pondělí 13. října 2008

Narozeniny.

Stalo se to tak najednou, že mi je sedmnáct. To není málo, ale zase ani ne tak moc. Vzhledem k tomu, že se v současné době nacházím naprosto na odlišném místě naž zbytek mé rodiny a přátel (donokce na odlišném kontinentě), budu vám asi muset napsat, jak můj narozeninový den probíhal.

Začalo to vlastně už asi před týdnem, když mi můj host-otec při každé příležitosti hlasitě zpíval "happy birthday to you". Trochu sem se obávala mých opravdových narozenin, třeba že si přiveze sbor nebo kapelu nebo tak něco. Ráno hned při snídani jsem dostala krásně zabalenou krabici (s papírem na kterím byli nakreslení kluci a napsáno ideal boy - mimochodem k ideálu měli všichni hodně daleko), ve které byla tři trička v mých oblíbených barvách a miniaturní odznáček s českou a americkou vlajkou. Taky jsem dostala 2 přáníčka, přičemž jedno na mě promlouvá po anglicku něco tom, že mi přeje Happy Birthday z mount Everestu nebo co, a to druhý je prostě jen přáníčko. Udělali mi radost. Pak jsem vyrazila s Alicí do kostela, možná proto, že mě o ideal boye nechtěli ošidit :o) no tam mi zaky zpívali happy birthday, všechny kostelové podrobnosti napíšu jen kamarádkám a ostatním lidem, kterým uznám za vhodné. To je myslím ta část dne, o které bych se tu rozepsala asi nejvíc a přecejen sem chodí lidé, kterým by se to asi moc nelíbilo. Proto soukromě. Poté jsme jeli do Waterfront, pro některé detaily našich helouvínských kostýmů. Já, jelikož plánuju jít za duhu, jsem úspěšně získala tmavomodré tričko (na to potom s Alicí přiděláme duhové dlouhé rukávy), nášivku s duhou a bílou tašku (na kterou si nenakreslím nic jiného než duhu) na sladkosti. Duhové podkolenky jsme zatím nesehnali, to ovšem neznamená, že jsme se o to nesnažili. Potom nám najednou zbývala jen hodina do nalodění na vyhlídkovou loď, což jsem nechápala proč tak řeší, protože jsem plánovala natáhnout na sebe džíny, tričko a hotovo. Cestou domů jsem se však v autě dozvěděla, že by bylo fajn z toho udělat slavnost, tak že si prý vezmeme šaty. Ujistila jsem je, že žádné šaty nemám. Rachel se nabídla, že mi nějaké zapůjčí (jak milé), tak jsem byla ráda. Už jsme byli skoro doma, když najednou kdosi dostal nápad, co si vezmu za boty. Tak jsme ještě rychle zajeli do nejbližšího obchodu, kde prodávali boty, a mým dalším narozeninovým dárkem se staly stříbrné balerínky s jakýmisi dírami ve tvaru kytiček nebo čeho. Nic proti, ale mám z nich naprosto megaodřené paty. Jauvajsky. Taky se mě ptali, jestli chci silonky. Nevěděla jsem co jim na to mám říct, tak se mě zeptali, co doma obvykle nosím pod šaty. Hmm, po vzhledem k tomu že jsem šaty měla naposledy asi před 2 lety, jsem jim musela prozradit, že šaty nenosím (never). To jsem je ovšem šokovala. No a pak už zbývala jen asi půlhodina na oblečení, přičemž děvčata nejprve upravila sebe a Rachel se pak pustila do mě. Vyzkoušela jsem si toho dost (ta opravdu nouzi o oblečení nemá), nejvíc se mi líbila její kostkovaná sukně, problém však byl, že kdo mě znáte, si víte, že můj obvod pasu není zrovna takový, že bych si mohla půjčovat oblečení od koho se mi zlíbí. Nebyla mi žádná z jejích sukní, tak jsem skončila s 2 šaty, jedny byly vínoví, na ramínka, pěkné, ale nejspíš bych umrzla, a druhé jakési světle hnědé, které na první pohled vypadaly trochu divně, ale byly to právě tyhle šaty, ve kterých jsem strávila druhou polovinu dne. Výsledek vidíte na fotce. Ani jsem se nedivila, že když jsem prohrabalaten obří koš s mou "bižutérií", našla jsem tam i něco, co mi šlo k tomuto hnědobílému modelu, protože jsem si zase minimálně po roce musela sundat svoje turecké očíčko-srdíčko, Alice totiž prohlásila, že je moc tmavé. Do uší mi půjčila svoje perličkové náušnice a až na ty odřené paty jsem si připadala včera opravdu dobře. Cestou do centra jsem so dozvěděla, že mi ty šaty sluší lépe než majitelce (to jsem koukala, té totiž podle mě sluší skoro všechno), že bych měla šaty nosit častěji (no to určitě, na sebe v českejch krámech něco seženu, co...) a že si mě příště až někam půjdeme vezme Rachel do parády a udělá mi i vlasy a make-up. Trošku se toho dělím, můj vztah k makeupu znáte asi všichni, nejsme kamarádi a nechceme být, a představa, že mi má drahá hostsestra barví vlasy na hnědo (což má určitě v plánu), se mi taky zrovna dvakrát nezamlouvá.
No a potom následovala prohlídka města z lodi, při které jsme se málem uvařili, jaké tam bylo vedro, ale jinak to bylo good. Po prohlídce jsme se šli podívat, jestli je otevřený obchod s ponožkami (já ty duhové vážně vážně potřebuju), nebyl. Hannah potom začala fňukat, že má hlad (já s ní v duchu souhlasila, protože kousek slaniny, vejce a toust ke snídani na celý den prostě nestačí), a protože vzhledem k tomu že byla neděle, neměli otevřeno skoro nikde, a automat na sušenky nefungoval, rozhodli jsme se, že na večeři si dojdeme dřív. Italská restaurace Buca de Beppo, kterou jsem vybrala já osobně, byla celkem dobrá, až na to, že v USA asi nevědí, co to jsou tortellini (moje nejoblíbenější italské jídlo). Sice nejdřív byly menší komplikace s tím, že jsme si zamluvili místa v Buca de Beppo na druhém konci města, ale pak se to vyřešilo a bylo. Je to ten typ restaurace, kde si skupina lidí objedná dohromady a pak si každý bere od všeho trochu. My si dali špagety s masovými koulemi, fetucini se sýrem (které nechutnaly ani trochu jako že na nich je sýr, ale spíš mlíko nebo tak něco), a gnocci. Bylo toho opravdu moc, taky česnekový chleba a česneková bramborová kaše, všecky zbytky jsme si nechali zabalit a pak následovaly dezerty (=rozteklý kopeček vanilkoví zmrzliny). Nakonec nám přinesli kousek dortu a protože neměli narozeninové svíčky, tak nám zapálili ka stolu takové tři vysoké svíčky ještě ve stojanu, a jak se to tak v americe dělá, přinutili celou restauraci zpívat tu písničku, co mi už vážně leze krkem. Naštěstí to vydrželo asi tři vteřiny a zbytek už zpívali jen Johnstonovi. Na sfouknutí svíček jsem si musela stoupnout, moje přání si mnozí nejspíš domyslíte, ale nemůžu to říct, jinak se to nesplní. Do mističky s rozteklou zmrzlinou mi Joel hodil ještě kus toho megasladkého (skoro až fuj) čokoládového dortu, a tím byla završena narozeninová večeře. Potom už nás čekala jen jedna jediná akce, vyjeli jsme lanovkou na ten Pittsburský kopec (název si nepamatuju), a odtamdud jsme se koukli na noční rozsvícené město. Věřte nebo ne, bylo to opravdu fascinující a všem vám to přeju vidět. No a pak nastal čas jet domů, bylo něco kolem osmé, všichni jsme byli přecpaní a unavení, až Rachel a Hannah si pustili Hannin iPod, pak tam v autě začaly tančit a zpívat, no byla jsem ráda když jsem sebou plácla na podlahu v mým pokoji a zapla si facebook. Jo kdo to ještě nevíte tak jsem tam udělala skupinu PiHa, pro PiHounky, kteří se chtějí zapojit, budu jen ráda, a kdybyste mi poslali nějakej schedule kdy budou jaký akce (např. Poetika apod.), abych to tam mohla dát... dík. No a takhle probíhaly moje sedmnácté narozky.
Mám vás lidi ráda a díky vám všem kdo jste si vzpoměli a popřáli mi :o) Mějte se supr a zase napíšu...
Papáá

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

To je pěknej narozeninovej den x)... docela sis to užila..x)... a ještě jednou všechno nejlepšííí...:)

Anonymní řekl(a)...

jj, zajímavý způsob jak lidé v americe slaví narozky :D ;)

Zuza řekl(a)...

Nazdárek! Tak dodatečně - Happy birthday to you! Vážně ti to na tý fotce sluší - jen by to chtělo ten americký úsměv - trochu zuby vycenit ;) A která na tý fotce je Rachel? a jak se jmenuje tvá druhá host-sestra???

Káťa řekl(a)...

Rachel je ta blondýnka v modrozelenejch šatech a Hannah je ta menší v modrý sunki. Ta zbylá je moje hostmáti, Alice. A díky za přání :o)

Adam Fogl řekl(a)...

Fíha, ta vlevo je tvoje hostsestra? Asi taky pojedu do Ameriky.

Anonymní řekl(a)...

Bomba, teda alespoň v porovnání s tím, jak jsem trávil svoje 17 narozky já.
Příště to taky zkusím v Pittsbouši i s těma ségrama.
tjš