Ko-ko-ko-konec!

Ano, moji milí, máme tu konec dalšího společného roku. Byl to rok dozajista zajímavý, v mnohém nezapomenutelný a vůbec, letošní rok se celkem vyvedl. A co ten příští? Já mám za to, že bude ještě lepší. 

A tak vám do toho příštího roku přeji hodně zdraví, protože bez něj to nejde, štěstí, protože si ho určitě zasloužíte, lásky, protože je prostě krásná a je jí pro všechny dost, super zážitků, to abyste si ten rok navždycky pamatovali, hodně smíchu a přátel a taky pohody. Prostě ať je váš rok co nejlepší =) a za 365 dní se tady zase sejdeme, pěkně nad tím zapřemýšlíme a popřejeme si znovu. 

Samozřejmě, v příštím roce vás budu stejně jako doposud zásobovat články na všemožná témata od knížek, filmů a her až po vlastní zážitky a úvahy.

Chci vám poděkovat, že jste tu se mnou, že čtete a komentujete, co píšu, a že se sem rádi vracíte. To prostě člověka potěší =)

Takže v roce 2011 STAY TUNED! =P

PS: Mám vás ráda. Neke.

Milénium - díl druhý

"Neexistují žádní nevinní. Existují však různé stupně odpovědnosti." - Lisbeth Salanderová

Již jednou jsem vám povídala o trilogii Milénium od spisovatele Stiega Larssona. Tehdy byl článek zaměřen na první díl. Nyní nastal čas kouknout se na zoubek tomu druhému s názvem Dívka, která si hrála s ohněm.

Setkáváme se tu opět se stejnými postavami (Mikael Blomkvist, Lisbeth Salanderová, Erika Bergerová, Harriet Vangerová, Nils Bjurman atd.), pro pochopení vztahů mezi nimi a jejich výchozí situace pro příběh doporučuji přečíst si první díl. Tentokrát se ale už neřeší žádná spoustu let stará záhada, naopak. Velmi nečekaně dochází k zabití dvou nových kolegů a přátel redaktorů z Milénia. Jedná se o mladý pár, Dag Svensson a Mia Bergmanová. A následnuje i smrt advokáta Nilse Bjurmana, Lisbethina násilnického poručníka.

A ani se nestihnete rozkoukat, a už je Lisbeth Salanderová hlavní podezřelou. Otisky prstů na vražedné zbrani, do toho její psychologický posudek, právní nezpůsobilost.... A rozjíždí se veliký kolotoč. I policie si postupem času začne uvědomovat, že situace je mnohem zapeklitější a zamotanější, než se zdá. Kdo je obávaný muž skrývající se pod přezdívkou Zala? Co si představit pod slovy "Všechno To Zlé"? Jak se do toho Lisbeth zamotala a je či není vinna?

Zase jsme tam, kde jsme byli. Komplikovaný, ale čtivý a zajímavý příběh, navazující na první díl. Možná, že vás tolik nezaujme, jako "Muži, kteří nenávidí ženy". To z toho důvodu, že děj je sice napínavý a chytlavý, ale žádné velké drama se neděje až do úplného konce (tzn. asi posledních 50 stránek z něco přes 600). Jinak se v celé knize v podstatě jen bloudí, ten má to podezření a ten zas to, a té to přijde divné a myslí si něco úplně jiného. Pak se začne přicházet na souvislosti, které vás sice zajímají hned od začátku knížky, ale zas tolik dechberoucí to také není. Až úplný konec vás nejspíš donutí zabořit nos do knížky a omezit veškeré další činnosti. Ale padesát stránek? To máte za chvilku.

Nemůžu ale knížku zase tolik kritizovat. Bavila mě a málem jsem se okousala do "kulatý krychličky" zvědavostí, jestli Lisbeth zabila či nikoliv ty tři lidi. A opět nás překvapuje její neskutečná inteligence, fotografická paměť, její naprostá nezávislost na ostatních a schopnost vždy být o krok napřed a vždy po sobě zamést stopy. Do toho Mikael Blomkvist, který zase všechno myslí dobře, ale zároveň tápe a jediný způsob, jak se dostane Lisbeth na stopu, je, když začne myslet jako ona. To jsem totiž zapomněla zmínit: tito dva hlavní hrdinové knihy se v celé knize téměř nepotkají a nemají spolu žádný kontakt - až na pár vět skrz Mikaelův počítač a pak úplně poslední odstavec knihy.
Každopádně nemůžu nic než doporučit. Tentokrát všem, žádné omezení. V knize se moc násilí neodehrává, myslím třeba oproti prvnímu dílu. Je to detektivka, tudíž pochopitelně musí dojít k nějaké vraždě, ale žádné rozřezané kočky a mučené slečny tu nenajdete. Za chvíli se pustím do třetího dílu a zase vám pak dám vědět o svých dojmech z něj =)

Školní hlášky

...ne, opravdu se jim nevyhnete ani o prázdninách. Tak tady jsou :)

Hrůza:

Čtenář je zásadně nedovtipný idiot, s tím musíte počítat.

Téma "pod pokličkou" můžete pojmout různě. Můžete psát třeba fejeton o vaření, nebo reportáž třeba ze zákulisí nějakého místa, nebo od někud, kde to nikdo moc nezná, třeba taková továrna na zpracování psích uší.

Štěpánka se rozhodla, že se bude tvářit jako zhrzená nepříjemná řeznice.

Filipe, tvůj fejeton... kdy mi to hodláš donýst, brouku?

Napište co nejvíce třípísmenných částí těla. A "prd" neplatí. Prd se stává prdem až ve chvíli, kdy přestává být součástí těla.

Černyševská:

Tady je ta druhá linka, jedete takhle prstíčkem... Dávej  na to pozor, je to náročný! ...no a jak jedete, narazíte na okraj. Nebo teda měli byste... jestli ne, něco je špatně. A za ten okraj umístíte každý své vlastní jméno. Vynecháte dva řádky a napíšete "Le Français". Prosimvás, ať je aspoň tohle slovo správně.

Dyť nikam nespěcháme. Doba se sice zrychluje, ale... No, de vo to nenechat se vcucnout.

Tak si otevřete knížečky... a ti, co jsou vzhůru, budou mlčet!

Est-ce que tu es toujours en plein travail? Mirek. - Ještě jednou prosím? - Mirek.

...jeden Štoček...

Hele, teď bude ticho, Mo-osi. Eeeehm... ty jseš tady, jo!? Tak to tě hned vyvo-olám.

Mirku! Ty mě nutíš dojít si do svého útulného kabinetu pro velmi účinnou izolepu... prosimtě papej a mlč. Ono to bolí, když se to pak strhává.

Franc:

Jak se dělí  uhlovodíky? Jílka vyvolávat nemůžem, ten právě snídá... ať se vám to nezaskočí, Jílku. Takže Bydžovská? Jak to je? Vidíte na tu tabuli? ...si někomu řekněte, ať vám pučí brejli.

Štoku, jak vidím, vaše poznámky jsou velmi sporé, to pak ale odpovídá vašim nedostatečným znalostem.

Takže kyselina 2-hydroxypropan-1,2,3-trikarboxylová... tahle látka je známá, Dlouhá, jak tomu řikáte doma? To zná každá tetka od plotny. Tomehová, máte doma plotnu? Tak jak to je? Dlouhá! A je to kyselina citronová.

Raabová:

Někomu jsem vám dala CDčka, že jako zpracujete nějaký úžasný prezentace... tak mám se toho dožít, a nebo to je utopie?

Vaňková:

Když to čitatel čte...

Nej 10 filmů roku 2010

Tak, vážení a milí, blíží se nám konec roku, a tak se jako vždy musím uchýlit k vybrání nejlepších letošních filmových zážitků. Pokuste se na pořadí nebrat moc zřetel... Řekla bych, že tak prvních 7 či 8 filmů je více méně na stejné úrovni (pecka film, první místo). Ale i tak jsem se pokusila seřadit to podle toho, co mě bavilo, upoutalo, ovlivnilo, prostě co na mě zanechalo nějaký kladný dojem. Předem vás chci varovat, abyste nesoudili můj pořadník.. každý má jiný filmový vkus a každý taky od filmu něco jiného čeká.

Na prvním místě se poměrně jistě vyskytuje film How to train your Dragon / Jak vycvičit draka. Bez debat se jedná o nejlepší letošní animák, který nemá problém vám přirůst k srdci. Roztomilí dráčci všemožných tvarů, nemožný hrdina Škyťák, vikingové a spousta zábavy. Také se tam jedná o jakési nenápadné nastínění problému s nedostatkem komunikace a porozumění v rodině a také předpojatost a odsuzování jiných jen kvůli jejich odlišnosti. Naštěstí vše dobře dopadne =)

Další snímek, který rozhodně stojí za zhlédnutí, je Kick-Ass. Drsný, hustý, boží. Parádní soundtrack a poměrně hardcore děj. Jedenáctiletá zabijačka, hlavní hrdina stejně jako v HTTYD prostě ňoumík a celé je to hra na komiksové hrdiny. Už na začátku vás film absolutně rozsekne, když se holčička ptá táty, jestli to bude bolet, ten řekne, že ne, a pak do ní prostě střelí. Od té chvilky je to až do konce prostě brainfuck. A na konci spousta mrtvol, trochu jako v Equilibriu. To chceš.

Další záležitost, která jistě u mnohých z vás obsadí spíše první příčky žebříčků, je Inception. Super film, jediný možný důvod, proč u mě nevyhrál, je asi to, že jsem ho neviděla v kině. Ono se to nezdá, ale docela to ovlivní. Každopádně senzační snímek, dost komplexní, o vloupávání se do lidského podvědomí, o snech ve snech a dalších složitých záležitostech. A co je hlavní, po skončení filmu vám ještě nějakou dobu vrtá hlavou, jak to tedy skončilo, co se ve skutečnosti stalo, co je realita a co nikoliv. 

Další film, který mě až nečekaně bavil, je The Social Network. Vypráví příběh možná tuctového, možná geniálního vysokoškoláka na jeho cestě k moci. Ano, téma Facebook je možná ohrané, ale přecejen, tento příběh jeho vzniku je podaný pro mě zajímavou formou a ukazuje, jak tenká je hranice mezi přátelstvím a nepřátelstvím, mezi spoluprácí, podvodem a zklamáním. Možná na mnohé z vás tento film takový dojem neudělal, ale mě bavil a rozhodně si stojím za rozhodnutím nechat ho v prvních deseti tohoto roku.

Další na seznamu je Scott Pilgrim vs. the World. Rozhodně pecka. Prostě se smějete. Film na styl prvních počítačových her, konzolí, pokémonů, smajlíků a kdo ví čeho ještě. Scott musí ve snaze získat dívku Ramonu zničit 7 bossů - jejích 7 expřítelů/kyň. Michael Cera v hlavní roli jakožto kytarista a jinak nudný kanadský jouda parádní. Film mě dokázal rozesmát ve chvilkách, kdy jsem to fakt nečekala, a to se určitě cení.

Film, který rozhodně za letošní rok nesmíme zapomenout zmínit, je Alenka v Říši Divů / Alice in Wonderland. Tak úplně mě nenapadá, co k tomuto filmu dodat, všichni moc dobře víme, o co se jedná. Alenka z původního příběhu se vrací do Říše Divů, kde na ni všichni čekají. Co musím pochválit na tomto filmu, je ztvárnění postav - kostýmy, líčení, všechno. Pokud se někomu tento filmek nezdá, přečtěte si prosím, kdo je režisérem. Tim Burton zase ukázal, kdo je a co od něho čekat. Jedná se opravdu o typický Burtonovský snímek a kdo to v tom nevidí, nechť se podívá znovu a pořádně. Rozhodně stojí za zhlédnutí.

Dalším filmem na našem soukromém malém pořadníku je Tron: Legacy. Nedávno se teprve objevil v našich kinech a ani se neočekávalo, že bude dobrý (přecejen, zaslechla jsem, že se režisér před tímto snímkem věnoval pouze reklamám). Jediné, co však nebylo 100% pecka, byl příběh. Trochu klišé, dosti předvídatelný. Ale jinak paráda. Sam Flynn se snaží najít svého otce, a tak se dostává do naprosto neznámého digitálního světa... a tento svět je právě to, co vás fascinuje. Pan od reklamy je nejspíš navyknutý dělat vše stoprocentní a efektní a to přesně se mu tady daří. Oranžová a modrá světla jsou jediné, co určuje tvar věcí. Už jen to, jak postava vyskočí a pod nohama se jí zničehonic sestaví motorka, je naprostá senzace. A do toho hudba. Daft Punk. S prostředím, ve kterém se příběh odehrává, parádně ladí. A Daft Punk mám prostě ráda. Takže plus. Možná se moc rozepisuji, ale je to asi tím, že dojmy z tohoto filmu jsou nejčerstvější.

Robin Hood. Velice rozporuplný film. Někteří říkají "super!", jiní zase "wtf!?". Tenhle film je dobrý. Je víc než dobrý. Nevím ale, co od něj ostatní očekávali, takže nemůžu soudit jejich názory. Co jsem ale četla, byly všeobecné stížnosti na historické chyby, občas chybějící logiku, také děj bez emocí. A na to, že tvůrci naprosto změnili původní příběh Robina Hooda. Musím ale upozornit na následující: tento film nevypráví o životě Robina Hooda, ale o původu a začátku legendy. Podle mě je zpracovaný dobře, žádných nelogičností jsem si nevšimla a prostě mě bavil. Patří mezi filmy, na které ráda kouknu znovu. A také se mi líbilo, že občas (jen občas, ne vždycky) postrádal epičnost podobných filmů, byl příjemně realistický.

Určitě taky musím zmínit další a poslední film o Shrekovi, a to Shrek: Zvonec a konec / Shrek Forever After. Než přišel tento film, mělo se všeobecně za to, že shrekovská série upadá a že filmy jsou čím dál horší. Mohla za to asi 3ka, která zklamala většinu diváků. Tento nový díl ale zdaleka nebyl tak špatný. Naopak, byl velmi zábavný a připomínal toho původního Shreka, kterého měli všichni rádi. Nedělali z něj ukňouranou maminu ani připitomělého ťulpase. Zase jsme se mohli smát s ním, už jsme se nemuseli smát jemu.

A jako poslední se do nej 10 filmů dostal filmík Dál než se zdálo. Taková romanťárna, příběh dvou lidí, kteří se stihnou zamilovat před tím, než se musí rozloučit. Bydlí od sebe hodně hodně daleko, každý na jiném konci Spojených Států, a právě na tuto vzdálenost se snaží poměrně neúspěšně svůj vztah udržet. (Obě jsme z toho s Martinou, se kterou jsem na tom byla v kině, chytily depku :D protože se během filmu nadprůměrně často loučí na dlouhou dobu). Ale všechno dobře dopadne, jako u správného romanťáku. To, že pak každá správná holka brečí večer do polštáře a nadává, že nikdy nikdouce nechce vztah na dálku, patří mezi vedlejší účinky.

PS: Kdyby bylo nejlepších 11, další by byl film Remember me.

Tak teda šťastný a veselý...

Vážení (opravdu si vás vážím!) a milí (to předpokládám, že jste taky, protože já si obvykle nemilých lidí nevážím) čtenáři! Ani jsme se nenadáli, ani jsme se nestihli rozkoukat, nasát tu atmosféru, pokreslit si sešity stromečkama, rybičkama, hvězdičkama a dárečkama a vůbec se na to všechno psychicky připravit, a Vánoce jsou tu. Bude kapr, aspoň v tom ubohém zbytku rodin, kde se kapr ještě podporuje, bude salát, ten tedy zase má snad každý (hehe, ale nikdo ho nemá tak dobrý, jako dělám já), vytáhne se speciální slavnostní nádobí a ubrus, ze sklepa se do druhého patra přestěhuje roztomilý stromeček, potom se všude po domě bude hodinu luxovat jehličí... však to jistě taky znáte. A určitě se na to taky těšíte =) 

Tak Vám (ano, velké V, protože si vás vážím, jak jsem zmínila na začátku) přeji, ať to všechno ve zdraví přežijete, ať si to užijete na maximum, protože takové pravé a nefalšované Vánoce, to je přeci jen jednou za rok, ať mají Vaši blízcí z dárků od Vás radost, a stejně tak Vy ať najdete pod stromečkem něco, co vás potěší, a taky ať si odpočinete, hodně se nasmějete, dobře se najíte a vůbec, prostě ať jsou to Vánoce se vším všudy =)

To vše přeje Káťa =))

PacIn: Nermessova Pomsta

Takže, milí čtenáři, včera jsem hru hrála a dohrála, takže vám chci dřív, než to zapomenu, sdělit své dojmy. Tak zaprvé musím začít od samotné krabičky, která je prostě boží, to se musí nechat. A když ji otevřete, najdete tam právě tu červenou lentilku (jak se tak u nás na vsi říká), o které vám teď chci povídat.

Hned na začátku musím zmínit příběh. Hlavním hrdinou je červený PacIn, kterého vidíte na obálce. Jmenuje se Luzir. A je to právě on, kdo sní čarovné ovoce a díky němu zaspí (je asi zfetlej :D) zajetí PacIní vesnice i s králem Dyastym a následné odvedení do Temnoty. Ale protože jeho únosci, plechoví natvrdlí Daemoni pod vedením zlého PacIna Diega, vědí, že jeden PacIn chybí, musí se Luzir, hned jak se probere, vydat na útěk do bezpečí. A právě takové útočiště, které potřebuje, aby si odpočinul a připravil se na další cestu, nachází v městečku víl. Tam se také setkává s vílou Smílkou, velmi hodnou, chytrou a drobnou bytůstkou, která ho naučí základním kouzlům. Od té chvíle se za ním (kdybych byla zlá, řekla bych "táhne jak smrad") vznáší a sleduje jeho kroky téměř po celou cestu k bráně Temnoty. Také mu pomáhá díky svým čarovným schopnostem. A vůbec, Smílka je úžasně roztomilá a chtěla bych ji mít doma.

Následně se k nim na jejich cestě ještě přidává Monty, ukecaný modrý pacin s mapou, který nikdy nic nedělá, jen má občas vtipné průpovídky. Má vám sice pomoci urychlit cestu skrz mapu, ale většinou, když už se konečně vymáčkne, udělá rychlejší stopy někde, kde už jste byli a vůbec tam nepotřebujete. Takže Monty, přestože je s ním prča, jen kecá, škrábe se na hlavě (nebo spíš na celém pacinovi... to je vlastně celé jen hlava) a pak, když umřete, se vám směje. A tito tři kamarádi se pomalu dostávají směrem k temnotě. Odmítám tu spoilerovat, zahrajte si sami. 

Objevily se časté stížnosti na to, že hráči nechápou, jak příběh končí. Musím říct, že to mi zas takový problém nedělá. Jak to všechno skončí, chápu. Co mě ale štve, a to není věc hry, to je můj vlastní problém, je, že mám ráda, když člověk zná přesný vývoj děje od začátku do konce, když nejsou nějaká hluchá místa a když víte přesně, co se stalo a proč jsou věci, jak jsou. Takže to mi tam chybělo. Jinak ale za příběh velké plus. Hra vás baví a chcete vědět, co bude dál. A to je rozhodně přínos.

Jako další dobrou věc musím brát to, že se na mapu koukáte shora a postavičky jsou zepředu/z profilu. Oukej, není to 3D a kdovíco, ale právě tomuhle faktu vděčím za to, že jsem hru vůbec spustila :D přestože to tedy na mě celou dobu křičelo "Varování: hra vám běží pomalu... a snižte detaily a bla bla bla"... jela jsem na nejmenší, ale přesto mi dělalo problém některé levely udělat, už proto, že se mi to sekalo too much. Jsem na to ale zvyklá :)

Celá hra je v podstatě sérií za sebou jdoucích Pacman map - běháte, sbíráte krystalky a vyhýbáte se nepřátelům. Mezi to jsou ale zasunuty příběhové pasáže, například právě městečko víl, vesnice pacinů nebo temnota. Dále se ve hře setkáte s několika logickými hádankami a minihrami, které potrápí váš mozeček. A pak jsou tu bossové. Pokud si to dobře pamatuji, na bosse byly stížnosti. Prý že jsou příliš nároční na zabití/zneškodnění a co já vím co ještě. Možná jsem cvok, ale byli to právě bossové, co mě na hře bavilo nejvíce. A ze všech nejlepší byl asi Diego, a potom úplný konec s Nermessisem (barevná kouzla, kdo víte). Šmankote, tak to dám znova, když mi to nejde! No a co. Myslím, že spousta dnešních hráčů je pěkně rozmazlená jednoduchými hrami. Jaká je to ale výzva? Jak by to člověka vůbec mohlo bavit, kdyby mu to nedalo práci a neměl by radost z postupu do dalšího levelu? Nechápu. Vzhledem k tomu, že na svém sračkompu moc nových her nepustím, když už něco hraju, chci si to užít. A přesně to mi PacIn dopřál.

Potom je tu ještě jedna věc, za kterou musím PacIna rozhodně pochválit, a to je soundtrack. Hudba je prostě senzační. Když vám nejde vyhýbat se Daemonům, když už podesáté jedete totéž kolo a snažíte se ze všech sil nic nezkazit, určitě si budete do hudby podupávat nožkou, broukat si s těmi chytlavými melodiemi. Veliké plus.

Naopak, co bych měla hře vytknout, je mluvení postav. Dabing mi nevadí, je příjemný a často i vtipný. Horší jsou ale titulky, bubliny, popisující co kdo říká, vysvětlivky ve hře apod. Vím, že většina normálních hráčů si hrubek nevšímá, ale mě to chvílemi vyloženě iritovalo. Myslím, že by vývojářů (nebo kdo že to psal) zas tolik neubylo, kdyby to po sobě dali někomu přečíst... tím by se jednoduše mohli tohoto smítka na jinak suprové a zábavné hře zbavit.

Na chvíli si zahraju na pravého a nefalšovaného herního recenzenta, takže za sebe dávám hře PacIn: Nermessova pomsta krásných 95%. (hlavně s ohledem na to, že jsem si po sto letech na tom svém křápu zase něco zahrála) :D
PS: A poslední věc - komu se to líbí, ať se koukne na official stránku, kteroužto najdete tuhle! 

Literární sloh: Obraz Doriana Graye

Oscar Wilde, autor díla „Obraz Doriana Graye“, byl irský dramatik, básník, esejista a prozaik žijící a působící v Anglii ve druhé polovině 19. století. Většina jeho děl se nese ve stylu dekadence, což je dobře vidět už na samotném příběhu Doriana Graye. Mezi další známá díla Oscara Wildea patří mimo jiné Cantervillské strašidlo, Zločin lorda Arthura Savila a Jak je důležité míti Filipa. Wilde žil poměrně spokojený život ve vyšší společnosti (díky majetku své ženy), dokud nebyl roku 1895 obžalován z homosexuality a odsouzen na 2 roky nucených těžkých prací. Po návratu z vězení se nechal přejmenovat a odešel do Paříže, kde později ve svých 46 letech zemřel na meningitidu.

Příběh o Dorianu Grayovi se odehrává v Anglii v době vlády královny Viktorie. Mladý a krásný chlapec Dorian se na večírku seznámí s malířem Basilem Hallwardem, pro něhož se okamžitě stane inspirací a téměř novým smyslem života. Basil považuje právě Dorianův obraz za své největší životní dílo. A také díky Basilovi se Dorian setkává s lordem Henrym Wottonem, který si z Doriana díky svým kontroverzním a na hlavu stavěným názorům udělá velmi dobrého přítele. Dorian lordu Henrymu uvěří, že nejdůležitější na světě je mládí a krása, a začne ho trápit pocit, že o tyto dvě cennosti přijde, zatímco Basilem právě dokončená podobizna si je zachová. Proto vysloví přání, aby jeho obraz zaznamenával všechny změny a on aby pak zůstal po celý život mladý a krásný. K jeho obrovskému překvapení se jeho přání vyplní. 

Dorian obraz schová před zraky ostatních a začne postupně žít svůj čím dál horší život. Nakonec, po několika vraždách a spoustě dalších hříchů, se pro jistotu rozhodne obraz, nyní vystihující krutost a zlo v jeho duši, zničit. Co kdyby někdo přišel na jeho pravou identitu? Obraz tedy probodne, čímž zabije sám sebe, a na obraze zůstane navěky zachovaná jeho mladá a krásná tvář. Až tehdy lidem dojde, s kým se doopravdy stýkali a přátelili.

Co se samotného Doriana týče, není to od samého začátku zlý člověk. Naopak, jedná se o mladého nevinného chlapce, který si díky lordu Henrymu postupně začíná uvědomovat svou krásu a následně i její důležitost. Lord Henry Wotton je totiž toho názoru, že jsou to krásní, nikoli inteligentí lidé, kteří mají vůči ostatním navrch. Dorian se s Henrym sbližuje čím dál víc a začíná žít podle jeho pohledu na svět, okouzluje lidi a postupně s nimi i manipuluje. Čím starší je, tím horší skutky koná, jako by si myslel, že krásným lidem je vše povoleno. Na to na konci příběhu doplatí. Za klíčovou scénu díla můžeme považovat samotné setkání Doriana Graye s Henrym Wottonem, mužem, který mu změní život. Toto setkání je v knize velmi podrobně popsáno, i sám autor ho tedy jistě považoval za důležité. Dochází k němu v Basilově ateliéru. Těsně před tím se Basil Henrymu svěří se vším, co pro něj mladík Gray znamená. Nic netušící Dorian přijde na pravidelnou návštěvu ke svému novému příteli Basilu Hallwardovi a právě tam, když stojí malíři modelem, se zaposlouchá do povídání lorda Henryho. Od té doby se Henrymu přibližuje a od Basila se vzdaluje. Ke konci příběhu jejich vztah, který už se po těch letech odloučení za vztah ani považovat nedá, vygraduje tak, že Dorian Basilovi ukáže svůj obraz a hned nato ho zabije.

Další velmi důležitou scénou je podle mě to, jak do života Doriana Graye zasáhne Sibyla Vaneová. Ještě jako mladík se zamiluje do talentované herečky Sibyly a co nejčastěji chodí na její představení. Je fascinován jejím uměním a brzy se s ní sblíží. V den, kdy chce Dorian Sybilu ukázat svým přátelům lordu Henrymu a Basilu Hallwardovi, však hraje Sybila jakoby bez duše, snad se ani nesnaží. To Doriana rozčílí a je na Sybilu hrubý a zlý. Žádná vysvětlení nebere a ignoruje, co mu Sybila říká o tom, že ho miluje a že právě proto nemohla hrát jako obvykle. Dorian ji však označí za lacinou a odmítá s ní mít cokoli společného. Sibyla je z toho zdrcená a ještě ten večer spáchá sebevraždu. Když se Dorian vrátí domů (ještě neví o Sibylině smrti), všimne si první změny na obraze, prvního hrubého rysu ve své tváři. Tehdy poprvé pochopí, co se děje.

Dekadentní smýšlení autora lze dobře pozorovat právě na osobě Doriana Graye. Celý příběh vlastně popisuje jeho úpadek, jeho postupnou změnu od čistoty a nevinnosti na zlo, pýchu a sobectví. Všechny tyto záporné vlastnosti Doriana Graye se zrcadlí v jeho podobizně ukryté před zraky jeho přátel a dokonce i před jeho vlastním. V knize je totiž nejednou zmíněn fakt, že sám Dorian se bojí na obraz pohlédnout; vyhýbá se tomu muži, kterým je ve skutečnosti on sám.

Samozřejmě, ke konci Dorianova života si lidé začínají šuškat, že kdo s ním má co dočinění, je na špatné cestě, a že Dorian prodal svou duši ďáblu, za což na oplátku dostal věčné mládí. Přesto je ale až neuvěřitelné, jak dlouho si udržel pověst okouzlujícího mladíka s vytříbenými způsoby z vyšší společnosti. Nikdo si s ním nespojil smrt Sibyly Vaneové, jejího bratra Jamese, smrt Basila Hallwarda a ani žádné další. Nikdo si neuvědomil, že v jeho domě dochází k vydírání a že starý, mladě vypadající Dorian díky své kráse manipuluje s lidmi. Lord Henry Wotton měl podle všeho v tomto pravdu – krása je opravdu důležitá; krása znamená moc.

Oscar Wilde pracuje velmi často s přímou řečí a tím nám dodává pocit, jako bychom byli přímými svědky popisovaného dění. Přestože píše ve třetí osobě, čímž se od příběhu distancuje a vidíme ho spíše v roli nezúčastněného pozorovatele, často nám dává nahlédnout do nejhlubších Dorianových pocitů. Není tedy problém s ním soucítit v jeho zmatení, zoufalství, občas zklamání, a zároveň můžeme opovrhovat jeho zkažeností a chladnokrevným jednáním.

Literární sloh

   Co to je literární sloh? A hlavně, proč vám to vůbec chci říct?

   Literární sloh je speciální slohový útvar, vymyšlený naším učitelem češtiny, panem Hrůzou. Vždycky nám zadává několik knih podobného žánru/období vzniku na výběr a my musíme jednu vybrat a zpracovat. To obnáší hlavně přečtení knihy (někteří selhali už u tohoto bodu) a následné sepsání podle této základní osnovy: Nejprve musíme velmi omezeně představit autora, poté stručně shrnout děj. Poté následuje rozbor postav(y) a jedné či více klíčových scén (popř. co k nim vedlo, co z toho vyplývalo). Do závěru pak musíme poznamenat něco k autorovu stylu a úhlu pohledu, k celkové náladě knihy a hlavně k ideovému významu - co se autor snažil říct, nad čím se zamýšlel apod. 

   Tohle celé vám tu píšu hlavně proto, že je možné, že se tu s některými mými literárními slohy setkáte. Ráda vám sem dávám své úvahy o literárních, filmových či jiných dílech, ale když musím něco zpracovat do školy, už se mi moc nechce psát své dojmy znovu sem. Proto tedy, pochopitelně až po opravení učitelem, vám sem některé své literární slohy dám. =) tak děkuji za pochopení =)

17 pádů českého jazyka

...aneb co jsem se dočetla dnes v práci na nástěnce jednoho z šéfíků Magny Liberec :D jakpak se nám to rozšířila česká pravidla? užijte si :)


1. pád: kdo, co - nominativ
2. pád: koho, čeho - genitiv
3. pád: komu, čemu - dativ
4. pád: koho, co - akuzativ
5. pád: oslovujeme, voláme - vokal
6. pád: o kom, o čem - lokal
7. pád: s kým, čím - instrumental

8. pád: kdo s koho - korytativ
9. pád: koho jak - buzerativ
10. pád: koho kam - deliminativ
11. pád: kdo koho - likvidativ
12. pád: jak na koho - intrikativ
13. pád: komu co - podmazativ
14. pád: co za co - korupcional
15. pád: jak komu - protekcional
16. pád: kdo s kým - kopulativ
17. pád: co na co - prezervativ

Pedagog pravil.

...no co vy jste za třídu? Takoví surfaři na deadlinech!
-Hrůza


Laboratorní práce jsou úplně k ničemu. Jak tady vidíte, za měsíc už nemáte potuchy, o čem to bylo, a nejen to, vy už snad ani nevíte, kde je laboratoř.
-Franc


Uplně bez legrace, pražáci jezdí ve velkým na jaře do Liberce projít se na masaryčku kolem rododendronů.
-Hrůza


Došlo tam k precedencu, nebo tedy precedentu, při sklonění...
-Goll


Bejvalý centrum Liberce, to určitě pamatujete to koukání skrz plech u radnice, no to je jako kdyby vedle Václaváku byl železnej plot a za ním jezírko, na kterým by plavaly tři polomrtvý labutě.
-Hrůza


Patrik - překlad při francouzštině:
...jakože měl tu... občanský průkaz... a něco že je v pytli. (Lena = výtlem)


Pokud někdo stáhne z internetu více než tři souvislé řádky, bude popraven. Pokud někdo stáhne z internetu celou svou práci a příležitostně pozmění předložky nebo stavbu věty, bude téže popraven.
-Hrůza


Prosimvás, nebyl by kapesník? ...dík. Vemu si rovnou dva.... dík.
-Goll


45 gramů na mol, pište si. (zkoušený napsal 45 g/l) A vy nejste namol náhodou?
-Franc


Ona je vůbec dost vytuněná ta oblast pod knihovnou a kolem ZUŠky.
-Hrůza


Goll: Svou dceru provdal za Fridricha Falckého a svého syna oženil...
Někdo: Co že udělal s tou druhou?

"Lidé tu vypadají jako marinovaní ouhoři," to je úplně senzační věta, tu mám uplně nejvíc nejradši.
-Hrůza


Káťa J. při zkoušení: Ne mě by jen zajímalo, jestli stechiometrický vzorec je ten první nebo ten druhej.
Franc: My tady máme ale jenom jeden vzorec, a nebo vy vidíte dvojmo?

Tehdy tam vládil...
-Goll


Proč mají naturalisté zálibu v postavách dobráků a ňoumíků? Jsou to totiž naprosto výborné oběti pro všechny ty hnusný skety okolo!
-Hrůza


U Zikmunda Wintera to vidíme, ten jazyk a slovosled je jako kdybyste padali ze schodů.
-Hrůza


Franc: Tak co budete počítat? Vodík nebo uhlík?
Zkoušený: Nevim.
Franc: Tak se rozhodněte už konečně!
Zkoušený: Nevim, tak... uhlík?
Franc: No sláva.

Jedna z mála tramvajových tratí, která je opravdu horší, než ta mezi Libercem a Jabloncem, je ta mezi Litvínovem a Mostem. Je přibližně stejně dlouhá, rozdíl je v tom, že se celou cestu jede vedle tovární zdi, tam se valí černej dým, lítaj tam jiskry... trochu takovej zámek hrůzy.
-Hrůza


Liberec má až v Praze pověst permanentně rozkopaného města.
-Hrůza


No to sme to dopracovali. Pozdě chodí, žvaní, nic neví a lže, jako když tiskne. No to je spolek.
-Franc


Mám rád slovo lidičky. Jediný horší je snad fotbalový srdíčko.. jakože "dal jsem do tý hry srdíčko a teď jdu sníst půl kila syrovýho masa."
-Hrůza

Juno

Viděla jsem film. A tento článek bude nejen o filmu samotném, ale i o tom, k jakému zamyšlení mě dovedl. Protože, jak jistě víte, já se zamýšlím i nad největšími blbinkami. 

Ale nejdříve něco o ději filmu. Hlavní hrdinkou je 16letá dívka Juno. (Je mi jasné, že jakmile je hlavní postavou filmu americká šestnáctka, všichni si říkáte, co to bude za kravinu, ale boo ya, na csfd je to červený!). Jedná se o typickou tuctovou studentku střední školy v Americe, která se ale poněkud netypicky dostane do jiného stavu se svým kamarádem Pauliem Bleekerem. Nejdříve je odhodlaná, že se dítěte vzdá, dokud je to možné, a kromě Bleekera a své nejlepší kamarádky Leah o tom nikomu neřekne. Na poslední chvíli ale změní názor a rozhodne se dítě donosit a darovat adoptivním rodičům. A to je asi tak celá zápletka. Samozřejmě, potom už se spouští Junin příběh, její vysvětlování rodičům, její krátkodobé přátelství s adoptivním otcem dítěte, ale také problémy s těmito adoptivními rodiči, její hádky s Bleekerem, kterého považovala jen za svého kamaráda a sex s ním prý měla "z nudy", a další a další trable. Nemá smysl vám prozrazovat, jak to skončí (hehe, myslíte si, že si dítě nechá?). Pokud jste aspoň trochu na tento typ filmu, doporučuji. Za dva a půl dne jsem ho stihla zkouknout 3krát a zítra koukám znova. Plus tedy musím dodat, že Ellen Page a Michael Cera jsou v hlavních rolích naprosto boží. Oba bych je sežrala. Vážně.

Co mě ale donutilo přemýšlet, nebyl příběh. Nebylo to ani Junino těhotenství. Vlastně to byla spíše atmosféra celého filmu. Nostalgicky jsem vzpomínala na svůj rok v Americe. Ta atmosféra byla stejná. Takové to, když nejste jediní, kdo si myslí, že škola není nejdůležitější. Když jsou si lidi rovní, jeden je chytrý a ostatní to o něm ví, ale nedělá to z něj lepšího člověka. Chytrý nebo bohatý není lepší, stejně jako roztleskávačky, geekové,  ňoumové a další nejsou horší. Chybí mi to. 

Sotva se vám tady v Česku stane, že sedíte v jeden den u jednoho stolu s matematicko-informatickým géniem, s fotbalistou, hudebníky, s párem zapálených sportovců a baletkou, a potom s dalšími několika naprosto nudnými tuctovými lidmi, a náramně se bavíte. A nemyslím u stolu ve škole, ale někde jinde. A bez chlastu. Co je Česko? Podle mě to je cvokhaus. Jakmile někam vstoupíte, hned si vás zaškatulkují. Vlasy, obličej, oblečení, batoh... to je první dojem. A můžete mi milionkrát vykládat, že to tak není, ale když přijdu do školy dejme tomu třeba v kimonu, to si pište, že si něco pomyslíte. Plus v Americe se řídí od 16ti a pije od 21ti. Proč to tu tak taky není? Nebo spíš, proč, ať je to jakkoli, to nikdo nedodržuje?

Stejně tak mi chybí pocit svobody. Pocit, že škola končí pro všechny ve dvě a do čtvrt hodiny jsem doma, protože mi tam hned jede school bus, a nebo lépe že mám auto a vlastně můžu až do večera dělat, co se mi zachce... protože se nemusím učit elektrostatiku, plazy a obojživelníky, psát fejetony a francouzský slohovky a tak dále... protože tam jim došlo, že ať nás nutí jak chtějí se něco učit, nemůžou nás donutit si to pamatovat, pokud doopravdy nechceme. Neříkám "chci reformu školství", neříkám "nechci chodit do školy", jen říkám "můžete mi prosím někdo vysvětlit, jaký smysl má vstávat v noci, abych dvě hodiny vybarvovala mapu Litvy a pak 5 hodin vybarvovala z nudy čtverečky na čtverečkovém papíře?" a "proč proboha musíme mít na matiku zelenou barvičku na podtrhávání, jednou jsme sakra dospělí, tak proč po nás chtěj něco takovýho?" A vůbec. Nerozumím spoustě věcí, kterým se musím přizpůsobit, a to se mi pochopitelně nelíbí. Pokud jste opravdu tak vytrvalí a stateční, že jste můj chod myšlenek sledovali až sem, nejspíš se vám zrovna honí hlavou, že si pěkně vymýšlím. Že chci žít v ideálním světě, který neexistuje, a že jsem určitě zase ve své náladě "nespokojenost se vším". Možná. Ale nemyslíte, že na tom něco je? Nemyslíte, že místo přípravy na maturitu (na což je už tak extrémně málo času) strávit dva měsíce kreslením srdíček je kravina? Nemáte taky občas pocit, že je vaše škola postavená na hlavu?

Ale nechci se tu rozvášňovat o škole. Jde tak nějak o všeobecnou náladu, co se mi na filmu Juno líbilo. Co jsem si začala uvědomovat, že mně chybí. Třeba to gesto nacpání 100 krabiček tictaců do schránky. Nebo to, že se lidé prostě přijdou navštívit bez toho, aby to plánovali týden dopředu. Nevím, ale takové věci se mi nestávají. Čím dál víc ztrácí tenhle svět na zajímavosti a zábavnosti, přestože teoreticky máme neskutečná kvanta možností. Ale pochopitelně, málokdo dělá spontánní šílené nezapomenutelné maličkosti... hrozí mu totiž nebezpečí společenského přeškatulkování. Ano, možná přeháním, ale víte, jak to myslím, ne? Radši budeme všichni nudní a normální, popřípadě v rámci imaginární zábavy zajdeme o víkendu do hospody (ee, já ne) a tím to končí. Pro jistotu půjdeme s davem a necháme si všechno líbit, protože společnost a systém, který tu panuje, to je ten boss. Ne naše osobnost.