Máte jistou budoucnost?

Názory lidí na jejich vlastní budoucnost se velice liší. Někteří si například myslí, že budou-li pilně studovat, mají to takříkajíc "v kapse". Jiní jsou naopak toho názoru, že budoucnost nemá a nemůže mít jistou nikdo, a tak si namísto studia užívají poněkud jiným způsobem. Říkejte si co chcete pane Spencere, ale na tom, kde začínáte, taky hodně záleží (aneb jak vyvrátit teorii sociálního darwinismu?). Jsou tu totiž i tací, kteří se o zajišťování vlastní budoucnosti nestarají prostě proto, že nemusí - dělá to za ně někdo jiný (např. rodiče). Možná si říkáte: Je tohle fér?
Představte si moderního teenagera, s rukama v kapsách a povýšeným pohledem na svět, co do své vlastné budoucnosti nevidí dál než na příští kalbu. Někteří rodiče si nejspíš říkají "tohle jsme nechtěli". Přiznejme si, je mezi námi jen málo takových, kterým nezáleží na tom, co z jejich dětí vyroste. Ale každý máme svou vlastní cestu, jak říká moje drahá sestřička Terezka, vždycky když si stěžuju na nerozumné chování některých svých přátel.
Možná je vám teď deset, dvanáct, a ptáte se: co je tedy správné? Nečekejte, že vám dám jasnou odpověď typu "teď jdi a udělej si domácí úkoly" nebo "začni nosit košile s límečkem a hrát na housle". Je mi líto, ale já můžu rozhodovat maximálně tak o sobě (což teda opravdu dělám).
Spousta lidí ví, co chce v životě dělat, od dětství. Řekla bych že tak 35 %. Dlaších hmm... dejme tomu 50 % se rozhodne mezi druhým stupněm základky a maturitou. A ten zbytek, ti prostě neví, a tak žijí podle toho, kam je vítr zavane.
Jak říkám já, stát se může cokoliv. Jsou lidé, co na školu kašlou (hlavní je přece se bavit), žijí si tak nějak podle vlastních pravidel (což mimochodem obvykle nevypadá ani trošku dobře), a dělají všechno pro to, aby za každou cenu vypadali "free", průšvihy jeden za druhým, a nakonec se dostanou dál než ti, kteří zvažují každý krok a vždycky jsou dobře připraveni. Někdy. A někdy naopak končí v nemocnicích, odvykacích centrech, nápravných zařízeních, bez přátel a na dně nebo s dítětem ve čtrnácti. Nikdy nezapomínejme i na druhou stranu věci. Taky se stává, že člověk stráví třicet studiem, má spoustu titulů, červené diplomy, a když se konečně rozhodne začít trošku žít, zjistí, že má rakovinu a za rok umře. I to se stává. Jo jo. Takže je na vás, kterou cestu si vyberete. Každopádně se vás musím zeptat: Máte jistou budoucnost? To sotva ;o)
Předpokládám, že nadpoloviční většina lidí co tohle čte mě zná, ale pro ty, co nevědí, já se řadím do skupiny lidí "studium je sice nejdůležitější, ale všeho s mírou", a nemám ponětí, co chci dělat. Berme to ale takhle: nemusím se o to moc starat nejbližších 8 měsíců. Pak mám ještě dva roky střední a to je času dost, ne?

A tady písnička od Billyho Talenta, věnovaná těmto: Madlence, protože Billyho Talenta mlj, Fandoi k svátku, babičce do Brodu protože umí dobrýho dorta, kterej mi bude o narozkách chybět, mamince, protože to je prostě nej kuchařka na světě a taky moje nejvíc máma, tátům, protože táta je pro každýho nesmírně důležitej, pak taky všem ostatním příbuzným, protože sou to mí příbuzný, Chlumce, která mi neposílá učivo a nepíše, ale stejně na ní myslim a doufám, že je happy až z toho má hlavu v křoví, Kvasce, že zelený nehty čekaj tu horší z nás, tak se holka v tom moc nevyžívej :o), pak Haničce na dramaťák, že se mi po ní stejská, Žábě, prostě proto že chci, všem ostatním kamarádům ze školy, všem z dramaťáku, taky všem ostatním. Taky Adamovi, protože když se s nim nebavíte o plyšákách, náramkách přátelství a vlastně úplně o čemkoli, je to celkem fajn kluk. Babičce a dědovi, že sem ráda že se mi z Maďarska (nebo kde to byli) vrátili v pořádku, a Terezce, totéž, ale Itálie. Mám vás lidičky moc ráda a pokud jsem na někoho zapoměla, moc se omlouvám. Speciální věnování Ondráškovi, Harrymu Potterovi a tomu hezkýmu klukovi z kostela.

PS: opravdu nemám ráda mordou.