zase jednou kecy bez hlavy a paty

Poslední dobou jsem víc myslela než mluvila, to se musí napravit. Proto vám napíšu pár novinek, které se staly mně, kolem mě nebo kdekoli jende a mě se to nějak dotklo. Takže

1) Vendelín.

Můj dokonalý plyšový mědvěd. Měří asi 15 nebo 20 cm, tak akorát na mazlení. Většího bych nemohla nosit do školy a menšího bych určitě někde nechala. Trošku smrdí, protože byl se mnou párkrát ve škole na obědě (kuře na karí, rajská omáčka, karlovarský kotouč a další pochoutky), ale teď o víkendu ho provětrám. Za jeho kmotru je oficiálně považována Martina Chlumská, která (bystrá to hlava) mu vymyslela jméno. Vendelín je můj prozatimní životní partner :o) kdyby ho chtěl někdo vystřídat, přijímám návrhy. Mimochodem stál 109 korun.

2) PiHa.

Ve čtvrtek hrajeme u radnice. Neberte to jako reklamu, bude to hotová katastrofa. Před celým Libercem, bez pořádného ozvučení, úděsné kostýmy. Fakt děs. Raději bych hrála každý den v divadle než jednou u radnice.

3) Škola.

Blíží se konec školního roku a kdo si myslíte že má nejvíc práce? No přece my, poctiví studenti. Fysika, matika, chemie, angličtina, děják, zemák..... prostě děs. Umírám. Kecám, umřu až jindy. Doufám, že vám to není líto.

To je tak všechno. Díky, mám vás ráda (hlavně někoho, nebudu jmenovat). Kačenka.

Dospělost.

Ahoj lidi. Asi před týdnem jsem viděla film Přes noc třicítkou a kdo mě zná, tomu musí být zcela jasné, že jsem o tom náležitě hloubala (to dělám u všech filmům který se mě trošku dotknou a nejsou úplně blbý). Napadlo mě hned několik věcí. V první řadě to, že od dětství do dospělosti je strašně moc dlouhá doba, která má své plusy, ale i mínusy. Mezi plusy bych vybrala třeba to, že má člověk dost času vybrat si, jaký v dospělosti bude (nevím jestli to čtou ti lidé, kteří by mi uvěřili, že jim je to, jaký život budou žít, předurčeno už před narozením), najít si dost přátel a poučit se ze svých chyb. Na druhé straně jsou ale také nevýhody této dlouhé doby, které se ve výše jmenovaném filmu vyskytují v hojné míře. Mezi ně bych hlavně zařadila lidskou zapomětlivost. Chodíme do školy, učíme se spoustu věcí, které v životě k ničemu neužijeme, a zapomínáme, co nás těšilo, když jsme byli malí, co nám dělalo radost, jaké jsme měli zvyky a rituály, kdo byli naši přátelé. To všechno a mnohem víc zapomínáme a pak nám to chybí. Nevíme samozřejmě, že nám to chybí, ale když se dostaneme do problémů, patří to mezi věci, které by nám pomohly, zlepšily náladu. To tu ale není. Už jsme zapoměli.

Omlouvám se, že píšu tak děsně složitě, ale já mám dneska nějaký složitý myšlení :o) Prostě nebudu to dál prodlužovat, až mi matička dá zase jednou nějakou tu korunu, koupím si pencilku, blok na anglický slovíčka a další blok na deník, kam budu tyhle filozofický žvásty psát. No, měla bych se s vámi alespoň podělit o to, k jakému cíly mě mé myšlenky zavedly: Dospělost je špatná. Kdyby byly nějaké dotazy, ráda se podělím i o další své názory na toto i jiné téma. A myslím, že byste měli ocenit to, jak jsem v tak blbém filmu našla téma na své filozofování.

Díky, mám vás ráda. Kačenka.

Kniha.

Ahoj. Tak jsem se tady zase jednou vyskytla, nevím, zda je to k vašemu dobru, ale k mému nejspíše ano. Tak jsem tudle přemýšlela, co vám sem napíšu, protože kecičky typu "óóó já jsem tak zamilovaná, ale on mě nemiluje, asi se zabiju" nebo "mám milión úžasných kamarádek, martinko miluju tě mucky mucky janičko mmmtmr bla bla bla..." vás asi moc nezajímají a tak trochu to není můj styl. Sem bych spíš napasovala svou sestru, která je ve spoustě věcí mým pravým opakem. Tak vám teda napíšu o jedné knize. Jmenuje se Poselství od protinožců a dostala se ke mě celkem náhodou - přinesla mi ji matička z knihovny, když jsem zase jednou plácala jeden nesmysl za druhym a mimo jiné jsem i řekla, že bych chtěla žít mezi australskejma aboridžíncema. Nejspíš se domnívala, že mě tato četba odradí, ale spíš mě utvrdila v tom, že by to bylo moc fajn. Mimochodem tuto četbu vřele doporučuji, všem bez vyjímek. Všichni byste to asi nepochopili, ale já myslim, že každej si z toho vezme co potřebuje. I kdyby to mělo bejt jen málo. Tak, hodina matiky končí a já jdu na oběd. Mějte se, ahoj.