Novinky, aneb co se dělo posledních pár tejdnů.

Nevim kde začít. V posledních pár tejdnech se toho stala spousta. Jako opravdu spousta. Začala bych tim že ke konci roku sme se ve škole skoro vůbec neučili, idkyž sme museli, bylo to předepsaný ředitelem. Tak sme se ve všech hodinách koukali na poučný filmy a hráli poučný hry. To mi začlo připadat jako ztráta času, tak sem (se skupinkou dalších chtrejch lidí, převážně kluků) začala každou hodinu chodit hrát cashflow, což je jedna sakra dobrá hra. Si to najděte na netu. Simuluje běh peněz v reálnym životě. Několikrát sem vyhrála. Poslední den školy, pondělí, sem v tý třídě strávila první, druhou, třetí, šestou, sedmou, osmou a devátou hodinu. Jo a kousek čtvrtý taky. No a pak skončila škola. Ten samej den sme měli v něco jako School's Out Party, bylo tam asi jen 8 lidí nebo kolik, a pak mi řekli že to je víc párty na rozloučenou pro mě. To je sice milé a tak všecko, ale proč 75% lidí byli Beccy (ne moji) kámoši? To je jedno. I tak byla celkem sranda. Fotky na rajčeti, samozřejmě. Pak sem se teda musela rozloučit s Alyssou. To bylo smutné. No a pak bylo úterý a středa, to sem balila, nebo sem se o to spíš snažila, moc mi to nešlo. V noci ze středy a čtvrtek sem vůbec nespala a ve čtvrtek sem se dostala do postele až po půlnoci. Takže vlastně v pátek. wow. No ve čtvrtek ve 4 ráno sme vyrazily (Já, Becca, a její mamina) do New Yorku. Tak a teď sem lhala. Chtěly sme vyrazit ve 4, ale to přemisťování zavazadel a loučení a to všecko se nám nějak protáhlo, tak sme jely až v půl šestý nebo kolik. A když sme najely na dálnici, bavily sme se tak nějak o Jonovi, a ona prej: "No, děcka, vzhledem k tomu že už nebydlíš v našem domě, můžete spolu chodit." Nevim jak vám, ale mě to přijde jako nepěkná ironie. :D Teď se s nim neuvidim kolik let. Ale tak co, furt je to jeden z mejch nej kámošů, a můj lil bro. Co bych chtěla. No pak sme jely asitak 8 hodin do toho NY, tam sme si daly oběd v Mekáči, pak sme se ubytovaly v hotelu, a pak sme jely metrem do centra, kde sme se snažily sehnat vstupenky na Broadway. In The Heights. Nepovedlo se. Tak sme šly na August: Osage County. To bylo pěkné. Jak říkám, zpátky do hotelu sme se dostaly tak v jednu ráno. Pak sme kolem desátý znova vstávaly, zase sme jely do centra, nakupovat, znova zkusit vstupenky a In The Heights, znova neúspěšně. Pak sme teda koupily vstupenky na Reasons To Be Pretty, a pak sme si šly dát véču, která byla výborná, ale moc veliká. No to divadlo bylo výborný. Dokonce leší než to čtvrteční. Ale z toho čtvrtečního máme mnohem lepší hlášky, to zase jo. Pak sme si vymyslely plán na sobotu (spát a pak jet na letiště), a bylo. Na letišti všecko proběhlo bez sebemenších problémů, až na to že sem nenašla internet, ale stejně na to nebyl čas. Let byl dlouhej. Moc sem nespala, protože sem omylem usnula před večeří na půl hoďky nebo tak, a to jídlo mi pak dodalo energii, a nemohla sem spát. No tak sem zase jela 2 dny bez spaní. Po druhý tenhle tejden. Ani mi to moc nevadilo. Dokonce ani rodiče na letišti neřekli že sem tlustá, což mě překvapilo, jakože wow. Pak sem byla nucena připít si čerstvě natrhaným borůvkovým koláčem, telefonovat všem příbuzným (těm aktivíjším hned několikrát), a jelo se domů. A pak už toho nemám moc co říct. Teda... můžu toho říct hodně, ale nevim... rač si tyhle myšlenky a dojmy nechám pro sebe. Nemyslim jako že bych si stěžovala, říkala špatný věci nebo tak, ale tak asi víte jak se cejtim. Holka co utekla do ameriky před svym životem a našla tam něco co si dycky představovala pod pojmy happiness, home, friendship, comfort, love, atd. Byla sem na nějakou dobu nejšťastnější člověk na světě. A teď tady sedim, hodinky mi pořád ukazujou americkej čas (17:56), je mi zima na nohy, jak už je tradicí v tomhle domě, a přemejšlim, proč tohle místo nedokážu ocenit. To bude dobrý. Je to kulturní šok. Nemaj tu Heinz Ketchup. Já si snad zvyknu.
Pa.