konec školy

Myslím, že jste tenhle článek čekali. Však mě znáte.

Skončila škola. To se tak nějak obecně asi také ví. To ale, moji milí, znamená, že další dva měsíce nehrozí žádné ranní vstávání kvůli nudě v ústavu, ani odpoledne nad učebnicí, ani výčitky svědomí typu "neměl/a bych tu být, měl/a bych se doma učit, když zítra píšeme..." a tak dále.

Moje vysvědčení (první a druhé pololetí), jakožto výsledky člověka, co to v nejmenším neřešil celých 10 měsíců, je toto:

chování	1	1
čeština	2	2
ájina	1	1
fránina	3	2
sv	2	2
děják	1	3
zemák	3	3
matika	2	2
fyzika	4	4
chemie	3	3
biologie	4	3
uvk	2	2
inf. seminář	2	3
mat. seminář	1	2
tělák	3	1

(Stejně jako všem ostatním okolo vám tímto oficiálně slibuji, že příští rok to bude o něčem jiném.. víc jedniček a tak. Jako dřív. You know me.)

Počítám, že vás to asi zase tolik nerajcuje, ale tak co =) pochlubit se musím =P 

A co se prázdnin týče, mám miliardu všemožných plánů, a v podstatě nikdo, koho znám, mi nevěří, že cokoli z toho dokážu. To je mi líto, možná sice chápu, proč mě 100% mého okolí podceňuje, ale stejně, nemuseli by. Pravděpodobně nedokážu všecko, co chci, ale něco určitě. Budete ještě valit bulvy =D

Mám vás ráda. Plánuji vás pravidelně informovat o všem, co se kolem mě bude dít. Pokud budete kdesi pryč, nebo pokud na mě nebudete mít náladu, přeji vám, abyste si užili krásné, bezpečné, slunečné, zábavné a nezapomenutelné prázdniny =)

Jinak se tu asi uvidíme =) 

Zdar a sílu, slunce v duši, peace out a všechny ostatní hippie super happy summer hlášky =) 

tak pa

Friendship bracelets - náramky přátelství

Předpokládám, že jste se za svůj život již několikrát setkali s náramky přátelství. Nosí je kdekdo, možná i vy sami nějaký máte. 

Abychom si tak nějak urovnali teorii, jsou dva základní typy náramků přátelství. První typ spočívá v tom, že máte náramek, buď si ho uděláte sami, koupíte, nebo dostanete, a nosíte ho jak chcete. Druhý typ je ten, jehož nošení má jistá pravidla. Musí být uvázán na 3 uzlíky (nebo se to alespoň říká) a nositel ho nesmí rozvázat a sundat, nebo se tím zpřetrhá přátelství s člověkem, kdo mu náramek dal. Takže ho prostě nosí, dokud se stářím nerozpadne, nebo tak něco. Málokdo je ovšem rád označkovaný bez možnosti si náramek alespoň na chvilku sundat a proto má většina lidí spíše přiklání k prvnímu typu.

Já jsem se náramky naučila dělat asi tak v osmé třídě od jedné spolužačky, a to pouze ten základní, proužkovaný druh, který jistě umí udělat kdekdo. Potom jsem se už učila sama. Většinu vzorů jsem našla na stránce www.naramkypratelstvi.cz, která má tvořivým lidem opravdu hodně co nabídnout. Také jsem některé vzory našla v knížce a několik jsem jich vymyslela sama. Jak se jednou naučíte, jak se bavlnky v náramku chovají, kudy která barva jde a jaký za sebou zanechává vzor, není těžké je přizpůsobit vlastní představivosti.

Nedělám náramky pořád. Jednou za čas se prostě dostanu do náramkové nálady, pár jich vytvořím, a zase toho třeba na rok nechám. Všecky náramky, které vidíte na obrázcích, jsou z "poslední várky" =D

...líbí se vám?... =)

zase jednou o hrách

Ano, i já hraji počítačové hry. Přestože jsem holka. A co hůře, přestože můj počítač skoro nic nezvládne. Bohužel však výběr her musím těmto nepříjemným faktům přizpůsobit. Dnes vám tu povím o několika hrách, kterými si krátím dlouhé chvíle. Všechny z nich jsou free a online, takže můžete vyzkoušet. Nejsem si ale jistá, zda vás, jste-li hráči na trochu jiné úrovni, budou tyto hry bavit.

První hrou, jak jste jistě poznali z obrázku, je Icy Tower. Všichni asi víte.

Krátké vysvětlení: jedná se o jednoduchou skákací hru, jejímž cílem je vyskákat v uzavřené věži co nejvýše. K tomu nám pomáhají různě široké náhodně umístěné podlážky, které nám, pokud neskáčeme dost rychle nebo se zastavujeme, časem začnou mizet pod nohama. Nejlepší způsob, jak si vyskákat co nejvíce bodů, jsou pochopitelně komba, jichž dosáhneme tak, že se rozběhneme, a tak můžeme přeskočit i několik podlaží najednou. A o tom ta hra je. Postupně musíte skákat rychleji a rychleji a trefovat se na menší a menší místa. 

Mám ale pocit, že tuto hru už všichni znají, a tak se tu o ní nebudu více rozepisovat. Jen bych ráda dodala, že se je jedná o hru silně návykovou (hlavně pro nás se slabými počítači a spoustou volného času).

Další hru už asi mnozí tak dobře neznají. Tato hra se jmenuje 8 letters a je tu především pro ty z nás, které baví angličtina. Hra spočívá v tom, že dostanete 8 písmenek, z nichž skládáte slova. Podle délky slova dostáváte bodové ohodnocení (abyste postoupili dál, musíte za určitou dobu nasbírat určitý počet bodů). Nejvíce bodů je pochopitelně za 8-písmenné slovo, které se tam vždycky skrývá a na konci levelu je nám prozrazeno. Pokud chcete, hru si můžete vyzkoušet tady =)

K další hře asi nemusím nic dodávat. Vždyť i ti největší herní laici určitě znají Tetris. Moje oblíbená hra. Nemá smysl vysvětlovat, o co jde, jen vám povím, že pro mě tahle věc nikdy neztratí svoje kouzlo a ikdyž se nejedná o žádnou novinku s převratně originální myšlenkou, vždycky se k ní ráda vrátím. Kdyžtak tady.

Další hra, o které bych vás ráda informovala, je z 99,9% výhradně pro dívky. Jmenuje se Plantasia. Hrajete za vílu Holly, jejímž úkolem je spravit poničenou zahrádku. V podstatě jen pěstujete kytičky - zaléváte je, když mají žízeň, odháníte od nich pavouky a červíky, sklízíte, když je potřeba. Tím si vyděláte body, za které si můžete koupit další květiny, konev na zalévání, rýč, nebo cokoli jiného potřebujete. Časem se hra stává složitější a složitější, když máte plnou zahradu různých květin a každá něco potřebuje, a vy ještě k tomu potřebujete dost bodů na zakoupení času do dalšího kola... je to, jak se hezky česky říká, záhul. Ještě jsem zapomněla dodat, že když vedle sebe zasázíte květiny stejné barvy, lze je sklidit najednou a máte více bodů. Hru si můžete zahrát zde. 

Poslední hrou, o níž vám tu dneska povím, je Gold Strike. Co si budeme nalhávat, minimálně ze začátku je tato hra nesnesitelně pomalá. Jste zlatokopem, jehož hlavním cílem je nenechat se zavalit všemi možnými horninami v podzemí. Házíte tedy krumpáčem na místa, kde je více kusů jedné barvy vedle sebe, a tím je odstraňujete. Za zlato dostáváte bodíky, a stejně tak za kusy hornin s archeologickými nálezy. Pokud si chcete vyzkoušet tuto hru, koukněte sem.

To je pro dnešek vše. Kdybyste třeba na starých školních mašinách neměli takhle ke konci školního roku co dělat, zkuste alespoň některé z těchto mých oblíbených her =)

Criticism

Criticism is something every single one of us has to put up with every single day. You can't run away from it. Not even being genius would help. For most of us – in my opinion – criticism is good. And it doesn't have to be real criticism, only simple pointing out the mistakes you've made helps too. I mean, how can people learn anything at all if they have no idea what they do wrong? How can a person know what he needs to improve himself at if he has no idea what he sucks at? Really, it all makes sense and it is this simple.

But there are special cases – like myself – who are really not that good at accepting criticism. Of course, once you are proud of something you did, it always hurts to hear that it's really not that great. But for unknown reasons some of us are OVERLY sensitive when it comes to pointing out mistakes. I don't know where exactly the problem is, but I do feel extremly bad every time I hear I did something wrong (which is several times a day).

I even hate it when people disagree with me (some of them anyway). I've been told that not having your own opinion is bad. But once you have one, there is always someone thinking your opinion is bad too. There is no way to be good and right in this world (...I say to myself in a moment of great pessimism). But really, most of the time I don't have my way of looking at things. I feel that I never know enough about the problem, therefore I can't make any conclusions about it.

Right. I know. You should do things your own way and once you're being criticized or told about what you did wrong you should be able to support your opinion, work or anything... or accept the criticism without taking it personally and try to be better next time. But that's not me.

What does sound more like me is saying „I know, I'm an idiot (even if the other person doesn't mention that part at all), you're absolutely right, I know about this mistake too, yeah...“ and listening to a gigantic red alarm in my head yelling at me „FAIL! FAIL! You're so dumb! Why do you show your work to people!? What do you think, that they'll say you're good? When your not? Honestly girl, now they're all thinking you're stupid. And they're right!“ ...and blah blah blah. I know in my head that this is not true, but in my heart I can't get rid of the feeling.

So now you know why I give up on everything I start. It's enough for me to hear „yes, this is really good but why don't you add ---- to it? Don't you think it'll be even better?“ Yes, even that puts my self confidence down. Only the simple thought of someone being good at what I want to be good at makes me want to give up, thinking „I'll never be this good“.

I'm not trying to say anything like „poor me“ here. I realize how bad all this is not just for me and my work and future but also for the people around me. I know I'm never going to improve myself at anything if I don't learn not to take criticism personally or if I don't stop worrying about being wrong all the time. But it's really hard.

Someone: „you wanna learn this? Cool! First, you have to do it like this... it's easier than the way you've been doing it. But you're really good for a beginner, honestly.“

Me (saying): „okay“

(thinking): „Nooo not again, see how bad I am? Oh god! Why do I even frickin try!?“

You can't be good at everything. You can't agree with everyone. That's a fact. Making mistakes is human. Now I'm not just talking to myself but to everyone. I'm trying to figure out what effect criticism has on people... and not just the good part.

If anyone has any idea on how to get over this and learn to be yourself without feeling the worst way possible, please comment bellow or tell me any other way. Facebook, msn, skype, icq, email works too. Thanks a lot.

PS: Feel free to criticize what I wrote. Don't worry that I'll feel bad. I need to know what I did wrong no matter what. =)

Úvaha - domácí slohová práce

Původně jsem svou narychlo splácnutou úvahu nechtěla vůbec publikovat. Abyste si nemysleli, že nevím o chybách, tak vím: občas píšu zbytečně dlouhá souvětí, mám tendence se odklánět od tématu, nedokončuji myšlenky. Tato esej obsahuje spíše mou aktuální náladu ve chvíli psaní (aneb napsala jsem, co mě zrovna napadlo) než můj dlouhodobý pohled na věc. Styděla jsem se za ni a kromě profesorky jsem ji nikomu nedala přečíst. Dostala jsem ale výbornou jak za slohový výplod jako takový, tak za gramatiku (hehe). Proto ji tady tedy máte, jen kdybyste měli náladu. Nekritizujte, zvládnu to sama ;o)
PS: pro vás, kdo mě znáte, prosím neupozorňujte, že o sobě trochu lžu :D

...........................................................................................

téma: „Není pravda, že máme málo času. Pravda je, že ho hodně promarníme." Seneca ml.

Poslední dobou se jakožto studentka vyššího stupně gymnázia stále častěji setkávám se stížnostmi svých vrstevníků na nedostatek volného času. To mě pochopitelně nutí se nad problematikou výhodně stráveného času zamyslet. Jak si správně rozdělit čas, abychom stihli všechno a ještě měli volno pro sebe?

Někteří mí spolužáci by se nejspíš nechali slyšet, že gymnázium jim nedává žádnou jinou možnost než učit se ve škole, učit se doma, spát a jít znovu do školy. Jsou lidé, co věnují škole (a do budoucna i práci) veškerý svůj volný čas, a to jsou právě ti, od kterých to staré známé „zase jsem se vůbec nevyspal/a“ nebo „nemám čas vůbec na nic“ slyšíme nejčastěji.

Můj názor na tuto problematiku se velice liší od názorů ostatních. Mnozí lidé, které znám, by na toto téma asi psali, že mají málo volného času, tudíž je asi logické, že s ním potom nehospodaří úplně rozumně.

Je ale volný čas tím, čím si myslíme, že je?

Občas mám pocit, že mají lidé v současné době tendenci plýtvat svým volným časem natolik efektivně a automaticky, že už si to většinou ani neuvědomují.

Podle mě je správné dělat věci tak, jak nejlépe umíme. Když se ale dívám na některé své přehnaně snaživé spolužačky, vidím, že jsou mezi námi stále spousty jedinců snažících se udělat věci ještě lépe. Proto tráví nad učením tolik času, proto se tolik stresují kvůli jediné horší známce nebo menšímu neúspěchu. Tito lidé se očividně rozhodli věnovat sto padesát procent svého snažení jediné věci – v tomto případě škole –, načež se zdají být překvapeni, že jim nezbývá volný čas (který kdyby měli, jistě by ho využili k doplnění nějakých dalších školních úkolů).

Každý má totiž možnost vybrat si mezi samými jedničkami – s čímž se váže nedostatek volného času – nebo děláním toho, co je pro nás důležité. Možná si někteří myslí, že my, kteří tolik o výborný prospěch ve škole nestojíme, nemyslíme na budoucnost. Naopak. Chceme být dobří ve svém oboru, což obnáší také věnování se ve škole jen tomu důležitému. Tím nám zbývá více volného času a můžeme se buď válet doma, nebo se zdokonalovat v něčem jiném, co nám škola nedá.

I já si občas na nedostatek volného času stěžuji. Většinou to je ve dnech, kdy se pro něco nadchnu (naposled, když jsem si vzpoměla na to, jak jsem kdysi hrávala na klavír, a ze všeho nadšení jsem u piána chtěla strávit následujících několik dní)... to pak člověku povinnost jít do školy moc radost neudělá.

Jsou tu také ti, kteří „si užívají života“, jak sami často říkají. Chodí do školy, protože musí, a svůj volný čas tráví všelijak, jen aby ho měli co nejvíce.

Musím ovšem upozornit na fakt, že všechny tři výše zmíněné skupiny studentů skončí více méně stejně – s papírem „absolvoval“.

Jedni budou mít samé jedničky nebo alespoň vyznamenání, což se dá brát za výborný začátek pro studium vysoké školy. To jsou ti, kdo nemají volný čas, ti, kteří si ho sami sebrali a stěžují si na jeho nedostatek.

Druzí budou dobří ve svém oboru. Podle konkrétní situace a podle toho, jak dobří jsou, mohou buď hned po střední škole začít pracovat, nebo také pokračovat ve studiu. Ve výsledku nejspíš budou na vysoké škole lepší než ti z první skupiny, neboť se specializovali už dříve. Tito jedinci si většinou na nedostatek volného času nestěžují. Věnují svůj čas tomu, co dělají rádi, a to se nebere za plýtvání.

Třetí skupina může stejně jako ty předchozí jít na vysokou školu, nebo hned začít pracovat. Jsou to právě ti, kteří mají nejčastěji smysly otupené alkoholem (a tak dále), protože si užívali života trochu moc. A co dál, to často nevědí.

Myslím si, že je až moc různých úhlů pohledu na věc volného času a že vše záleží na tom, co od něj čekáme, a vůbec co čekáme od každého našeho dne a od života obecně. Na toto téma by se dalo hovořit velice dlouho.

Pokud si někdo užívá to, co dělá, nevadí mu, že tomu musí čas věnovat. Kdo potřebuje volný čas, najde si ho.

Chemie :))

Zase jednou o hodině chemie :))

Na chemii máme pana France. Mezi studenty se už dlouhou dobu šíří fámy, že mu je několik set let. To ale vůbec není pravda.

Jednou za 3 týdny máme kromě obyčejné chemie ještě laborky. Asi to znáte. Toto úterý jsme připravovali látku.. předpokládám, že to byl amoniak, ale stoprocentně jistá si nejsem, nedávala jsem tak úplně pozor... a ten jsme potom rozpouštěli ve vodě.

Byla to celkem zábava, neboť jsme se nemohli s Jirkou rozhodnout, jestli se přidáme k vedlejší dvojici (Rosťa a Filip) a nebo jestli budeme pracovat sami. Nakonec jsme pracovali napůl sami a napůl s nimi, protože nám pokus jaksi nefungoval - rozbitý kahan - a pořádně jsme ho dodělali až na konci hodiny :D

Inu takže hned na prvním obrázku vidíte špatně složenou aparaturu kluků chemiků z vedlejší lavice... :D

Ale notak, řekla jsem, že se nám nakonec pokus povedl a dokonce celkem dobře, takže..... 

A hned po chemických laborkách jsme měli normální hodinu chemie ve vedlejší učebně. Pan profesor zkoušel, neboť mnozí ještě neměli úplně kompletní klasifikaci... a nebo s jejich známkami nebyl spokojen. Tady jen pár hlášek jím pronesených:

"Fejfare, myslíte si teď, že dáváte pozor?"

"Aniont chloridový se v lidském těle vyskytuje i jinde... to ovšem víte z prvního stupně základní školy, že"

"Erharte, ste sem přišel letos?" - "ne" - "...že koukáte jak vrána."

"Tak Slezáková... copak jste se naučila?" - "pátou hlavní" - "Už pátou, jo, no to je krásný, tak povidejte."

Káťa Přibilová při zkoušení:

"Kam koukáte?" - "nikam" - "Jo vy koukáte nikam! A jak to vypadá?...... Koukáte po Gončárovi! To si nechte po škole... co, po škole, Gončáre?" - "ne" - "Přibilová, máte smůlu!" :D

"Že nevíte svoje známky!? To nikdy neříkejte, za to můžete dostat dvojku z chování! Všechny známky máte mít ve svém notýsku a každý večer si je máte prohlížet a propočítávat! Bydžovská, dojděte si za paní třídní, ať vás exemplárně potrestá."

Závěr: Chemii mám ráda. Ne tak úplně laborky, protože se vždycky bojím, že něco vybouchne nebo bude sežráno kyselinou, ale normální hodiny celkem jo. Pokud se tedy nevykládá z papírů, které nemám. To je potom nuda. =)

First Certificate in English

Takže jsem se, moji milí, dočkala. Mám papír =) Je to teda jen FCE certifikát, ale za to krásnej =) Protože kdo umí anglicky? Já umim anglicky! Dokonce, jak vidíte na spodním obrázku, jsem dostala známku A, což znamená "very good", a to znamená, že bych v klidu dala i CAE (= Certificate in Advanced English). Poodička =) teď trochu lituju, že jsem to neriskla a nešla do toho CAEčka, ale co kdybych to nedala, že jo, by to byly vyhozený peníze. Tak třeba někdy do budoucna. Takže pokud někdo chcete pomoct s angličtinou, ozvěte se, jsem tu =)

Jo a eště to A znamená, že je moje angličtina na úrovni asi c1 nebo c2, pokud to někomu něco řekne. =)

Moji milí...

...už jsem vám dlouho nepsala. Připadám si trochu jako magor, denně chodím na svůj blog a denně se tvářím překvapeně, že tam není nic nového.. načež mi většinou dojde, že za to vlastně můžu já sama, a pak si to pochopitelně vyčítám, že na vás takhle kašlu.

Takže co je tak u mně nového?

V podstatě nic. Pořád žiju tentýž nudný středoškolský život. Pořád ho stejně nesnáším. Sotva asi teď chcete číst moje stížnosti, takže se to pokusím zkrátit. 

Nesnáším školu. Možná, že kdybyste projížděli moje nejstarší články (kdo ví, jestli to vůbec bylo na tomto blogu), dočetli byste se, jak mám ráda to naše gymnázium, a jen samá chvála. Bla bla bla. Hoven. Nikdy dřív jsem na škole nestrávila víc než 3 roky. Tady jsem sedmým rokem a mám ještě dva před sebou. Nesnáším tu budovu, nesnáším tu instituci, nesnáším všecko, co se tam děje. Ano, vím o možnosti přejít jinam. To nechci, protože ať půjdu kamkoli, na jakoukoli školu, vždycky to bude horší. Naše škola není špatná, co se vzdělání týče. Když chcete být zastaralí, s malými možnostmi, ve staré odporné komunistické krabici, a jen dělat, co vám kdo řekne, s pocitem, že ať děláte, co chcete, nikdy nebudete dost dobří, potom ano, Gymnázium F. X. Šaldy je tu pro vás. Rozumíte mi? Já nechci na školu, kde děláte prd a projdete v pohodě, nebo na školu, kterou si zaplatíte stejně jako ti pomalejší, a pak se jede podle nich.

Jsem asi moc vybíravá, ale školu, jakou chci já, tu prostě nemáme. Proto bych nejradši teď odmaturovala a měla klid. Následující dva roky jsou pro mě noční můra, vážně. Dala bych všechno za to, kdyby šlo maturovat bez dokončení střední školy. To byste nechtěli? Místo sezení v lavici a čekání na den, kdy to všecko budete mít za sebou, se prostě nechat vyzkoušet a konec šmitec? Protože naše škola není místo, kde já se učím nové věci.Vážně ne. Buď to, co říkají, dávno vím a odmítám prostě jen trávit čas opakováním (matika, angličtina), nebo mi to přijde moc podrobné a zbytečné a prostě na to kašlu a tak nějak stejně procházím (fyzika, biologie), a nebo to, co mám pocit, že se vážně potřebuji naučit, vykládají tak, že u toho stejně usínám a ignoruji pedagoga od zvonění do zvonění (čeština). Opravdu stojí za to takhle trávit další dva roky? Protože já mít motivaci a inspiraci, já můžu být neskutečně produktivní a ambiciózní člověk. Naše škola mě otravuje a zdržuje. Akorát mi motá hlavu tak, že ani nevím, co chci dělat, a když už vím, co chci, tak to dělat nemůžu, protože mi zabírá čas. Říká se, že když člověk něco opravdu chce, tak si za tím jde. Whatever. 

O škole toho bylo dost. Můj názor znáte.

Co dál se teď děje... Jsem nakýblovaná u bábinky, protože jeli s dědou do Maďarska do lázní. Je to tu pohodička, do školy to mám pár kroků, do centra taky, vařím si tu, koukám na filmy, a tak různě. Kdyby to šlo, byla bych tu pořád.

Snad rozumíte. =) a jinak asi nic. Už se vážně moc moc moc těším na prázdniny. Budu dělat stejný kulový, jako teď, akorát nebudu muset brzo vstávat a trávit x hodin ve starý komunistický budově (kam, jak vidíte z fotky, zatejká i do prvního patra) spánkem na tvrdý lavici. Kapišto?

Tak se mějte bombasticky, zas někdy napísáčkuju =) papa, milí čtenářové

PS: taky by to tu chtělo trochu aktualizovat, ten vzhled a tak.. rozumíte, ne? snad se najde chvilka..