Úvaha - domácí slohová práce

Původně jsem svou narychlo splácnutou úvahu nechtěla vůbec publikovat. Abyste si nemysleli, že nevím o chybách, tak vím: občas píšu zbytečně dlouhá souvětí, mám tendence se odklánět od tématu, nedokončuji myšlenky. Tato esej obsahuje spíše mou aktuální náladu ve chvíli psaní (aneb napsala jsem, co mě zrovna napadlo) než můj dlouhodobý pohled na věc. Styděla jsem se za ni a kromě profesorky jsem ji nikomu nedala přečíst. Dostala jsem ale výbornou jak za slohový výplod jako takový, tak za gramatiku (hehe). Proto ji tady tedy máte, jen kdybyste měli náladu. Nekritizujte, zvládnu to sama ;o)
PS: pro vás, kdo mě znáte, prosím neupozorňujte, že o sobě trochu lžu :D

...........................................................................................

téma: „Není pravda, že máme málo času. Pravda je, že ho hodně promarníme." Seneca ml.

Poslední dobou se jakožto studentka vyššího stupně gymnázia stále častěji setkávám se stížnostmi svých vrstevníků na nedostatek volného času. To mě pochopitelně nutí se nad problematikou výhodně stráveného času zamyslet. Jak si správně rozdělit čas, abychom stihli všechno a ještě měli volno pro sebe?

Někteří mí spolužáci by se nejspíš nechali slyšet, že gymnázium jim nedává žádnou jinou možnost než učit se ve škole, učit se doma, spát a jít znovu do školy. Jsou lidé, co věnují škole (a do budoucna i práci) veškerý svůj volný čas, a to jsou právě ti, od kterých to staré známé „zase jsem se vůbec nevyspal/a“ nebo „nemám čas vůbec na nic“ slyšíme nejčastěji.

Můj názor na tuto problematiku se velice liší od názorů ostatních. Mnozí lidé, které znám, by na toto téma asi psali, že mají málo volného času, tudíž je asi logické, že s ním potom nehospodaří úplně rozumně.

Je ale volný čas tím, čím si myslíme, že je?

Občas mám pocit, že mají lidé v současné době tendenci plýtvat svým volným časem natolik efektivně a automaticky, že už si to většinou ani neuvědomují.

Podle mě je správné dělat věci tak, jak nejlépe umíme. Když se ale dívám na některé své přehnaně snaživé spolužačky, vidím, že jsou mezi námi stále spousty jedinců snažících se udělat věci ještě lépe. Proto tráví nad učením tolik času, proto se tolik stresují kvůli jediné horší známce nebo menšímu neúspěchu. Tito lidé se očividně rozhodli věnovat sto padesát procent svého snažení jediné věci – v tomto případě škole –, načež se zdají být překvapeni, že jim nezbývá volný čas (který kdyby měli, jistě by ho využili k doplnění nějakých dalších školních úkolů).

Každý má totiž možnost vybrat si mezi samými jedničkami – s čímž se váže nedostatek volného času – nebo děláním toho, co je pro nás důležité. Možná si někteří myslí, že my, kteří tolik o výborný prospěch ve škole nestojíme, nemyslíme na budoucnost. Naopak. Chceme být dobří ve svém oboru, což obnáší také věnování se ve škole jen tomu důležitému. Tím nám zbývá více volného času a můžeme se buď válet doma, nebo se zdokonalovat v něčem jiném, co nám škola nedá.

I já si občas na nedostatek volného času stěžuji. Většinou to je ve dnech, kdy se pro něco nadchnu (naposled, když jsem si vzpoměla na to, jak jsem kdysi hrávala na klavír, a ze všeho nadšení jsem u piána chtěla strávit následujících několik dní)... to pak člověku povinnost jít do školy moc radost neudělá.

Jsou tu také ti, kteří „si užívají života“, jak sami často říkají. Chodí do školy, protože musí, a svůj volný čas tráví všelijak, jen aby ho měli co nejvíce.

Musím ovšem upozornit na fakt, že všechny tři výše zmíněné skupiny studentů skončí více méně stejně – s papírem „absolvoval“.

Jedni budou mít samé jedničky nebo alespoň vyznamenání, což se dá brát za výborný začátek pro studium vysoké školy. To jsou ti, kdo nemají volný čas, ti, kteří si ho sami sebrali a stěžují si na jeho nedostatek.

Druzí budou dobří ve svém oboru. Podle konkrétní situace a podle toho, jak dobří jsou, mohou buď hned po střední škole začít pracovat, nebo také pokračovat ve studiu. Ve výsledku nejspíš budou na vysoké škole lepší než ti z první skupiny, neboť se specializovali už dříve. Tito jedinci si většinou na nedostatek volného času nestěžují. Věnují svůj čas tomu, co dělají rádi, a to se nebere za plýtvání.

Třetí skupina může stejně jako ty předchozí jít na vysokou školu, nebo hned začít pracovat. Jsou to právě ti, kteří mají nejčastěji smysly otupené alkoholem (a tak dále), protože si užívali života trochu moc. A co dál, to často nevědí.

Myslím si, že je až moc různých úhlů pohledu na věc volného času a že vše záleží na tom, co od něj čekáme, a vůbec co čekáme od každého našeho dne a od života obecně. Na toto téma by se dalo hovořit velice dlouho.

Pokud si někdo užívá to, co dělá, nevadí mu, že tomu musí čas věnovat. Kdo potřebuje volný čas, najde si ho.