Můj druhý školní den. Novinky a to, čeho jsem si můj první školní den nestačila všimnout.

Ani dnes jsem nezůstala spát až do oběda a po zazvonění budíku jsem čile vyskočila z postele, vyčistila zoubky, natáhla na sebe to, co leželo nejblíž, splácla jsem si malýho sendviče se sýrem a vyrazila jsem do školičky do školy... Chtělo se mi asi tak jako včera, tj. vůbec. Dneska jsem měla jít na zastávku sama, bez Alice, a přestože bus, jak už jsem jistě psala, jede v 6:35, ještě v 6:40 jsem seděla v kuchyni a konzumovala jogurt (řeckej s medem, mňam). Pak to ale bylo v pohodě, nešla jsem nijak rychle a stejně bylo ještě brzo. Ale dýl už radši chodit nebudu, pro jistotu. Tak jsem tam zase chvíli čekala, pak přišel Tobi, 2 další kluci a jako poslední zase dobíhal bus Jong. Tak jsme jeli. Tentokrát jsem už neměla batoh. Zase jsem ale měla mikinu s kapucí. A to se taky nesmí, nevim proč. Teda spousta lidí nosí batohy, ale nechávaj je ve skříňkách. Já (a nejsem sama) tu svoji skříňku prostě neumim otevřít. Je tam takový kolečko na číselnej kód a tim se musí kroutit a zastavovat na číslech toho kódu... a já ať kroutim jak kroutim, nikdy se ten blbej krám neotevře :o) no snad časem odchytim nějakou učitelku co mi s tim helpne nebo si řeknu o jinou skříňku... protože fakt nebudu tahat tu matematickou megabichli každej den domů, když nemám batoh, a eště když si nakoupim desky a sešity... no nwm no, s tím se musí něco udělat. No každopádně šla jsem tentokrát už celkem v pohodě do svý třídy, a výtvarka proběhla víceméně bez problémů. Pochopila jsem co mám dělat a to je dobrej začátek. Pak měla bejt ta náhradní angličtina s ženskou, co mi prej pomůže s čimkoli budu chtít. Ale je to pravda? Ne. Ve třídě nás bylo aspoň 15 nebo tak nějak, a ta učitelka jen řekla, že pokud nemáme co dělat tak ať neděláme hluk a odešla na celou hodinu. Hm. Děkuju za pomoc, ale tohle byla fakt ztráta času. Potom matika. Teda ta matika, to je něco. Hodina strávená pravidlama mocnění (neznámá s mocninou krát stejná neznámá s mocninou, dělení a tak...) no měla jsem pocit, že v USA jsem klidně mohla z matiky odmaturovat a nemusela jsem absolvovat něco takovýhodle. Připadám si tam trochu divně, že to chápu líp než všichni ostatní, přestože nerozumim matematickejm pojmům a kdyby to nepsala na tabuli, netušim o čem je řeč... Ale to je prej jen začátek, pak to bude těžký, nějaký logaritmy apod... takový ty věci jak jsem se s nima zatím setkala jen v chemickejch vzorečkách. Těšim se, ale myslim, že s Jandíkovou by to bylo hotový za tejden a pochopila bych to. Tak moc si se svou angličtinou zase jistá nejsem, tak nevim jak tohle zvládnu. Ale uvidíme. Jestli zůstanem u (A nadruhou)natřetí tak asi umřu nudou. Pak byla zase anglina. Dala jsem jí tan pofidérní sloh, co ho po mě chtěla včera, ona mi to tam proškrtala, řekla, že si to mám vzít domů a přepsat to (a prodloužit asi o stránku nebo tak nějak), ale jinak že jsem prej dobrá, všechno pochopila. No nic. Potom bylo zase vaření a jídlo, v tý třídě co je tam zima. Byla to další hodina strávená nicneděláním, vyplňovali jsme papíry s otázkama typu: "Co si myslíte, že je nejvíc prodávané jídlo v amerických restauracích a fast foodech? a)salát b)hamburger c)hranolky". Mimochodem odpověděla jsem správně, byly to hranolky. Nebo: "Jaká příchuť zmrzliny je podle vás nejpopulárnější? Vanilková, čokoládová, jahodová". Zase správně, vanilková. Bylo to před obědem a já měla na všechno chuť... A pak přišla na řadu americká historie. Kupodivu když jsem přišla do třídy, seděl tam Tobi, to mě překvapilo. Včera jsem ho totiž celej den neviděla a neměl se mnou jedinou hodinu. Probírali jsme vyloženě historickou látku: školní řád. Opravdu zábava. Měli jsme ho číst a vypsat z různejch částí to nejdůležitější. Ten učitel co se jmenuje nějak McKobliha (asi ne přesně tak) a podle toho i vypadá, byl děsně natvrdlej a nechápal, že rozumim tomu co máme dělat, ale nerozumim tomu textu, tak mi furt dokola vysvětloval pokyny. No nic. A pak... Oběd. Zejtra se odhodlám a něco si koupim ve škole, ale pro jistotu si nějakej ten sendvič taky vezmu. Když se tam ostatní ládovali těma hranolkama a hambáčema a pizzama, dostala jsem na to taky chuť. Dneska mě mezi sebe vzala taková partička pofidérních lidí, ale ve výsledku byli celkem v poho. Divili se, že nesedim u stolu seniorů, když jsem taky senior, jinak s nima ale byla sranda. A pak... francouzštinka. Tam si opravdu připadám jako naprostej DEBIL! Učitelka, co vyslovuje "quatre" jako "ke" a říká věci typu "on je malá"... omg tohle bylo vážně moc. A celou hodinu jsme dělali víte co? počítali do miliónu! Ale pak jsme to nestíhali, tak nás z milionů zkoušela jen tak mimo. Další ztráta času. Dala jsem si fráninu, abych to za ten rok nezapoměla a abych dohnala aspoň to málo co jsme udělali my v česku... ale myslim že až se vrátim, propadnu:o) Ta učitelka je veliká a růžová a tváří se jako kdyby učila děti ve školce... a má taky děsně pisklavej hlas... a to její americký r... a všechny věci typu parler, chanter... to vyslovuje s J nakonci!!! Parlej, chantej... Mám sto chutí jí říct: "Ty krávo blbá, to r nakonci se přece nevyslovuje, jestli to takhle učíš tak to proti tobě i naše dutá praktikantka s hodně botama vypadá jako rodilá francouzka!!!" Ale moje angličtina zatím není na takové úrovni, abych dala dohromaty dlouhou větu tohoto kalibru. Možná časem. Jo a taky je nejspíš všechno učí básničkama. Vždycky když si totiž nemohli vzpomenout na nějaký číslo nebo jiný slovo tak řekla začátek básně a oni pak věděli. Tak teda jestli tohle je French 3, nevim nevim. A potom bylo co? Tělák. Druhá dnešní hodina s Tobim, to jsem čuměla. Tentokrát to nebyla jeho životní filozofie, co nám vyprávěl, ale něco úplně stejně zábavnýho. Asi tak moc, že ani nevim, o čem mluvil. Pak jsem se, ten den už asi podesátý, vypravila ke svý skříňce, zjistila jsem, že nezměnila názor, stále mě nechce vpustit dovnitř, a šla jsem na autobus. Zejtra na ni zkusim Sezame, otevři se. Třeba to pomůže, nic jinýho mě nenapadá. Bus jsem dneska našla v pohodě, je to C52, má to napsaný na boku. Je to celkem jednoduchý, jen vědět jak na to. Ty busy jsem teda počítala, není jich padesát, ale jen 42. Ale i to je dost, ne? Tak to je asi vše, dneska pojedu nakupovat do papírnictví. A teď už je nejvyšší čas pustit se do homeworku, na kterým tady fakt dost trvaj, a pěkně bych asi dneska nestíhala, kdybych si jeden z nich neudělala z nudy už včera... Tak přátelé, jsem very happy, že nás čtete :o) Mám vás ráda, možná vás i miluju :o) Tak se mějte famfárově a zase mi pište, dycinky mě to potěší:o) papáá