Glasses II

Takže zaprvé jsem vám slíbila fotky, což teda na nich vypadám jak debil, ale lepší už to nebude, tady jsou. A taky teda co mě bavilo sledovat co kdo na mý brejláky řek, tak tady jen pár příkládků:

máma: "ne, prosimtě, nevypadáš chytře.. spíš jako tak.. francouzsky."

děda: "kačko, koukám že máš brejle."

Jirka M.: "sluší ti to. ne jako fakt! ti to sluší!"

Jirka E.: "hahá a hele, ošklivka Katka!"

Asi 20 lidí: "hmm dobrý" :D :D takže tak :D

now what do you want?

Co lidé chtějí a proč mnozí z nich nevědomky dělají všechno pro to, aby to nezískali? Dnes jsem se rozhodla zamyslet se právě nad těmito otázkami.

No tak, co si myslíte, že chceme? Pro spoustu z vás je jistě první myšlenkou něco jako: Chci prázdniny. Chci hromadu peněz. Chci chlapa. Chci se ráno pořádně vyspat. Chci, aby mi někdo dal pokoj. Chci k moři. Chci nějakou novou věc. Chci už jaro. Chci řízek. Chci lepší práci.... atd.

Ti, co by se nad otázkou zamýšleli hlouběji, by došli spíše k odpovědím typu: Chceme se smát. Chceme milovat a být milováni. Chceme se zbavit všech starostí. Chceme víc času na věci, co děláme rádi. Chceme být úspěšní. Chceme se cítit zdraví a krásní. A tak dále, a tak dále.

Když se ale zamyslíme ještě více, možná nám dojde, že existuje jedno jediné pravé pojmenování toho, co chceme - štěstí. Zbytek jsou jen přezdívky, krycí názvy... ale nazývejme věci pravými jmény, jak se říká. Protože takhle můžeme lhát sami sobě, a to vám povím, to naštve, když se jednoho dne probudíte a uvědomíte si, že posledních x let si něco nalháváte a že realita je třeba úplně někde jinde... Napřklad: přijde vám, že máte málo peněz, a tak si řeknete, že váš život není ideální právě z tohoto důvodu. Pak strávíte nějakou dobu jen tím, že nad tím hloubáte, přemýšlíte, jak být co nejbohatší v co nejkratším čase, nebo jak co nejvýhodněji dostat k sobě na účet nějakou vyšší částku. Dá vám to spoustu práce a když se vám to náhodou povede, skončíte bohatí a najednou blik cvak, vám dojde, že peníze nejsou to, co jste hledali, protože přestože máte, co já vím, plný sklep zlatých cihel, pořád nejste šťastní, protože vás trápí zase něco jiného.

Hledáním štěstí jsou někteří ubožáci schopni strávit celý svůj život.

Neříkali vám snad od mala (stejně jako mně), že cokoli chcete, pokud to chcete hodně, se vám splní? Stará omletá písnička, víšco víšjak. Ale splní-li se nám vše, co chceme (když na to jdeme správně, pochopitelně), neměli bychom si  při vybírání našich přání dávat sakra pozor?

Podívejte se kolem sebe. Na můj vkus je tu až moc ubohé existence, která se zoufale chytá každého stébla slibující alespoň chvilkový pocit štěstí a bezstarostnosti - drogy, alkohol, peníze, sex, moc nad ostatními, umělá krása... Je toho kolem nás víc než dost. Lidé nejsou šťastní a to si uvědomují a hledají další a další způsoby, jak se cítit lépe. U celebrit známé drogy, plastické operace, milostné aférky a tak dál a tak dál, u normálních lidí zase třeba kariérismus, snaha být lepší než ostatní, nebo zase horší než ostatní v některých věcech... Není to smutné?

Protože vážně, co z těch výše uvedených vás alespoň přiblíží ke štěstí? Peníze a moc? Těžko. Přidělají vám akorát starosti a ikdyž v některých rukou mohou být úžasnými prostředky k pomoci lidem, v rukou někoho jiného jsou to zbraně hromadeného ničení. Sex, drogy, alkohol? Taky sotva. Možná se chvilku cítíte fajn... a dál? Takhle štěstí podle mě taky nevypadá. Umělá krása? Plastické chirurgie, líčení a další pičičandy pro lidi, co nechtějí, aby ostatní věděli, jak vypadají? Ale notak, běžte si s tím hrát někam na karneval.

Co se takhle prostě smířit s tím, kde žijeme, jak vypadáme a co zažíváme, a co nejvíc si to užít? A nemám na mysli užít si to na úkor zbytku světa, na úkor druhých, na úkor svého zdraví apod... myslím užit si to lidsky (tedy pokud si tuhle formu lidskosti lidstvo samo ještě vůbec pamatuje).

Vážně, moji milí, nechte kravin a uvědomte si, že z nedostatku štěstí nemůžete obviňovat nikoho kolem sebe, lidi, systém, vládu, svět, rodiče, nic a nikoho. Jaký si to uděláš, takový to máš. Nemůžete změnit svět, nelíbí-li se vám, ale můžete změnit svůj pohled na něj. Věřte mi, to pravé, nefalšované štěstí, které hledáte, není v penězích, moci, kráse ani jiných.. to pravé štěstí je ve vás samotných =) 

Výroky Slavných

...aneb moudrá slova, co pronesli naši vyučující =)

Tedy, věc se má tak, že jak mám ten svůj "sešit univerzál" na všecko, taky si tam občas zapíšu, když mě někdo z našich milých gympláckých profesorů  rozesměje, nebo prostě když pronese jakákoli poznamenáníhodná slova. A tu se mi to tu tak nakupilo, že jsem se rozhodla to tu čas od času publikovat (tak si udělejte obrázek o tom našem ústavu :D a všiměte si, že většina je od profesora Golla).

................................................

"Pokud vám je zima tak demonstrativně nekašlejte a zavřete to vokno" - Goll (dějepis)

................................................

 "Mně nevadí, když má někdo jiný názor než já. Mně jen vadí, když nemá ten správný." - Vaňková (matematika, třídní)

................................................

"Dostalíku! Když nic nevíš tak aspoň neruš! Rušíš, nic nevíš, a ještě k tomu kašleš, jak když se dáví husa!!" - Lysičan (biologie)

................................................

Tichá (francouzština): "Buďte na mě hodný dneska sem nějaká to..." 

kluci: "kocovina?" 

Tichá: "ne to dneska vyjímečně ne" 

................................................

"Datum bitvy na Moravském Poli a datum úmrtí Přemysla Otakara II. se nám nějak zvláštně shoduje, přátelé... nejlepší rytíř soudobé Evropy nám totiž hapal z kobylky a někdo ho bacil do hlavy." -Goll

................................................

 "Tam pod tim elegantnim Ještědem se válí buřt a ještě si říká brána borců!" - Kostincová (UVK)

................................................

"Sem vám to kouknul do tý pizzy zabalený, co tam jako je, to víte, ve Švédsku nevíte, co si vobjednáváte, žejo... Ale to byla fatální chyba!! No přááááteléé!!!!! Děálo to kuk na stréca! Co nevidim, tam ty moučný červy... noční můra toto!" - Goll

................................................

"A Přemeček si asi pomyslel, že mu to území nedává na dlouho, že jako veme meč a vojsko a že mu to pěkně vysvětlí.. a vono nic." - Goll

................................................

"A samozřejmě významným datem je rok 1942, kde Kryštof Kolumbus přijel na Bahamy." - Raabová (geografie)

................................................

"Tak si vezmeme tu zkumavku, hodíme tam hřebík a zamícháme ho" - Franc (chemie)

................................................

"Pane Štoku, neserte mě..." - Mudrák (informatický seminář)

................................................

"Typickej staroslověnskej knoflík tohle. Takovej bambuloid...." - Goll

................................................

"Vladislav II. o královský titul v polovině své vlády přišel, takže... smůla smůlička. Napište si to tam, jo, pomlčka, smůla smůlička. Máte? Konec hodiny." - Goll 

................................................

"Ruština, víte, tam mají jinou abecedu..." - Vaňková

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

A teď ještě pár výroků, co se nedejí úplně přiřadit kantorům našeho gymnázia, ale do školy patří taky =)

Buchalová (fyzika): "Kde se v látce vezmou volné elektronové páry?"

Někdo vzadu, asi Honza: "Prostě se tam nainstalujou."

................................................

o hodině francouzštiny: 

"Paní profesorko, znáte nějakej francouzskej vtip?" - Gabča

"A řeknete nám ho česky?" - Mirek

................................................

O hodině biologie, při hře bi-riskuj:

"Kde dozrávají spermie?" - Lysičan

"Na stromě vole.." - Igor

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

tj vše =) zatím, nebojte, zas napíšu, až toho tu budu mít víc =)

glasses B-)

Vážení a milí, tak jsme se dočkali. Ano ano, už je to tu, já, ta, co vždycky viděla ze všech nejlíp, mám brýle. OU-EM-DŽÍ!!! to snad není možný. Poprvé jsem svoje nové "zraky" dostala do ruky ani ne před půl hodinou a proto se s vámi musím okamžitě podělit o své první zážitky. Tak zaprvé jsem došla do knihovny za matičkou a tam jsem šla ihned na wc, abych se na sebe podívala do zrcadla. Tak jsem si ty brýle nasadila a... no potěš pánbu. Takhle ostře jsem se už dlooouho neviděla a lituji, že jsem tak nějak nezůstala žít v nevědomosti. Vážně, přišla jsem na to, že se sebou musím něco udělat, protože vypadám jak poděsoidní obludka. Pardon, že vám to tu takhle říkám, ale jak už jsem výše zmínila, je to opravdu tak aktuální, že mám ten hrůzný obraz ještě v sakra živé paměti. Další věc je, že pouzdro na brýle, co mi maminka v knihovně uhnala (aneb co s věcmi, co si tam roztěkaní čtenáři zapomenou?), je moc malé, a vzhledem k tomu, že moje brýle jsou plastové a celkem objemné i ve složené podobě, prostě se tam nevejdou :D a nejen tam, ale ani do jiného normálního pouzdra. Tak si musím nějaké koupit. Jááj. Také se s vámi musím podělit o další pocit: ikdyž jsem okuláry měla na očích jen tu malou chvilku na záchodkách v knihovně, jakmile jsem si je sundala, všimla jsem si, jak špatně vidím a jak je to nepříjemný rozdíl, což jsem pochopitelně dříve zaznamenat nemohla. Jo a ještě jedna věc, vypadám, jak když mám obličej v rámečku. oops... No nic, mí milí, tak já musím jít (vyzkoušet, jak vidím v kině B-)) tak se mějte :)) a nebojte, fotku časem dodám =P tak pa

Knížky ♥ (aneb článek nikoli o knihách, ale o mé lásce k nim)

Milí čtenáři.

Tedy... popravdě, čtenářem je pro mě ten, kdo čte knížky =) Ale jak jinak vám mám říkat? Posluchači? To těžko. Ale i to je diskutabilní. Protože co pak jsou ti, co čtou třeba dejme tomu časopisy? A kde přesně je hranice mezi obyčejným čtenářem a knihomolem? S pravdou ven: neznám odpovědi na tyto otázky. Co ale vím určitě je, že knížky miluju a bez nich by můj život určitě nebyl kompletní. 

Kdo čtete můj blog častěji, víte, že vám tu čas od času napíšu nějakých pár řádků o jedné nebo více knihách, co se mi třeba dejme tomu zalíbí... není to ale zdaleka tak často, jak bych si sama přála. Nemám na čtení dost času. Znáte mě a chcete se hádat? Chcete říct, že kdybych každou minutu strávenou třeba na facebooku nebo hraním her raději četla, přečetla bych toho ve výsledku o pozání víc? Nebráním se. Máte možná pravdu. Ale to bych pak byla nejspíš někdo úplně jiný. Čtu ve škole. Čtu v MHD. Čtu v čekárnách a na zastávkách. Někdy čtu i za chůze. Doma moc nečtu. Vím totiž, co se stane, když otevřu knížku doma. Obvykle se tak kolem jedenácté večer (bez ohledu na to, kdy jsem začala) podívám na hodiny s tím, že mě bolí oči a kolik tak asi je.. 

S tím by nebyl problém. Dříve jsem normálně četla doma. Ale to byste mě pak neznali. Jsem schopna se uzavřít do světa knih a nikoho tam nepustit, naprosto ignorovat své okolí a žít v příběhu. Ne vždycky se mi to podaří. Někdy je těžké se dost soustředit, abych se do knížky vůbec začetla; hodně záleží na tom, co se děje kolem. Ale když se do příběhu dostanu, nic mě nevyruší. Ne, že bych jen pasivně seděla a četla, naopak, spoustu věcí dělám jako obvykle - tedy kromě počítače, školy apod. - akorát mám před nosem knížku... (Tedy představte si, že tak nějak vytáhnete z lednice první, co vám přijde pod ruku, třeba takový jogurt, a sednete si ke kuchyňské lince, nepřestávaje číst. Co vám asi tak řekne taková puntičkářská matka, jako je ta moje?)... Když jsem ale opravdu ponořená do příběhu, jen stěží komunikuji se svým okolím. To proto jsem říkala, že byste mě asi neznali.

No nic. Myslím, že můj prazvláštní vztah ke knihám byl jistým způsobem vysvětlen. Tedy, určitě ne úplně. Mohla bych vám tu vyprávět všechny ty historky, kdy mi bylo hrozně, děsně, na umření, dny kdy jsem bývala úplně na dně (hlavně v deváté třídě, kdo jste mě znali, víte), všechny ty chvíle, které jsem tak nějak přežila jen díky tomu, že jsem se odreagovala četbou... Popravdě mi to pomohlo tak, že už toho využívám naprosto automaticky. Například včera jsem měla fajn den, jako celý týden, když najednou jsem začla mít hlad a neměla jsem oběd ve škole, pak jsem šla k mámě do práce a byla mi hrozná zima a ani ona tam taky nic k jídlu neměla, autobus jel až za dlouho a tak vůbec jsem toho už měla najednou plné kecky, v tu chvíli jsem zas měla pocit že je všecko na nic, ani sluníčko nebylo vidět, prostě hrůza a děs.. tak jsem nasedla na tramvaj a otevřela knížku.... a pak už bylo všecko zase v pořádku =)

Nebylo to jen tak, že jsem se rozhodla, přátelé, napsat vám tento předlouhý článeček o knížkách. Napadlo mě to, když jsme ve středu dostali seznam knih k četbě na maturitu. Vím, že valná většina lidí, co znám, knížky k maturitě nečte. Jejich věc. Ale proč se všichni tolik diví, že je já číst chci? Totiž.. Mám v plánu přečíst nejen všechna díla uvedena na daném seznamu, ale i mnohé další knihy, tak nějak známé, o kterých se mluví a tak. Tomu se totiž, moji milí, říká všeobecný přehled - ten tedy, uznávám, v jiných oblastech nemám ani minimální, ale tady to je vyjímka. Rozumíte? Četla bych to všechno tak jako tak. Mám doma někde svůj vlastní seznam knih, co chci číst, a už teď je mnohem delší než ten kánon děl k maturitě.

Nechci, aby tady došlo k omylu. Nejsem nějak neobvykle sečtělá osoba, to ani omylem. Z celého toho seznamu, který musím do maturity stihnout, jsem četla pouhopouze jednu jedinou knihu (Ken Kesey - Vyhoďme ho z kola ven... na obrázku). Jeden prostý důvod: několik let svého života jsem strávila jen s Harrym Potterem, příběhem, který na mě zanechal ze všech knih asi největší dopad, nejvíce mi pomáhal odreagovat se od reality, naučil mě snít a věřit, díky němu jsem pochopila spoustu věcí, které by v tom lidé, co to četli jen tak, asi nenašli. Ne vážně, zní to možná hloupě, ale tak moc mě ovlivnil, že opravdu věřím, že se to stalo =D neke.

V současné době čtu Bídníky od Viktora Huga. Asi si řeknete "no jo, to je tak nějak začátek 19. století, taková stará věc, to není nic pro mě"... Sama jsem musela uznat, že to není tak úplně to, co běžně čtu (převážně fantasy). O to více jsem se divila, když už na stránce 25 mě kniha rozbrečela, a od té doby již nesčetněkrát. Nejsem ani ve čtvrtině, příběh sotva začíná, a já tu knížku už teď miluji. Jsou stránky, které mě sice nudí, ale  na druhé straně jsou také stránky, které na mě dělají dojem takový, že je čtu víckrát. Jsem ráda, že jsem se do toho pustila... protože podle všeho je to přesně to, co teď potřebuji číst. A že není na školním maturitním seznamu? A co! Na mém soukromém je =)

Myslím, že můj osud je tak nějak s knihami nevyhnutelně spojený. Tak si to vemte: naši se potkají v knihkupectví. Mají mě. Otec za mého dětství pracuje v antikvariátu. Pak už ne, když jsem větší, zato matka v knihovně. Moje první brigády? Knihovna, knihkupectví, antikvariát. Měla jsem na výběr? Není si ale vůbec na co stěžovat. Knížky jsou součástí mě, dalo by se říci. Do knihovny chodím často. Téměř denně. Nejen za mámou, ale taky připomenout si, že vždycky je nějaký další příběh, který ještě neznám, a který stojí za to, abych mu věnovala čas. Beru knížky jako nevyčerpatelný zdroj energie. Není to nic jako zemní plyn, ropa apod., které se za pár let vyčerpají a svět se z toho zblázní. Je to energie do života. Těch příběhů je moc. Nedojdou. Ať se stane cokoli, vždycky jsou tu knížky, které nezklamou. Kamarád zklame, i rodina může, neštěstí v práci nebo škole, nedorozumění, neúspěchy....... Vždycky je útěcha, něco na odreagování. Smějte se mi, že se před problémy schovávám do knížek! Ale moje problémy pramení ze mě, a knížky mi pomáhají je začít řešit, minimálně uvnitř. Ne každý může říct něco podobného.

=D =D Když tak o tom přemýšlím, asi byste se museli smát, kdybyste mě viděli mezi novými knížkami. Nemůžu si pomoct, ale miluji jejich vůni. Nová, ještě neošahaná, krásná a čistá knížka je jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Nestává se ale o nic horší ani potom, co ji nešika jako já přečtě =) Ikdyž jak už jsem jistě řekla, ikdyž mám knížky moc ráda, bývám k nim bezohledná, a proto jsou po přečtení  obvykle ve skupenství tzv. salátu (obvykle by se ještě hodil přídomek "pokydaný, barevný, použitý, opatlaný" apod.).

Je mi líto, že spousta lidí knížky nechápe, někdy až nesnáší. Každý, kdo otevře knížku a přečte ji od první stránky do poslední, si podle mě odnese jiný dojem, jiné poučení, jiný pocit. Knihy nejsou "spousty stránek potištěné malými písmenky", ale "příběhy v podobě přístupné všem". Záleží to na úhlu pohledu. Někteří čtou, jen protože jim učitelka řekla, že musí, někteří nečtou, protože jim řekla totéž... někteří ale čtou z vlastní vůle. A není to trápení. Já už nejsem v té formě, co jsem bývala. Čtu málo. Čtu, když nedělám nic jiného; dřív jsem nedělala nic jiného, protože jsem četla.

A to bude, moji milí, asi stačit. Zajímalo by mě, jestli se našla alespoň jedna živá duše, co toto dokázala dočíst až do konce. Pokud ano, díky ti, obdivuhodný člověče, kdos měl asi hodně málo co dělat, žes plýtval časem u nekonečného článku na mém blogu. Psala bych dál, ale to už by nečetl vůbec nikdo, asi ani já. Omlouvám se za tu délku, moji milí. Mějte se fajn a čtěte =)

Pac a pusu, vaše Kákul (The Book Freak).