čtvrtek 17. února 2011

Příběh o tom, jak naše škola ztratila duši

Nedávno jsem sama sobě položila jednoduchou otázku: "Jde mít rád naši školu?" Hned nato jsem si čistě bez přemýšlení odpověděla "Ne!" Pak jsem se ale zamyslela drobítek více a uvědomila jsem si, že i já ten příšerný ústav, jehož jediným očividným smyslem existence je zabít nás nudou, měla kdysi ráda. Byly časy, kdy jsem se chlubila tím, že chodím na FXko a tím, že jsem byla šestá na přímačkách. Kam se ty časy poděly? Určitě jsem se změnila, o tom žádná, ale nezměnila se také naše škola? A musím říct, že změnila, a to docela dost. Ti, co přichází nyní, už neznají Gymnázium F. X. Šaldy takové, jaké jsme ho znali my. Mám dokonce pocit, a to už jste asi pochopili z názvu celého tohoto článku, že naše škola měla a ztratila svou duši. 
Pamatujete starou kantýnbábu v červeném okénku, která rozuměla, když jste jí řekli, že chcete PVPčko? (Pepsi v plechu... pro neznalé)
Pamatujete, jak před tím, než opravili chodník, museli cestou do školy všichni šlápnout na rozbitou dlaždici, které se říkalo "hipík" a která prý nosila štěstí? Jak se, když jela plná dvanáctka, u hipíka tvořila fronta, protože tam všichni museli šlápnout?
A vzpomínáte, jak jsme chodili do školy a ze školy křovím? A kdo šel po chodníku okolo, ten byl totálně out? Teď už ta léta pracně vyšlapávaná cestička zarostla.
A co když vám připomenu dřívější plechové žluté wc kabinky popsané vším možným, různými vtípky, výhrůžkami a rozhovory, a to, jak bylo v přízemí na držáku na toaleťák napsáno "Byl jsem tady, přijdu zas, Fantomas"? A jak jsme si stěžovali na nové záchodky, protože jich bylo asitak 5x míň a i zrcadel?
Ale největší vzpoura proběhla, když přemístili nástěnku se změnami z původního místa na to, kde je doteď. Tehdy pobíhal po škole Adam Fogl, tehdy primán, a natáčel na mobil pobouřené názory studentů vyšších ročníků. Jak nám vadilo, že se musíme od skříněk vracet a že je tam míň světla a tak dále. To byla dobrá vzpoura.
A jak jsme věšeli krmítka pro ptáky na žluté zrcátko příšerného pestrobarevného automobilu pana profesora Bažanta.
A nebo tehdy, to zase není tak dávno, když ještě byly jiné kartičky na oběd a jednou jsme přišli s tím, že si změníme oběd a čtečka byla přelepená cedulí "strojek na objednávání jídla je mimo provoz, neboť do něj někdo z vašich spolužáků nacpal želé" :D to byly časy.
A pamatujete, jak se měnilo zvonění z normálního na tu nesourodou zvláštnost, co máme teď? Jak se hlasovalo pro/proti rádiu a jak se vybíraly znělky a tak? To bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že ať se mi to líbí, nebo ne, naše škola se začíná měnit a měnit se bude. Nevadilo mi, že byla zastaralá, vadí mi teď, jak si hraje na to, že je moderní.
A pamatujete na ty perfektní staré skříňky, ty plechové klumpy, do kterých šlo dostat se i bez klíčů a mohli jsme si je polepovat a zdobit, jak jsme chtěli? 
A nebo jak ve staré jídelně všichni házeli batohy na jednu obrovskou hromadu tam vzadu a pak nikdo nemohl najít ten svůj? 
Tohle, moji milí, je nostalgie. Vzpomínám na doby, kdy jsem naposledy ráda chodila do školy.

2 komentáře:

Adam Fogl řekl(a)...

Já jsem pobíhal pobouřeně po škole? Proboha?? To si vůbec nepamatuju...

Anča Borovcová řekl(a)...

Nejen Adam... :) Jo, skříňky... To nikdo neměl potřeu na ně pracně vyrejvat... geometrické obrazce, když si je mohl, no co já vim, třeba i okovat ;)