Literární sloh: Ostře sledované vlaky

Bohumil Hrabal je významným českým spisovatelem druhé poloviny 20. století. Většinu jeho tvorby lze zařadit do modernistické prózy, která je v jeho případě značně autobiografická. Jazyk, který používá ve svých dílech, má výrazně mluvený charakter. Nacházíme zde jak archaická spojení a spousty germanismů, tak i obecnou, někdy až vulgární češtinu. Texty jsou skládány z velmi dlouhých vět a odstavců, Hrabal také často opomíjí interpunkci; tyto nedělené části textu se tak slévají v jednolitý proud řeči, či spíše proud vědomí. Jednotlivé prvky a motivy jsou spojovány bez výraznější logické vazby, řetězí se na principu volných asociací, díky čemuž tvoří kompaktní celek. Hrabal tímto způsobem dokáže velmi intenzivně vyjadřovat aktuální nálady.

Bohumil Hrabal je nejpřekládanějším českým autorem, získal také mnoho literárních cen. Jeho tvorba obsahuje jakousi „esenci středoevropství“, je specifická dokonalým vystihováním malého národa, malého státu, ale také malého a ubohého života, který hrdinové jeho knih často žijí. Díky tomu je oblíben v zemích, jako je například Polsko.

Jeho novela Ostře sledované vlaky má poměrně jednoduchý lineární děj a málo postav. Název knihy vznikl díky tomu, že děj probíhá za druhé světové války na železniční stanici Kostomlaty, kterou projíždí německé ostře sledované vlaky vezoucí zbraně, dobytek, lidi (dojmy z těchto transportů jsou líčeny syrově, téměř až naturalisticky).

Hlavním hrdinou novely je Miloš Hrma, nezkušený nezralý mladík, jenž by rád poznal ženy. Trpí předčasnou ejakulací, což všem rád vypráví slovy „zvadnul jsem jak lilium“. Miloš Hrma má zajímavé rodinné pozadí. Jeho pradědeček byl umlácen, neboť se jakožto válečný hrdina vychloubal před dělníky svou rentou a tím, že je sice mrzák, ale díky tomu si celý život může užívat. Milošův děda byl salónním mágem, je zde popisován jako hrdina, který se jediný z celého Československa postavil německým tankům (to ho také stojí život). Ani v otci nemá Miloš vzor pracujícího člověka, jedná se totiž o vysloužilého nádražáka, který už nepracuje, nýbrž sbírá staré věci, součástky do strojů, kusy nábytku apod.

Miloš Hrma, který nikdy neviděl svou rodinu pracovat, sám nastupuje do zaměstnání. Díky svému problému se ženami se dokonce pokusí o sebevraždu, kdy ho naštěstí přistihne jakýsi zedník. Později mu jizvy na pořezaném zápěstí zachrání život, když ho zajmou Němci. Ti jeho pokusem o sebevraždu pohrdají, jakmile se o něm dozvědí, Miloš pro ně ztrácí cenu a je propuštěn na svobodu.

Hlavním ideálem Miloše je pan výpravčí Hubička, který má úspěchy u žen, v knize ukázané na příkladu přetrženého kanape či na orazítkovaném pozadí Zdeničky Svaté. Hubička se chová svobodně a samozřejmě, což Milošovi imponuje. Nakonec to je právě tento výpravčí, kdo Milošovi zprostředkuje milostné poznání (s partyzánkou Viktorií Freie) a také hrdinskou smrt.

Konec knihy trochu připomíná scénu v zákopu z Remarquova Na západní frontě klid. U Hrabala však tato scéna vynikne díky větší syrovosti a omezení sentimentality.

Miloš Hrma přichází o život při útoku na německý vlak. Postřelí se navzájem s německým vojákem, on dostane zásah do plic a Němec do břicha. Namísto rychlé smrti spolu ještě tráví dlouhé minuty vedle trati, během nichž se Miloš snaží zastavit vojákovo nesmyslné pochodování. Přemýšlí o tom, že zde ani jeden nemuseli přijít o život, o tom, jak zpráva o jeho smrti ublíží jeho mamince a jistě i rodině německého vojáka. Nachází se zde také kontrast mezi červenou krví všude kolem a zeleným čtyřlístkem pro štěstí, který si Němec nosí u sebe.

Příběh ukončuje věta, již pronese Miloš Hrma směrem k nyní už mrtvému vojákovi, ale kterou míní celému Německu: „Měli jste zůstat sedět doma na prdeli.“

V knize vzniká velké napětí mezi smrtí a sexualitou. Vše je velmi tělesné. Však také Milošův sexuální zážitek s Viktorií proběhne jen pár desítek minut před útokem na ostře sledovaný transport, který končí jeho smrtí. Milošova smrt tak není smutná, ale spíše naplňující záležitost. Kdyby nezemřel při zdařilém útoku na vlak, jistě by se spoustu dalších let lopotil na stanici a žil dál svůj malý a ubohý život. Takto umírá ve chvíli, kdy se vyrovnal výpravčímu Hubičkovi a chce asi sotva od života něco víc, kdy dokázal všechno, co si přál, a je z něj hrdina.

Poslední zvonění

Tak jsem se po letech přece jen dočkala. Škola skončila a teď už nás čekají jen maturity. Samozřejmě jsme naše studium zakončili podle zvyklostí - posledním zvoněním. Zatím měly vždycky u nás na gymplu poslední zvonění dvě třídy v jeden týden a dvě ten další týden. Ano, pro ty, kteří nevěří, opravdu máme na škole čtyři maturitní třídy. Letos se to ale kvůli státním maturitám všecko pokazilo a poslední zvonění jsme museli mít všichni najednou. Taky bývají scénky v tělocvičně - parodování profesorů či jiný veselý program pro pobavení zbytku školy. Normálně na ně má každá třída hodinu, teď to ale vyšlo tak, že jsme měli čtvrt hodiny každá třída a i tak se to málem nestihlo.

No ale takové jsou prostě podmínky, my jsme se jim přizpůsobili a myslím, že se nám naše poslední zvonění vydařilo, jak nejlépe to šlo. Měli jsme dokonce takový luxus, že jsme (samozřejmě za peníze, o tom to celý den je) studentům nižších ročníků nabízeli dovezení do školy na motorce nebo v autě, a to ještě ne jen tak ledajakém! V tom je totiž tak trochu výhoda, že je škola od zastávky celkem daleko. Osm, v mém případě i devět let na to nadávám, ale teď se nám to hodilo. Když jsme se roztáhli po celé délce, ani to nevypadalo, že nás je tolik. 

Počasí nám taky krásně vyšlo, už od rána bylo v podstatě na tričko, svítilo sluníčko a vůbec bylo krásně. Kdyby třeba pršelo, za moc by to nestálo. 

A co mě nejvíc potěšilo? Všechny ty skvělé kostýmy mých spolužáků! Senzační nápady a výborné provedení. Já osobně jsem kostým neměla, protože pokud se podíváte na fotky z toho dne (najdete je tady), uvidíte tam zombie pekaře. To jsem měla být taky, ale nastala chyba v matrixu a místo tří pekařských obleků dorazily jen dva. Narychlo už jsem žádný kostým nesplácala, ale to nevadilo, protože jsem alespoň mohla všechny fotit. Takový den totiž rozhodně za zdokumentování stojí a mám pocit, že být mimo střed dění, ale všechno bedlivě sledovat přes hledáček, je tak nějak můj úděl. A tomu se nebráním :)

Svou čtvrthodinku scének jsme vymýšleli asi den nebo dva předem, což tedy žádná sláva, ale nedopadli jsme zdaleka nejhůř. Pouštěli jsme videa z maturitního plesu, dražili jsme Gabču a Mirka (řidiče auta a motorky - výherci s nimi dostali oběd ve školní jídelně a odvoz domů), ale největší úspěch, minimálně u naší paní třídní, měla písnička, kterou jsme jí zazpívali - Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka... Dali jsme jí ještě velikou kytici růží a ona byla natolik dojatá, že jsem měla z té naší třídy i radost.

Předtím jsme ještě dostali vysvědčení a k našemu velkému překvapení všichni - včetně Soni - prošli k maturitě. To jsem na nás všecky zvědavá, jak na tom budeme za měsíc.  

 Po škole jsme ještě vyrazili na chvíli vybírat do města a pak jsme si došli na oběd, mňam. Lidé ve městě nás docela bavili, někteří byli milí, dávali nám peníze dobrovolně, ptali se, ze které jsme školy, a přáli nám štěstí u maturit, zatímco jiní se vztekali, že jim taky nikdo nic nedá, že jsou buď důchodci nebo nezaměstnaní, že nejsou ničí banka a že máme jít do poslanecké sněmovny (a spousta dalších hlášek, kdo si to má všecko pamatovat) :D 

Rozhodně to byl fajn den, užila jsem si ho a snad nám i ty maturity nějak dobře dopadnou, ať na to všechno můžeme vzpomínat s úsměvem. A úspěch u maturit přeji nejen sobě, ale i svým spolužákům a všem ostatním, co je to letos čeká. :) Tak good luck, nějak to přece zvládnem :)

Tablo

Tak jsme s miláčkem dělali naší třídě tablo. Vybrali si téma "Facebook", proti němuž jsem ze všech sil protestovala, ale k ničemu mi to nebylo :D Tak jsme to udělali, jak to chtěli. Dělali jsme to akorát napůl, jediný rozdíl byl ten, že moje půlka práce byla, dá se říct, postradatelná či nahraditelná... Jakože já bych to bez miláčka nezvládla, ale on beze mě jo. 

Zásadní problém byl ten, že nás je ve třídě děsná banda - 32 lidí plus třídní a ředitelka. Tak jak to tam nacpat, když to má vypadat jako ten Facebook, že? A to jsme tam ještě chtěli dát společnou fotku nás všech. Ale jak vidíte, miláček si poradil naprosto parádně :) Tak fotky mají 5x5 cm, na víc už místo nebylo. Ale nikdo si nestěžoval :D Docela se nám i povedlo, že si většina třídy vzpomněla a přišla v modrém, a co mě překvapilo nejvíc, že na focení nikdo nechyběl ve škole :D Fotky jsou kdyžtak k prohlédnutí tady, teda ty, které jsme nakonec na to tablo dali, samozřejmě jsme toho nafotili mnohem víc, ty kdyžtak časem taky někde zveřejním.

Další věcí je, že jsme to dělali pekelně narychlo, protože se o tom tablu mluvilo poslední dva měsíce a pořád se nikdo k ničemu neměl, pořád někdo s něčím nesouhlasil a nebyli jsme s to se dohodnout... Až když to asi týden před koncem školy dali mně, tak jsme to trochu rozhýbali :)

No, takže to je moje druhé tablo, a už se to zlepšuje (loni to tedy bylo peklo), třeba budu/budeme příští rok dělat taky nějaké, ať ty zkušenosti můžu nějak využít :)

PS: Pokud ho chcete vidět ve městě, visí v Moskevské ulici v lékárně U Raka a bude tam, dokud neodmaturujeme :)

PPS: Pokud se vám naše tablo líbí, můžete pro něj tady hlasovat v soutěži :) Předem díky :)

Na film nebo na kartu?

Dneska jsem měla krátkou školu, tak jsem si zašla, jak to tak ráda dělám, do Fotolabu ve Fóru. Bylo tam málo lidí, tak jsem se dala do řeči se slečnou, co tam pracuje. Po chvíli bezduchého okounění jsem se totiž rozhodla, že si koupím film do foťáku, a zjistila jsem, že mají pouze jednu značku a citlivost filmu prodávají pouze 200 - ber nebo nech bejt. No tak jsem to koupila, ale divila jsem se, že během pár měsíců docela omezili sortiment v téhle oblasti, ještě to není ani čtvrt roku, co jsem si mohla vybrat mezi více různými fotografickými filmy. A slečna mi v podstatě vysvětlila (necituji ji přesně, neboť si doslova nepamatuji, co řekla), že podle ní to jde všechno do kopru. Že dneska už na analog nikdo nefotí a že je to drahé a složité, takže už se takové aparáty ani nevyrábí, leda možná drahé zrcadlovky. Snažila jsem se ji přesvědčit, že ve focení na film je to pravé kouzlo fotografie, že to je ta metoda, která má tradici, a že je podle mě pro dobrého fotografa téměř nutné umět používat i analog, nejen fotit na digitál, tisíc snímků za vteřinu a všechny hned kontrolovat.

Ale slečna si nedala říct. Pořád si mluvila svou, že dnes i profesionálové fotí na digitál, že negativy jsou drahé a za cenu padesáti fotek z filmu můžu mít tři sta fotek z digitálu (vytisklých na fotopapíře, samozřejmě) - si tam kvůli mě vytáhla i kalkulátor. A že na výsledné fotce stejně nikdo nepozná, čím je focená, že digitální fotky je jednodušší upravovat a prostě že na analog všichni kašlou.

To, že pro mě právě kinofilm symbolizuje to pravé kouzlo fotografie, to "vydřené" umění bez digitálního zjednodušení, že jedno z mých velikých přání je vyzkoušet si sama film vyvolat a zažít to dobrodružství, to napětí mezi stisknutím spouště a výslednou fotografií, to jsem slečně ve Fotolabu nevysvětlovala. Už jsem se pokusila jen o slabou obranu, když jsem zmínila, že na uměleckých školách také focení na film vyžadují.

Na to jsem si vyslechla, že na těchto školách nechtějí pochopit pokrok, že doba i umění fotografie se ubírá jinam, ale že dřív nebo později jim to dojde, protože jim ty jejich fotoaparáty taky jednou vypoví službu, a kdo jim to opraví nebo kde seženou nové, když už se tím nikdo nezabývá?

Zaplatila jsem za film a odešla z obchodu. Ale slečna mi nasadila brouka do hlavy. Co když měla pravdu? Jakým směrem se bude fotografie vyvíjet teď? Copak se všichni v rámci zjednodušení a zrychlení života omezí na focení mobilem, Instagram a všechny ostatní prográmky typu "nasaď na všechno tentýž cool filtr a z fotky je umělecké dílo"?

To by mi bylo líto. Z fotografie by se tak vytratila všechna romantika, kterou teprve začínám poznávat, a všechno ostatní, kvůli čemu si myslím, že má cenu se focení vůbec dál věnovat.

Ale člověk je tvor přizpůsobivý. Ovlivním to? Stěží. Takže půjdu s dobou.

Další dva

Tak po delší době tu pro vás mám další dva weeky.

Ten první, který najdete tady, je spíše pro silnější povahy. Je focený mým prvním fotoaparátem, který jsem dostala ještě jako malé pískle. Po těch letech jsem úplně zapomněla, jak se ta věc používá, hned na začátku jsme ho museli rozložit, protože se mi tam zaseknul film... No a tato neznalost a nejistota se odráží ve všech 63 fotkách tohoto týdne. Na některých ani není nic vidět. Ale vyzkoušela jsem si to, a ačkoli se teď s radostí vracím k digitálu, není to navždycky a na tuhle zkušenost nezapomenu. Určitě to zkusím znovu, někdy.

No a ten druhý, abych tak nějak vykompenzovala nepovedený týden předchozí, jsem udělala svou nejmilovanější zrcadlovkou =] Tak snad se vám bude líbit aspoň tenhle.