svět podle Garpa

John Irving, známý americký spisovatel a scénárista, se narodil 2. března 1942 v Exeteru, USA. Mezi jeho nejznámější knihy patří například román Svět podle Garpa, Pravidla moštárny nebo Hotel New Hampshire. John Irving je také držitelem Oscara za scénář k filmu Pravidla moštárny.

Svět podle Garpa je příběh vyprávějící o životě spisovatele a zápasníka T. S. Garpa. Kniha začíná krátkým úvodem o životě a životním postoji Garpovy matky Jenny Fieldsové. Jenny, dcera bohatých výrobců pracovní obuvi, je zdravotní sestrou s odporem k mužům a jejich chlípnosti. Svému zaměstnání se věnuje se vší péčí a nejraději pracuje s malými dětmi. Také začne chtít být matkou. Z oddělení matek a dětí je však odvolána, když tam začne šířit své feministické názory. Jelikož se jedná o dobrou zdravotní sestru, přesunou ji na jednotku intenzivní péče. Tam Jenny dělí svoje pacienty do čtyř kategorií podle typu jejich zranění: Povrchoví, Vnitřní orgány, Absentující a Ztracenci. Ztracencem je podle Jenny také seržant technik Garp. Za války byl sestřelen a jeho zranění a především poškození mozku jsou nenapravitelná. Seržant technik Garp, který je pro Jenny ideálním partnerem, neboť do budoucna nepředstavuje žádné závazky, se stává těsně před svou smrtí Garpovým otcem.

Těhotná Jenny je nucena opustit svoje stávající zaměstnání. Přijímá proto práci ošetřující sestry ve Steeringské škole, tehdy ještě přístupné pouze chlapcům. Malý Garp tedy vyrůstá v areálu školy a hraje si s dětmi Percyovými, zatímco jeho matka pracuje, čte a chodí na přednášky, aby synovi mohla později poradit, které kurzy si vybrat a které ne.

Garpovi se v období dětství a dospívání stane spousta v podstatě téměř nepodstatných malých dobrodružství. V pěti letech uvízne na střeše, když chce chytat holuby. Trop, pes rodiny Percyů, mu prokousne ucho. Garp mu to o několik let později vrátí. Cushie Percyová uvede Garpa do světa dospělých „u kanónů“, zatímco Pú Percyová (Brainbridge) si vytvoří vůči Garpovi nenávist, jež se mu později stane osudnou.

Garp se také ve svých školních letech věnuje zápasení, kde v tělocvičně poprvé potkává Helenu Holmovou, dceru trenéra a svou budoucí ženu. Helena se Garpovi svěří, že by se raději vdala za spisovatele než za zápasníka, a právě tehdy se Garp rozhodne stát se spisovatelem. Helena však na steeringu studovat nemůže, neboť je dívka, a tak se moc nevídají.

Po dostudování střední školy se Garp a Jenny vydávají do Evropy. Rozhodnou se nějakou dobu žít ve Vídni, kde oba chtějí psát knihy. Zatímco Jenny napíše svůj vlastní životopis Sexuálně podezřelá, Garp se zmůže jen na dopisy Heleně a jednu povídku - Penzión Grillparzer. Mnoho času naopak tráví poznáváním prostitutek po celé Vídni a jakýmsi pseudopřátelstvím se třemi z nich.

Po návratu zpět do USA se Jenny díky nakladateli Johnu Wolfovi stává slavnou, a tak do Garpova života vstupují spousty feministek, stoupenkyň Ellen Jamesové (ženy s dobrovolně vyříznutým jazykem) a také Roberta, Garpova budoucí nejlepší přítelkyně.

Ve stejné době se Garp spolu s Helenou vezmou a začnou žít společným životem, který je všehovšudy šťastný, kromě několika menších aférek, většinou z Garpovy strany. Za jednu z nich by se dalo považovat přátelství s manželi Fletcherovými. Zásadním milníkem v životě T. S. Garpa a celé jeho rodiny je pak Helenin vztah s jejím studentem Michaelem Miltonem, který Garpa pobouří a zraní a nakonec dokonce způsobí smrt jejich mladšího, pětiletého syna Walta. Při této nehodě také přijde jejich starší syn, Duncan, o levé oko. Celá rodina potom stráví několik měsíců v Dog's Head Harbor u Jenny, která v bývalém sídle svých rodičů zbudovala domov pro opuštěné a týrané ženy. Tam je o ně dobře postaráno, až se pomalu vše vrátí do starých kolejí.

Helena touží po dalším dítěti skoro stejně, jako touží po tom, aby Garp začal zase psát. Do té doby vydal již jeden nebo dva méně úspěšné romány, ale po Waltově smrti trpí jakousi spisovatelskou krizí, neboť má pocit, že ho stále pronásleduje Spodní výr, symbol nebezpečí, a že mu smrt neustále šlape na paty.

Po několika měsících rekonvalescence se však Garp přecejen pouští do dalšího románu, který nazve Svět podle Bensenhavera. Ačkoliv se první kapitola Johnu Wolfovi vůbec nezdá, dá knihu na test přečíst své uklízečce. Ve výsledku je to právě její cenný názor, který z knihy udělá trhák. V době vydání ale podle Johna Wolfa musí všichni Garpovi ze země, neboť kniha je velice kontroverzní. V té době je již na světě malá Jenny, třetí dítě Garpa a Heleny.

Po několika měsících ve Vídni jsou nuceni se vrátit nazpět, neboť je Jenny Fieldsová během projevu postřelena nějakým radikálním antifeministou. Na jejím pohřbu, který je ovšem považován za feministický (a tedy pouze pro ženy), je T. S. Garp identifikován Pú Percyovou a následně jen tak tak unikne s pomocí zdravotní sestry, neurčitým symbolem bezpečí v Garpově životě. V letadle cestou domů poznává Ellen Jamesovou a dozvídá se, jak nesouhlasí s ostatními ženami, které si nechaly jazyk vyříznout dobrovolně. Sama by prý dala cokoliv, jen aby mohla mluvit.

A tak se Ellen Jamesová stává dalším členem Garpovy rodiny. Pomáhá Heleně starat se o malou Jenny a i Duncanovi je starší sestrou. Garpovi se přestěhují zpět do Steeringu, kde odkoupí sídlo rodiny Percyů. Jejich život je teď velice příjemný, Garp píše další román, trénuje mladé zápasníky a ačkoliv na ho jedna ze stoupenkyň Ellen Jamesové dokonce pokusí připravit o život, jeho to nijak nevyvádí z míry. Nakonec je to právě v zápasnickém sále, kde T. S. Garp zemře v náručí své ženy, neboť ho zastřelí za maskovaná Pú Percyová.

V knize se vyskytují časté popisy a přímá řeč. Také je text prokládán útržky z Garpových knih či celými jeho povídkami, dále větami či odstavci z díla Jenny Fieldsové – Sexuálně podezřelá.

Kniha se tematicky dotýká velkého množství společenských problémů: politiky, sexuality, násilí, radikálních názorů i lidských pudů. Také obsahuje velké množství autobiografických prvků, John Irving ne nadarmo píše o zápasení, sexuálním násilí, spisovateli s problémem prorazit či Vídni.

Mezi hlavní postavy knihy bych rozhodně zařadila T. S. Garpa, který je citlivý, trochu egoista, sportovně založený, učenlivý, ale také se nechá lehce rozptýlit a se smrtí svého syna se nikdy úplně nesmíří, neboť ji ve skutečnosti zavinil vlastní přehnanou snahou o bezpečí své rodiny.

Helena Holmová, náruživá čtenářka a krásná žena, je dobrou učitelkou literatury a také Garpovi dobrou manželkou. Potkají se v tělocvičně na žíněnkách a tam se také o léta později rozloučí. Zatímco Garp v jejich manželství hřešil více, Helena za svůj hřích zaplatí mnohem vysší cenu.

Roberta Muldoonová se stává ženou až po operaci, původně je profesionálním ragbyovým hráčem s číslem 90. Ačkoliv je velká a silná, díky lékům nabývá ženské tvary a díky svému dobrému srdci se stane nejlepší přítelkyní jak Jenny Fieldsové, tak i Garpa a Duncana. Také pomáhá Garpovi vést Nadaci Jenny Fieldsové, která vznikne v Dog's Head Harbor po Jennyině smrti.

John Wolf je nakladatel, který se zasloužil o vydání Sexuálně podezřelé i všech Garpových knih. Později se stává blízkým přítelem rodiny Garpových. O tom, jestli je kniha dobrá a hodná vydání, však většinou rozhoduje jeho dobře placená uklízečka, která má pro tyto věci cit.

Děkan Bodger je přítelem Jenny a Garpa, neboť si je jistý, že když Garp padal ze střechy, zachytil ho. Ve skutečnosti ale Garpa zachránila Jenny a Bodger chytil mrtvého holuba. Jinak se ale jedná o dobrého muže, který až se až do své smrti snaží pomáhat lidem okolo sebe.

Klíčovou scénou díla je podle mě ta noc, kdy Garp objeví, že ho Helena podvádí. Vezme chlapce do kina a nechá Heleně čas, aby si to s Michaelem Miltonem vyříkala. On ale navzdory jejímu výslovnému zákazu přijede k ní před dům a nutí ji sednout si k němu do auta. Ta ho ještě po rozhovoru musí sexuálně uspokojovat. Tu noc je zima a déšť namrzá na oknech Garpova auta. Ten je příliš starostlivý, než aby vydržel v kině do konce a domů dorazí dřív. Je zvyklý sjíždět příjezdovou cestu k domu s vypnutým motorem i světly, jen po paměti, a proto ani on, ani Helena nevědí, že má dojít ke srážce. Když k ní dojde, nikdo si nevšímá krvácejícího Miltona, první, kdo upozorní na svá zranění, je Duncan, jenž se okem napíchl na rozbitou řadící páku. Když se ho Garp snaží utěšit, zjistí, že má poraněný jazyk. Potom si teprve všimnou ticha, které se ozývá místo pláče Walta.

Literární sloh: Pravidla Moštárny

Roku 1942 se v Exeteru, New Hampshire, narodil John Irving. Světové popularity dosáhl románem Svět podle Garpa. Mezi další z jeho slavných děl patří například knihy Dokud tě nenajdu a Rok vdovou. Jeho dětství silně ovlivnilo jeho tvorbu – v 11 letech byl pohlavně zneužitý starší ženou a až do roku 2001 neznal svého biologického otce.

Děj knihy se odehrává v období před, během a po druhé světové válce. Popisuje životní příběh sirotka Homera Wellse, který považuje sirotčinec v St. Cloud's za svůj domov a nechce se nechat dát adoptovat. Doktor Larch, ředitel a lékař sirotčince, ho tedy začne učit všemu, co umí; Homer tak dostává do ruky učebnici anatomie a za pár let se stává zkušeným porodníkem a lékařem. Když je Homerovi něco přes dvacet, doktor Larch je odhodlán naučit ho dělat potraty. Homer, který se s „produkty početí“ setkal už dříve, však potraty dělat odmítá.

Později se v St. Cloud's objeví krásný a očividně bohatý pár přibližně v Homerově věku, a tak s nimi Homer odjíždí k mořskému pobřeží do sadů „Mořská Vyhlídka“. Tam se učí pěstovat jablka, lovit humry a spoustu dalších věcí, ke kterým jakožto sirotek neměl přístup. Od samého začátku je zamilovaný do Candy (dívky, co přijela na potrat do St. Cloud's) a Wallyho považuje za svého nejlepšího přítele. Potom však začíná válka a Wally je odhodlaný přihlásit se jako dobrovolník k leteckým silám. Homer do války nejde, protože mu doktor Larch vymyslel vadu srdce, aby ho ochránil. Wallyho letadlo je nad Barmou sestřeleno a Wally je po dlouhou dobu nezvěstný. Většinou lidí je považován za mrtvého.

A co se nestane, Candy, společně s Homerem truchlící nad Wallyho ztrátou, otěhotní. Jsou tedy nuceni vrátit se do St. Cloud's. Candy chce potrat, ale Homer, sirotek toužící po rodině, chce, aby si dítě nechala. Candy tedy porodí malého Angela a spolu s Homerem tvrdí, že ho adoptovali. Wally je nalezen kdesi mezi domorodci jižní Asie, ochrnutý na spodní polovinu těla. Candy si ho vezme, a tak žijí jako jedna velká (a podivná) rodina; Homer, Angel, Candy a Wally. Homer se také později stává ředitelem sadů. Když je Angelovi patnáct, jeho láska Rose, kterou znásilňuje její otec, otěhotní. Homer volá do St. Cloud's, aby objednal potrat, a dozvídá se, že doktor Larch zemřel kvůli své závislosti na éteru. Homer je tedy nucen potrat udělat sám. A tehdy zjistí, že měl doktor Larch pravdu, když říkal: „Nezáleží na tom, jestli to chceme dělat, nebo ne. Když to umíme, musíme to dělat, dokud tu není nikdo jiný, kdo to udělá za nás. Ženy mají právo se rozhodnout, jestli chtějí dítě.“ Tak se Homer Wells vrací do St. Cloud's a dělá tam sirotkům a těhotným ženám nového doktora Larche.

Klíčovou scénou je podle mě, když má dvacetiletý Homer Wells připravit plod na pitvu. Po tom, co si mrtvý produkt početí pořádně prohlédne, zjišťuje, že i když je mu teprve pár měsíců, už má výraz v obličeji, což podle Homera jasně značí to, že má duši. Právě tehdy se Homer rozhodne nikdy nedělat potraty, protože jakmile má plod duši, už to Homer považuje za zabití, a to je proti jeho vůli. Na tom, jestli je to proti křesťanské víře či dokonce proti zákonům tehdejších Spojených Států, nezáleží.

Hlavní postavou příběhu je samozřejmě Homer Wells, sirotek. V některých věcech poněkud nechápavý, ale na druhou stranu šikovný člověk, který se rychle učí. Typické je pro něj opakování konců vět a odpovídání „Jistě“, které jde všem už trochu na nervy.

Melony je velká, silná, trvale se vztekající dívka, po Homerovi v sirotčinci druhá nejstarší. Právě s ní Homer získává první sexuální zkušenosti. Melony mu říká „Paprsku“ a považuje ho za svého hrdinu. Poté, co Homer sirotčinec opustí, se Melony vydává za ním. Protože ale neví, kam šel, najde ho až o nějakých dvacet let později. Zklame ji ale, když zjistí, že má Homer dítě s manželkou jiného muže a že o tom lže. Po smrti však nechá své tělo poslat do St. Cloud's, kde je pohřbena.

Životní příběh doktora Larche je popsán hned ze začátku knihy. Jak o něm řekla Melony: „Znala jsem jenom jednoho jedinýho chlapa, kterej nedovolil vlastnímu vocasu, aby mu dirigoval život, a ten fetoval éter.“ Doktor Larch miluje Homera Wellse jako svého syna, a ten ho na oplátku miluje jako svého otce.

Pan Rose je vždycky během sezóny vedoucím moštárny. Homerovi vrtá hlavou, jak je možné, že má takovou autoritu. Považuje ho za příjemného člověka a obdivuje jeho umění s noži. Pan Rose se nezdá, ale je velmi rychlý. Je také schopen pořezat člověka tak, že to nikdo nepozná. Homer ale změní svůj názor na pana Rose, když se dozví, že pan Rose znásilňuje svou dceru, že jí dokonce udělal dítě a že i na ní uplatňuje svou autoritu nožů. Proto se také kniha jmenuje Pravidla moštárny, nikomu totiž nezáleží na pravidlech, která visí sepsaná v moštárně – většina z jejích obyvatelů stejně neumí číst. Pravidla, díky kterým všechno funguje, jsou pravidla pana Rose.

Candy a Wally se znají od malička. Candy je dcerou mechanika a Wally synem majitelů sadu. Chtějí se vzít. Wally je sice poněkud naivní, zato je ale velmi dobrosrdečný a stejně jako miluje Candy, tak má rád i Homera, svého nejlepšího přítele. Pro všechny postavy románu a jejich životní příběhy je typické, že „čekají, aby se vidělo“.

Autor používá v knize převážně vyprávěcí styl a také dialogy. Sledujeme, co zažívá Homer Wells, ale i životní příbehy vedlejších postav (doktora Larche, Melony apod.), o kterých Homer osobně tolik neví.

Celé dílo je v podstatě úvahou nad správností potratů, nad tím, co znamená autorita, a nad předurčeností (má Homer vůbec šanci stát se něčím jiným než lékařem, ať chce, nebo ne?). 

Filmové tipy č.1

Nevíte, jak trávit dlouhé prázdninové večery? Napíšu vám sem prozatím 4 tipy na filmy a je jen a pouze na vás, jestli si vyberete =]

První film, který jsem viděla už před měsíci, je komedie Youth in Revolt (mládí v hajzlu). V hlavní roli Michael Cera (Nick), citlivý kluk s extrémně zaprděným a nudným životem. Jednou jede s mámou a jejím přítelem na pár dní pryč a potká Sheeni, do které se zamiluje. Sheeni však sní o šarmantním francouzi, který na ni prý někde čeká.

Aby s ní Nick mohl být, musí se přestěhovat k otci, a aby mohl to, musí se nechat vyhodit z domova. A to není tak úplně jeho parketa. A tak se na scéně objevuje Francois, který se stará o to, aby byl Nick dost špatný. Nick se s pomocí Francoise dostává do průšvihu a pátrá po něm policie. Získá Nick nakonec Sheeni? Koukněte sami :)

Csfd sice říká 52%, ale já se bavila. Trailer tuto:

Jakožto druhý filmem v pořadí tu mám Tracey: Fragments. Vlastně jsem k němu přišla přes Ellen Page, kterou mám ráda... tak si říkám, tohle by mohlo bejt dost zajímavý... Film začíná tak, že v noci v prázdným autobuse sedí holka - Tracey - zabalená ve sprchovým závěsu a mluví. Postupně se dozvídáme, jak se tam dostala, proč utekla z domova, při jaké příležitosti se jí ztratil bráška Sonny, jak přišla k sprchovému závěsu... Celý film jede ve spoustě malých rámečků, ze začátku jsem myslela, že mi z toho bouchne hlava, docela psycho, ale zvyknete si. Neřeknu vám, proč se mi to tak líbilo, nevim, má to něco do sebe. Možná myšlenku, možná jen atmosféru. Tu je trailer.

Třetí film, který bych doporučila především romantickým duším, je No Strings Attached (hlavně nezávazně). Ačkoliv Ashtona Kutchera vážně, ale vážně nemám ráda, tenhle film se mi líbil. Plus mám docela ráda Natalii Portman. Hraje často zaneprázdněnou lékařku Emmu, která nemá čas na vztah, a tak se s Adamem (Kutcher) dohodnou, že spolu nebudou nic mít, jen spolu budou spát. Ze začátku berou jeden druhého jako příjemné rozptýlení, ale čím déle tento stav trvá, tím horší to pro oba - hlavně tedy pro něj - je. Kdyžtak koukněte =) 

Další částečně romantický, částečně prostě jednoduchý ale poutavý film je Burlesque (varieté). Tento film, v hlavní roli s Christinou Aguilerou, je vytvořený téměř přesně podle typického schématu - holka z maloměsta se přestěhuje a rozhodne se dosáhnout svého snu. Do toho se připlete okouzlující, ale zadaný mladík... a jak to dopadne, to teprve uvidíme. Rozhodně mě ale zpěv i tanec, kterého je ve filmu dost, zaujal natolik, abych si film pustila dvakrát. Takže jak chcete, trailer je tu =)

To bude prozatím vše. Až si zase najdu chvilku, tak vám sem hodím nějaké další... třeba méně "holčičí" =D

A co teď?

První týden prázdnin za námi a co jsem zatím udělala? Denně několik pravidelných koleček film-wc-lednička-film. Možná za to mohlo to počasí, ale co se jiného dalo dělat? Občas jsem vám sem napsala, protože to je jedna z věcí, co mě na mém životě snad baví úplně nejvíc =) A na to se vás právě chci zeptat.

Je blogování out? Neberte si to špatně, já tohodle ještě nějakou dobu nenechám. Mívám ale sem tam pocit, že blogování vyšlo z módy asi tak v době, kdy jsem chodila do osmé či deváté třídy. Tenkrát ještě měl svůj blog každý druhý nebo třetí, plus jsme měli snad dva třídní blogy. Pak se to zredukovalo do té míry, že jsme ve třídě blogovaly dvě - já a Martina. A dneska? Lidi mají blogy, ale poslední články jsou s datem dva až tři roky starým a oni si říkají, že to nemá smysl, protože tam stejně nikdo nechodí. Pardon, ale proč by tam kdo chodil, když tam jaktěživo nic nenapíšete?

Samozřejmě, že se sledovanost blogu musí vypěstovat =D A dá to mnohem víc práce, než vypěstovat kaktus. Třeba já mám tak třikrát nebo čtyřikrát menší návštěvnost než můj miláček. Ale to mi nevadí, jde o to, o čem píšete. A o čem já píšu? Povětšinou veskrze o ničem. Jediné, co žene lidi na můj blog, jsou hlášky učitelů - něco, co ani není z mojí hlavy. Ale vadí mi to? Nevadí =) Protože sem tam se dozvím, že můj blog pravidelně čte třeba někdo, s kým jsem nemluvila už kolik let, nebo někdo, koho ani neznám. A to mi vždycky udělá radost =)

Jen mě ale vážně zajímalo, jestli už blogování vyšlo z módy. Čistě teoreticky. =D

iTouchové závislosti

V době dotykových displejů a dalších vymožeností překypuje i tak obyčejná věc jako hudební přehrávač spoustou různých her a jiných zábavných aplikací. První, co každého asi napadne, jsou Angry Birds, protože skoro nejde dopravit se z místa A do místa B a nepotkat při tom ani jediný bilboard s touto hrou... stejně tak je toho plná televize.

Vlastně první důvod, proč jsem si koupila iTouch, byla hra Tap Tap Revenge, kterou jsem za poslední dva roky nehrála snad ani jednou. Ale tak což, stejně koupě iPodu nelituji a litovat nebudu. Jen už se mi tam nevejde žádná nová hudba, což naštve.

Které hry ale okupují můj iPod dnes? Tak zaprvé je to hra Fruit Ninja. Ta je v oblibě asi tak jako Angry Birds, každý to zná a každý už to (nebo něco podobného) hrál. Lítá ovoce, které musíte krájet, a bomby, které krájet nesmíte. Classic mód je prostě o tom, že hrajete a když přeseknete bombu nebo vám spadnou 3 kusy ovoce, prohráli jste. Pak je tam Zen mód, který je bez bomb, ale hra trvá minutu a půl. Takže je pekelně těžké se dostat nad takových... 250? A přes 270 bodů už to nejde snad vůbec. To jsem ještě neřekla, můžete dělat komba (3 a více kusů ovoce přeseknout najednou = 2x body). Rozhodně nejzábavnější mód je Arcade, který je na 1 minutu a občas vám tam prolétne barevný banán, který když trefíte, zmrazí vám čas a zpomalí ovoce, zdvojnásobí skóre nahrané za nějaký časový úsek a nebo, jak vidíte na obrázku, způsobí vlétávání velkého množství ovoce ze stran. Nejlepší je kombinace všech 3 barevných banánů, to pak bodíky lítají... :)

Další hodně závislost-způsobující hrou je iJewels. Je to vlastně totéž jako Bejeweled a i všechny ostatní krystalkové hry. Posouváte krystalky, které tvoří trojice, a ty pak mizí. Napadají nové krystalky a tak dále. Pořád dokola. Ale samozřejmě, jediný mód, který pro mě zatím představuje výzvu, je Timed mode. Každá trojice vám přidá trochu času, čas pořád ubývá. Prostě tak. Ze začátku je to jednoduché, ale postupně se zvyšuje obtížnost, čas běží rychleji atd. Postupně se vám ale i zvyšuje bonus a tak i skóre nabývá rychleji. 

Třetí hrou, o které vám nemůžu neříct, je Tiny Wings. Je ptáček, který má příliš malá křidélka, aby letěl, a protože létat chce, musí se odrážet od kopečků. Nebo spíš se rozjet z kopce a na kopci vylétnout. Vy se staráte o to, aby ptáček včas složil křidélka - to znamená rychlejší pád, který je občas potřeba. Také vás samozřejmě tlačí čas. Ptáček má na létání jen den, přes noc spí. Hra mi přijde už od pohledu neskutečně roztomilá a když je tam ještě systém vylepšování hnízd = zvyšování násobku skóre, taky se jedná o jasnou závislost =) 

Je mi jasné, že každý máme nějakou tu svou hru, já tu píšu jen o těch nejlepších, které teď okupují můj iTouch =) Tak kdybyste neměli co stáhnout, klidně se nechte inspirovat =)

Hlavním činitelem, který ovlivňuje intenzitu mojí závislosti na těchto hrách, je, že je hraje spousta lidí kolem a překonat cizí high score je ještě víc než překonat vlastní =) a já mám ráda výzvy =)

Pošli to dál

Jsou knížky, které vím, že přečtu jedním dechem, ještě dlouho před tím, než je poprvé vezmu do ruky. Toto je jedna z nich. Výjimečná je tím, že hlavním důvodem, proč jsem z ní byla tak nadšená, nebylo, že bych chtěla tak moc vědět, jak dopadne. Vlastně už jsem to věděla. Znala jsem příběh poměrně do detailů dlouho předtím, než jsem knížku poprvé otevřela.

Asi víte, o čem je řeč. Asi určitě. Pokud to nevíte, aspoň se to dozvíte. A pokud to víte, jistě chápete, že o tom nemůžu nenapsat.

V roce 1999 vyšla knížka. "Dojemný příběh chlapce, který si umínil změnit svět," píše se na zadním přebalu. Autorkou příběhu je Catherine Ryan Hyde. Podle tohoto příběhu byl natočen i film, u něhož bych řekla, že je větší pravděpodobnost, že ho znáte, než u knížky. Pokud jste ho ale ještě neviděli, ani na něj nekoukejte.

Tak a teď konečně k tomu, proč o tom píšu. Nastíním vám začátek děje a budu se držet, abych vám neřekla, jak to dopadne :D

Na druhý stupeň základní školy v Americe přijde nový učitel. Zaprvé, je to černoch. Zadruhé, má hodně poškozený obličej, neboť byl ve válce ve Vietnamu. Celou jednu tvář, krk a levou ruku má vlastně zničenou, chybí mu dokonce levé oko. A tento učitel zadá na první hodině svým novým žákům úkol: "Vymyslete způsob, jak změnit svět, a potom ho uskutečněte." Je to nepovinný úkol, a tak se na něj většina třídy prostě vykašle.

Hlavním hrdinou našeho příběhu je Trevor, který se nad úkolem zamyslí a přijde na docela jednoduchý způsob. Řekne si, že když on udělá něco pro 3 cizí lidi - ale ne jen tak něco, spíš věc, co byste udělali maximálně pro někoho z rodiny - a těm řekne, že nechce nic na oplátku, jen to, aby to poslali dál dalším třem lidem, pak se to začne nabalovat a nakonec se pomoc dostane všem na světě, a ti když to budou stále posílat dál, tak se nakonec svět stane lepším místem pro život, než byl do teď. 

Trevor ale narazí na překážku, základní lidskou vlastnost - chamtivost. Většina lidí totiž od přírody nerada dělá cokoliv, z čeho nemá jistý zisk. Trevor tedy pomůže jednomu člověku. Ten se hned na to nechá zavřít do vězení. Dále pomůže staré paní, která dřív, než to stihne poslat dál, umře. A tak dále. A nakonec Trevor uzná, že změnit svět nejde. 

Příběh je psán částečně očima novináře, ke kterému se taky toto "hnutí" dostane, a ten se snaží zpětně vypátrat, kdo s Pošli to dál přišel jako první. Částečně je také psán očima různých lidí, kterých se to dotklo - učitele Reubena, Arlene, Trevorovy matky, a spousty dalších. A občas můžeme také nakouknout do Trevorova deníku. 

Abych před vámi neskrývala to, co vám asi teď vrtá hlavou, nakonec se Trevorovi přece jen podaří svět změnit. Ani sám neví, jak moc. (Tímto jsem neprozratila, jak to dopadne, fyi) :D

Jen chci říct, že to není tak těžké, pomoci třem lidem. I kdybychom to dělali jen pro pocit, to přece stačí. Zároveň si myslím, že Pošli to dál funguje. Že to někde mezi lidmi běhá. Nestalo se vám někdy, že byste opravdu moc něco potřebovali a někdo, koho by se to vlastně ani netýkalo, by to pro vás prostě udělal? Bez ptaní, bez zisku? Nejsem si jistá, jestli se to někdy stalo mně, asi ano, ale konkrétní případ mě nenapadá. Ale mohla bych vám vyprávět konkrétní příběhy druhých.
Je to vlastně jedno. Jen se vám tu snažím říct, že ta knížka stojí za přečtení. Že i těm, kteří jsou uvězněni ve své situaci, jako třeba Arlene nebo Reuben, může změnit život někdo, od koho to opravdu nikdo nečeká - v tomto případě 12letý kluk.
Tak kdybyste o prázdninách neměli co číst... Tady je můj tip =)