Iva Procházková - Nazí

Tuhle knížku mi doporučilo hned několik lidí, a proto vám o ní píšu. Dočetla jsem ji včera pozdě večer a musím říct, že to je jedna z těch lepších, jedna z těch, co mě v poslední době velmi zaujaly. Nejspíš jste se pozastavili u názvu "Nazí". Nejlepší ho bude vysvětlit na úryvku z knížky:

...

"Nic nevím, tati! Ničemu nerozumím!"

Otec ji k sobě přitáhne, mlčky ji hladí po vlasech, hřbetem ruky jí osušuje tváře.

"Já taky ne," šeptá. "Je mi to čím dál míň jasný."

"Čím dál míň? To nemyslíš vážně!" Vzepře se jeho hladící ruce. "Bude ti šestapadesát! Myslela jsem, že v tvým věku je to naopak lepší! Že to základní jsi pochopil!"

"Co je základní?"

"Tati!" vykřikne zoufale. "Copak takhle se dá existovat?"

Otec proti ní sedí s nachýlenými rameny.

"Víš, v pubertě...," začne a opět zmlkne. Dívá se na ni pohledem soucitného lékaře, který zvažuje, zda pacientovi sdělit diagnózu, kterou si sám není stoprocentně jistý. Konečně se přece jen odhodlá.

"Puberta je zvláštní stav. Neopakovatelnej. V pubertě je člověk nahej, takže se ho všechno přímo dotýká. Ten dotyk vzrušuje a bolí zároveň. Jenže to trvá krátce. Až moc krátce," vzdychne a odmlčí se. Hodiny na zdi potvrzují jeho slova. Každé tiknutí je úder razítka. Orazítkované vteřiny jsou prošlé a ty, na které razítko dosud nedopadlo, nehotové. Co je mezi nimi? Co zbývá?

"Jak stárneš, oblíkáš se," otcův hlas se vlomí do stereotypu hodinového stroje. "Nabaluješ na sebe další a další vrstvy a ty tě znecitlivujou. Kdyby lidi, celá naše společnost zůstala obnažená, museli bychom si nejdřív všichni padnout kolem krku a pak spáchat hromadný harakiri. Náhradní řešení mě nenapadá."

...

Asi nemusím zase tolik dodávat (pro vás, co jste to ještě nečetli). Knížka vypráví příběhy několika dospívajících lidí, které jsou něčím více či méně spojené, ale každý je vlastně sám za sebe. Popisují, co mladí prožívají uvnitř, co z toho ukazují navenek, jak se snaží poprat s nátlakem okolního světa. Autorka hodně zajímavě popisuje city a touhy dospívajících lidí, jejich spojení se společností nebo s přírodou, jejich zážitky a to, jak přes všechnu snahu nejde vždycky všecko dělat správně. To celé je podané velmi, velmi příjemným tónem, takže jsem se několikrát i přistihla, že jsem dané chvilky (jak to tak u dobrých knížek bývá) prožívala naplno s hrdiny, nebo jim naopak nějaké pocity záviděla.

Nechci tady moc spoilerovat, takže tohle ukončím. Každopádně znovu opakuji: Knížka se mi moc moc líbila a nelituji ani v nejmenším, že jsem si četla.