hot news

...vám teda zase píšu, co je novýho. Tak zaprvý, jsem unavená. Zadruhý, zejtra je helouvín. Zatřetí, po tom co jsem o víkendu absolvovala helouvín páárty, dnes jdu na další. Měla by tam bejt zmrzlina, to je pozitivum, ale zase kdybych mohla, okamžitě teď hned (ve 3 odpoledne) bych usla, protože jak už jsem výše zmínila, jsem megaunavená, a zejtra na toho helouvína si to chci užít, kdo ví, už asi v mým životě trick or treating neabsolvuju mno... protože pokud se ještě někdy dostanu do USA, budu dospělá. Dospěláci to nedělaj a můj názor, že člověk je dítětem do šedesáti, tu asi moc lidí nesdílí. Ale tahle párty je se skautkama a skautama, takže uvidíme. Začtvrtý, konečně jsem si vyzkoušela hrnčířskej kruh. Je to setsakramentsky těžký. Skupina nás odvážlivců strávila půl hodiny tim že jsme se snažili udělat prostě jen symetriskou hroudu mokrý hlíny, pak jsme to vyhodili do mašlovačky (jak já říkám tomu stroji na hlínu) a zejtra bude totéž znova. Ale je to zábava. Zapátý, na americký historii se bavíme o volbě prezidenta, která se pro neinformované (mezi který sem se až do dneška řadila i já, ostuda) koná v úterý. Furt se bavíme o takovej blbinách jako kdo vyhraje, kdo je za jakou stranu, kdo má jakej názor, apod... A moje "dejte mi s těma politikama pokoj mě to je uplně ukradený" tu nikoho moc nezajímá. Chm. Zašestý, naučila jsem pár svejch americkejch kamarádek piškvorky. Oni znaj jen takový ty na ploše 3x3... tak je to bavilo a mě taky. Jsem happy. Zasedmý, včera jsem se nudila tak jsem si napsala seznam věcí co mám a nemám ráda. Ten co mám ráda byl delší, tak jsem ze sebe měla dobrej pocit. A to je asi všechno. Jo ještě tohle, v neděli jdu (doufám) na slovak festival. Měla bych z toho mít community project hours. A měla by bejt sranda. Co je ale pech, možná nestihnu kostel, a možná ani youth group. Musim to očekovat, protože tam já chci. A teď to je asi všechno. Mám vás ráda, posílám vám hug, a tady píseň jen a jen pro vás:

Waverly Youth Group Halloween Party

Jak jsem posledně psala, že jsem marod, tak jsme se včas uzdravila a v sobotu v půl sedmé večír jsem s obřím balíkem (spacák a polštář) nasedla do auta Alice Johnston a vyrazila směrem ke kostelu. Chvíli jsme tam prostě jen tak byli a nic nedělali (teda hráli pinčes a jiný blbinky, ale to se nepočítá, protože jsme čekali, až všichni přijdou) a pak jsme vyrazili na haunt ride. To je, pro vysvětlení, něco, co by vás mělo vyděsit k smrti, protože vás se skupinou dalších lidí naloží na vozík za traktor a vezou vás lesem, kde na vás bafají různý lidi v převlecích a jiný podobný... no tak nelekla sem se ani jednou, a že bych se bála? Nenene. Mno byla tma a některý lidi, třeba Jean Bird (ženská co je jednou z vedoucích Youth Group) se málem počůrala strachy, ale nevim nevim, sakra sou to jenom lidi co maj počmáraný obličeje a dlouhý pláště, třeba vám jen zaječej do ucha nebo po vás hoděj papírovou sekeru, tak čeho bych se bála?? No ale sranda to byla, spíš kvůli těm lidem který tam byli se mnou. Pak jsme jeli zase zpátky, a v kostele v tělocvičně (nebo tak něco, taková velká společenská místnost pod tim hlavnim kostelem kde se tělaj ty nedělní věci) jsme hráli hry, při kterejch jsme se smáli asi dvě hodiny v kuse, to fakt bylo supr :o) Třeba házení očních bulv na zeď, nebo hokej s lebkama, nebo třeba sedání na balónky a závod, kdo jich praskne víc... jo a nebo clay sharades - prostě máte týmy a každej tým má modelínu a jeden člověk z každýho týmu má za úkol co nejrychlejc vymodelovat beze slov to co má ten tým uhodnout... :o) A co naprosto miluju - kostel je pro vás asi takový vážný divný místo a když tam svítila asi jen půlka světel, hráli jsme tam na honěnou a na schovku a prostě goooooood :o) mezi těma lavicema to je zábava hej lidi... no prostě perfektní, fakt sme byli uplně lol lol lol :o) :o) Říkala sem si: škoda že nemám foťák. No když jsme ty nejvíc hry dohráli, bylo už kolem půlnoci a asi půlka lidí odešla, tak jsme koukali na nějakej film, o kterým vám toho moc nepovim, poněvač sem usla. Ale nemyslete, dalo mi to nějakou práci, když nás bylo 5 na miniaturním gauči... No a pak film skončil, odešli další good lidi a my šli spát. To si musim pogratulovat, zabrala sem si ten minigauč pro sebe, když všichni vybalovali spacáky. Možná bych měla výčitky svědomí, ale nikdo neprotestoval... No a pak bylo ráno :o) To jsem zjistila, že jsem naprosto blbá a že sem foťák měla celou dobu v tašce... no stane se. A to je o Youth Group Halloween Party asi všechno.

Co je dál nového:

Od středy budeme na keramický hodině dělat s hrnčířskym kruhem hnedko jak doděláme stromy. Můj už je skoro hotovej, jen musim udělat husčí vousy. Moc se na to těšim, protože sem na naší větrníkový keramice byla dycky děsně líná si přinýst kalhoty. Tady to mají vymakaný, že tam je něco jako blatníky a tak ta hlína nestříká všude kolem, a taky tu maj na půjčení zástěry, tak snad nebude nic, co by mi bránilo si to konečně taky vyzkoušet. Na těláku hrajeme "evropskej" fotbal smíchanej s handballem, ale je to celkem zábava, už proto že to je v tělocvičně a že to není nic, co bych nebyla schopná dělat (jako např. chytat ten jejich šišatej americkej míč, nebo trefit se baseballovou holí do míčku jinak, než aby to pitcher zase hned chytil). Celkem mě to baví, což je něco, co jsem nikdy v česku o těláku říct nemohla. Taky brzo začnem frisbee. Na fránině jsme dneska probírali slovíčka o francouzských, a vůbec evropských domech. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Třeba že v Evropě domy nemají sklepy, nebo že evropané mají pračku na prádlo v kuchyni. Interesting. A to je asi vážně všechno. Taky jsem nešla na zombie walk, prostě jsem to nestihla. Škoda.

Co chci dál říct je: Mám vás ráda, jako vždycky. Jen abyste to nezapoměli. Téměř bez vyjímek. Pište mi lidi, a kdo máte blogy pište tam, a pokud tam píšete a já nevim adresu, tak mi ji pls prozraďte. A to je asi všechno. Speciální pozdrav Martinám (všem 3), Májence a Ondráškoi. Pac a pusu, vaše Katuška a Vendelínek.

Kennywood - fright night

Jojoo, tak jsme tam teda šli, jako do Kennywoodu. Několik tejdnů dopředu mi říkali, že budu k smrti vyděšená, lidi v převlecích tam strašej uplně všechny, a je tam taky spousta strašidelnejch domů, kudy procházíte a bafají na vás ze všech stran, nebo prostě jdete a ty lidi v převlecích vás pronásledujou... ale nesměj se vás dotýkat, to je v pravidlech. Mno a ve výsledku jsem se ani trochu nebála, ani jednou sem se nelekla a neječela jako naprosto včechny zbylý skautky kromě Daniel, a naopak když jsme se v půl jedný ráno (konečně) vrátili domů, byla jsem naprosto mokrá (ono totiž... hmm... trošku pršelo) a nohy jsem měla skoro modrý zimou. Dneska tady sedím v půl jedenáctý ráno, plnej nos, v krku mě moc nebolí, páč sem měla Strepsils,ale už jich tam je jenom deset... trochu mě bolí i hlava, ale myslim že to je od toho nosu, tak na to hodíme starou dobrou reflexku a snad bude pokoj... No každopádně jsem si to ani trochu neužila, možná tak první hodinu, ale pak už ani ne. Třeba se nám stalo, že jsme (měřila sem to) 50 minut čekali ve frontě na nejlepší horskou dráhu co tam je, a těsně před naší jízdou to zavřeli kvůli špatnému počasí... No my byli ti co tam čekali skoro hodinu venku na dešti, ne oni, tak nevim no... No ale večer bych moc moc moc chtěla jít na Youth Groupp Halloween Party s přespáním v kostele (upozorňuju všechny starostlivé rodiče, že tohle není kostel českých rozměrů, tady je normálně teplo), vlastně je to sleep-over, lock-in,tzn. že nás děcka tam prostě zamknou na noc. Předtim pudem taky do nějakýho strašidalnýho domu, a taky tam budou nějaký dobroty, no a tak vůbec, prostě myslim že by to byla velká škoda o to přijít, tak mi držte palce ať se uzdravím (mno popravdě mám asi 4 hodiny, tak si musim pospíšit). A to je všechno. Mám vás ráda, přeju Happy Birthday: Terce Šťastníkový, Terce Suchánkový, Helence Šťastníkový (no a že to je pozdě mno...) a taky vše nej k svátku Vendelíne :o)
A Májo, napiš zase něco na blog. Mljt, mljvs všechny.

Přátelé

Přátelé jsou to nejvíc, co máme, tak jsem se rozhodla vám napsat, kdo že jsou ti moji nejvíc přátelé, lidičky, bez kterých by to na tom světě opravdu nešlo :o) Předem upozorňuji, že tohle jsou ti "nejvíc", rodina je úplně jiná kapitola a ostatní lidičky, co se s nima občas bavím a tak, to jsou sice taky přátelé, ale to by tohle byl poněkud nekonečnej článek :o)

• Májenka - moje nejvíc číslo jedna holčina, co záleží na tom, že jsme ségruše :o) to je holka kterou znám nejvíc na světě a ona zase mě, občas mám dokonce pocit, že se chápem navzájem víc než samy sebe :o) :o) Strávily jsme spolu nejvíc času, a ačkoli si to možná nepřipouštíš, vážim si tě víc než všechny tvoje kámošky dohromady. Znám tě od tý doby, co jsi prvně otevřela kukadla a podívala se na svět, a to není málo. Miluju tě, holka moje, no a že se občas trošku neshodnem, o tom je přece život. Znáš moje špatný nálady a myslim že ses je naučila respektovat, já naopak tvoje. Bez tebe by to na tom světě nebylo ono, naše tajný sezení na balkóně do půlnoci každej den, náš cvrčkovej rituál, rozhovory u borůvek, ty naše vtípky a jiný blbinky... Nejsme stejný, ale navzájem se doplňujem, což je mnohem víc :o) Miluju tě a chci abys to věděla. Jo a neboj hnedko jak se vrátim domů tak uděláme pořádnou fotku :o)


• Izolovaná skupina - nebo alespoň ta část, se kerou jsem strávila loňskej školní rok, takže hlavně Kvaska a Chlumka, částečně taky Jana, ale u tý si nejsem moc jistá, jak to mezi náma je. Takže Martiny moje, to jsou děvčata, se kterýma je nejvíc sranda, moje intelektuálky, holky kterejm můžu říct snad všechno, když posledně jen kvůli tomu, že všecko moc řešim, přijela Chlumka o hodinu dřív do města, toho si moc moc vážim, nebo Kvasko, ta naše sázka, doufám že nejsi smířená s prohrou, to by nebylo pěkný :o) No prostě tohle jsou moje holčiny, co mají rozum, tu naší srandu skoro nikdo nechápe, žejo, pexeso apod., moc mi chybíte holky, už kvůli těm tanečním chtěla bych vidět jak vám to sluší :o) Vidět se každej den ve škole, to taky není málo, jste moje lidičky a to si pamatujte :o) mám vás ráda :o)


• Žába - aneb Martina, osůbka, se kterou vedu takovej zvláštní vztah, založenej především na popisování pěknejch kluků a psaní dopisů :o) Obě určitě dobře pamatujem ty časy, jak jsme chodili po škole všichni 4 (i s Adamem a Otou) do Globusu a do pekařství v Moskevský, a taky na dramaťák, škoda že jsi pak musela přestat... nebo jak jsme poránu sedávaly na tom studeným kameným čemsi na cestě do školy, a koukaly na lidi co chodí kolem nás... prostě super holčina, mám tě ráda :o) bez tebe by to taky na tom světě nebylo ono..
  
• Terka - tohle je osůbka, se kterou jsem se zatim viděla vlastně jen párkrát, ale ví toho o mě spoustu :o) přiznejme si, řekla jsem jí o sobě věci, který bych neřekla jen tak někomu, možná proto, že to je tady za oceánem jedna z mála, co mi rozumí (a mám na mysli především jazyk). Moc dobře si pamatuju jak jsme spolu prvně mluvily, nebylo to ani tolik o mluvení jako o smíchu, když jsme čekaly na letišti na zatoulaný kufry :o) no ale mezi tyhle lidičky jsem ji prostě zařadit musela :o) :o) Mám tě taky ráda holka, snad se ještě užijem, škoda že tu se mnou budeš jen do ledna...

• PiHounci - to snad všichni ani nevim proč. Před rokem a půl, ikdyž vlastně je to už víc, jsem byla celkem na dně, bez přátel, sama, se špatnou pověstí, a tohle bylo takový moje útočiště. V tý době jsem žila od čtvrtka ke čtvrtku, pro ty, co to nevědí, čtvrtek jsou PiHácký schůzky. Za to, že jsem se tam tak pěkně našla, vděčím již zmíněným: Adam, Žába, (Ota). Ještě jednou díky. Nevim jak je na tom PiHa letos, ale loni to bylo výborný, tady je seznam nej lidiček po kterých se mi stejská: Hanka (to samozřejmě, přece je to vedoucí), Ondra, Vítek, Dáda, Adam, Mája (výše zmíněná, njn sestry všude spolu :o)), Klárka, Jana, Lenka, Zůza (která teda vloni moc nechodila, ještě aby, naše vysokoškolačka), prťata (Bára a Ondra - prostě proto, abychom se měli proč rozčilovat, taky mi vlastně svym způsobem chybíte)... a to je snad všecko. Tak snad se zase jednou sejdem, všichni asi ne, ale aspoň přibližně, vy jste možná někteří chodili neradi, ale i to, že jste chodili, pro mě moc znamená. Za tu fotku pardon, njn vajíčka :o) nevim jestli vůbec existuje nějaká, na který bysme byli všichni...


• jo a pak Lukáš, bratránek. Nemám pořádnou fotku, je mi líto, ale dluží mi růženec :o) kterej k ničemu nepotřebuju, ale tohle je prostě naše nekonečná hra :o) až na jeho některý... hmm... otázky a jiný poznámky, je to supr kluk a dá se s nim pokecat snad o všem, jsou takový období kdy si moc nerozumíme, ale myslim že teď to je good a taky tu na tebe myslim.

A to je snad všechno, z těch nejvíc přátel. Úplně nejvíc. Jestli nejste na seznamu, nejspíš vás můžu mít ráda i víc, a jasněže chci. A ještě jednou upozorňuju, že rodina je jiná kapitola, že tu jsou vlastně 2 rodinný příslušníci neznamená, že ty ostatní nemám ráda, ale že tyhle 2 beru jako kámoše.

pozn.: pardon že jsem zase změnila design, ale já opravdu tu modrou nemohla vystát. Sluší mi? No a, není to prostě moje barva.

PS: Jo a ještě Vendelín, ale to je kamarád, jak bych to tak řekla, z jiného těsta :o)

Můj víkend.

No, tak mám za sebou zase další víkend, sedím tady v neděli v 9 večer u pc a říkám si, že jsem se měla vyspat víc. Ale je pozdě, teď budu muset přežít další nekonečný týden školy. Popravdě řečeno, tentokrát jsem vlastně ani moc neměla na výběr. Můj víkend vlastně začal už v pátek. Johnstonovi nešli do školy ani do práce, protože hned dopoledne odjížděli kamsi na výlet s rodinou Joelova bratra. Hned na třetí hodině (což je přesně ten čas, jak mi obvykle naprosto nekontrolovatelně kručí v žaludku a říkám si, že do dalšího jídla ještě 4 hodiny, no potěš) jsme se dozvěděli, že Ms. DeMoss odchází, což nám bylo líto, ale alespoň jsme se spolu všichni vyfotili a ona nám pak rozdala každému malý kousek čokolády a pytlík slaných preclíků. Tím vlastně zavinila, že mi pátek utekl asitak desetkrát rychleji než běžný školní den, kdy 5 nebo 6 hodin v kuse umírám hlady. Na poslední hodině - těláku - už zase někdo spustil požárná alarm, což pro většinu tříd nejspíš byla legrace asitak na 3 minuty opustit školu, ale my, vzhledem k tomu, že byla opravdu zima a my máme povinnost nosit kraťasy, jsme zrovna dvakrát nejásali. To však nebyl ani zdaleka jediný důvod, proč byla páteční poslední hodina kratší. Bylo to také proto, že jsme dostávali to vysvědčení. Teoreticky to bylo vymyšleno dobře. Prakticky ale moc ne, hlavně pro mě, kterážto mám skříňku na druhé straně školy než homeroom. Tam jsme došla a bylo mi řečeno, že moje vysvědčení nemají. Hm. Tak jsem zase po dlouhé době zavítala mezi své staré známé z Guidance Office. Tam byl (nečekaně) také chaos, a tak se mě nestydatě zbavili tak, že mi řekli: přijď si pro to v pondělí. Ne že by mi na tom záleželo. Vím, že mám minimálně ze 2 nebo 3 předmětů 100 procent, z jednoho 98, z angličtiny a americké historie jsem tak na 85, plus mínus. Což není ani trochu něco, za co bych se měla stydět. Samozřejmě, příště to bude lepší, makám na tom :o)

Doma nikdo nebyl, tak jsem se hodila do sprchy, vyprala si zbytek oblečení (ať žije naše opravená sušička), připravila si věci na spaní v kostele a potom přišla Donna, což je osoba, co jim sem chodí žehlit a krmit kočky (když tu nejsou). Naházela jsem do sebe pár čipsů a byl čas jít. No v kostele jsem nejdřív neměla ponětí kam jít, ale pak jsem ty správné dveře našla. Tam mi bylo řečeno, a podotýkám, že to byl opravdu šok, že v kostele nespíme ani omylem, ale že spíme někde v centru města, venku. Jupí, měla jsem mokré vlasy, spacák na spaní venvitř (ten nešustivý), neměla jsem ani čepici a rukavice. No důvod k radosti to opravdu nebyl. Ale věřte nebo ne, nakonec jsem si to celkem užila. Sice plánovali, že pojede z Waverly alespoň deset lidí, a ve výsledku nás bylo pět, z toho dva mladší než já, ale i tak.... Dostali jsme tam sendviče, vodu, bílé tričko sleep in for the homeless, a pak večer, když začala být ještě větší a moc ošklivá zima, tam chodili a půjčili nám i deky apod... Také tam byl program, jako například hudba, dokumenty o těch lidech, rozhovory s lidma co pomáhají, a nevíme co ještě, protože já, Kelly a Neal jsme to zabalili už asi o desáté. Ještě před tím jsme si stihli zahrát frisbee s jakousi pofidérní skupinkou lidí, co tam chodili v ponožkách, jedna holka vykřikovala "Miluju firsbee! Miluju sledování lidí, co hrajou frisbee!!!" a jeden zvláštní týpek nám do toho hrál na ukulele. No ale jak říkám, chopila jsem se druhé Stevovy karimatky a s odbitím desáté jsem stejně jako Neal a Kelly spala. Nebylo to ani tak zlé, protože Jean mi půjčila rukavice, když se n a poslední chvíli rozhodla že nepojede, a Kelly měla ještě jednu čepici s takovou úchylnou kočičkou,takže mi ani zima moc nebyla... jen ráno, když nás vzbudili o šesté, do tmy a mrazu, a nechápu proč, zabalili jsme věci, smotali spacáky a karimatky, a Kelly a Steve začali vézt jakousi konverzaci, kterou jsem v tom polospánku nebyla schopná sledovat, seděli jsme tam a mrzli asi ještě dvacet minut. Na hlavu padlé, ale proč ne. No a pak Josh zakročil, řekl "nemůžeme už jít" a šli jsme. Kelly mě odvezla domů, kde jsem se nasnídala, převlékla, ani pořádně nezahřála a už jsem zase šla ven, na akci "uklízení odpadků" s CIEE Pittsburgh Group. Jupí. Popravdě, byla to celkem sranda. Ne ty odpadky, přestože nám půjčili několik dalších vrstev oblečení nám nebylo teplo, ale potom, Hard Rock Cafe. Fotky by teoreticky měly být na rajčeti v době, kdy tohle čtete, ale nic neslibuji, může se stát, že mi za 3 minuty Alice vypne internet (vlastně ne mě ale Rachel, ale ve výsledku je to stejné) a budou tam až zítra večer.

No a po Hard Rock Cafe jsme se rozloučily s Terkou (se kterou jsme ještě stihly udělat několik komických fotek na Hard Rock Cafe záchodech a pak venku) a já a Gréta jsme jely k ní domů. Mimochodem upozorňuji, že Gréta je zvláštní typ holky, která je zamilovaná do 95 % všech chlapů na světě. Není to s ní lehké. U ní doma jsme si udělaly jablka v karamelu a čokoládě, do čehož jsme zasadily různá zdobítka a lentilky a hrozinky a tak, a pak ona a její hostsourozenci vytáhli takovou zvláštní hru, kdy měli do televize zapojené bubny a mikrofon a kytary a hráli podle toho jak jim ta televize ukazovala a podle toho vypadal zvuk. Obvykle ale prohráli ještě než skončila ta píseň. To jsem ještě nepsala, že Gréta má 2 hostsestry a hostbratra, a žijí asi hodinu cesty od nás, za městem, ve velkém maximoderním domě, a její pokoj zabírá celé přízemí, nebo spíš sklep, jak to nazvat. Prostě z přízemí se jde dolů. Potom jsme koukali na Step Up 2 a pak jsme si pustili i Jamese Bonda, ale asi po deseti minutách jsme s Grétou šly spát. Však taky bylo po půlnoci.

Do kostela jsem se nedostala, protože jsme vstávali asitak v době, kdy bych tam už měla být. Vezla mě Kirsten, což bylo fajn. Domů jsem se dostala kolem druhé nebo třetí odpoledne, rychle jsem se osprchovala, a ani jsem si nastihla uklidit a Johnstonovi byli doma. Ve čtyři, přestože se obávali, že nebudou doma dřív než v 6. No a pak jsem chvíli počkala a jela jsem do kostela na Youth Group Meeting. No tedy, to byla legrace. Bylo nás tam asi 8, tvařme se, že jsem naprosto nečekala, že budu zase nejstarší, ale kdo mě znáte, víte, že program pro mladší mi mnohokráte vyhovuje víc. Většina byla tak párá až osmá třída, kromě mě Abby samí kluci. No ale zábava byla. Příští týden je ve stejnou dobu Youth Group Halloween Party, tak doufám že budu moct jít. Možná trochu tuším, na co se mě někteří chcete zeptat. Proto odpovídám rovnou: Ne, nebyl tam. Ale to neznamená, že jsem se nebavila. No a teď, když bych měla už dáááávno spinkat, tu píšu, abyste neřekli, že na vás nemyslím. Myslím, mám vás ráda. Když mi napíšete, uděláte mi radost. Ne vždycky mám čas odpovědět, ale to neznamená, že vás mám méně ráda, nebo že se na vás zlobím, lidičky moje :o)

Mějte se báááááječně, famfááááárově a peace :o) :o)

papaa mljvs

PS: nakonec videjko, tak trochu o mě :o)

Omlouvám se...

...ale dneska se tu nedočkáte žádnýho megačlánku, fakt sorry. Jsem opravdu hodně unavená. Chci říct jen pár věcí:

Zejtra jdeme na nighthike s boyscouts. Nádhera. Dneska je středa a já i tak únavou sotva vidim (i s tim že jsme měli volný pondělí), zejtra se teda dostanu do postele bůhvídky a v pátek, to už budou Johnstonovi v tahu, takže budu přespávat v kostele, to už jsem možná říkala. V sobotu taky nebudu ve svý posteli, ale u Gréty, protože moje rodinka se vrací až v neděli. No úžo. V sobotu je teda to sbírání odpadků na Mt. Washington, s CIEE Pittsburgh group. Aspoň se uvidíme zase se svejma českosl. lidmama. Nejdou všichni, ale snad aspoň většina. Taky chci upozornit, že se blíží 600, a jak už jsem říkala, nabízím jubilejnímu návštěvníkovi, že napíšu článek na jeho téma. Co je dál novýho, no po škole kolujou fotky z homecomingu, musim říct že hlavně některejm hokám to fakt moc sluší, že je možná dobře že jsem zůstala doma. Taky jsem se přestěhovala k jinýmu stolu na obědě, ale stejně jsem zase skončila s Alyssou (sestra Steva), Kierem, Kobim (kterej odešel od nás asi před měsícem) a Liz (konečně vim jak se jmenuje ta holka jak jí říkaj "annoying"). Jen je tam víc jinejch lidí, takže to je sranda. Ale trochu dost hlučno, tak si s Alyssou píšem zprávy na papír :o) musíme vypadat komicky, když sedíme vedle sebe :o) ale neva. Taky bychom měli dostat to rvní letošní vysvětčení, přesně nevim kdy, ale doufám že co nejdřív, protože Johnstonovi už jsou jako na trní. hm. A to je asi všecko. Jo a ještě: NENÁVIDIM AMERICKEJ FOTBAL... kterej mě mimochodem nutěj hrát, přestože to nechápu. Je to takovej ten sport dobrej jen na koukání. A to je opravdu vše. Mějte se a ahooooj :o)

Narozeniny.

Stalo se to tak najednou, že mi je sedmnáct. To není málo, ale zase ani ne tak moc. Vzhledem k tomu, že se v současné době nacházím naprosto na odlišném místě naž zbytek mé rodiny a přátel (donokce na odlišném kontinentě), budu vám asi muset napsat, jak můj narozeninový den probíhal.

Začalo to vlastně už asi před týdnem, když mi můj host-otec při každé příležitosti hlasitě zpíval "happy birthday to you". Trochu sem se obávala mých opravdových narozenin, třeba že si přiveze sbor nebo kapelu nebo tak něco. Ráno hned při snídani jsem dostala krásně zabalenou krabici (s papírem na kterím byli nakreslení kluci a napsáno ideal boy - mimochodem k ideálu měli všichni hodně daleko), ve které byla tři trička v mých oblíbených barvách a miniaturní odznáček s českou a americkou vlajkou. Taky jsem dostala 2 přáníčka, přičemž jedno na mě promlouvá po anglicku něco tom, že mi přeje Happy Birthday z mount Everestu nebo co, a to druhý je prostě jen přáníčko. Udělali mi radost. Pak jsem vyrazila s Alicí do kostela, možná proto, že mě o ideal boye nechtěli ošidit :o) no tam mi zaky zpívali happy birthday, všechny kostelové podrobnosti napíšu jen kamarádkám a ostatním lidem, kterým uznám za vhodné. To je myslím ta část dne, o které bych se tu rozepsala asi nejvíc a přecejen sem chodí lidé, kterým by se to asi moc nelíbilo. Proto soukromě. Poté jsme jeli do Waterfront, pro některé detaily našich helouvínských kostýmů. Já, jelikož plánuju jít za duhu, jsem úspěšně získala tmavomodré tričko (na to potom s Alicí přiděláme duhové dlouhé rukávy), nášivku s duhou a bílou tašku (na kterou si nenakreslím nic jiného než duhu) na sladkosti. Duhové podkolenky jsme zatím nesehnali, to ovšem neznamená, že jsme se o to nesnažili. Potom nám najednou zbývala jen hodina do nalodění na vyhlídkovou loď, což jsem nechápala proč tak řeší, protože jsem plánovala natáhnout na sebe džíny, tričko a hotovo. Cestou domů jsem se však v autě dozvěděla, že by bylo fajn z toho udělat slavnost, tak že si prý vezmeme šaty. Ujistila jsem je, že žádné šaty nemám. Rachel se nabídla, že mi nějaké zapůjčí (jak milé), tak jsem byla ráda. Už jsme byli skoro doma, když najednou kdosi dostal nápad, co si vezmu za boty. Tak jsme ještě rychle zajeli do nejbližšího obchodu, kde prodávali boty, a mým dalším narozeninovým dárkem se staly stříbrné balerínky s jakýmisi dírami ve tvaru kytiček nebo čeho. Nic proti, ale mám z nich naprosto megaodřené paty. Jauvajsky. Taky se mě ptali, jestli chci silonky. Nevěděla jsem co jim na to mám říct, tak se mě zeptali, co doma obvykle nosím pod šaty. Hmm, po vzhledem k tomu že jsem šaty měla naposledy asi před 2 lety, jsem jim musela prozradit, že šaty nenosím (never). To jsem je ovšem šokovala. No a pak už zbývala jen asi půlhodina na oblečení, přičemž děvčata nejprve upravila sebe a Rachel se pak pustila do mě. Vyzkoušela jsem si toho dost (ta opravdu nouzi o oblečení nemá), nejvíc se mi líbila její kostkovaná sukně, problém však byl, že kdo mě znáte, si víte, že můj obvod pasu není zrovna takový, že bych si mohla půjčovat oblečení od koho se mi zlíbí. Nebyla mi žádná z jejích sukní, tak jsem skončila s 2 šaty, jedny byly vínoví, na ramínka, pěkné, ale nejspíš bych umrzla, a druhé jakési světle hnědé, které na první pohled vypadaly trochu divně, ale byly to právě tyhle šaty, ve kterých jsem strávila druhou polovinu dne. Výsledek vidíte na fotce. Ani jsem se nedivila, že když jsem prohrabalaten obří koš s mou "bižutérií", našla jsem tam i něco, co mi šlo k tomuto hnědobílému modelu, protože jsem si zase minimálně po roce musela sundat svoje turecké očíčko-srdíčko, Alice totiž prohlásila, že je moc tmavé. Do uší mi půjčila svoje perličkové náušnice a až na ty odřené paty jsem si připadala včera opravdu dobře. Cestou do centra jsem so dozvěděla, že mi ty šaty sluší lépe než majitelce (to jsem koukala, té totiž podle mě sluší skoro všechno), že bych měla šaty nosit častěji (no to určitě, na sebe v českejch krámech něco seženu, co...) a že si mě příště až někam půjdeme vezme Rachel do parády a udělá mi i vlasy a make-up. Trošku se toho dělím, můj vztah k makeupu znáte asi všichni, nejsme kamarádi a nechceme být, a představa, že mi má drahá hostsestra barví vlasy na hnědo (což má určitě v plánu), se mi taky zrovna dvakrát nezamlouvá.

No a potom následovala prohlídka města z lodi, při které jsme se málem uvařili, jaké tam bylo vedro, ale jinak to bylo good. Po prohlídce jsme se šli podívat, jestli je otevřený obchod s ponožkami (já ty duhové vážně vážně potřebuju), nebyl. Hannah potom začala fňukat, že má hlad (já s ní v duchu souhlasila, protože kousek slaniny, vejce a toust ke snídani na celý den prostě nestačí), a protože vzhledem k tomu že byla neděle, neměli otevřeno skoro nikde, a automat na sušenky nefungoval, rozhodli jsme se, že na večeři si dojdeme dřív. Italská restaurace Buca de Beppo, kterou jsem vybrala já osobně, byla celkem dobrá, až na to, že v USA asi nevědí, co to jsou tortellini (moje nejoblíbenější italské jídlo). Sice nejdřív byly menší komplikace s tím, že jsme si zamluvili místa v Buca de Beppo na druhém konci města, ale pak se to vyřešilo a bylo. Je to ten typ restaurace, kde si skupina lidí objedná dohromady a pak si každý bere od všeho trochu. My si dali špagety s masovými koulemi, fetucini se sýrem (které nechutnaly ani trochu jako že na nich je sýr, ale spíš mlíko nebo tak něco), a gnocci. Bylo toho opravdu moc, taky česnekový chleba a česneková bramborová kaše, všecky zbytky jsme si nechali zabalit a pak následovaly dezerty (=rozteklý kopeček vanilkoví zmrzliny). Nakonec nám přinesli kousek dortu a protože neměli narozeninové svíčky, tak nám zapálili ka stolu takové tři vysoké svíčky ještě ve stojanu, a jak se to tak v americe dělá, přinutili celou restauraci zpívat tu písničku, co mi už vážně leze krkem. Naštěstí to vydrželo asi tři vteřiny a zbytek už zpívali jen Johnstonovi. Na sfouknutí svíček jsem si musela stoupnout, moje přání si mnozí nejspíš domyslíte, ale nemůžu to říct, jinak se to nesplní. Do mističky s rozteklou zmrzlinou mi Joel hodil ještě kus toho megasladkého (skoro až fuj) čokoládového dortu, a tím byla završena narozeninová večeře. Potom už nás čekala jen jedna jediná akce, vyjeli jsme lanovkou na ten Pittsburský kopec (název si nepamatuju), a odtamdud jsme se koukli na noční rozsvícené město. Věřte nebo ne, bylo to opravdu fascinující a všem vám to přeju vidět. No a pak nastal čas jet domů, bylo něco kolem osmé, všichni jsme byli přecpaní a unavení, až Rachel a Hannah si pustili Hannin iPod, pak tam v autě začaly tančit a zpívat, no byla jsem ráda když jsem sebou plácla na podlahu v mým pokoji a zapla si facebook. Jo kdo to ještě nevíte tak jsem tam udělala skupinu PiHa, pro PiHounky, kteří se chtějí zapojit, budu jen ráda, a kdybyste mi poslali nějakej schedule kdy budou jaký akce (např. Poetika apod.), abych to tam mohla dát... dík. No a takhle probíhaly moje sedmnácté narozky.

Mám vás lidi ráda a díky vám všem kdo jste si vzpoměli a popřáli mi :o) Mějte se supr a zase napíšu...

Papáá

12. října 2008 - jubileum. Muzeum. Amish monkeys.

Dnešní den je pro mě tak trochu jubilejní, protože, věřte nebo ne, je to přesně dva měsíce od toho osudného dne (který nebyl ani trochu osudný, protože jsme to plánovali dlouho dopředu, takže osudný den byl vlastně ten, kdy jsem se rozhodla že se do toho pustím), kdy jsem poránu nasedla do letadla a odletěla od vás, lidičky moje. Ale nebojte, tohle jubileum neznamená nic jiného, než že mám pětinu za sebou a máte mě doma, než-li řeknete famfrpál. Tímto ale nechci říct, že bych tu odpočítávala každý zbývající den, protože, nejspíš to už víte, moc si to tu užívám a kdybych se teď mohla sbalit a jet domů, asi bych odmítla :o) Co dál chci říct je, že moc děkuju svejm zlatíčkám co mi včera při odpoledni zatelefonovali, díky díky díky, udělali ste mi velikánskou radost. Někteří z mých exchange přátel prosedí hodinu denně u skypu a mluví s rodinami a přáteli, já však doufám, že vám stačí, když vám píšu (to vás snad nešidím, ne?), ale ani nevíte, jak je to fajn zase slyšet pištět matičku do telefonu a bratra, co neví co říct. Nejvíc pocit co z toho mám je, že vlastně nejsem ani trochu daleko. Což je zvláštní, ale dobrý. Taky jsme byli včera v muzeu, kde byla takový pěkná stěna, ve který byly díry a v těch dírách náramky s natištěnejma přáníma (nejen anglicky). Kdokoli tam přijde si může vytáhnout jeden náramek a pak napsat na papírek svoje přání a strčit ho do tý prázdný díry ve stěně, aby z toho mohli tisknout další náramky. Já jsem si vybrala moc pěknej náramek "I wish I was able to go back in time", což je pravda, přesnej důvod vám neřeknu, protože je jich víc. Víc věcí co bych změnila, ale zas tak zle se nemám, přiznejme si :o) Taky tam teď je výstava na téma "Life on Mars", což bylo moc zajímavý, s Marsem to nemělo ani trochu nic společnýho, prostě třeba jen někdo naaranžoval plechovky od Coca Coly a napsal k tomu název: "untitled", a je z toho veledílo... ale byly tam i věci co se mi fakt líbily. Taky jsme dneska byli v divadle na Amish Monkeys, což byla chvílema uplně nehorázná sranda, je to vlastně improvizace, ale fakt jsem se bavila. Byli vážně dobrý. Moc doufám, že se zejtra probudim včas abych se nenápadně zamíchala do skupinky lidí co jdou do kostela, aspoň na to normální cosi, ne na to odpolední, o což jak jsem vám psala bohužel přijdu. Taky jsme se dost hádali o tom, jestli mám narozeniny v 2:40 středoevropského nebo pittsburghského času. Já a Hannah zastáváme názor, že evropského, protože jsem se narodila v evropě a od tý chvíle se to počítá, ne od tý chvíle co bych se teoreticky narodila v pittsburghu. No ale Alice bohužel zastává ten názor, že jsem se narodila v 2:40 amerického času, což znamená, že se mě pokusí přesně za 4 hodiny vytáhnout z postele a popřát mi. To se mi ani trochu nelíbí, ale co naplat. V pondělí nejdeme do školy, protože je Columbus day. Pěkné. Mějte se krásně, miluju vás a když mi napíšete, budu mít obrovskou radost :o) :o) papáá lidičky moje

špatná, přešpatná věc.

Ano, stalo se. V neděli (tj. zejtra) je akce s churchem, nějakej pochod, a podle toho kdo kolik ujde tak za to pudou někam nějaký peníze do Afriky nebo kam. Youth group to dělá společně, což jsem byla ráda, protože už jsem promeškala 2 schůzky a tuhle třetí sem si nechtěla nechat ujít (důvody jsou zřejmé). Ale co? No jasně že tam nepudu!!! Sakra sakra sakra sakra skra.

Mějte se pěkně, líp než já. Ahoj.

Vánoce

Veselé Vánoce a šťastný nový rok.

Věřte tomu nebo ne, padla na mě vánoční nálada. Tak si říkám, že to není ani trošku pěkné, že tady v daleké zemi nebudu moct koukat na adventní kalendář, který mě vlastně nikdy nebavil, jen to bylo takové symbolické, a líbilo se mi jak na začátku zapalovali fialovou svíčku na adventním věnci, stejně jako my doma, vždycky u nedělní večeře. Moje každoroční vánoční nadšení pramení z těchto dvou faktů:

Zaprvé: Atmosféra. Lidé v televizi se tváří svátečně, padá sníh a před radnicí postaví stromeček - lépe řečeno strom. A vánoční trhy, kam chodím abych nemusela domů a učit se, a taky proto, že tam mají trdelník, po kterém voní celé náměstí. Kamkoli vkročíte hrají koledy, každá výloha je krásně vyzdobená, a to si pište že někam vkročíte, protože vánoční nákupy vás neminou, pokud opravdu hodně nechcete. To mám vážně moc moc ráda.

A zadruhé: Jídlo. Co by byly Vánoce bez kapra, obří mísy bramborového salátu a hlavně cukroví?? K snídani vánočka s máslem, obří hrnek přeslazeného horkého voňavého ovocného čaje a na štědrý den k obědu klobásy (což nevím jak je u vás, ale u nás už je to tak trochu tradice, nikdo si nestěžuje a půst? sakra jsou Vánoce)... Asi to budu muset letos přežít bez toho. Budu konzumovat puding, o kterém přede mnou mluvilo mnoho lidí, z čehož 0 % byla toho názoru, že je dobrý (tím ovšem nemyslím američany, kteří o Vánocích ještě neřekli ani slovo). Jo a také krocan. Jaké štěstí...

Mimochodem věříte na Ježíška? Nebo jste už přeladili na obřího Yettiho v červeném plášti, co se pod plnovousem tváří přátelsky, neboli Santa Clause? Ještě do ruky skleněnou láhev koly a můžete se nastěhovat do Ameriky. Je to každopádně na vás. Já teď musím jít, zase se vám někdy ozvu, a kdo mi napíše mailíka nebo komentář, toho mám ráda. Děkuju Terezce za dva pohledy a rodince taky za psaní.

Nejraději bych vám ukázala videjko, při kterém jsem se opravdu hodně hodně smála, ale bohužel to není možné. Pošlu vám alespoň odkaz:

http://www.youtube.com/watch?v=fBdj1N_lEM4

Tak se mějte a nezlobte, Ježíšek vás vidí :o)

Co se děje ve Woodie High.

Tak zase jednou po nějaké době pár vět o tom, co se děje ve škole.

Můj běžný školní den začíná... dejme tomu čekáním na autobus (to, jak se tu ráno motám po domě když všichni ještě spí nebo jak závodíme o koupelnu, bych s dovolením vynechala). Na zastávce obvykle mrznu v průměru dvacet minut, tma, všude běhají lidé se psy a jezdí jiné school busy, jen ten náš ne, je to trochu o nervy. Zatim mi ještě pořád zbývaj tři baterky do mp3ky. Musím si je šetřit, ale takhle poránu je to fajn.

Denně mám první hodinu matematiku, což bývá obvykle celkem zábava, až na to, že náš autobus už tradičně jezdí na poslední chvíli, což by mi nevadilo, kdybych stejně jako všichni měla skříňku hned u třídy. Nene, to já peláším přes celou školu ke skříňce a pak přes celou školu a ještě do druhého patra do třídy. Vážně fajn, až na to, že aktivity typu povídání s přáteli, chození na wc apod. naprosto nepřipadají v úvahu. Už jsem si zvykla. No, občas prostě budu muset oželet přísahu vlajce, jaká škoda. V matematice teď probíráme trigonometrii, která má s naší českou trigonometrií společnou snad jen značku pro sinus a cosinus. Žádné trojúhelníky ani nic podobného, žádné měření úhlů. Ale uznávám, matika mě baví a pokaždé je to vskutku zajímavá hodina. Vždycky na začátku prováníme takovéto pofidérní tlaskání jak začnete pomalu a zrychlujete a jakmile dotleskáme tak Mr. Flanders (učitel) řekne: "Already (přičemž hlasem jde odshora dolu, toto slovo pravděpodobně v jeho podání vzniklo z "all right")! So - good morning, welcome back..." ("-ning" a "back" říká děsně vysokým hlasem a "good mor-" a "welcome" zase děsně hlubokým, což zní megakomicky a poránu mi to vždycky zaručeně zvedne náladu, jen si to zkuste představit nebo říct...). Taky denně píšeme malé písemky (něco jako desetiminutovky, co nestojí ani za to aby nám později ukázal známku) a denně máme úkol, ale ty obvykle dělám na své druhé hodině - A.S.E. class (mimochodem čte se "ejs klas"). Je to vlastně jinak řečeno study hall, kde, jak jsem již dříve zmínila, neděláme zhola nic, jen musíme být potichu a nespat (což nebývá jednoduché). Tam si tedy dělám úkoly na matematiku a obvykle i na angličtinu nebo americkou historii, ale nepředbíhejme. Třetí hodinu mám keramiku, kde už asi měsíc děláme jedno a to samé (jsem mimochodem asi měsíc bez asi tří dnů hotová) - nádoby připomínající kulturu amerických domorodců. Jupí. Všichni to dělají nějakou pofidérní technikou kde na sebe lepí žížaly z hlíny a pak to zapatlávají do hladka - což se jim málokdy povede - a já naopak jsem to asi za 2 hodiny vymačkala, takže to bylo prostě hladké samo od sebe, vyryla motiv a teď tam jen sedím a snažím se, aby mi to nestvrdlo. To mimochodem naprosto netuším proč, jestli tady dávají do pece měkkou čerstvou vlhkou hlínu či co, mno nic. Vůbec tu používají úplně jiné techniky... když sem poprvé dostala kousek americké hlíny, trošku jsem se lekla, protože byla teplá a lepkavá, jako nepovedené těsto na knedlíky. Nevím, možná ji před použítím vaří :o)

No a pak, pak mám angličtinu. Stále děláme totéž - "improving your active reading". Tzn. prostě čteme další a další články a vypisujeme do tabulek hlavní myšlenku článku, úvodní větu, popř. odpovídáme na otázky. Vskutku zábava. Učitelka naprosto nemá autoritu, tak sem tam musí dokonce i zavolat toho zle vyhlížejícího chlápka v uniformě, aby zjednal pořádek mezi mými divokými spolužáky.

Další hodina je kreslení, což jsem měla moc ráda, dokud jsme kreslili a vystínovávali ptačí budky, teď se to ale změnilo k horšímu - kreslíme lebky na černý papír bílou pastelkou. Kdo mě znáte, a není vás málo, víte, že lebky nemám ani trošku ráda. Jsou zlý a děsivý. Už se těším, až začneme dělat něco jiného. Vážně moc.

Moje šestá hodina je americká historie. Jednou jsem si zapoměla slovník, jednou jsem půjčila otázky Tobimu (což je blb protože mi je včas nevrátil), a už mám známku C-. Teď máme udělat plakát. Nejsem schopná smyslet slogan v angličtině. To budou další body dolů. Vážně good. Ale přes to všechno musím říct, že mě hodiny pana McKoblihy baví. Je to fajn člověk, pro každou srandu, jeho výkřiky typu O-kéééééj!!! a podobné, prostě nejvíc chlápek :o)

Potom je oběd. To jsem možná ještě nepsala, že jsme poslední várka obědvajících studentů, ve dvanáct hodin. První mají oběd kolem devíti, nezávidím. I tak mívám hlad, kdybych jedla v devět tak bych do večeře asi nepřežila :o) Stále sedím u stolu se stejnými lidmi, s Brianem na vozíku, se Stevem co nikdy nemá na svůj vlastní obět tak vždycky sní půlku Brianova a pak obchází všechny stoly a somruje hranolky a mlíčka, s Hailey, což je zvláštní malá holka, která pořád piští, pěkně se oblíká a znaj ji skoro všichni kluci ve škole, pak s tou další kolkou jak nevim jak se jmenuje a pořád si na něco stěžuje, třeba že má hlad a nechce se jí čekat fronta, nebo že nemá peníze a tak... myslim že ty dvě by tam neseděly, za jejich milou přítomnost (haha) vděčíme Brianovu obědu. Další z osazenstva našeho stolu je Kier, což je takovej milej černoušek, že kterýho si dělaj srandu, že je černej a teplej, a on na to nic neříká, vlastně skoro vůbec nemluví, ale když už, tak sprostě. Kier vždycky sní svůj oběd asi za deset vteřin a jde si koupit ice tea a 2 cookies. Pak tam sedí ten kluk jak teky nevim jak se jmenuje, ale má jakousi zvláštní zálibu ve šťouchání lidí a házení kuliček z papírovejch ubrousků. Dneska do mě rejpal celou hodinu takovym tim vysouvacim metrem. Vážně jsem jásala. Destiny už s náma nesedí, změnili jí rozvrh, ani ta holka jak jí všichni řikaj "annoying", ta si prostě sedla jinam. Já možná půjdu taky, až najdu kam. Občas ještě chvíli před tim než nás propustěj přijde John, ten co má ve zvyku lechtat holky dokud nespadnou z lavičky. Myslim že to je bratr Hailey. Moc k nám ale nechodí, protože to je senior a tak sedí v senior section. Dneska, to vám musim říct, to sme padali smíchy, když Steve pod stolem dupnul na krabičku od mlíčka, to byla rána jako hrom, a měl chudál celkem pech, že zrovna přišel nakouknout do jídelny Mr.Stevans - principal. Tak hned mazal do kanceláře a do konce oběda s náma neseděl. Nezávidim, ale sranda to byla.

Předposlední hodinu mám francouzštinu, mimochodem zítra test na 20 slovíček, která děláme už aspoň týden. Tam je obvykle ještě větší chaos naž na angličtině, hodina pravidelně začíná tím, že Alex, Chelsea nebo Tareesha zasednou učitelce místo, ta nám pak zadá práci na deset minut a pak se obvykle neděje nic, jen je kolem jejího stolu (nebo spíš za ním) velká skupina lidí, co střídavě hraje na jejím počítači a povídá si s ní. Jojo, tady se opravdu vztah student-učitel hodně liší.

No a poslední hodina je těláček. Po tom co jsme minulý týden hráli pořád dokola jakousi hru s tim zvláštním nekulatým balónem, která byla vážně super (což jsem o českým těláku nikdy říct nemohla), včerejší a dnešní hodinu jsme strávili hrou Zombie. Je to vlastně americká verze hry na vlka a ovečky. Zombies jsou uprostřed, my máme kolem pasu takový provázky s vlajkama, za který když se zatáhne tak upadnou, a pobíháme z jedný strany tělocvičny na druhou a nesměj nám tyhle vlajky sebrat. Fór je v tom, že většina lidí podvádí, třeba si to zavážou na uzel, takže je vlastně nejde chytit. Já se obvykle stanu zombie během prvních svou minut hry. Od pondělí mám krásnou modřinu na koleně. Ale je to sranda. A tím končí můj běžný školní den.

Co se děje dál: Homecoming. Lidi teď nemluví o ničem jiným. Teď je taky homecoming week, což se na jinejch školách fakt moc řeší, jakože se vymejšlej témata a tak, ale u nás bylo pondělí na téma pittsburgh steelers (fotbalovej tým), úterý na téma pittsburgh penguins (hokejovej tým), takže všichni nosili dresy a bylo, a zejtra je white out day, což naprosto netušim co je, předpokládám ale, že se nemá nosit bílá. Taky to tady bere na vědomí asi třetina lidí, takže pohoda. Homecoming dance je tedy v sobotu, ale na tom nezáleží, nejdu tam.

A to je asi vše, přátelé... Vážně se omlouvám že jsem se tak rozepsala, nemá smysl vám slibovat že se polepším.

Mám vás ráda, napište mi pls komentáříka nebo mailíka, nebo cokoli jinýho, co si můžu přečíst... Upozorňuju že se blíží pětisté jubileum, kdo to bude tentokrát? :o)

Zdravím vás všechny, ti ,kdo si to nečtou, protože nechtějí nebo nemůžou, ty ode mě pozdravujte, mějte se famfárově, papááá

PS: Zdravím svou milou českou třídní a všechny jiné Věry a přeju všechno nejlepší k svátku.

Máte jistou budoucnost?

Názory lidí na jejich vlastní budoucnost se velice liší. Někteří si například myslí, že budou-li pilně studovat, mají to takříkajíc "v kapse". Jiní jsou naopak toho názoru, že budoucnost nemá a nemůže mít jistou nikdo, a tak si namísto studia užívají poněkud jiným způsobem. Říkejte si co chcete pane Spencere, ale na tom, kde začínáte, taky hodně záleží (aneb jak vyvrátit teorii sociálního darwinismu?). Jsou tu totiž i tací, kteří se o zajišťování vlastní budoucnosti nestarají prostě proto, že nemusí - dělá to za ně někdo jiný (např. rodiče). Možná si říkáte: Je tohle fér?
Představte si moderního teenagera, s rukama v kapsách a povýšeným pohledem na svět, co do své vlastné budoucnosti nevidí dál než na příští kalbu. Někteří rodiče si nejspíš říkají "tohle jsme nechtěli". Přiznejme si, je mezi námi jen málo takových, kterým nezáleží na tom, co z jejich dětí vyroste. Ale každý máme svou vlastní cestu, jak říká moje drahá sestřička Terezka, vždycky když si stěžuju na nerozumné chování některých svých přátel.
Možná je vám teď deset, dvanáct, a ptáte se: co je tedy správné? Nečekejte, že vám dám jasnou odpověď typu "teď jdi a udělej si domácí úkoly" nebo "začni nosit košile s límečkem a hrát na housle". Je mi líto, ale já můžu rozhodovat maximálně tak o sobě (což teda opravdu dělám).
Spousta lidí ví, co chce v životě dělat, od dětství. Řekla bych že tak 35 %. Dlaších hmm... dejme tomu 50 % se rozhodne mezi druhým stupněm základky a maturitou. A ten zbytek, ti prostě neví, a tak žijí podle toho, kam je vítr zavane.
Jak říkám já, stát se může cokoliv. Jsou lidé, co na školu kašlou (hlavní je přece se bavit), žijí si tak nějak podle vlastních pravidel (což mimochodem obvykle nevypadá ani trošku dobře), a dělají všechno pro to, aby za každou cenu vypadali "free", průšvihy jeden za druhým, a nakonec se dostanou dál než ti, kteří zvažují každý krok a vždycky jsou dobře připraveni. Někdy. A někdy naopak končí v nemocnicích, odvykacích centrech, nápravných zařízeních, bez přátel a na dně nebo s dítětem ve čtrnácti. Nikdy nezapomínejme i na druhou stranu věci. Taky se stává, že člověk stráví třicet studiem, má spoustu titulů, červené diplomy, a když se konečně rozhodne začít trošku žít, zjistí, že má rakovinu a za rok umře. I to se stává. Jo jo. Takže je na vás, kterou cestu si vyberete. Každopádně se vás musím zeptat: Máte jistou budoucnost? To sotva ;o)
Předpokládám, že nadpoloviční většina lidí co tohle čte mě zná, ale pro ty, co nevědí, já se řadím do skupiny lidí "studium je sice nejdůležitější, ale všeho s mírou", a nemám ponětí, co chci dělat. Berme to ale takhle: nemusím se o to moc starat nejbližších 8 měsíců. Pak mám ještě dva roky střední a to je času dost, ne?

A tady písnička od Billyho Talenta, věnovaná těmto: Madlence, protože Billyho Talenta mlj, Fandoi k svátku, babičce do Brodu protože umí dobrýho dorta, kterej mi bude o narozkách chybět, mamince, protože to je prostě nej kuchařka na světě a taky moje nejvíc máma, tátům, protože táta je pro každýho nesmírně důležitej, pak taky všem ostatním příbuzným, protože sou to mí příbuzný, Chlumce, která mi neposílá učivo a nepíše, ale stejně na ní myslim a doufám, že je happy až z toho má hlavu v křoví, Kvasce, že zelený nehty čekaj tu horší z nás, tak se holka v tom moc nevyžívej :o), pak Haničce na dramaťák, že se mi po ní stejská, Žábě, prostě proto že chci, všem ostatním kamarádům ze školy, všem z dramaťáku, taky všem ostatním. Taky Adamovi, protože když se s nim nebavíte o plyšákách, náramkách přátelství a vlastně úplně o čemkoli, je to celkem fajn kluk. Babičce a dědovi, že sem ráda že se mi z Maďarska (nebo kde to byli) vrátili v pořádku, a Terezce, totéž, ale Itálie. Mám vás lidičky moc ráda a pokud jsem na někoho zapoměla, moc se omlouvám. Speciální věnování Ondráškovi, Harrymu Potterovi a tomu hezkýmu klukovi z kostela.

PS: opravdu nemám ráda mordou.

Zásek

Stává se vám někdy, že se prostě zaseknete? Mně jo, když sem unavená. Prostě se zaseknu a přemejšlim. Třeba dneska v koupelně sem vylezla ze sprchy a jen v ručníku sem tam stála a v duchu sem si říkala: "jo, tak teď si udělej culík ať ti nekape voda z vlasů na oblečení... no a pak si vem tepláky a tričko... a nezapomeň odnýst šampón... tak jdeme na ty vlasy, ne? tři, dva, jedna... kam se nám jen zakutálely ty ponožky? nezakecávej to... no tak... bude ti zima... jo a pak bys mohla napsat mail matce... hele jednou musíš přestat myslet na kraviny a osušit se a opustit koupelnu... tak znova: tři, dva, jedna..." atd. Nakonec sem se rozhejbala jen proto, že mě, jak sem tam stála, začaly bolet nohy. Podobnej zásek se mi stal i dneska ráno, když jsem seděla na posteli v polospánku a oblíkala si ponožky (což se mi úspěšně povedlo asi za čtvrt hodiny...), a mezi druhou a třetí otázkou v těch papírech na americkou historii. Hmm... no jak říkám, ještě že je ten víkend. Po večeři prostě vlezu do postele a budu spát, a spát, a spát............. forever :o)
PS: co chci ještě říct je že se omlouvám všem co se těšili na již dlouho slibovaný článek o budoucnosti... pracuju na tom, ale kloudnýho výsledku se dočkáte nejspíš až budu trochu víc při smyslech... mám vás ráda. Zase jedna píseň... název platí tak trochu i pro mě... na ten začátek a konec nekoukejte... prostě sem lepčí nenašla no.

Noviny a novinky.

připravte se na to že jsem vopravdu utahaná a mám špatnou náladu, takže vy kteří čekáte milý článek obvyklého charakteru to rač nečtěte.

Noviny:

Jo článek o nás exchange studentech z Regent Square vyšel včera v denním tisku. Fotka hrozná, fakt že jo. Místo Liberec napsali Liberac (přestože jsem jim to třikrát spelovala a nakonec i napsala) a o ČR psali obecně jako o Praze. Každou druhou větu co sem řekla já připsali Tobimu (kterej mi jde v posledních dnech naprosto nehorázně na nervy) a nasadili tomu korunu tim, že napsali, že jsem řekla, že s ostatníma po odjezdu z USA nechci udržovat kontakt, což je něco, na co se mě vůbec neptali, a kdyby se zeptali, řekla bych pravej opak. Fakt výborný. Odkaz na net vám psát nebudu. Dvoje ty noviny mám tady, ale nejspíš je během nejbližších dní vyhodim do popelnice.

Novinky:

Hurá že už je víkend. Sem fakt unavená. Včera zase byly skautky, kde se za celý 2 hodiny nedělo naprosto nic, jen debatovali o nějakym zmrzlinovym mejdanu s boyskautama. Fakt good. Do postele sem se dostala asi v půl desátý, což je pro vás lidi nejspíš brzo, ale já byla dneska naprosto nepoužitelná. Taky jsem hrála šachy s Joelem, kterej nejdřív neměl ponětí jak si postavit figurky a rošáda se mu povedla na třetí pokus, ale pak mě porazil. Taky jsme tuhle měli kuře s bramborovou kaší, kuře sice chutnalo divně americky a kaše byla z prášku (jak jinak), ale byla to krásná připomínka českýho jídla (pokud pomineme tu obří hroudu kukuřice co zabrala skoro celej talíř). Nevim jestli jsem to už nepsala, ale stala se nám taková báječná věc, že nám ve škole povolili chodit do skříněk o každý přestávce. Zase nám ale zakázali nosit si svý jídlo, takže jim denně ty jejich mastný humáče (hranolky, cheeseburgry, pizzu, v pátek rybí filé - tak mastný že by to v česku asi nikdo nejed, a ve středu místo hranolek brambůrky. báječný), takže mi je fakt moc dobře, ble. A to je asi vše. Jo a ještě jsem si splnila svůj sen a koupila jsem si konversky, bílý, a zejtra nebo pozejtří si na ně něco nakreslim. Jupí.

Tak se, lidičky, mějte. Gratuluji mumlušce, kterážto se stala čtyřstým jubilejním návštěvníkem mého blogajza. Mám vás všecky moc ráda, myslim na vás. Kdo mi napíšete, uděláte mi radost. Pozdravuje vás Vendelín (mimochodem právě má už asi měsíc za krkem flek od čokolády, od jedinýho ubohýho kousku čokolády co jsem tady za tu dobu měla). Papaaaaaaaa

a přiďte zas

červenou vlajku na vás