Tangled

...neboli také "Rapunzel" či "Na Vlásku". Nejvíc nejbožejší animák evar. Jediný film, na kterém jsem byla v kině víckrát než na Avatarovi (slovy pětkrát). Je to prostě typická Disneyovka, ale naprosto perfektní. Super příběh, úžasný animace, senzační soundtrack, perfektní scénář.... zasmějete se, ti citlivější z nás si i pobrečí, je to vtipné, romantické, napínavé... tenhle film nejde nemilovat. Myslím, že už to ve většině kin neběží, ale kdybyste náhodou dostali příležitost, rozhodně doporučuji :) Nic víc vám o tom neřeknu, jen jsem vás musela takto trochu informovat a udělat vám menší reklamu na něco, čím teď krátkodobě žiju :)

Strážci Času

Přesně jak jsem slibovala, teprve před pár minutami jsem zaklapla třetí knihu z trilogie Strážci Času s podnázvem Klíč a už jsem připravena se s vámi podělit o své dojmy.

Přestože by to tak asi bylo jednodušší, nebudu vám vyprávět děj, pro případ, že by se vám to taky dostalo do ruky. Komu se chce číst knížka, když už ví, o čem je? Takže se budu hlídat, co to jen půjde, abych vám nějakou zásadní zápletku neprozrazovala. Kromě snad jen úplného základu, ale ten vám říct musím.

Děj se odehrává v imaginárním městečku Angel Falls, které se nachází v Austrálii. Hned pod ním je mocné starobylé město Veridian. Naši hrdinové, vedení Lorianem, bojují proti Lathenii, Lorianově sestře, velitelce Řádu Chaosu. Oba vůdci jsou nesmrtelní. Lathenie se pokouší získat moc tím, že ovlivňuje minulost, což má dopad na současnost. V tom se jí snaží zabránit právě Strážci. 

Kniha je mnohdy srovnávána s Harrym Potterem. Všichni jistě víte, že HP je moje srdcovka, a právě proto, že tento příběh tak dobře znám, budu se opičit a také to k tomu přirovnám. 

Oproti Harrymu Potterovi je příběh ve Strážcích času svým způsobem slabší. Jedná se sice o spoustu různě propojených světů (minulost, podsvětí, Citadela, náš svět tady a teď atd...), ale na příběh Harryho Pottera, který se teoreticky odehrává po dobu sedmi let, tento (trvající plus mínus rok a půl) podle mě vážně nemá. Porovnávat tři knihy se sedmi ale není úplně fér. Stihne se toho stát veliká spousta. Naši hrdinové jsou ve věku mezi patnácti a osmnácti lety, což také naznačuje, že se mezi nimi během příběhu budou tvořit zajímavé citové vazby.

Měla bych se asi zmínit o vyprávěcí stránce věci. V tom mají podle mě Strážci navrch. V každé ze tří knih příběh vidíme očima dvou hrdinů. Přestože paní Rowlingová nám také dává nahlédnout do pocitů a myšlenek svých postav, tady je máme naservírované přímo před nosem. To je ale provedeno velmi jemně. Přestože jsem mnohokrát měla pocit, že je příběh vyprávěn velmi nešikovně, na začátku prvního dílu jste do děje prostě vhozeni a něco jako úvod můžete hledat marně, napínavé části vůbec napínavé nejsou a naopak vám přijdou suché a nudné, citová stránka věci je podaná správně. Nevím, jestli mohu mluvit za všechny čtenáře, ale za sebe říkám, že mě láska, nenávist, vztek, výčitky, přízeň, podpora i nejistota proudící mezi hrdiny mnohokrát odrovnala mnohem více než ty nejnečekanější zvraty či nejnapínavější bitvy. Stačí jedna věta na konci kapitoly: "Miluje ji a její zrada mu láme srdce." ...a jste vyřízení. To, že celá předcházející kapitola je téměř na hlavu postavená, vám je v tu chvíli jedno.

Další věc, co se mi na Strážcích nelíbila, je průhlednost rozhodnutí postav. Někdo se rozhoduje, nějak se rozhodne a vy se v tu chvíli mlátíte hlavou o zeď a snad ani nechcete číst dál, prostě jen v duchu křičíte: "To je ale neskutečnej debil!" Prostě tušíte, jaká budou mít rozhodnutí dopady.

Máte asi pocit, že jsem sem tu knihu přišla zkritizovat. To není pravda. Naopak, snažím se vás tu - nejspíš poněkud nevhodně - donutit, abyste si ji přečetli. Jedná se vskutku o velmi napínavý a dramatický příběh plný cestování časem, démonů z podsvětí, mladé lásky, nebezpečí, dobrodružství, touhy po moci, nadpřirozených schopností...

Pokud si mohu ještě jednou naposledy postěžovat, musím se přiznat, že jsem po dočtení druhého dílu už nechtěla číst třetí. Měla jsem pocit, že přestože ještě zdaleka nedošlo k závěrečné bitvě, přestože všechny spory ještě zdaleka nejsou vyřešeny a lidstvo je v ohrožení, nemám potřebu pokračovat, neboť osobní příběhy určitých hrdinů, které nejspíš automaticky sledujete od začátku (vzhledem k tomu, kdo příběh vypráví), se vlastně už vyřeší. Nakonec ale přečtení třetího dílu vůbec nelituji :)

Neoficiálním pokračováním příběhu je kniha Strážci Času: Nový Začátek, kterou napsala fanynka série a prý také nadějná začínající spisovatelka, netuším kdo. O té vám toho moc nepovím, nečetla jsem.

Co mě a mou citlivou dušičku dostalo takříkajíc na kolena, byla existence spřízněných duší. V příběhu každý našel nebo hledal jednoho konkrétního člověka, ke kterému patřil. Když ho našel, všechny pochybnosti byly ty tam. Tak jsem tak hloubala, jestli v naší občas nepříjemné realitě existuje taky něco jako láska na první pohled nebo prostě jen myšlenka spřízněných duší.

No, každému se na tom líbilo něco jiného. Většině nejspíš to cestování časem. Abych to tak shrnula, jsem moc ráda, že mi Kája tuhle knížku doporučila, zakousla jsem se do ní a spoustakrát jsem se přistihla, že i když nečtu, jsem myšlenkami u hrdinů příběhu a přemýšlím, co se stane dál. Taky si občas říkám, jaké by to bylo, kdybych uměla číst myšlenky nebo léčit rány... 

Jediná věc, kterou Harry Potter v tomto souboji vyhrál na plné čáře, je závěr. Když čtete, vždycky jste přece zvědaví, jak to všechno dopadne. Harry Potter mě tenkrát odrovnal alespoň na týden tím, že konec sedmého dílu předčil moje očekávání. Říkala jsem si, že buď Harry umře a nebo Voldemort umře. A dopadlo to mnohem líp. Tady ne. Neřeknu vám, jak to končí, ale když jsem na konci brečela (nedivte se, víte, že to dělám), rozhodně to nebylo dojetím nad happy endem, spíš tak nějak moc emocí najednou. Bylo to krásný, ale kdybych to psala já, zakončím to jinak.

Přesto přese všechno vám ale říkám, příběh je to senzační a všem ho vřele doporučuji :)

Nic konkrétního

Poslední dobou moc nezapínám PC, za což se moc omlouvám hlavně věrným příznivcům tohoto blogu. Je mi moc líto, že jsem na vás teď neměla čas. Pokusím se to napravit :) Mám toho do budoucna pro vás připraveno spoustu, jen aby se našla chvilka moje plány uskutečnit :)

No, a co je nového u mě? Zaprvé: čtu naprosto super knížku... nebo spíš bych měla říct knižní trilogii. Dočtu to předpokládám tak dneska v hodně pozdních hodinách, tak se těšte, určitě o tom napíšu. Zadruhé, mám křečka. Dalo by se říct, že jsem byla nucena ho adoptovat. Ale to by znělo, jako že mi to vadí, což se zase tak úplně říct nedá. Jmenuje se Tobísek a žije ve vesmírné stanici NASA (viz foto). Pokud se trochu osmělí a začne se se mnou kamarádit, ještě o něm určitě uslyšíte :)

Z dalších novinek bych ráda vyzdvihla například fakt, že mě pronásledují žlutá auta. Ne, fakt se mi to nezdá :D žlutá přece není úplně obvyklá barva auta, ne? A teď je všude. Vyjdu z domu a hned kolem mě jedno projede. V autobuse se na vteřinku kouknu z okna a vidím 2 najednou. No je to normální? Bojím se, že jednou v noci uslyším tajemné zatroubení, vyjdu před dům a v měsíčním světle uvidím stovky a stovky žlutých aut, která mě následně unesou do neznámých končin.... :D pak vám o tom dobrodružství napíšu ;)

A když už jsme u aut, za další důležitou novinku ze svého života považuji fakt, že se mě ve čtvrtek můj miláček (jak statečný a trpělivý chlapec, patří mu můj obdiv) učil řídit :D No, nešlo mi to, co si nalhávat, ale už se skoro nebojim, možná že až někdy v hodně daleké budoucnosti budu přecejen dělat řidičák, třeba mě autoškolák ani nezabije :D

Pak jsme taky v pátek byli na maturáku 4.A a 4.B od nás z gymplu a bylo to fajn :) myslim, že z celého plesu nejlepších pár minut asi bude půlnoční překvapení 4.A - labutí jezero. Fakt senzace :D

Taky jsem si koupila sluchátka (s mikrofonem!), abych si konečně pokecala s někym na skypu... a smůla, protože to nefunguje. Prostě mám kompa v háji, musim začit velmi intenzivně šetřit na novýho.

No a tak dále, děje se toho spousta a času je málo. Moje malá sestřička včera oslavila 17tiny, už je jaro a svět se zbláznil. Všechno to děsně letí. No, budu se snažit vám napsat ještě letos :D Pokud ale čas poletí tímhle tempem, zase tolik si nevěřim. :)

No, tak se mějte a stay tuned, v současné době tím, že se toho spousta děje, mám o čem psát, takže taky budu :) Tak páčko :)

hláškins

Hrůza: Víte, čim proslula svatá Anežka? Že od svých pěti let sedávala s koleny u sebe. A co ten chlápek? No, rozervaná košile, chlupy venku, takovej taliánskej vášnivec, ona si tam sedí u toho potůčka, šťourá si do těch malejch modrejch kytiček, on měl sice pro ni drobet jiný plány, ale asi smůla.

Černyševská: Pavel je asi furt choromyslnej, co?

Hrůza: Vlny dvě tam o břeh bily... co to znamená, Jirko?
J: No... asi jako prostě prsa.
H: No a jak jsi na to přišel?
J: Že jsou dvě a bijou o sebe.

Hrůza: Byla jsem jak rosná louka ranní. Co to znamená, Rasťo?
R: No to asi znamená, že z toho byla celá zpocená.

Hrůza: Rostou na mě hrozny vína?
Igor: No to znamená, že je šťavnatá.
Hrůza: ...spíš "dozrálá" jsi chtěl říct, ne?

Hrůza: Honzo, ty se tváříš tak zadumaně, že bych ti to skoro uvěřil.

Černyševská: Est-ce que tu as la vie agitée? Filipe.
F: Co?
Č: Jestlipak máš bouřlivý životaběh?

H: Mohou být nějaká slova sockóznější než jiná?

H: Tohle třeba využijete, až budete psát detektivku o tom, jak byl nějaký blogger na dálku exnut nějakým hackerem.

H: Já nevim, proč to lidi dělaj, ale pravda je taková, že je to pravda.

H: Jak poznáte ironii v textu? Zapomeňte na smajlíky teďka. Když máte inteligentní čtenářstvo, na ironii upozorňovat nemusíte. V dnešní otupělé době je tedy lepší používat uvozovky. A když píšete pro debily, hodí se hvězdička a velký nápis "TOTO BYLA IRONIE".

H: Já bych vás nicméně vyzval, abyste mi emotikony ve slohových pracích nepoužívali.

H: V dnešní době se bohužel stále častěji setkávám s tím, že lidi neznaj ani Neználka.

Áďa: Takže když ty buňky už nic neprodukujou, tak umřou?
Lysičan: Ne, oni tam jen...
Á: Oni tam jen tak odpočívaj.
L: No, jen tam tak jsou a nic nedělaj. Jsou to vlastně takoví důchodci.

Pohádkovo-filmový týden

Minulý týden byly u nás na liberecku jarní prázdniny a ač se vám to může zdát značně pasivní a můžete mě považovat za lenocha, zvládla jsem za ten týden se svým miláčkem zkouknout spoustu filmů, převážně pohádek.

Snad největší radost mi udělala pohádka Lotrando a Zubejda, kteroužto jsem neviděla spoustu dlouhých let a kdysi, ve svém raném dětství, jsem k ní měla úzký citový vztah. Hlášky jako "táto šáhni do kapcy" nebo "chleba s tvarohem nebo život!" a spousta dalších navozuje prazvláštní stav veselé nostalgie.

Co jsem naopak viděla poprvé (no jo, už se stydím), je pohádka S čerty nejsou žerty. Dobrá, veselá, typická česká pohádka. Když jsem se v noci vzbudila, hrála mi v hlavě písnička právě z tohoto ("Petře Petříčku, chlapče rozmilý..."). A nejlepší postava? Rozhodně Dorota Máchalová!

Další úžasná vzpomínka na dětství je Ronja, dcera loupežníka. Sice považuji za menší nevýhodu fakt, že jsme z filmu viděli asi polovinu, neboť tam byla taková spousta tmavých scén, že to ani nešlo, ale i tak... "P-p-p-p-proč to dělá? P-p-pročpak? P-podivná p-p-potvůrka p-povykuje... P-p-proč jsi ho p-píchla? P-p-poď si p-poplakat..." Nejvíc nejlepší! Miluju.

A miluju a maluju a miluju a maluju.. samým blahem, jedním tahem, srdce z lásky maluju <3 <3 No jasně, co by to bylo za pohádkový týden bez Šíleně smutné princezny? Že tam hraje Neckář, jo, to si pamatuju. Ale že ta krásná mladá princezna je Helena Vondráčková? Kecy? Docela šok. Taky naprosto výborná pohádka, dokonalá nedorozumění a momenty, které stojí za to vidět i víckrát. Taky nostalgie.

Mezi další filmy, které jsem předtím neviděla, patří Noc na Karlštejně. K tomu nemám moc co dodat, prostě fajn. :) Docela kvalitní chaos na hradě. A zamilovaná paní. To já ráda.

Další film, který jsme viděli, tentokrát ne úplně z pohádkového soudku, je Pulp Fiction - konečně, to jsem chtěla vidět dlouho a rozhodně nejsem zklamaná. Film postavený na spoustě perfektních dialogů. Super. Jakože... hodně super. Co mě teda dostalo, jak si pán udělal toustíky, načež Travolta vylez ze záchoda. Toustíky vyskočily a proto ho pán prostě zastřelil (a pak si ty tousty ani nesněd). A nebo jak se paní totálně zfetla. Ne, byla tam toho spousta a ráda se na to podívám znova. Tohle se prostě musí.

Pak jsme koukali taky na Toy Story. Ten mě popravdě zase tolik neohromil, možná jsem byla jen unavená, ale viděla jsem spoustu lepších animáků. Nápad oživit hračky, no proč ne, ale dál? Já vim, je to starý animák, ale mě prostě nebavil. Žádný závratný příběh, minimum vtipů... Prostě mě to nebavilo. Ale jak říkám, možná to bylo jen únavou a kdybych na to koukla jindy, líbilo by se mi to víc.

Co však hodně otřáslo mou psychikou, byl film Statečné srdce, který mě zlikvidoval už na začátku, kdy umřela Murron a já to od té chvíle dokoukávala s pocitem, že "tohle už nemůže dopadnout dobře, když je ta paní kaput". Bylo mi ho strašně moc líto, protože mu udělali tohle, pak ho další zradili v bitvě, potom ho mučili... Prostě jsem bulela jak malá. Ale hodně hodně krásnej film, to se musí nechat.

To ještě zdaleka není všechno, zkoukli jsme už po x-té Mamma Mia, Madagaskar ("přichází velkoúžasnolepý král Jelimán všech lemurů král bla bla bla a je tu"), RRRrrrr! ("možná zemřela stářím.. táák mladá") a jistě i něco dalšího, ale teď už si fakt nevzpomínám.

A závěr? Chci být princezna nebo loupežník, láska je krásná a ještě že už není středověk. :D