Amerika, aneb proč zůstat doma.

Jak jistě mnozí víte, o prázdninách odjíždím do USA, kde nebudu ani týden, ani měsíc, ale téměř celý rok. Samozřejmě s tím je spousta zařizování. Musím říct, že to bude fajn, naučím se anglicky, osamostatním se (což už je nejvyšší čas :-), že ano) a najdu si tam nové přátele a tak, ale má to i svá negativa, která poslední dobou pociťuji velmi často a celkem mi to vadí. Tak zaprvé to zařizování. Vyplnit milióny dotazníků, pohovory ve Student Agency, s ředitelkou, s třídní, se zástupkyní, ještě budeme muset na ambasádu, řešit co s sebou, víza, ještě ani nevím kam jedu a ani datum odletu, což je poněkud naprd, protože můžu odletět stejnětak v červenci jako v srpnu a tudíž vůbec nemá smysl cokoli plánovat na prázdniny. Dalším poměrně dost podstatným negativem je to, že tady nechám všechny lidi co mám ráda, všechny svoje zájmy a podobně. Až se vrátím, bude všechno jinak. Někteří lidé, se kterými teď trávím svůj volný čas, tu nebudou. Pojedou na střední, na internáty, nebo prostě už nebude příležitost se s nimi setkat, pokecat apod. Nebudu dělat stejné věci a pokud nebudu největší šprtka na světě tak nebudu ani chodit do stejné třídy. Na to se mi nechce ani pomyslet, fujky. A taky přijdu o taneční. Nemám tam s kým jít, protože v lětošní kvartě nikoho neznám. Asi půjdu s tercií, pokud mě budou chtít (ne jako ty lidi v tý americe) a tudíž budu chodit do tanečních v maturitním ročníku. To je poněkud traumatizující. No nic. Tady jsem vám vyjmenovala většinu problémů spojených s ročním zájezdem do USA. Snad se časem dozvíte i jeho lepší stránky. Mějte se krásně, Vaše Kačenka a Vendelín.

pátek 13. aneb věřit či nevěřit?

Dneska je pátek třináctého. Kromě toho, že se kdesi vybouraly nějaké kamiony (což se mě moc nedotklo) se zas tak děsné věci nedějí. Ale když se to vezme kolem a kolem, dnešní den byl přecejen o trochu horší než ty ostatní. Začalo to tím, že jsem vstala v naprosto nepoužitelném stavu (asi jako když jsem dočetla relikvie smrti, jen o trošičko lepší). Nestihla jsem si udělat svačinu a na autobusové zastávce jsem šlápla do kaluže tím velmi nešikovným způsobem, že jsem měla jednu nohu mokrou až po koleno (mimochodem to schlo celé dopoledne). Pak jsme nestihly dvacetosmičku, což byla osudová chyba, protože se domnívám, že kdybychom ji stihly, dnešní den by vypadal úplně jinak. Cestou ze zastávky do školy (protože jsem šla nejvíc u silnice) mi ohodilo jakési auto i tu druhou (jen o trochu sušší) polovinu těla. Celé vyučování se vleklo naprosto neskutečně, dokonce ještě víc než ve středu a to už je co říct. Málková to zase jednou prodlužovala víc než je nutné, písemka z češtiny dopadla katastrofálně a dvě hodiny hraní volejbalu (který po letošním školním roce úplně nenávidím) mě málem zabily. Pak jsem na autobusovém nádraží čekala třičtvrtě hodiny v tomhle počasí, to mi pochopitelně na náladě taky moc nepřidalo.Pak už se to ale začalo jen zlepšovat, v autobuse jsem se krásě vyspala.

Otázkou ale zůstává, zda je příčinou mých malých nezdarů pátek třináctého nebo jen to, že je prostě "blbej den". Já na to moc nevěřím a s tím, že v pátek se mi nikdy zrovna moc nic nedaří, počítám téměř vždy. V něčem jsem pověrčivá, ale téma pátku třináctého jde kolem mě.

Pac a pusu na čumáček posílá

Kačenka a Vendelínek