Stěhování

Dlouho očekávaná událost s názvem "stěhování" je za námi. Na prodej domu jsme čekali snad přes rok, většina z nás se na to těšila ještě dýl. A pak to konečně přišlo a my se najednou nemohli dočkat, až to bude za námi. 

Hlavní akcí bylo stěhování naší rodiny z domu do bytu v Liberci. Ve velkém domě s velkou zahradou jsme bydleli nějakých 16 let a všechny věci, co jsme za tu dobu nashromáždili, jsme museli přebrat, vytřídit a většinu vyházet, prodat či darovat, aby ten zbytek mamka do bytu 4+1 vůbec nacpala. Už pár týdnů před tou velkou akcí jsme museli uklízet šuplíky, vyhazovat staré oblečení, všechny nepoužitelné věci - zejména kusy nábytku - nosit do sklepa, odkud se potom najednou všechno odvezlo. Zjistila jsem, že mám docela dost věcí, které jsem nikdy nepoužila nebo které jsem už léta neviděla. O to to bylo horší, konala se totiž ještě vedlejší akce.

Vedlejší akcí bylo moje stěhování do Prahy. To se událo hned den po stěhování z našeho domu. Musela jsem ještě víc eliminovat svůj majetek, protože s miláčkem teď bydlíme na jednom pokoji a všechno, co jsem měla ve svém pokoji (a všude po domě) doposud, by se sem už vůbec nevešlo. Proto jsem opět vyhodila několik tun věcí - pokud si někdo pamatujete, jak jsem asi před 3 měsíci psala o velkém pomaturitním úklidu, víte, že to není tak dávno, co jsem se zbavila docela kvanta věcí, přesto to ale nestačilo. Nějaké bedny jely s mamkou do Liberce a co zbylo, výběr toho nejpoužívanějšího, mám teď v Praze.

Zaprvé bych se tedy měla přiznat, že jsem ostuda. V novém bytě, kde teď bydlí moje rodina i s havětí (pejskem, potkanem, křečkem....), jsem ještě nebyla. Ani kouknout, ani nic. Nevím ani, ve které je ulici. Jsem opravdová ostuda. To ale není neřešitelný problém, a tak pozítří vyrážím na návštěvu "domů". Jsem zvědavá, jak se jim tam bydlí :)

Co bych vám ale rozhodně neměla zapomenout popsat - nebo se o to alespoň pokusit - je ten pocit. Bylo to opravdu zvláštní. Bydlíte někde od školky. Je to na vesnici, tudíž tam trávíte docela dost času už proto, že vyrazit si do města je docela na dlouho. Vyrůstáte v tom místě. Jsem ten typ člověka, co si mnohem snáz pamatuje křivdy, ublížení a špatné zážitky, než všechno příjemné a hezké. Neměla jsem ten dům ráda. Teprve ke konci, poslední rok nebo dva, se tam dalo docela žít. Předtím jsem tu "studenou komunistickou barabiznu" opravdu nemohla vystát. Starý, vlhký, studený, věčně plesnivící dům. Nesnášela jsem ho. Nebylo tam nic útulného, téměř žádný pocit bezpečí či soukromí. Proběhla i období, kdy jsem čekala za dveřmi pokoje, a poslouchala, co kdo dělá, abych si naplánovla, jak potkat co nejméně lidí. A přesto... ke konci jsem to tam měla ráda. S mamkou v roli velitele se povedlo vybudovat přátelské prostředí, kdy jsme po sobě v kuchyni házely knedlíky, chodily spolu se psem, o Vánocích jsme to rozjížděli na Tři oříšky pro Popelku. Možná kvůli tomu poslednímu roku či dvěma se mi nechtělo tak úplně odcházet. 

Najednou mě přepadla nostalgie, nechtělo se mi vyhazovat staré plyšáky, nechtělo se mi balit a odejít. Je to, jako když za sebou necháte kus života, a ať se vám líbil nebo ne, je to zvláštní pocit. Jako když musíte udělat krok do neznáma a není cesty zpět. Měla jsem opravdu strach.

:) Ale už je to dobré. Už jsme zabydlení v Praze, je nám tu hezky, teplo, útulno, veselo, nemáme sice stůl, u kterého bychom jedli, ale takové mouchy se doladí časem. 

Nevím, možná vás to nezajímalo, ale nestěhuji se zrovna často a mám z toho docela megazážitek, tak jsem vám o tom potřebovala povědět :) 

PS: Celý den, kdy jsme opouštěli náš dům, pršelo. Možná to něco symbolizuje. Kdo ví :)

Tak ahoj a zase někdy :)