Juno

Viděla jsem film. A tento článek bude nejen o filmu samotném, ale i o tom, k jakému zamyšlení mě dovedl. Protože, jak jistě víte, já se zamýšlím i nad největšími blbinkami. 

Ale nejdříve něco o ději filmu. Hlavní hrdinkou je 16letá dívka Juno. (Je mi jasné, že jakmile je hlavní postavou filmu americká šestnáctka, všichni si říkáte, co to bude za kravinu, ale boo ya, na csfd je to červený!). Jedná se o typickou tuctovou studentku střední školy v Americe, která se ale poněkud netypicky dostane do jiného stavu se svým kamarádem Pauliem Bleekerem. Nejdříve je odhodlaná, že se dítěte vzdá, dokud je to možné, a kromě Bleekera a své nejlepší kamarádky Leah o tom nikomu neřekne. Na poslední chvíli ale změní názor a rozhodne se dítě donosit a darovat adoptivním rodičům. A to je asi tak celá zápletka. Samozřejmě, potom už se spouští Junin příběh, její vysvětlování rodičům, její krátkodobé přátelství s adoptivním otcem dítěte, ale také problémy s těmito adoptivními rodiči, její hádky s Bleekerem, kterého považovala jen za svého kamaráda a sex s ním prý měla "z nudy", a další a další trable. Nemá smysl vám prozrazovat, jak to skončí (hehe, myslíte si, že si dítě nechá?). Pokud jste aspoň trochu na tento typ filmu, doporučuji. Za dva a půl dne jsem ho stihla zkouknout 3krát a zítra koukám znova. Plus tedy musím dodat, že Ellen Page a Michael Cera jsou v hlavních rolích naprosto boží. Oba bych je sežrala. Vážně.

Co mě ale donutilo přemýšlet, nebyl příběh. Nebylo to ani Junino těhotenství. Vlastně to byla spíše atmosféra celého filmu. Nostalgicky jsem vzpomínala na svůj rok v Americe. Ta atmosféra byla stejná. Takové to, když nejste jediní, kdo si myslí, že škola není nejdůležitější. Když jsou si lidi rovní, jeden je chytrý a ostatní to o něm ví, ale nedělá to z něj lepšího člověka. Chytrý nebo bohatý není lepší, stejně jako roztleskávačky, geekové,  ňoumové a další nejsou horší. Chybí mi to. 

Sotva se vám tady v Česku stane, že sedíte v jeden den u jednoho stolu s matematicko-informatickým géniem, s fotbalistou, hudebníky, s párem zapálených sportovců a baletkou, a potom s dalšími několika naprosto nudnými tuctovými lidmi, a náramně se bavíte. A nemyslím u stolu ve škole, ale někde jinde. A bez chlastu. Co je Česko? Podle mě to je cvokhaus. Jakmile někam vstoupíte, hned si vás zaškatulkují. Vlasy, obličej, oblečení, batoh... to je první dojem. A můžete mi milionkrát vykládat, že to tak není, ale když přijdu do školy dejme tomu třeba v kimonu, to si pište, že si něco pomyslíte. Plus v Americe se řídí od 16ti a pije od 21ti. Proč to tu tak taky není? Nebo spíš, proč, ať je to jakkoli, to nikdo nedodržuje?

Stejně tak mi chybí pocit svobody. Pocit, že škola končí pro všechny ve dvě a do čtvrt hodiny jsem doma, protože mi tam hned jede school bus, a nebo lépe že mám auto a vlastně můžu až do večera dělat, co se mi zachce... protože se nemusím učit elektrostatiku, plazy a obojživelníky, psát fejetony a francouzský slohovky a tak dále... protože tam jim došlo, že ať nás nutí jak chtějí se něco učit, nemůžou nás donutit si to pamatovat, pokud doopravdy nechceme. Neříkám "chci reformu školství", neříkám "nechci chodit do školy", jen říkám "můžete mi prosím někdo vysvětlit, jaký smysl má vstávat v noci, abych dvě hodiny vybarvovala mapu Litvy a pak 5 hodin vybarvovala z nudy čtverečky na čtverečkovém papíře?" a "proč proboha musíme mít na matiku zelenou barvičku na podtrhávání, jednou jsme sakra dospělí, tak proč po nás chtěj něco takovýho?" A vůbec. Nerozumím spoustě věcí, kterým se musím přizpůsobit, a to se mi pochopitelně nelíbí. Pokud jste opravdu tak vytrvalí a stateční, že jste můj chod myšlenek sledovali až sem, nejspíš se vám zrovna honí hlavou, že si pěkně vymýšlím. Že chci žít v ideálním světě, který neexistuje, a že jsem určitě zase ve své náladě "nespokojenost se vším". Možná. Ale nemyslíte, že na tom něco je? Nemyslíte, že místo přípravy na maturitu (na což je už tak extrémně málo času) strávit dva měsíce kreslením srdíček je kravina? Nemáte taky občas pocit, že je vaše škola postavená na hlavu?

Ale nechci se tu rozvášňovat o škole. Jde tak nějak o všeobecnou náladu, co se mi na filmu Juno líbilo. Co jsem si začala uvědomovat, že mně chybí. Třeba to gesto nacpání 100 krabiček tictaců do schránky. Nebo to, že se lidé prostě přijdou navštívit bez toho, aby to plánovali týden dopředu. Nevím, ale takové věci se mi nestávají. Čím dál víc ztrácí tenhle svět na zajímavosti a zábavnosti, přestože teoreticky máme neskutečná kvanta možností. Ale pochopitelně, málokdo dělá spontánní šílené nezapomenutelné maličkosti... hrozí mu totiž nebezpečí společenského přeškatulkování. Ano, možná přeháním, ale víte, jak to myslím, ne? Radši budeme všichni nudní a normální, popřípadě v rámci imaginární zábavy zajdeme o víkendu do hospody (ee, já ne) a tím to končí. Pro jistotu půjdeme s davem a necháme si všechno líbit, protože společnost a systém, který tu panuje, to je ten boss. Ne naše osobnost.