Důvěra a lži

Už je to dlouho, co jsem vám naposledy psala článek netýkacjící se toho, co dělám, jak se mám a co je tu nového. Myslím, že je nejvyšší čas to napravit.

Moje dnešní téma "důvěra a lži" mě nutí zeptat se hned na několik otázek. Tou první z nich je: komu důvěřujete? Předpokládám, že tomu, koho znáte. Ale jak víte, že lidi kolem sebe znáte? Jak víte, co dělají, když nejsou s vámi? Jak víte, co se jim honí hlavou? Jak víte, že vám nelžou? Jak víte, jací jsou, když je neznáte od dětství? Chceme-li zacházet do extrémů, jsou lidé, kteří ani sami sebe pořádně neznají. Je to vlastně normální - jak například víte, jak byste se zachovali v určité situaci, když jste v takové ani žádné podobné nikdy nebyli? Ale zpět k tématu. Obávám se, že není zase až tolik lidí ve vašem okolí, o kterých můžete podat uspokojivé odpovědi na všechny tyto otázky. Tak jak tedy správně odhadnout, co je vhodné komu říct??? Jak poznat, že lidé vaší informace nezneužijí proti vám nebo na pobavení druhých? Moc otázek a málo odpovědí.

Já dělím lidi kolem sebe do tří skupin. První skupina jsou lidé, co nikomu nevěří, nikomu o sobě nic neříkají, když se náhodou zeptáte tak řeknou jen tak málo jak je možné... tito lidé ale dříve nebo později jeden po druhém začnou být považováni za nespolečenské, nekomunikativní, popř. podivíny. Druhá skupina, kam se jen nerada řadím i já, jsou lidé, co nikdy správně neodhadnou, co o sobě říct. Lidem, pro které je důležité něco vědět, neřeknou téměř nic, a jiným, které to nezajímá, neptají se ani nic jiného, o sobě vysypou všechno. Někdy to také zachází do extrémů tak, že se seznámíte s nějakým člověkem, dejme tomu si rozumíte, ale časem vám dojde, že veškerá konverzace se točí kolem vás, vašich názorů, vaší minulosti, vašich známých... a pak už o vás ten druhý ví naprosto všechno a najednou si nemáte co říct... A už nám zbývá jen třetí skupina. To je ta, kam bych chtěla patřit jako nejspíš většina nás, co neumíme včas zavřít pusu. Jsou to lidé, kteří vždycky řeknou dost, aby si udělali dobré přátele, ale nikdy to není tolik, aby posluchače dostali do pozice "víc už nechci vědět".

Stále ale nemáte odpovědi na moje otázky. Je mi líto, ale moje filozofování se zatím nedostalo za hranice této myšlenky (kterou budu samozřejmě časem dál rozvíjet, sama pro sebe a jestli se dostanu k rozumnému výsledku tak i pro vás):

Nikde není jistota. Snad každý se pohybuje mezi lidmi, kterým může věřit na 100%. Pro mě je to dejme tomu třeba... moje maminka (mimochodem zdravím). Víte, že takoví lidé vám nelžou. Znáte je od té chvíle, kdy jste poprvé otevřeli kukadla a podívali se na svět. Přesně si pamatuju jednu chvíli, kdy mi moje mumla (= "matka" v naší dlouhomostecké hatmatilce) lhala. Bylo to pro moje dobro a já bych udělala dceři naprosto totéž. Vlastně to nebyla žádná velká lež, pro vysvětlení, jen jsem měla (bylo mi tak 10, nanejvýš) hodně odřená obě kolena, vážně to bolelo, a měla jsem na nich náplasti, ale pořád mi z toho tekla krev a hnisalo to a tak vůbec, prostě hnus. Ty náplasti potřebovaly za pár dní pochopitelně vyměnit. Já jsem nebyla schopná si je sundat sama a moje maminka mi slíbila, že mi náplast z kolena nestrhne, jen se koukne. Já jí věřila a ona to stejně udělala. Bylo to pro moje dobro, ale v tu chvíli zklamala mou důvěru snad nejvíc za celý život (nebo jsem to tak v tu chvíli alespoň nejvíc cítila). Jen blbá náplast, říkáte si, co... :o) ale je to ok. Kolena přežila a mamince zase bezmezně věřím. Jsou tu ale také lidé, které potkáváte během svého života a nevíte o nich téměř nic. Víte, jak vypadají, jak se chovají v těch chvílích co je vídáte, jak se oblékají... Pak se ale třeba dozvíte, že holka, se kterou se vídáte 2x týdně na tréninku, nemá svou rodinu a je adoptovaná, nebo že kluk vaší nejlepší kamarádky kouří. Vlastně vám to může být úplně jedno, protože na vás to nemá žádný vliv. Přiznejme si ale, že na toho člověka změníte názor. Jak toho o něm víte víc, díváte se na něj jinak, ikdyž je to pořád ta samá osoba a chová se pořád stejně. Takže co je výsledkem této úvahy? Je naprosto nemožné znát lidi kolem sebe dokonale. Pokud se o to pokusíte cestou typu "icq - hra na otázky a odpovědi", výsledek nebude uspokojivý, to vám zaručuji, a ještě k tomu si vás lidé budou pamatovat jako otravu, co se furt ptá a nikdy nedá pokoj. A to chcete? Těžko. Takže je na vás si vybrat, komu věřit. Musíte pořád tak trochu stranou počítat s tím, že tu je možnost prohry. Že vás nejlepší kamarád může začít kdykoli pomlouvat před zbytkem party, že vaše holka možná má někoho dalšího... o tom je mimochodem dnešní hudební klip od mých milovaných Simple Planů. Nesmí to ale, přátelé, přejít v přemrštěnou obezřetnost a nedůvěru. Ble ble.

Takže výsledek? Zase jsem napsala never-ending slohovku téměř o ničem. Chci reakce všech, co se odhodlali to přečíst. A taky chci znát názory na toto téma. A názory na to, že si na blog píšu co chci a ne jen co vás zajímá. Každopádně kdo mi to chcete zakázat tak smůla, tohle je můj blog a vy jste tu na návštěvě. Jsem poctěna a dělám vše pro to, abych se k vám chovala jako k hostům, ale vy se taky chovejte pěkně. Mám vás ráda a abyste si nemysleli, že si nemůžete stěžovat... to si klidně stěžujte, na to jak to tu vypadá, na to jak a co píšu, na cokoli... ale nezaručuju, že s tím něco provedu ;o) Tak se mějte kráááásně, nebo ještě tisíckrát lépe, pokud to jde, nelžete a nebojte se, že budou ostatní lhát vám. To si přece nezasloužíte :o) ahoooj