Megaúklid

Tak jsem udělala něco, co jsem měla udělat už dávno, ale na co jsem neměla čas. A to myslím vážně, úklid mi trval od neděle do čtvrtka, tolik času bych jen tak nenašla. A hlavně, vezmeme-li v potaz, že mám střední za sebou, mohla jsem konečně vyházet spoustu věcí, které jsem tu doteď přechovávala pro případ "kdyby náhodou".

Normálně bych vám nepsala o tom, že uklízím, ale vzhledem k tomu, že se s tím spojuje spousta zážitků a překvapení, podělím se s vámi. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, co všechno jsem u sebe v pokoji našla, aniž bych doteď tušila, že to tu celá léta mám. Vyhodila jsem asitak tři sta tun věcí. Byla jsem opravdu nelítostná, vyházela jsem všechno, co už nebudu potřebovat. Mám tu i několik šuplíků, které jsem se už hodně dlouhou dobu bála otvírat... tak ty jsem vysypala do popelnice celé. Dokonce jsem udělala i takovou šílenost, že jsem roztřídila trička a mikiny na "domácí" a "mezi lidi". Tak jsem to naposled měla snad ještě na základce, ne-li ve školce. Faktem je, že i kompletně vyžehleno jsem měla naposled hodně dávno.

Ale hlavně co jsem to všecko našla!

Sedm trojúhelníků s ryskou.

Čtyři velké Herkulesy, čtyři plastické gumy.

Pět stejných mp3 přehrávačů. Měla jsem je ráda, pořád jsem je rozbíjela a pořád si kupovala ty samé znovu.

Několik let starý pytlík sušeného ovoce.

Cédéčka s fotkami ze školních akcí z nižšího gymnázia. Ještě jsem nekoukala, jaké zlo obsahují, podívám se během odpoledne.

Svůj deník z let 2005 - 2008. Nejhorší puberta. Letěl do koše. To bych vám nikomu nepřála. Přečetla jsem si jen pár vybraných záznamů napříč všemi těmi lety a všechny byly v podstatě stejné. "Měla jsem průměrnou náladu, už mám ale zase depku, páč na Evropě 2 hrál jeden z mejch oblíbenejch romantickejch ploužáků." a "Jsem tak trapná. Dneska mě pozdravil ..... a já dělala, že ho nevidim, a na ajsku jsme si pak psali a já jsem se ho zeptala, jak se má! Jsem tak trapná až to bolí." :D Myslím, že to vám na přibližný dojem stačí a také jistě chápete, proč záznamy mé temné minulosti letěly tak rychle do koše.

Dále jsem našla puzzle s mou fotkou, které mi kdysi dal táta :) měla jsem tam ještě vlasy "na hřiba" :D

Také si představte ty nejtlustší možné kancelářské šanony. Tak dva takové jsem úspěšně naplnila prázdnými (!!!) průhlednými eurodeskami.

Taky jsem našla spoustu dopisů, co mi kdy kdo poslal,  a dopisních papírů.

Také asi deset nefunkčních sluchátek, takový kabelový chumel, taky nemám tušení, proč jsem to tu ještě měla.

Dva bublifuky.

Kartičku do knihovny v Pittsburghu. Použila jsem ji jen jednou, pak jsem si půjčovala na ostatní, protože jsem tu kartičku ztratila. Nechápu, jak se se mnou dostala domů.

Taky jsem našla rozepsanou básničku proti alkoholu, taková óda na abstinenci. Ten kousek vám sem můžu napsat, přecejen, když vám řeknu, že to je 1) nedokončené a 2) několik let staré, tak se pobavíte a nikde to šířit nebudete, což? :) Faktem je, že tomu vlastně chybí i začátek :D

AntiAlkohol

Dřív jsme spolu pili kolu

dneska máte rum

Hrozí zvratky, život krátký,

prostě je to hum.

Riskujete játra

vaše zdraví chátrá,

tolik jiných dobrých chutí

alkohol vás to pít nutí?

Kam to sakra lidstvo spěje,

to se ani nenadějem

a ta pár let v nemocnici

nalejou vám slivovici.

Že ve škole na lavicích

pivo stojí ve sklenicích?

No tak, lidi, žádný vzrůšo,

dneska všichni všecko můžou.

"Života si užíváte"

-lepší argument nemáte?

Říkáte, že nepiju, 

takže vlastně nežiju?

Heleďte se, moji milí,

zapněte mozek na chvíli.

To já teda na nudu

alkohol pít nebudu.

:D tak doufám, že se vám moje tvorba líbí. Já se pobavila, když jsem po sobě včera ten škrabopis luštila.

Taky jsem našla básničku, kterou jsme napsaly s Martinou a druhou Martinou na školním výletě asi v kvartě nebo kvintě, ale ta je mnohem delší, takže tu vám sem psát nebudu.
A taky jsem našla svou první gumičku do vlasů ještě z doby, kdy jsem měla krátký vlasy. Růžová se zelenym hrochem :D

A vůbec, našla jsem takové kvantum věcí a takové kvantum věcí jsem vyházela, že můj pokoj teď musí být o tolik lehčí, že se divím, že se nám dům nepřevažuje a nenaklání na druhou stranu :D

Takže já jdu asi kouknout na ty staré fotky a v nejbližší době vám zase napíšu :)

Tak čauves, lidi :)

PS: jo a zapomněla jsem říct, našla jsem svoje první zuby v krabičce :D

Poslední gymplácký hlášky, miničlánek

Hrůza:

"Fascinuje mě, jak se studentův nezájem o téma promítá do močového měchýře."

"Co víte o Hrabalovi?" - "Zabil se." - "Tys to teda vzal z gruntu, já bych ho radši s dovolením nechal nejdřív narodit."

Franc:

"Tohleto 'kys.' znamená kyselina." - hahaha - "No když tak koukám na ty vaše vzorce, tak to není zas tak k smíchu."

během testu "Někteří už z dlouhé chvíle a nedostatku jiné činnosti dobrý převorávaj na špatný..."

Lysičan:

"Jestli chcete, pustim vám video z potratu, ale nevim no, je to docela brutální." - "Já to nechci vidět!" - "Jo, pusťte to, ty co to nechtěj vidět tak zavřou oči." - "Tak to já se taky nebudu dívat, já už jsem to viděl."

Prázdniny aneb článek o ničem :)

Tak, a já mám prázdniny. Myslím, že popisovat svou maturitu vám tu nemusím, vsadím se, že o to nikdo nestojíte, a já o to stojím ze všech nejmíň. Takže pokud Cermat ještě někdy opraví slohovky, tak to bude i oficiální. Zatím to jisté není, ale myslím, že můžu říct, že maturitu mám. Ale to nejdůležitější je, že teď mám prázdniny! :)

Takže co bude teď? Nejdřív musím uklidit. Je to cíl číslo jedna. V mém pokoji není k hnutí. Když chce pes vyskočit na postel, nemůže, protože se k ní na metr nepřiblíží. Leda že by začal šplhat přes hromádky knih nebo oblečení. I já, když jsem se šla v noci napít, jsem se málem přerazila.

Cíl číslo dvě... Já nevím. Mám nekonečný seznam věcí, které jsem chtěla po maturitě dělat, že teď nevím co dřív. Přečíst spoustu knížek, kouknout se na spoustu filmů, možná se i po dlouhé době odvázat a rozkoukat nějaký seriál. Naposledy jsem byla do nějakého zažraná ještě před odjezdem do USA, to je už 4 roky.

Musím vyžehlit! To je další věc. A až to budu dělat, mohla bych konečně vyházet oblečení, co nenosím, a vůbec to nějak protřídit.

Bod číslo asi sto: vrátit do knihovny knížky - myšleno převážně učebnice. 

Bod číslo.... no to už je asi jedno: Jít do bazénu (myšleno ne cachtat se, ale plavat).

Dodělat week, co mám rozdělaný, ale nejsem schopná donahrát zbytek fotek a publikovat ho. Peklo. 

Stavit se ve městě pro tablo - sundat ho z výlohy a odnést domů.

Sejít se se všemi lidmi, jimž to slibuju už asi tisíc let. Je jich fakt spousta, a nemyslím jen přátele, ale i babičky atd. Všem dlužím trochu času.

Přečíst nové FotoVideo! Problém je, že ho vždycky půjčuji dvěma kamarádům, spolužákům, tak jsem jim ho vzala v den své maturity, aby se do něj koukli, zatímco já budu maturovat. A pak se ve škole sešla celá naše třída na "slavnostní zakončení maturit", a ve všem tom mumraji a vzájemném sdílení maturitních zážitků a tak dále jsem ho zapomněla ve třídě. Takže se pro něj musím ještě stavit ve škole. Jak se říká, co není v hlavě, musí být v nohou.

Další, zdaleka ne tolik příjemný úkol na "prázdniny", je dostat se na vysokou školu. Tomu bych se radši vyhnula. Jsem unavená. Postrádám veškeré studijní nadšení. Prostě už se mi nechce. Nechce se mi někam napochodovat a skládat přijímací zkoušky. Nechce se mi chodit někam do prváku, poznávat nové učitele, nové spolužáky, zvykat si na zaběhlé zvyklosti nové školy, snažit se splňovat nové požadavky, zvládat nové předměty. Chci pravý opak, úplně vypnout a nemuset nic. Snad to přejde.
Další věc mě napadá! Musím oběhat různé doktory, např. jsem už dlouho nebyla u zubaře nebo u kožního. A vlastně ještě oční... ale tam radši nepůjdu, na nové brýle nemám. Další nepříjemnost.
A ještě další věc je, že bych se konečně měla taky trochu věnovat vám, mým čtenářům :D Teď opravdu nebyl čas a za to se moc omlouvám, ale teď čas bude, budou zážitky, budou fotky, bude o čem psát :) Bude léto a všichni si ho užijeme :) Jupííííí! :) Tak čauves
PS: A pokud ještě nemáte prázdniny a zkazila jsem vám svými radostnými plány náladu, třeba vám ji spraví to, že to, co vidíte na obrázku, je jen menší "úryvek" z toho, co mě čeká  za uklízení :D takže se mi vlastně můžete smát :D

Státní maturita 2012

Nechtěla jsem vám o ní psát, dokud nebyly výsledky, abych třeba něco nezakřikla nebo tak. Každopádně písemná část státní maturity je za námi a teď už nás čeká jen ústní. Já mám ústní jen češtinu, někteří mají i jazyky.

Takže abych začala nějak logicky, státní maturitu jsem psala z českého jazyka (základní úroveň) a z matematiky (vyšší úroveň). Myslím, že ten poprask, který se kvůli vyšší matematice strhl, byl trochu zbytečný, nebo to jsem si myslela, než se zveřejnily výsledky a také správné odpovědi v testu. Teď už jen mlčím a jsem ráda, že se tak stalo.

Protože upřímně, dobře připravený student, který si je vědom toho, jak na tom je, a dobrovolně si dá vyšší matiku, přece musí být schopný takové příklady spočítat. Ani ten časový limit mi nedělal problém, a to se doopravdy nepovažuji za dobře připraveného studenta. Kromě dvou příkladů (kde jsem fakt nevěděla) jsem spočítala všechny. Druhá věc je, že jsem většinu spočítala špatně :D Po pozdější kontrole jsem zjistila, že mám všude buďto numerické chyby nebo chyby v naprosto šíblém uvažování a ještě šíblejším postupu, jakým jsem se k výsledku dobrala. Nakonec jsem doopravdy ráda, že mám těsnou dvojku, takovou s odřenýma ušima... no co ušima, s odřenou celou hlavou. 

Čeština na druhou stranu moc těžká nebyla, pomineme-li zvláštní uvažování Cermatu... Rok národního obrození? Státy východního bloku? Jo, všechno to je přece čeština, když to náhodou zrovna není dějepis, zeměpis nebo možná filozofie nad existencí pravdy v některé z nesmyslných odpovědí, které nám Cermat předkládá. Druhý vtip češtiny spočívá v tom, že zatím víme jen výsledek didaktického testu, výsledky slohovek budou až po ústních maturitách, takže sice všichni budou oslavovat, že dali maturitu, ale ve skutečnosti to vlastně ještě nebudou vědět. Ale jsem ráda, že se státní nepíšou až po ústních jako loni, to by tedy bylo peklo.

No a tady jsou moje výsledky. Čeština didaktický test 1, matika 2. 

PS: Mám silné obavy, že ústní dopadnou hůř. Tak mi všichni držte palce. Příští pátek odpoledne. Budu to potřebovat. Díky. :)

Spousta nových weeků!

Od posledně přibylo několik týdnů, o nichž jsem vám ještě neřekla. První z nich je týden těsně předvelikonoční. Je focený zrcadlovkou a mám z něj celkem radost :) Najdete ho tady. Přecejen je to měsíc a půl zpátky, takže vám o něm toho moc neřeknu, protože kromě toho, co v týdnu najdete a na co se můžete podívat sami, si z toho nic nepamatuju.

Druhý týden (pro mě dvacátý třetí) je zase těsně povelikonoční, nevím proč, ale nějak se mi letos to velikonoční pondělí povedlo vynechat. Ten je sice taky focený zrcadlovkou, ale ne mojí, ale půjčenou od miláčka, na film. Takže to je zase trochu jiný týden. Snad se vám bude taky líbit. Najdete ho tu.

A třetí týden je pro změnu aktuální. Je to týden focený mým ve zdraví se navrátivším Coolpixem. Tenhle týden jsem strávila v Praze. A co je na něm zajímavého? Řekla bych, že skoro nic, kromě toho, že tentýž týden fotil i můj Péťa (Jojojojojo! Péťa je taky na WoL, mám z toho obrovskou radost!), a tak se můžete podívat v podstatě na tentýž týden očima dvou různých lidí. Můj týden je tady a Péťův tady. Pozor, můj začíná o den dřív.

A pak je tu ještě pár věcí, které by taky stály za to zmínit. Zaprvé s týdnem číslo 21, který jsem vám představila už posledně, jsem se stala výběrem redakce, což je pro mě veliká pocta a moje fotka byla nějakou dobu na úvodní stránce Week of Life. To jsem měla opravdu velikou radost :)

A zadruhé jsme se v pátek s Pétěm zúčastnili natáčecího dne k filmu Země česká, domov Tvůj! Nevím, jestli jste o tom slyšeli, jde o to, že lidé z různých koutů České republiky natáčí svůj den (všichni ten samý) a nakonec se vybrané příspěvky sestříhají do filmu, který bude domnívám se v telce v listopadu.

A to je z úspěchů, projektů a novinek o mé tvorbě asi vše. Tak když budete chtít, koukněte na moje weeky, a mějte se skvěle :) Zas vám napíšu.

PS: držte mi palce, ať mi leze učení do hlavy ;)

Literární sloh: Ostře sledované vlaky

Bohumil Hrabal je významným českým spisovatelem druhé poloviny 20. století. Většinu jeho tvorby lze zařadit do modernistické prózy, která je v jeho případě značně autobiografická. Jazyk, který používá ve svých dílech, má výrazně mluvený charakter. Nacházíme zde jak archaická spojení a spousty germanismů, tak i obecnou, někdy až vulgární češtinu. Texty jsou skládány z velmi dlouhých vět a odstavců, Hrabal také často opomíjí interpunkci; tyto nedělené části textu se tak slévají v jednolitý proud řeči, či spíše proud vědomí. Jednotlivé prvky a motivy jsou spojovány bez výraznější logické vazby, řetězí se na principu volných asociací, díky čemuž tvoří kompaktní celek. Hrabal tímto způsobem dokáže velmi intenzivně vyjadřovat aktuální nálady.

Bohumil Hrabal je nejpřekládanějším českým autorem, získal také mnoho literárních cen. Jeho tvorba obsahuje jakousi „esenci středoevropství“, je specifická dokonalým vystihováním malého národa, malého státu, ale také malého a ubohého života, který hrdinové jeho knih často žijí. Díky tomu je oblíben v zemích, jako je například Polsko.

Jeho novela Ostře sledované vlaky má poměrně jednoduchý lineární děj a málo postav. Název knihy vznikl díky tomu, že děj probíhá za druhé světové války na železniční stanici Kostomlaty, kterou projíždí německé ostře sledované vlaky vezoucí zbraně, dobytek, lidi (dojmy z těchto transportů jsou líčeny syrově, téměř až naturalisticky).

Hlavním hrdinou novely je Miloš Hrma, nezkušený nezralý mladík, jenž by rád poznal ženy. Trpí předčasnou ejakulací, což všem rád vypráví slovy „zvadnul jsem jak lilium“. Miloš Hrma má zajímavé rodinné pozadí. Jeho pradědeček byl umlácen, neboť se jakožto válečný hrdina vychloubal před dělníky svou rentou a tím, že je sice mrzák, ale díky tomu si celý život může užívat. Milošův děda byl salónním mágem, je zde popisován jako hrdina, který se jediný z celého Československa postavil německým tankům (to ho také stojí život). Ani v otci nemá Miloš vzor pracujícího člověka, jedná se totiž o vysloužilého nádražáka, který už nepracuje, nýbrž sbírá staré věci, součástky do strojů, kusy nábytku apod.

Miloš Hrma, který nikdy neviděl svou rodinu pracovat, sám nastupuje do zaměstnání. Díky svému problému se ženami se dokonce pokusí o sebevraždu, kdy ho naštěstí přistihne jakýsi zedník. Později mu jizvy na pořezaném zápěstí zachrání život, když ho zajmou Němci. Ti jeho pokusem o sebevraždu pohrdají, jakmile se o něm dozvědí, Miloš pro ně ztrácí cenu a je propuštěn na svobodu.

Hlavním ideálem Miloše je pan výpravčí Hubička, který má úspěchy u žen, v knize ukázané na příkladu přetrženého kanape či na orazítkovaném pozadí Zdeničky Svaté. Hubička se chová svobodně a samozřejmě, což Milošovi imponuje. Nakonec to je právě tento výpravčí, kdo Milošovi zprostředkuje milostné poznání (s partyzánkou Viktorií Freie) a také hrdinskou smrt.

Konec knihy trochu připomíná scénu v zákopu z Remarquova Na západní frontě klid. U Hrabala však tato scéna vynikne díky větší syrovosti a omezení sentimentality.

Miloš Hrma přichází o život při útoku na německý vlak. Postřelí se navzájem s německým vojákem, on dostane zásah do plic a Němec do břicha. Namísto rychlé smrti spolu ještě tráví dlouhé minuty vedle trati, během nichž se Miloš snaží zastavit vojákovo nesmyslné pochodování. Přemýšlí o tom, že zde ani jeden nemuseli přijít o život, o tom, jak zpráva o jeho smrti ublíží jeho mamince a jistě i rodině německého vojáka. Nachází se zde také kontrast mezi červenou krví všude kolem a zeleným čtyřlístkem pro štěstí, který si Němec nosí u sebe.

Příběh ukončuje věta, již pronese Miloš Hrma směrem k nyní už mrtvému vojákovi, ale kterou míní celému Německu: „Měli jste zůstat sedět doma na prdeli.“

V knize vzniká velké napětí mezi smrtí a sexualitou. Vše je velmi tělesné. Však také Milošův sexuální zážitek s Viktorií proběhne jen pár desítek minut před útokem na ostře sledovaný transport, který končí jeho smrtí. Milošova smrt tak není smutná, ale spíše naplňující záležitost. Kdyby nezemřel při zdařilém útoku na vlak, jistě by se spoustu dalších let lopotil na stanici a žil dál svůj malý a ubohý život. Takto umírá ve chvíli, kdy se vyrovnal výpravčímu Hubičkovi a chce asi sotva od života něco víc, kdy dokázal všechno, co si přál, a je z něj hrdina.

Poslední zvonění

Tak jsem se po letech přece jen dočkala. Škola skončila a teď už nás čekají jen maturity. Samozřejmě jsme naše studium zakončili podle zvyklostí - posledním zvoněním. Zatím měly vždycky u nás na gymplu poslední zvonění dvě třídy v jeden týden a dvě ten další týden. Ano, pro ty, kteří nevěří, opravdu máme na škole čtyři maturitní třídy. Letos se to ale kvůli státním maturitám všecko pokazilo a poslední zvonění jsme museli mít všichni najednou. Taky bývají scénky v tělocvičně - parodování profesorů či jiný veselý program pro pobavení zbytku školy. Normálně na ně má každá třída hodinu, teď to ale vyšlo tak, že jsme měli čtvrt hodiny každá třída a i tak se to málem nestihlo.

No ale takové jsou prostě podmínky, my jsme se jim přizpůsobili a myslím, že se nám naše poslední zvonění vydařilo, jak nejlépe to šlo. Měli jsme dokonce takový luxus, že jsme (samozřejmě za peníze, o tom to celý den je) studentům nižších ročníků nabízeli dovezení do školy na motorce nebo v autě, a to ještě ne jen tak ledajakém! V tom je totiž tak trochu výhoda, že je škola od zastávky celkem daleko. Osm, v mém případě i devět let na to nadávám, ale teď se nám to hodilo. Když jsme se roztáhli po celé délce, ani to nevypadalo, že nás je tolik. 

Počasí nám taky krásně vyšlo, už od rána bylo v podstatě na tričko, svítilo sluníčko a vůbec bylo krásně. Kdyby třeba pršelo, za moc by to nestálo. 

A co mě nejvíc potěšilo? Všechny ty skvělé kostýmy mých spolužáků! Senzační nápady a výborné provedení. Já osobně jsem kostým neměla, protože pokud se podíváte na fotky z toho dne (najdete je tady), uvidíte tam zombie pekaře. To jsem měla být taky, ale nastala chyba v matrixu a místo tří pekařských obleků dorazily jen dva. Narychlo už jsem žádný kostým nesplácala, ale to nevadilo, protože jsem alespoň mohla všechny fotit. Takový den totiž rozhodně za zdokumentování stojí a mám pocit, že být mimo střed dění, ale všechno bedlivě sledovat přes hledáček, je tak nějak můj úděl. A tomu se nebráním :)

Svou čtvrthodinku scének jsme vymýšleli asi den nebo dva předem, což tedy žádná sláva, ale nedopadli jsme zdaleka nejhůř. Pouštěli jsme videa z maturitního plesu, dražili jsme Gabču a Mirka (řidiče auta a motorky - výherci s nimi dostali oběd ve školní jídelně a odvoz domů), ale největší úspěch, minimálně u naší paní třídní, měla písnička, kterou jsme jí zazpívali - Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka... Dali jsme jí ještě velikou kytici růží a ona byla natolik dojatá, že jsem měla z té naší třídy i radost.

Předtím jsme ještě dostali vysvědčení a k našemu velkému překvapení všichni - včetně Soni - prošli k maturitě. To jsem na nás všecky zvědavá, jak na tom budeme za měsíc.  

 Po škole jsme ještě vyrazili na chvíli vybírat do města a pak jsme si došli na oběd, mňam. Lidé ve městě nás docela bavili, někteří byli milí, dávali nám peníze dobrovolně, ptali se, ze které jsme školy, a přáli nám štěstí u maturit, zatímco jiní se vztekali, že jim taky nikdo nic nedá, že jsou buď důchodci nebo nezaměstnaní, že nejsou ničí banka a že máme jít do poslanecké sněmovny (a spousta dalších hlášek, kdo si to má všecko pamatovat) :D 

Rozhodně to byl fajn den, užila jsem si ho a snad nám i ty maturity nějak dobře dopadnou, ať na to všechno můžeme vzpomínat s úsměvem. A úspěch u maturit přeji nejen sobě, ale i svým spolužákům a všem ostatním, co je to letos čeká. :) Tak good luck, nějak to přece zvládnem :)