V sobě

Žijeme uvnitř. Oči jsou oknem do vnějšího světa. Ale žití, prožívání, se odehrává vevnitř. Vnějšek pouštíme dovnitř očima, ušima, nosem, smysly. A uvnitř se s tím, co tam pustíme, něco děje.

Nemusíme do sebe pouštět všechno. A je na nás, jak to, co se dovnitř dostane, zpracujeme. Je na nás, co se s tím bude dít. Co to s námi udělá, jestli se nás to dotkne, jestli to na chvilku ovlivní naši náladu či nás to změní natrvalo. Vnější svět do nás nemusí, když ho tam nechceme.

Žijeme uvnitř těla, které nás ohraničuje. Je pevné, hmatatelné, občas překáží, občas se chceme rozprchnout do všech stran, pohybovat se rychleji, létat, ale tahle hmotná schránka nás drží při zemi. Každý máme okno ven. A tím oknem se díváme. Vidíme těla, obaly jiných lidí, a myslíme si, že to jsou oni. Ale oni, ti lidé, opravdoví, živí,  jsou uvnitř.

Každý z nás dostal nějakou schránku, nějaký obal, v němž nosíme "sebe". Nemůžeme ho vyměnit. Myslíme si, že ty schránky jsou lidé, kteří jsou ale ve skutečnosti v nich. Soudit knihu podle obalu a člověka podle vzhledu je nesmysl. Znám krásné lidi v ošklivých tělech a naopak.

Lidé by byli krásnější, kdyby nebyli ohraničení. Byli by všude. Nemohli by se skrývat. Mohli by splývat, létat, stávat se součástí věcí a jeden druhého, sdílet pocity, myšlenky, energii. Fyzický svět nás omezuje a izoluje. Drží nás v iluzi, že jsme tělo, včetně všech jeho limitů. Člověk ve skutečnosti nemá limity, dokud na ně neuvěří. Člověk, duše, je potenciál.

Ale jsme v těle, takže si to často neuvědomujeme. Pomocí smyslů necháváme vnější svět vstoupit do sebe. Cítíme ho, myslíme na něj, vnímáme ho, zpracováváme ho. Díváme se na něj skrz okno v sobě. A skrz to, jací jsme a co je v nás.

Myslíme si, že svět vidíme objektivně. Každý z nás považuje svět za objektivní a svůj vyslovený názor či pocit za subjektivní. Objektivní realita ale neexistuje, protože ji nemá kdo vidět. Každý vidíme skrz to, co je v nás. Každý vidíme vnějšek přes své vnitřní okno a vpouštíme dovnitř sebe jen některé zlomky vnějšího světa. Někteří z nás rozhodují o tom, které, a někteří ne.

To, co jsme my, je uvnitř. Je to síla, která sahá daleko za limity našeho fyzického těla. V každém z nás je potenciál dosáhnout tak vysoko, jak jen si budeme přát. A v každém z nás je i schopnost rozhodnout se, jak se necháme ovlivnit tím, co se děje venku. A když dokážeme dospět k tomuto vědomému rozhodnutí, můžeme se rozhodnout i o tom, jak vnějšek ovlivníme my.

Lidé se nechají zmítat okolnostmi, prostředím, ostatními lidmi kolem sebe, rozčilují se, bojují ve válkách, které jsou předem prohrané. Uvědomění toho, že svět nás nemusí ovlivňovat, pokud se tak sami nerozhodneme, je proaktivita.

Jsem v sobě. Svět je venku. Vědomě se rozhoduji, co z venku pustím dovnitř a co s tím udělám. A když tohle dokážu, přestane svět ovlivňovat mě, a začnu já ovlivňovat svět. Přemýšlet zevnitř ven.

Myšlenky občas nemají logickou posloupnost, příčiny svého vzniku ani velké dopady na budoucnost. Občas nemají hlavu a patu, tak jako ji nemá člověk, i když jeho fyzická schránka ji má. Občas se chceme jen zamyslet, uprostřed všeho ostatního, o čem se zamýšlíme jindy.

Já se teď chtěla jen zamyslet, co jsem. Omlouvám se těm, co čekali nějaký závěr.

Už zase to nikam nevede.

Občas mám pocit, že žití nemá smysl. Hlavně v únoru a v listopadu, už je to vlastně taková tradice. Jako bych se utápěla ve stereotypu a záchrana byla v nedohlednu. Jako by každý den byl boj o přežití, kdy na konci ulehnu do postele na 4-5 hodin a jenom se stihnu pomodlit, aby to skončilo. Když stojím ve stanici metra, koukám na přijíždějící vlak, a chápu všechny ty, kteří z té bezvýchodné situace využili jedinou cestu ven. 

Přitom já mám cestu ven. Ale je o jedno rozhodnutí dál, než jsem já teď. A zatím nemám na to rozhodnutí sílu. Vlastně tohle nepíšu ani tak pro čtenáře, jako pro sebe, abych si srovnala myšlenky. Abych si uvědomila, kde stojíme (a nebo, jak říká u nás v práci hlavní manažerka: "už se v tom zase koupem" - a nechci být sprostá, ale asi víte, v čem). 

Život je vlastně vězení. Od společnosti nalajnovaná pravidla - škola, práce, hypotéka, svatba, děti, a splácení dluhů za to všechno až do důchodu, což je mimochodem slovo, které původně vůbec neznamenalo totéž co "chudoba", věděli jste to? Ale proč to všechno? Nechce se mi věřit, že kvůli tomuhle jsme na světě. Abychom si prošli tímhle předem stanoveným procesem a vyplivlo nás to o pár desítek let dál, načež si řekneme "uf, to byla fuška", vysbíráme pár mincí ze dna prasátka, kam se nám za celý život nepovedlo našetřit skoro nic, a za to si koupíme alespoň reprezentativní náhrobní kámen.

Povězte mi, kolik lidí je opravdu šťastných? Nebo alespoň má naději, že jednou šťastní budou? Když jedu ráno metrem do práce a rozhlídnu se kolem sebe, připadám si jako v sociálním experimentu, v němž se desítky účastníků snaží nerozbrečet, ale zároveň svým výrazem ukázat, že oni jsou ti, kdo trpí nejvíc.

A přesto všichni držíme hubu a krok. Ráno nám zazvoní budík, i když se nám to příčí, vstaneme, a jako bychom si v duchu odškrtli další políčko v tabulce, v níž je těch políček ještě tisíce, a na jejímž konci je důchod. Doba, kdy nebudeme konečně muset denně vstávat a dělat, co nemáme rádi, ale budeme vstávat i tak, protože 1) už budeme tak staří, že nás z válení se budou bolet kosti, a 2) protože budeme tak chudí, že budeme muset ráno do Kauflandu pro levnější rohlíky. 

Proč? To to nikomu nevadí? Proč mám pocit, že nikdo nehledá štěstí? Že jakmile člověk dospěje, začne se snažit zalíbit ostatním (tím, co dělá, jak žije, co má) a vybírá si pro sebe v nejlepším případě nejmenší zlo? Společnost stojí na principech, z nichž vlastně nebenefituje nikdo. Nebo jestli, tak menšina. Ale i o tom pochybuji. Narodíme se, abychom se nechali několikaletým procesem "vzdělávání" připravit na roky práce, kterou si najdeme s velkým nadšením a kde nás dalších 50 let ždímají z veškeré naší produktivity, a pak, když už jsme nepotřební a firma má mladší "zdroje", tak nás prostě vyřadí, jako použitou mašinu.
Mimochodem, byli jste někdy v práci, když jste byli nemocní, protože jste si ani nemohli dovolit zůstat doma? Já třeba dneska. Vážně nám to za to stojí? Není zdraví to nejcennější, co máme? To jen taková vsuvka.

Nevím jak vy, ale já žiju tak, že týdně 5 krát 8,5 hodiny pracuju, 2 a půl dne strávím ve škole, a všechno, co v práci vydělám, zaplatím za nájem bytu, do něhož si chodím vyprat a přespat tam. Pokud se těch pár hodin jako přespání vůbec bere. A vlastně, pokud se ta místnost, v níž mám postel a zbytek svého majetku, vůbec bere jako byt. Nemám čas dělat věci, co mě baví, nemám čas se ani vidět s přáteli a rodinou, nemám čas číst, chodit na procházky, tvořit, vymýšlet, pracovat na různých projektech, které by mě bavily. Nejbližší volný den od teď mám v květnu, a nebo dřív, když zatáhnu školu - to abych se alespoň jednou vyspala a uklidila trochu ten svůj kutloch. Nejvíc lásky posílám těm, kdo mi navrhnou tu inovativní myšlenku, abych šla bydlet na kolej, kde přijdu o ten poslední zbytek soukromí, to jediné útočiště, které mám. Ne, díky.

Ale jak říkám. Já mám řešení. Jde jen o to se postavit systému, a to bolí. Ale co je větší zlo - kousnout se a změnit to, i když to bude nepohodlné, a nebo setrvávat v tichém utrpení až do smrti? Žijeme životy beze smyslu, ale fakt, že se nám to nelíbí, bereme jako něco, co je špatně s námi - protože "co remcáš, co bys chtěla, takhle to mají přece všichni".

Tohle není štěstí. Štěstí si představuji jinak. Jako život, co smysl má. Jako život, kdy má člověk čas na sebe, na své blízké a na to, co ho baví, a přesto je produktivní a vytváří hodnoty - jen ne pod tlakem. Zkuste mi někdo říct, že to je utopie. I vás už ten systém asi sežral.

Omlouvám se. Příště budu veselejší. Lepší možná nepřemýšlet.

Nakouknout zpátky

Píšu vám po sakra dlouhé době. Za odmlku se omlouvám. Už nebudu slibovat, že teď budu psát víc, protože vím, že to stejně nejde dodržet. Nejde do puntíku naplánovat, co jak bude. Takže zatímco se snažím udržet při životě svůj druhý blog, který je alespoň trochu tématicky zaměřen a není jen pro čtenáře, jež baví číst o mé ne až tak zajímavé existenci, týdny, měsíce, roky, život běží dál. 

Poslední dva roky byly tak hektické, že se vlastně ani nedivím, že jsem sem nepsala. V mém životě se toho hodně změnilo. Po pěti letech skončil jeden vztah, plus už mám za sebou další, který trval přibližně rok. V práci jsem několikrát změnila pozici, až jsem se dostala na svou vysněnou projekci, dokonce na hlavní pracovní poměr - z toho důvodu jsem byla nucena odejít z pobočky Nový Smíchov, která pro mě ale asi navždy bude domovem, na pobočku Flora. 

Ukončila jsem marnou snahu o studium oboru Arts management a začala jsem na vysoké škole úplně odznovu, tentokrát na oboru Podniková ekonomika a management. Také jsem se trochu začala věnovat podnikání v síťovém marketingu, konkrétně v Amway. Několikrát jsem se přestěhovala, pořád však v rámci Prahy 6, která pro mě stále zůstává nejsympatičtější částí našeho hlavního města. Bydlím sama v ošklivé miniaturní garsonce, kam se mi vejde sotva stůl, postel a skříň.

Změnilo se toho hodně a mám pocit, že nejvíce jsem se změnila já. Přerušila jsem svou dráhu nekompromisního abstinenta a začala jsem pít alkohol. Mám spoustu nových přátel, s nimiž trávím čas. Spát chodím po půlnoci, většinou až k ránu. A hlavně jsem se z tichého pozorovatele, který dokumentoval dění kolem pomocí fotoaparátu a blogových článků, změnila v člověka, který se dění účastní a snaží se být součástí. Jsem jiná. Když něco chci, většinou si o to řeknu. Když něco nechci dělat, nedělám to. Žiju svůj život a jaký si ho udělám, takový ho mám.

Navzdory tomu jsem to ale pořád stejná já. Pořád nosím oblečení po mladší ségře. Pořád mám ráda červený lak na nehty, špagety a velké hrnky čaje. Pořád se nedokážu osprchovat za méně než 20 minut (a to když se fakt mega snažím), pořád, i když se už nevyhýbám společnosti, jsem nejraději sama doma se sluchátky na uších. Pořád jsem tak trochu introvert. Pořád ráda čtu, i když díky škole ne vždy to, co chci. A mohla bych pokračovat. 

I když mě velkoměsto změnilo, po pár dnech návštěvy Liberce se nudím a potřebuju zpátky tenhle chaos, kdy nemám čas spát a jím jen fast food, jsem to pořád já. A upřímně, chybí mi ty roky na vsi, kdy jsem se jen válela na louce ve vysoké trávě a koukala na mraky. Ale jsem víceméně šťastná, asi poprvé v životě. Protože už nejsem v kleci. Protože mám možnost volby a svobodu, jak s tím svým žitím naložím. Zní to strašidelně, ale možná jsem trochu dospěla. Ale nebojte, jen trochu.

Před pár týdny, nebo teď už měsíci, jsem však potkala člověka, co mě trochu vrátil zpátky. A myslím, že jemu vděčíte za to, že sem po dlouhé době něco píšu. Tenhle člověk mi připomněl můj starý život, aniž by ho znal. A já mu vděčím za to, že jsem se po dvou a půl letech vrátila k focení Week of Life. Začala jsem 28. prosince a teď už pracuji na čtvrtém weeku. Byť je můj život zaměstnance na plný úvazek poměrně stereotypní (navíc když bývám na směně sama a opravdu není co fotit), napadlo mě, že by vás mohlo přece jen zajímat, jak teď existuji. První week, se skutečným pořadovým číslem 43, najdete zde. Druhý (44) najdete tady, a třetí (45), který ještě ani oficiálně nevyšel, je k prohlédnutí tady. Jen vás prosím o shovívavost, jelikož až na nějaké Vánoce nebo výlet jednou dvakrát do roka jsem teď opravdu nefotila. Musím se znovu naučit vidět. Zpomalit žití, zastavit a podívat se kolem. Nejspíš mi to ještě nějakou dobu potrvá. 

Pro dnešek vše, Káťa out. Snad zase někdy ;)

Silvestrovský miničlánek

Ahoj. Zaprvé se vám chci omluvit, že sem nepíšu. Prostě to nezvládám. A taky není o čem. Třeba se zase jednou rozdovádím a budu vám sem psát dobrodružné zážitky z cest po světě, ukazovat fotky atd. Ale teď si tu žiju svůj stereotyp - chodím do školy, chodím do práce a chodím do kina. A to je druhá věc, co vám chci říct. Vy pořád tak chodíte na tenhle skomírající blog, koukáte s nadějí, jestli sem něco nepřibude. A já píšu, ale jinam. Veškeré moje blogování je teď soustředěno na můj druhý blog cojevkine.cz. Tam taky čekejte každoroční žebříček deseti nejlepších filmů (už je mám seřazené, článek plánuji nejdéle do konce týdne). Jste tam kdykoli vítáni, píšu tam - nebo se aspoň snažím - docela pravidelně, takže je tam minimálně každý týden něco nového, někdy samozřejmě i častěji. 

No a hlavně, mí milí, vám děkuji za přízeň a do nového roku, který začal před necelou půlhodinkou, vám přeju jen to nejlepší! Ať jste šťastní, zažijete spoustu skvělých věcí a dokážete všechno, co dokázat chcete. A taky samozřejmě ať jste zdraví, bez toho to nejde :) mám vás ráda, i když to tak občas nevypadá, a jsem vám za vaše návštěvy vděčná :) mějte se a snad zase někdy, ahoj! :)

Co je v kině?

Čauves! Možná jste si všimli, že se vpravo tady na mém blogu objevila nová pěkná červená ikonka :D zkoušeli jste rozkliknout, co se pod ní skrývá? S velkou pomocí svého milého jsem si založila nový blog, kde mám v plánu - a už jsem i začala - psát o tom, co je zrovna v kině, co bude v kině, jak se mi který film líbil a na co se můžeme v budoucnu těšit (minimálně co se programu multikin týče). Takže pokud rádi chodíte do kina, určitě se na tento blog mrkněte, třeba tam najdete nějakou radu o tom, na co jít a na co ne. A pokud jdete do kina jednou za sto let, tak to už tuplem musíte zkontrolovat, jak to v tom filmovém průmyslu vypadá :D Prostě a jednoduše, přijďte na tenhle blog :) těším se na vás :)

Weeky

Dlouho jsem vám nepsala a dlouho jsem ani nefotila week, takže jste se žádným způsobem nemohli dozvědět, co dělám, jak žiju atd. Hlavní důvod, proč jsem nefotila weeky, je následující: Ve škole fotit moc nejde, to bych musela být do toho nějak extra zapálená, a to musím říct, že nejsem. A proč? Protože mě WoL spíš odrazuje poslední dobou. Jestli někde doopravdy dobře funguje zákon schválnosti, tak je to právě na stránkách Week of Life. Uděláte týden, co se vám nepovede, a tadááá všichni ho vidí, komentují atd. A pak uděláte týden, se kterým si dáte fakt práci a těšíte se na reakce lidí, co se nestane? Objeví se něco jako "pod reklamou" na úvodní stránce, což je nejhorší start pro váš week. Potom tam zůstane maximálně půl dne a je fuč. Nikdo si ho nevšimne, nikdo nekomentuje, nikdo nehodnotí. Zklamání.

Proto jsem poslední dobou moc - nebo spíš vůbec - nefotila. Teď, co nám začalo volno, jsem to ale zkusila a udělala jsem tři weeky. Snad se vám budou líbit.

Tady najdete první z nich. Je z toho týdne, kdy bylo strašlivé vedro. Druhý najdete tady. Je to týden zejména pracovní a deštivý. A tady je ten třetí, týden, kdy jsem byla převážně sama doma a taky chodila dost do práce. 

Budu se snažit fotit i dál, snad mi to vydrží co nejdéle. Další dobrou zprávou je, že teď fotí week i můj drahouš Péťáček, je zrovna v jižních Čechách na kole, takže se máte na co těšit :) a poslední dobrá zpráva, která ale není moc jistá, je, že i moje ségruše Majduše to zkusí a nějaký ten week nafotí. Přemlouvám ji už pěkně dlouho a teď jsem to zkusila s příšlibem "odměny", snad ji to namotivuje a ukáže taky něco z toho, jak žije a co dělá. Takže vy i já se máme na co těšit.

Teď se mějte báječně :) a ahoj

Heleďte, všichni ste se pomátli! Podle grafíku, kterej mi tu ukazuje návštěvnost a kterej denně sleduju, ste se prostě rozhodli sem najednou všichni chodit, i když jsem už asi 2 měsíce nic nenapsala. Připadám si o to bídnější! Nemám čas vám psát, mám zkouškový, mám práci, a tak všecko :D a předtim nevim proč jsem nepsala, možná nebylo o čem. Vydržte ještě tak 2 tejdny a napíšu, už mám i nápady, jen teď opravdu není čas. Je mi to líto. Vždycky vám slíbim, že už budu psát a pak nic. Chtěla jsem vám tu aspoň dát obrázek srdíčka, jakože vás mám ráda a fakt že jo vám to zkusim vynahradit, hned jak bude chvilka, ale na googlu jsou všechny srdíčka šeredný a vzhledem k tomu, že za čtvrt hodiny jdu do práce, vám žádný srdíčko nakreslit nemůžu. Takže... díky že sem chodíte, mějte se mnou trpělivost a ahoj! :)

Fler.cz

"...aneb jak jsem se zamilovala," dalo by se říct. Fler vám asi nemusím představovat. Narazila jsem na něj úplně náhodou a když jsem o něm samým nadšením chtěla říct všem svým známým, zjistila jsem, že jsem asi poslední a jediná, kdo ho ještě neznal. Pro ostatní to není nic nového.

Ale i tak, smím-li, něco málo vám tu o něm napíšu. Fler.cz je stránka, na které lidé prodávají věci, co sami doma vyrábí. Je to úplně jiný svět. Už je to asi měsíc, co jsem ho objevila, ale pořád si připadám jako Alenka v říši divů, proklikávám se úžasnými nápady, kreativně zavedenými obchůdky a nestíhám to všecko pořádně obdivovat, kolik lidské šikovnosti, píle a trpělivosti se vejde do jednoho koutku internetu. 

Na fleru se nesmí prodávat nic, co sami nevyrobíte (např. přeprodávat věci, co už nepotřebujete, jako třeba na aukru). I přesto tam ale najdete úplně všecko od módy, kožených tašek, šperků, nádobí, keramiky, drobností do bytu, hraček a dalších, až po kosmetiku a mýdla či nábytek. 

Pokud máte jen chvilku času, určitě stojí za to se tam podívat. Najdete tam spoustu inspirace, spoustu nápadů, spoustu věcí, co potřebujete a musíte si je koupit - alespoň já už jich mám dobrý seznam - popřípadě i nápady, co komu pořídit jako dárek. A možná, když se necháte, vás to popošťouchne i k tomu sami zkusit něco vyrobit.

Brejle

...aneb co se mi nestalo. Většina z vás tuhle skvělou historku už slyšela, ale ti ostatní by o ni neměli být ochuzeni, takže vám ji stejně napíšu. Asi před třemi týdny v pátek, když byl můj Petřík v Liberci, takže jsem tu byla sama, jsem měla jít odpoledne do práce. Byla jsem ale unavená, tak jsem si před tím ještě na hodinku nebo dvě schrupla. Měla jsem nastavený budík tak akorát, abych se oblékla a rovnou šla. Ale když už jsem byla oblečená a připravená vzít brýle a jít, zjistila jsem, že nevím, kde jsou. Doopravdy už byl nejvyšší čas vyběhnout z domu a chytit nejbližší tramvaj, ale brýle nikde. Prohledala jsem všechna místa, která mě v tu chvíli napadla, ale k ničemu to nebylo. Ve všem zoufalství jsem už nevěděla, co mám dělat, a tak jsem jela do práce. Pozdě, samozřejmě. 

V práci jsem sice neviděla, takže mi to moc nešlo, ale nějak jsem tu strašlivou směnu přežila a už jsem se nemohla dočkat, až dorazím domů, najdu brýle a všecko bude konečně v pořádku. Omyl, vážení. Pokračovala jsem do noci ve hledání, marně. Naštěstí jsem měla sobotu volnou. Celý den jsem jen uklízela a hledala úplně všude, i na naprosto směšných a nereálných místech, co kdyby tam náhodou ty moje okuláry byly. Nic. V neděli jsem měla zapsané dvě sedmihodinové směny za sebou. To bych ve své polosleposti nezvládla. Našla jsem na druhou půlku za sebe náhradu. Dokonce i z první poloviny nedělní směny mě pustili o 3 hodiny dřív, prý ať jim tam nebrejlím. Místo 14 hodin jsem odpracovala 4, což se sice znatelně podepíše na mé výplatě, ale to je teď vedlejší.
Nemohla jsem se dočkat, až odpoledne konečně dorazí můj chlap a vnese do záležitosti svěží pohled, pomůže mi hledat a společnými silami snad ty zatracené brýle najdeme.

Nenašli jsme. V pondělí jsme šli koupit nové.

Jsem si jistá, že naposled, co jsem je měla v ruce, bylo, když jsem si převlékala tričko před tím pátečním odpoledním šlofíkem. Stála jsem u svého stolu. Musela jsem je tam někde položit.

Zmizely. Už je to skoro měsíc, a pořád jsme je nenašli. Záhada zůstává nevyřešena. Naštěstí už aspoň vidím.

Moje nové brýle vypadají takhle. To abyste se kdyžtak nelekli. A jestli najdete ty staré... vlastně nic. Ty už asi stejně nikdo nenajde.

Pardon

Ahoj, věrní čtenáři, kteří podle statistik stále doufáte a chodíte na můj blog, kdybych náhodou něco napsala. Jsem opravdová bídnice, nevím, proč na vás tak kašlu. Pravda je, že vím o čem psát, dokonce mám nápady na několik různých článků, ale nějak se mi prostě nechtělo, nemohla jsem se donutit k tomu sednout a napsat je sem.
Takže se vám strašně moc omlouvám, díky, že jste to se mnou ještě nevzdali a čestné skautské, slibuju, že vám sem psát budu. Jop?
Tak se mějte a přijďte zas, v nejbližších pár dnech, protože bude článečík :) ahoj

FOTO

Znáte ten pocit, že máte, co potřebujete, ale pořád to není ono? Tak to přesně byl můj případ až do nedávné doby, kdy jsem narazila dočista náhodou na skvělý časopis. Jako bych konečně našla něco, co jsem podvědomě hledala, ale úplně jsem o tom nevěděla, a o to větší bylo moje překvapení a radost, když jsem to našla. 

Nikdy mě nenapadlo, že mi chybí pořádný časopis o fotografii. Už třetím rokem mám předplacené FotoVideo a vždycky se těším, až ho najdu ve schránce. Sice během necelé hodinky pročtu začátek (rozhovory, články o různých autorech apod.) a zkontroluji, jestli nebylo vyhlášeno nějaké zajímavé soutěžní téma, a tím je pro mě časopis přečtený, ale nikdy jsem si neuvědomila, že je možná něco špatně. Že platím za časopis, který mě ze dvou třetin nezajímá, přeskakuji jak návody, jak správně oříznout fotku nebo jak vyfotit malé děti, přeskakuji recenze na stativy, fotoaparáty, brašny. Když mě bude něco takového zajímat, je toho přece plný internet. A zadarmo.

A teď najednou existuje FOTO. Popravdě, je mezi námi už skoro rok, ale já si ho všimla teprve teď. Náhodou jsem si ve chvíli nudy v trafice zakoupila sedmé číslo. Další dva dny jsem v každé volné chvíli četla a četla. Nevynechala jsem ani stránku, ani řádek... A místo #1 časopisu si v mém srdci získalo FOTO okamžitě. 

Když jsem dočetla zakoupené 7. číslo, objednala jsem si zpětně i prvních 6. I ty jsem přečetla. 8. a 9. číslo si ještě koupím a potom bude předplatné jasné.

A v čem je FOTO jiné, proč se mi tolik líbí?

1) Dočtu se tam to, co mě zajímá. Protože jestli mě na fotografii něco doopravdy fascinuje, je to myšlení fotografů. Rozhovory s autory jak českými, tak zahraničními, články o nich, to je něco, co mě nejvíc baví. Když čtu o tom, jak každý přemýšlí jinak. Jak kdo došel k té které myšlence, jak se vyvíjel něčí projekt od nápadu až k finálnímu výsledku, popř. výstavě či knize. 

2) FOTO vypadá suprově. Vizuálně je časopis je čistý a moderní. Hezky se na to kouká. Sem tam se sice vloudí nějaká gramatická či typografická chybka, ale v dnešní době, kdy je skoro zázrakem číst text bez chyb, to musíme časopisu odpustit. 

3) Časopis je zajímavý od začátku do konce. Nezaplní 10 stránek odstavečky o různých technických vymoženostech. Většinou je tam jedna nebo dvě velké recenze na nové foťáky, nikoli nové superlevné kompakty, které by mohly zajímat leda tak čtenáře FotoVidea, ale na zrcadlovky či bezzrcadlové fotoaparáty, které ale kvalitou výstupu zrcadlovky dohání.

4) Další skvělou věcí je, že se FOTO věnuje nejen digitální technice, ale i analogovým fotoaparátům, dvouokým zrcadlovkám a všem těm "starým" pokladům, které mě fascinují a jestli si něco doopravdy přeji, je to naučit se ovládat takový přístroj a hlavně, naučit se sama si doma fotky vyvolávat. Snad mě někdy někdo vyslyší a přání mi splní. Do té doby si o tom aspoň můžu číst :)

5) Abych to tak shrnula, myslím si, že FOTO je časopis na úrovni, který tu chyběl (tedy alespoň co se tématu fotografie týče).

Kdyby vás třeba téma fotografie zajímalo, zkuste do časopisu nakouknout, třeba to bude to, co hledáte... tak jako pro mě.

Tímto přeji časopisu FOTO hodně štěstí, hodně spokojených čtenářů a hlavně, ať tu s námi vydrží a ať neskončí příliš brzy. Protože dokud jsem ho neznala, tak jsem ho nepostrádala, ale teď by mi chyběl :)

Image karta

Od té doby, co pracuji na pokladně a denně mi projde rukama spousta platebních karet, dávám docela pozor na to, jak která karta vypadá. A ačkoli některé motivy se opakují - třeba karta s hnědým oroseným čímsi (??) ke studentskému kontu u ČSOB, modrobílá bezkontaktní karta od Spořky, karta s delfínkem, kterou nosí klienti mBanky, nebo třeba pěkná karta s růžovými kostičkami od Zuno banky - někteří zákazníci mají opravdu zajímavé karty, stylové a originální. Někdo má kartu průhlednou, jiný zase zlatou nebo stříbrnou. A někteří, zejména pak dámy ve středních letech, mají na svých platebních kartách fotografie rodiny či domácích mazlíčků. 

ČSOB začala před nějakou dobou nabízet možnost zdarma si zařídit image kartu, tedy platební kartu s vlastním designem. A po dlouhém přemlouvání a připomínání mi můj nejdražší Péťa takový "obrázek" na mou kartu navrhl.

Sice na stránkách banky máte na výběr mezi Visou a MasterCard (a my jsme automaticky dělali Visu, když jsem ji měla doteď), ale nakonec mi v bance řekli, že na výběr ve skutečnosti nemám a prostě budu mít MasterCard. Paní v bance se mě dokonce nejdřív zeptala, jestli chci kartu bezkontaktní, načež to zamluvila, že ke studentským účtům to ani nejde a todle támdle. 

Takže jsem sice měla na začátku mít Visu, ale teď mám MasterCard a nějakým způsobem bezkontaktní je :D No takže, líbí se vám? Mně jo. Zkuste to taky ;)

Maturanti

Připadám si trošku stará a byl to, věřte mi, zvláštní pocit, když měla moje mladší sestra maturitní ples.

Událost se konala v sobotu v kulturním centru ve Vratislavicích, kde jsem ještě nikdy v životě nebyla. Je to tam pěkné.

Celý ples této střední umělecké školy probíhal ve znamení barev, barevné vstupenky, barevné balónky, barevné bombóny na stolech jako občerstvení na přivítání. 

Ples začal předtančením, které umělci předvedli v oblečení zamazaném od barev, s barevnými šátky. Na to, že si to prý vyzkoušeli sotva jednou, to měli moc hezké. Tanec zakončili odhalením velkého obrazu, který věnovali své třídní.

V přestávkách mezi jednotlivými body programu hrála hudba, a ačkoli byl taneční parket méně než poloprázdný, vypadalo to, že se tanečníci dobře baví.

Když se maturanti převlékli z "uměleckého" do "společenského", přišlo na řadu slavnostní šerpování. A i zde se projevila jejich originalita, když si místo obvyklých šerp s nápisem Maturant 2013 připravili šerpy vyrobené z kusů bílé látky, pocákané barvami. Dokonce i cvoček, knoflíček, nebo jak se tomu říká, prostě ta drobná ozdobná věcička, která dole spojovala dva konce šerpy, prý pocházela z jejich vlastní výroby.

U šerpování jsme se hodně nasmáli, neboť docházelo k menším chybkám v pořadníku jmen, a někteří vypadali, že se na svou šerpu těší tak moc, že pořád někoho předbíhali a pořád nepřicházeli na řadu.

Všem maturantům to slušelo, některým méně, některým více, a ze všech slečen to nejvíce slušelo té naší Máje, ačkoli jí nepřišly včas šaty a měla boty, na kterých bych se zabila už při obouvání. Jak totiž potom sama přiznala, zase taková škoda, že to její objednané šaty nestihly, to nebyla, protože se alespoň cítila 100% pohodlně a také tak vypadala. Rozhodně vyhrála titul "maturantka s nejkratší sukní".

Jedním z bodů programu bylo vystoupení jakési pochybné pětice "tanečníků", kteří byli podle mého názoru strašní a zároveň strašně srandovní, zejména chlapec, který pořád dokola dělal nepovedené hvězdy.

O půlnoci proběhlo tradiční odšerpování a následoval slepičí tanec, pro pobavení jak maturantů, tak všech okolo.

Rozhodně zajímavé bylo půlnoční překvapení - světelná show. Z našeho pohledu (tj. z balkónu a ze strany) to sice zdaleka nebylo tak super, jak to asi muselo být zepředu, ale i tak cool. 

A potom následovala poslední část programu, kdy přišel Lipo ze skupiny BPM a probudil všechny, kdo by třeba usínali.

No a potom jsme šli domů a spali a spali...

A pokud chcete vidět ostatní fotky, co jsem na plese pořídila, najdete je tady. Tak ahoj :)

Bídníci

Jistě vám nemohlo uniknout, že od 3. ledna dávají v kinech nové filmovo-muzikálové zpracování Bídníků. A protože mám Bídníky ráda, rozhodla jsem se vám o tomhle snímku napsat článek.

Kdysi jsem už Bídníky viděla, nevím ani, které zpracování, nejspíš to z roku 1998, ale těžko říct, byla jsem ještě škvrně. Už tenkrát jsem ale byla silně dojatá a zasažená tímto hlubokým příběhem. Proto jsem se o pár let později rozhodla přečíst si knížku. Kdyby tedy knížku, rovnou dvě pořádné bichle. Musím se přiznat, že i na mě to bylo až příliš náročné čtení a po necelém půl roce jsem to vzdala, přibližně ve třech čtvrtinách. Přecejen, pan Hugo neměl problém rozepsat na 50 stran do podrobna bitvu u Waterloo jen proto, že se v ní odehrála krátká scéna, která měla co dočinění s ústředním příběhem. Takové a další podobné odbočky sotva udrží pozornost běžného čtenáře. 

Nicméně, nové bídníky jsem si nemohla nechat ujít. Z trailerů jsem si nebyla úplně jistá, co od toho čekat. Tady vám jeden ukážu. 

Tak co myslíte? Moje první reakce byly smíšené. Měla jsem radost z obsazení Amandy Seyfried, ale z ostatních jsem byla trošku rozpačitá. Russel Crowe jako Javert? Vůbec mi pro tu postavu neseděl. I Jeana Valjeana jsem si představila dočista jinak a Anne Hathaway pro mě byla také spíše nepříjemným překvapením. A do toho ten zpěv. Muzikálovou verzi Bídníků jsem nikdy neviděla a přišlo mi to, řekněme, divné.

A co tedy říkám na výsledný film? Jedním slovem: senzace. Neříkám dokonalost, ale skvělé to rozhodně bylo.

Úvodní scéna filmu, kde galejníci tahají loď a následně se představuje Javert a Valjean, spíše jako by potvrdila moje obavy, získané z trailerů. Přišlo mi to hodně zvláštní, jak si anonymní galejník a inspektor stoupnou tak, že mají obličeje pět centimetrů od sebe, s zpívají "já jsem Javert" a "já jsem Valjean". 

Po té části příběhu, ve které se seznamujeme s Valjeanem a jeho osudem, následuje část převážně věnovaná Fantine. To už jsem se přestala bát, že by mě film zklamal. Anne Hathaway, ačkoli jsem jí to moc nevěřila, zahrála Fantine i s jejím ponurým životním příběhem naprosto báječně, a silná scéna, při níž zpívá sólo "I dreamed a dream", mě už definitivně vyvedla z omylu, přestala jsem pochybovat a začala jsem si muzikálové Bídníky opravdu užívat. A to se od té chvíle nezměnilo.

Během filmu mě nejednou rozplakali a nesčetněkrát jsem se divila, jaké že to hrozné věci se lidem stávají, před jakými šílenými rozhodnutími občas jedinec stojí a tak vůbec, pořád mi to ještě vrtá hlavou, ten příběh je prostě pecka. Proto tedy, pokud vám Bídníci alespoň něco říkají, pokud máte rádi muzikály, nebo pokud máte třeba jen chuť, na Bídníky si dojděte. Abych to shrnula, je to pořádný zážitek.

A to jsem ani nezmínila svůj údiv a překvapení, když jsem zjistila, kolik známých herců umí zpívat. Třeba do Russella Crowe bych to nikdy neřekla.

Tak, to je asi všechno. Mějte se :)

Filmy roku 2012

Stejně jako předešlé roky, i letos jsem pro vás (a i pro sebe, samozřejmě) seřadila do top desítky filmy, které se mi za uplynulý rok nejvíce líbily.

Sice jsem pořadí filmů vymyslela už před týdnem či dvěma, teprve teď jsem se dostala k napsání celého článku. Můj milý Péťa mě předběhl, a proto vás pro srovnání rovnou odkážu na jeho žebříček. Myslím, že tam najdete dost shodných nebo alespoň podobných bodů, a to nikoli proto, že bychom se opičili, ale hlavně proto, že do kina chodíme zejména spolu a i doma na filmy koukáme spolu. Na většinu filmů máme podobný vkus a letos to tak vyšlo, že jsme se v mnohém docela shodli. Neproběhl žádný skvělý romanťák, ze kterého bych byla nadšená já, ani žádné skvělé sci-fi, ze kterého by byl na větvi on.

Takže jak jsme na tom u mě?

Na prvním místě máme Dark Knight Rises, protože byl geniální. Těšila jsem se jako blázen a navzdory mnohé kritice, kterou jsem před zhlédnutím filmu přečetla, nebyla jsem ani trochu zklamaná. Jsem velkým fanouškem celé série a tohle bylo dočista grandiózní zakončení. Strašlivý, nepřemožitelně vypadající Bane, jehož prohra je spíše jen náhoda, do toho stárnoucí "hrdina" Bruce Wayne, u něhož už ani nečekám, že se ve vězení vůbec dá do kupy a vyhrabe se ven, do toho Catwoman, krásná, ale podlá podrazačka, u které do samého konce nevíme, jestli ji přiřadit na stranu záporáků nebo "těch hodných". A do toho staré známé jistoty, komisař Gordon, Alfred nebo Lucius Fox. A ještě nováček John Blake (Robin). Ti všichni společně s panem Nolanem vytvořili něco, co můžete brát za zklamání, za průměrný film, nebo za cokoli chcete. Já jsem ale opravdu nadšená a jsem si jistá, že když ne nikde jinde, na mém soukromém filmovém žebříčku si první příčku Temný rytíř určitě zaslouží.

Hned druhé místo vlastně také patří původem komiksákům. To je ale přibližně všechno, co mají Avengers s Temným rytířem společného. Nejsou totiž "temní" ani trochu, jsou barevní, jsou zábavní, a ačkoli jsou akční a napínaví, je to jedna velká show, u které si chvílemi budete kousat nehty napětím a chvílemi se budete nevěřícně smát. Když si představíte výraz nadšení malého dítěte u vánočního stromečku, přibližně tak jsem se tvářila i já, od začátku do konce. Avengers jsou totiž amazing. Všem doporučuji.

Jako třetí se umístil Looper. Joseph Gordon-Levitt a Bruce Willis v roli jednoho a toho samého člověka v přítomnosti a budoucnosti. Všechno, jen ne průměrný akčňák. Zároveň drží pevně vaši pozornost díky akčním scénám, zároveň vás ale nechává přemýšlet, kdo že je tedy Rainmaker a jestli Looper změní budoucnost, dokud může, až se nakonec dočkáte, všechno se propojí, zapadne do sebe jako puzzle a odcházíte z kina se suprovým zážitkem. Nebo minimálně takový byl můj případ. Cestování časem, které jsem se bála, že by mohlo celý film pomotat a pokazit, nakonec příjemně překvapilo a tomuto filmu vysloužilo třetí místo.

Na čtvrtém místě najdeme film The girl with the dragon tatoo, neboli česky "Muži, kteří nenávidí ženy". Už druhé filmové zpracování severského detektivního románu Stiega Larssona, kterého se od napsání tohoto díla všichni ostatní marně snaží překonat. I já jsem byla z knižní předlohy nadšená, možná si ještě pamatujete, jak jsem vám tu pár let zpátky cpala nekonečně dlouhé články právě o těchto knížkách. 

No každopádně, první pokus o natočení tohoto příběhu se mi nelíbil, a o to zvědavější jsem byla na tento. Kupodivu, tentokrát se to povedlo, ačkoli ty napínavé, děsivé a kruté scény nejsou zdaleka tak hrozně vykreslené jako v knize. Mnohým však i takováto dávka nechutnosti stačí. Herecké obsazení se přesně strefilo do mých představ, což je něco, co se většině filmů podle knížek tak úplně nedaří. Proto je to další film, který byste si neměli nechat ujít (podotýkám tedy: vyjma slabších žaludků).

A teď úplná změna. Na pátém místě tu totiž máme animák - Raubíř Ralf. Pohádka ze světa uvnitř herních automatů. Záporák Ralf se chce dostat do společnosti "klaďasů", a toho chce dosáhnout získáním medálu. Na cestě za medálem (která vede skrz ostatní herní automaty) potkává postavy z mnohých dalších her, a nakonec tu ze všech nejdůležitější, Vanilopku, závodnici na cukrkárách. A právě tam vzniká velmi dojemné přátelství mezi neoblíbeným hromotlukem a drobnou, zato drzou "chybou". Oba dva mají velký sen, k jehož splnění potřebují, aniž o tom vědí, jeden druhého. A na konci se dočkáte pochopitelně happyendu. Rozhodně nejlepší animák letošního roku, ačkoli (Péťu neposlouchejte) ani ty ostatní nedopadly špatně.

Šesté místo obsadil Atlas mraků. Sotva lze pár slovy shrnout, o čem tento film vlastně je. Skládá se totiž ze šesti naprosto odlišných příběhů odehrávajících se v rozličných prostředích, dobách, skýtajících rozličné zápletky. Přemýšlela jsem, jestli vám tu postupně příběhy nepopíšu, ale to bychom tu byli ještě v únoru. Proto to vezmu jako celek. Nejstarší příběh můžeme zasadit přibližně do 18. století, ten řekněme "nejmladší" (ale tak to mohu nazvat jen těžko) je z postapokalyptické budoucnosti. Všechny příběhy se zaobírají vážnými tématy, jako jsou nemoci, strach, podlost lidí, nemožnost splnit své sny, nenaplněná láska a mnohé další. Jeden příběh je výjimkou, příběh časově zasazený do současnosti, který vypráví o vydavateli, jehož bratr zavře do domova důchodců. On se samozřejmě snaží uniknout a vzniká tu spousta veselých momentů, které příjemně odlehčují jinak vážný a napínavý film. Na Atlasu mraků jsem byla v kině dvakrát, což rozhodně neuškodilo, je tam toho dost na pochopení.

Jako sedmý tu máme Skyfall. Nejsem žádným zarytým fanouškem bondovek a ani jsem nečekala, že se mi bude líbit. Ale překvapil více než příjemně. Skvěle promyšlená prostředí, napínavé bitky a přesvědčivý agent 007, který má vždycky všecko pod palcem, na mě udělaly dojem. K tomu asi není víc co dodávat.

Jako osmý tu máme další film,  který vás vezme za srdce. Je jím Černobílý svět, film o začínající novinářce, která se staví za práva černých služebných pracujících pro zazobané bílé rodiny. Paničky neschopné postarat se pořádně o vlastní děti černé služebné potřebují, zároveň je ale utiskují a ponižují. Ty si pak nemohou stěžovat, neboť by přišly o jediné zaměstnání, které vůbec mohou ve svém postavení zastávat. Dojemný příběh plný úsměvných scén a naopak ponižujících situací, kdy vám nejde do hlavy, jak si vůbec člověk k druhému člověku může něco takového dovolit.

Předposlední v našem žebříčku je film Ted neboli Méďa. Naprosto šílená komedie, která překračuje všechny možné hranice lidské morálky. Alkohol, sex, drogy a všemožné sprosťárny dohromady s dětským motivem plyšového medvídka přináší něco, co tu ještě nebylo. Nejlepší je od filmu nic neočekávat, a právě tehdy se pobavíte nejvíc. Méďa, který má celý svět u svého plyšového zadku, a John, který je sice velký chlapák, ale nezvládá vztah s přítelkyní a přátelství s Tedem zároveň, a do toho se bojí bouřky. Říkají si thunderbuddies a když budete chtít, rozhodně se s nimi nasmějete.

A desáté místo je vyhrazeno pro film Nedotknutelní. Asi by byl výše, kdybych si z něho trochu něco pamatovala. Udělal na mě totiž veliký dojem, který postupem času vyprchal, a kdybych si ty letošní filmy nedohledávala, ani si na něj nevzpomenu. Na druhou stranu ale, neznamená to, že by nestál za to vidět. Spíš si myslím, že bych si ho měla připomenout, protože, jak o tom tak přemýšlím, byl opravdu skvělý. Nevím moc, co tu o něm psát, nejde ani tolik o příběh ochrnutého Philippa a černocha Drisse, jako o to, jaké pocity přináší. Je to kontrast dvou naprosto odlišných světů, jejichž setkávání přináší chvilky trapnosti, smíchu, dobrodružství a pevného přátelství. Nemůžu než doporučit.

A to je pro letošní rok vše. Ne že by tento článek shrnoval všechny dobré filmy, to nikoliv, bylo jich letos mnohem víc a kdybych měla sestavit žebříček o patnácti nebo dvaceti příčkách, nebyl by to problém. Ale top desítka je top desítka :) Doufám, že jsem neurazila ničí filmový vkus a že jste se třeba i dozvěděli o filmu, který neznáte a kouknete se na něj. Tak se zatím mějte a choďte do kina :) ahoj

Šťastné a veselé :)

Tak nám nastal čas Vánoc. A protože vás mám moc ráda a moc si vás vážím za to, že sem pořád chodíte a čtete, co si sem tam ublognu, i když teď na to je málo času, chci vám popřát, ať ty vaše Vánoce jsou ty nejlepší :) Ať si odpočinete, pochutnáte si na spoustě dobrot, vypnete obvyklý stres a trávíte čas s lidmi, které máte nejradši :) Ať jste šťastní, ať vám Ježíšek přinese, co si přejete, a ať vstoupíte do nového roku plní síly a dobré nálady.
Tak se mějte krásně a ještě jednou: mám vás moc ráda, jste super :)
A tady jedna vánoční :) tak papa

Weeky

Nemůžu tomu ani uvěřit, jak dlouho jsem vám nepsala o WoL. Popravdě, ani tomu nemůžu uvěřit, jak dlouho jsem vám nepsala, tečka. Je toho teď spousta, těžko se to stíhá. A i když je čas, tak je síla leda odpočívat. Dneska jsem si ale na vás našla čas a konečně vás poinformuji, jak co a jak se děje.

Pokud se nepletu, poslední týden, který jsem vám tady ukázala, byl 32. Od té doby se mnohé událo a i když jsem od září nafotila týdny jenom dva, musím vám jich tady představit mnohem víc. Týden s číslem 33 je takový pohodový, prázdninový. Je focený zrcadlovkou a podle toho taky vypadá. Užijte si to, ne vždycky to bude taková paráda.

34ka je můj druhý pokus o černobílák. Mám z něho docela radost, hlavně ze začátku. Pořád ještě prázdninová pohoda, ačkoliv už začínáme pomalu stěhovat.

Další týden (35) už je focený kompaktem, takže žádná sláva. Je to stěhovací týden, takže motat se všem pod nohama se zrcadlovkou by asi nebylo úplně šikovné. O stěhování už jsem vám tady každopádně psala :)

36ka je týden z října, z období mých narozenin. Už jsme plnohodnotní pražáci, ale tenhle week zaznamenává i náš výlet do Liberce. Je krásně podzimně, všude barevno. Taky bohužel focené kompaktem. 

A poslední zatím publikovaný týden jsem dokončila včera. Jak jinak než zase kompaktem. Ve škole i v práci máme foťáky zakázané, takže když už chci fotit "nelegálně", zrcadlovku asi moc neschovám :D

Tak se kdyžtak koukněte. Příští week plánuji zrcadlovkou, už se těším jak blázen :) Bude to přesně 7 dní, co nepůjdu do školy ani do práce, a tam se mi ten week vejde. Takový vánoční, to bude paráda. Tak se taky těšte :)

A zatím se mějte skvěle. Teď ke konci roku vám ještě snad párkrát napíšu, minimálně se opět můžete těšit na žebříček filmů roku, který pro vás už pomalu připravuji :)

Tak zatím zdar a nazdar a kdyby náhodou skončil svět, mám vás ráda :D

Focení 13. 10.

V sobotu 13. 10. jsem zrovna výjimečně byla v Liberci, takže jsme si předem s Majdou naplánovaly, že půjdeme fotit. Ona nakonec vzala ještě svou kamarádku Andy a její malou ségru a v druhém kole pak vytáhla Tadeáše. Překvapilo mě to, ale opravdu se nám povedlo počasí, měla jsem radost. Takže se tu nebudu rozkecávat, prostě vám ukážu výběr fotek, co z toho vylezly. Ještě jsem neupravila všechny, mám teď dost frmol. Takže se koukněte. Doporučuju rozkliknout.

Země česká, domov Tvůj!

Nejsem si jistá, jestli jsem vám o tomto projektu nepsala už v květnu, ale i kdyby. Prostě si to zopakujeme.

V roce 2011 vznikl film, který se jmenuje Life in a Day (život v jednom dni). Různí lidé z celého světa natáčeli v jeden předem dohodnutý den svůj život. To se sestříhalo a vznikl právě tento celovečerní film. Kdyby vás zajímal, tady se na něj můžete podívat.

Tímto projektem a částečně i projektem Week of Life (který jistě znáte, pokud sem chodíte alespoň občas) je inspirován dokumentární film Adolfa Ziky - mimochodem i autora WoL. Tentokrát není myšlenkou porovnat ten samý den z různých konců světa, ale vystihnout Česko tak, jak ho známe, každý svýma očima. 

Odtud ten název. Natáčecí den proběhl v pátek 11. května 2012. Zapojit se mohl každý pouze s podmínkou, že se jednalo o Čecha. Tak co, řekli jsme si s miláčkem, zkusíme to. Natáčeli jsme, video jsme odevzdali, a od té doby se dlouho nic nedělo.

Až teď. Dočkali jsme se traileru na film, který už od 25. října poběží v kinech CineStar. Tak vás všechny zvu, přijďte se podívat :) jen si dejte pozor, ať to stihnete, protože to zatím vypadá, že film bude v kinech pouze týden.

Kdo to nestihnete, nezoufejte, i pro vás mám dobrou zprávu. 17. listopadu bude tento film v televizi.

A pokud si pořád nejste jistí, jestli vás to vůbec zajímá, tady se můžete kouknout na trailer :) Dokonce tam jsem chvilku i já :)

Tak co, přijdete? Doufám, že ano :)
Poslední věc, tady jsou stránky projektu. To kdyby vás zajímalo něco víc.

Fotky pro radost

Před nějakou dobou jsem se rozhodla, že si vytvořím určité album fotek pro radost. Cílem bylo, aby každá fotografie byla jaksi milá, úsměvná, originální. Většinou to chtělo ale nějaký nápad. A těch jsem zatím měla poskrovnu. Protože už se mi nechce dál čekat, prostě vám ukážu ty dvě fotky, co zatím mám. Snad vás potěší alespoň ty.

První fotku jsem pojmenovala "I'm here for you." Prostě přátelské toaleťáky. Moc jsem se nesnažila, prostě mě to napadlo, tak jsem posadila toaleťáky na postel a vyfotila to. Každopádně stejně se mi líbí :)

Druhá fotka mi dala mnohem víc práce, snad to je na ní vidět. Chudák osamělé klubíčko provázků se chce kamarádit s pomeranči. Chápu ho. Tak snad se vám líbí taky.

Obě fotky doporučuji rozkliknout, ať si je pořádně prohlédnete. A až mě zase nějaká taková úsměvná maličkost napadne, zase vám dám vědět :)

Tak ahoj :)