Vánoce

Veselé Vánoce a šťastný nový rok.

Věřte tomu nebo ne, padla na mě vánoční nálada. Tak si říkám, že to není ani trošku pěkné, že tady v daleké zemi nebudu moct koukat na adventní kalendář, který mě vlastně nikdy nebavil, jen to bylo takové symbolické, a líbilo se mi jak na začátku zapalovali fialovou svíčku na adventním věnci, stejně jako my doma, vždycky u nedělní večeře. Moje každoroční vánoční nadšení pramení z těchto dvou faktů:

Zaprvé: Atmosféra. Lidé v televizi se tváří svátečně, padá sníh a před radnicí postaví stromeček - lépe řečeno strom. A vánoční trhy, kam chodím abych nemusela domů a učit se, a taky proto, že tam mají trdelník, po kterém voní celé náměstí. Kamkoli vkročíte hrají koledy, každá výloha je krásně vyzdobená, a to si pište že někam vkročíte, protože vánoční nákupy vás neminou, pokud opravdu hodně nechcete. To mám vážně moc moc ráda.

A zadruhé: Jídlo. Co by byly Vánoce bez kapra, obří mísy bramborového salátu a hlavně cukroví?? K snídani vánočka s máslem, obří hrnek přeslazeného horkého voňavého ovocného čaje a na štědrý den k obědu klobásy (což nevím jak je u vás, ale u nás už je to tak trochu tradice, nikdo si nestěžuje a půst? sakra jsou Vánoce)... Asi to budu muset letos přežít bez toho. Budu konzumovat puding, o kterém přede mnou mluvilo mnoho lidí, z čehož 0 % byla toho názoru, že je dobrý (tím ovšem nemyslím američany, kteří o Vánocích ještě neřekli ani slovo). Jo a také krocan. Jaké štěstí...

Mimochodem věříte na Ježíška? Nebo jste už přeladili na obřího Yettiho v červeném plášti, co se pod plnovousem tváří přátelsky, neboli Santa Clause? Ještě do ruky skleněnou láhev koly a můžete se nastěhovat do Ameriky. Je to každopádně na vás. Já teď musím jít, zase se vám někdy ozvu, a kdo mi napíše mailíka nebo komentář, toho mám ráda. Děkuju Terezce za dva pohledy a rodince taky za psaní.

Nejraději bych vám ukázala videjko, při kterém jsem se opravdu hodně hodně smála, ale bohužel to není možné. Pošlu vám alespoň odkaz:

http://www.youtube.com/watch?v=fBdj1N_lEM4

Tak se mějte a nezlobte, Ježíšek vás vidí :o)

Co se děje ve Woodie High.

Tak zase jednou po nějaké době pár vět o tom, co se děje ve škole.

Můj běžný školní den začíná... dejme tomu čekáním na autobus (to, jak se tu ráno motám po domě když všichni ještě spí nebo jak závodíme o koupelnu, bych s dovolením vynechala). Na zastávce obvykle mrznu v průměru dvacet minut, tma, všude běhají lidé se psy a jezdí jiné school busy, jen ten náš ne, je to trochu o nervy. Zatim mi ještě pořád zbývaj tři baterky do mp3ky. Musím si je šetřit, ale takhle poránu je to fajn.

Denně mám první hodinu matematiku, což bývá obvykle celkem zábava, až na to, že náš autobus už tradičně jezdí na poslední chvíli, což by mi nevadilo, kdybych stejně jako všichni měla skříňku hned u třídy. Nene, to já peláším přes celou školu ke skříňce a pak přes celou školu a ještě do druhého patra do třídy. Vážně fajn, až na to, že aktivity typu povídání s přáteli, chození na wc apod. naprosto nepřipadají v úvahu. Už jsem si zvykla. No, občas prostě budu muset oželet přísahu vlajce, jaká škoda. V matematice teď probíráme trigonometrii, která má s naší českou trigonometrií společnou snad jen značku pro sinus a cosinus. Žádné trojúhelníky ani nic podobného, žádné měření úhlů. Ale uznávám, matika mě baví a pokaždé je to vskutku zajímavá hodina. Vždycky na začátku prováníme takovéto pofidérní tlaskání jak začnete pomalu a zrychlujete a jakmile dotleskáme tak Mr. Flanders (učitel) řekne: "Already (přičemž hlasem jde odshora dolu, toto slovo pravděpodobně v jeho podání vzniklo z "all right")! So - good morning, welcome back..." ("-ning" a "back" říká děsně vysokým hlasem a "good mor-" a "welcome" zase děsně hlubokým, což zní megakomicky a poránu mi to vždycky zaručeně zvedne náladu, jen si to zkuste představit nebo říct...). Taky denně píšeme malé písemky (něco jako desetiminutovky, co nestojí ani za to aby nám později ukázal známku) a denně máme úkol, ale ty obvykle dělám na své druhé hodině - A.S.E. class (mimochodem čte se "ejs klas"). Je to vlastně jinak řečeno study hall, kde, jak jsem již dříve zmínila, neděláme zhola nic, jen musíme být potichu a nespat (což nebývá jednoduché). Tam si tedy dělám úkoly na matematiku a obvykle i na angličtinu nebo americkou historii, ale nepředbíhejme. Třetí hodinu mám keramiku, kde už asi měsíc děláme jedno a to samé (jsem mimochodem asi měsíc bez asi tří dnů hotová) - nádoby připomínající kulturu amerických domorodců. Jupí. Všichni to dělají nějakou pofidérní technikou kde na sebe lepí žížaly z hlíny a pak to zapatlávají do hladka - což se jim málokdy povede - a já naopak jsem to asi za 2 hodiny vymačkala, takže to bylo prostě hladké samo od sebe, vyryla motiv a teď tam jen sedím a snažím se, aby mi to nestvrdlo. To mimochodem naprosto netuším proč, jestli tady dávají do pece měkkou čerstvou vlhkou hlínu či co, mno nic. Vůbec tu používají úplně jiné techniky... když sem poprvé dostala kousek americké hlíny, trošku jsem se lekla, protože byla teplá a lepkavá, jako nepovedené těsto na knedlíky. Nevím, možná ji před použítím vaří :o)

No a pak, pak mám angličtinu. Stále děláme totéž - "improving your active reading". Tzn. prostě čteme další a další články a vypisujeme do tabulek hlavní myšlenku článku, úvodní větu, popř. odpovídáme na otázky. Vskutku zábava. Učitelka naprosto nemá autoritu, tak sem tam musí dokonce i zavolat toho zle vyhlížejícího chlápka v uniformě, aby zjednal pořádek mezi mými divokými spolužáky.

Další hodina je kreslení, což jsem měla moc ráda, dokud jsme kreslili a vystínovávali ptačí budky, teď se to ale změnilo k horšímu - kreslíme lebky na černý papír bílou pastelkou. Kdo mě znáte, a není vás málo, víte, že lebky nemám ani trošku ráda. Jsou zlý a děsivý. Už se těším, až začneme dělat něco jiného. Vážně moc.

Moje šestá hodina je americká historie. Jednou jsem si zapoměla slovník, jednou jsem půjčila otázky Tobimu (což je blb protože mi je včas nevrátil), a už mám známku C-. Teď máme udělat plakát. Nejsem schopná smyslet slogan v angličtině. To budou další body dolů. Vážně good. Ale přes to všechno musím říct, že mě hodiny pana McKoblihy baví. Je to fajn člověk, pro každou srandu, jeho výkřiky typu O-kéééééj!!! a podobné, prostě nejvíc chlápek :o)

Potom je oběd. To jsem možná ještě nepsala, že jsme poslední várka obědvajících studentů, ve dvanáct hodin. První mají oběd kolem devíti, nezávidím. I tak mívám hlad, kdybych jedla v devět tak bych do večeře asi nepřežila :o) Stále sedím u stolu se stejnými lidmi, s Brianem na vozíku, se Stevem co nikdy nemá na svůj vlastní obět tak vždycky sní půlku Brianova a pak obchází všechny stoly a somruje hranolky a mlíčka, s Hailey, což je zvláštní malá holka, která pořád piští, pěkně se oblíká a znaj ji skoro všichni kluci ve škole, pak s tou další kolkou jak nevim jak se jmenuje a pořád si na něco stěžuje, třeba že má hlad a nechce se jí čekat fronta, nebo že nemá peníze a tak... myslim že ty dvě by tam neseděly, za jejich milou přítomnost (haha) vděčíme Brianovu obědu. Další z osazenstva našeho stolu je Kier, což je takovej milej černoušek, že kterýho si dělaj srandu, že je černej a teplej, a on na to nic neříká, vlastně skoro vůbec nemluví, ale když už, tak sprostě. Kier vždycky sní svůj oběd asi za deset vteřin a jde si koupit ice tea a 2 cookies. Pak tam sedí ten kluk jak teky nevim jak se jmenuje, ale má jakousi zvláštní zálibu ve šťouchání lidí a házení kuliček z papírovejch ubrousků. Dneska do mě rejpal celou hodinu takovym tim vysouvacim metrem. Vážně jsem jásala. Destiny už s náma nesedí, změnili jí rozvrh, ani ta holka jak jí všichni řikaj "annoying", ta si prostě sedla jinam. Já možná půjdu taky, až najdu kam. Občas ještě chvíli před tim než nás propustěj přijde John, ten co má ve zvyku lechtat holky dokud nespadnou z lavičky. Myslim že to je bratr Hailey. Moc k nám ale nechodí, protože to je senior a tak sedí v senior section. Dneska, to vám musim říct, to sme padali smíchy, když Steve pod stolem dupnul na krabičku od mlíčka, to byla rána jako hrom, a měl chudál celkem pech, že zrovna přišel nakouknout do jídelny Mr.Stevans - principal. Tak hned mazal do kanceláře a do konce oběda s náma neseděl. Nezávidim, ale sranda to byla.

Předposlední hodinu mám francouzštinu, mimochodem zítra test na 20 slovíček, která děláme už aspoň týden. Tam je obvykle ještě větší chaos naž na angličtině, hodina pravidelně začíná tím, že Alex, Chelsea nebo Tareesha zasednou učitelce místo, ta nám pak zadá práci na deset minut a pak se obvykle neděje nic, jen je kolem jejího stolu (nebo spíš za ním) velká skupina lidí, co střídavě hraje na jejím počítači a povídá si s ní. Jojo, tady se opravdu vztah student-učitel hodně liší.

No a poslední hodina je těláček. Po tom co jsme minulý týden hráli pořád dokola jakousi hru s tim zvláštním nekulatým balónem, která byla vážně super (což jsem o českým těláku nikdy říct nemohla), včerejší a dnešní hodinu jsme strávili hrou Zombie. Je to vlastně americká verze hry na vlka a ovečky. Zombies jsou uprostřed, my máme kolem pasu takový provázky s vlajkama, za který když se zatáhne tak upadnou, a pobíháme z jedný strany tělocvičny na druhou a nesměj nám tyhle vlajky sebrat. Fór je v tom, že většina lidí podvádí, třeba si to zavážou na uzel, takže je vlastně nejde chytit. Já se obvykle stanu zombie během prvních svou minut hry. Od pondělí mám krásnou modřinu na koleně. Ale je to sranda. A tím končí můj běžný školní den.

Co se děje dál: Homecoming. Lidi teď nemluví o ničem jiným. Teď je taky homecoming week, což se na jinejch školách fakt moc řeší, jakože se vymejšlej témata a tak, ale u nás bylo pondělí na téma pittsburgh steelers (fotbalovej tým), úterý na téma pittsburgh penguins (hokejovej tým), takže všichni nosili dresy a bylo, a zejtra je white out day, což naprosto netušim co je, předpokládám ale, že se nemá nosit bílá. Taky to tady bere na vědomí asi třetina lidí, takže pohoda. Homecoming dance je tedy v sobotu, ale na tom nezáleží, nejdu tam.

A to je asi vše, přátelé... Vážně se omlouvám že jsem se tak rozepsala, nemá smysl vám slibovat že se polepším.

Mám vás ráda, napište mi pls komentáříka nebo mailíka, nebo cokoli jinýho, co si můžu přečíst... Upozorňuju že se blíží pětisté jubileum, kdo to bude tentokrát? :o)

Zdravím vás všechny, ti ,kdo si to nečtou, protože nechtějí nebo nemůžou, ty ode mě pozdravujte, mějte se famfárově, papááá

PS: Zdravím svou milou českou třídní a všechny jiné Věry a přeju všechno nejlepší k svátku.

Máte jistou budoucnost?

Názory lidí na jejich vlastní budoucnost se velice liší. Někteří si například myslí, že budou-li pilně studovat, mají to takříkajíc "v kapse". Jiní jsou naopak toho názoru, že budoucnost nemá a nemůže mít jistou nikdo, a tak si namísto studia užívají poněkud jiným způsobem. Říkejte si co chcete pane Spencere, ale na tom, kde začínáte, taky hodně záleží (aneb jak vyvrátit teorii sociálního darwinismu?). Jsou tu totiž i tací, kteří se o zajišťování vlastní budoucnosti nestarají prostě proto, že nemusí - dělá to za ně někdo jiný (např. rodiče). Možná si říkáte: Je tohle fér?
Představte si moderního teenagera, s rukama v kapsách a povýšeným pohledem na svět, co do své vlastné budoucnosti nevidí dál než na příští kalbu. Někteří rodiče si nejspíš říkají "tohle jsme nechtěli". Přiznejme si, je mezi námi jen málo takových, kterým nezáleží na tom, co z jejich dětí vyroste. Ale každý máme svou vlastní cestu, jak říká moje drahá sestřička Terezka, vždycky když si stěžuju na nerozumné chování některých svých přátel.
Možná je vám teď deset, dvanáct, a ptáte se: co je tedy správné? Nečekejte, že vám dám jasnou odpověď typu "teď jdi a udělej si domácí úkoly" nebo "začni nosit košile s límečkem a hrát na housle". Je mi líto, ale já můžu rozhodovat maximálně tak o sobě (což teda opravdu dělám).
Spousta lidí ví, co chce v životě dělat, od dětství. Řekla bych že tak 35 %. Dlaších hmm... dejme tomu 50 % se rozhodne mezi druhým stupněm základky a maturitou. A ten zbytek, ti prostě neví, a tak žijí podle toho, kam je vítr zavane.
Jak říkám já, stát se může cokoliv. Jsou lidé, co na školu kašlou (hlavní je přece se bavit), žijí si tak nějak podle vlastních pravidel (což mimochodem obvykle nevypadá ani trošku dobře), a dělají všechno pro to, aby za každou cenu vypadali "free", průšvihy jeden za druhým, a nakonec se dostanou dál než ti, kteří zvažují každý krok a vždycky jsou dobře připraveni. Někdy. A někdy naopak končí v nemocnicích, odvykacích centrech, nápravných zařízeních, bez přátel a na dně nebo s dítětem ve čtrnácti. Nikdy nezapomínejme i na druhou stranu věci. Taky se stává, že člověk stráví třicet studiem, má spoustu titulů, červené diplomy, a když se konečně rozhodne začít trošku žít, zjistí, že má rakovinu a za rok umře. I to se stává. Jo jo. Takže je na vás, kterou cestu si vyberete. Každopádně se vás musím zeptat: Máte jistou budoucnost? To sotva ;o)
Předpokládám, že nadpoloviční většina lidí co tohle čte mě zná, ale pro ty, co nevědí, já se řadím do skupiny lidí "studium je sice nejdůležitější, ale všeho s mírou", a nemám ponětí, co chci dělat. Berme to ale takhle: nemusím se o to moc starat nejbližších 8 měsíců. Pak mám ještě dva roky střední a to je času dost, ne?

A tady písnička od Billyho Talenta, věnovaná těmto: Madlence, protože Billyho Talenta mlj, Fandoi k svátku, babičce do Brodu protože umí dobrýho dorta, kterej mi bude o narozkách chybět, mamince, protože to je prostě nej kuchařka na světě a taky moje nejvíc máma, tátům, protože táta je pro každýho nesmírně důležitej, pak taky všem ostatním příbuzným, protože sou to mí příbuzný, Chlumce, která mi neposílá učivo a nepíše, ale stejně na ní myslim a doufám, že je happy až z toho má hlavu v křoví, Kvasce, že zelený nehty čekaj tu horší z nás, tak se holka v tom moc nevyžívej :o), pak Haničce na dramaťák, že se mi po ní stejská, Žábě, prostě proto že chci, všem ostatním kamarádům ze školy, všem z dramaťáku, taky všem ostatním. Taky Adamovi, protože když se s nim nebavíte o plyšákách, náramkách přátelství a vlastně úplně o čemkoli, je to celkem fajn kluk. Babičce a dědovi, že sem ráda že se mi z Maďarska (nebo kde to byli) vrátili v pořádku, a Terezce, totéž, ale Itálie. Mám vás lidičky moc ráda a pokud jsem na někoho zapoměla, moc se omlouvám. Speciální věnování Ondráškovi, Harrymu Potterovi a tomu hezkýmu klukovi z kostela.

PS: opravdu nemám ráda mordou.

Zásek

Stává se vám někdy, že se prostě zaseknete? Mně jo, když sem unavená. Prostě se zaseknu a přemejšlim. Třeba dneska v koupelně sem vylezla ze sprchy a jen v ručníku sem tam stála a v duchu sem si říkala: "jo, tak teď si udělej culík ať ti nekape voda z vlasů na oblečení... no a pak si vem tepláky a tričko... a nezapomeň odnýst šampón... tak jdeme na ty vlasy, ne? tři, dva, jedna... kam se nám jen zakutálely ty ponožky? nezakecávej to... no tak... bude ti zima... jo a pak bys mohla napsat mail matce... hele jednou musíš přestat myslet na kraviny a osušit se a opustit koupelnu... tak znova: tři, dva, jedna..." atd. Nakonec sem se rozhejbala jen proto, že mě, jak sem tam stála, začaly bolet nohy. Podobnej zásek se mi stal i dneska ráno, když jsem seděla na posteli v polospánku a oblíkala si ponožky (což se mi úspěšně povedlo asi za čtvrt hodiny...), a mezi druhou a třetí otázkou v těch papírech na americkou historii. Hmm... no jak říkám, ještě že je ten víkend. Po večeři prostě vlezu do postele a budu spát, a spát, a spát............. forever :o)
PS: co chci ještě říct je že se omlouvám všem co se těšili na již dlouho slibovaný článek o budoucnosti... pracuju na tom, ale kloudnýho výsledku se dočkáte nejspíš až budu trochu víc při smyslech... mám vás ráda. Zase jedna píseň... název platí tak trochu i pro mě... na ten začátek a konec nekoukejte... prostě sem lepčí nenašla no.

Noviny a novinky.

připravte se na to že jsem vopravdu utahaná a mám špatnou náladu, takže vy kteří čekáte milý článek obvyklého charakteru to rač nečtěte.

Noviny:

Jo článek o nás exchange studentech z Regent Square vyšel včera v denním tisku. Fotka hrozná, fakt že jo. Místo Liberec napsali Liberac (přestože jsem jim to třikrát spelovala a nakonec i napsala) a o ČR psali obecně jako o Praze. Každou druhou větu co sem řekla já připsali Tobimu (kterej mi jde v posledních dnech naprosto nehorázně na nervy) a nasadili tomu korunu tim, že napsali, že jsem řekla, že s ostatníma po odjezdu z USA nechci udržovat kontakt, což je něco, na co se mě vůbec neptali, a kdyby se zeptali, řekla bych pravej opak. Fakt výborný. Odkaz na net vám psát nebudu. Dvoje ty noviny mám tady, ale nejspíš je během nejbližších dní vyhodim do popelnice.

Novinky:

Hurá že už je víkend. Sem fakt unavená. Včera zase byly skautky, kde se za celý 2 hodiny nedělo naprosto nic, jen debatovali o nějakym zmrzlinovym mejdanu s boyskautama. Fakt good. Do postele sem se dostala asi v půl desátý, což je pro vás lidi nejspíš brzo, ale já byla dneska naprosto nepoužitelná. Taky jsem hrála šachy s Joelem, kterej nejdřív neměl ponětí jak si postavit figurky a rošáda se mu povedla na třetí pokus, ale pak mě porazil. Taky jsme tuhle měli kuře s bramborovou kaší, kuře sice chutnalo divně americky a kaše byla z prášku (jak jinak), ale byla to krásná připomínka českýho jídla (pokud pomineme tu obří hroudu kukuřice co zabrala skoro celej talíř). Nevim jestli jsem to už nepsala, ale stala se nám taková báječná věc, že nám ve škole povolili chodit do skříněk o každý přestávce. Zase nám ale zakázali nosit si svý jídlo, takže jim denně ty jejich mastný humáče (hranolky, cheeseburgry, pizzu, v pátek rybí filé - tak mastný že by to v česku asi nikdo nejed, a ve středu místo hranolek brambůrky. báječný), takže mi je fakt moc dobře, ble. A to je asi vše. Jo a ještě jsem si splnila svůj sen a koupila jsem si konversky, bílý, a zejtra nebo pozejtří si na ně něco nakreslim. Jupí.

Tak se, lidičky, mějte. Gratuluji mumlušce, kterážto se stala čtyřstým jubilejním návštěvníkem mého blogajza. Mám vás všecky moc ráda, myslim na vás. Kdo mi napíšete, uděláte mi radost. Pozdravuje vás Vendelín (mimochodem právě má už asi měsíc za krkem flek od čokolády, od jedinýho ubohýho kousku čokolády co jsem tady za tu dobu měla). Papaaaaaaaa

a přiďte zas

červenou vlajku na vás