neděle 29. srpna 2010

Parfém

Hned první věc, na kterou musím upozornit, je, že jsem selhala a nechala se ukecat. Vzdorovala jsem velice velice dlouho, s tím, že si parfém nejdřív přečtu... ale včera večer jsem - nejspíše ve své slabší chvilce - podlehla, a podívala se na film. Ještě těsně před začátkem otec, jenž byl rád, že mě přemluvil, prohlásil: "Možná by bylo vážně lepší nejdřív přečíst tu knížku." Potěší. Ale nu což. Už jsem tam seděla, tak proč to ještě hrotit.
Příběh už jsem znala. Znám ho už několik let a knížka byla (a pořád je) na seznamu těch, co si musím přečíst za každou cenu. A právě díky tomu, že jsem znala příběh, jsem mohla dávat pozor na uměleckou stránku filmu. A ta byla podle mě opravdu přinejmenším nezanedbatelná.
Sice už námět, je dost umělecký na to, aby se s ním daly udělat zajímavé scény, přesto si ale myslím, že se jim to tu povedlo. Knížka byla (bohužel pouze dle toho, co jsem slyšela od ostatních) více zaměřená na vnímání pachů než film, ale asi taky nebude úplně jednoduché natočit, jak něco voní. Mně se to líbilo. S knížkou porovnám později.
Pro vás, kdo nevíte, o čem je řeč, tu nastíním děj. Pokusím se to však udělat s opatrností, nerada bych spoilerovala :)
Celé se to točí kolem příběhu chlapce jménem Jean-Baptiste, který je obdařen výtečným čichem. Má sice poměrně těžké dětství, ale to mu zdaleka tolik nevadí, protože ho při životě drží nové pachy a vůně, které poznává. Nejdříve žije v sirotčinci, potom několik let pracuje v koželužně. Nejvíce ho fascinují vůně lidí a proto se dostane do dílny jednoho... jak to tak říct... alchymisty přes vůně (a pomáhá mu), aby se naučil, jak uchovávat vůni. Na to však přijde mnohem později sám, úplně v jiném městě. Je rozhodnutý vytvořit naprosto dokonalou vůni... poskládanou z vůní dívek a žen. A protože se v dětství jen sotva dočkal něčeho jako mateřské lásky a ani později žádnou lásku nepoznal, má tedy úplně jinak poskládané morální hodnoty, úplně jiný pohled na svět, a tudíž mu nepřijde nejspíš vůbec divné kvůli dokonalé vůni i zabíjet. 
Knížku si přečtu. Brzy. Čestný skautský.

sobota 28. srpna 2010

Mizerná Karma

Oukej. Možná vážně čtu moc.. ale fakticky miluju tyhle období, kdy člověk dočte 2 knížky za den. A protože jsem se doma za celé prázdniny moc neukázala, celá moje prázdninová četba mi tu zůstala na poslední týden. So what. 
Včera jsem dočetla (kromě Dračí Knihy samozřejmě) ještě knížku s názvem Mizerná Karma. Doporučila mi ji moje mamka, která taky přečte, co se jí dostane pod ruku, a jako knihovnici se jí dostávají pod ruku samé tituly, co stojí za to. Tahle knížka u nás ležela hodně dlouho s tím, že si ji máma přečte a pak ji zarezervuje mně (asi na ni byl delší čekací list, dokonce jsem už viděla i v knihkupectví několik lidí, jak se po ní ptají). Nuže, nakonec se objevila na mojí hromádce četby - čítající kolem patnácti dalších knih - a tak jsem se rozhodla věnovat jí včerejší odpoledne. 
Nelekejte se názvu! První věc, na kterou musím upozornit, je, že to není nějaká esotericko-filozoficko-kdovíjaká četba. Je to prostě příběh. Sice se v příběhu setkáte poměrně často i s pojmy jako "Buddha" nebo "nirvána", to ještě také ale není důvodem knihu zahazovat. 
Příběh obsažený v této knížce vypráví o tom, jak si jedna slavná televizní reportérka (Kim Langová) vybere večírek na vyhlášení televizních cen místo oslavy narozenin své pětileté dcery Lily. Je to vrchol její kariéry, to přece musíte pochopit! Ale za svůj život už nasbírala moc špatné karmy, a tak ji ten večer na střeše hotelu smete umyvadlo z ne úplně spálené vesmírné stanice. Příběh pokračuje tak, že se Kim převtěluje postupně do mravence (několikrát), morčete, krávy, žížaly, mandelinky, veverky, psa... a nakonec skončí zase jako "lidská samička" Marie, tentokrát má však o kdovíkolik kilo navíc a k tomu problémy se srdcem. 
V těle různých zvířat zažívá mnohá dobrodružství, která čtenáře jistě pobaví. Co já jsem si třeba užila, je, jak v těle mravence přemlouvala pavouka, aby ji nesežral, a tuhle slovní bitku vyhrála. Nebo jak se nechala jako žížala přeříznout sekačkou a pak, aby nasbírala dobrou karmu, učila ostatní žížaly, jak se sekačce vyhnout. Nejzajímavější ze všeho bylo ovšem setkání s Casanovou - ano, TÍM Casanovou - nejdřív jak mravenec, morče, a pak o nějakou dobu později znovu, když byl v těle kocoura.
Smutnější naopak je, že jako zvíře musí pozorovat, jak jejího ovdovělého manžela utěšuje (a později i žádá o ruku) její bývalá nejlepší kamarádka.
Celý příběh je, přestože snad každá druhá kapitola končí smrtí, pojatý velmi velmi humorně, musela jsem se smát... a na konci brečet. Když si knížka hraje s vašimi city v tomto pořadí, je to jasně četba pro mě =)

pátek 27. srpna 2010

Kdo je Endymion Spring?

Včera odpoledne, nebo spíš večer (asi od šesti nebo sedmi) a dneska dopoledne jsem nebyla vidět online. To není zas tak neobvyklé, mohla jsem někde být, nebo prostě dělat něco jiného. Já si četla. Zase po hodně hodně hodně dlouhé době se mi do ruky dostala kniha, která mě nenutila se zamýšlet nad každou větou (proti těm samozřejmě taky nic nemám), nebo kterou bych se musela s námahou prokousávat, jen abych už mohla číst něco jiného. Ne. Sice mě prvních pár stránek odradilo natolik, že tato kniha ležela v mém pokoji asi měsíc zavřená a s pomyslnou nálepkou "nemá smysl číst", včera jsem jí ale dala druhou šanci a nelituji toho. Chtěla jsem jít brzo spát. Bolela mě hlava a tak jsem si říkala, že půjdu už kolem půl sedmé, že se nic nestane. Usnout mi problém nedělá. Nakonec jsem ale knížku otevřela. Moc nevím, jak se to stalo, ale najednou byla půlnoc a já byla na straně 250. Ano, přesně tak, Endymion Spring je jedna z knížek, co se od nich nemůžete - a ani nechcete - odtrhnout. 
Tato kniha vypráví vlastně příběh knihy. Hlavně tedy vypráví příběh chlapce, který není zrovna náruživým čtenářem, a v jedné z Oxfordských knihoven se mu najednou dostane do ruky kniha, která zatočí s jeho osudem. Kniha, okolo které se točí řada legend, kniha, kterou všichni v jeho okolí hledají a touží pochopit její tajemství. Nenápadná malá kožená kniha, na jejíž obálce je napsáno "Endymion Spring". Kniha, která na první pohled nic neobsahuje, ve skutečnosti je ale nejžádanější mezi všemi milovníky knih. 
Tohle není rekreační čtení. Když se do toho začtete, nepřestanete. Ikdyž jsou hlavními hrdiny děti a laik by to klidně zařadil do dětské četby, já to v knihovně určitě nenašla v dětském oddělení. Musím se přiznat, že jsem se několikrát přistihla, jak zadržuji dech, nebo jak se bojím (a zároveň strašně moc chci) otočit na další stránku. 
Jak asi můžete posoudit sami, české vydání této knihy není zrovna něco, po čem byste sáhli jako po dobrém čtení. Naopak v jiných jazycích je přebal... jak to tak říct... žádoucí. Jen můj názor. Obálka (ta první) se mi vážně nelíbí. A první stránka, která vypadá jako vykousnutá z prostředku knihy. Nijak nezačíná a nedává smysl. Málem mě úplně odradila. 
Jinak ale není co vytknout. Tuto 350 stránek tlustou (to ještě není moc tlustá, ale dejme tomu) knížku jsem přečetla za včerejší večer a ještě dneska jsem jí asi hodinku a půl věnovala. Doporučuji všem, kdo rádi prostě čtou, nezamýšlejí se nad hlubším smyslem vět, ale prostě se nechají unášet příběhem. =)

neděle 22. srpna 2010

prázdniny se chýlí ke konci... to přesně dělaj.

To asi všichni víme. Už ani ne týden a půl a zase začne školní rutina: časné vstávání, sezení ve škole, potom domů, učení nebo jiné záživné činnosti, spát, a znova. Popravdě se těším mnohem víc než loni, ale to zase není tak těžké, loni mě málem do školy museli vézt obrněným autem ve svěrací kazajce, tak moc se mi nechtělo... Letos je to jinačí. Ne že bych byla nějak nadšená, že musím zase přizpůsobovat chod svého života našemu ústavu, ale jsem s tím nějak smířená a ani se moc nebráním. Zase nebudu stíhat dělat, co chci (mám na mysli třeba fakt, že se chci naučit dělat s fimem a nestíhám už teď, nebo že bych si chtěla udělat cool tričko a taky nestíhám), a nebudu stíhat dokonce ani to, co stíhat mám, ale budiž. Takový je úděl nás gymnazistů. A faktem taky je, že těch deset měsíců uteče jako voda. Vždycky to tak chodí.
Snad jen bych byla ráda za jakýkoli přežitelný rozvrh hodin (klidně začínat brzo ráno, ale opravdu, třikrát týdně do půl páté mi loni vážně stačilo). Problém je, že moje nová třídní si to neumí zařídit. Měli jsme jeden z nejhorších rozvrhů na škole. S bývalou třídou jsme naopak vždycky měli jeden z nejlepších, protože paní Jandíková byla v pohodě a prostě nám fajn rozvrh vždycky prosadila. Takže to je teď drobet mínus. Ale snad to letos vyjde. 
Mám do školy všechny různé plány, jakože ani ne tolik do školy jako spíš na věci, co budu dělat kolem, ale nechci to prozrazovat, protože to je přesně to "neříkej hop". Žádné strachy, všechno se dozvíte včas =) 
A abych zhodnotila prázdniny, jaké doposud byly (nikdo neví, co všechno se za týden a půl ještě stihne udát), musím říct, že fajn. Pohoda, spousta zážitků, dokonce i nějaká ta práce byla, dělala jsem spoustu fajn věcí a navštívila spoustu fajn míst, přečetla několik cool knížek, dokonce se i spoustu super věcí naučila, a vůbec, tyhle prázdniny byly oproti loňským naprosto na pohodu. Strávila jsem spoustu času s bandou super lidí, hlavním aktérem je pochopitelně Péťa Vojtěchů <3 neasi =) A vůbec. Všechno je teď poměrně v cajku, tak snad se to nepokazí =)
Vám přeju totéž. Pohodu, pokud jste děti školou povinné tak taky fajn rozvrh, žádný stresy, hodně úspěchů nejen ve škole, a prostě... stay tuned, protože já vám zase napíšu =) pa

úterý 17. srpna 2010

Iva Procházková - Nazí

Tuhle knížku mi doporučilo hned několik lidí, a proto vám o ní píšu. Dočetla jsem ji včera pozdě večer a musím říct, že to je jedna z těch lepších, jedna z těch, co mě v poslední době velmi zaujaly. Nejspíš jste se pozastavili u názvu "Nazí". Nejlepší ho bude vysvětlit na úryvku z knížky:

...
"Nic nevím, tati! Ničemu nerozumím!"
Otec ji k sobě přitáhne, mlčky ji hladí po vlasech, hřbetem ruky jí osušuje tváře.
"Já taky ne," šeptá. "Je mi to čím dál míň jasný."
"Čím dál míň? To nemyslíš vážně!" Vzepře se jeho hladící ruce. "Bude ti šestapadesát! Myslela jsem, že v tvým věku je to naopak lepší! Že to základní jsi pochopil!"
"Co je základní?"
"Tati!" vykřikne zoufale. "Copak takhle se dá existovat?"
Otec proti ní sedí s nachýlenými rameny.
"Víš, v pubertě...," začne a opět zmlkne. Dívá se na ni pohledem soucitného lékaře, který zvažuje, zda pacientovi sdělit diagnózu, kterou si sám není stoprocentně jistý. Konečně se přece jen odhodlá.
"Puberta je zvláštní stav. Neopakovatelnej. V pubertě je člověk nahej, takže se ho všechno přímo dotýká. Ten dotyk vzrušuje a bolí zároveň. Jenže to trvá krátce. Až moc krátce," vzdychne a odmlčí se. Hodiny na zdi potvrzují jeho slova. Každé tiknutí je úder razítka. Orazítkované vteřiny jsou prošlé a ty, na které razítko dosud nedopadlo, nehotové. Co je mezi nimi? Co zbývá?
"Jak stárneš, oblíkáš se," otcův hlas se vlomí do stereotypu hodinového stroje. "Nabaluješ na sebe další a další vrstvy a ty tě znecitlivujou. Kdyby lidi, celá naše společnost zůstala obnažená, museli bychom si nejdřív všichni padnout kolem krku a pak spáchat hromadný harakiri. Náhradní řešení mě nenapadá."
...

Asi nemusím zase tolik dodávat (pro vás, co jste to ještě nečetli). Knížka vypráví příběhy několika dospívajících lidí, které jsou něčím více či méně spojené, ale každý je vlastně sám za sebe. Popisují, co mladí prožívají uvnitř, co z toho ukazují navenek, jak se snaží poprat s nátlakem okolního světa. Autorka hodně zajímavě popisuje city a touhy dospívajících lidí, jejich spojení se společností nebo s přírodou, jejich zážitky a to, jak přes všechnu snahu nejde vždycky všecko dělat správně. To celé je podané velmi, velmi příjemným tónem, takže jsem se několikrát i přistihla, že jsem dané chvilky (jak to tak u dobrých knížek bývá) prožívala naplno s hrdiny, nebo jim naopak nějaké pocity záviděla.
Nechci tady moc spoilerovat, takže tohle ukončím. Každopádně znovu opakuji: Knížka se mi moc moc líbila a nelituji ani v nejmenším, že jsem si četla.

pondělí 9. srpna 2010

LŠDF...

...aneb Letní Škola Digitální Fotografie. Právě tam jsem strávila týden od 1. do 7. srpna. Na Šumavě ve velice příjemném penzionu U Röselů (Hojsova Stráž) probíhal tento kurz pro studenty středních škol, a co se nestalo, ocitla jsem se mezi jeho účastníky také já! Sláva, hurá. Ne vážně, stálo to za to. 
Ubytování: suprový
Jídlo: nedalo se stěžovat, fakt dobrý
Program: pecka, vážně jsme se toho spoustu naučili (minimálně já, největší noob)
Parta lidí: nepopsatelně geniální
A obecně atmosféra: Na jedničku!
...a k tomu zážitků: kotel.
Myslím, že málokomu se chtělo domů. Je to přesně jedna z těch akcí, které nejdou zase tak dobře popsat. Můžu vám vyprávět, co se dělo, jak jsem nemohla rozložit lodičku z vlakové jízdenky pro průvodčího, jak jsme zmokli cestou ze Železné Rudy, jak půlka lidí zabloudila na celodenním výletě na Černé a Čertovo jezero, můžu vám vyprávět o počasí, o programu, o tom, co jsme se učili, o všech přednáškách a tématech, co nám dávali. Můžu vám vyprávět o všech těch super lidech, co jsem měla to štěstí potkat (a o co víc, že se z nás na konci stali celkem dobří přátelé), o tom, jak jsem lezla do traktoru pro frisbee, o jídle, o dnech a o nocích. O rawu, žpegu a klippingu. O všem. Faktem ale je, že už jen popsat cestu vlakem na místo by bylo na román, a stejně byste z toho neměli to, co chci. Nepochopíte to, dokud si to nezažijete. Jak bych to tak vyjádřila (pardon opičky): kotelněsmrtelněnejvíc krutopřísněhusťáckypecková nejlepšímegaturboboží akcička :D
Co vždycky můžu psát (spíše pro připomenutí pro účastníky než pro ostatní čtenáře), jsou hlášky. Takže tu je máte:

........................................................

"Hej brácha!! Znám to tady?"

........................................................

"Tady je přímo odlesněno pro fotografy."

........................................................

"Já myslim, že holka by neměla bejt uplně hubená... bych moh rovnou šukat párátka."

........................................................

"Vstávej, nespi v kuse, odpočiň si trochu."

........................................................

"Hej u toho Superbu je ten kufr tak velkej, že do něho v pohodě dáš 6 manželek a jedeš... prostě tak akorát pro harém."

........................................................

"Daví?? Podáš mi palačinku?" - "Jasně, tygře.."

........................................................

"Ty vole nenos to tam, co seš... Poskoku!"

........................................................

"Hej Vodrážka! Vodraž."

........................................................

"Přikreješ nás oba?" - "No, až se umeješ, tak uvidim." - "No moment, o tom tady rozhoduju já."

........................................................

"Co to tam dělá v tý koupelně? To zní jako když si holí hrudník tyjo... tam seče to rákosí... dříví na zátop!" :D

........................................................

"Sem nám to dneska ňáko zvlhnul."

........................................................

"Hej ne, nebudem tu fotku pojmenovávat 'buzny', ona dost vypovídá sama za sebe.. napíšem tam 'kamarádi'."

........................................................

"No u toho focení... když to člověk umí, tak je to vlastně sranda."

........................................................

"Je mi zima" - "mně taky" - "hej tyvole já mám uplně ztvrdlý bradavky" - "já ne" - "fakt?" - "počkej já se kouknu... tak jo" :D

........................................................

"Co to je za počasí ty pičo?" - "...mordor..."

........................................................

"Mám pořád radši dobrý amatéry než špatný profesionály."

.......................................................

"Daví? Máš stejný chlupy jako vlasy? ......... Co mě to tyvole napadlo!?" - "Pořád chceš vědět odpověď?" - "Ne."

........................................................

Znání > neznání = "odznánění"

........................................................

a to je vše, přátelé. Johoho. A hele, makro!

A tady ta supr parta:
PS: víte, co je opak outsidera? Insandr.