Tak jsem se zase jednou rozhodla sem napsat pár žvástů, a protože se s vámi nehodlám dělit o úplně všechny své pesimistické myšlenky, napíšu vám něco o tom, co dělám. Pokud vím, dnes je čtvrtek. To znamená, že naše rodinka se vrací z Djerby za 2 dny. Je to škoda. Mno nic. Se mnou tady občas je a občas není Terezka, která obvykle pouze přijede z Prahy (Praha - matka měst), přejí se třešní, donutí mě dělat takové pitomosti jako chodit na procházky nebo se koukat na hloupé filmy a pak zase zvesela odjede a nezapomene mě ráno brzo vzbudit. Taky má ve zvyku větrat. Já třeba větrám ve všech místnostech 1x denně, což mi přijde normální. Ale ona vždycky přijede a všude otevře okna, takže je vevnitř větší zima než venku, a taky průvan. To mi, popravdě, neskutečně vadí. Dnes odjela brzo ráno a samozřejmě mě zase vzbudila (asi v 7), aby mi řekla, že vyndala nádobí z myčky, aby se zeptala, jestli mám na dnešek nějaký program, a pak zvesela odešla. Nezapoměla ovšem otevřít okno, což mě donutilo vylézt z postele. Na otázku, jestli mám program, jsem odpověděla, že ne, přestože jsem někde hluboko v mozku věděla, co budu dělat. A taky jsem to udělala - jela jsem na výlet. Na Valdštejn. Byl to velmi velmi smutný výlet, protože jsem jela sama (s Vendelínem, ale tak nějak jsem si říkala, že kdyby místo něj jel někdo trochu ukecanější, bylo by to fajn) a protože celou cestu pršelo. Nejvíc začalo pršet, když jsem vyšla z lesa a kdo mě znáte tak víte, že s sebou nosím deštník, ale tak nějak ze zásady ho nepoužívám. Tak jsem byla velmi velmi mokrá a když jsem došla na nádraží (kde taky moc teplo nebylo), dozvěděla jsem se, že vlak mi jede za hodinu a padesát minut. Proto to byl smutný výlet. A taky proto, že jsem tam nenašla jednu takovou růžovou postel, kvůli které jsem se tam vydala, ale o té až jindy.
Taky mi dnes, to se podržte, zase jednou volal můj otec. Neměla jsem radost, nerada telefonuju. A s ním už vůbec, protože neumím říkat ne. To je nejhorší. Prostě něco řekne a já musím dělat že jsem nadšená až do nebe, protože neumím říkat ne. A pak trávím víkendy (a někdy i víc) tím, že dělám věci, které dělat nechci, ale nemůžu odmítnout, protože už jsem jednou souhlasila. Tak třeba za týden jedeme na dovolenou. Do Chorvatska. A já bych dala úplně všechno za to, abych tam nemusela jet. Ale musím, protože už jsem souhlasila, několikrát. A taky jsem už řekla, že se těšim (já nechtěla, ale to prostě nejde). Ale já tam vážně vážně nechci. Jediné řešení (kromě uzavření hranic pochopitelně) je to, že do USA pojedu hned v prvním odletovém termínu. Což si moc moc moc moc přeju. Ale pokud mi to neoznámí do příštího čtvrtka (lépe středy), mám po legraci. Prostě pojedu ať chci nebo ne. Takže jedno ze dvou mých současných největších přání je: odletět v prvním termínu - 29. 7. 2008. To druhé vám neřeknu, ale kdo mě máte rádi, prosím prosím přejte si to první se mnou. Třeba to pak půjde líp splnit. Prosím. To druhé přání mi může splnit snad jen jeden člověk na světě a obávám se že to neudělá :o) Mno nic. Už jsem kecala dlouho, tak dlouhý článek tu nebyl snad od začátku. Tak se mějte.. a přejte si to prosím se mnou... první odletový termín... 29. 7. 2008... prosím. Dík
PS: nebojte že se nestihnu rozloučit :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat