Forty Fun Facts

...aneb drobné pravdy o mojí osobě :)

1. Nikdy jsem nebyla na opravdovým koncertě.
2. Miluju v létě ležet ve vysoký trávě, kde nejsem vidět, a koukat na nebe.
3. Neumím vyprávět vtipy.
4. Kdykoli naše třídní profesorka mluví o nedostatečné píli (a to dělá často), bezděčně si představím štrůdl.
5. Ráda praskám bublinkové fólie.
6. Nekoukám na televizi.
7. Jsem Káťa. Nemám ráda žádný jiný překrucování toho jména na Kateřina, Katka, Káča apod. Jen Mája, Tadeáš a Jirka Vojtěch mi můžou říkat Káka :)
8. Moje nejoblíbenější sušené ovoce jsou banány a brusinky.
9. Nemám ráda smajlíky s nosem (až na vyjímky), proto v SMSkách vždycky vyberu smajlíka, vložím a zpětně mu umažu nos.
10. Bytostně nesnáším únavu, nejen svou ale i ostatních lidí, a nic, nebo jen opravdu máloco, je pro mě důležitější než spánek.
11. Mám ráda módu. I když jsem asi poslední, do koho byste to řekli.
12. V duchu, když doma nikdo neposlouchá tak i nahlas, mluvím anglicky. I po třech letech je to pro mě pořád jednodušší.
13. Dávám jména kaktusům.
14. Banán jím lžičkou.
15. Nikdy se mi nezdál sen, v němž bych uměla létat.
16. Absolutně postrádám přehled o dění ve světě i v našem státě.
17. Ráda vím věci. Vždycky mám radši pravdu, která bolí, než příjemnou lež.
18. Nemůžu se rozhodnout, jestli miluju nebo nesnáším samotu.
19. Mám slabou vůli, ale velkou fantazii.
20. Nemám ráda britskou angličtinu.
21. Dřív jsem sbírala prázdné krabičky od TicTaců a měla jsem jich stovky, všechny v jedné velké bedně, která mentolově voněla.
22. Kdybyste věděli, jak často brečím, asi byste se mnou už nechtěli kamarádit (pokud něco takového děláte).
23. Jedno z dlouhé řady mých vysněných povolání je sekat trávu v Central Parku.
24. Miluju polévky.
25. Miluju teplý = tekutý pudink, na kterém se už na povrchu stihla udělat ta pevná blanka.
26. Donedávna jsem jedla špagety dvěma vidličkami.
27. Ne že bych víc mluvila než myslela. Spíš když mluvím, nestíhám myslet, a když myslím, nestíhám mluvit.
28. Nemám ráda vůni mléka.
29. Dřív jsem hrávala Magic: The Gathering.
30. Když jsem byla malá, políbila jsem žížalu.
31. O půlnoci se bojím podívat do zrcadla.
32. Nesnáším hospody.
33. Doslova šílím, když nemůžu najít pinzetu.
34. Znervózňuje mě, když lidi moc mlátí do klávesnice.
35. Už několik let nenosím stejné ponožky (občas se to náhodou povede, ale většinou ne).
36. Mám ráda, když si někdo dá fotku ode mě jako profilovku.
37. Kdykoli se mi líbí něco, co někdo dělá, chci se to taky naučit. Když se pokusím a nepovede se to, často se mi to přestane líbit, místo aby mě to fascinovalo o to víc.
38. V dětství jsem se několikrát střihla do prstu, od té doby mám špatný pocit z otevřených nůžek.
39. Nejtrapnější okamžik mého života byl, když jsem si nedávno četla svůj 7 let starý deník.
40. Spím s plyšovým medvědem :)

WoL

Už si asi říkáte, proč jsem vám tak dlouho nenapsala o dalších příspěvcích do Week of Life. Je to proto, že mě poněkud zdržel třetí z týdnů, na které jsem vás chtěla upozornit. A tento třetí týden mě zdržoval tak dlouho, až jsem se na něj vykašlala a raději vám napíšu o těch dvou, co už mám. Nějak se mi ten dvacátý týden ne a ne podařit, přes veškerou snahu jsem ho nedokázala ani jednou z několika pokusů dotáhnout do konce. V nejbližší době to zkusím znovu, snad tentokrát úspěšněji.

No a teď k věci. Osmnáctý týden vznikl v době šíleného školního shonu těsně před uzavřením pololetních známek, kdy jsme neměli chvilku klidu a trávili veškerý čas nad učením. Během tohoto týdne taky příšerně sněžilo. Jinak je to ale obyčejný naprosto průměrný školní week, prostě ze života. No a devatenáctý, to byl můj první pokus o černobílý týden. Jak dopadl, posuďte sami =)

Parfém

Už je to více než rok zpátky, co jsem vám psala o filmu Parfém: Příběh vraha, který jsem zhlédla poněkud s výčitkami. Opravdu jsem si chtěla nejdříve přečíst knihu. Ale napravila jsem tento starý rest v rámci vlastního svědomí i v rámci četby na maturitu, a před pár dny jsem dočetla toto nedlouhé dílo od Patricka Süskinda. Musím jedině doporučit. Jen o fous více než dvě stě stran, velice čtivě napsaná knížka, jež vás vtáhne do světa vůní, jehož rozmanitost si většina z nás nejspíše v každodenním shonu sotva uvědomuje, a to nečekaně pomocí kriminálního příběhu. Nebudu se tu rozepisovat, prostě vám říkám, přečtěte si knihu/koukněte se na film, za mě tomuhle dílku palec nahoru a pět hvězdiček, doporučuji všem. 

Hudba

Dlouho jsem vám nepsala o žádné hudbě. Píšu sem tam o knížkách, o výtvarném umění, o filmech, ale o žádných hudebních interpretech už nějakou dobu nepadla zmínka. A tak se to dnes pokusím napravit. Vybrala jsem pro vás dva umělce, ano, opravdové umělce, o kterých stojí za to napsat.

Prvním z nich je klavírista Jon Schmidt. Nemá smysl psát vám sem jeho životopis ani nic takového, to vše si můžete dohledat pomocí strejdy googla, pokud vás to zajímá. Já vám ukážu jedno z mnoha jeho videí, které mě opravdu nadchlo.

Je to energická skladba, kterou napsal, což si můžete přečíst ve videu vlastně sami. Naprosto geniální sluchu lahodící a náladu zlepšující souhra zvuků, pokaždé, když si to poslechnu, tak mám radost. Vždycky mi je až skoro líto, že video končí :D Ale koukněte se na něj, jak to hraje, je vidět, že je happy a že ho to opravdu baví, a máte z toho najednou taky radost a nejde se jí ubránit :D Takže tohoto pána doporučuji.

A druhým umělcem, nebo spíše umělkyní, je Lindsey Stirling. Mladá houslistka, žádná uhlazená slečna někde ze sboru, ale samozvaná rockerka přímo překypující energií. Stejně jako po zhlédnutí videa Jona Schmidta i u jejích videí se vám chce usmívat. Bylo těžké vybrat, které video sem dám, a tak jsem nakonec zvolila to, které jsem před pár týdny/měsíci viděla jako první. Užijte si :)

Literární sloh: Velký Gatsby

Po dlouhé době opět jeden z literárních slohů pokoušejících se o alespoň nastíněný rozbor díla:

Francis Scott Fitzgerald, americký spisovatel žijící v letech 1896 – 1940, je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších autorů ztracené generace. To dokazuje především jeho román Velký Gatsby, který vypráví o životě americké smetánky „jazzového věku“ – období po první světové válce. Jediné, co bohaté vrstvy společnosti v této době chtějí, je pořádně si užívat života, pořádat večírky, účastnit se jich, obklopovat se blahobytem a ze všeho nejvíce to všem ukazovat.

Příběh se odehrává převážně na Long Islandu, kde postavy bydlí, v New Yorku, kam se chodí bavit, a v oblasti chudoby, která tyto dvě spojuje. Celý román je stavěný na kontrastu mezi východem a západem, kde východ je „lepší“ – bohatší, kultivovanější, modernější, ale také jaksi méně opravdový, lidský a oproti západu více postrádá někdejší morální hodnoty.

Dokonce i postavy můžeme rozdělit do těchto sektorů – západ, východ a oblast chudoby. Vypravěčem tohoto příběhu je Nick Carraway, jenž přijel na východ obchodovat s cennými papíry. Bydlí na Západním Vejci na Long Islandu a jeho sousedem je Gatsby. Ten velmi často pořádá okázalé večírky pro mnoho lidí. Vše je pouze přetvářka, Gatsby nemá žádné skutečné přátele a lidé na večírcích ho mnohokrát ani neznají, ačkoliv je hostitelem. Jediný důvod, proč se Gatsby snaží přilákat pozornost a vytvořit si jméno mezi ostatními zbohatlíky, je jeho láska k Nickově sestřenici Daisy.

Daisy Buchananová se svým manželem Tomem a malou dcerkou bydlí na Východním Vejci. Gatsbyho lásku v minulosti opětovala, dala však přednost Tomovi pro jeho majetek. Gatsby to chápe a nepovažuje to za nic špatného. Odešel do války a po návratu je z něho boháč. Tom svůj majetek zdědil, a tudíž sotva tuší, co je pořádná práce. Gatsby na tom není o tolik lépe, svého majetku nabyl díky obchodu s lihovinami, jenž se během prohibice vyplácel a znamenal nelegální, ale rychlé peníze. Daisy je vykreslena jako jednoduchá majetkuchtivá žena, jejímž hlavním cílem je „být hloupá husička“. Tak se o ní mohou všichni starat a ona může v klidu přebývat pod svým závojem afektované přetvářky.

Další důležité postavy jsou Wilson, který jediný nejspíš ví, co je tvrdá práce, a jeho žena Myrtle. Tito dva žijí v pomyslné oblasti chudoby, která dělí New York od Long Islandu. Zatímco Wilson (automechanik) pracuje a snaží se získat od Toma automobil, aby se s ženou mohli odstěhovat, Myrtle je stejná zlatokopka jako Daisy, možná jen trochu hloupější. Zažije si románek s Tomem, kdy on s ní manipuluje pomocí drahých dárků, které si její manžel nemůže dovolit. Myrtle dostane od Toma obojek na psa, který poměrně dobře vyjadřuje Tomovy úmysly. 

Buchananovi symbolizují americký sen. Myrtle i Wilson v nich vidí něco, co by si přáli pro sebe, nevědí, že tito lidé štěstí pouze předstírají a že naopak ztratili téměř veškerý smysl života. Když kolem Wilsonovy benzínky vyprahlou krajinou projíždí naleštěné automobily Toma a Gatsbyho, je jasné, že Wilson poctivou prací amerického snu nikdy nedosáhne.

Po nějaké době se díky Nickovi Daisy s Gatsbym konečně setkává. Gatsby si získá její přízeň pomocí svého velkolepého sídla a hlavně bílých košilí, na kterých Gatsbymu očividně nezáleží o nic víc než na čemkoli jiném z majetku, jímž se chlubí jen kvůli Daisy. Dobrým příkladem toho je třeba také Gatsbyho okázalá knihovna čítající mnoho svazků, z nichž žádné nikdy nikdo nečetl a jsou tam čistě proto, aby udělaly dojem.

Během léta se Gatsby a Daisy stále více sbližují a dochází ke konfliktům ze strany Toma, který se snaží si ženu udržet na své straně. K vyvrcholení děje dojde v horký den na konci léta, kdy Daisy navrhne výlet do města. Tam si společně zamluví pokoj v drahém hotelu a pokračují v nicnedělání a stěžování si. Horko a dusno, které je obklopuje, zakrátko napodobí svým chováním a vytvoří velmi vypjatou atmosféru, kdy dochází k hádce mezi Tomem a Gatsbym. Gatsby žádá od Daisy, aby řekla přede všemi, že ho miluje více než svého muže, že miluje jen Gatsbyho od samého začátku. To Daisy nechce a opouští hotel. S Gatsbym jedou zpět domů v autě Toma a na půli cesty míjí benzínovou pumpu. Tam se právě Wilson a Myrtle také hádají, ona se cítí ponížena, že jí manžel neřekl, že nemá na svatbě vlastní oblek. Myrtle uvidí auto svého milence a vrhá se mu do cesty, Daisy zaslepená vztekem jede příliš rychle a Myrtle srazí. Ta na místě umírá. Daisy nastalá situace vykolejí ještě víc a bez zastavení ujíždí od nehody pryč.

Vina z vraždy Myrtle spadá na Gatsbyho, ačkoli automobil neřídil. On se však obvinění nebrání, jeho cíl je ochránit Daisy. Ta s Tomem další den odjíždí kamsi na dovolenou a Wilson, který ztrácí veškerou naději na lepší budoucnost, zabíjí domnělého vraha své ženy, Gatsbyho.

Na jeho pohřeb se nedostaví žádný z jeho domnělých přátel, ani Daisy a Tom, pouze Nick a Gatsbyho otec. Nick si během léta stráveného na východě udělá velmi přesný obrázek o místním životě, a proto se po Gatsbyho pohřbu vrací zpět domů.

Román se odehrává po dobu jednoho léta. Stejně jako léto i Gatsbyho příběh začíná svěže, nadějně a vypadá to, že se Gatsbymu povede získat svou starou lásku. Jak se však léto chýlí ke konci, vše už je suché, vyprahlé a blížící se podzim nic pozitivního nepřináší. I v případě Gatsbyho a Daisy prvotní svěžest vztahu odezní a s babím létem přichází i konec všem Gatsbyho nadějím, že by mohl tuto dámu čímkoli uspokojit a mít ji jen pro sebe.

Nick Carraway vypráví příběh velmi objektivně. Hned na začátku knihy udává důvod: radu, kterou mu dal jeho otec. Nick lidi nesoudí a ani je nijak podrobně nepopisuje, přesto nám nejsou cizí. Jejich chování je všeříkající a i když to je jediné, co nám Nick zprostředkovává, můžeme si o postavách udělat velmi přesný obrázek.

V románu se také opakují jisté motivy. Prvním z nich je zelené světlo přístavu u domu Buchananových, na které v noci přes záliv na druhou stranu ostrova kouká Gatsby. Světlo pro něj znamená naději a cíl.  Jiným motivem je billboard nad Wilsonovým domem. Zobrazuje velké obrýlené oči (reklama na optika Eckleburga). Zdá se, že oči z billboardu pozorují veškeré dění dole, prohřešky proti morálce a přetvářku moderního, neopravdového života. Billboard je však starý, oprýskaný a lidé mu nevěnují sebemenší pozornost. Ohlížet se a dbát na dřívější autority není v módě.