Co je v kině?

Čauves! Možná jste si všimli, že se vpravo tady na mém blogu objevila nová pěkná červená ikonka :D zkoušeli jste rozkliknout, co se pod ní skrývá? S velkou pomocí svého milého jsem si založila nový blog, kde mám v plánu - a už jsem i začala - psát o tom, co je zrovna v kině, co bude v kině, jak se mi který film líbil a na co se můžeme v budoucnu těšit (minimálně co se programu multikin týče). Takže pokud rádi chodíte do kina, určitě se na tento blog mrkněte, třeba tam najdete nějakou radu o tom, na co jít a na co ne. A pokud jdete do kina jednou za sto let, tak to už tuplem musíte zkontrolovat, jak to v tom filmovém průmyslu vypadá :D Prostě a jednoduše, přijďte na tenhle blog :) těším se na vás :)

Weeky

Dlouho jsem vám nepsala a dlouho jsem ani nefotila week, takže jste se žádným způsobem nemohli dozvědět, co dělám, jak žiju atd. Hlavní důvod, proč jsem nefotila weeky, je následující: Ve škole fotit moc nejde, to bych musela být do toho nějak extra zapálená, a to musím říct, že nejsem. A proč? Protože mě WoL spíš odrazuje poslední dobou. Jestli někde doopravdy dobře funguje zákon schválnosti, tak je to právě na stránkách Week of Life. Uděláte týden, co se vám nepovede, a tadááá všichni ho vidí, komentují atd. A pak uděláte týden, se kterým si dáte fakt práci a těšíte se na reakce lidí, co se nestane? Objeví se něco jako "pod reklamou" na úvodní stránce, což je nejhorší start pro váš week. Potom tam zůstane maximálně půl dne a je fuč. Nikdo si ho nevšimne, nikdo nekomentuje, nikdo nehodnotí. Zklamání.

Proto jsem poslední dobou moc - nebo spíš vůbec - nefotila. Teď, co nám začalo volno, jsem to ale zkusila a udělala jsem tři weeky. Snad se vám budou líbit.

Tady najdete první z nich. Je z toho týdne, kdy bylo strašlivé vedro. Druhý najdete tady. Je to týden zejména pracovní a deštivý. A tady je ten třetí, týden, kdy jsem byla převážně sama doma a taky chodila dost do práce. 

Budu se snažit fotit i dál, snad mi to vydrží co nejdéle. Další dobrou zprávou je, že teď fotí week i můj drahouš Péťáček, je zrovna v jižních Čechách na kole, takže se máte na co těšit :) a poslední dobrá zpráva, která ale není moc jistá, je, že i moje ségruše Majduše to zkusí a nějaký ten week nafotí. Přemlouvám ji už pěkně dlouho a teď jsem to zkusila s příšlibem "odměny", snad ji to namotivuje a ukáže taky něco z toho, jak žije a co dělá. Takže vy i já se máme na co těšit.

Teď se mějte báječně :) a ahoj

Heleďte, všichni ste se pomátli! Podle grafíku, kterej mi tu ukazuje návštěvnost a kterej denně sleduju, ste se prostě rozhodli sem najednou všichni chodit, i když jsem už asi 2 měsíce nic nenapsala. Připadám si o to bídnější! Nemám čas vám psát, mám zkouškový, mám práci, a tak všecko :D a předtim nevim proč jsem nepsala, možná nebylo o čem. Vydržte ještě tak 2 tejdny a napíšu, už mám i nápady, jen teď opravdu není čas. Je mi to líto. Vždycky vám slíbim, že už budu psát a pak nic. Chtěla jsem vám tu aspoň dát obrázek srdíčka, jakože vás mám ráda a fakt že jo vám to zkusim vynahradit, hned jak bude chvilka, ale na googlu jsou všechny srdíčka šeredný a vzhledem k tomu, že za čtvrt hodiny jdu do práce, vám žádný srdíčko nakreslit nemůžu. Takže... díky že sem chodíte, mějte se mnou trpělivost a ahoj! :)

Fler.cz

"...aneb jak jsem se zamilovala," dalo by se říct. Fler vám asi nemusím představovat. Narazila jsem na něj úplně náhodou a když jsem o něm samým nadšením chtěla říct všem svým známým, zjistila jsem, že jsem asi poslední a jediná, kdo ho ještě neznal. Pro ostatní to není nic nového.

Ale i tak, smím-li, něco málo vám tu o něm napíšu. Fler.cz je stránka, na které lidé prodávají věci, co sami doma vyrábí. Je to úplně jiný svět. Už je to asi měsíc, co jsem ho objevila, ale pořád si připadám jako Alenka v říši divů, proklikávám se úžasnými nápady, kreativně zavedenými obchůdky a nestíhám to všecko pořádně obdivovat, kolik lidské šikovnosti, píle a trpělivosti se vejde do jednoho koutku internetu. 

Na fleru se nesmí prodávat nic, co sami nevyrobíte (např. přeprodávat věci, co už nepotřebujete, jako třeba na aukru). I přesto tam ale najdete úplně všecko od módy, kožených tašek, šperků, nádobí, keramiky, drobností do bytu, hraček a dalších, až po kosmetiku a mýdla či nábytek. 

Pokud máte jen chvilku času, určitě stojí za to se tam podívat. Najdete tam spoustu inspirace, spoustu nápadů, spoustu věcí, co potřebujete a musíte si je koupit - alespoň já už jich mám dobrý seznam - popřípadě i nápady, co komu pořídit jako dárek. A možná, když se necháte, vás to popošťouchne i k tomu sami zkusit něco vyrobit.

Brejle

...aneb co se mi nestalo. Většina z vás tuhle skvělou historku už slyšela, ale ti ostatní by o ni neměli být ochuzeni, takže vám ji stejně napíšu. Asi před třemi týdny v pátek, když byl můj Petřík v Liberci, takže jsem tu byla sama, jsem měla jít odpoledne do práce. Byla jsem ale unavená, tak jsem si před tím ještě na hodinku nebo dvě schrupla. Měla jsem nastavený budík tak akorát, abych se oblékla a rovnou šla. Ale když už jsem byla oblečená a připravená vzít brýle a jít, zjistila jsem, že nevím, kde jsou. Doopravdy už byl nejvyšší čas vyběhnout z domu a chytit nejbližší tramvaj, ale brýle nikde. Prohledala jsem všechna místa, která mě v tu chvíli napadla, ale k ničemu to nebylo. Ve všem zoufalství jsem už nevěděla, co mám dělat, a tak jsem jela do práce. Pozdě, samozřejmě. 

V práci jsem sice neviděla, takže mi to moc nešlo, ale nějak jsem tu strašlivou směnu přežila a už jsem se nemohla dočkat, až dorazím domů, najdu brýle a všecko bude konečně v pořádku. Omyl, vážení. Pokračovala jsem do noci ve hledání, marně. Naštěstí jsem měla sobotu volnou. Celý den jsem jen uklízela a hledala úplně všude, i na naprosto směšných a nereálných místech, co kdyby tam náhodou ty moje okuláry byly. Nic. V neděli jsem měla zapsané dvě sedmihodinové směny za sebou. To bych ve své polosleposti nezvládla. Našla jsem na druhou půlku za sebe náhradu. Dokonce i z první poloviny nedělní směny mě pustili o 3 hodiny dřív, prý ať jim tam nebrejlím. Místo 14 hodin jsem odpracovala 4, což se sice znatelně podepíše na mé výplatě, ale to je teď vedlejší.
Nemohla jsem se dočkat, až odpoledne konečně dorazí můj chlap a vnese do záležitosti svěží pohled, pomůže mi hledat a společnými silami snad ty zatracené brýle najdeme.

Nenašli jsme. V pondělí jsme šli koupit nové.

Jsem si jistá, že naposled, co jsem je měla v ruce, bylo, když jsem si převlékala tričko před tím pátečním odpoledním šlofíkem. Stála jsem u svého stolu. Musela jsem je tam někde položit.

Zmizely. Už je to skoro měsíc, a pořád jsme je nenašli. Záhada zůstává nevyřešena. Naštěstí už aspoň vidím.

Moje nové brýle vypadají takhle. To abyste se kdyžtak nelekli. A jestli najdete ty staré... vlastně nic. Ty už asi stejně nikdo nenajde.

Pardon

Ahoj, věrní čtenáři, kteří podle statistik stále doufáte a chodíte na můj blog, kdybych náhodou něco napsala. Jsem opravdová bídnice, nevím, proč na vás tak kašlu. Pravda je, že vím o čem psát, dokonce mám nápady na několik různých článků, ale nějak se mi prostě nechtělo, nemohla jsem se donutit k tomu sednout a napsat je sem.
Takže se vám strašně moc omlouvám, díky, že jste to se mnou ještě nevzdali a čestné skautské, slibuju, že vám sem psát budu. Jop?
Tak se mějte a přijďte zas, v nejbližších pár dnech, protože bude článečík :) ahoj

FOTO

Znáte ten pocit, že máte, co potřebujete, ale pořád to není ono? Tak to přesně byl můj případ až do nedávné doby, kdy jsem narazila dočista náhodou na skvělý časopis. Jako bych konečně našla něco, co jsem podvědomě hledala, ale úplně jsem o tom nevěděla, a o to větší bylo moje překvapení a radost, když jsem to našla. 

Nikdy mě nenapadlo, že mi chybí pořádný časopis o fotografii. Už třetím rokem mám předplacené FotoVideo a vždycky se těším, až ho najdu ve schránce. Sice během necelé hodinky pročtu začátek (rozhovory, články o různých autorech apod.) a zkontroluji, jestli nebylo vyhlášeno nějaké zajímavé soutěžní téma, a tím je pro mě časopis přečtený, ale nikdy jsem si neuvědomila, že je možná něco špatně. Že platím za časopis, který mě ze dvou třetin nezajímá, přeskakuji jak návody, jak správně oříznout fotku nebo jak vyfotit malé děti, přeskakuji recenze na stativy, fotoaparáty, brašny. Když mě bude něco takového zajímat, je toho přece plný internet. A zadarmo.

A teď najednou existuje FOTO. Popravdě, je mezi námi už skoro rok, ale já si ho všimla teprve teď. Náhodou jsem si ve chvíli nudy v trafice zakoupila sedmé číslo. Další dva dny jsem v každé volné chvíli četla a četla. Nevynechala jsem ani stránku, ani řádek... A místo #1 časopisu si v mém srdci získalo FOTO okamžitě. 

Když jsem dočetla zakoupené 7. číslo, objednala jsem si zpětně i prvních 6. I ty jsem přečetla. 8. a 9. číslo si ještě koupím a potom bude předplatné jasné.

A v čem je FOTO jiné, proč se mi tolik líbí?

1) Dočtu se tam to, co mě zajímá. Protože jestli mě na fotografii něco doopravdy fascinuje, je to myšlení fotografů. Rozhovory s autory jak českými, tak zahraničními, články o nich, to je něco, co mě nejvíc baví. Když čtu o tom, jak každý přemýšlí jinak. Jak kdo došel k té které myšlence, jak se vyvíjel něčí projekt od nápadu až k finálnímu výsledku, popř. výstavě či knize. 

2) FOTO vypadá suprově. Vizuálně je časopis je čistý a moderní. Hezky se na to kouká. Sem tam se sice vloudí nějaká gramatická či typografická chybka, ale v dnešní době, kdy je skoro zázrakem číst text bez chyb, to musíme časopisu odpustit. 

3) Časopis je zajímavý od začátku do konce. Nezaplní 10 stránek odstavečky o různých technických vymoženostech. Většinou je tam jedna nebo dvě velké recenze na nové foťáky, nikoli nové superlevné kompakty, které by mohly zajímat leda tak čtenáře FotoVidea, ale na zrcadlovky či bezzrcadlové fotoaparáty, které ale kvalitou výstupu zrcadlovky dohání.

4) Další skvělou věcí je, že se FOTO věnuje nejen digitální technice, ale i analogovým fotoaparátům, dvouokým zrcadlovkám a všem těm "starým" pokladům, které mě fascinují a jestli si něco doopravdy přeji, je to naučit se ovládat takový přístroj a hlavně, naučit se sama si doma fotky vyvolávat. Snad mě někdy někdo vyslyší a přání mi splní. Do té doby si o tom aspoň můžu číst :)

5) Abych to tak shrnula, myslím si, že FOTO je časopis na úrovni, který tu chyběl (tedy alespoň co se tématu fotografie týče).

Kdyby vás třeba téma fotografie zajímalo, zkuste do časopisu nakouknout, třeba to bude to, co hledáte... tak jako pro mě.

Tímto přeji časopisu FOTO hodně štěstí, hodně spokojených čtenářů a hlavně, ať tu s námi vydrží a ať neskončí příliš brzy. Protože dokud jsem ho neznala, tak jsem ho nepostrádala, ale teď by mi chyběl :)

Image karta

Od té doby, co pracuji na pokladně a denně mi projde rukama spousta platebních karet, dávám docela pozor na to, jak která karta vypadá. A ačkoli některé motivy se opakují - třeba karta s hnědým oroseným čímsi (??) ke studentskému kontu u ČSOB, modrobílá bezkontaktní karta od Spořky, karta s delfínkem, kterou nosí klienti mBanky, nebo třeba pěkná karta s růžovými kostičkami od Zuno banky - někteří zákazníci mají opravdu zajímavé karty, stylové a originální. Někdo má kartu průhlednou, jiný zase zlatou nebo stříbrnou. A někteří, zejména pak dámy ve středních letech, mají na svých platebních kartách fotografie rodiny či domácích mazlíčků. 

ČSOB začala před nějakou dobou nabízet možnost zdarma si zařídit image kartu, tedy platební kartu s vlastním designem. A po dlouhém přemlouvání a připomínání mi můj nejdražší Péťa takový "obrázek" na mou kartu navrhl.

Sice na stránkách banky máte na výběr mezi Visou a MasterCard (a my jsme automaticky dělali Visu, když jsem ji měla doteď), ale nakonec mi v bance řekli, že na výběr ve skutečnosti nemám a prostě budu mít MasterCard. Paní v bance se mě dokonce nejdřív zeptala, jestli chci kartu bezkontaktní, načež to zamluvila, že ke studentským účtům to ani nejde a todle támdle. 

Takže jsem sice měla na začátku mít Visu, ale teď mám MasterCard a nějakým způsobem bezkontaktní je :D No takže, líbí se vám? Mně jo. Zkuste to taky ;)

Maturanti

Připadám si trošku stará a byl to, věřte mi, zvláštní pocit, když měla moje mladší sestra maturitní ples.

Událost se konala v sobotu v kulturním centru ve Vratislavicích, kde jsem ještě nikdy v životě nebyla. Je to tam pěkné.

Celý ples této střední umělecké školy probíhal ve znamení barev, barevné vstupenky, barevné balónky, barevné bombóny na stolech jako občerstvení na přivítání. 

Ples začal předtančením, které umělci předvedli v oblečení zamazaném od barev, s barevnými šátky. Na to, že si to prý vyzkoušeli sotva jednou, to měli moc hezké. Tanec zakončili odhalením velkého obrazu, který věnovali své třídní.

V přestávkách mezi jednotlivými body programu hrála hudba, a ačkoli byl taneční parket méně než poloprázdný, vypadalo to, že se tanečníci dobře baví.

Když se maturanti převlékli z "uměleckého" do "společenského", přišlo na řadu slavnostní šerpování. A i zde se projevila jejich originalita, když si místo obvyklých šerp s nápisem Maturant 2013 připravili šerpy vyrobené z kusů bílé látky, pocákané barvami. Dokonce i cvoček, knoflíček, nebo jak se tomu říká, prostě ta drobná ozdobná věcička, která dole spojovala dva konce šerpy, prý pocházela z jejich vlastní výroby.

U šerpování jsme se hodně nasmáli, neboť docházelo k menším chybkám v pořadníku jmen, a někteří vypadali, že se na svou šerpu těší tak moc, že pořád někoho předbíhali a pořád nepřicházeli na řadu.

Všem maturantům to slušelo, některým méně, některým více, a ze všech slečen to nejvíce slušelo té naší Máje, ačkoli jí nepřišly včas šaty a měla boty, na kterých bych se zabila už při obouvání. Jak totiž potom sama přiznala, zase taková škoda, že to její objednané šaty nestihly, to nebyla, protože se alespoň cítila 100% pohodlně a také tak vypadala. Rozhodně vyhrála titul "maturantka s nejkratší sukní".

Jedním z bodů programu bylo vystoupení jakési pochybné pětice "tanečníků", kteří byli podle mého názoru strašní a zároveň strašně srandovní, zejména chlapec, který pořád dokola dělal nepovedené hvězdy.

O půlnoci proběhlo tradiční odšerpování a následoval slepičí tanec, pro pobavení jak maturantů, tak všech okolo.

Rozhodně zajímavé bylo půlnoční překvapení - světelná show. Z našeho pohledu (tj. z balkónu a ze strany) to sice zdaleka nebylo tak super, jak to asi muselo být zepředu, ale i tak cool. 

A potom následovala poslední část programu, kdy přišel Lipo ze skupiny BPM a probudil všechny, kdo by třeba usínali.

No a potom jsme šli domů a spali a spali...

A pokud chcete vidět ostatní fotky, co jsem na plese pořídila, najdete je tady. Tak ahoj :)

Bídníci

Jistě vám nemohlo uniknout, že od 3. ledna dávají v kinech nové filmovo-muzikálové zpracování Bídníků. A protože mám Bídníky ráda, rozhodla jsem se vám o tomhle snímku napsat článek.

Kdysi jsem už Bídníky viděla, nevím ani, které zpracování, nejspíš to z roku 1998, ale těžko říct, byla jsem ještě škvrně. Už tenkrát jsem ale byla silně dojatá a zasažená tímto hlubokým příběhem. Proto jsem se o pár let později rozhodla přečíst si knížku. Kdyby tedy knížku, rovnou dvě pořádné bichle. Musím se přiznat, že i na mě to bylo až příliš náročné čtení a po necelém půl roce jsem to vzdala, přibližně ve třech čtvrtinách. Přecejen, pan Hugo neměl problém rozepsat na 50 stran do podrobna bitvu u Waterloo jen proto, že se v ní odehrála krátká scéna, která měla co dočinění s ústředním příběhem. Takové a další podobné odbočky sotva udrží pozornost běžného čtenáře. 

Nicméně, nové bídníky jsem si nemohla nechat ujít. Z trailerů jsem si nebyla úplně jistá, co od toho čekat. Tady vám jeden ukážu. 

Tak co myslíte? Moje první reakce byly smíšené. Měla jsem radost z obsazení Amandy Seyfried, ale z ostatních jsem byla trošku rozpačitá. Russel Crowe jako Javert? Vůbec mi pro tu postavu neseděl. I Jeana Valjeana jsem si představila dočista jinak a Anne Hathaway pro mě byla také spíše nepříjemným překvapením. A do toho ten zpěv. Muzikálovou verzi Bídníků jsem nikdy neviděla a přišlo mi to, řekněme, divné.

A co tedy říkám na výsledný film? Jedním slovem: senzace. Neříkám dokonalost, ale skvělé to rozhodně bylo.

Úvodní scéna filmu, kde galejníci tahají loď a následně se představuje Javert a Valjean, spíše jako by potvrdila moje obavy, získané z trailerů. Přišlo mi to hodně zvláštní, jak si anonymní galejník a inspektor stoupnou tak, že mají obličeje pět centimetrů od sebe, s zpívají "já jsem Javert" a "já jsem Valjean". 

Po té části příběhu, ve které se seznamujeme s Valjeanem a jeho osudem, následuje část převážně věnovaná Fantine. To už jsem se přestala bát, že by mě film zklamal. Anne Hathaway, ačkoli jsem jí to moc nevěřila, zahrála Fantine i s jejím ponurým životním příběhem naprosto báječně, a silná scéna, při níž zpívá sólo "I dreamed a dream", mě už definitivně vyvedla z omylu, přestala jsem pochybovat a začala jsem si muzikálové Bídníky opravdu užívat. A to se od té chvíle nezměnilo.

Během filmu mě nejednou rozplakali a nesčetněkrát jsem se divila, jaké že to hrozné věci se lidem stávají, před jakými šílenými rozhodnutími občas jedinec stojí a tak vůbec, pořád mi to ještě vrtá hlavou, ten příběh je prostě pecka. Proto tedy, pokud vám Bídníci alespoň něco říkají, pokud máte rádi muzikály, nebo pokud máte třeba jen chuť, na Bídníky si dojděte. Abych to shrnula, je to pořádný zážitek.

A to jsem ani nezmínila svůj údiv a překvapení, když jsem zjistila, kolik známých herců umí zpívat. Třeba do Russella Crowe bych to nikdy neřekla.

Tak, to je asi všechno. Mějte se :)