Fler.cz

"...aneb jak jsem se zamilovala," dalo by se říct. Fler vám asi nemusím představovat. Narazila jsem na něj úplně náhodou a když jsem o něm samým nadšením chtěla říct všem svým známým, zjistila jsem, že jsem asi poslední a jediná, kdo ho ještě neznal. Pro ostatní to není nic nového.

Ale i tak, smím-li, něco málo vám tu o něm napíšu. Fler.cz je stránka, na které lidé prodávají věci, co sami doma vyrábí. Je to úplně jiný svět. Už je to asi měsíc, co jsem ho objevila, ale pořád si připadám jako Alenka v říši divů, proklikávám se úžasnými nápady, kreativně zavedenými obchůdky a nestíhám to všecko pořádně obdivovat, kolik lidské šikovnosti, píle a trpělivosti se vejde do jednoho koutku internetu. 

Na fleru se nesmí prodávat nic, co sami nevyrobíte (např. přeprodávat věci, co už nepotřebujete, jako třeba na aukru). I přesto tam ale najdete úplně všecko od módy, kožených tašek, šperků, nádobí, keramiky, drobností do bytu, hraček a dalších, až po kosmetiku a mýdla či nábytek. 

Pokud máte jen chvilku času, určitě stojí za to se tam podívat. Najdete tam spoustu inspirace, spoustu nápadů, spoustu věcí, co potřebujete a musíte si je koupit - alespoň já už jich mám dobrý seznam - popřípadě i nápady, co komu pořídit jako dárek. A možná, když se necháte, vás to popošťouchne i k tomu sami zkusit něco vyrobit.

Brejle

...aneb co se mi nestalo. Většina z vás tuhle skvělou historku už slyšela, ale ti ostatní by o ni neměli být ochuzeni, takže vám ji stejně napíšu. Asi před třemi týdny v pátek, když byl můj Petřík v Liberci, takže jsem tu byla sama, jsem měla jít odpoledne do práce. Byla jsem ale unavená, tak jsem si před tím ještě na hodinku nebo dvě schrupla. Měla jsem nastavený budík tak akorát, abych se oblékla a rovnou šla. Ale když už jsem byla oblečená a připravená vzít brýle a jít, zjistila jsem, že nevím, kde jsou. Doopravdy už byl nejvyšší čas vyběhnout z domu a chytit nejbližší tramvaj, ale brýle nikde. Prohledala jsem všechna místa, která mě v tu chvíli napadla, ale k ničemu to nebylo. Ve všem zoufalství jsem už nevěděla, co mám dělat, a tak jsem jela do práce. Pozdě, samozřejmě. 

V práci jsem sice neviděla, takže mi to moc nešlo, ale nějak jsem tu strašlivou směnu přežila a už jsem se nemohla dočkat, až dorazím domů, najdu brýle a všecko bude konečně v pořádku. Omyl, vážení. Pokračovala jsem do noci ve hledání, marně. Naštěstí jsem měla sobotu volnou. Celý den jsem jen uklízela a hledala úplně všude, i na naprosto směšných a nereálných místech, co kdyby tam náhodou ty moje okuláry byly. Nic. V neděli jsem měla zapsané dvě sedmihodinové směny za sebou. To bych ve své polosleposti nezvládla. Našla jsem na druhou půlku za sebe náhradu. Dokonce i z první poloviny nedělní směny mě pustili o 3 hodiny dřív, prý ať jim tam nebrejlím. Místo 14 hodin jsem odpracovala 4, což se sice znatelně podepíše na mé výplatě, ale to je teď vedlejší.
Nemohla jsem se dočkat, až odpoledne konečně dorazí můj chlap a vnese do záležitosti svěží pohled, pomůže mi hledat a společnými silami snad ty zatracené brýle najdeme.

Nenašli jsme. V pondělí jsme šli koupit nové.

Jsem si jistá, že naposled, co jsem je měla v ruce, bylo, když jsem si převlékala tričko před tím pátečním odpoledním šlofíkem. Stála jsem u svého stolu. Musela jsem je tam někde položit.

Zmizely. Už je to skoro měsíc, a pořád jsme je nenašli. Záhada zůstává nevyřešena. Naštěstí už aspoň vidím.

Moje nové brýle vypadají takhle. To abyste se kdyžtak nelekli. A jestli najdete ty staré... vlastně nic. Ty už asi stejně nikdo nenajde.

Pardon

Ahoj, věrní čtenáři, kteří podle statistik stále doufáte a chodíte na můj blog, kdybych náhodou něco napsala. Jsem opravdová bídnice, nevím, proč na vás tak kašlu. Pravda je, že vím o čem psát, dokonce mám nápady na několik různých článků, ale nějak se mi prostě nechtělo, nemohla jsem se donutit k tomu sednout a napsat je sem.
Takže se vám strašně moc omlouvám, díky, že jste to se mnou ještě nevzdali a čestné skautské, slibuju, že vám sem psát budu. Jop?
Tak se mějte a přijďte zas, v nejbližších pár dnech, protože bude článečík :) ahoj