Taje sníh.

Všimli jste si? Je to tak! Pokud zase nenapadne, což nemůžeme považovat za nemožné, za chvíli bude jaro. Těšíte se? Já moc. Obvykle koncem zimy nadávám, že zas roztaje sníh, aniž bych si stihla udělat čas na nějaké zimní sporty. Letos mě ale takovéto myšlenky opravdu nehlodají, protože nejenže jsem snowboardingu věnovala více času než jakoukoli  zimu předtím (to není zrovna extra ukazatel, bylo by naopak velice těžké to nedokázat), ale dokonce mě to stálo i ruku v sádře. Když se k tomu přidá tma brzo večer a pozdě ráno, mokré tenisky a omrzlý nos, říkám si, už aby bylo léto. Teď tu tak sedím a koukám z okna na kapky ze střechy třpytící se v krásném odpoledním sluníčku, že bych se nejraději zvedla a vyrazila někam na výlet nebo prostě alespoň na chvilku ven. Nemáte taky ten pocit? Nejraději bych vyházela zimní oblečení a vyšla ven jen v keckách a mikině. Zima mi přijde neskutečně svazující. Ráno za tmy vstanete (za tmy = v noci, a to mi nikdo nerozmluví), mrznete až do té míry, že už chcete být ve škole, a když ze školy odcházíte, už je zase tma. Nevím, jaký má toto dopad na vás, ale mě to demotivuje naprosto ve všem. V takovémto počasí bych se nejraději uložila k zimnímu spánku. Proto už se nemůžu dočkat, až tato studená, tmavá a nepříjemná fáze roku přejde a konečně začne jaro.

Tak a teď už jen aby zase nesněžilo =D

How come you are such a mean, rude and stupid person?

I keep asking myself this question... and finally I found at least a little part of the answer.
I am mean to people I love and I am rude and disrespectful to everyone around me. That's a fact. Well I hate stating the obvious, but I had to start somehow.
When I was a little girl I thought things. People said things and in response I thought things. I often cried at night and during the day I was trying to do whatever would make people (like my parents) happy. I thought sad things and I dreamt about a better life somewhere else, with someone else, where everything was ok and I was happy. Later though I realized I might also deserve the life I was living. As I grew older, my heart started to hurt (really physically hurt, like ouch) and I got used to it. I was unhappy and that seemed normal to me. But I started to think all kinds of mean stuff. When my stepdad yelled at me, I thought about him dying or suffering. When my mom yelled at me, I hoped she could once see everything I felt and understand it. At night I also often dreamt about having a choice. I imagined myself in the middle of a huge crowd consisting of all the people I know, standing on a table and chosing the ones I wanted to live with and the ones I wanted to go away forever.
When I was ten, I told my stepdad he was an idiot. I still remember that day unbelievably clearly. I was standing outside in our back yard and he wanted me to do something, idk what, and I told him I'd done enough that day and that I'd do it later. He started yelling at me and I said something like "I'm not gonna do it and there's no way you'll make me, idiot" and I ran away. I felt really good and really bad at the same time.
After that I stopped crying at night. I felt stronger and better and my heart didn't hurt that much any more... but still I was afraid to say what I thought and I was unhappy.
When I was about fifteen, sixteen, I started to be really mad at life and I decided to find a way to make it better... because everyone around me said that if I wanted to make things better no one else was gonna do it for me.
So one day, I don't remember exactly when it was, I started saying what I thought out loud. And I had so much sad and mean and rude stuff to say that I'm still not nice to people all the way till now.
I'm sure that has changed my life... but I feel that it wasn't the right change... the change I expected... because now everyone knows how I feel and every time I open my mouth someone gets hurt.
I'm siting here now, looking back, pitying everything I've ever said. I just wish I could go back to first grade and learn how to shut up again. I hated the world then, I hated my family and everything else too.. but now I hate myself and I'm sure people look at me that way too. I can hear what I say and if anyone said those things to me, I would probably go hide, cry, and not talk to that person ever again.
So, my dear ones, if I am mean to you ever again, punch me in the face. I deserve it.

Jarní prázdniny

Tak dneska jsme se, milí zlatí motýlkové baculatí, vrátili. Byla prča. Tedy nuže jářku..... Asi bych to nejprve vzala chronologicky, protože hustit tady do vás zážitky stylem "páté přes deváté od desíti k pěti" není podle mého ten nejlepší nápad.
Inu, v sobotu jsme se sbalili a v neděli kolem druhé hodiny jsme to všecko nacpali do aut a vyrazili. Protože jsme se na sjezdovku nemohli dočkat, vyrazili jsme už ten den na večerní lyžování. Tedy abych to upřesnila, cesta na sjezdovku spočívala ve sjezdu po louce, pak kousíček lesíkem, a pak po další delší louce - většinou neupravené. A pak ještě kus po silnici. Celé to, když nepočítáte pády, trvalo ani ne deset minut. Tak jsme tak vyrazili a spokojeně sledovali rolbu, jak sjezdovku upravuje, zatímco jsme čekali, až otevřou okýnko na prodej permic. Za chvíli nám to už ale přišlo trošku divné, a tak jsme hledali konkrétnější cedule ohledně večerního lyžování (přestože někteří členové výpravy si byli jistí, že na internetu opravdu psali že to je v neděli a středu)... načež Mája našla obří žlutý nápis "večerní lyžování středa, sobota". Tak jsme si sbalili svých pět švestek a vydali se zpátky, a to vám říkám, táhnout jen sebe a prkno po tmě do kopce hlubokým sněhem je makačka, natož si vemte co ti chudáci lyžaři. V přezkáčích. Nakonec pro nás teda přijela teta Pavla, což od ní bylo moc pěkný, protože jak znám svý rodiče, ty by na nás akorát hodili bobka a řekli ať to dojdem. Jen Kuba a Mája si hráli na velký šporcmeny a vyšlápli to, a pak si z nás dělali srandu :D
Večer jsme (většina rozhodla) koukali na Hitche. Noc byla, řekněme, krušná, přinejmenším, protože nám všem bylo vedro, jen Kubovi byla zima a tak se nesmělo otevírat okno... a Mája svítila pořád mobilem a měla nahlas sluchátka a tak vůbec... a ani na tu postel jsme se dva nevešli pořádně... a já měla kecavou.
Druhý den jsme se vysoukali z postelí, posnídali, a vyrazili na svah :)) počasí bylo úžasné, sníh taky, všecko bomba pecka super. Třetí jízdu jsem najela na bouli, tak jsem to vyrovnávala v celkem velké rychlosti, a v tu chvíli to do mě ze strany napálil pán na prkně, letěli jsme asi dva metry, spadli, zanadávali, rozdejchali, a pak celkem pohoda. Výsledné škody: vázání v háji (spraveno na místě v půjčovně lyží), půjčené Jirkovy brýle v háji (mu koupim nový cajk), bolavý kotník, modřina na stehně jak česko, a po dvou hodinách bo kolika v Tanvaldě v nemocnici ještě zápěstí v dlaze. Jaj.
Večer jsme se koukali na film, na Borna, plus nám Kuba zas vyprávěl ty příběhy jak se hádaj co se stalo... a usnuli jsme.
Další den jsem se všeobecnému dění poněkud vyhnula, protože mě ruka ještě dost bolela a shodli jsme se, že nebude nejbezpečnější vyrážet takhle na sjezdovku, a tak jsem dopoledne strávila vevnitř a odpoledne jsem s ostatními hrála dostihy a sázky, které Kuba jaksi vyhrál dřív, než jsem vůbec pochopila pravidla hry... načež jsme koukali na Borna dva a pak jsme šli spát.
Středa utekla nám všem asi nejrychleji, co jsem slyšela, protože ani nevím, co se vlastně stalo. Dopoledne snowboarding (trvalo mi pěknou chvíli, než jsem se zase přestala bát že mě někdo smete), pak oběd, odpoledne sáňkáňo a hry, zase dostihy a sázky, tentokrát Kubova vymyšlená verze ("Jirka je nasranej že prohrál, Usáma Bin Ládík je nasranej že vyhrál podvodem, jen nám to je jedno" - Béďa; "no tyvole takhle sem snad eště nikdy nepodváděl" - Kuba).. pak jsme dostali zmrzlinu (ňamík) a pak přišel na řadu Born 3. Pak spánek.
Čtvrtek dopoledne byl úžo žůžo, moc moc jsem si to ježdění užívala, a tak nás to unavilo, že jsme šli spát po obědě a vstávali jsme až někde ve 4 :D Pak přišla smutná část sestávající z uklízení a odjezdu Kuby :(( Když jsme se pak z této smutné události zotavili, byla sranda. Jakože ale extrémně hodně, jestli víte co myslím. Znáte asi ty momenty, kdy se všichni smějí všemu a pak někdo něco řekne a znova a znova, a vážně jsme se takhle smáli kolik hodin, až nás bolely pusy a břicha, ale stálo to za to. Tak jako vážně, když se mě můj přítel zeptá "Kolik let seš ženatá?" je to fakt moc :D :D Nebo když jsme ještě s Kubou vymysleli asitak milion nových slov jako lempř, arašídové apod. :D nebo Mája když logicky odvodila od "ta sanice" "ten saněc".
Co dál určitě stojí za zmínku je, když Bédík jen tak prostě z ničeho nic řekl: "A teď sem na něco přišel. Za pár let budu bohatej a budu se nudit, tak někoho zabiju a budu to tutlat" (načež Mája vymyslela slovo cuclat a Béďa prej "eště lepčí, budu Máju cuclat a budem to tutlat"). cvocíííí :D
"Ten záchod má divnou akustiku"
"Jíš olivy?"
nebo jsme taky s Májou (která je mimochodem k zblití) vymyslely nové sporty: pihing a grihing :D a nechtějte vědět jak to vzniklo :D
"Nemá rád když se mu řiká Béďa, včera mi to řek" - "jo, kdo mi řekne Béďa tomu rozkopu koule" - "Tak to sem v pohodě" - "No Májo neradoval bych se, já tam ňáký najdu" :D
"Jirko, co kdybys třeba hodil vystěhováka"
nebo při balení spacáků "Je to tam nabombený našišato"
"nice goggles" - "her vagon"
V pátek jsme si ještě dobalili, douklízeli, doprknili a dolyžili, a jelo se domů :))
Chválim jídlo, místo, lidi, psy, program, všecko. Pardon že sem prudila. :D

Hugs

Hug, neboli česky objetí, je jedna z nejhezčích věcí na světě. Můžete nesouhlasit a navrhovat jiné, pro člověka možná uspokojivější činnosti, ale mě tím nezlomíte. Objetí jasně vede. Je to totiž něco, co zehřeje tělo i duši (co ještě dokáže obojí, hm?), potěší i uklidní, vždycky pomůže. V jednom z mých dokonalých imaginárních světů (přiznávám se, mám jich víc) se lidé jen objímají. Nedělají nic víc a nic míň. Nemluví, protože pomazlení, nebo jak říká moje babi "poškrcení" blízkých lidí jim jakožto komunikace bohatě vystačí. Když někoho obejmete, jste mu blízko. A nejen fyzicky, ale podle mě i psychicky. Když mě objímají někteří lidé (třeba tátové) chce se mi brečet. Neptejte se proč, nevím. Když obejmu Máju, mám vždycky pocit, že je moc hubená a křehká a že ji musím objímat opatrně.. ale většinou to nedělám, protože se brání =D

Ne každý umí správně objímat. Třeba Mája, řekla bych, to nějak pozapoměla. Každý umí objímat, když se narodí. Objímá rodiče, objímá se s dětmi ve školce, a dál a dál, ale někteří lidé to prostě zapomenou. Jako zapomenou zpívat, malovat, smát se, hrát si a představovat si, tak zapomenou objímat. Jak řekl Jaroslav Dušek, zeptejte se dětí ve školce nebo v první třídě, kdo umí kreslit, a přihlásí se všechny. Zeptejte se jich, kdo umí zpívat, a přihlásí se taky všechny. Zeptejte se jich na totéž v sedmé, osmé třídě a buďte rádi, když se přihlásí jeden nebo dva lidé. Takhle se zapomínají základní věci. I objímání.
Když obejmete člověka, který objímá nerad nebo to prostě neumí, poznáte to hned. Stačí jen, když člověk objímá nejistě, a už to není ono. Takový obyčejný hug totiž znatelně narušuje osobní prostor člověka, což mnozí nemají rádi.
Četla jsem (sice jen na wikipedii, ale i tak), že je dokázáno, že objímání prospívá zdraví... mimo jiné redukuje krevní tlak atd.
A když tady tak nějak vyprávím o jedné ze svých nejoblíbenějších činností - mezi které dále patří třeba čtení - vzpoměla jsem si na dobu svého pobytu v Americe, kde se lidé objímali mnohem častěji, a když jsem se vrátila zpátky do ČR, připadala jsem si podivně osamělá. Je to nezvyk, když si lidé drží ostatní toliko od těla. O Britech se možná říká, že jsou to studení čumáci, ale my na tom, přiznejme si, zase nejsme o tolik lépe.
Ještě bych k danému tématu zmínila jeden pojem: group hug. To je objetí více než dvou lidí najednou. Když se řekne group hug, obvykle si představím tu část filmu avatar, kde Jake Sully stál uprostřed všech těch modrých lidiček a oni si stoupli kolem něj a drželi se navzájem za ramena, až připomínali jakousi divnou pavučinu nebo hvězdici... neobjímali se, nevím proč to mám s objímáním spojené, ale je to jediná část filmu, u které jsem brečela, když jsem to viděla poprvé.
Anyway.
Myslím, že objetí je krásný. Když je vám smutno, zvedne vám náladu. Beze slov vám vysvětlí, že nejste sami. Pomůže, když máte strach, a uklidní vás, když si čímkoli nejste jistí. I když jste šťastní, objetí blízkého člověka potěší. Myslím si, že to je jedna z mála věcí, ve kterých jsem dobrá :))
A podle mě každý, úplně každý, občas potřebuje obejmout.
I vy.