Fler.cz

"...aneb jak jsem se zamilovala," dalo by se říct. Fler vám asi nemusím představovat. Narazila jsem na něj úplně náhodou a když jsem o něm samým nadšením chtěla říct všem svým známým, zjistila jsem, že jsem asi poslední a jediná, kdo ho ještě neznal. Pro ostatní to není nic nového.

Ale i tak, smím-li, něco málo vám tu o něm napíšu. Fler.cz je stránka, na které lidé prodávají věci, co sami doma vyrábí. Je to úplně jiný svět. Už je to asi měsíc, co jsem ho objevila, ale pořád si připadám jako Alenka v říši divů, proklikávám se úžasnými nápady, kreativně zavedenými obchůdky a nestíhám to všecko pořádně obdivovat, kolik lidské šikovnosti, píle a trpělivosti se vejde do jednoho koutku internetu. 

Na fleru se nesmí prodávat nic, co sami nevyrobíte (např. přeprodávat věci, co už nepotřebujete, jako třeba na aukru). I přesto tam ale najdete úplně všecko od módy, kožených tašek, šperků, nádobí, keramiky, drobností do bytu, hraček a dalších, až po kosmetiku a mýdla či nábytek. 

Pokud máte jen chvilku času, určitě stojí za to se tam podívat. Najdete tam spoustu inspirace, spoustu nápadů, spoustu věcí, co potřebujete a musíte si je koupit - alespoň já už jich mám dobrý seznam - popřípadě i nápady, co komu pořídit jako dárek. A možná, když se necháte, vás to popošťouchne i k tomu sami zkusit něco vyrobit.

Brejle

...aneb co se mi nestalo. Většina z vás tuhle skvělou historku už slyšela, ale ti ostatní by o ni neměli být ochuzeni, takže vám ji stejně napíšu. Asi před třemi týdny v pátek, když byl můj Petřík v Liberci, takže jsem tu byla sama, jsem měla jít odpoledne do práce. Byla jsem ale unavená, tak jsem si před tím ještě na hodinku nebo dvě schrupla. Měla jsem nastavený budík tak akorát, abych se oblékla a rovnou šla. Ale když už jsem byla oblečená a připravená vzít brýle a jít, zjistila jsem, že nevím, kde jsou. Doopravdy už byl nejvyšší čas vyběhnout z domu a chytit nejbližší tramvaj, ale brýle nikde. Prohledala jsem všechna místa, která mě v tu chvíli napadla, ale k ničemu to nebylo. Ve všem zoufalství jsem už nevěděla, co mám dělat, a tak jsem jela do práce. Pozdě, samozřejmě. 

V práci jsem sice neviděla, takže mi to moc nešlo, ale nějak jsem tu strašlivou směnu přežila a už jsem se nemohla dočkat, až dorazím domů, najdu brýle a všecko bude konečně v pořádku. Omyl, vážení. Pokračovala jsem do noci ve hledání, marně. Naštěstí jsem měla sobotu volnou. Celý den jsem jen uklízela a hledala úplně všude, i na naprosto směšných a nereálných místech, co kdyby tam náhodou ty moje okuláry byly. Nic. V neděli jsem měla zapsané dvě sedmihodinové směny za sebou. To bych ve své polosleposti nezvládla. Našla jsem na druhou půlku za sebe náhradu. Dokonce i z první poloviny nedělní směny mě pustili o 3 hodiny dřív, prý ať jim tam nebrejlím. Místo 14 hodin jsem odpracovala 4, což se sice znatelně podepíše na mé výplatě, ale to je teď vedlejší.
Nemohla jsem se dočkat, až odpoledne konečně dorazí můj chlap a vnese do záležitosti svěží pohled, pomůže mi hledat a společnými silami snad ty zatracené brýle najdeme.

Nenašli jsme. V pondělí jsme šli koupit nové.

Jsem si jistá, že naposled, co jsem je měla v ruce, bylo, když jsem si převlékala tričko před tím pátečním odpoledním šlofíkem. Stála jsem u svého stolu. Musela jsem je tam někde položit.

Zmizely. Už je to skoro měsíc, a pořád jsme je nenašli. Záhada zůstává nevyřešena. Naštěstí už aspoň vidím.

Moje nové brýle vypadají takhle. To abyste se kdyžtak nelekli. A jestli najdete ty staré... vlastně nic. Ty už asi stejně nikdo nenajde.

Pardon

Ahoj, věrní čtenáři, kteří podle statistik stále doufáte a chodíte na můj blog, kdybych náhodou něco napsala. Jsem opravdová bídnice, nevím, proč na vás tak kašlu. Pravda je, že vím o čem psát, dokonce mám nápady na několik různých článků, ale nějak se mi prostě nechtělo, nemohla jsem se donutit k tomu sednout a napsat je sem.
Takže se vám strašně moc omlouvám, díky, že jste to se mnou ještě nevzdali a čestné skautské, slibuju, že vám sem psát budu. Jop?
Tak se mějte a přijďte zas, v nejbližších pár dnech, protože bude článečík :) ahoj

FOTO

Znáte ten pocit, že máte, co potřebujete, ale pořád to není ono? Tak to přesně byl můj případ až do nedávné doby, kdy jsem narazila dočista náhodou na skvělý časopis. Jako bych konečně našla něco, co jsem podvědomě hledala, ale úplně jsem o tom nevěděla, a o to větší bylo moje překvapení a radost, když jsem to našla. 

Nikdy mě nenapadlo, že mi chybí pořádný časopis o fotografii. Už třetím rokem mám předplacené FotoVideo a vždycky se těším, až ho najdu ve schránce. Sice během necelé hodinky pročtu začátek (rozhovory, články o různých autorech apod.) a zkontroluji, jestli nebylo vyhlášeno nějaké zajímavé soutěžní téma, a tím je pro mě časopis přečtený, ale nikdy jsem si neuvědomila, že je možná něco špatně. Že platím za časopis, který mě ze dvou třetin nezajímá, přeskakuji jak návody, jak správně oříznout fotku nebo jak vyfotit malé děti, přeskakuji recenze na stativy, fotoaparáty, brašny. Když mě bude něco takového zajímat, je toho přece plný internet. A zadarmo.

A teď najednou existuje FOTO. Popravdě, je mezi námi už skoro rok, ale já si ho všimla teprve teď. Náhodou jsem si ve chvíli nudy v trafice zakoupila sedmé číslo. Další dva dny jsem v každé volné chvíli četla a četla. Nevynechala jsem ani stránku, ani řádek... A místo #1 časopisu si v mém srdci získalo FOTO okamžitě. 

Když jsem dočetla zakoupené 7. číslo, objednala jsem si zpětně i prvních 6. I ty jsem přečetla. 8. a 9. číslo si ještě koupím a potom bude předplatné jasné.

A v čem je FOTO jiné, proč se mi tolik líbí?

1) Dočtu se tam to, co mě zajímá. Protože jestli mě na fotografii něco doopravdy fascinuje, je to myšlení fotografů. Rozhovory s autory jak českými, tak zahraničními, články o nich, to je něco, co mě nejvíc baví. Když čtu o tom, jak každý přemýšlí jinak. Jak kdo došel k té které myšlence, jak se vyvíjel něčí projekt od nápadu až k finálnímu výsledku, popř. výstavě či knize. 

2) FOTO vypadá suprově. Vizuálně je časopis je čistý a moderní. Hezky se na to kouká. Sem tam se sice vloudí nějaká gramatická či typografická chybka, ale v dnešní době, kdy je skoro zázrakem číst text bez chyb, to musíme časopisu odpustit. 

3) Časopis je zajímavý od začátku do konce. Nezaplní 10 stránek odstavečky o různých technických vymoženostech. Většinou je tam jedna nebo dvě velké recenze na nové foťáky, nikoli nové superlevné kompakty, které by mohly zajímat leda tak čtenáře FotoVidea, ale na zrcadlovky či bezzrcadlové fotoaparáty, které ale kvalitou výstupu zrcadlovky dohání.

4) Další skvělou věcí je, že se FOTO věnuje nejen digitální technice, ale i analogovým fotoaparátům, dvouokým zrcadlovkám a všem těm "starým" pokladům, které mě fascinují a jestli si něco doopravdy přeji, je to naučit se ovládat takový přístroj a hlavně, naučit se sama si doma fotky vyvolávat. Snad mě někdy někdo vyslyší a přání mi splní. Do té doby si o tom aspoň můžu číst :)

5) Abych to tak shrnula, myslím si, že FOTO je časopis na úrovni, který tu chyběl (tedy alespoň co se tématu fotografie týče).

Kdyby vás třeba téma fotografie zajímalo, zkuste do časopisu nakouknout, třeba to bude to, co hledáte... tak jako pro mě.

Tímto přeji časopisu FOTO hodně štěstí, hodně spokojených čtenářů a hlavně, ať tu s námi vydrží a ať neskončí příliš brzy. Protože dokud jsem ho neznala, tak jsem ho nepostrádala, ale teď by mi chyběl :)

Image karta

Od té doby, co pracuji na pokladně a denně mi projde rukama spousta platebních karet, dávám docela pozor na to, jak která karta vypadá. A ačkoli některé motivy se opakují - třeba karta s hnědým oroseným čímsi (??) ke studentskému kontu u ČSOB, modrobílá bezkontaktní karta od Spořky, karta s delfínkem, kterou nosí klienti mBanky, nebo třeba pěkná karta s růžovými kostičkami od Zuno banky - někteří zákazníci mají opravdu zajímavé karty, stylové a originální. Někdo má kartu průhlednou, jiný zase zlatou nebo stříbrnou. A někteří, zejména pak dámy ve středních letech, mají na svých platebních kartách fotografie rodiny či domácích mazlíčků. 

ČSOB začala před nějakou dobou nabízet možnost zdarma si zařídit image kartu, tedy platební kartu s vlastním designem. A po dlouhém přemlouvání a připomínání mi můj nejdražší Péťa takový "obrázek" na mou kartu navrhl.

Sice na stránkách banky máte na výběr mezi Visou a MasterCard (a my jsme automaticky dělali Visu, když jsem ji měla doteď), ale nakonec mi v bance řekli, že na výběr ve skutečnosti nemám a prostě budu mít MasterCard. Paní v bance se mě dokonce nejdřív zeptala, jestli chci kartu bezkontaktní, načež to zamluvila, že ke studentským účtům to ani nejde a todle támdle. 

Takže jsem sice měla na začátku mít Visu, ale teď mám MasterCard a nějakým způsobem bezkontaktní je :D No takže, líbí se vám? Mně jo. Zkuste to taky ;)