Miš maš

Zdravím všechny kluky, holky, rodiče a přátele školy... a i všechny ostatní. Tak jsem si zase jednou zapisovala více či méně zajímavé informace, o které se s vámi hodlám podělit (a ne všechny se týkají přímo života v Americe:o)), a dospěla jsem k názoru, že právě teď je vhodná chvíle to udělat, jenže jsem prostě a jednoduše nenašla téma, pod které by by se to všechno vešlo. Tak jsem tento článek nazvala miš maš, což si myslím, že různorodost mých dnešních zpráv vystihuje víc než dost.

• Pití: Američané mají zvláštní zvyk dávat do všeho pití led (samozřejmě kromě teplých nápojů, protože pak by jejich název "teplé nápoje" poněkud ztrácel na významu). K jídlu tu všichni normálně pijí vodu s ledem, málokdy si dají k večeři džus, čaj nebo cokoli jiného. Taky lahvím na pití do školy a práce (málokdo tu nosí normální "petky") říkají water bottle - jak nám název sám napovídá, nic než voda celé dny. Ale když už jste někde venku, je tu možnost si dát Pepsi, limonádu nebo cokoli jiného. Musím se vám svěřit, dneska jsem jela ulicí, kde nebyl jediný obchod, a stály tam pouze 2 automaty na pití - jedn na Pepsi a jeden na Coca Colu, pěkně vedle sebe. To je jedna z věcí, co mi připomíná, že sem nepatřím a patřit nechci, je to tu postavené na hlavu.
• Veverky: V našem neighborhoodu a okolí se nejspíš přemnožily, vedlejší neighborhood je podle nich dokonce pojmenovaný. Nestane se vám, že byste ušli 10 metrů a nepotkali veverku. Moje zastávka school busu je jen asi o 1 nebo 2 ulice od domu kde tu bydlím, dneska pršelo a tak jsem šla rychle, a přes to všechno jsem viděla 3. Ale tady to není tak o vidění jako o přímém styku, protože veverky se tu normálně prochází po chodníku, lezou po stromech lemujících silnici a po sloupech, běhají po ulici. Je to tu normální jako koukat u nás doma z okna a vidět kočku. Teda jak už jistě víte, kočky se tu moc nevídají, když tak je má každý zavřené doma nebo na vodítku. Njn, všude je něco. Ale upozorňuji pro blbečky: to, že je spousta veverek tady, neznamená, že jsou v celé Americe. Děkujeme za pochopení.
• Doprava: Teď bych s vámi ráda sdílela hned 2 věci. Zaprvé, na křižovatkách je vždycky celkem chaos, protože semafory jsou až za křižovatkou. Pokud jsou ulice normálně do kříže tak obvykle jedou najednou auta proti sobě, bez rozlišení odbočování. Tak na sebe řidiči mávají a kývají a tak, aby se z toho vymotali. A druhá věc, jak už jsem jistě psala, naprosto mě fascinuje systém školních autobusů. Tak vám chci z tohoto pro nás neznámého světa napsat další detail: když vyjíždí těch (u nás) 42 autobusů od školy, vždycky přijede policie a zastaví dopravu. Tak vždycky z obou stran odbočky ke škole stojí kolona aut, která čekají, až se ty staré žluté vehikly rozjedou a vmísí do dopravy. To se mi opravdu moc líbí... hlavně když si vzpomenu na své ne vždy veselé zážitky s 12kou.
• Podzim: ano, tak i tady, v západní Pensylvánii, v Americe, zemi neomezených možností (a co je potom Česko???), začal podzim. Ráno bývá čím dál větší tma a zima, i večer se stmívá dřív, dnes jsme dokonce vyšli ze školy a shodli jsme se na tom, že už opravdu není na tričko... což jsme se divili, protože ještě včera byli všichni skoro červení jak jim bylo vedro. . Můj hostotec (kdo se ještě může pochlubit, že má 3 otce?) mi dnes daroval krásný nový červený deštník, a na naše další skautské kempování (jupí :o(... ) máme v seznamu věcí i nepromokavou bundu a pro jisotou dvoje boty. Nechce se mi tomu věřit, že já, vždycky (spíš jen ze zvyku) zaujatá proti létu, se na podzim a zimu těším asi jako na zítřejší vstávání v půl šesté - tj. vůbec.
• Úchylná školní pravidla: Věřte nebo nevěřte, ten pošahaný školní řád zakazující nosit žabky, batohy, kapuce a další, je jen na naší škole. Ale nwm, co je lepší, třeba Terka mi říkala, že u nich se toto všechno může, ale zase nepřipadá v úvahu přinést si svůj školní oběd, což u nás dělá asi polovina lidí. Žádné jídlo a pití do školy. Nechápu, ani trochu. Vy jo?
• Pro lidi jako moje sestřička, kteří rozlišují lidi podle toho, jaká značka oblečení je na nich nejvíc vidět: Tak co se značek týče, asi nejvíc tu vévodí DC. Musím přiznat, že moje conversková úchylka trvá... tuhle se mi zdál dramatický divoký sen v němž hlavní roli měly tmavomodré conversky... Všechno tu je levnější než v ČR, na sk8 oblečení jsem nekoukala, nebylo proč, ale conversky tu jsou za míň než polovinu. Nakoupím si zásobu na whole life :o) Další sk8ové značky co jsem tu viděla: Quicksilver, Burton, Adio (ale to jen velice zřídka) a funstorm. Nejspíš jsem jich viděla víc, ale lidi nosící oblečení tohoto typu většinou nedokážou upoutat mou pozornost, takže si nevšimnu, pardon.
• Lednice: Nehrabala jsem v lednici ostatním americkým rodinám, ale předpokládám, že jen ta naše má tento nedostatek: nesvítí jim lednička. Znamená to, že kdykoli je jen trochu šero, není šance vidět, co se vyskytuje tam hluboko, a tak musím skoro vždy rozsvěcet velké kuchyňské světlo, když jdu mlsat :o) a to pochopitelně přitahuje pozornost, bohužel.
• Taneční: Tohle nemá s Amerikou společného snad nic. Jen jako vedlejší informace, naší české třídě včera začly taneční, tak abyste věděli, o co jsem ochuzena :o) pokud se mě nějaká zbloudilá liberecká třída chce na příští rok do tanečních ujmout, budu jen ráda. A zároveň chci tímto připomenout mým přátelům ze třídy a blízkého okolí (hlavně izolovaná skupina), aby mi o této mé tak trochu noční můře dodali podrobné informace. Děkuji vřele.
• A teď už jen pár naprosto nepodstatných detailů: Psali jsme tu písemku z americké historie. Psali jsme ji s učebnicí kde bylo úplně všechno, ale já blbka blbá jsem si nechala slovník ve skříňce a tak jsem prostě některé otázky nepochopila. Výsledek snad dodám až bude... pokud to bude něco, za co se nebudu muset stydět, samozřejmě. Taky měl dneska náš školní autobus zpoždění víc než půl hodiny a do školy jsme přijeli až po začátku první period, tak jsme všichni dostali takový růžový omluvný cedulky :o) njn, po škole se během hodin nesmí chodit bez potvrzení učitele :o)

A to bude, milí zlatí, nejspíš vše. Miluju vás, pište mi, potřebuju vědět všechno co se v česku děje a co je třeba podle vás nepodstatné, prostě vše! Díky, mějte se báááječněnebo ještě líp, nejlíp jak to jde. Všici piště komentáříky, i kdybyste neměli co říct (Jiří Šťastníku, nediv se že ti to nešlo když jsi tam chtěl vložit nějaký tvůj rádoby vtipný nesmysl. Pokud se pokusíš napsat něco normálního, třeba jen pozdrav, věřím, že to bez problému půjde). Ahoooooooj!!!!!!!!!!

PS: zkoušeli jste plést pomlázku z duhových bavlnek? je to náádhera. Když jsem měla posledně vhodný počet provázků (8), udělala jsem z toho tu šňůrku na zavazování náramku přátelství a je to goooooood!

Tak vám lidi zase jednou píšu ze vzdálené země...

Ahoj lidi.

Teď jsem vám asi 3 dny nepsala, tak to musim dohnat, událo se toho totiž víc než dost. Možná na něco zapomenu, ale to se prostě stává, jsme jen lidi žejo.

Takže nejdřív bych začala novinkama ze školy, jestli to teda někomu nevadí. Je to teda každopádně škola pro naprostý DEBILY! Třeba na francouzštině se učitelka hrdě zeptala mýho spolužáka jestli to byla ona, kdo ho to všechno naučila, po tom, co on po 4 až 5 letech dal větu z jednotnýho do množnýho čísla. A víte co jí on řek? Ne, já chodim na doučování :o) Ale třeba jsou věci, co se mi tam vážně vážně líbí. Třeba to, jak tam lidi chválej. Na výtvarce, na těláku... prostě člověka pochálej, bez ohledu na to, jestli je jeho výsledek opravdu dobrej nebo mizernej. Poraděj a tak, ale "good job" nebo "really nice" tam slýcháte několikrát denně. Šorsi a podobní, inspirujte se prosím. Mno, co dál, ve středu nebo tak nějak jsme psali test z matiky. Bylo to vůči mně velice nespravedlivý a nevim jestli to Mrs. King jenom tak odpustim. Test to byl velice velice jednoduchej, myslim že by ho všichni v naší škole od sekundy nebo tercie vejš zvládli na 1. Ale. Já měla POUHÝCH 97%, 29 bodů z 30. Přestože jsem neměla nic špatně. Teda musim říct, že mi velkej problém zezačátku dělalo to jejich značení, desetinný tečky a to, že krát píšou jako já x. Tak jsem ten test na celou hodinu zvládla asi za 10 minut a pak jsem všechny výsledky přepisovala do americkýho značení. Ale. Stejně 1 chyba. Jedna nespravedlivá chyba. Můj výsledek byl dobře a ona mi ho stejně nevzala, strhla mi za něj bod. Napsala jsem totiž x na mínus třetí a ne jedna lomeno x natřetí (což je - pro ty zabedněnější - totéž). A to byla celá chyba. Moc se zlobim a přestože mi na písemku udělala smajlíka, jakože si myslela že budu stejně blbá jako amíci a já nebyla, myslim, že to bylo nespravedlivý a zlý, jako by mi tam chtěla najít za každou cenu nějakou chybu. MĚLA JSEM PRÁVO NA 100%!!!!!!!!!!! Sakra. Pardon, přestanu se rozčilovat a budu pokračovat v tom, co se mi stalo za posledních několik hodin a dní. Jo a matko, jak jsi psala že jestli jsou vůči mně nefér tak si budeš stěžovat na ambasádě, teď je ta pravá chvíle! Fuj na ně. Zatim jsme žádnou jinou písemku nepsali, ale budeme, z frániny (na slovesa typu avoir a aller...) a z americký historie, na což se budu muset šprtat, protože o americký historii vim ještě míň než o český a evropský, což jsem myslela že nejde, ale jak vidím tak jde. Jářku, asi budu muset zapnout mozek. Ne že by se mi chtělo. No a pak byl čtvrtek. A ve čtvrtek je co? Skautky. Skautky, kam jsem nechtěla a stále nechci, ale nikdo se mě neptal, tak jsem šla. Musela jsem složit skautskou přísahu a podepsat se, že rozumim všem pravidlům a tak... no nuda. Příští tejden zase jedeme kempovat, už toho začínám mít plný zuby, dokonce i Peg říkala, že je moje rodina na americký poměry extrémně aktivní. A je to pravda, maj naplánováno několik víkendů dopředu, nedaj člověku na chíli pokoj. Jak se najde chvíle, hned se něco dělá. A já, velkej spáč, jim asi přijdu jako že jsem přiletěla z jinýho vesmíru nebo tak nějak... Nu což, to je šumafuk :o) Prostě jsem strávila čtvrteční odpoledne na skautkách a domů jsem se dostala asi v 9 večer, pak teprve byla večeře (mimochodem v mexickým fastfoodu, což je jedno z těch míst, kde fakt nevim co si mám dát, protože neznám ani jedno to jídlo). A vzhledem k tomu, že jsem se předtim přežrala na skautkách sušenkama, bylo mi pak véélice špatně. Ale to vás asi nezajímá... No a pak zazvonil budík a byl pátek, významnej den pro naši školu, protože se hrál fotbalovej zápas, jak jsem již psala. Bylo to něco na styl dnu v modrém u nás, protože barvy školy jsou bílá, černá a modrá. Tak v tom všichni přišli oblečený a měli na sobě namalovaný takový ty pacičky, jak je děsně ráda kreslim, takový jak nakreslíte kolečko a nad něj 3 nebo 4 malý kolečka... to prostě miluju, asi jako symbol relikvií smrti. Njn, co se mnou. Tak ten den byl celkem v pohodě, až na to že ráno jsem měla opravdu špatnej pocit, takovej ten že jsem někde, kam nepatřim, a dělám věci, který dělat nechci a tak... ale přes den jsem se z toho zdárně dostala. Zase jsem mimochodem trochu usínala, americkej život je opravdu úúúnavnej. Na angličtině mi učitelka nabídla, že přijde v pondělí na moji hodinu nicnedělání a projde se mnou otázky, co máme za úkol, abych tomu rozuměla a tak... to bylo od ní velice milý, udělala mi radost. Na obědě se lidi zase nebavili o ničem jiným než o americkým fotbale, ptali se mě, jestli jdu taky. Řekla jsem že jo, a oni hned s kym:o) tak jsem jim teda řekla, že se 2 klukama, s Tobim a Jongem, což vlastně byla pravda. Tak se všichni divili, že já jdu na důležitej zápas se 2 klukama. Jako bych snad byla taková zaprdlina... mno nic. Ale bylo to od nich velice netaktní, že se podivovali tak nahlas. Hm. Na těláku, což je úplně nejzbytečnější hodina ze všech, jsme hrái v tom vedru naprosto porouchanou hru, kde jsme dělali vláčky a trefovali se jinejm vláčkům fotbalovejma balónama do zadku. Vyhrál samozřejmě ten, komu vydrželi všichni nebo co nejvíc členů netrefenejch. Kdyby byla moje angličtina lepší, řekla bych jim, ať jdeme někam na stranu a počkáme, až se všichni pozabíjej navzájem a pak vyhrajeme, ale protože moje angličtina není ani lepší, ani dobrá, tak jsme tam běhali a zakopávali o sebe navzájem a dostávali rány fotbalovejma míčema. No nevadí. Pak jsem dojela domů, kde jsem okamžitě usnula. U Jongovejch hostrodičů jsem měla bejt v 18:15 a teprv v 18:16 jsem se probudila, naprosto zamtená, myslela jsem, že je sobota ráno. Pak jsem se ale zorientovala v čase, okamžitě jsem na sebe hodila moje tríčo s čičinkou, což je jediný aspoň trochu modrý co mám, kdo mě znáte, víte, že modrá nepatří zrovna mezi moje nejoblíbenější barvy, a vyrazila jsem... naučila jsem se hledat domy v našem neighborhoodu jen podle adres, tak jsem tam dorazila jen asi s 5 nebo 10minutovým spožděním... ale Jongův hosttatík mi řek, že pro mě právě jeli, tak jsme tam chvíli čekali, a pak se konečně vrátilo auto s dívčím idolem Tobim (ble), Jongem, kterej mu to závidí a s jeho hostmáti, veselou společenskou zavalitou američankou. Tak jsem nastoupila a jelo se. Wolverines (Woodland Hills team) byli sice "domácí", stejně jsme ale museli jet na úplně druhej konec města a celkem to trvalo. No teda ne že bych nějako moc milovala americkej fotbal, ale je to každopádně mnohem větší zábava než ten s prominutim debilní nudnej baseball. Taky jsem si tam dala kuřecí nugetky a hranolky, a kupodivu jsem našla i kečup (ne jako ve škole). Hra byla středně zajímavá, ale to víte, to není moc o koukání, spíš o kecání. A Tobi i Jong se někam zdejchli se soccer týmem. Já jsem tam sice viděla pár lidí co jsou takovýty "kámoši" ze školy, jak si s nima řeknete ahoj jak se máš, možná asitak 2 nabo 3 další věty a tim konverzace končí. Tak jsem tam seděla s Jongovou hostmatkou a její kámoškou a snažila se pochopit pravidla toho fotbalu. Myslim že to nechápu úplně, ale není to zase tak složitý. No každopádně výsledný skóre bylo 56:0 pro nás, takže jsme se mohli radovat. Příští tejden nebo ten další, teď nevim, se hraje fakt důležitej zápas, proti Central Catholic... tak snad zase půjdem. Je to celkem sranda, když nezaspíte začátek :o) Ale to už asi bude vyrovnanější... škoda :o) No a když to skončilo, tak jsme s Tobim našli na zemi cell phone (jakože mobila), takovej růžovej (nečekaně otvírací :o)), tak jsme ho vrátili, a pak si oba moje "společníky" odvedly holky, tak mě hodila Cathy Mulligan domů (a kdo to je? no přece Jongova hostmatička) a šla jsem spát. A dneska, nebo spíš včera (vzhledem k tomu že v česku je teď asi 3:35 ráno tak to asi dneska nepřečtete) jsem vstávala celkem pozdě, nikdo tady nebyl, protože šli na soccer game (hrála Hannah) a slíbili mě že mě neprobuděj... třeba si časem na mou spavost zvyknou. Každopádně dělali takovej rámus že mě stejně vzbudili, ale asi jen na 10 vteřin. No a když jsem vstala, tak jsem počkala až přijedou a zase odjedou (šli totiž kupovat dům, nejspíš jim to, že za poslední měsíc vybavili 2 pokoje - pro mě a Hannah, koupili Hannah počítač a minulej tejden nový auto, nestačilo) a pak jsem zvesela vyrazila na první meeting s Peg a celou její skupinou (fotky budou na rajčeti, teď totiž rajče tak nějak není v provozu). No musim říct, že to bylo vážně vážně dobrý. strávila jsem tam celý odpoledne, od 12 do 7. Bylo nás tam asi 15 nebo 20, z různejch zemí. A musim říct, že je opravdu veliká škoda, že takový meetingy budou za rok jen tři nebo 4 nebo tak nějak. Hlavně proto, že jsme tam byli 2 z Česka (nečekaně zase s Terkou Suchánkovou) a ze Slovenska tam byli 3 (Gréta, tu známe, byla s náma v NY a letěla s Terkou sem do Pittsburghu, pak nějakej Adam a Míša, který přiletěli tejden po nás, mimochodem Míša je ten hoch se mnou na fotce). No byla sranda, fakt veliká, zase jsem jednou za tu dlouhou dobu nezavřela pusu, a to ani když jsme hráli Mafii (což je americká verze městečka Palerma) a jiný hry kde se moc nemluví. Njn nedá se nic dělat, jsem prostě nenapravitelná. Některý lidi (třeba ten Míša) tam jeli asi hodinu nebo tak, to jsem netušila, že má Peg tak velký pole působení, já šla asi 3 minuty pěšky:o) No a pak jsme jen seděli, jedli pizzu, meloun, cookies, pili Pepsi (omg tuhle hnědou břečku opravdu nenávidim) a kecali a kecali. Bylo tam úplně megakvantum němců, stejně jako v New Yorku, pak pár lidí z Číny a Jižní Korei a jedna holka z Mexika. A to je asi vše. Jo pak tam byl ještě syn Peg, takovej zvláštní týpek, že kdybych nevěděla kdo to je, nikdy bych neřekla že je amík, spíš někdo od nás z gymplu. No a pak jsme šli na nějaký hřiště, kde někteří hráli fotbal (myslim českej), někteří jen seděli a kecali, někteří si házeli frisbee... no kdo mě znáte tak asi víte co jsem dělala já a ostatní z naší československé grupy. Zabrali jsme si mimochodem úspěšně ty nejlepší lavičky :o) No každopádně byla sranda a klidně bych si to zopákla. A pak nastal čas se vrátit, tak jsme se po skupinkách dotrousili zpátky k Peg domů, kde jsme se chopili zbytků melounu a drobků z cookies. Pro všechny si postupně jezdili hostrodiče, tu holku z Mexika a Grétu odvezla Kirsten (druhá koordinátorka), bydlej totiž spolu u stejný rodiny. A pak jsem tam zbyla jen já, protože Alice potrhlice volala Peg, jestli bych tam nemohla bejt dýl, protože nejsou doma. Tak jsem tam seděla až do sedmi, přičemž Peg stahovala fotky z meetingu do pc a já jsem se nudila, tak jsem dělala přáteláky (pro ty zabedněnější - náramky přátelství). Pak mě konečně propustila a bylo. Chvíli po mně přijeli i celý Johnstonovi a uvařili večeři (hurá, jako bych celej den neseděla a nežrala... asi přijedu vážně tlustá jak bečka). No a to je tak všechno co se poslední dobou dělo, zejtra jdeme zase do kostela, tak jsem zvědavá, jestli to zase bude naprostá ztráta času. Jinak teda dám na rajče fotky z tohohle housu, je jich jen málo, není vyfocený vše, některý jsou starý a prostě nevim, co si představujete když mi furt píšete vyfoť nám v čem bydlíš... No tak se podívejte na to co mám a dejte pokoj. Budou tam hned jak na rajčeti skončí "údržba systému".

A co vám povím dál? Tak třeba to, že amíci si asi brzo začnou myslet že jsem lesba :o) :o) :o) protože o těch osobách, na který se mě zatim zeptali, jsem prostě nemohla říct, že jsou pěkný, protože NEJSOU... asi mám jinej vkus. Tobi a jemu podobní, to prostě není můj "šálek kávy". Dneska už se Alice divila, prej: tobě se nelíbí nikdo! To teda není pravda, v naší škole je hned několik fajn týpků, ale o tom až jindy. Třeba už proto, že se mě jeden na včerejší hodině francouzštinky zeptal, jestli se někdy v česku bavíme o americký politice, tak jsem mu řekla že jo, a on jestli máme taky pezidenta, tak jsem mu řekla že jo, samozřejmě. A on prej že to je teda cool... a jestli teda jako nemáme krále a princezny a tak :o) :o) omg to sem se smála, to fakt nešlo... Ale musim říct, že není sám zmatenej... je jich víc.

Pár věcí, co mi tady chybí: V první řadě ze všeho nejvíc mi chybí piškvorky. Vážně, ani trochu nekecám, tady to neznaj a já se teda necejtim dvakrát na to, abych jim to vysvětlila, už jen to, že jsem se ptala, kde je pošta, mi zabralo asi 10 minut. Potom mi taky moc chybí rejže se řepou a kynutý ovocný knedle - třešňový. Jo, na ty teda mám chuť. A buchty, babičko :o) A pak mi chybí víte co? No přece vy, lidičky :o) :o)

A pár věcí, co se mi tady opravdu líbí: zmrzlina, přátelský lidi, to, jak je tu všechno veliký (i třeba borůvky, nebo hroznový víno a melouny - veliký a bez pecek :o), to si fakt užívám), a pak taky Kennywood. Je to pěkně drahý, ale nejrač bych tam chodila každej druhej víkend (ty zbylý víkendy by byly samozřejmě schůzky se skupinou ostatních exchange studentů). A pak taky ty hlášky typu guys (což řeknou třeba jedný holce a tak), pretty (slovní spojení typu pretty ugly se mi fakt líbilo, teda vim že my taky říkáme že je něco pěkně hnusný, ale tohle je cool... mimochodem cool je další hláška). A pak taky dvacetkrát denně slýchávám: "oumajgaš!" :o) njn... Jo a pak se mi tu moc líbil jeden film, kterej je nejspíš i nadabovanej, jmenuje se Almost Famous. Fakt cool a pěknej... rozbrečel mě, což po převodu do celosvětovýho měřítka znamená, že je to fakt dobrej movie.

No a to je asitak vše, co jsem vám chtěla říct. Zase jsem se trošku rozepsala... trošku víc... njn tři dny (nebo kolik) je dlouhá doba... Miluju vás a napište mi všichni i když vás neznám joo??? díky... a taky díky že jste tohle dočetli až sem, nejspíš vám to zabralo celej den nee??? No tak se mějte famfárově a užívejte života, mně třeba je skoro 17, to je blíž k 30 než k 0... a život je, jak říkám, krátkej, lidi. Tak don't worry be happy :o) papáá

PS: Na zamyšlení: proč nejsou romantický filmy podle skutečný události??

Americká móda, aneb pár věcí, co jsou tu, jak jsem si všimla, normální...

Zdravím přátele všeho druhu, tentokrát jsem se rozhodla vám napsat pár slov na téma americká móda. Nebudu psát věci typu: američani nosí džíny a trička, taky nosej boty, občas taky čepici... spíš se zaměřim na extrémy a věci, co mě zaujaly.

• Jednodílný plavky. To se vás, pánové, asi moc netýká, ale tady se dvoudílný plavky snad vůbec nenosej. Teda vůbec... Když jsme byli na lake Erie, Siami prohlásila, že má poprvý v životě dvoudílný plavky. Mimochodem je jí asi 16. A ty dvoudílný plavky... možná kdyby si vzala jednodílný tak by byly menší, protože měla něco na styl "kraťásky" a k tomu vršek velikosti mých školních triček :o) Opalujou se tu v jednodílnejch, plavou v jednodílnejch... připadala jsem si zezačátku jako cvok, ale naštěstí má Rachel taky dvoudílný, tak jsme byly na koupáku 2.
• Otvírací mobily. Jj, za ten skoro měsíc co tu jsem jsem neviděla ani jeden "neotvírací" mobil.
• Bílý boty. Nechápu to a přijde mi to ulítlý. Prostě když jdete po škole a díváte se na zem, asitak 2 ze 3 lidí maj zářivě bílý boty. Je to DIVNÝ, teda to je můj názor. Kdo mě znáte, víte, že se svýma zablácenýma roztrhanýma a hlavně počmáranýma teniskama moc nezapadám. Ale tady se to tak nebere a to si užívám. Každej si tu nosí co chce a když člověku neladí všechno co má na sobě, není to hned outsider.
• Co se jinejch bot týče, je to asitak jako u nás. Žabky, crocsy. Stejný. Kdo bude gumovější??
• Rozkrok pod kolenama, což je taky divný. Nevim jestli probíhá ve škole nějaká soutěž, kdo udrží kalhoty nejníž, ale každopádně to tak vypadá. Devadesáti procentům kluků koukaj trenky, a to i když se převlíknou na tělák nabo tak. Je to hnusný. Ble. Ještěže jsem holka a neřešim, co se nosí.
• Černošky a jejich účesy - to je taky něco. Myslim, že v noci nespěj a jen se češou, protože to, co nosej na hlavě, mě stále nepřestává udivovat. Je to jako z divnýho filmu... Kdyby si někdo v Česku udělal na hlavě taky něco takovýho, myslim, že by ho dočista vydědili.

A to bude asi všecko. Možná jsem ještě zapoměla napsat, že doma choděj v džínách a do restaurace si klidně vezmou tepláky, ale to není tak podstatný. Jinak teda lidi, zase pár novinek, pro ty, co se mě každej den ptaj "how're you doing?": Tak zaprvé jsem se dnes dozvěděla, že se nesmí nosit nejen batohy, ale ani jakýkoli jiný zavazadlo, do kterýho se vejde kniha. Hm. Takže asi budu tahat všechno v ruce. Chodila bych do skříňky, ale to se prostě zaboha nedá stihnout. A nejen to, jářku, ono se ani do těch skříněk nesmí jít kdykoli to kdo stíhá a potřebuje... Jsou určený přestávky, a jindy se prostě u skříňek nesmí nikdo zastavovat... jsou totiž mimochodem normálně všude na chodbách. Hm. Hm hm hm. Co naplat. Dálepak dneska jdu s Alicí zase na další field hockey game, opět hraje Rachel. Obávám se, že tam usnu, dneska ráno jsem totiž zaspala, pak jsem málem usnula na těláku když jsme měli dělat sedy lehy a pak v autobuse. A ve všech předmětech mi nejspíš strhnou body za zívání. Taky jsem málem usnula teď a tady, ale na poslední chvíli přišla Hannah s telefonem, volala nějaká osoba z CIEE. Teda Hannah mě asi nesnáší, třeba včera jsme se něějak nemohly obejít na schodech, já jí řekla sorry a ona nic a jen vysupěla nahoru, jakobych se jí hodinu posmívala jánevimproč. Zatim si to celkem užívám, však ono ji to přejde. Tak lidi, nebudu to prodlužovat, už jsou to zase skoro víc novinky co se tu dějou než článek na dané téma. Fuj na mě, mrak na mě a ble na mě. Stydim se. ¨

Tak se mějte. Díky vám, kdo mi píšete, díky vám, kdo to čtete, a přidáváte mi čísílka do počítadla, a díky vám, kdo jste si na mě za tu dobu aspoň jednou vzpoměli. Není to tak dlouho, časem začnu přitvrzovat :o) :o) mám vás ráda. Ahoj.

Kennywood, aneb jak správně trávit volné pondělí..

Ano ano, tak na toto pondělí jsem se těšila víc než na kterékoli jiné v poslední době. Kennywood, velký zábavní park, láká stovky, možná tisíce návštěvníků každý víkend. A ani my jsme neodolali a vyzkoušeli alespoň některé z místních atrakcí.

Začalo to tak, že jsme se v 11 dopoledne podle plánu, v půl dvanácté ve skutečnosti, sešli doma u Peg, naší koordinátorky. Tak tam s námi chvíli debatovala na téma škola apod., a pak jsme se nalodili do jejího auta a vyrazili vstříc novým zížitkům. A stálo to za to. Hlavně proto, že když zaplatíte vstup, až na asi 1, možná 2 atrakce a jídlo nemusíte platit vůbec nic. A vstupenky kupoval Jongův hosttatík, takže jsme si užívali víceméně zadarmo. Začali jsme tak, že Tobi a Jong prohlásili, že zkusí volný pád. Já jsem pro atrakce tohoto typu jen v případě, že mě někdo drží za ruku, a vzhledem k tomu, že nebyli zájemci, museli jsme počkat - já a Dee - dole. Fronta byla poránu (bylo teprv 12) naštěstí krátká, a tak jsme hned vyrazili dál, na nejspíš největší a nejrychlejší horskou dráhu v celém Kennywoodu. Trochu jsem se bála, ale vzhledem k tomu, že jsem nesnídala, nebylo čeho. Jong a Tobi jeli spolu, se mnou jel ve vozíku Dee. Byla to vážně, vážně megarychlost. Ale až na pár hupů jsem si to užívala. Ten den jsme tam jeli ještě alespoň 2x nebo 3x, přesně nevím. Potom jsme se byli poprvé namočit, usušit na obří houpačku, pak jsme potkali Jana a jeho girlfriend Lizzie, což jsou nějací příbuzní Peg. Jelikož oni byli ještě suší, což nebylo fér, vyrazili jsme hromadně na další mokrou zábavu, jízdu na umělé řece v kulatém člunu pro 6. Není to ale tak jednoduché, jak se zdá, protože na vás cestou číhají vodopády, které obvykle ohodí bez vyjímek všechny ve člunu. Této zábavy jsem se pro zachování alespoň napůl suchého oblečení nezúčastnila, ale fotila jsem. Nebylo to ale zas tak rozumné, jak se zdálo, protože přestože byli mokří skrz naskrz, vyrazili ihned na další vodní atrakci. Teď už jsem se ulít nemohla. Sedla jsem do člunu pro 3 za Jonga a Tobiho, což nebyla dobrá volba. Jakmile jsme se totiž rozjeli, Tobi na nás oba začal cákat vodu jako malé dítě, takže ikdyž jsme se bránili, seč nám síly stačily, byli jsme mokřejší než kdokoli jiný v celém Kennywoodu. Pak jsme se chvíli sušili na atrakcích jako např. turbo rabbit, racer nebo centrifuga. Teda co se té centrifugy týče, z neznámého důvodu se všichni tvářili, jakože nemají daleko k tomu, aby vyhodili dnešní oběd, a divili se, že mi taky není špatně. Nejvíc good byla ale horská dráha, co vypadala staře a nudně. Tobi a Jong si sedli dopředu, úplně nejvíc, protože to bylo nejspíš exciting vidět co nás čeká. Ale my (já, Dee, Jan a Lizzie) jsme se posadili úúúplně dozadu, jak nejvíc to šlo. Je to tam prý nej, nejvíc to hází a je to nejrychlejší. Byla to vážně vážně sranda, smáli jsme se jako magoři :o) a jeli jsme ještě asi 3x. Měli jsme se vrátit asi v 5 odpoledne, ale Jan zavolal Peg, že to není nutné, že pro nás přijede později jeho máti. Stihli jsme si ještě v klidu zopakovat několik nejlepších atrakcí (fronta na Pitt Fall byla v tuto hodinu už delší a já a Dee jsme málem umřeli nudou) a vyzkoušet i něco "nového", jako například autodrom :o) Tak jsme se dostali za hranice zábavního parku asi v půl desáté večer. Vyzkoušeli jsme toho hodně, ale někam jsme se nedostali, možná příště. Nejlepší je prý Kennywood na "helouvína", tak jim věřme a těšme se :o) :o)

Jinak přátelé, co je nového:

Dneska byla první hodina těláku, na který jsme se měli trochu pohybovat, tak jsme si všichni poctivě přinesli bílý triko, gym shorts a tenisky. A hádejte, co jsme dělali? tak pro začátek... jsme běhali 12minutovku. :o) :o) naštěstí se to bralo jako run/walk test, takže většina třídy se jen vesele procházela po oválu a jen pár cvoků - se mnou včetně - běželi. Nebyla to taková tragédie, jako u nás ve škole, protože ovál není jedno velký bahno, a je taky o dost kratší, což zvedá sebevědomí. Myslim, že jsem ještě pořád červená :o) ale jinak jsem si to vážně vážně užívala.

Zítra píšem písemku z matiky... což je dobře. Nemusim tahat knihu přes půl školy a zpátky.

jinak teda lidi, díky díky že to furt ještě čtete, dělá mi to víte co? Radost!!! :o) :o) :o) thx

mám vás ráda, mějte se famfárově a papááááá

Lake Erie a další víkendové zážitky

Nevím, jestli jim vstávání v půl šesté ráno za ten školní týden nestačilo, nebo mě prostě chtěli naštvat, ale v sobotu v 6 ráno sedělo 8 lidí ve 2 autech a mířili na sever, k jezeru Erie. Cesta trvala asi 3 hodiny, přesně podle plánu. Netuším, jak tomu bylo v druhém autě, ale my jsme (samozřejmě kromě Alice - řidičky) všechny celou cestu spaly. Když jsme byly násilím probuzeny, ten den podruhé, dozvěděli jsme se, že se nacházíme ke Kanadě co by kamenem dohodil, a že jdeme do kanadského obchodu s koblihami. Nikdo neprotestoval, přesto nám ale chvíli trvalo, než jsme se u malého stolku v koblihovém obchodu sešly všechny. Stejně jako ostatní jsem dostala na výběr ze všech koblih, co tam měli. Ale vyberte si, když jedna vypadá líp než druhá a ani u jedné nevíte, jak chutná. Tak jsem řekla, že nevím (jako vždy, když je odpověď složitější než ano, ne, ok), a dostala jsem jablečnou věc, co sice s českou koblihou neměla nic společného, ale zase neměla tvar kroužku a nebyla uprostřed děravá. To jsem ocenila. Chutnala moc dobře. Pak už otevřeli i fast foody a my si šly objednat sendviče na oběd. To mi přišlo fajn, protože jsme byly v obchodě, kde si sami můžete vybrat, jaký typ pečiva chcete, délku sendviče, jaký salám nebo maso, pak jaký sýr, jakou zeleninu, dresing, jestli zapéct nebo ne. Je to good, něco takového by mohli dělat na dlouháku. No a pak, pak jsme vyazily na pláž. Chvíli jsme vybíraly, která bude ta nejlepší (nakonec jsme mimochodem stejně skončily na té první), pak jsme se převlékly do plavek, postavily plážový stan a bylo. Voda nám nejdřív přišla ledová, ale pak to bylo OK, začlo být vedro a bylo to jako u moře, s jediným rozdílem, že voda nebyla slaná. Díkybohu.

Den ubíhal celkem rychle. Nejdřív jsme se jen tak koupaly, válely a nicnedělaly, pak proběhla akce zahrabávání Naomi do písku, a než bys řekl famfrpál, byl oběd. Vytáhly jsme sendviče, chvíli trvalo, než každý našel ten svůj, pak jsme si daly ice tea nebo limonádu a najedly se. Bylo to celkem v pohodě. No a pak se stala ta osudová věc, která na mě má dopad až do teď a bude mít ještě aspoň týdenní následky. Usnula jsem. Spala jsem asi 3 hodiny. Bylo tam se mnou 7 dalších osob, z toho 2 dospělé, a žádná z nich mě nevzbudila, nepřikryla, nic. Jsem spálená jako ty ubohý lívance, co jsme tenkrát dělaly s májuškou doma. Bolí to jako prase :o) ale fakt. Mám spálený ramena a záda, ale to tak nevadí, protože je moc nepoužívám. Jen se nemůžu opírat. Co je ale horší, mám spálenej zadek, takový to bezejmenný místo za kolenama, stehna a lejtka. Ale s tím zadkem a za kolenama je to nejhorší. Nemůžu sedět, protože mě bolí obojí. Nemůžu chodit stát, protože mě bolí za kolenama, nemůžu ležet na zádech, protože mě bolí zadek. Pokud si pamatujete, jakou barvu měl nos mojí matičky po návratu z Djerby, tak to oproti tomu nic není. No prostě osudová chyba, že jsem si nelehla do stínu. Nebo na záda, kdybych měla spálený břicho, asi by to tolik nevadilo. Možná bych i mohla sedět a chodit. No nic. Tak když jsem se konečně vzbudila, šla jsem do vody, protože i bylo vedro, tam to začlo pálit a bolet, a bolí to do teď. Ještě chvíli jsme strávily na pláži, pak jsme se sbalily a jelo se do kempu. To byla cesta asitak hodinová, nedokážu odhadnout, zase jsem spala. Vlastně jsem spala bezmála celý den. V kempu jsme postavily stany, vytahaly všechny věci (včetně 8 židlí, druhého stolu, kávovaru, jakési přenosné plotýnky, 2 ubrusů, několika krabic jídla, kyblíku, miniledničky a dalších) a pustily se do přípravy jídla. Nebylo to mimochodem nijak extra složité. Stačilo si vzít igelitový pytlík, do toho naházet všechno možné jídlo (mleté vařené maso, brambůrky, salát, strouhaný sýr a další) zavřít, pořádně zamíchat, otevřít a skonzumovat. No problem. Pak jsme si daly mufiny, a posadily se okolo ohně, kde, stejně jako při mém posledním kempování, všichni povídali, hádali se, půjčovali si světelné náramky (já měla oranžový a růžový, oba jsem věnivala Vendelínovi) a další, a já jsem přemýšlela o všem možném, např. můj spálený zadek, Severus Snape, můj spálený zadek, Albus Brumbál, Rowenda z Havraspáru, Gregory House, mé spálené nohy a další podobná témata. Jo a ještě kluci v nové škole, ale to jen chvíli, protože pak si Alice začala dělat pečená jablka s pudinkem a my si opékaly marshmallovny na ohni. Ne takovéty české, ale pravé USácké. Byly moc fajne, hlavně protože mi byla nehorázná zima a všechno, co bylo teplejší než moje pusa, bylo good. Měly jsme jen 2 příchutě, ale to stačilo. Normální bílé a červené obalované v kokosu. Miluju marshmallovny. Opravdu jo. Pak se ještě chvíli dohadovaly, jestli twilight books jsou dobrý nebo ne, já myslim že ne, už jen z toho, co jsem slyšela a četla o nich, nemusela jsem ani číst je. Když se budu někdy opravdu hooodně nudit, tak si to přečtu, ale teď v nejbližší době určitě ne. Zatím jsem kromě Harryho Pottera pouze u knih pro děti, k upírům se dostanu dýl. No nic. Pak se tedy šlo spát, což se spáleným tělem nejde moc dobře, vzhledem k tomu, že jsem v tom za ten den ale měla už praxi, jsem zvládla usnout celkem rychle. Ráno nás Alice vzbudila v 8, za což jsem jí nebyla ani trochu vděčná. Posnídaly jsme, sbalily stany a v 10 jsme vyrazily na místo, jehož název si stále nepamatuju, přestože jsem ho slyšela už poustakrát. Njn, já. Každopádně to bylo velice velice zábavné a poučné, trochu fascinující, později se mi to ale už tolik nelíbilo. Bylo tam jezero, jako mimochodem v této oblasti skoro všude, a tam byly ryby, kapři. Taky tam byly kachny a husy. A rackové. A těch kaprů tam bylo úplně megakvantum, okolo stáli američani a házeli jim celý krajíce chleba, převážně toustovýho, a ti kapři to jedli. Kachny jim to, pochopitelně, záviděly, a tak se k tomu chtěly taky dostat, a tak chodily po těch kaprech. No nic. Prostě to bylo něco, co v česku neuvidíte. Ale pak se mi to ani nelíbilo, porotože to těm zvířatům škodí. A když jsme konečně každá dostala ledovou tříšť, opustily jsme to místo. Myslím, že už se mi nepoštěstí krmit kachny chodící po kaprech, ale to nevadí. Naštěstí to prý stejně od nového roku zakážou. A pak jsme jeli k dalšímu, třetímu jezeru. Tam jsme si pronajaly kánoe a kajaky a daly si oddechovou hodinku na vodě. Alice zakázala Naomi si brát s sebou mobil a Naomi ji neposlechla a ten mobil jí pak spadnul do jezera. Neva, bylo to OK, až na to sluníčko. A na to, že jsem musela sedět, což pochopitelně bolelo :o) No a pak jsme se nalodily zpět do aut a vyrazily domů, do Pittsburghu. Nespala jsem celou cestu, přísahám :o) jen asi půlku. Pak jsme vyházely věci z aut, Heather odjela, pro Katy a Naomi si přijeli rodiče a adoptivní rodiče a Siami tam asi hodinu čekala a pak taky jela domů. No a my jsme místo zaslouženého odpočinku připravovaly večeři pro návštěvu: rodinu s 4 dětmi. Jedno si tu rozbilo hlavu, ale jinak to proběhlo v pohodě, bylo tu hodně jídla. To jsem si užívala. Hlavně hroznové víno. Obří, bez pecek :o) njn... a teď tu sedím a píšu vám, bolí mě zadek a myslím na vás, přátelé, kteří zítra nejdete do žádného zábavního parku, ale do školy... Fotky jsou jako vždy na rajčeti, ale nestojí za nic. Jinak teda zdravím naši izolovanou skupinu, chytrou hlavu, všechny PiHounky (hlavně Hanku) a ty sympatičtější tváře z naší třídy, rodinu a všechny ostatní lidi co mě mají rádi a myslí na mě, pak taky ty, co mě neznají a čtou to jen tak z nudy, a nakonec i ty, co mě nemají rádi a hledají něco, co by jim napovědělo, že se tu nemám dobře. Díky že mě čtete, mám se dobře, přímo báječně, když nepočítám tu červenější půlku mého těla... a mám vás ráda. Papáá