Káti blog: Knížky ♥ (aneb článek nikoli o knihách, ale o mé lásce k nim)

Milí čtenáři.

Tedy... popravdě, čtenářem je pro mě ten, kdo čte knížky =) Ale jak jinak vám mám říkat? Posluchači? To těžko. Ale i to je diskutabilní. Protože co pak jsou ti, co čtou třeba dejme tomu časopisy? A kde přesně je hranice mezi obyčejným čtenářem a knihomolem? S pravdou ven: neznám odpovědi na tyto otázky. Co ale vím určitě je, že knížky miluju a bez nich by můj život určitě nebyl kompletní.

Kdo čtete můj blog častěji, víte, že vám tu čas od času napíšu nějakých pár řádků o jedné nebo více knihách, co se mi třeba dejme tomu zalíbí... není to ale zdaleka tak často, jak bych si sama přála. Nemám na čtení dost času. Znáte mě a chcete se hádat? Chcete říct, že kdybych každou minutu strávenou třeba na facebooku nebo hraním her raději četla, přečetla bych toho ve výsledku o pozání víc? Nebráním se. Máte možná pravdu. Ale to bych pak byla nejspíš někdo úplně jiný. Čtu ve škole. Čtu v MHD. Čtu v čekárnách a na zastávkách. Někdy čtu i za chůze. Doma moc nečtu. Vím totiž, co se stane, když otevřu knížku doma. Obvykle se tak kolem jedenácté večer (bez ohledu na to, kdy jsem začala) podívám na hodiny s tím, že mě bolí oči a kolik tak asi je..

S tím by nebyl problém. Dříve jsem normálně četla doma. Ale to byste mě pak neznali. Jsem schopna se uzavřít do světa knih a nikoho tam nepustit, naprosto ignorovat své okolí a žít v příběhu. Ne vždycky se mi to podaří. Někdy je těžké se dost soustředit, abych se do knížky vůbec začetla; hodně záleží na tom, co se děje kolem. Ale když se do příběhu dostanu, nic mě nevyruší. Ne, že bych jen pasivně seděla a četla, naopak, spoustu věcí dělám jako obvykle - tedy kromě počítače, školy apod. - akorát mám před nosem knížku... (Tedy představte si, že tak nějak vytáhnete z lednice první, co vám přijde pod ruku, třeba takový jogurt, a sednete si ke kuchyňské lince, nepřestávaje číst. Co vám asi tak řekne taková puntičkářská matka, jako je ta moje?)... Když jsem ale opravdu ponořená do příběhu, jen stěží komunikuji se svým okolím. To proto jsem říkala, že byste mě asi neznali.

No nic. Myslím, že můj prazvláštní vztah ke knihám byl jistým způsobem vysvětlen. Tedy, určitě ne úplně. Mohla bych vám tu vyprávět všechny ty historky, kdy mi bylo hrozně, děsně, na umření, dny kdy jsem bývala úplně na dně (hlavně v deváté třídě, kdo jste mě znali, víte), všechny ty chvíle, které jsem tak nějak přežila jen díky tomu, že jsem se odreagovala četbou... Popravdě mi to pomohlo tak, že už toho využívám naprosto automaticky. Například včera jsem měla fajn den, jako celý týden, když najednou jsem začla mít hlad a neměla jsem oběd ve škole, pak jsem šla k mámě do práce a byla mi hrozná zima a ani ona tam taky nic k jídlu neměla, autobus jel až za dlouho a tak vůbec jsem toho už měla najednou plné kecky, v tu chvíli jsem zas měla pocit že je všecko na nic, ani sluníčko nebylo vidět, prostě hrůza a děs.. tak jsem nasedla na tramvaj a otevřela knížku.... a pak už bylo všecko zase v pořádku =)

Nebylo to jen tak, že jsem se rozhodla, přátelé, napsat vám tento předlouhý článeček o knížkách. Napadlo mě to, když jsme ve středu dostali seznam knih k četbě na maturitu. Vím, že valná většina lidí, co znám, knížky k maturitě nečte. Jejich věc. Ale proč se všichni tolik diví, že je já číst chci? Totiž.. Mám v plánu přečíst nejen všechna díla uvedena na daném seznamu, ale i mnohé další knihy, tak nějak známé, o kterých se mluví a tak. Tomu se totiž, moji milí, říká všeobecný přehled - ten tedy, uznávám, v jiných oblastech nemám ani minimální, ale tady to je vyjímka. Rozumíte? Četla bych to všechno tak jako tak. Mám doma někde svůj vlastní seznam knih, co chci číst, a už teď je mnohem delší než ten kánon děl k maturitě.

Nechci, aby tady došlo k omylu. Nejsem nějak neobvykle sečtělá osoba, to ani omylem. Z celého toho seznamu, který musím do maturity stihnout, jsem četla pouhopouze jednu jedinou knihu (Ken Kesey - Vyhoďme ho z kola ven... na obrázku). Jeden prostý důvod: několik let svého života jsem strávila jen s Harrym Potterem, příběhem, který na mě zanechal ze všech knih asi největší dopad, nejvíce mi pomáhal odreagovat se od reality, naučil mě snít a věřit, díky němu jsem pochopila spoustu věcí, které by v tom lidé, co to četli jen tak, asi nenašli. Ne vážně, zní to možná hloupě, ale tak moc mě ovlivnil, že opravdu věřím, že se to stalo =D neke.

V současné době čtu Bídníky od Viktora Huga. Asi si řeknete "no jo, to je tak nějak začátek 19. století, taková stará věc, to není nic pro mě"... Sama jsem musela uznat, že to není tak úplně to, co běžně čtu (převážně fantasy). O to více jsem se divila, když už na stránce 25 mě kniha rozbrečela, a od té doby již nesčetněkrát. Nejsem ani ve čtvrtině, příběh sotva začíná, a já tu knížku už teď miluji. Jsou stránky, které mě sice nudí, ale na druhé straně jsou také stránky, které na mě dělají dojem takový, že je čtu víckrát. Jsem ráda, že jsem se do toho pustila... protože podle všeho je to přesně to, co teď potřebuji číst. A že není na školním maturitním seznamu? A co! Na mém soukromém je =)

Myslím, že můj osud je tak nějak s knihami nevyhnutelně spojený. Tak si to vemte: naši se potkají v knihkupectví. Mají mě. Otec za mého dětství pracuje v antikvariátu. Pak už ne, když jsem větší, zato matka v knihovně. Moje první brigády? Knihovna, knihkupectví, antikvariát. Měla jsem na výběr? Není si ale vůbec na co stěžovat. Knížky jsou součástí mě, dalo by se říci. Do knihovny chodím často. Téměř denně. Nejen za mámou, ale taky připomenout si, že vždycky je nějaký další příběh, který ještě neznám, a který stojí za to, abych mu věnovala čas. Beru knížky jako nevyčerpatelný zdroj energie. Není to nic jako zemní plyn, ropa apod., které se za pár let vyčerpají a svět se z toho zblázní. Je to energie do života. Těch příběhů je moc. Nedojdou. Ať se stane cokoli, vždycky jsou tu knížky, které nezklamou. Kamarád zklame, i rodina může, neštěstí v práci nebo škole, nedorozumění, neúspěchy....... Vždycky je útěcha, něco na odreagování. Smějte se mi, že se před problémy schovávám do knížek! Ale moje problémy pramení ze mě, a knížky mi pomáhají je začít řešit, minimálně uvnitř. Ne každý může říct něco podobného.

=D =D Když tak o tom přemýšlím, asi byste se museli smát, kdybyste mě viděli mezi novými knížkami. Nemůžu si pomoct, ale miluji jejich vůni. Nová, ještě neošahaná, krásná a čistá knížka je jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Nestává se ale o nic horší ani potom, co ji nešika jako já přečtě =) Ikdyž jak už jsem jistě řekla, ikdyž mám knížky moc ráda, bývám k nim bezohledná, a proto jsou po přečtení obvykle ve skupenství tzv. salátu (obvykle by se ještě hodil přídomek "pokydaný, barevný, použitý, opatlaný" apod.).

Je mi líto, že spousta lidí knížky nechápe, někdy až nesnáší. Každý, kdo otevře knížku a přečte ji od první stránky do poslední, si podle mě odnese jiný dojem, jiné poučení, jiný pocit. Knihy nejsou "spousty stránek potištěné malými písmenky", ale "příběhy v podobě přístupné všem". Záleží to na úhlu pohledu. Někteří čtou, jen protože jim učitelka řekla, že musí, někteří nečtou, protože jim řekla totéž... někteří ale čtou z vlastní vůle. A není to trápení. Já už nejsem v té formě, co jsem bývala. Čtu málo. Čtu, když nedělám nic jiného; dřív jsem nedělala nic jiného, protože jsem četla.

A to bude, moji milí, asi stačit. Zajímalo by mě, jestli se našla alespoň jedna živá duše, co toto dokázala dočíst až do konce. Pokud ano, díky ti, obdivuhodný člověče, kdos měl asi hodně málo co dělat, žes plýtval časem u nekonečného článku na mém blogu. Psala bych dál, ale to už by nečetl vůbec nikdo, asi ani já. Omlouvám se za tu délku, moji milí. Mějte se fajn a čtěte =)