Už zase to nikam nevede.

Občas mám pocit, že žití nemá smysl. Hlavně v únoru a v listopadu, už je to vlastně taková tradice. Jako bych se utápěla ve stereotypu a záchrana byla v nedohlednu. Jako by každý den byl boj o přežití, kdy na konci ulehnu do postele na 4-5 hodin a jenom se stihnu pomodlit, aby to skončilo. Když stojím ve stanici metra, koukám na přijíždějící vlak, a chápu všechny ty, kteří z té bezvýchodné situace využili jedinou cestu ven. 

Přitom já mám cestu ven. Ale je o jedno rozhodnutí dál, než jsem já teď. A zatím nemám na to rozhodnutí sílu. Vlastně tohle nepíšu ani tak pro čtenáře, jako pro sebe, abych si srovnala myšlenky. Abych si uvědomila, kde stojíme (a nebo, jak říká u nás v práci hlavní manažerka: "už se v tom zase koupem" - a nechci být sprostá, ale asi víte, v čem). 

Život je vlastně vězení. Od společnosti nalajnovaná pravidla - škola, práce, hypotéka, svatba, děti, a splácení dluhů za to všechno až do důchodu, což je mimochodem slovo, které původně vůbec neznamenalo totéž co "chudoba", věděli jste to? Ale proč to všechno? Nechce se mi věřit, že kvůli tomuhle jsme na světě. Abychom si prošli tímhle předem stanoveným procesem a vyplivlo nás to o pár desítek let dál, načež si řekneme "uf, to byla fuška", vysbíráme pár mincí ze dna prasátka, kam se nám za celý život nepovedlo našetřit skoro nic, a za to si koupíme alespoň reprezentativní náhrobní kámen.

Povězte mi, kolik lidí je opravdu šťastných? Nebo alespoň má naději, že jednou šťastní budou? Když jedu ráno metrem do práce a rozhlídnu se kolem sebe, připadám si jako v sociálním experimentu, v němž se desítky účastníků snaží nerozbrečet, ale zároveň svým výrazem ukázat, že oni jsou ti, kdo trpí nejvíc.

A přesto všichni držíme hubu a krok. Ráno nám zazvoní budík, i když se nám to příčí, vstaneme, a jako bychom si v duchu odškrtli další políčko v tabulce, v níž je těch políček ještě tisíce, a na jejímž konci je důchod. Doba, kdy nebudeme konečně muset denně vstávat a dělat, co nemáme rádi, ale budeme vstávat i tak, protože 1) už budeme tak staří, že nás z válení se budou bolet kosti, a 2) protože budeme tak chudí, že budeme muset ráno do Kauflandu pro levnější rohlíky. 

Proč? To to nikomu nevadí? Proč mám pocit, že nikdo nehledá štěstí? Že jakmile člověk dospěje, začne se snažit zalíbit ostatním (tím, co dělá, jak žije, co má) a vybírá si pro sebe v nejlepším případě nejmenší zlo? Společnost stojí na principech, z nichž vlastně nebenefituje nikdo. Nebo jestli, tak menšina. Ale i o tom pochybuji. Narodíme se, abychom se nechali několikaletým procesem "vzdělávání" připravit na roky práce, kterou si najdeme s velkým nadšením a kde nás dalších 50 let ždímají z veškeré naší produktivity, a pak, když už jsme nepotřební a firma má mladší "zdroje", tak nás prostě vyřadí, jako použitou mašinu.
Mimochodem, byli jste někdy v práci, když jste byli nemocní, protože jste si ani nemohli dovolit zůstat doma? Já třeba dneska. Vážně nám to za to stojí? Není zdraví to nejcennější, co máme? To jen taková vsuvka.

Nevím jak vy, ale já žiju tak, že týdně 5 krát 8,5 hodiny pracuju, 2 a půl dne strávím ve škole, a všechno, co v práci vydělám, zaplatím za nájem bytu, do něhož si chodím vyprat a přespat tam. Pokud se těch pár hodin jako přespání vůbec bere. A vlastně, pokud se ta místnost, v níž mám postel a zbytek svého majetku, vůbec bere jako byt. Nemám čas dělat věci, co mě baví, nemám čas se ani vidět s přáteli a rodinou, nemám čas číst, chodit na procházky, tvořit, vymýšlet, pracovat na různých projektech, které by mě bavily. Nejbližší volný den od teď mám v květnu, a nebo dřív, když zatáhnu školu - to abych se alespoň jednou vyspala a uklidila trochu ten svůj kutloch. Nejvíc lásky posílám těm, kdo mi navrhnou tu inovativní myšlenku, abych šla bydlet na kolej, kde přijdu o ten poslední zbytek soukromí, to jediné útočiště, které mám. Ne, díky.

Ale jak říkám. Já mám řešení. Jde jen o to se postavit systému, a to bolí. Ale co je větší zlo - kousnout se a změnit to, i když to bude nepohodlné, a nebo setrvávat v tichém utrpení až do smrti? Žijeme životy beze smyslu, ale fakt, že se nám to nelíbí, bereme jako něco, co je špatně s námi - protože "co remcáš, co bys chtěla, takhle to mají přece všichni".

Tohle není štěstí. Štěstí si představuji jinak. Jako život, co smysl má. Jako život, kdy má člověk čas na sebe, na své blízké a na to, co ho baví, a přesto je produktivní a vytváří hodnoty - jen ne pod tlakem. Zkuste mi někdo říct, že to je utopie. I vás už ten systém asi sežral.

Omlouvám se. Příště budu veselejší. Lepší možná nepřemýšlet.

Nakouknout zpátky

Píšu vám po sakra dlouhé době. Za odmlku se omlouvám. Už nebudu slibovat, že teď budu psát víc, protože vím, že to stejně nejde dodržet. Nejde do puntíku naplánovat, co jak bude. Takže zatímco se snažím udržet při životě svůj druhý blog, který je alespoň trochu tématicky zaměřen a není jen pro čtenáře, jež baví číst o mé ne až tak zajímavé existenci, týdny, měsíce, roky, život běží dál. 

Poslední dva roky byly tak hektické, že se vlastně ani nedivím, že jsem sem nepsala. V mém životě se toho hodně změnilo. Po pěti letech skončil jeden vztah, plus už mám za sebou další, který trval přibližně rok. V práci jsem několikrát změnila pozici, až jsem se dostala na svou vysněnou projekci, dokonce na hlavní pracovní poměr - z toho důvodu jsem byla nucena odejít z pobočky Nový Smíchov, která pro mě ale asi navždy bude domovem, na pobočku Flora. 

Ukončila jsem marnou snahu o studium oboru Arts management a začala jsem na vysoké škole úplně odznovu, tentokrát na oboru Podniková ekonomika a management. Také jsem se trochu začala věnovat podnikání v síťovém marketingu, konkrétně v Amway. Několikrát jsem se přestěhovala, pořád však v rámci Prahy 6, která pro mě stále zůstává nejsympatičtější částí našeho hlavního města. Bydlím sama v ošklivé miniaturní garsonce, kam se mi vejde sotva stůl, postel a skříň.

Změnilo se toho hodně a mám pocit, že nejvíce jsem se změnila já. Přerušila jsem svou dráhu nekompromisního abstinenta a začala jsem pít alkohol. Mám spoustu nových přátel, s nimiž trávím čas. Spát chodím po půlnoci, většinou až k ránu. A hlavně jsem se z tichého pozorovatele, který dokumentoval dění kolem pomocí fotoaparátu a blogových článků, změnila v člověka, který se dění účastní a snaží se být součástí. Jsem jiná. Když něco chci, většinou si o to řeknu. Když něco nechci dělat, nedělám to. Žiju svůj život a jaký si ho udělám, takový ho mám.

Navzdory tomu jsem to ale pořád stejná já. Pořád nosím oblečení po mladší ségře. Pořád mám ráda červený lak na nehty, špagety a velké hrnky čaje. Pořád se nedokážu osprchovat za méně než 20 minut (a to když se fakt mega snažím), pořád, i když se už nevyhýbám společnosti, jsem nejraději sama doma se sluchátky na uších. Pořád jsem tak trochu introvert. Pořád ráda čtu, i když díky škole ne vždy to, co chci. A mohla bych pokračovat. 

I když mě velkoměsto změnilo, po pár dnech návštěvy Liberce se nudím a potřebuju zpátky tenhle chaos, kdy nemám čas spát a jím jen fast food, jsem to pořád já. A upřímně, chybí mi ty roky na vsi, kdy jsem se jen válela na louce ve vysoké trávě a koukala na mraky. Ale jsem víceméně šťastná, asi poprvé v životě. Protože už nejsem v kleci. Protože mám možnost volby a svobodu, jak s tím svým žitím naložím. Zní to strašidelně, ale možná jsem trochu dospěla. Ale nebojte, jen trochu.

Před pár týdny, nebo teď už měsíci, jsem však potkala člověka, co mě trochu vrátil zpátky. A myslím, že jemu vděčíte za to, že sem po dlouhé době něco píšu. Tenhle člověk mi připomněl můj starý život, aniž by ho znal. A já mu vděčím za to, že jsem se po dvou a půl letech vrátila k focení Week of Life. Začala jsem 28. prosince a teď už pracuji na čtvrtém weeku. Byť je můj život zaměstnance na plný úvazek poměrně stereotypní (navíc když bývám na směně sama a opravdu není co fotit), napadlo mě, že by vás mohlo přece jen zajímat, jak teď existuji. První week, se skutečným pořadovým číslem 43, najdete zde. Druhý (44) najdete tady, a třetí (45), který ještě ani oficiálně nevyšel, je k prohlédnutí tady. Jen vás prosím o shovívavost, jelikož až na nějaké Vánoce nebo výlet jednou dvakrát do roka jsem teď opravdu nefotila. Musím se znovu naučit vidět. Zpomalit žití, zastavit a podívat se kolem. Nejspíš mi to ještě nějakou dobu potrvá. 

Pro dnešek vše, Káťa out. Snad zase někdy ;)

Silvestrovský miničlánek

Ahoj. Zaprvé se vám chci omluvit, že sem nepíšu. Prostě to nezvládám. A taky není o čem. Třeba se zase jednou rozdovádím a budu vám sem psát dobrodružné zážitky z cest po světě, ukazovat fotky atd. Ale teď si tu žiju svůj stereotyp - chodím do školy, chodím do práce a chodím do kina. A to je druhá věc, co vám chci říct. Vy pořád tak chodíte na tenhle skomírající blog, koukáte s nadějí, jestli sem něco nepřibude. A já píšu, ale jinam. Veškeré moje blogování je teď soustředěno na můj druhý blog cojevkine.cz. Tam taky čekejte každoroční žebříček deseti nejlepších filmů (už je mám seřazené, článek plánuji nejdéle do konce týdne). Jste tam kdykoli vítáni, píšu tam - nebo se aspoň snažím - docela pravidelně, takže je tam minimálně každý týden něco nového, někdy samozřejmě i častěji. 

No a hlavně, mí milí, vám děkuji za přízeň a do nového roku, který začal před necelou půlhodinkou, vám přeju jen to nejlepší! Ať jste šťastní, zažijete spoustu skvělých věcí a dokážete všechno, co dokázat chcete. A taky samozřejmě ať jste zdraví, bez toho to nejde :) mám vás ráda, i když to tak občas nevypadá, a jsem vám za vaše návštěvy vděčná :) mějte se a snad zase někdy, ahoj! :)

Co je v kině?

Čauves! Možná jste si všimli, že se vpravo tady na mém blogu objevila nová pěkná červená ikonka :D zkoušeli jste rozkliknout, co se pod ní skrývá? S velkou pomocí svého milého jsem si založila nový blog, kde mám v plánu - a už jsem i začala - psát o tom, co je zrovna v kině, co bude v kině, jak se mi který film líbil a na co se můžeme v budoucnu těšit (minimálně co se programu multikin týče). Takže pokud rádi chodíte do kina, určitě se na tento blog mrkněte, třeba tam najdete nějakou radu o tom, na co jít a na co ne. A pokud jdete do kina jednou za sto let, tak to už tuplem musíte zkontrolovat, jak to v tom filmovém průmyslu vypadá :D Prostě a jednoduše, přijďte na tenhle blog :) těším se na vás :)

Weeky

Dlouho jsem vám nepsala a dlouho jsem ani nefotila week, takže jste se žádným způsobem nemohli dozvědět, co dělám, jak žiju atd. Hlavní důvod, proč jsem nefotila weeky, je následující: Ve škole fotit moc nejde, to bych musela být do toho nějak extra zapálená, a to musím říct, že nejsem. A proč? Protože mě WoL spíš odrazuje poslední dobou. Jestli někde doopravdy dobře funguje zákon schválnosti, tak je to právě na stránkách Week of Life. Uděláte týden, co se vám nepovede, a tadááá všichni ho vidí, komentují atd. A pak uděláte týden, se kterým si dáte fakt práci a těšíte se na reakce lidí, co se nestane? Objeví se něco jako "pod reklamou" na úvodní stránce, což je nejhorší start pro váš week. Potom tam zůstane maximálně půl dne a je fuč. Nikdo si ho nevšimne, nikdo nekomentuje, nikdo nehodnotí. Zklamání.

Proto jsem poslední dobou moc - nebo spíš vůbec - nefotila. Teď, co nám začalo volno, jsem to ale zkusila a udělala jsem tři weeky. Snad se vám budou líbit.

Tady najdete první z nich. Je z toho týdne, kdy bylo strašlivé vedro. Druhý najdete tady. Je to týden zejména pracovní a deštivý. A tady je ten třetí, týden, kdy jsem byla převážně sama doma a taky chodila dost do práce. 

Budu se snažit fotit i dál, snad mi to vydrží co nejdéle. Další dobrou zprávou je, že teď fotí week i můj drahouš Péťáček, je zrovna v jižních Čechách na kole, takže se máte na co těšit :) a poslední dobrá zpráva, která ale není moc jistá, je, že i moje ségruše Majduše to zkusí a nějaký ten week nafotí. Přemlouvám ji už pěkně dlouho a teď jsem to zkusila s příšlibem "odměny", snad ji to namotivuje a ukáže taky něco z toho, jak žije a co dělá. Takže vy i já se máme na co těšit.

Teď se mějte báječně :) a ahoj