Dospělost.

Ahoj lidi. Asi před týdnem jsem viděla film Přes noc třicítkou a kdo mě zná, tomu musí být zcela jasné, že jsem o tom náležitě hloubala (to dělám u všech filmům který se mě trošku dotknou a nejsou úplně blbý). Napadlo mě hned několik věcí. V první řadě to, že od dětství do dospělosti je strašně moc dlouhá doba, která má své plusy, ale i mínusy. Mezi plusy bych vybrala třeba to, že má člověk dost času vybrat si, jaký v dospělosti bude (nevím jestli to čtou ti lidé, kteří by mi uvěřili, že jim je to, jaký život budou žít, předurčeno už před narozením), najít si dost přátel a poučit se ze svých chyb. Na druhé straně jsou ale také nevýhody této dlouhé doby, které se ve výše jmenovaném filmu vyskytují v hojné míře. Mezi ně bych hlavně zařadila lidskou zapomětlivost. Chodíme do školy, učíme se spoustu věcí, které v životě k ničemu neužijeme, a zapomínáme, co nás těšilo, když jsme byli malí, co nám dělalo radost, jaké jsme měli zvyky a rituály, kdo byli naši přátelé. To všechno a mnohem víc zapomínáme a pak nám to chybí. Nevíme samozřejmě, že nám to chybí, ale když se dostaneme do problémů, patří to mezi věci, které by nám pomohly, zlepšily náladu. To tu ale není. Už jsme zapoměli.

Omlouvám se, že píšu tak děsně složitě, ale já mám dneska nějaký složitý myšlení :o) Prostě nebudu to dál prodlužovat, až mi matička dá zase jednou nějakou tu korunu, koupím si pencilku, blok na anglický slovíčka a další blok na deník, kam budu tyhle filozofický žvásty psát. No, měla bych se s vámi alespoň podělit o to, k jakému cíly mě mé myšlenky zavedly: Dospělost je špatná. Kdyby byly nějaké dotazy, ráda se podělím i o další své názory na toto i jiné téma. A myslím, že byste měli ocenit to, jak jsem v tak blbém filmu našla téma na své filozofování.

Díky, mám vás ráda. Kačenka.