Píšu vám po sakra dlouhé době. Za odmlku se omlouvám. Už nebudu slibovat, že teď budu psát víc, protože vím, že to stejně nejde dodržet. Nejde do puntíku naplánovat, co jak bude. Takže zatímco se snažím udržet při životě svůj druhý blog, který je alespoň trochu tématicky zaměřen a není jen pro čtenáře, jež baví číst o mé ne až tak zajímavé existenci, týdny, měsíce, roky, život běží dál.
Poslední dva roky byly tak hektické, že se vlastně ani nedivím, že jsem sem nepsala. V mém životě se toho hodně změnilo. Po pěti letech skončil jeden vztah, plus už mám za sebou další, který trval přibližně rok. V práci jsem několikrát změnila pozici, až jsem se dostala na svou vysněnou projekci, dokonce na hlavní pracovní poměr - z toho důvodu jsem byla nucena odejít z pobočky Nový Smíchov, která pro mě ale asi navždy bude domovem, na pobočku Flora. 
Ukončila jsem marnou snahu o studium oboru Arts management a začala jsem na vysoké škole úplně odznovu, tentokrát na oboru Podniková ekonomika a management. Také jsem se trochu začala věnovat podnikání v síťovém marketingu, konkrétně v Amway. Několikrát jsem se přestěhovala, pořád však v rámci Prahy 6, která pro mě stále zůstává nejsympatičtější částí našeho hlavního města. Bydlím sama v ošklivé miniaturní garsonce, kam se mi vejde sotva stůl, postel a skříň.
Změnilo se toho hodně a mám pocit, že nejvíce jsem se změnila já. Přerušila jsem svou dráhu nekompromisního abstinenta a začala jsem pít alkohol. Mám spoustu nových přátel, s nimiž trávím čas. Spát chodím po půlnoci, většinou až k ránu. A hlavně jsem se z tichého pozorovatele, který dokumentoval dění kolem pomocí fotoaparátu a blogových článků, změnila v člověka, který se dění účastní a snaží se být součástí. Jsem jiná. Když něco chci, většinou si o to řeknu. Když něco nechci dělat, nedělám to. Žiju svůj život a jaký si ho udělám, takový ho mám.
Navzdory tomu jsem to ale pořád stejná já. Pořád nosím oblečení po mladší ségře. Pořád mám ráda červený lak na nehty, špagety a velké hrnky čaje. Pořád se nedokážu osprchovat za méně než 20 minut (a to když se fakt mega snažím), pořád, i když se už nevyhýbám společnosti, jsem nejraději sama doma se sluchátky na uších. Pořád jsem tak trochu introvert. Pořád ráda čtu, i když díky škole ne vždy to, co chci. A mohla bych pokračovat.
I když mě velkoměsto změnilo, po pár dnech návštěvy Liberce se nudím a potřebuju zpátky tenhle chaos, kdy nemám čas spát a jím jen fast food, jsem to pořád já. A upřímně, chybí mi ty roky na vsi, kdy jsem se jen válela na louce ve vysoké trávě a koukala na mraky. Ale jsem víceméně šťastná, asi poprvé v životě. Protože už nejsem v kleci. Protože mám možnost volby a svobodu, jak s tím svým žitím naložím. Zní to strašidelně, ale možná jsem trochu dospěla. Ale nebojte, jen trochu.
Před pár týdny, nebo teď už měsíci, jsem však potkala člověka, co mě trochu vrátil zpátky. A myslím, že jemu vděčíte za to, že sem po dlouhé době něco píšu. Tenhle člověk mi připomněl můj starý život, aniž by ho znal. A já mu vděčím za to, že jsem se po dvou a půl letech vrátila k focení Week of Life. Začala jsem 28. prosince a teď už pracuji na čtvrtém weeku. Byť je můj život zaměstnance na plný úvazek poměrně stereotypní (navíc když bývám na směně sama a opravdu není co fotit), napadlo mě, že by vás mohlo přece jen zajímat, jak teď existuji. První week, se skutečným pořadovým číslem 43, najdete zde. Druhý (44) najdete tady, a třetí (45), který ještě ani oficiálně nevyšel, je k prohlédnutí tady. Jen vás prosím o shovívavost, jelikož až na nějaké Vánoce nebo výlet jednou dvakrát do roka jsem teď opravdu nefotila. Musím se znovu naučit vidět. Zpomalit žití, zastavit a podívat se kolem. Nejspíš mi to ještě nějakou dobu potrvá.
Pro dnešek vše, Káťa out. Snad zase někdy ;)