Tak nějak novinky...

Tak vám zase jednou napíšu, co se tu děje, abyste něřekli... Tak zaprvý, včera byl ve škole při hodině francouzštiny pořární poplach. Když je něco na ten styl v naší český škole, obvykle to někdo řekne do rozhlasu, a taková akce zabere skoro celou hodinu. Tady jsme namísto rozhlasu slyšeli naprosto příšerný pištivý sirény, vyšli jsme před školu, tam jsme se zastavili, počkali jsme, až ty sirény vypnou, a zase jsme šli zpátky. Žádný počítání a třídění studentů, ani takový zbytečnosti jako třídnici nikdo neřešil. Trvalo to asi 5 minut. Zadruhý: můj test z U.S. History nedopad tak špatně, jak jsem si myslela, ale přecejen, měla jsem jen 26 bodů z 32. V matice jsem už zase nejlepší ze třídy (mám na mysli ten test z logaritmů), ale jinak jsem ráda že žiju. Zejtra píšeme z angličtiny... to asi bude horší. Ať chcete nebo ne, blíží se haloween, tak si tu všichni vymýšlí kostýmy na frightnight... nebo jak se to píše, nevim nechce se mi to hledat. Co budu já, to ještě nevim, ale něco určitě, to víte, noční výprava za sladkostma se vždycky vyplatí. Stejně tak se blíží homecoming. Asi tam nepudu, zaprvý nemám s kym (hlavní problém), zadruhý si rač koupim něco k narozeninám místo abych utrácela za šaty co si vezmu jednou v životě, a zatřetí stejně už máme nejspíš něco v plánu s host-rodinkou. Jo a ještě neumim tancovat. To ale asi víte. Už mě opravdu nenapadá, co dál je novýho. Tak vám sem zase dám píseň, přeju pěknej poslech. Zase jedna moje oblíbená, nečekaně od Simple Plan. Mějte se krásně, mám vás ráda.

zase jednou ahoj

No vzhledem k tomu, že se můj americký život postupně stává rutinou, stereotypem, a i všechny ty americké výstřednosti mě přestávají tolik překvapovat, asi se už ode mě nedočkáte denně nového článku plného překvapujících zjištění o životě za oceánem. Je mi líto. Samozřejmě vám budu i nadále psát všechno, co je tu nového, jen se vyhnu věcem typu: "dnes jsem poprvé navštívila tento americký fastfood a zítra jdu zase do jiného" nebo "zeptali se mě, jestli se nám v česku vznáší nafukovací balónky, jestli se nám točí voda v záchodě na stejnou stranu (nevěděla jsem odpověď, protože to obvykle moc nepozoruju), nebo jestli na česko-čínské hranici prodávají ruské suvenýry"... konec těmhle věcem. Je to jiná země, jiná kultura, a přiznejme si, my toho o Americe taky dost nevíme.

Takže co se dělo: Dnes byl Welcome Picnic pro CIEE exchange studenty a jejich hostitelské rodiny. Přijelo jich málo. Se mnou jel jen Joel. Nemohli jsme to najít a tak jse přijeli o třičtvrtě hodiny dýl. Nebylo to ale tak zlý, třeba Gréta přijela teprve když všichni začali odjíždět. Byla tam poměrně nuda, teda spíš pro ty rodiny, my jakožto mladí čechoslováci jsme se celkem bavili... Ale pak začlo pršet, smůla... No a pak jsme jeli domů. To je tak všechno. Chvíli sme tam hráli volejbal a tak, ale nebylo to tak pěkně zorganizovaný jako ten minulej meeting... Vlastně jsme jen asi hodinu bloudili abychom tam dostali připálenýho hotdoga, pokecali si počesku a jeli domů.

No a to je asi vše, co se událo. Byla jsem zase na tom americkém fotbale, ale přestože náš školní tým je jeden z nejlepších v Pittsburghu, prohráli sme 12:20. Škoda. Nakonec jsem se Rachel a jejím kamarádkám celkem vyhnula, byly na druhé straně stadiónu. Dala sem si tam hranolky a obří kuřecí nugetky a protože mě nikdo nehlídal tak ještě jedny hranolky... a pak sme prohráli a jelo se domů. Jupí. A to je vážně asi všechno, co se poslední dobou stalo. Včera i dneska jsem spala do oběda, kterej tu v americe není, tak to ani nevadilo... myslim že se mi v pondělí nebude chtít do školy víc než jindy.

Těšte se na další filozofické články. Mám vás ráda. Zase sem dám nějaké videjko, klipíčka k nejaký písni nebo tak něco... ještě se musim rozmyslet. Už je tři čtvrtě na 7, chce se mi spát. Napište mi milí zlatí, uděláte mi radost... stejská se mi po vás všech ikdyž vás neznám... zdravím rodinku, školu (extra zdravím izolovanou skupinu), dramaťák, všechny ostatní kamarády a příbuzný, pejsky a kočičky.. a vůbec všechny. Ahoooj :o)

Náhoda?

Byla to asi spíš náhoda (což je zvláštní, protože já na náhody nevěřím), že jsem ve čtvrtek pozdě večer otevřela jeden článek... Autorkou tohoto článku jsem já sama a tento článek se jmenuje Harry Potter a Relikvie Smrti. Miluju Harryho Pottera. Kdo mě alespoň malinko znáte tak to víte. Nepamatuji si, že jsem tento článek psala. Je to více než půl roku zpátky, ale i tak. A musím říct, že jsem na sebe byla pyšná, když jsem to četla. Vážně se mi to moc líbilo. Tak jen abyste o něco nepřišli: Zítra máme další volno ve škole. V sobotu je další meeting naší CIEE skupiny, "welcome picnic" i s hostitelskými rodinami. Z mojí rodiny tam může jít jen Joel, ale mě to nevadí. Stejně si tam hlavně chci pokecat se svýma českýma a slovenskýma kamarádama a kamarádkama. Tuhle neděli ani příští zase nejdeme do kostela... makes me sad. V pondělí píšeme písemku z matiky, z logaritmů. Nevím co to jsou logaritmy a co dělají s čísly, ale myslím že ta písemka nebude problém, protože poslední týden jsme nedělali nic jiného než se učili jak se jich v příkladu zbavit, a když ne tak to stejně píšeme s kalkulačkama a učitel chce všechno vyčíslovat tak budu v pohodě.To je vše, jen ještě zítra jdu zase na zápas Woodland Hills Wolverines. Držte mi palce ať nejdu s Rachel a jejíma kamarádkama, hrajeme totiž proti její škole. No nic. Tak se mějte a kdyby se vám chtělo, přečtěte si Harryho Pottera. Našla jsem v něm pravdy o přátelství, lásce, životě a překážkách, co před nás staví osud... a o mnohém dalším. Stačí číst mezi řádky.

Mám vás ráda. Když pochopíte ten příběh, pochopíte mě. Díky.

PS: Vím že jsem to už psala, ale zdůrazňuji, Bajky Barda Beedleho vychází v USA 4. prosince. Díky všem svatým, že to zařídili tak, že tu jsem. Nevím totiž jistě jestli je plánují přeložit do češtinky.

PPS: dneska mám takovou náladu že vám sem šoupnu ploužáka... zase mí milí Simple Plan. Přeju pěkný poslech. A teď už vážně ahoj.

Důvěra a lži

Už je to dlouho, co jsem vám naposledy psala článek netýkacjící se toho, co dělám, jak se mám a co je tu nového. Myslím, že je nejvyšší čas to napravit.

Moje dnešní téma "důvěra a lži" mě nutí zeptat se hned na několik otázek. Tou první z nich je: komu důvěřujete? Předpokládám, že tomu, koho znáte. Ale jak víte, že lidi kolem sebe znáte? Jak víte, co dělají, když nejsou s vámi? Jak víte, co se jim honí hlavou? Jak víte, že vám nelžou? Jak víte, jací jsou, když je neznáte od dětství? Chceme-li zacházet do extrémů, jsou lidé, kteří ani sami sebe pořádně neznají. Je to vlastně normální - jak například víte, jak byste se zachovali v určité situaci, když jste v takové ani žádné podobné nikdy nebyli? Ale zpět k tématu. Obávám se, že není zase až tolik lidí ve vašem okolí, o kterých můžete podat uspokojivé odpovědi na všechny tyto otázky. Tak jak tedy správně odhadnout, co je vhodné komu říct??? Jak poznat, že lidé vaší informace nezneužijí proti vám nebo na pobavení druhých? Moc otázek a málo odpovědí.

Já dělím lidi kolem sebe do tří skupin. První skupina jsou lidé, co nikomu nevěří, nikomu o sobě nic neříkají, když se náhodou zeptáte tak řeknou jen tak málo jak je možné... tito lidé ale dříve nebo později jeden po druhém začnou být považováni za nespolečenské, nekomunikativní, popř. podivíny. Druhá skupina, kam se jen nerada řadím i já, jsou lidé, co nikdy správně neodhadnou, co o sobě říct. Lidem, pro které je důležité něco vědět, neřeknou téměř nic, a jiným, které to nezajímá, neptají se ani nic jiného, o sobě vysypou všechno. Někdy to také zachází do extrémů tak, že se seznámíte s nějakým člověkem, dejme tomu si rozumíte, ale časem vám dojde, že veškerá konverzace se točí kolem vás, vašich názorů, vaší minulosti, vašich známých... a pak už o vás ten druhý ví naprosto všechno a najednou si nemáte co říct... A už nám zbývá jen třetí skupina. To je ta, kam bych chtěla patřit jako nejspíš většina nás, co neumíme včas zavřít pusu. Jsou to lidé, kteří vždycky řeknou dost, aby si udělali dobré přátele, ale nikdy to není tolik, aby posluchače dostali do pozice "víc už nechci vědět".

Stále ale nemáte odpovědi na moje otázky. Je mi líto, ale moje filozofování se zatím nedostalo za hranice této myšlenky (kterou budu samozřejmě časem dál rozvíjet, sama pro sebe a jestli se dostanu k rozumnému výsledku tak i pro vás):

Nikde není jistota. Snad každý se pohybuje mezi lidmi, kterým může věřit na 100%. Pro mě je to dejme tomu třeba... moje maminka (mimochodem zdravím). Víte, že takoví lidé vám nelžou. Znáte je od té chvíle, kdy jste poprvé otevřeli kukadla a podívali se na svět. Přesně si pamatuju jednu chvíli, kdy mi moje mumla (= "matka" v naší dlouhomostecké hatmatilce) lhala. Bylo to pro moje dobro a já bych udělala dceři naprosto totéž. Vlastně to nebyla žádná velká lež, pro vysvětlení, jen jsem měla (bylo mi tak 10, nanejvýš) hodně odřená obě kolena, vážně to bolelo, a měla jsem na nich náplasti, ale pořád mi z toho tekla krev a hnisalo to a tak vůbec, prostě hnus. Ty náplasti potřebovaly za pár dní pochopitelně vyměnit. Já jsem nebyla schopná si je sundat sama a moje maminka mi slíbila, že mi náplast z kolena nestrhne, jen se koukne. Já jí věřila a ona to stejně udělala. Bylo to pro moje dobro, ale v tu chvíli zklamala mou důvěru snad nejvíc za celý život (nebo jsem to tak v tu chvíli alespoň nejvíc cítila). Jen blbá náplast, říkáte si, co... :o) ale je to ok. Kolena přežila a mamince zase bezmezně věřím. Jsou tu ale také lidé, které potkáváte během svého života a nevíte o nich téměř nic. Víte, jak vypadají, jak se chovají v těch chvílích co je vídáte, jak se oblékají... Pak se ale třeba dozvíte, že holka, se kterou se vídáte 2x týdně na tréninku, nemá svou rodinu a je adoptovaná, nebo že kluk vaší nejlepší kamarádky kouří. Vlastně vám to může být úplně jedno, protože na vás to nemá žádný vliv. Přiznejme si ale, že na toho člověka změníte názor. Jak toho o něm víte víc, díváte se na něj jinak, ikdyž je to pořád ta samá osoba a chová se pořád stejně. Takže co je výsledkem této úvahy? Je naprosto nemožné znát lidi kolem sebe dokonale. Pokud se o to pokusíte cestou typu "icq - hra na otázky a odpovědi", výsledek nebude uspokojivý, to vám zaručuji, a ještě k tomu si vás lidé budou pamatovat jako otravu, co se furt ptá a nikdy nedá pokoj. A to chcete? Těžko. Takže je na vás si vybrat, komu věřit. Musíte pořád tak trochu stranou počítat s tím, že tu je možnost prohry. Že vás nejlepší kamarád může začít kdykoli pomlouvat před zbytkem party, že vaše holka možná má někoho dalšího... o tom je mimochodem dnešní hudební klip od mých milovaných Simple Planů. Nesmí to ale, přátelé, přejít v přemrštěnou obezřetnost a nedůvěru. Ble ble.

Takže výsledek? Zase jsem napsala never-ending slohovku téměř o ničem. Chci reakce všech, co se odhodlali to přečíst. A taky chci znát názory na toto téma. A názory na to, že si na blog píšu co chci a ne jen co vás zajímá. Každopádně kdo mi to chcete zakázat tak smůla, tohle je můj blog a vy jste tu na návštěvě. Jsem poctěna a dělám vše pro to, abych se k vám chovala jako k hostům, ale vy se taky chovejte pěkně. Mám vás ráda a abyste si nemysleli, že si nemůžete stěžovat... to si klidně stěžujte, na to jak to tu vypadá, na to jak a co píšu, na cokoli... ale nezaručuju, že s tím něco provedu ;o) Tak se mějte kráááásně, nebo ještě tisíckrát lépe, pokud to jde, nelžete a nebojte se, že budou ostatní lhát vám. To si přece nezasloužíte :o) ahoooj

Dragon boat festival, obchod s korálkama a další sobotní zážitky

Tak včera byla sobota. Byl to fajn den. Sice na seznamu na horoskopu mi psali, že to je den "vhodný pro milostná seznámení" a nic nebylo :o) ale i tak to šlo. Začalo to tak, že jsem k snídani snědla něco, co jsem vůbec nevěděla co je, ale bylo to chutné. Ale malé, pak jsem měla hlad. Hannah měla soccer game, tak jsem s ní a s Alicí jela na to hřiště kde to hráli. Tam byla nuda, tak jsem s mou drahou hostmáti chodila dokola na ovále. Aspoň hodinu, opravdu zábava... Teda divila se, že mě ještě neviděla dělat žádná cvičení ani sporty :o) tak jsem jí tajně prozradila, že z lenosti nikdy nedělám nic. To čučela :o) pak naštěstí Hannah dohrála a jely jsme zpátky domů, kde jsem k obědu dostala zase jeden nechutně promaštěný toast a poprvé za můj pobyt v USA jsem ochutnala i americkou polévku. No a potom jsme jely na Dragon Boat Festival, což byl nějaký čínský festival, kde se jezdilo na takových těch člunech s drakem vepředu a tak... my jsme tam měly se skautkami také zamluvený stůl, kde jsme se snažily vydělávat na výlety a jiné věci tak, že jsme zdrama dělaly dětem facepainting a zvířátka a kytičky z balónků a čekaly jsme jestli se nad námi slitují jejich rodiče a přihodí nějaký ten dolar... No já na děti kreslím nerada, protože když se vám to nepovede, tak je sotva zmačkáte a vyhodíte do koše, že... a co se těch balónků týče, umím udělat maximálně tak pejska a tím to končí, přičemž strávím několik zavazováním uzlíku na tom balónku... no každý umí něco... tak jsem byla přidělená jako dobrovolnice jinam, kde prodávali trička s drakem a na kterých bylo čínsky napsáno "závod dračích člunů". No a za to, že jsem tam asi čtvrt hodiny stála a předstírala činnost (tam opravdu nebylo co dělat, když nás u jednoho stánku bylo asi 8), jsem taky dostala jedno tričko. To mi udělalo radost, protože ta trička stála 15 dolarů... a to mi přišlo jako utrácení :o). Kolem půl čtvrté nám skončila šichta, přijela další várka skautek a my jsme vyrazily do jednoho z nejúžasnějších obchodů na světě - beadmine, obchod s korálky. Oumajgaš lidičky, to bylo něco. Pro vysvětlení, byl to jeden z těch fascinujících obchodů, kam se chci nastěhovat natrvalo. Není nijak velký, ale prostě taková místa naprosto žeruuu!! Není mi pomoci.... No a po tom, co jsem se já dostatečně pokochala, Alice si nechala spravit korále a udělat dvoje náušnice, jsme jely dál. Vyložily jsme Hannah u nějaké kamarádky a pak už jsme zbyly jen 3, já, Rachel a Alice. Pro vysvětlení, Joel je celý víkend někde pryč, kempuje. Také jsem poprvé za svůj pobyt tady navštívila americký sekáč, který smrděl stejně jako ty české a měli tam i stejně úděsné modely... Rachel si tam vybrala mikinu, která je opravdu pěkná, škoda že jsme ji neobjevila dřív.... Inu a poté jsme byly v nějaké restauraci s arabským nebo jakým jídlem, teda popravdě mi to moc nechutnalo, ale to možná bylo tím, že jsem jedla vařené hroznové listy nebo co a kousek přede mnou byla vitrína s obřími naprosto úžasnými dorty... No nic. Potom jsme šly kamsi do megaobchodu s knihami všeho druhu, kde Alice i Rachel prostály alespoň hodinu u módních časopisů (no a já u cedule Bajky Barda Beedleho v prodeji od 4. prosince), a pak už mě čekala jen borůvková ledová tříšť (s opravdovými velkými borůvkami), od které jsem měla strašidelně modrou pusu, a jelo se domů. Tam jsme hromadně zasedly k televizi a dívaly se na první 2 díly Gilmorových děvčat... a pak hurá do postele :o)

No a dnes hned ráno odjela Alice za Joelem, plánují celý den strávit někde na kánoi, cvoci, a já jsem doma sama s Rachel, odpoledne mám nějakou práci v divadle nebo co... prodávat jídlo a vodit lidi na místa či čo... teda škoda že nejdeme do kostela ;o) pardon... tak se famfárově, nebo ještě líp :o) ahoooj

PS: zdravím Jirku sirku bublinku, kterýžto byl třístým návštěvníkem tohoto bloga. Děkujeme za přízeň. Kdo bude další jubileum??:o)

PPS: kdo chcete vidět fotky z toho festivalu, jkáko vždy poctivě na rajčeti, ale nestojí za nic, je jich jen pár z našeho stánku...

PPPS: klip jedný pěkný písně: